Svět latinských diktátorů

 

Batista • Trujillo • Duvalier • Fujimori • Castrové • Perón • Latam bez diktátorů

 

Náš milý člověk v Havaně

 

Fulgencio Batista vystoupal z dělníka na třtinové plantáži k vládě nad rumovým ostrovem. Čtvrt století si udržel pozornost amerických vlád a vděk mafiánů. Na castrovce nestačil. 

 

Pro byznys to byla zlatá éra. Po světové válce přijížděli do Havany Američané na prostopášné weekendy a romantické svatební cesty. Hotely a kasina vydělávaly jako nikdy předtím. Měli tu útočiště mafiáni, v kabaretech vystupovaly hvězdy jako Frank Sinatra. Objevil se zde i viceprezident Richard Nixon, ovšem nikoli jako turista. S bankéřem Charlesem Rebozem, svým velkým přítelem, v Havaně investoval.

    Šéf sicilských banditů z New Yorku Lucky Luciano tu strávil nějaký čas a jeho přítel Meyer Lansky, eso Kosher Nostry, tu dělal obchody svého života: jeho muž a kumpán v Havaně se jmenoval Fulgencio Batista. 

Byla to velká doba pro Havanu, ale bída pro zbytek Kuby, kam turistický boom nezasahoval. Nespokojenci byli policií mučeni a likvidováni, universita byla zavřena a povstaleckých skupinek v horách přibývalo. Na venkově měli havanské smetánky plné zuby. To byla Kuba padesátých let.

Muž mnoha řemesel

Batistův příběh je vzácností mezi latinskými despoty. Zůstává příkladem velkého společenského outsidera, jemuž osud dopřál vládu nad elitou a ani to nebyly „horních deset tisíc”, které ho moci zbavily. 

Začínal v armádě jako písař s hodností četaře a skončil jako sebejmenovaný plukovník a generál s oblibou v operetních uniformách. Roku 1940 prosadil ústavu, která povolovala prezidentům jen jedno úřední období a o čtyři roky později ho připravila o místo na kubánských známkách.

Batista, který jako kluk spával po nádražích, se po vzoru klasických latinských diktátorů činil: v roce 1944 už měl tolik majetku, že si mohl dovolit žít v Americe. Odjel tehdy na Floridu s padesáti miliony dolarů a čtyři roky se věnoval obchodu s nemovitostmi a svým miamským hotelům. O patnáct let později se jeho majetek v hotovosti a v uměleckých předmětech odhadoval na sedm set milionů dolarů. Na chlapíka, jehož prezidentský roční plat obnášel 25 tisíc dolarů, to byl zajímavý výkon.

Batista se v Americe rozvedl s první manželkou Elisou Godínez Gómezovou, s níž měl dvě dcery a syna, a vzápětí si vzal Martu Fernández Mirandovou, kterou před lety v Havaně svým vozem srazil z kola. Měl s ní čtyři syny a dceru. S Elisou se rozloučil velkoryse: dostala prý v hotovosti osm milionů dolarů a jedenáctipatrový činžák v Daytona Beach.

Batistův otec byl mulat celoživotně uvázaný k třtinové plantáži. Synovi se dostalo jen základního vzdělání v kvakerské misionářské škole a od dvanácti vydělával. Učil se u krejčího, ale živil se jako holič, výčepní, sklízel třtinu a banány, prodával dřevěné uhlí a na trati proslulé společnosti United Fruits v Camagüey byl brzdařem. 

    Samouk stále četl magazíny a knihy a velkou pozornost věnoval oblékání. Sousedům byl sympatický, říkalo se mu „el indio”, to že byl míšenec, nebo „el literaro” a ženy mu později budou říkat „el mulatto lindo“, milý mulat. Pro Američany a kubánskou bílou elitu ovšem zůstal „negrem“. 

Kolekce presidentů

Ve dvaceti odjel do Havany a upsal se armádě (1921). Nikdy to nedotáhl na důstojníka, dokud se jím nejmenoval sám. Zůstal tím, čemu se dodnes říká na (české) vojně „pošťák“. Jeho přehled a rychlost v psaní mu o jedenáct roků později vynesla místo plukovního písaře a těsnopisce s hodností četaře. 

    Cestoval s vysokými důstojníky, byl velmi dobře informován. Poněvadž byl účasten porad velení, získal jistý vliv. Když roku 1933 za hospodářské krise dosáhla všeobecná nespokojenost s reformistickou, ale tvrdou vládou liberálního hrdiny z války za nezávislost na Španělích a velkého zednáře generála Gerarda Machada vrcholu, objevil se Batista v čele skupinky vojáků s nízkými hodnostmi. 

    Machado kromě domácího odporu vrcholícího generální stávkou měl na krku i nespokojené Američany hledající způsob, jak se ho elegantně zbavit. Roku 1930 zavřel Machado havanskou universitu, kde měl silné posice mezi studentstvem radikální socialista Antonio Guiteras. Starostí o budoucnost všechny zbavil generál sám, když v srpnu 1933 odletěl na Bahamy (zemřel roku 1939 v Miami).

V Havaně zavládlo mocenské vakuum. Tři neděle v srpnu a září po Machadovi „vládl” literát a diplomat Carlos Manuel de Céspedes y Quesada (zemřel 1939). Chtěl však snížit armádní počty a ještě k tomu chystal snížit gáže. Staří důstojníci se tedy pokusili o puč, ale Batistovi lidé je obklíčili v havanském hotelu Nacional, kde se jejich formálně nadřízení důstojníci po varovných salvách vzdali.

Nekrvavý „puč seržantů“ v září vedl sice naoko k civilní vládě, ale skutečným pánem Kuby se stal Batista. Bylo mu 32, jmenoval se plukovníkem a velitelem armády (přesněji řečeno: začal se tak podepisovat). Do roku 1940, kdy se konečně dal sám zvolit hlavou státu, vystřídal dalších šest prezidentů, viz exkurs 3 zde níže. 

Začněte zleva

Batista stál tehdy hodně nalevo. Měl „tříletý plán“ počítající s pozemkovou reformou, stavbou sociálních bytů, školou umění v každé ze šesti tehdejších provincií a školstvím pro chudinu zdarma. Roku 1938 uzavřel dohody s odboráři a studenty a dokonce s komunisty, jimž slíbil, že je uzná za politickou stranu a že jim povolí samostatné odbory výměnou za podporu ve volbách 1940, kdy dostali od Batisty i jedno ministerské křeslo: mívali pak do roku 1953, kdy je zakázal, pět šest poslanců (soudobá vládnoucí KSK byla založena castrovci až roku 1965). 

Batista si napsal ústavu nepovolující druhé presidentské volební období, takže roku 1944 skutečně odešel z úřadu. Enormně zbohatl, a putoval na Floridu do Daytony Beache. Z ostrova pryč musel, poněvadž Batistův starý soupeř  Grau San Martín porazil Batistova muže, ministra několika Batistových vlád, právníka a diplomata Carlose Saladrigase. Volby to byly demokratické a výsledek překvapil.

    Světová válka přinesla na ostrov americké zakázky, Kuba zažívala boom. Batista zvýšil počet vojáků z osmi na dvacet tisíc a na armádu šla čtvrtina rozpočtu. 

    O Kubu se od třicátých let zajímali bosové amerického podsvětí. Lákal je potenciál havanských hotelů, kasin, „podnikatelské prostředí“ a více než jedenáct tisíc prostitutek, jak odhadl jeden americký reportér začátkem padesátých let. Z Havany se během několika let stalo „latinské Las Vegas“. 

    Když se Batista „propučoval„ k moci roku 1952 podruhé, dostával i s manželkou podíly z heren; od Meyera Lanského prý až třetinu zisku, první dáma ostrova Marta od gangstera Trafficanteho z jeho pěti kasin desetinu.

Mafie pod palmami

V době Batistova floridského exilu uspořádali v Havaně hlavy mafiánských skupin summit, první od setkání toho typu roku 1932 v Chicagu. Lucky Luciano (zemřel 1962), Meyer Lansky (+ 1983), Vito Genovese (+ 1969), Frank Costello (+ 1973), Moe Dalitz (+ 1989) a Santo Trafficante mladší (+ 1987; všichni zemřeli nenásilnou smrtí) jednali o vánocích roku 1946 v hotelu Nacional o rozdělení svého byznysu. 

Tehdy poprvé byl na Kubě i Frank Sinatra. V hotelu byl manažerem Lanského bratr Jacob „Jake“. Zde údajně i Lansky přivolil k vraždě svého společníka a přítele Bugsyho Siegela za zpronevěru peněz z heren Las Vegas. 

Bylo také tenkrát dohodnuto, že jejich mužem v Havaně bude Batista. 

Lansky údajně čtvrt milionem dolarů uplatil prezidenta Carlose Pría Socarráse, přívržence a nástupce Graua v letech 1948-1952, který se později proslavil výrokem „Myslím, že být chudý je hřích“, aby svolil roku 1948 k volbě Batisty senátorem v nepřítomnosti a rok na to k jeho návratu: stalo se, ale pro jistotu ho dal v Batistově haciendě Kuquine na předměstí Havany hlídat dvaceti vojáky. Sledovali jak cvičí, hraje kanastu, přijímá politické návštěvy.

Kuba byla zlatým dolem pro lumpy všech kalibrů, domácí i ze světa, korupce byla významnější než kolik si umějí představit lidé zvyklí žít ve zkorumpované zemi. Za to platila Havana za presidentů Graua a Pría v letech 1944 až 1952 za jedno z mála míst svobody slova a akademické svobody v americkém latinském světě. 

Za úřadování intelektuálně založeného anatoma a profesora lékařství Graua San Martína v letech 1944-1948 údajně zmizelo ze státní pokladny 175 milionů dolarů (v roce 2015 v inflačním přepočtu asi 1,8 miliardy). Starý mládenec Grau nicméně zůstal na Kubě, ve volbách 1954 a 1958 se stavěl protikandidátem Batistovým a za castrovců dožil mimo politiku v Havaně. To si při tom pořídil v Miami dům za 450 tisíc dolarů…

V pozoruhodné akci zakončil své úřadování v říjnu 1948 oblíbenec Garův a ministr školství José Manuel Alemán (zemřel rok na to). S kumpány a čtyřmi náklaďáky vjel do budovy státní banky, jak akci líčí magazín Time. Stráž vtipkovala: „Copak tu chcete? Ukrást státní poklad?”, ale panstvo nerušeně naskládalo do kufrů peněz různých měn za devatenáct milionů dolarů (dnešních více než 150 milionů) a hurá s nimi na letiště a do Spojených států. O Alemánovi se tehdy tvrdilo, že zproněvěřil na cukrovém ostrově na sto milionů dolarů. 

Dokonalý pučista

A president Prío, poslední z demokraticky zvolených presidentů Kuby, si u Havany postavil jednu z nejluxusnějších vil tehdejšího latinského světa La Chata za odhadem jeden až tři miliony dolarů (až asi 24 milionů dnešních). Měla zoo, stáj arabských hřebců a návštěvníkům teskně vykládal o tom, že jako student žil v bídě: „Kolikrát nebyla v domě jediná peseta, abych mohl do kina.” Před Batistou utekl roku 1952 přes Mexiko do miamského exilu, roku 1959 se směl s Castrovým svolením vrátit, o dva roky znovu odešel do Miami, kde si roku 1977 vzal život.

Batista posílený důvěrou těžkých mafiánských podnikatelských kapacit chtěl být znovu prezidentem. Ze tří uchazečů však na tom byl koncem roku 1951, to v Americe byl v úřadu ještě Truman, v průzkumech nejhůře za Robertem Agramontem a Carlosem Heviou. 

Setkal se však s řadou nespokojených důstojníků i s těmi, kteří byli za jeho nepřítomnosti zbaveni velení a naplánoval převrat. Původně „Fulge” nabídku nespokojenců postavit se v jejich čelo v únoru 1952 odmítl. 

Jenom on znal jména všech 27 pučistů a vlastní harmonogram státního převratu. Osmdesát dnů před volbami, ve tři čtvrti na tři nad ránem 10. března 1952, tři měsíce před plánovanými volbami, přijel s na hlavní armádní základnu Columbia u Havany a zatkl probuzeného náčelníka štábu armády a většinu plukovníků. Nadšení vojáků pozvedl zdvojnásobením žoldu: „My jsme zákon a já jsem diktátor, ale s lidem.“ Důstojníky posléze potěšil převodem celnic pod správu armády.

Je pozoruhodné, že dosud na Kubě nikdy nepřišel žádný diktátor o život a ani nezemřel…

Batistovi bylo 51 let a ani manželka o jeho krocích nic netušila. Role první dámy Kubánské republiky ji překvapila (o Batistově rodině viz exkurs). Večer před převratem přišel domů, řekl, že je unaven z předvolebních akcí a šel si lehnout. 

Zaskočil i tajné služby Spojených států, které neměly pražádné tušení o tom, co se děje u nich na dvorečku. Též gangster Lansky byl březnovou akcí Batisty mile překvapen. 

Režim nicméně uznal nový americký prezident Dwight Eisenhower, který byl právě dva měsíce v úřadu a mezi nespokojenci zůstali všichni ti, jimž uniklo očekávané vítězství v parlamentních volbách. Mezi nimi právník Fidel Castro, který měl namířeno do sněmovny. Batista změnil chod kubánských dějin: bez něho by nebylo komunistů na Kubě. 

Dělej business, ne válku

Syn samostatně hospodařícího třtinového farmáře Castro, který měl velmi dobré šance uspět, nepřenesl generálův převrat přes srdce a začal snovat plány na partyzánskou válku a levicovou revoluci. Liberál Carlos Prío, který utekl do Miami, ho z Ameriky dokonce chvíli podporoval z toho, co doma nakradl, jak Castro přiznal v dubnu 1958. Dokonce mafián Lansky prý posílal Castrovi zbraně, aniž by si to u Batisty nějak rozházel.

Začala rozsáhlá výstavba gamblerského průmyslu. Lansky úřadoval v pozadí a zařizoval Havanu na překladiště drog. Když v prosinci 1957, uprostřed občanské války,otevíral největší havanský hotel Riviera za čtrnáct milionů tehdejších dolarů (povětšinou vládních peněz), byl jeden z nejznámějších amerických mafiánů formálně ředitelem jeho kuchyně.

Batista udělil rozsáhlé daňové úlevy na deset let všem, kteří investovali do hotelů a heren nad jeden milion dolarů, americké firmy získávaly velké stavební zakázky a pro jejich klid zrušil ústavní právo na stávku. Kuba vykazovala nejvyšší hrubý národní důchod na hlavu z latinských států západní polokoule. 

   Kuba měla rekordní sklizně třtiny v těch letech, cena cukru byla dobrá, Havana byla jednou z významných světových adres. Ostrov prožíval boom, který castrovská revoluce zadupala v zapomnění. Batista měl takové roupy, že chtěl dokonce stavět přes ostrov průplav… 

Ve srovnání s dalšími latinskými diktátory Karibiku byl shovívavější. „Je mým údělem dělat převraty nekrvavé. Prolita bude krev jen toho,” varoval krátce po svém druhém puči, „kdo se nám postaví.” 

Zlé časy

Špinavou práci přenechával lidem od policie, sám bral peníze od cizinců a podíly na sázkách v kasinech, okradl státní fondy. Málokterý kubánský uprchlík před castrovci našel později omluvná slova pro Batistu. 

    Nezajímal se o Kubánce, oni o něj rovněž ne: lákavá pozvánka pro revolucionáře. V presidentských volbách, v nichž za vítěze určil Riveru Agüeru, v březnu 1958 nepřišlo v Havaně k urnám 75 procent voličů, v Santiagu dokonce 98 procent!

Nicméně nebyl hamižný. Když se začínající advokát Fidel Castro roku 1948 ženil s Mirtou Diaz Balartovou z vlivné rodiny, poslal jim Batista dva šeky znějící na tisíc dolarů, což tehdy byl zajímavý dar. 

    Život šel jinudy a proti vůli vojenského stenografa: roku 1958 za občanské války vypsal na Castrovu hlavu (tehdy měla 32 roky) odměnu sto tisíc dolarů. 

    Vůči Castrům se ukázal ještě jednou. Když zkrachoval jejich nezvykle diletantský pokus o obsazení kasáren Moncada v Santiagu de Cuba 26. července 1953, ti z více než stovky útočníků, kteří přežili, byli odsouzeni k dlouholetým trestům. Batista je po dvou letech amnestoval, prý z velkodušné radosti za svého legitimního zvolení. Asi si to rozmyslel, neboť jakmile se rozneslo, že po Castrech pase policie, bratři prchli do Mexika. 

    Byla to osudová chyba vojenského písaře, Batistův konec a triumf „barbudos“, vousatých povstalců. 

Traduje se, že Batista oblastnímu veliteli v Oriente gen. Martínu Tamayovi během santiažského útoku nařídil, aby za každého zabitého vojáka a policistu popravil deset rebelů, mužů i žen. Na straně vlády zemřelo devatenáct mužů, na straně povstalců v boji a po něm šedesátka z asi 150. Podle rozkazu by ale generál měl zlikvidovat 190 povstalců, což se nestalo…

Pozor na rozhalenky

Castro se s kumpány roku 1956 na Kubu vrátil a bylo zle, kolo dějin se otočilo proti Batistovi. Povstalci pod bratry Castrovými a Che Guevarou se 82 odhodlanců začátkem prosince vylodilo z dvacetimetrové motorové jachty Granma, s níž vypluli z Mexika. 

    Bez třiceti mužů se jim podařilo dostat se do hor východní Kuby a během několika měsíců vládli nad velkými kusy ostrova („fidelistas”). Měli vlastní nemocnici, rozhlasový vysílač a venkovské zázemí, které je živilo a podporovalo. 

    Mezinárodně získali sympatie díky reportáži listu New York Times Herberta Matthewa, který byl z intelektuálního velení nadšen. Batista propagandistickou válku prohrál dříve než si svůj konec uvědomil. Oficiální Washington však držel při Batistovi až do konce. 

Zatímco na západu 1200 kilometrů dlouhého ostrova si Američané užívali volných chvil, líbánek, milionářských vdov a hasardu, na východě armáda o deseti tisících mužů s tanky, letadly, děly a masovými popravami válčila proti údajně jen třem stům „barbudos“, vousatým partyzánům vedených hrstkou intelektuálů. 

Batista vypsal na Castrovu hlavu odměnu sto tisíc dolarů a intensita bojů připomínala španělskou válku dvacet let předtím. Po Havaně řádila přes policejní brutalitu guerrilla a explodovaly nálože. 

    Občanská válka stála životy dvaceti tisíc Kubánců. Na stranu povstalců se přidávali i podnikatelé, kteří netušili, co po vítězství revoluce nastane. Tak v den Batistova útěku se na stranu „señora Castra” přidala Asociace pěstitelů třtiny. Novému diktátorovi bylo 32 let.

    V březnu 1957 skupina revolucionářských studentů ve dvou autech vpadla do presidentského sídla a do mezinárodní rozhlasové stanice Reloj, podle něhož si seřizovali hodinky pučisté roku 1952. V éteru zaznělo, že „Batista je mrtev.“ Nebyl, třebaže byl v paláci s manželkou o patro výše, než až kam se povstalci prostříleli: pokus o diktátorovu likvidaci stála život čtyři desítky bojovníků za Kubu za Batisty. 

Novoroční překvapení

V dubnu 1958 ještě americkým novinářům tvrdil, že sice má nepřátele, ale je si jist tím, že „masy jsou se mnou”. Správce mafiánských kasin udolala jeho síla. V prosinci 1958 mu americký velvyslanec doporučil ostrov opustit. A nikoli do Států, kam se Batista přál nastěhovat, ale do Španělska k Frankovi; tam se mu však vůbec nechtělo. 

Ve tři ráno 1. ledna 1959 hodil válku na zbylé důstojníky a s rodinou, několika vybranými důvěrníky a údajně s pěti sty miliony dolarů v kufrech odletěl do Dominikány k diktátorovi Rafaelovi Trujillovi. Kdo mohl, následoval vzduchem a lodí, většinou do Spojených států; bylo to na čtyři sta lidí. Přítel Lansky téže noci utekl na Bahamy. 

Na nový rok byly rušné havanské restaurace zavřeny, dav loupil v obchodech, ničil kasina. Policie střílela do lidí, nešťastní američtí turisté hledali, jak se dostat z ostrova. 

V čele pobatistovské junty stál několik dnů náčelník genštábu Eulogio Cantillo, který vedl operace proti castrovcům na východě. Castro dorazil do Havany 8. ledna a krvavé zúčtování s batistovci již bylo v plném proudu. Gen. Cantillo dostal patnáct let, později omilostněn a směl odejít na Floridu, kde roku 1978 zemřel.

    Ačkoli mu ještě nebylo šedesát, Batista se do politiky nikdy nevrátil. V Dominikáně ho otravovali plány na organisaci kubánského protipuče, ale už neměl zájem. Usadil se u Salazara v Portugalsku na ospalé Madeiře, která tehdy lákala pouze anglické pensisty, a posléze v Estorilu. Pracoval pro jistou pojišťovnu, napsal několik knižních titulů. 

Roku 1973 ho skosil infarkt v andaluské Marbelle, dva roky před Franciskem Frankem, kterého kdysi s jeho falangisty velmi nesnášel, až roku 1943 dokonce povolil činnost spolku čtyřech tisícovek republikánských emigrantů na Kubě a ve Washingtonu přemlouval Američany, aby se ve Španělích vylodili.

 

exkurs 1: Písař, který doběhl generály

K presidentským úřadům se Fulgencio Batista propučoval dvakrát a pokaždé mu stála po boku jiná první dáma republiky. 

Roku 1944 se na Floridě rozvedl s první manželkou Elisou Godínez Gómezovou, s níž žil od roku 1933. Měli dvě dcery a syna Fulgencia Rubéna. 

Vzápětí si vzal Martu Fernández Mirandovou, kterou před lety v Havaně svým vozem srazil z kola. Měl s ní čtyři syny (Jorge, Roberto, Fulgencio José a Carlos) a dceru. Přemluvila muže, aby založil Národní galerii. Po jeho smrti žila v Palm Beach a je pohřbena vedle manžela v Madridu.

S Elisou se rozloučil velkoryse: dostala prý v hotovosti osm milionů dolarů, pozemky, jedenáctipatrový činžák k tomu a už o ní nebylo slyšet.

 

1895-1898 válka za nezávislost na Španělích, do 1902 americká

1901, 16. ledna narozen mulat Rubén Fulgencio Batista y Zaldívar, syn dělníka na třtinové plantáži v Banes na východu ostrova

1921 vstoupil do armády

1932 písař pluku

1933 svatba s Elisou

1933, 4. září „puč četařů“ proti generálovi Gerardovi Machadovi (vládl od 1925), Batista ovládá dění na ostrově, schválen Američany

1935 odstřelen Batistův oponent Antonio Guiteras, v Grauově vládě ministr vnitra, vůdce radikálních socialistů „Mladá Kuba”; mnoho dalších lidí nezvěstno. Mrtvoly obětí byly po mafiánském způsobu vyhazovány z jedoucích aut, což mělo Kubánce zastrašovat.

1940 Batista formálně poprvé voleným presidentem (do 1944)

1944 odchod na Floridu, rozvod s Elisou (tři děti), sňatek s Martou Fernándezovou (5 dětí)

1948 zvolen senátorem, rok na to návrat na Kubu

1952 puč, 1954 Batista podruhé presidentem bez protikandáta

1953, 26. července první akt kubánské revoluce

1955 v Santiagu castrovci prouštěni, do Mexika, studentské nepokoje v Havaně; plk Cosme de le Torriente, právník a veterán války se Španěly, vyznamenán francouzskou Čestnou legií, vedl el diálogo cívico, pokus o smír s Batistou (zemřel rok na to)

1956, listopad zavřena Havanská universita

1956, 2. prosinec jachta Granma doplula na Kubu

1957, březen po pokusu o likvidaci Batisty zavražděn s dalšími studenty José Antonio Echeverría, vůdce Federacion estudiantil universaria-Directorio revolucionario (FEU-DR, založeno v únoru 1956)

1958, únor manifestačně unesen z havanského hotelu „Hnutím 26. července”, tedy castrovci, před Velkou cenou Kuby vyhlášený automobilový závodník Argentinec Juan Manuel Fangio; po závodě druhý den živ a zdráv propuštěn a zvěstoval dobrotu únosců

1958, březen volby z velké části bojkotovány, presidentem Batistou prohlášen Rivero Agüero

1959, 1. leden útěk do Dominikány, v srpnu do Portugalska a na Madeiru (rodina do Daytony Beach)

1973, 6. srpna zemřel Batista v Marbelle

 

exkurs 2: Kubánská republika: na ploše 110 tisíc kilometrů čtverečních žije jedenáct milionů obyvatel. Po druhé světové válce v Batistově éře to byly pouze čtyři miliony, z toho čtvrt milionu přistěhovalců, rozných emigrantů z Evropy. 

 

exkurs 3: Batistovi presidenti

Pouze do roku 1934 vydržel oblíbenec levicové mládeže, lékař-anatom a pěstitel tabáku Ramón Grau San Martín (zemřel roku 1969), Batistův starý i budoucí sok (Grau prohrál s Batistou volby roku 1940). Svou sociální liberálností nevoněl kupodivu Američanům, jimž od března 1933 vládl Franklin Roosevelt. 

Kubánec přitom hovořil o zaměstnanosti, panamerikanismu, vzdělanosti, drahotě a kupodivu, jak brzy uvidíme, na zkorumpovaném ostrově též o nehezké korupci.

Po něm v lednu 1934 byl tři dny presidentem chirurg a absolvent americké vojenské školy Carlos Hevia (ucházel se o mandát, a to proti Batistovi, též roku 1952; zemřel 1964) a pouhých šest hodin jedno dopoledne 18. ledna 1934 úřadoval šachista, literát, advokát a diplomat Manuel Márquez Sterling (zemřel v prosinci téhož roku ve Washingtonu; jeho synovec Carlos se ucházel o presidentský úřad v pohnutém roce 1958). 

Do prosince roku 1935 roli provisorní hlavy státu Batistovi sehrával další lékař Carlos Mendieta (zemřel 1960), do roku 1936 právník a diplomat José Agripino Barnet (zemřel 1945). Druhou polovinu roku 1936 presidentoval právník Miguel Mariano Gómez (zemřel 1950) a  nejdéle, až do roku 1940, byl provisorním presidentem Federico Laredo Brú (zemřel 1946), právník a věrný batistovec. 

 

 

Napudrovaný Caesar Karibiku

 

Třicet let řídil Dominikánskou republiku jako rodinný podnik a tři miliony ostrovanů jako zaměstnance své firmy. Rafael Trujillo byl z latinských diktátorů nejvykutálenější a bizarnější než severokorejští Kimové.

 

Miloval antickou klasiku, napodoboval římské vzory. Dokonce se mu podařilo dosáhnout toho, že po vzoru svého oblíbence C. Iulia Caesara zemřel jeho smrtí zrazen přáteli. Bandita, švihák, generalissimus, multimilionář, otec čtyřiceti dětí, vrah mnoha desítek tisíc lidí. Vedle nikaraguyských Somozovců a kubánského Batisty od třicátých let tvořil Rafael Leónida Trujilllo Molina pevné jádro proamerického bloku v Karibiku. 

Poprvé se stal presidentem roku 1930. Slíbil tehdy Dominikáncům, že se z něho nestane diktátor, ale že bude „hospodářským budovatelem”. Pomohlo mu k tomu více hlasů, než kolik bylo registrovaných voličů (jak římské). „Nejsem Markem Antoniem,” ujišťoval, „chci se stát Juliem Caesarem dobrých skutků. A kdybych byl Neronem, vypálil bych hlavní město Santo Domingo, abych ho mohl postavit hezčí, než kdy bylo.“

Nežvanil. Chlapík nevysoké postavy přes svou bizarnost vynikal organisačním talentem, což nepopřel nikdo ani z přeživší oposice. Dominikánskou metropoli, nejstarší evropské město Nového světa nepřerušeně obývané zničené roku 1930 zemětřesením vystavěl znovu a přejmenoval roku 1936 na Ciudad Trujillo; dnes je se třemi miliony obyvatel největším městem Karibiku. 

Ať žije Trujillo

Bylo v něm na dva tisíce caudillových soch a lavičky ve stínu stromů na promenádě dostaly nápis „Za tento stín děkuješ Trujillovi“. Stěny nemocnic upozorňovaly, že „pouze Trujillo tě uzdraví“, neony „Trujillo navždy” obyvatelům metropole dávali jistotu, že se ho jen tak nezbaví. Nejvyšší hora republiky se také jmenovala po něm Pico Trujillo. Humorně rovněž zní údaj, že každé auto muselo mít na poznávací značce písmenka „Ať žije Trujillo“. 

Říkali mu El Jefe nebo El Chivo, „Beran“, poněvadž šel zarputile všem po krku. 

Stavěl silnice a železnici, vysušoval bažiny, zavedl povinnou školní docházku a snížil analfabetismus ze sedmdesáti procent na čtyři. Původně ujišťoval svou poctivostí, proměnil se však brzy se svým klanem ve výrobnu peněz a největší vlastníky v zemi. V roce 1930 sliboval, že si sníží presidentský plat na dvanáct tisíc dolarů (a že sáhne poslancům na gáže), ale na konci světové války byly roční výnosy jeho osobního firemního imperia odhadovány na šest milionů dolarů ročně. A u toho nezůstalo.

Oposici nepřipustil žádnou a když došlo na odhalení nějakého spiknutí, mrtvoly nepřátel dávat pohazovat před domy příbuzných. Do voleb 1947 vynesly „soudy” pět tisíc rozsudků smrti. Před volbami toho roku „vyrobil” dvě oposiční partaje, sám dostal kupodivu 93 procenta hlasů. 

Rafael Espaillat, jeden z protikandidátů, strávil dobu předvolební kampaně na zahrádce svého statku, druhý Plats Ramirez připodepsal prohlášení podporující vládní stranu. 

Ve volebních místnostech členové komisí bez protestů voličů křížkovali Trujillovo jméno, což podle reportéra magazínu Time jeden ze zahraničních pozorovatelů komentoval: „Je to systém, který ušetří hodně zmatků.”

Posedlý bělobou

Ani katolická církev nedostala šanci vymknout se kontrole. Každý Dominikánec byl povinně členem jeho partaje a musel se vykazovat třemi doklady: občanským a partajním průkazem a dokladem o vykonání základní vojenské služby. Když něco chybělo, bylo to na uvěznění.

Když jméno vyhlášeného antikomunisty stálo v novinách, což bylo denně, musela ho po bolševickém vzoru doprovázet oficiální titulatura: „president republiky, generalissimus, dobroděj národa, osvoboditel vlasti, obnovitel finanční nezávislosti, zakladatel a nejvyšší vůdce Dominikánské strany, ochránce umění a věd (někdy se přidávalo i hlavní ochránce dělnické třídy a génius míru)“. Jeho matka Julia Molina dostal po římském vzoru titul „Excelsa Matrona“. 

Elegantní Trujillo, který vybudoval jeden z největších kultů osobnosti minulého století, byl dítětem složitých poměrů Dominikány. Otec byl maloobchodník a byl synem četaře španělské armády, která roku 1861 na čas vrátila východní část Hispanioly pod správu Madridu. Matka byla vnučkou haitského důstojníka během okupace země černochy ze západu. Trujillo byl tedy mulat a s ním tři čtvrtiny všech obyvatel Dominikány. 

Když se později odíval do napoleonských uniforem, používal bílý pudr, aby ztlumil výraz tmavé pleti. V rámci všeobecných protihaistkých nálad, ale hlavně uražené jedné ze svých milenek Isabel Mayerovéo okrádané údajně Haiťany o dobytek a hnaný jimi přes hranice, dal roku 1937 vyvraždit na dvanáct tisíc haitských dělníků na třtinových plantážích, svých vzdálených příbuzných: „Viděl jsem na našem území tisíce Haiťanů. Zvážil jsem všechny možnosti, ale bylo jen jedno řešení: všeobecné krveprolití.”

Klíčem na smrt byla pro Haiťany hovořící francouzskou kreolštinou výslovnost španělského výrazu pro petržel perejil, přesněji řečeno hlásky „r” a proto bývá haitská genocida nazývána „petrželovým masakrem”. 

Trujillo nesnášel černochy a v rámci svérázné rasové politiky „bělení“ (blanquear) povoloval imigraci jak španělských republikánů prchajících před Frankem, tak evropských Židů uniknuvších nacistům, ale také Japonců. Vzniklo osm osad pro 1300 Španělů a jedna pro 250 Židů.Nicméně s haitským „sousedem-diktátorem“ Françoisem Duvalierem se usmířil, vyplatil mu po padesáti dolarech za oběť pověstného masakru a v prosinci 1958 podepsali na hranicích rozdělené Hispanioly dohodu o vzájemném respektování. 

Beranovo cévečko 

V šestnácti se stal zaměstnancem poštovního telegrafu. Po třech letech státní služby začal s bratrem Josém Arismendym vydělávat peníze jinak: kradli dobytek a falšovali šeky. Za to šel na několik měsíců do vězení. Pak dal dohromady bandu, do níž zapojil členy i dalších gangů. 

Vylupovali obchody a říkali si La 42, snad podle červeného packardu s číslem 42, nebo domu, v němž se scházeli. Bandity řídil major dominikánské armády Miguel Ángel Paulino, který se svými muži Trujillovi pomáhal později dělat „pořádek“ ve volebních kampaních...

Ve 22 se oženil s venkovankou z rodného kraje Amintou Ledesmovou a měly spolu dceru Flor de Oro Dominicana Trujillovou. „Zlatý květ Dominákány” byla několik let provdána za diplomata svého otce Porfiria Rubirosa, jehož playboyská pověst z něho udělala jistý vzor pro literárního Jamese Bonda. 

Americká okupace v letech 1916-1924 odstartovala Trujillovu kariéru karibské repliky antické vladařské hvězdy. Údajně spustil svou společenskou angažovanost jako policejní udavač, což je možná oposiční pomluva. Pak vstoupil do nově založené národní gardy a podobně jako Anastasio Somoza v Nikaraguy než mariňáci odešli byl v jejích řadách majorem a mužem Američanů v Dominikáně číslo jedna. 

O tři roky později se po reformě gardy stal generálem vojska o 2500 mužích (v roce 1960 čítala armáda 25 tisíc mužů s padesáti bojovými letouny a devatenácti fregatami). Bylo mu 36 a vedle „vojančení” se věnoval podnikání. Už roku 1930 patřil mezi nejbohatší Dominikánce a roku 1949 mu odhadovali třicet miliard dolarů (asi tři sta milionů dnešních). 

V době své smrti roku 1961 se jeho osobní majetek, tedy bez zahrnutí ostatních členů klanu, odhadoval na nejméně osm set milionů dolarů, dnešních 6,25 miliard. To bylo více než u Henryho Forda mladšího nebo Kruppovy dynastie.

Venkovanka Aminta mu nestačila. Roku 1925 se podruhé oženil s mulatskou kráskou Bienvenidou Ricardovou y Románovou. Nesnášela však jeho „imperátorské” zálety a roku 1935 mu od ní „odpomohl“ otrocký parlament zákonem povolujícím rozvod v případě, že manželka do pěti let od sňatku neporodí potomka (ale rok po rozvodu spolu měli dceru Odettu...). 

Oženil se nanovo s běloškou „La Españolitou“ Maríou Martínezovou, s níž měl Angelitu a Radhamésa. Trujillův korunní princ Ramfis asi nebyl jeho krve, ale zřejmě synem Maríe z předcházejícího přátelství s Kubáncem jménem Rafael Dominicis, který ovšem zmizel neznámo kam. 

Krušné začátky

Po odchodu amerických vojáků roku 1924 vládl Dominikáně generál Horacio Vásquez, který už v letech 1899 a 1902-1903 krátce „presidentoval”. Vládl silnou rukou, ovšem základní občanská práva platila, zrušil censuru. Vásquez dojednal s Američany půjčku a rozšiřoval zemědělskou výrobu. Za něho vypukl stavební boom, ale také nespokojenost s malým podílem jiným vlivných mužů země na úspěších. 

Roku 1929 musel Vásquez na léčení do Baltimore, kde mu odoperovali jednu ledvinu. Doba jeho nepřítomnosti byla šancí pro jiného generála. V únoru 1930 Trujillo s armádou a policií v zádech Vásqueze vyzval, aby odstoupil, což se po čtrnácti dnech stalo (zemřel roku 1936 na svém statku). 

Pučista povznesl do presidentského paláce právníka Rafaela Estrellu Ureñu, snesl ho několik jarních neděl, ale v květnu se dal sám „zvolit“ presidentem a Estrellu měl od srpna, kdy přísahal, dva roky za vicepresidenta, než před ním prchl na Kubu a do Ameriky. Později Trujillo souhlasil s jeho návratem a nechal ho vykonávat loutkový úřad předsedy nejvyššího soudu (+ 1945).

Trujillovi bylo 38 a jeho pověstná éra nezačala dobře. Vládl devatenáct dnů, když v září udeřil na republiku hurikán Jacks. Zničil ze sedmdesáti procent metropoli Santo Domingo, na 1500 lidí zahynulo, zásobování zkolabovalo. Trujillo požádal presidenta americké hospodářské krise Herberta Hoovera o pomoc. 

Dostal ji a Američanům imponovalo, že v relativně krátké době město obnovil, že ve Vásquezově duchu pokračoval v modernisaci země a že také dokázal do sedmnácti let splatit dluhy předcházejících vlád ve výši dvaceti milionů dolarů (dnešních c. 280 milionů; to ovšem díky zavedení daní, které do té doby Dominikánci neplatili). 

Není divu, že generál měl před válkou ve Washingtonu silnou lobby a ve svém městě po světové válce moderní hotely pro americkou klientelu.

Miluj svého presidenta

Roku 1931 založil Dominikánskou stranu (španělská slova partajního motta „Poctivost, svoboda, práce“ korespondovaly se zkratkou Trujillova jména RLT), zakazoval a povoloval ostatní hnutí podle potřeby a oposici systematicky brutálně likvidoval. Vypukla Trujillova diktatura, latinská obdoba kimovštiny. 

K Dominikáncům se choval jako antický otrokář. Předepisoval, jak udržovat hygienu, pořádek, koho si vzít, s kým se rozvést. Sám se podle svých „římských“ zvyklostí v sexuálních hrátkách nijak neomezoval; koneckonců odmítnout ho bylo nebezpečné.

Žertovat na caudillovu adresu bylo šibeničně nebezpečné. Můžeme-li uvěřit zprávě magazínu Time z roku 1951, šel do vězení i člověk, který si postěžoval veřejně na počasí…

Caesar Karibiku držel ve své moci monopol v obchodování solí, dobytkem a pochopitelně kávou a rumem, ostrovními drahocennostmi. Patřily mu nejvýnosnější plantáže kávy, tabáku, třtiny a rýže, stejně jako zábavní střediska a monopol prodeje sirek. Investoval v Argentině a Spojených státech a propletenec firem ovládaných Trujillovým klanem nikdo nikdy nerozpletl. 

Pod rouškou státní firmy provozoval nejmodernější jatka západní polokoule a jeho hovězí maso putující na Portoriko a do Spojených států nakládali do chladírenských lodí Trujillovi vojáci. 

Mléko jeho krav se zčásti rozdávalo chudině s poznámkou „bůh a Trujillo ti dávají mléko“. Zaplatit to však museli státní byrokraté „dobrovolnými“ desetiprocentními příspěvky ze svého platu. Stejně povinné měli příspěvky do partajní kasy. 

Vylikvidoval v zemi banditismus (o tom věděl své) a před nepokoji se jistil sovětským způsobem. Na letišti se u cestujících pátralo po zbraních i s pomocí rentgenových paprsků a odebíraly se jim noviny; když přišli cizinci do hotelů, byli pod dohledem personálu a odposlechů na pokojích. 

Antilská hvězda

El Jefe se ukazoval na diplomatických akcích pravidelně až po jídlu. Nosili za ním i jeho vlastní pití: tři láhve španělského brandy Carlos I. muselo služebnictvo před ním odšpuntovat a ochutnat. Nechodil na veřejnost bez neprůstřelné vesty a údajně se nocoval v tuctu ze svých desítek sídel. Ve všech se vařilo denně tak, aby se mohl kdykoli rozhodnout, kde přespí. Tajní patrolovali v padesátých letech ve dne v noci po celé subtropické republice. 

Poddaní proti němu povstali sedmkrát. Naposledy roku 1959, kdy bylo zavřeno na dva tisíce lidí a tradovalo se, že ženy-spiklenky musely před uvězněním posloužit vojáků v kasárnách k pobavení. 

S úctou, nebo spíše s obavami, vzhlížel k americkým autoritám, ale jinak se neomezoval žádným respektem. Poskytl přechodný asyl autokratům jako Argentinci Juanovi Perónovi, vyhnanému z Buenos Aires roku 1955, Venezuelanu Marcosovi Pérezovi Jiménezovi roku 1958 a Fulgenciovi Batistovi na začátku roku 1959, který prohrál válku s bratry Castry. 

Trujillo se bez obalu pustil do diplomatické války s fašistickou Itálií. Mussoliniův konsul Amadeo Barletta byl v Dominikáně též zástupcem amerických společností General Motors a Dominican Tobacco Co. Svou obchodní činností ovšem narušoval Trujillův monopol na obchod tabákem a karibský Caesar před římským neměl žádný respekt. Roku 1935 zabavil Barlettův majetek, dal si odhlasovat zákon rušící konsulova práva a cizince prostě zavřel. Barlettovo auto věnoval šéfovi policie. 

Benito Mussolini v květnu 1935 požadoval o konsulovo propuštění a náhradu škod, nicméně italské válečné loďstvo se v Karibiku neukázalo. Konsula Trujillo pustil a svůj tabákový monopol ochránil. Snad pod dojmem svého mírotvorného elánu a pacifistické akce se v prosinci téhož roku doporučil v Oslo na udělení Nobelovy ceny míru. 

Roku 1956 si dovolil přímo v New Yorku zinscenovat únos hostujícího docenta Columbijské university Jesúse de Galíndeze. Omámeného kritika dominikánského režimu odvezli únosci na letiště a odtud ho najatý americký pilot odvezl do Karibiku, aby sám byl zavražděn a jako nepohodlý svědek odklizen. 

Ještě roku 1960 Trujillovi lidé najali v Athénách 46 Řeků na nespicifikovanou práci za tři sta (asi 2400 dolarů dnešních) až šest set dolarů měsíčně. Na tehdejší Řecko to byly velké peníze, ale když jim v Karibiku zaměstnavatel nařídil obléci si uniformy sboru vznikající dominikánské cizinecké legie, odmítli. 

Ve vězení byli Řekové mučeni, dokud nepovolili a nedostáli podepsaným smlouvám. V té době však už byl Trujillo „na odstřel”.

Všeho moc škodí

Vojenské diktatury jakoby se na čas přežily. V roce 1960 fungovaly v latinském světě západní polokoule pouze tři: v Paraguayi, Nikaraguy a v Dominikáně. Myšlení ve Washingtonu se právě na chvíli posunulo a Trujillo už byl na obtíž. 

Roku 1959 se provalilo, že Trujillo poslal na velvyslanectví v Hondurasu nekodované radiové příkazy na likvidaci exulantů. V červnu 1960 stál karibský imperátor za pokusem o vraždu venezuelského socialistického presidenta Rómula Betancourta, tehdy podruhé v úřadu (zemřel roku 1981 v New Yorku). Šéf Trujillovy tajné policie SIM Johnny Abbes García technicky připravil atentát pro pučisty kolem venezuelského obchodníka Juana Manuela Sanoju Rodrígueze, který byl osobně Trujillovi v Dominikáně představen. 

Bomba atentátníků explodovala ve voze, když míjel Betancourtův automobil: jeho doprovod zemřel, president přežil. Jakmile Caracas na zasedání Organisace amerických států předložil důkazy, Organisace amerických států (OAS) vyhlásila proti Dominikáně sankce a Američané se museli od Trujilla odvrátit. 

Ze msty začal koketovat s Fidelem Castrem, povolil vysílání procastrovské rozhlasové stanice a dokonce spřádat nitky, které mohly vést k trucspojenectví s Moskvou. Tím právě překročil čáru, odstupující president Dwight D. Eisenhower a od ledna 1961 nový John F. Kennedy ho odepsali. 

Na ukonejšení Američanů nařídil svému bratru Héctorovi přezdívanému El Negro, aby resignoval na funkci presidenta republiky, jímž byl od roku 1952, a synovi Ramfisovi, aby se zřekl armádního velení. Syn se dopkonce na čas stal poradcem dominikánské delegace při GATT v Ženevě, od roku 1995 nazývané Světová obchodní organisace (WTO).

Rodina vyklidila tehdy ministerstva; sám panovačný mulat se najmenoval velvyslancem Dominikány při Spojených národech už roku 1952, když údajně po americkém vzoru, se neucházel o třetí úřad po sobě. Všude za ně nyní formálně usedli přátelé Trujillova klanu, na rok 1961 byla do voleb povolena účast oposice.

Nový president Joaquín Balaguer, dosavadní vicepresident, jak ho svého času ocitoval magazín Der Spiegel, moudře odhadl situaci: „Režim, který je starý třicet let, ... nemůže přes noc zmizet.“ 

Kennedyho vláda ale Trujilly jako semeniště pro další případnou revoluci v Karibiku nechtěla. V květnu byl odvolán americký velvyslanec, dominikánský export cukru a dalších zemědělských produktů kolaboval v embargu podobně jako kubánský. 

Generálův konec nastal 30. května 1961 v noci na cestě vozem za jednou z milenek Moni Sánchezovou na silnici na okraji Ciudad Trujilla. Sedm spiklenců krytých CIA despotu rozstřílelo: jeho tělo mělo v sobě 27 ran, o čtyři více než před dvěma tisíciletími diktátor Caesar ran dýkami, jimiž se dostal na nebesa jako Divus Iulius, Božský Iulius.

Kdo čekal lidové povstání, zmýlil se. Po diktátorově smrti zavládlo v městech ticho, nikdo si netroufl vystrkovat hlavu. Trujillovci, kteří měli stále pod palcem armádu, začali převádět své majetky do ciziny. Když se však ani po měsících z Dominikány nechtěli hnout, zavolal Balaguer do Washingtonu (viz exkurs 4). Před břehy ostrova se objevily americké lodi a Trujillovi dědici konečně pochopili, že tohle je i jejich konec. 

 

exkurs 1: Trujillova Dominikánská republika

 

Tři čtvrtiny obyvatel Dominikány jsou mulaté, nejvyšší poměr z v latinských zemích. Na ploše 50 tisíc km2 žije asi deset milionů obyvatel. V Trujillově éře to byly miliony jen dva. 

 

1492 španělské území

1496 založil Kolumbův/Colónův bratr Bartolomeo Ciudad Santo Domingo 

1697 francouzské

1804-1821 haitské

1844 nezávislost

1891, 24. října narozen v San Cristóbalu na cukrovarnickém jihu země (v Praze byla Petřínská rozhledna o měsíc starší); měl pět sourozenců. Otec José Trujillo Valdez byl snad poštovním zaměstnancem (jiné prameny spekulují o obchodníkovi s dobytkem)

1916-1924 americká okupace Dominikány

1930 Trujillo presidentem

1937 masakr nejméně dvanácti tisíc Haiťanů. Na usmířenou s haitským druhem v diktátorství „Papa Dokem” Duvalierem vyplatil mu roku 1958 odškodnění padesát dolarů za zavražděného poddaného. Haiťané jsou v Dominikáně persekvováni dodnes.

1938-1942 předal formálně presidentský úřad, vládl jako armádní generalissimus: 1938 prtesidentem Jacinto Bienvenido Peynado, od 1940 Manuel de Jesús Troncoso de la Concha

1939 při návštěvě Spojených států přijat s rozpaky Rooseveltem

1942-1952 podruhé presidentem

1947 odhalena vzpoura šedesáti vojáků, všichni vzápětí převeleni a odstraněni. Téhož roku dával na Kubě dohromady Juan Rodríguez García, do roku 1945, kdy byl vyhnán, největší dominikánský rančer, vojsko tří tisíc exulantů, údajně komunistů. Z nich tisícovka se údajně i v Dominikáně vylodila, ale zmizela z historie, ostatní byli zatčeni batistovci

1948 na Kubě se cvičilo několik set dominikánských exulantů, zčásti Kubánci zatčeni

1949, červen invase tří letadel do Dominikány, snadno zlikvidováno

1952-1960 presidentem bratr Héctor Bienvenido Trujillo Molina vulgo El Negro

1960 presidentem Joaquín Balaguer, od roku 1930 ve službách Trujillových, srov. zde níže

1961, 30. květen po 31 letech vlády zastřelen, nejstarší z latinských diktátorů; rodina v listopadu odešla s majetkem do exilu. 

 

exkurs 2: Chaos po diktátorově smrti

 

Zastřelen v automobilu v noci 30. května 1961 za hlavním městem ze zálohy. Vůz nebyl, oproti Trujillovým zvyklostem, pancéřovaný a jeho kapotou prolétlo šedesát kulek. 

Atentátníci byli dopadeni a popraveni, dva unikli. Synové Ramfis a Rhadamés zatkli zprvu šedesát známých odpůrců, z nichž mučení přežil jen jeden. Mimo jiné kusadly tropických mravenců. Přeživší dr. Duran vypověděl, že jednomu z vyhladovělých nešťastníků dal Ramfis sníst maso s rýží a pak mu ukázali na podnosu useknutou hlavu jeho syna: „Maso, které jsi právě snědl, bylo tvého syna.“

Despota byl pohřben v kryptě kostela v jeho rodném San Crfistobalu a nad jeho rakví přísahal Ramfis, že pozabíjí všechny Dominikánce v oposici. 

O několik měsíců později byla rakev letecky převezena do Paříže a pohřbena v prosinci 1961 na největším pařížském hřbitově Père Lachaise v přítomnosti vdovy Maríe (59), syna Rafaela Leónidase alias Ramfise (32) a dalšího syna Netiho (29). Ostatní byli roztroušeni po oikúmeně, kam se dostali po vyhnání do emigrace v listopadu téhož roku.

Bylo kuriosní, že Dominikánu opustil diktátor v rakvi jako poslední z Trujillů.

Měkký Ramfis

Po diktátorově smrti se za Balaguera armádní velitel Ramfis, velitel čtyřiceti tisíců mužů a spoluvládce ohromného hospodářského imperia na ostrově, choval podle strýců příliš liberálně a tak chtěli režim vrátit do jeho kolejí. Ramfis dokonce propustil hlavu Trujillovy vojenské tajné policie SIM Garcíu a slíbil oposici uspořádat roku 1962 volby. 

Což se nelíbilo ani Balaguerovi. Balaguer kabeloval do Washingtonu Kennedymu a před pobřežím Dominikány a hlavního města, které se opět začalo jmenovat Santo Domingo, se objevily americké válečné lodi s 1800 mariňáky na palubě. 

Generál Arismendi se plavil po diktátorově smrti na jachtě Presidente Trujillo, jeho bratr generál Héctor na Angelitě. Oba byli právě na Bermudách a byli nervosní z toho, jak to „mladý” nezvládá. Nelíbilo se jim, že rozprodává klanové majetky a rozdává sliby o přechodu na demokracii. 

Vrátili se a když viděli, že jejich věc je ztracena, vytunelovali, co k vytunelování zbylo. Trujillovci naložili, co se ještě naložit dalo, včetně rakve s již pochovaným otcem, a převedli zbylé peníze do ciziny: šikovný Ramfis na dvě stě milionů dolarů, které od státní banky odkoupil za dominikánská pesa a poslal na své účty vedené pod třemi jakými panamskými podniky do Kanady do Bank of Nova Scotia, strýc generál José Arismendi sedm milionů. 

Druhý strýc-generál a expresident Hectór Bienvenido Trujillo měl smůlu. Angelita a rodinným archivem, devadesáti miliony a čísly kont odplula směrem do Cannes, ale dominikánské policii se ji podařilo zachytit na Guadeloupu. Ramfis byl s převodem peněz do Švýcarska však rychlejší.

Globální dynastie

Ostatní odletěli do Ameriky. Na letišti ve Fort Lauderdale se objevilo 29 Trujillů. Mezi nimi byla i imperátorka-matka doña Julia Molina Trujillová; bylo jí tehdy 96. 

Část famílie se uchýlila k Frankovi do Madridu, když je v Paříži nechtěli. Ramfis žil se svou druhou manželkou Iris Lia Menschellovou, maďarsko-polskou herečkou z New Yorku s uměleckým jménem Lita Milan, kterou poznal v hollywoodských kruzích, si vzal roku 1960, na hotelu. Měli dva syny (Ramsés a Ricardo, narození roku 1961, resp. 1963). Ramfis (40) v prosinci 1969 zemřel na hotelu na zápal plic.

Diktátorova vdova María získala od Franka španělské občanství a klan ve Španělích hodně investoval. 

Po roce 1961 dorazilo na evropské bankovní trhy na osm set milionů amerických dolarů. Trujillův klan si koupil bejrútskou Eastern Commercial Bank a své peníze umisťovali globálně všude tam, kde existovala možnost praní peněz. 

Nová jména, staré poměry

Proti zbytkům trujillovců a s americkou podporou v zádech propukly pouliční nepokoje na podporu Balaguera a antitrujillovského emigranta Juana Bosche, vůdce umírněně levicové Dominikánské revoluční strany a zvoleného presidenta pro několik měsíců roku 1963, než byl svržen a exulován novým vojenským pučem. 

Gen. Pedro Ramón Rodríguez Echaverría se vzbouřil a s podporou části letectva dokončil vyhnání Trujillova klanu. Dominikánci svrhávali diktátorovy sochy, město přejmenovali zpět na Santo Domingo. 

Balaguer jmenoval generála ministrem války, jeho bratra Pedra Santiaga náčelníkem štábu. Po ukončení Trujillovy éry se země po krátkém oddychu vrátí do náruče diktatury Balaguerovy (viz exkurs 4).

 

exkurs 3: Klan Trujillů

 

Trujillo měl pět bratrů, jeden z nich si vzal roku 1948 život. Všichni zastávali vládní místa. Jeden z jeho synovců byl zastřelen na Floridě v barové přestřelce. 

 

Tvrdilo se, že Trujillovým vzorem z mladých let byl kapitán amerických mariňáků, jistý C. F. Merkle. Liboval si prý ve vládě silné ruky a zajišťování pořádku střílením všech potížistů. Vojenská policie ho posléze zatkla a před soudním procesem si kapitán vzal život.

Bratr Héctor alias El Negro byl ministrem války a námořnictva, také president republiky v letech 1952-1960 a podnikatelem v nemovitostech. Držel monopol na kuchyňské oleje, obchod botami a sbíral koně. V prosinci 1959 se Héctor trujillo (51) oženil s Almou McLaughlinovou (38), dcerou amerického mariňáka, který v zemi po roce 1924 zůstal, stal se armádním plukjovníkem a ředitelem Dominikánských airolinek. 

Další bratr Petan dělal do ovoce a držel rozhlasovou stanici, Pipi řídil bordelly. Těžit a vyvážet mahagonové dřevo směl pouze Trujillův bratr Anibal a vynášelo mu to ročně čtyři sta tisíc dolarů. Trujillo vždy myslel na celý klan a štědře rozdával. Jeho zeť Ramón Savinon řídil státní loterii a měsíčně z ní podle dobových odhadů vytěžil patnáct tisíc dolarů (c. 150 tisíc dnešních). 

Diktátorova manželka María Martinezová dostala na své útraty prádelní monopol pro armádu, obchody domácími spotřebiči a stavebním materiálem pro celou Dominikánu. 

Trujillovci byli největšími pozemkovými vlastníky, sám Trujillo zároveň po válce největší dobytkář. K nemovitostem se dostávali v duchu moudra: „Neprodal-li statkář, prodala jeho vdova.”

Solní monopol vynášel kolem roku 1960 „Šéfovi” jeden tisíc dolarů denně se započtením inflace by to dnes bylo osmkrát tolik. Většina firem měl charakter státního podniku řízeného však soukromými manažery. „Šéf” prodával státu mléko ze svého ranče La Fundación, které pak dostávali školáci gratis, ale zaplatit to museli státní úředníci ze svého.

Trujillo si roku 1938 pořídil jachtu Camargo o téměř osmdesáti metrech, kterou si dal postavil cincinantský drožďárenský a lihovarnický král Julius Fleischmann, ve své době jeden z nejbohatších filantropů. Sama jachta spuštěná na vodu roku 1925 stála 652 tisíc dolarů a byla tehdy nejdražší (dnešních téměř devět milionů USD). 

Za války ji vykoupilo americké námořnictvo a roku 1955 se jako Star of Malta potopila ve Středomoří. Po ní si v padesátých letech Trujillo pořídil od bývalého amerického velvyslance v Moskvě jachtu Angelita dlouhou více než sto metrů a s ní Ramfis prchal ze země.

Ženat byl Trujillo třikrát. Vesničanka Aminta Ledesma mu dala dceru Flor de Oro, jejímž prvním manželem byl playboy a diplomat Porfirio Rubirosa (vdávala se pak ještě šestkrát). Druhou Trujillovou manželkou byla aristokratická kráska Bienvenida Ricardo y Románová, ale soužití zůstalo bezdětné a rozvedeno. 

Třetí manželka María měla tehdy s Trujillem už nemanželského synka Rafaela Leónidase zvaného Ramfis. Ve třech letech (jeden pramen tvrdí, že v sedmi) ho otec udělal po pozdněantickém vzoru armádním plukovníkem a přidělil mu povinnou titulaturu „urozené dítě“. 

Byl to kluk opravdu nadějný. Otec ho v devíti povýšil na generálporučíka a roku 1958 oslal do Ameriky na armádní akademii, aby také něco pochytil z vojenských věd. Během ročního pobytu v kansaském Leavenworthu rozfrcal 1,3 miliony dolarů. To bylo tolik, kolik činila roční americká hospodářská pomoc Dominikáně. A vzdělání? Zkoušky složil Ramfis korespondenčně, a to už byl velitelem dominikánského letectva, s flotilou padesáti letounů pravděpodobně nejsilnějšíhbo v Karibiku…

Z cizího krev neteče. Herečce česko-německého původu Kim Novakové koupil mercedes, britské divě Joan Collinsové dal diamantový náhrdelník. Jiné herečce a dnes princezně anhaltské Zsa Zsa Gaborové pořídil činčilový kožich a ten byl ze všeho nejdražší: přišel na sedmnáct tisíc dolarů (dnes se započítáním inflace asi 154 tisíc dolarů. „Jeden z nejlepších lidí, které jsem potkala, báječný gentleman,“ pravila významná žena, dnes poosmé provdaná; povila jediného potomka, a to v manželství s Conradem Hiltonem dceru Francesku Hiltonovou, herečku, která zemřela roku 2015. 

Během amerického pobytu byl Ramfis neustále ženat s Octavií alias Tan Tan, matkou jeho šesti dětí.

 

exkurs 4: Balaguer Metusalem

 

Mezi známé pozoruhodnosti Dominikány patří rumová značka Matusalem. Nezraje ani zdaleka tak dlouho jako biblický patriarcha, jehož jméno nese. Vzhledem k druhu požitků, které nabízí, by snad mohl spíše nést jméno politika Joaquína Balaguera (1906-2002), který ve svém dlouhém životě prodělal proměnu z trujillovce v mírného diktátora až jakéhosi demokrata.

 

Presidentem Dominikány byl třikrát: nastrčen trujillovci v letech 1960-1962, kdy věrně sloužil Ramfisovi, a zvolen byl pro roky 1966-1978 a 1986-1996. Stejně jako o patnáct let starší Trujillo i on zahajoval veřejnou činnost za americké okupace v letech 1916-1924. V diktátorově éře loyálně sloužil v diplomacii a jako ministr, v letech 1953-1956 jako ministr zahraničí. Od roku 1957 byl vicepresidentem Héctora Trujilla. Roku 1962 odmítal uspořádat volby, byl sesazen a odletěl do amerického exilu. 

Američané roku 1965 znovu okupovali Dominikánu, neboť se obávali, že Juan Bosch zavede na ostrově komunismus. Balaguer se vrátil a jeho druhý presidentský úřad, do něhož se dostal po zmanipulovaných volbách, byl ve znamení obnovy diktatury v Dominikáně. Sice ne s trujillovskou tvrdostí, nicméně opět s využitím soukromé armády La Banda byla oposice persekvována a vražděna.

Do třetího úřadu byl zvolen jako osmdesátiletý a téměř slepý. Fanouškové dokázali odnést v ruce Balaguera v automobilu na předvolební projev. Ještě roku 2000 v kampani, v níž se ucházel o čtvrtý svůj úřad, to mu bylo 94, získal čtvrtinu hlasů.

 

 

Dynastie zombů: Bon Papa, Bébé a vúdú

 

Duvalierovci utužili v první černošské republice západní polokoule rasistický režim. Západní část Hispanioly není na jiné než autokratické režimy zvyklá.

 

Vlastně se vůbec neměl stát „dobrým otcem národa, který dává Haiťanům peníze a smí zůstat v presidentském paláci tak dlouho, jak se mu bude chtít“, jak se prozpěvovalo o slavnostech v hlavním městě Port-au-Prince o vládnoucím dynastovi. 

Chtěl být lékařem, ale stal se jednou z nejodpudivějších postav novodobých dějin. François Duvalier vzešel z intelektuální rodiny z haitské metropole, ale s datem narození v matrici si nebyl jist. Tehdy se totiž ani žádné podobné záznamy úředně nevedly. 

Jeho otec byl v zemi sužované diktátory, hurikány a zemětřeseními učitelem a soudcem a dal syna v Port-aux-Prince vystudovat medicínu. Praxi měl mladý lékař na venkově a na cestách poznal celou zemi s jejím bizarními zvyklostmi a duchy, loa, kultu vúdú.

Před čtyřicítkou byl jmenován „hlavním inspektorem zdravotní služby“ v rámci Američany financovaného programu proti šíření epidemií a roku 1949 se stal ministrem zdravotnictví a práce. 

MUDr. haitských duší

Ovšem o rok na to se nezdárně zapletl do nejvyšší politiky, když se postavil proti převratu svého vrstevníka, právníka a generála Paula Eugèna Magloirea (presidentem v letech 1950-1956) a musel mu zmizet z očí. Velký antikomunista, milovník slavností, party a nočního života, kde se mohl ukazovat v parádních uniformách, a velkých doutníků však měl smůlu. Generálský oblíbenec Washingtonu totiž vyrobil disidenta, který se brzy dočkal pomsty. 

Roku 1954 se nad ostrovem prohnal zničující silou hurikán Hazel a peníze z fondu na odstranění následků se jaksi vypařily. Magloire přišel o svou slávu a o dva roky později musel z Haiti utéci. Duvalier ho za „odměnu“ zbavil občanství a generál se vrátil z amerického exilu až roku 1986, když Haiťané vyhnali diktátorova syna Jean-Clauda.Magloire zemřel roku 2001 doma ve věku 94 let, když chvíli fungoval jako vládní poradce.

Vojáci, kteří vládli po Magloirově útěku, si do presidentských voleb roku 1957 vybrali za svého koně MUDr. Duvaliera. Papa Doc, jak se mu začalo říkat, se dal do spolku se odborářskými předáky ovládajícími šoféry náklaďáků a autobusů, čímž získal u vojáků jistý respekt. 

Kuriosita onoho roku: byly to první všeobecné volby v černošské „republice” vůbec (tehdy se ovšem ve světových mediích ještě soustavně používalo označení odvozené od „Negro”, negerská, a obyvatelé byli „negři”, Negroes, Nègre, Neger). 

Když o rok později přežil první pokus o převrat, podařilo se Papa Dokovi do armádního velení dosadit své lidi a postupně zbavit důstojníky vlivu na politiku. O „politicích“ měl snadný přehled, protože roku 1961 zrušil dvoukomorový parlament, zavedl jednokomorový s 58 členy a ty si sám vybíral.

Strýček s pytlem 

Téhož roku v květnu se dal „Doctor François Duvalier - President” zvolit hlasovacími lístky, které zněly pouze na tohle jméno a dodatečně bylo Haiťanům oznámeno, že také zvolili nový parlament a že souhlasili s dalším šestiletým volebním obdobím Duvalierovým (ačkoli končil až roku 1963 a více mu ústava nedovolovala…).

V červnu 1964 se volebních šarád zbavil jednou provždy: prohlásil se doživotním presidentem. 

Zažil nejméně devět pokusů o převrat včetně invasí a několika neúspěšných guerrill v horách. Ještě o jeho velkolepě držených šedesátinách v dubnu 1967 vybuchly na oslavě v Port-au-Prince dvě bomby. 

Odpověď byla vždy krvavá. Popravčím četám často velel Papa Doc osobně, vedl mučení u výslechů jako v případě nezdařeného výsadku exulantů v květnu 1968. Armádní muniční sklad dal přemístit do sklepení presidentského paláce chráněného dělostřelectvem, tanky a kulomety. Sebe obklopil gardou o dvanácti tisících mužích a na projížďkách po své bídné říši (sjízdné silnice ale měl pouze v Port-aux-Prince) v opancéřovaném mercedesu rozhazoval mezi hladovějící chudáky bankovky (mladý Duvalier zvyklost z římského cirku praktikoval rovněž). 

K tomu ustavil roku 1959 vlastní Milici dobrovolníků národní bezpečnosti (MVSN) tří tisíc hrdlořezů (v dobách největší slávy dvanáct tisíc), jimž se jinak neřeklo než Tonton macoutes, „strýčkové s pytlem“, podle postavy, kterou rodiče strašili děti, když létaly po ulicích i po soumraku. 

Armáda vpravdě občanská

Podle svérázných haitských tradic nedostávali armádní vojáci a nižší důstojnictvo od „státu” žold. Vyzbrojeni byli mačetami a zdobili se drahými slunečními brýlemi a předměty z kultu vúdú: prvního šéfa Tonton macoutes dělal kouzelník Zacharie Delva. 

Říkalo se, že Haiti je země zombů, mrtvol prokletých čaroději vúdú k věčnému otroctví. Živí vojáci se však živili vším, co kde urvali na výpalném a část toho dávali nadřízeným. Odhad magazínu Time z roku 1962 vyčíslil diktátorovy osobní zisky z tohoto „podnikání” na šest milionů dolarů ročně. Kdo neplatil, zmizel beze stopy, nebo byl nalezen surově zavražděn. 

Jejich bestialita prý připravila o život třicet tisíc lidí a organisované skupinky bývalých členů, ale také elit zbohatlíků, terorisují a okrádají Haiťany v různých formách v podstatě dodnes. 

Ve státě, kde nefunguje žádná statistika ani byrokracie jsou veškerá čísla pouze odhady. To platí o počtu obětí Duvalierovců stejně jako o počtu pokusů o převrat a odbojových skupin. 

Pravděpodobně posledním z pokusů o puč proti Papa Dokovi byl z června 1969, kdy se vylodil jistý mjr. René Léon, který do roku 1963, kdy utekl do Spojených států, býval zástupcem náčelníka genštábu Duvalierovy armády. 

Pevné tradice

Měsíc předtím zlikvidovali vojáci v boji 35 bojovníků komunistické guerrilly a brzy na to v metropoli dalších dvacet. V Dominikáně tehdy kolovaly zvěsti, že na severu Haiti propuklo povstání.

O svých poddaných Duvalier jednou zažertoval: „Osudem Haiťanů je trpět.” Aby osud lépe snášeli, měli k disposici úřední „katechismus” o 63 stránkách s modlitbou za zdar „našeho Doka”. Říkalo se tehdy, že i Duvalier měl v plánu se prohlásit císařem Françoisem I… 

Třebaže byl mezi kouzelníky-bokory vúdú uznán za velekněze, hougana, na císařství si netroufl.

Jak vypověděl advokát Josef Štolba, který roku 1875 dělal v Karibiku doprovod hraběte Desfours-Walderodeho, sloužilo se kdysi pět let a vojáci se museli živit sami. O Haiti a její armádě se pochopitelně vyjádřil velmi pohrdlivě. 

Informátoři obou dobrých Rakušanů totiž vypověděli, že armáda měla 21 tisíc mužů, z toho pět tisíc generálů, z nichž dvě stě bylo aktivních (sic). K tomu přistupovalo asi tři tisíce vojínů, zbytek tvořili důstojníci. 

Dodejme, že teprve během americké okupace v letech 1915-1934 vznikla národní garda, jak ostatně všude v Karibiku, kde se na čas Američané usadili, která měla už jen 2688 mužů a 110 důstojníků (srov. příběhy Somozů a Trujillů). 

Baron Samedi

Svým Haiťanům propadlým kultu vúdú, s nímž přišli předkové z Beninu, rozhlásil, že je „nadpozemskou bytostí“. Sám že je zosobněním jednoho z duchů, lou smrti jménem Baron samedi, Sobotní pán, žijícího na hřbitovech. 

Roku 1961, tedy v roce, kdy se poroučela v sousedství diktatura Trujillů, si dal po severokorejsku „Renovátor“ potvrdit lidem novou ústavu a svět se divil: proti nebyl podle oficiálních výsledků vůbec nikdo. Od toho okamžiku získal věhlas nejenom v Karibiku, neboť Trujillů už nebylo, a pozornost budila jeho rasistická politika. 

„Obnovitel” Haiti žil v permanentní obavě z útoku buď z nepřátelské kreolské Dominikány, nebo z castrovské Kuby. Rasista Duvalier, byť papírově katolík, krajně nedůvěřoval kléru, který byl z velké části bílý a z Francie včetně arcibiskupa Françoise Poiriera (v úřadu 1955-1966, kdy resignoval), a proto ho soustavně persekvoval a kněží s mnichy zavíral. 

Za to s Ježíšem problém neměl. Dal vylepit po haitské metropoli plakáty, na nichž hlavní postava křesťanského kultu klade ruku na Duvaliera a říká: „Jeho jsem si vybral.”

Haiťané jsou z 95 procent černoši a ve zbytku převážně mulaté. Míšenci však ovládají společenský a hospodářský život země, drží se katolicismu a francouzských tradic, utvářeli elitu. Jedno z ostrovních přísloví praví: „Bohatý černoch je mulat, chudý mulat je černoch.“

Řady míšenecké inteligence během vlády duvalierovců silně prořídly, neboť většina odešla. Patřila mezi ně i rodina Michaëlly Jeanové, která se narodila na Haiti v roce, kdy se Papa Doc dostal k moci, a živila se jako novinářka ve francouzské části Kanady. Od roku 2005 je do října 2010 byla generální guvernérkou Kanadského dominia. 

Dokova nehynoucí sláva

V červnu 1964 se Duvalier prohlásil doživotním presidentem a pravděpodobně ovlivněn sousední Dominikánou zbavující se Trujillova dědictví, budoval svůj kult osobnosti („Bůh je jediný, kdo mne může připravit o moc“). 

Změnil modročervenou vlajku na černočervenou a dával se připodobňovat k prvnímu haitskému císaři Jean-Jacquesovi Dessalinesovi, Ježíši Kristovi a ačkoli komunisty roku 1969 zakázal a členství v partaji dal trestat smrtí, i k Leninovi. 

Duvalier se u Američanů příliš nezapsal, vzácný to jev mezi antikomunistickými diktátory Karibiku. Zpočátku mu však president Eisenhower poskytl pět milionů dolarů roční hospodářské pomoci (dnešních asi čtyřicet milionů) a padesát mariňáků, aby cvičili Duvalierovu armádu. K užitku gesto bylo, neboť despotovi zachránilo život, když se v srpnu 1959 vylodila v Haiti třicetičlenná skupina ozbrojenců z Kuby a byla vojáky zlikvidována.

Kennedyho ovšem Papa Doc nesnášel, mimo jiné proto, že v květnu 1963 odvolal na protest proti diktatuře z Haiti velvyslance Raymonda L. Thurstona (už Kennedyho nástupce Lyndon B. Johnson styky plně restauroval). Později tvrdil, že to byl on, Duvalier, kdo amerického presidenta zabil – kouzlem vúdú ouanga à mort

Z Kennedyho hrobu na Arlingtonském hřbitovu si dal přivést prsť, uschlý květ a v lahvičce vzduch, takové věci se tradují, aby prý, jak si Haiťané vyprávěli, s její pomocí začaroval presidentovu duši a navěky si ji podrobil; aby z něho vyrobil na věky zatraceného zomba. 

Zhroucený stát

Sám o sobě s pathosem hollywoodského devianta říkal: „ Mne nepřátelé dostat nemohou, protože jsem již nehmotnou bytostí.“ Těžký cukrovkář a chlápek po několika infarktech dokázal prohlašovat: „Sám jsem pramenem své moci.”

Panovník v sousedství proruské Kuby krátce po nástupu k moci několikrát „zažertoval“ s myšlenkou, že by se přiklonil k sovětskému klubu. Kromě toho se stal živoucím pomníkem kleptokracie, který se svou rodinou rozkradl kdejakou hospodářskou pomoc. 

Po ochlazení vztahů ke Spojeným státům získal podporu v zneuznaném vojenském géniovi, francouzském generálu a presidentovi Charlesovi de Gaullovi (zemřel 1970), který mu k podvodnému „znovuzvolení” roku 1963 poslal blahopřejný telegram.

Vláda Duvalierů a jejich gangů patří mezi balvany, které stavbu Haitské republiky drží pevně v hranicích toho, čemu se ve světě říká zhroucený stát. Magazín Time v roce 1962 citoval jistého diplomata: „Pomáháte-li Haiti, držíte u moci gangstera. Když ne, jste krutý vůči chudým černochům.“

S dominikánským presidentem Joaquínem Balaguerem uzavřel dohodu o každoročním vyslání dvaceti tisíc Haiťanů na špatně placenou práci na dominikánských plantážích. O velkou část jejich gáže je pochopitelně připravil sám Papa Doc. 

Ďábelským nápadem byla stavba nového hlavního města Duvalierville. Na její financování rozkradl tabákový monopol, ale na velikášský projekt po vzoru Brasílie to nestačilo a co bylo postaveno, zarostlo brzy džunglí. 

Lenivé, ale učenlivé mládí

Než Papa Doc v dubnu 1971 sešel po několika infarktech (první ho stihl roku 1959) a chronické cukrovce ze světa přirozenou smrtí, dal dva měsíce předtím za svého nástupce odsouhlasit plebiscitem obtloustlého syna Jeana-Clauda – 2 391 916 bylo pro a opět bez jediného hlasu proti. 

To v referendu roku 1985, jímž si Bébé dal potvrdit doživotní vládu, bylo 2 373 011 pro (hlasů kouzelně ubylo, ačkoli populace narostla) a proti bylo 449 hlasů - div že to neohrozilo duvalierovskou revoluci. 

Ještě týden před smrtí se při oslavách svých 64. narozenin ukázal s dědicem na balkonu paláce. Mladému bylo devatenáct a lidé mu říkali Bébé Doc či Baby Doc. Aby se mohl stát doživotním presidentem, dal otec parlamentem snížit zákonný věk ze čtyřiceti na dvacet roků a jeho ministr vnitra pak dekretoval, že devatenáctiletému už je dvacet jedna (k tomu starý Duvalier: „Císař Augustus byl také mladý, když se dostal k moci”).

Bébé vystudoval práva a politika ho nezajímala, ale říkávalo se, že jako kluk rád cvičně střílel - na živé terče tvořené palácovými vojáky. Byl nejmladším presidentem své doby (asi také nejtlustším) a Američané v něm zpočátku viděli naději pro jisté uvolnění; dokonce na čas pozastavil činnost Tonton macoutes. 

Vládnutí přenechal své starší sestře Marie-Denise („Dédé“) zvané též Mama Doc a na veřejnosti se často dával zastupovat svou matkou Simone Ovide, s níž se Papa Doc oženil roku 1939. 

Život v Haiti se za něho poněkud liberalisoval, Američané obnovili hospodářskou pomoc a země se otevřela levné turistice. S jednou pozoruhodností pro Američany: úřední rozvod tu trval 48 hodin. 

Jak vydělat na bídě

Apolitický Bébé Doc, dědičný president na doživotí, dokázal během několika měsíců vystrnadit do Kolumbie a pak do amerického exilu bývalého velitele Tonton macoutes a ministra obrany a vnitra Lucknera Cambronneho (tehdy 42), poněvadž se stal rodině nebezpečný, když prosazoval myšlenku, že by se měl stát předsedou vlády. Nic mu nepomohlo, že byl velkým oblíbencem diktátorovy matky „Maman Simone“, nikoli však sestry Dédé, neboť byl sokem jejího manžela Maxe Dominiquea. 

Cambronneho pád byl i koncem matčina vlivu na syna. Kolovaly dokonce zvěsti, že ho rok po otcově smrti držela v presidentském paláci téměř jako v domácím vězení. 

Cambronne vydělával na turistice, vývozu kávy a ovoce, ale také na obchodech s krevní plasmou a tělesnými orgány opatřovanými terorem Tonton macoutes. Rovněž ovšem s drogami. Proslavilo to ostrov více, než to, že se stal největším výrobcem baseballových pálek a podprsenek svého času na světě. Přesto Cambronne mohl žít v exilu v Miami, kde též roku 2006 zemřel. Když z ostrova prchla, odhadoval se jeho majetek na deset milionů dolarů, tehdy třetina haitského rozpočtu. Mladý Duvalier pak jeho firmy „znárodnil”.

Cambronneův předchůdce, první velitel Duvalierovy tajné služby a bývalý učitel Clément Barbot, dopadl hůře. Přátelé se roku 1959 rozkmotřili, Barbot šel na osmnáct měsíců do (svého) vězení Fort Dimanche, odkud s pomocí svých lidí uprchl a dal se na guerrillu. 

Zkraje mu to šlo, zbraně získal v Americe. S bratrem Harrym přijal dva americké novináře v lokalitě jménem Cul de Sac, „Slepá ulice”, přepadl a zlikvidoval doprovod dvou Duvalierových dětí do školy (je ale nechal být) a teprve po roce byl se svou skupinou přelstěn a rozstřílen (50) v hořícím třtinovém poli. Duvalier dal tehdy popravit 65 důstojníků, jimž kladl za vinu nedbalost.

Nebyl v guerrille sám. V roce 1964 se po haitských horách potloukaly tři odbojové skupiny a několika stech mužích a vzdorovaly Duvalierovým jednotkám. Diktátor se domáhal u Američanů pomoci proti kubánské infiltraci, ti ho ale odmítli, neboť na žádné stopy invase nenarazili.

V nejlepším prchnout

Když roku 1983 navštívil černou republiku papež Jan Pavel II., řekl Haiťanům, že se „něco musí v této zemi změnit“. Syn totiž vládl stejně jako otec, jak rychle pochytil při své nechuti k „politice“. 

Jeho „umění“ a teror však už neladilo do napjaté atmosféry Karibiku, kde se Američané za Ronalda Reagana nepříliš úspěšně snažili zlomit sandinistickou Nikaraguu. Po hladových nepokojích v únoru 1986 („Peníze jsou ve Švýcarsku a my v bídě“) usedl Bébé Doc, „Mesiáš a idol haitského lidu“, s rodinou do letadla a zmizel do Francie; přistáli v Grenoblu. 

S ním matka Simone (72), čtyři děti a sedmnáct dalších z příbuzenstva. Americký vojenský letoun C-141 nechal čekat na letišti, neboť se při šampaňském dlouho loučil s přáteli... Několik hodin předtím odletělo nákladní letadlo s nejnutnějším majetkem, rozumí se včetně garderoby mme. Michèlle. 

Dav pak zničil, na co v duvalierovských residencích přišel a vraždil příslušníky Tonton macoutes. S kněžími vúdú, houngany i mambami, a s jejich kultovními předměty si vyřizoval účty katolický klérus družně s evangelikány a lidé rozsekali mačetami údajně sto vúdúistů (viz exkurs 3). 

Jean-Claude Duvalier vydržel ve Francii do ledna 2011. Když se kupodivu vrátil domů (srov. podobné rozhodnutí Bokassy, císaře středoafrického), byl obviněn z korupce, nikoli však zločinů proti lidskosti. Ve fešáckém domácím vězení podlehl v říjnu 2014 infarktu. Bylo mu 63 let, z nichž téměř polovinu prožil v exilu, ale „slávu” měl z prvních 35 roků života.

Přes všechny snahy haitských vlád, kterým se nepodařilo dostat ze společenské i hospodářské bídy a z poslední příčky ekonomického rozvoje na západní polokouli, užíval až do konce života nakradeného majetku a peněz uložených v evropských bankách. Kolik, nikdo neví, ale hodně ho stál rozvod s rozhazovačnou Michèle Bennettovou, bývalou sekretářkou zaměstnanou kdesi v New Yorku a rozvedenou matkou se dvěma dětmi, s níž byl ženat šest let. 

O hodně též přišel z rozhodnutí francouzské vlády. Po mimořádně silném zemětřesení v lednu 2010, které zničilo Port-au-Prince a zahubilo více než dvě stě tisíc lidí, se diktátor znovu ozval z Francie. Že prý svému lidu pošle pět milionů z konta, které blokovaly švýcarské soudy. Nikdo ho už nebral vážně a soud rozhodl, že na konto nemá přístup. Nicméně jako u jiných karibských diktátorů platí, že jejich potomci bídu nedřou a pokud nezemřeli, žijí šťastně dodnes.

 

exkurs 1: Rodina Papa Doka

 

Ze sňatku se Simonou Ovideovou (asi 1913-1997) měl Papa Doc dcery Marie-Denise („Dédé“), Nicole, Simone a syna Jean-Claudea alias Bébé Doka. 

Ovidová se narodila do rodiny mulatského obchodníka s literárními sklony jako dítě nemanželské se služkou. Matka Ovidová dítě brzy poslala do sirotčince, kde se jí dostalo školení na pomocnou zdravotní sestru. Za manželova života dohlížela chod paláce a vytvořila kolem Duvaliera vlastní kamarilu („Mama Doc”). 

Rovněž praktikovala kult vúdú a zemřela jako prostá žena v pařížském exilu (84), kam ji roku 1981, deset let po smrti Duvalierově, vyhnal syn Bébé na podnět své manželky Bennettové..

Roku 1980 se její jediný syn (tehdy 28) oženil k nelibosti černošské vládnoucí většiny s mulatkou Michèle Bennettovou (27), potomkyní jednoho z bojovníků proti Francouzům, vyhlášených krutovládců a samozvaného krále na severu Haiti Henriho Christopha (Henri I. se zastřelil roku 1820 stříbrnou kulkou). 

Měli spolu syna Françoise Nicolase (1983), korunního prince, a dceru Anyu. Roku 1986 se ve francouzském exilu rozvedli. 

Dédé byla od roku 1966 provdána za otcova vysokého bodyguarda Maxe Dominiquea. Rasistický tatík, který měl celý život komplex méněcennosti z haitských mulatů, si přál něco bělejšího, Max byl příliš černý Dédé dosáhla však svého, ženatý Max se musel rozvést a jeho paní se dvěma dětmi poslána s třiceti tisíci dolary odstupného na Jamajku. 

V roce 1967 byl Max, tehdy vojenský velitel Port-aux-Prince, údajně zapleten do puče spojeného s pokusem o pumový atentát při dubnových narozeninách despotových. Devatenáct Maxovi blízkých důstojníků bylo popraveno (pravděpodobně bezdůvodně), on Duvalierem na prosby manželky a dcery na kolenou ušetřen a poslán do vyhnanství do Španěl, pak Paříže a Washingtonu. 

V prosinci 1968 se těžce nemocný Duvalier dal dcerou přemluvit a při návratu na Haiti nastalo s Maxem plné usmíření.

Marie-Denise měla pak na otce rozhodující vliv a nemocný otec se objevoval na veřejnosti jen sporadicky. Pověřil nejstarší dceru, aby rozhodovala o tom, komu udělí audienci, zatímco Max upevňoval posici mezi vojáky a dokonce prý napsal exilovým skupinám, aby získal jejich podporu po diktátorově smrti. 

Dédé obklopila doživotního presidenta desítkami nových úředníků, propustila otcova osobního kuchaře a ochutnavače Pierra Novembra. Řízla i do přímého příbuzenstva, když dosáhla toho, že se otec zbavil své dlouholeté osobní sekretářky a důvěrnice (také milenky) Yvon Francesky Saint-Victorové, jejíž bratr Luc-Albert Foucard byl manželem Nicole, své nejmladší sestry. Foucard byl „od fochu” agronomem, karieru ale dělal jako ředitel státní agentury pro turistiku a jako její ministr. 

Foucardovský klan byl v rámci duvalierovců znepřátelen s „klanem” dominiqueovců: že byl Max Dominique zapleten do pumového útoku v dubnu 1967 o šedesátinách Papa Doka, byla pravděpodobně Foucardova pomluva. Po jeho boku padl i Duvalierův oblíbenec Cambronne.

Nicole se s Foucardem po Maxově návratu rozešla a znechucena muži žila v Miami se svou přítelkyní. Foucarda její sestra Dédé dala jednoduše vyhnat ze země a jeho dceru s Nicole jménem Natasha vychovávala bába Simone. Novou otcovou tajemnicí se udělala po Saint-Victorové vítězná Marie-Denise alias Dédé.

Odhaduje se, že otec se synem Duvalierů, vládci nejchudší země západní polokoule, uložili v zahraničních bankách na čtyři sta milionů dolarů. Nejvyšší odhady nakradeného majetku končí u osmi set milionů. 

 

exkurs 2: Haitská revoluce

 

Povstání z ledna 1804 je pravděpodobně jedinou úspěšnou revolucí otroků, která vedla ke vzniku samostatného státu a zároveň prvního černošského na západní polokouli. Sám Duvalier se rovněž pokládal za „revolucionáře” a vůdce své haitské revoluce.

Na ploše 28 tisíc km2 žije 9 milionů obyvatel, v roce 1950 to bylo jen 3,5 milionu. Pouze asi pět procent jsou mulaté (1950: 2 %), nepatrně bělochů, všechno ostatní černoši s kořeny v západní Africe a Kongu. Za dvě staletí zažila zemička slavná kdysi kávaou a rumem téměř dvě stě převratů, tři císaře, jednoho krále a 45 presidentů. Populace byla za Duvaleirů z devadesáti procent negramotná.

1492 ostrov La Isla España/Hispaniola objeven Kryštofem Kolumbem

1697 postoupili Španělé západní třetinu Hispanioly Francouzům: Saint Domingue prosperovalo na vývozu koloniálních plodin. Na 40 tisíc Evropanů připadlo 450 tisíc černých otroků

1791 protifrancouzské povstání pod Toussaintem L´Ouverturem, běloši vyvražděni, Napoleonova expedice pomřela chorobami a poražena

1804, 1. ledna J. J. Dessalines vyhlašuje nezávislost pod jménem Haiti/Hayti; o dva roky později zavražděn, nástupcem Henri Christophe se prohlásil králem a vládl do 1820, kdy si vzal život. 

1821 Dominikána vyhlásila samostatnost, ale černochy okupována

1822-1843 první doživotní president Haiti

1825 nezávislost uznána Francií, na odškodnění plantážníků Haiti mělo vydat nesmírnou částku 150 milionů franků, od roku 1838 to bylo sníženo na 60 milionů splatných do roku 1867. Obrovské břemeno se stalo jednou z příčin současné zaostalosti

1844 ztráta východní části ostrova Santa Dominga

1849-1859 vláda císaře Faustina I., rodným jménem Soulouque, o němž se tradovalo, že se účastnil kanibalských rituálů a pití lidské krve a rozdával patenty prohlašující poddané princi, vévody, markýzy a barony

1862 založena rumová palírna Rhum Barbancourt, nejvyhlášenější obchodní značka Haiti; vyráběla i za Duvalierů

1907, asi 14. dubna (dodatečně odhadnuté datum) narozen v Port-au-Prince François Duvalier

1915-1934 okupováno na pokyn presidenta Woodrowa Wilsona Spojenými státy, rozsáhlá modernisace, ojedinělá éra míru, ale Američané neoblíbeni za potlačování kultu voodoo a údajný rasismus; jako jinde v Karibiku i na Haiti zřídili Američané národní gardu

1934-1957 obnovení plné nezávislosti Rooseveltem, návrat na Haiti ke starým zvyklostem

1937 povraždění patnácti tisíc Haiťanů v Dominikáně

1939, prosinec se oženil dr. Duvalier se zdravotní sestrou, mulatkou Simonou Ovidovou, s níž měl tři dcery a jako nejmladšího z potomků syna, viz exkurs 1

1950-1956 vláda gen. Paula Magloira

1956-1957 vláda šesti vojáků, protimagloirovských pučistů-předsedů junty, a jedné kolektivní vlády

1957-1986 po volbách dědičná vláda černošské diktátorské dynastie Duvalierů potlačující mulaty

1963 po obsazení dominikánského velvyslanectví v Port-aux-Prince, kam se ukryl podezřelý z atentátu na Duvalierovy děti, vážný konflikt s Juanem Boschem; odvráceno

1971, 21. dubna zemřel François Duvalier, nástupcem syn Jean-Claude

1986, 7. února prchá rodina z Haiti do Francie, moc převzala junta v čele s velitelem armády gen. Henrim Namphym (tehdy 53), který sesazen pučem v září 1988 a následovaly další chaotické vlády

2010, leden zemětřesení zničilo Port-au-Prince, 222 570 obětí

2014, 4. října zemřel doma Jean-Claude Duvalier (63)

 

exkurs 3: Velekněz vúdú

 

Podobně jako Duvalier byl studovaný materialista zvrtnutý k okultismu, stejný osud měl jeden z nejvýznamnějších kněží vúdú Max Gesner Beauvoir.

Ve New Yorku a v Paříži na Sorbonně studoval biochemii, pracoval ve výzkumných ústavech držel patent na výrobu umělých steroidů. Roku 1973 se po dvaceti letech i se svou francouzskou manželkou vrátil domů s cílem získávat ze sisalu kortisoly. Umírající otec, kněz-hougan vúdú, mu však odkázal své kněžství. Medicíny ani výzkumu se zcela nevzdal a míval konflikty s Duvalierovými tonton macoutes. Okultní posice ho ochránila, mladý Duvalier u něho několikrát konsultoval, avšak po pádu duvalierovců roku 1986 s hougany a příznivci vúdú zúčtoval pronásledovaný katolický klérus. Nový vůdce Jean-Bertrand Aristide byl salesián a vysvěcený kněz. Beauvoir s manželkou odešel do Spojených států, kde měl oporu v duvalierovské emigraci. Vdechl život několika institucím propagujícím vúdú. Roku 2008 se haitští houganové rozhodli Beauvoira zvolit za "atiho", velekněze nové kněžské federace kultu, který opět získával na atraktivitě. Zemřel v Port-aux-Prince v září 2015 (79) a dostalo se mu státního pohřbu, jehož se účastnil i president Michel Martelly. 

 

 

 Kuba: revoluci je těžké dát sbohem

 

Po Castrovi Castro. Starší bratr, který bude mít 13. srpna osmdesát, předal vládní pravomoci mladšímu. Je to konec jedné éry, nebo zůstává líder máximo svému lidu dál na krku, aby vedl permanentní revoluci?

 

Před třemi nedělemi byl v Argentině a viděl místa, kde jeho přítel Che vyrůstal. Byl dojat a jakoby cítil, že na něho soudruh ze záhrobí mává. Týden před kolapsem v jednom z projevů doma v jisté předtuše uklidnil americké politiky a exulanty: „Sousedé na severu se nemusejí bát. Neplánuji zůstat v úřadu do sta let.“

      Stalo se. Minulé pondělí večer přečetl Carlos Valenciaga, tajemník presidenta Kubánské republiky Fidela Castra Ruze, v televisi prohlášení uvedené slovy: „V důsledku nesmírné námahy při návštěvě argentinského města Córdoby, kde jsem se zúčastnil summitu Mercosur..., mé zdraví, které ustálo všechny zkoušky, bylo vystavěno extrémnímu stressu a zhroutilo se.“

      Když dočetl, kamera zabrala vůdcův podpis pod prohlášením s datem 31. července, 18.22 hod. Program bez vysvětlení pokračoval dalším dílem telenovely. 

      Zdravotní stav kubánského vůdce je předmětem státního tajemství. Asi to je rozumné opatření: podle mluvčího vlády by údajů totiž mohli zneužít imperialisté. Imperialisté, to jsou kříž Kuby, příčina všech zel na ostrově. 

Já na bráchu

V Argentině Castrovi sliboval jeho velký obdivovatel, bolivijský president Evo Morales (46), že mu k osmdesátým narozeninám pošle z And velký kokový dort. Aymarskou specialitu, s níž by oba politiky zavřeli ve většině států světa na hodně dlouho a v jihovýchodní Asii by si o revolučních výdobytcích mohli povídat v celách smrti.

      Castro ještě zažertoval, že přežil šest set atentátů nebo pokusů o ně. Náhlá operace střev po krvácení do žaludku byla úspěšnější než všichni atentátníci od kubánských exulantů, CIA či jiných dobrodruhů. 

      Svět vzal na vědomí, že vousatý sympaťák v maskáčích a doutníkem v ústech, jehož slávu roku 1957 vyrobil reportér listu The New York Times Herbert Matthews, za sebou pozvolna zavírá dveře. Castro je onoho roku otevřel a byl také prvním mužem dějin, k jehož vzestupu později pomohla televisní reportáž: havanský právník mluvil anglicky.

      Teď dostal šanci Castrův bratr Raúl. Dočasně, jak zamýšlí prohlášení. Byl u všeho, ale jaksi druhý. Byl jeho zástupcem celý život, ale ve funkcích, které vypadají spíše na „špinavou práci“ než okrasu. Raúl Castro je nejdéle sloužícím ministrem obrany světa, zástupcem bratra ve vedení strany-předvoje dělnické třídy. 

      Řídil africké operace v sedmdesátých letech, s pomocí komunistické části Německa vybudoval na ostrově síť špiclů. V očích kubánské emigrace je tvrdším, krvavějším z bratrů Castrových. Stejně jako Ramón (82), nejstarší ze tří bratrů Castrů a který se do politiky nemíchal, i Raúl má blízko k zemědělství; koneckonců jsou ze statkářské rodiny.

Hodný diktátor

Revolucionáře z Castrů udělal puč generála Fulgencia Batisty roku 1952. Právník Fidel Castro dva roky předtím graduoval, žil se studentskou láskou Mirtou Díazovou Balartovou z bohaté havanské rodiny (jejich syn „Fidelito“ je atomovým fysikem). Ale chlapec z východní provincie (dnes Holguín) z nepříliš majetné statkářské rodiny vyhledával chudou klientelu. 

    Vadil mu vliv Spojených států: v jeho rodném kraji všechno řídila pověstná United Fruit Co. a Castro se chtěl dát na politiku: ucházel se o místo v parlamentu. Místo voleb přišel převrat generála, který pocházel ze stejné provincie, ale z většího města. 

      Možná proto přežil Castro podivný pokus o puč o rok později v Santiagu de Chile, kde jeho skupina krvavě zaútočila na kasárna. Na útěku byli s bratrem dopadeni. Třebaže většina povstalců byla hned popravena, Castrovi zachránila buď rodácká sympatie Batistova, nebo, jak se traduje, známý ze studií v armádní uniformě, který Fidela s Raúlem nechal na živu. 

      Dostali u soudu patnáct let, ale už roku 1955 je generál amnestoval a směli pokračovat v plánování národní a sociální revoluce v mexickém exilu. Kde se o ně mimo jiné zajímala i místní residentura sovětské KGB. Spojení národní a sociální revoluce byly právě v módě a velkým vzorem byl egyptský voják Gamál abd an-Násir, který právě znárodňoval Suezský průplav.

      Z Ameriky dostali castrovci určitou podporu od exulantů, kteří utekli před Batistou. Koupili od jednoho Američana motorovou jachtu Granma („Babička“) konstruovanou pro dvanáct lidí. Koncem listopadu 1956 na ní vypluli 82 lidé se zbraněmi a municí a 2. prosince se vylodili na východě Kuby u Manzanilly. 

Pány v Havaně

Většinu z Castrových a Guevarových lidí vojáci bezprostředně zabili a do hor se dostaly jen dvě desítky mužů. Batistovi muži však zklamali, ani americká pomoc nestála za to. 8. ledna 1959 přijal Castro do obsazené Havany. Revoluce zúčtovala s kolaboranty a zrádci lidu; kolik tisíc lidí to bylo, se neví. Čistku měl na starosti Che Guevara. 

      Castro se prohlásil vrchním velitelem ozbrojených sil, o měsíc později předsedou vlády. V květnu 1959 podepsal zákon o agrární reformě. O socialismu ještě moc nahlas nehovořil (bratr Raúl už ano), ale o znárodňování a konci vykořisťování ostrova americkými firmami. 

      To je ovšem pro Ameriku zjevný socialismus. Novináře vousáč přitahoval, ale Eisenhowerova Amerika mu ukázala záda. Sovětský vůdce Nikita Chruščov (u vesla 1953-1964) nikoli. Na západní polokouli se tak narodil komunismus. 

      Když rafinerie vlastněné americkými firmami odmítly začátkem roku 1960 prodávat zpracovanou ropu, Castro je zestátnil a o dodávkách ropy se dohodl s Rusy. Chruščov posílal na Kubu vojenskou pomoc, Eisenhower omezil dovozní kvóty pro kubánské doutníky do Spojených států a castrovci v odpověď znárodnili americký majetek za téměř miliardu tehdejších dolarů. Kdo neutekl z ostrova před revolucí, utekl teď a z Miami se stalo centrum více než milionové emigrace.

Nezávislost, kubánský úděl

V lednu 1961 vypověděly Spojené státy diplomatické styky s Kubou a tajné služby rozvíjejí plány na Castrovo svržení. Vylodění více než tisícovky „kontrarevolucionářů“ podporovaných Američany v dubnu 1961 skončilo ostudou. Za to na Kubě začal toho roku na Prvního máje socialismus, jak vůdce oznámil, a koncem roku se Castro prohlásil za komunistu. 

    Pospojoval levicová hnutí a roku 1965 se z nich narodila komunistická strana (PCC), „podporovaná masovými organisacemi a vším lidem“, jak zní jeden její úřední přívlastek. 

      Když Rusové namontovali na Kubě odpalovací rampy pro rakety s doletem do Spojených států, hrozila Kennedyho Amerika válkou. Po několika měsících roku 1962 „kubánskou krisi“ Chruščov ukončil tím, že dal zařízení odvézt. Kennedym na oplátku slíbil, že Spojené státy na Kubu nezaútočí. Dohoda platí dodnes, a proto je Kuba dodnes „libre“. 

Spojené státy uvrhly na Kubu hospodářské embargo, které stále platí a spolu se systémem plánované ekonomiky znemožňuje jakýkoli rozvoj ostrova. Za cenu velké disciplíny se rudá Kuba přesto drží půl století nad vodou a dosáhla několika úspěchů. Pozoruhodných ve třetím světě a lákajících hlavně latinský na západní polokouli. 

      Na ostrově byla odstraněna negramotnost (třebaže knihy a noviny spadají pod censuru), zmizela řada chorob, stát zvládá spoušť po hurikánech. Všechno je sešlé, ale není hlad a kubánští lékaři (70 tisíc v zemi s 11 miliony obyvatel!) zvyklí na prostředí chudých zemí, dokáží dělat zázraky i jako specialisté. Castrovci je spolu s učiteli používají jako vhodný exportní artikl do spřátelených zemí (první lékaři pracovali od roku 1963 v Alžírsku). Letos do Bolívie, kde se dostal k moci Castrův obdivovatel Evo Morales (viz TÝDEN 26/06). 

Spása před kapitalismem

Rusové a sovětský blok lidu Kuby chvalně známému rumem, doutníky, ligeroskami a palmami pomáhali, jak jen mohli. Naopak kubánští vojáci pomáhali upevňovat vítězství revoluce v Angole (1975) a Etiopii (1978), podporovali partyzány po celém světě. Do východní Evropy přijížděly kubánské kontingenty na práci v továrnách a ke studiu. Nikdo nic neplatil, kdo si nenakradl, nic neměl, a říkalo se tomu všemu dohromady internacionalismus. 

Moskva za svou pozornost ovšem chtěla své a měla na ostrově „poradce“. Castro se nepohodl se svým spolubojovníkem Che Guevarou, který byl více promaoistický než prosovětský. Argentinec šel roku 1965 dělat revoluci do Konga. Když zjistil, že místní revolucionáři vedení budoucím presidentem Laurentem-Désirém Kabilou (zavražděn roku 2001) jsou na jeho vkus líní, odešel si do Bolívie pro smrt (1967). 

    O rok později uvítal Fidel Castro sovětskou okupaci dubčekovského Československa („pražské jaro“), protože spasila zemi před „kapitalismem a imperialismem“. U Čechů tím získal vřelý odpor. Česká diplomacie dnes za EU a USA plní roli zlého muže režimu.

      Presidentství socialisty Salvadora Allendeho v Chile (1970-1973) osobně podpořil dlouhou návštěvou s projevy na náměstích. Nepochybně přispěl k postrašení Washingtonu, aby se castrismus neuchytil na jihu Ameriky. Castra pro změnu vyděsilo, když sovětský vůdce Michail Gorbačov roku 1985 přišel s onou záhadnou sebevražednou perestrojkou a glasností. 

      Po přechodu čínských komunistů na nezřízený kapitalismus, ale v rukách soudruhů a jejich rodin, zůstala castrovská Kuba vedle kimovské Severní Koreje leninskými skanseny studené války. K disidentům je Castro tvrdý (osmdesát až sto tisíc vězňů!), jeho asijští soudruzi jsou ještě tvrdší. 

      Politicky mrtev ovšem Castro není. V posledních letech prošla Latinskou Amerikou vlna nespokojenosti s neúspěšnými ekonomickými reformami devadesátých let. Castro má ve stáří zřejmě více spojenců a bohatších než za sovětské éry. 

      Mesiáš ropné levice, venezuelský vůdce Hugo Chávez, vytáhl ostrov z krise a uzavřel s Kubou a Bolívií smlouvu o pomoci, pakt o protiimperialistické ose. Kubánci se mohou spolehnout na sympatie vlád Brazílie, Argentiny, Chile, ale také Panamy. 

Žádná sláva

Raúl Castro může ve svých pětasedmdesáti tlačit kárku tropického komunismu dál. S bratrem i bez něho; s mladšími soudruhy, kteří se pak obejdou i bez něho a spolehnou se na spřátelené režimy v latinskoamerické oblasti, ale například i na Jižní Afriku na Čínu. Pak by událost z minulého pondělí byla zdařilým předáním moci. Možná také zkouškou na předání: Fidel má příležitost pozorovat, jak to „mladému“ půjde, a pak „se štítem“ odejde. 

      Emigrantská Malá Havana v Miami se raduje, že Castro je vážně nemocen, těší se na změnu a na návrat domů. Takový chaos způsobený různorodými zájmy emigrantů a domácích Kubánců by byl osudný reformním komunistům, kdyby vyrukovali s jakousi perestrojkou. Sovětská, nebo čínská cesta, to by mohl být další scénář. 

Američané z kapitalismu na Kubě asi příliš nadšení také nebudou. Za desetiletí embarga na východním pobřeží Spojených států vznikl rozsáhlý zábavní průmysl, který nahradil výpadek levné exotické Kuby a Kubánek. Herny a noční podniky všeho druhu od Floridy po Atlantic City by zdolala cenová konkurence „osvobozené“ Kuby. Cuba libre by v takém případě udělala větší díru do Ameriky než Američané do ní. 

      Stav pacienta je stabilisovaný. Po operaci Fidel Kubánce ujistil, že mu je fajn. Nezbývá než čekat, na kterého nešťastníka spadne role uklízeče po havarovaném projektu reálného socialismu s antilskou tváří. Přesto se zdá, že do dějin Fidel Castro vejde se slávou nepokořeného buřiče, jako vítěz.

 

exkurs: Pavučina kolektivní moci

Nové uspořádání kubánského státu na nejvyšších místech nebylo dílem okamžiku. Mělo svůj řád svědčící o právnickém vzdělání autora. 

Země je z hlediska castrovců v permanentní válce se „Severoameričany“. Kromě toho má na krku soustavně špatnou hospodářskou situaci zachraňovanou po roce 1999 Hugo Chávezem a kampaň proti korupci, která se na socialistickém ostrovu rozmohla až příliš. 

    Svým dekretem proto předal Fidel Castro pravomoci hlavy státu a vlády, nejvyššího velitele ozbrojených sil a šéfa komunistické partaje bratru Raúlovi. Ale důležitý vládní program zdravotnický povede ministr zdravotnictví José Ramón Balaguer Cabrera, vzdělávací program členové politbyra José Ramón Machado Ventura a Esteban Lazo Hernández. 

    Energetický řídí „tajemník výkonného výboru rady ministrů“ a člen politbyra Carlos Lage Dávila (55), bývalý šéf osobního Castrova štábu poradců. Peníze pro tato tři odvětví bude dozorovat triumvirát stávají z Lageho, tvůrce ekonomických „reforem“ 90. let, z presidenta centrální banky Franciska Soberóna a z ministra zahraničí Felipa Péreze Roque (41), Castrova oblíbence. 

      Z tohoto okruhu lidí se mohou rekrutovat nástupci bratrů Castrů. Patří k nim i předseda národního shromáždění Ricardo Alarcón (69), předtím ministr zahraničí a dlouholetý zástupce Kuby v OSN.

(vyšlo v časopisu TÝDEN 32/06)

Socialismo o muerte

Kubánský rumový vousáč s doutníkem odešel do pense (vyšlo v časopisu TÝDEN 08/08)

 

Chorý diktátor Fidel Castro Ruz (81) minulé úterý oznámil, že se už nebude ucházet o nejvyšší funkce. Dohady z předloňského července, kdy byl v Havaně hospitalizován s vážnou žaludeční chorobou, se potvrdily: skončila Fidelova éra.

Symbol zašlých revolucí, jeden z vousáčů v úhledných uniformách, písemně soudruhům a kubánskému lidu sdělil, že už nebude vrchním velitelem armády ani prezidentem republiky. Jeden z idolů studentského revolučního roku 1968 odchází do důchodu.

Když se roku 1959 s obrázkem Panny Marie na krku prostřílel do Havany, sloužil Elvis Presley v Evropě na vojně. V Praze seděl na Hradčanech Antonín Novotný. V Německu strašili lidovědemokratické Čechoslováky revanšisté kancléře Konrada Adenaura, přisluhovače amerických imperialistů, kterým prezidentoval generál s německými předky Dwight Eisenhower.

V Sovětském svazu skoncoval Nikita Chruščov se stalinismem, ale pak také s maďarskou kontrarevolucí. V Číně umíraly miliony lidí v důsledku Maových šílených reforem a většinu Afriky ovládali Angličané a Francouzi.

Saúdská Arábie byla chudým pouštním královstvím a na Pirátském pobřeží, jak se říkávalo území Spojených arabských emirátů, šejkové počítali své bohatství na kozy a velbloudy.

Modla antiamerikanismu

„Máximo líder“ přečkal ve svém revolučním skanzenu konec kolonialismu, konec Sovětského svazu, viděl vzrůst Číny a Indie. Na ostrově sice lidé dokážou přečíst stranický tisk, živí je však přídělový systém. Vůdce přesto mlel o úspěších někdy i osm hodin. V OSN drží řečnický rekord: roku 1960 mluvil v plénu čtyři hodiny 29 minut.

Proměnil vystřílenou svobodu v tropický socialismus, laskavé označení pro latinskoamerickou levičáckou diktaturu. Prezident George Bush mu naopak dal nálepku tropického gulagu. Zůstal „ryzím“ socialistou, modlou jihoamerických následovníků, kterým dnešní vysoké ceny surovin ještě nenadělily lekci krachu.

Jihoamerickou chudinu fascinuje poctivostí. Ve svých pamětech, které vyšly předloni, mimo jiné tvrdí, že za celou dobu nebral více než třicet dolarů měsíčně.

Sověti se proměnili v říši ovládanou tajnými policisty se státním kapitalismem a pravoslavím. Čínští komunisti vybudovali impérium na loupeživém partajním kapitalismu. Bratři Castrové vydrželi půl století totálního amerického embarga, tedy pravého opaku toho, čeho se dostalo jejich soudruhům v Moskvě a Pekingu. Rezignace Fidela Castra pro vlastní režim dnes už mnoho neznamená. Jeho zástupce a faktický nástupce Raúl drží moc s armádou pevně v rukou.

Raúl Castro (76) vládl ve stínu bratra velmi intenzivně. Významně posílil roli vysokých armádních důstojníků. Kubánská ekonomika dostala v devadesátých letech nádech putinizace: do řídících funkcí důležitých státních podniků dosadil generály a plukovníky: oni vybudují novou Kubu.

Militaristická republika

Castrové připravili režim na diadošské války, které nastanou po jejich smrti. Na Floridě budou emigranti a antikomunisti snít sen o převzetí moci, ale všechna důležitá místa budou pevně držet lidé starého režimu. Vojáci ovládají i vnitro, generálové sedí v ústředním výboru a po Castrovi udrží na ostrově mír v podobě pokračování vojenského režimu. Vojáci již kontrolují veškeré exportní firmy a turistiku.

Je pozoruhodné, že Revoluční ozbrojené síly (FAR) mají mezi Kubánci dobré jméno. Jejich velitel Raúl Castro se delší dobu orientoval na čínský a vietnamský „přestavbový“ vzor.

Vojáci nepodléhali tolik ideologickým náladám Fidela a jsou schopni dohod i s druhou stranou barikády, je-li to pro ně prospěšné. Roku 1993 použil Raúl Castro, nejdéle sloužící ministr obrany světa, za velmi těžké hospodářské situace po rozpadu Sovětského svazu bonmot: „Fazole jsou důležitější než kanony.“ Loni 26. července pronesl zásadní řeč v Camagüey o strukturálních změnách v zemědělství, která pozvolný reformní trend potvrdila. Armáda začala pěstovat zeleninu, chovat dobytek a „nápad“ se rozšířil do měst (sic!) mezi lid. Vlastníci půdy, kterým po převratu bylo ponecháno maximálně 6,5 hektaru, směli úrodu prodávat a najímat si od státu další půdu.

Patnáct procent kubánské půdy zůstalo v soukromých rukou a do zemědělství přišlo více peněz začátkem nového století s vysokými cenami niklu, hlavního exportního artiklu, a s pomocí Chávezovy ropné Venezuely. Soudí se, že téměř dvě třetiny devizových příjmů procházejí podniky, které řídí vojáci. Osmdesát procent vývozu a téměř polovinu turismu kontroluje armáda. Podle bývalého zaměstnance CIA a amerického experta na Kubu Briana Latella (After Fidel, 2005) je na osm set podniků řízeno vojenskými řediteli.

Holdingové společnosti armády s hotely, diskotékami, nákupními středisky, taxislužbami i turistická střediska řídí brigádní generál Julio Casas (72). Spadá pod něho také holding 230 podniků od cukrovarů po zbrojovky Unión de Empresas Militares.

Mystická kdyby

Osud nastražil Fidelu Castrovi řadu „kdyby“. Když pohořel jeho amatérský pokus o puč roku 1953, nebyl vládními vojáky zastřelen jen proto, že se ho jednomu z důstojníků zželelo.

Za Castrovy diktatury bylo na něho spácháno údajně 638 atentátů. Ale dvě hlavní „kdyby“ byla hned na začátku. Jako třináctiletý syn bohatého Kubánce napsal prý prezidentu Franklinu Rooseveltovi, aby mu poslal desetidolarovku, kterou ještě neviděl.

Odpověď dostal, ale ne bankovku, a tak měl zklamaný chlapec v srdci zasetou celoživotní nenávist k Americe. Roku 1949 nabídl baseballový klub New York Giants studentu práv Castrovi pět tisíc dolarů (dnes by to bylo při započtení inflace 45 tisíc). Castro odmítl a začal dělat na Kubě politiku.

 

Samuraj se zlomeným mečem

 

Alberto Fujimori (72) zbavil Peru ničivé inflace, maoistických banditů a v posledním desetiletí starého století patřil mezi nejznámější tváře západní polokoule. Jeho pád však byl ostudou.

Jeho příběh určitě nepatří do leporela latinských diktátorů, ale dopadl tak, jako by jím pro Peruánce byl. Vyšlo v časopisu TÝDNU 01/11 v rámci seriálu „Zmizeli z prvních stránek“.

 

Sedí ve vězení, odkud by vyšel ledaže by se dožil stovky. Možná se stane zázrak, možná se dočká svobody už příští rok. Zpoza mříží by ho totiž mohla dostat jeho dcera. Už to slíbila. Keiko Sofía Fujimoriová (35) se rozhodla kandidovat v dubnu 2011 v presidentských volbách a třebaže bude mít co do činění mimo jiné se zkušeným a mezinárodně chváleným Alejandrem Toledem, který už jednou presidentem byl, není bez šancí.

Osud Alberta Fujimoriho, peruánského presidenta v letech 1990-2000, byl hodně v rukách svých žen. Jeho první manželka Susana Higuchiová (60), s níž má čtyři děti, už po dvou letech chotě v úřadu obvinila z toho, že lidé z jeho okolí rozkradli dobročinnou zásilku onošených šatů z Japonska. 

    O dva roky později Fujimoriho ocejchovala jako zkorumpovaného tyrana a manželé se potichu rozvedli (do roku 2006 poslancovala). 

Z rektora politikem

Fujimori roku 1994 prohlásil svou devatenáctiletou studující dceru Keiko za novou „primera dama del Perú“, zřejmě nejmladší z žen v tomto postavení v demokratickém světě. Keiko se během otcovy vlády věnovala nadační činnosti ve prospěch dětí. Když byl pak otec po roce 2000 v exilu, studovala ve Spojených státech. Od roku 2006 je poslankyní jednokomorového peruánského parlamentu a při své volbě udělala peruánský rekord: získala nejvíce hlasů v dějinách republiky. 

Pokračuje v otcově politice liberální ekonomiky, podporuje programy na ulehčení bídy Peruánců neevropského původu („větší hospodářský růst s větší měrou rovnosti“) a nevzdává boj s maoisty, kteří se znovu vracejí na scénu. 

Fujimoriho rodiče přišli do Peru z Japonska roku 1934 jako česači bavlny. Z buddhistů se proměnili v katolíky a synovi umožnili praktické vzdělání agronoma. Fujimori však mnoho polností nenavštívil a dělal akademickou kariéru, která vedla v 80. letech až k místu rektora limské zemědělské university. 

    Když se jejich syn ucházel o dekret v Pizarrově paláci, sídlu peruánských presidentů v Limě, spekulovalo se, že se nenarodil v zemi, jak u hlavy státu vyžaduje zákon, ale za mořem, že je tedy starší a že jeho doklady jsou falešné. 

    Akademik Fujimori chtěl výše, než pouze řídit studentský svět. Roku 1988 založil partaj s názvem, který se proslavil až mnohem později a jinde: Cambio 90, „Změna“. Do presidentských voleb šel s hesly hodnými jeho inženýrského diplomu „poctivost, technologie, práce“ a byl onoho roku pokládán za naprostého outsidera. Pohrdlivě mu říkali El Chino, „Číňan“. 

Poněvadž ho však nikdo nespojoval s „provařenými“ kandidáty zkorumpované politscény, dostal se do druhého kola a tam převálcoval liberálně demokratického favorita, literáta Maria Vargase Llosu (dnes 74), nositele Nobelovy ceny za rok 2010. 

Divoká jízda

Fujimori měl roku 1990 na krku hyperinflaci, zoufalou ekonomiku, která strádala v éře velmi nízkých cen surovin, hlavním peruánským exportním artiklem a šířící se banditismus maoistických partyzánů z Komunistické strany Peru známé jako Světelná stezka a jejich rivalů z Revolučního hnutí Túpaka Amarua (MRTA). Partyzáni tehdy ovládali nebo ohrožovali více než polovinu peruánského území. 

    Oproti svým slibům spustil neoliberálně reformní „fujishock“, který drasticky zvýšil ceny, odzbrojil ale inflaci, ozdravil rozpočet, provedl měnovou reformu a přilákal investice. Fujimoriho úspěch oslovil jelcinovské reformátory v Rusku, ale to dopadlo strašně: výsledek jejich liberálních reforem a privatisace vedl k rozvratu, který dostal k moci tajné policisty vedené Vladimírem Putinem.

    Fujimori sice ovládal se svým důvěrníkem Vladimirem Montesinosem (65) Peru, nikoli ale kongres, limský parlament. Prapodivný advokát a hráč z prostředí rozvědek a drogových obchodníků dokázal korumpovat kdekoho, přetahovat od oposice do vládního bloku, ale i na něho platila zásada „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhe“. 

    Deset let to vycházelo. V dubnu 1992 zlomil Fujimori oposici nikoli úplatky, ale prazvláštním fuji-pučem („fujigolpe“) odsouhlasený se špičkami armády a jak se ukázalo, populárním i v lidových vrstvách. Poslanci nechtěli schválit ostré protiteroristické zákony, a tak poslal do ulic tanky, rozpustil kongres, pozastavil platnost ústavy a vládl presidentskými dekrety. 

    Svolal ústavodárné shromáždění a rok na to mělo Peru nové ústavní noty, namísto dvojkomorového kongresu jednokomorový o 120 poslancích a ovšem také omezenou automii regionů. Američany si získal tím, že se pustil do pěstitelů koky a obchodníků s kokainem – Peru byla tehdy světová dvojka.

    V září téhož roku triumfoval Fujimori ještě jednou. V Limě byl dopaden profesor filosofie a vůdce Světelné stezky Abimael Guzmán (dnes 76). Válka s jeho partyzány stála během desetiletí životy sedmdesáti tisíců Peruánců. Soud ho poslal do vězení na doživotí. 

Strhující finále

Roku 1995 se Fujimori podruhé prosadil v presidentských volbách, když jeho neúspěšným vyzyvatelem byl bývalý generální tajemník Spojených národů Javier Pérez de Cuéllar (dnes 90). 

    V prosinci 1996 obsadila během recepce u příležitosti císařových narozenin partyzánská skupina MRTA japonské velvyslanectví v Limě a držela na pět set rukojmí. Postupně jich větší část pustili a požadovali propuštění svých 450 vězněných lidí, což Fujimori odmítal. Teprve v dubnu 1997 ukončilo akci komunistů komando peruánské armády, které zbývajících sedmdesát rukojmí osvobodilo a s minimálními ztrátami všech čtrnáct únosců zabilo. Do budovy se dostali tunely z okolních domů. 

V době, kdy peruánská ekonomika vykazoval největší růst z latinských zemí, se Fujimorimu z presidentského paláce nechtělo. Roku 1998 protlačil parlamentem zákon o možné kandidatuře potřetí, poněvadž roku 1990 se ještě volilo podle staré ústavy (stejný fígl použil dva roky předtím Boris Jelcin...). 

Byla z toho revolta, ústavní soud se v podstatě rozpadl. Přesto v dubnu 2000 Fujimori znovu volby vyhrál. Mluvilo se však o podvodech a jeho oponent, ekonomický teoretik s „harvardem“ Alejandro Toledo, požadoval zrušení výsledků. V září 2000 se Fujimoriho kariera zhroutila. V televisi se objevilo video ukazující jeho poradce Montesinose při uplácení oposičního poslance. Montesinosova videotéka se odhaduje na třicet tisíc snímků ze setkání peruánských politiků s diplomaty a byla svého času stejně brisantní jako dnes WikiLeaks. 

Fujimori vypsal na rok 2001 nové volby, k nimž už nenastoupil. Odjel služebně, a z jednoho japonského hotelu poslal fax s abdikací; světová originalita. V prosinci 2000 dostal od Japonců občanství a lidé se ptali, jak je možné, že se samuraj vzdal tak snadno a bez boje. V odpověď přišel z Limy mezinárodní zatykač vinící ho z porušení lidských práv. Když se roku 2005 vydal do chilského Santiaga, byl zatčen. 

    Dva roky později povolil nejvyšší chilský soud jeho vydání do Peru, i když se jeho japonští přátelé snažili ho zachránit: malá parlamentní Nová lidová strana ho kandidovala v Tokiu do horní komory. 

    V prosinci 2007 byl za nezákonné prohledání bytu Montesinosovy manželky a zabavení jejího majetku včetně kaset o jeho vládních praktikách odsouzen na šest let vězení, o dva roky později za nasazení antikomunistických eskader smrti „Grupo Colina“ složených z vojáků a policistů ve válce s maoisty na 25 let a v dalším procesu téhož roku na sedm a půl roku za korupci. Odsedět si musí podle práva jen ten nejdelší. 

    Protivníci s Fujimorim tvrdě zúčtovali, jeho likvidace měla jasně politický účel. Jeho jedinou nadějí byla jeho dcera Keiko: nevyšlo to. V lednu 2018 nemocného Fujimoriho (79) omilostnil liberálně konservativní president Pedro Pablo Kuczynski, oba ročník 1938. 

 

exkurs 1: Vladimiro Lenin Montesinos

Za své jméno vděčí svým rodičům, řeckým komunistům, ale jako svou jmenovku ho moc nebral. Vojenskou školu navštěvoval americkou v Panamě a už roku 1976 byl obviněn ze spolupráce se CIA. 

Z armády byl v době, kdy ji ovládali levicový důstojníci, propuštěn a zavřen. Po dvou letech na svobodě si „opatřil“ diplom právnické fakulty a jako advokát zastupoval kolumbijské a domácí drogové dealery a s nimi zapletené policisty. Roku 1990 hájil Fujimoriho a nový president z něho udělal svého poradce a úkolem dohlížet na tajnou službu SIN. V podstatě ovládal armádu, obchodoval se zbraněmi, s jeho vědomím šly přes Peru zbraně i pro kolumbijské narkomarxisty FARC, od ruských obchodníků se zbraněmi kupoval předražené migy.

Před zatčením roku 2000 uprchl a v Caracasu si dal udělat plastickou operaci obličeje. Ačkoli se roku 1992 postaral o lidi, kteří se s Hugem Chávezem tehdy pokoušeli o převrat, byl z Venezuely roku 2001 vydán. Byl obžalován v 63 případech podvodů, rozkrádání státního majetku, praní peněz, obchodování s drogami a různých násilnictví. Sedí ve vězení, které byl v Callau postaveno podle jeho plánů a bude-li odsouzen, čeká ho tam nejméně dalších dvacet let. 

 

exkurs 2: Alberto Fujimori

1938 Alberto Kenya Fujimori narozen v Limě, z matčiny strany z rodu samurajského; má pět sourozenců

1957-1961 studium agronomie v Limě, později matematiky a fysiky ve Štrasburku a Milwaukee

1974-1995 ženat s inženýrkou Susanou Higuchiovou, rozdělila je politika; mají spolu čtyři děti

1984-1989 rektorem zemědělské university v Limě (UNALM)

1988 vlastní strana Cambio 90

1990 poprvé presidentem a také jako první Asiat v Americe

1992 Fujimoriho puč, vládne dekrety; dopaden vůdce Světelné stezky Abimael Guzmán

1993 asteroid Fujimori

1995 podruhé

1996-1997 obsazení japonské ambasády komunisty (MRTA)

2000 vyhrál volby, ale před korupčním skandálem do Japonska uprchl

2004 Keiko se provdala za Američana Marka Villanellu; dvě dcery

2005 v Chile zatčen

2006 se Fujimori oženil s hoteliérkou Satomi Kataokaovou

2007 vydán do Peru, odsouzen na šest let

2009 odsouzen ve druhém procesu na 25 let

 

Peru je nezávislou republikou od roku 1821 a jejích 30 milionů obyvatel žije na 1,3 milionech km2. Hovoří španělsky, indiáni kečuánsky a aymarsky. Peruánský Pacifik patří mezi nejvýnosnější rybářské revíry, země je bohatá na suroviny, známá svými kávovými plantážemi a turistikou za inckými památkami. 

 

 

Tango Argentino 

 

Jeho duch obchází La Platou: velký vůdce, velké sliby a velký krach. K moci se Juan Domingo Perón nedostal pučem, ale třikrát vyhrál volby ruinosními sliby. S oposicí zacházel despoticky, zbylo po sobě politické hnutí a s ní památka na revolucionářskou madonnu Evitu.

 

Kde jinde dosáhla láska presidentského páru takového věhlasu, než v Buenos Aires mezi vojákem Juanem Domingem a rozhlasovou hlasatelkou Evou, něžně Evitou-Evičkou? Že si jinde šlechtici i hlavy korunované berou do manželství měšťanky? Že španělský král Felipe V. se oženil rovněž s hlasatelkou zpráv v televisi? Co je to platné, ti všichni se pouze dobře oženili a provdaly. Kdežto tango právě v podání laplatské dublety proměnilo zemi v taneční parket revolučních nálad: byl to totiž sňatek peronistický. 

 

V Argentině mají na manželské páry v čele státu zjevně jakýsi recept: čtyřicet roků po Perónově smrti zvolili presidentem Néstora Kirchnera (zemřel na podzim 2010) a po něm jeho ženu Cristinu Fernándezovou de Kirchner (v úřadu 2007-2015). 

 

V případě Evity i Cristiny, rovněž vyznáním peronistky, kolují zvěsti o tom, jak velké slovo měly u svých manželů a jak moc se zasloužily o jejich mocenský růst. Soužití Kirchnerů a samostatná vláda Cristiny potvrzují, že hodně velké. U Perónů musíme být s nezávislým soudem opatrnější. Tvrdívalo se, že Evita drží argentinského vůdce-caudilla pod pantoflem, nicméně, jak uvidíme, po její smrti přišla do manželovy politiky rasance.

 

Zatímco se Perónovi seznámili na zábavě při tangu, Cristina Fernándezová poznala Néstora Kirchnera na studiích práv. Oba byli antiamerickými levičáky (v levicové terminologii: „antiimperialističtí”). Když se roku 1973 vrátil Perón na několik měsíců na výsluní, bylo Cristině dvacet, Néstor byl o tři roky starší a peronistickou cestu měli vytyčenou. Jejich idol Evita Perónová byla již přes dvacet roků po smrti a Perón s sebou přivedl její nástupkyni Isabelu Martínezovou, první ženu v historii užívající presidentského titulu spojeného s funkcí hlavy parlamentní demokracie. Kromě tohoto primátu nedokázala Argentince nijak oslnit a Evitiny obliby nedosáhla.

 

Dobrý mussoliniovec

 

Plukovník Juan Domingo Perón chodíval v Buenos Aires do podniku Vida y Muerte, tedy Život a smrt. Podnik s tangem, on, krátce před padesátkou, velký mussoliniovec a ve vojenské vládě ministrem práce. Pro o polovinu mladší blond Evu Duarteovou byl partie. V jejích proletářských očích byl někdo, dal tehdy právě dělnictvu mimo jiné třináctý plat (píše se rok 1944). V Buenos Aires ji znali z rozhlasu ze "show" mýdlové značky Palmolive, méně jako herečku. 

 

To se ovšem rychle změnilo. Stala se idolem nejširších vrstev, lidí permanentně nadávajících na všechny a na všechno, neboť mají „ty nahoře” za zloděje, spiklence a přisluhovače mezinárodního kapitálu, „nadnárodních” koncernů - ovšemže hlavně amerických. Perón se opřel o odborové bossy, záruku národovecké nehospodárné, ale na nějaký čas efektivní mocenské politiky. Zda manželovým představám o nové Argentině Evita věřila, nevíme, neboť stála přeci jenom více vlevo a k tomu na straně kléru: první dáma republiky zemřela na rakovinu velmi mladá, roku 1952 ve svých 33 letech. 

 

Perón nedokázal za jejího života poválečnou Argentinu, vydělávající na zakázkách pro válčící státy, uspořádat do nových poměrů. Se zemí to šlo od desíti k pěti, musel zastavit růst mezd, který sám nastartoval, což ovšem odboráře rozčílilo. Tři roky po Evině smrti Peróna vyhnal z úřadu převrat a sedmnáct roků prožil v exilu, nejdéle v Madridu u generalissima Franka. Ještě se dožil triumfálního návratu, iluse, že on byl tou správnou eventualitou pro Argentinu. 

 

Dělnictvo a armáda

 

Co to onen peronismus je, jasné až tolik není. Úředně se to jmenuje justicialismus a patřil a patří k výbavě partají Dělnické (Partido laborista), která se přejmenovala na Peronskou (Partido peronista) a od 1950 dodnes se nazývá Justiciální (Partido justicialista; PJ). Výraz je odvozený ze španělské složeniny justicia social, sociální spravedlnost. S nacionalismem, antiamerikanismem, státem kontrolovaným kapitalismem, obchodními embargy, kontrolovanými odbory a společenskými svazy, tedy korporativismem a kultem vůdce se podobá italskému fašismu, k němuž Perón velmi tíhnul, a není v latinském světě ničím až tak neobvyklým. 

 

Jako řada jiných, vojáků i civilistů, říkával: „Pro stát nejdůležitějšími věcmi jsou sociální spravedlnost, hospodářská nezávislost a politická suverenita.” Při srovnání s moderními evropskými „antiglobalisačními” trendy lze říci, že to není ani vpravo, ani vlevo, ale přesně nikde. Peronismus ve vládě skutečně Argentině vždy škodil, po jeho politicích nastupovaly léčby hospodářství. 

 

Juan Domingo Perón Sosa se narodil roku 1895 do rodiny dobytkáře s rančem u Lobos jižně od Buenos Aires. Rodina se přestěhovala do Patagonie, kde se otec věnoval chovu ovcí. Záhy zemřel a ranč vedla matka. Perón miloval historii, hlavně tu vojenskou. Takže ho otec zapsal na kadetku, pokračoval na vojenské akademii. Vynikl jako šermíř, byl v armádě tehdy nejlepší. Jako poručík malé posádky horských myslivců u Mendozy se během manévrů v Andách spálil vysokohorským sluncem. Přivodil si kožní onemocnění, jehož rudé a modravé skvrny zůstaly patrny po celý jeho život. Zakrýval je pudrem, důstojnické kasino se na jeho účet bavilo a s ženami to míval rovněž zamlada těžší. 

 

Nicméně intelektuálně Perón své kolegy převyšoval a propagoval modernisaci armády a Argentiny. Řada jeho kolegů prošla vojenskými školami v Německu a Itálii a nasávali tedy hlubokými doušky fašismus. Jako i v jiných latinských zemích byla mussoliniovská Itálie pro armádní důstojníky a politiky praktickým vzorem, jak zatočit s polofeudálními latifundisty a jejich generály. 

 

Nenápadná kariera

 

Na této vlně se Perón podílel na vzniku neveřejného politického klubu mladších vojáků Skupina sjednocených důstojníků (Grupo de oficiales unidos, GOU). V generálním štábu takovou činnost nepřehlédli a sympatická jim nebyla: vždyť je ohrožovala. Aby nečeřili hladinu, nepostihovali, ale trestali vykopnutím nahoru: Perón byl jmenován vojenským atašé na velvyslanectví v Chile. Později procestoval služebně část Evropy, též Německo, Itálii a Sovětský svaz.

 

Za světové války prožívala Argentina hospodářský boom, v Buenos Aires to žilo. Země pod voleným presidentem Ramónem Castillem držela neutralitu a exportovala do světa maso a obilí. Vydělávali především latifundisté a dobytkáři, vláda byla proanglická, mladší důstojníci spíše proněmečtí a proitalští. Když Castillo prosazoval roku 1943 za svého nástupce anglofilního dobytkáře Patróna Costase, spustili vojáci pod velením generála Artura Rawsona státní převrat. Mezi muži vládnoucí junty se objevil na ministerstvu vojenství i plukovník Juan Perón. 

 

V listopadu 1943 byl jako náměstek ministra války pověřen řízením Národního úřadu práce, který byl proměněn v "sekretariát práce a sociálního zabezpečení": poněvadž ústava předepisovala pouze osm ministertev, a ta již byla obsazena, zastupoval sekretariát funkčně ministerstvo práce. Rozpustil odborářskou centrálu ovládanou komunisty, zastavil činnost řady odborářských institucí. Nicméně Perón dokázal zbavit dělnické bosse evropského socialismu, kterou většina z nich s sebou přinesla ze svých starých vlastí, a nasměřoval je k novému syndikalismu s ideologií nikoli celospolečenských revolucí, ale s cílem pro dělníka uživit se, a to co nejlépe. 

 

Svým způsobem se mu to podařilo: Perón byl jediným z latinských vůdců, který dokázal na delší dobu získat masovou podporu zemědělských i průmyslových dělníků, los descamisados, „lidí bez košil”, a nemusel se spoléhat na armádu. Sám se ostatně nikdy k moci nedostal pučem, ale volbou. Jistý novinář citovaný roku 1974 dopisovatelem listu New York Times o Perónovi řekl: "Kdyby s ním hovořil maoista, myslel by si, že Perón byl maoistou. A kdyby fašista, myslel by si, že Perón byl fašistou." 

 

Perónova hodina

 

Ve vleklých jednáních s dělnickými vůdci si získal důvěru, neboť ujednané okamžitě plnil. Rozpočet tehdy překypoval penězi z přebytků zahraničního obchodu, takže se zaměstnancům dostalo všeobecného sociálního pojištění a zrušil protiodborářská opatření. Svými příznivci ovládl v květnu 1944 zastřešující Všeobecnou konfederaci práce (Confederación general del trabajo; CGT) a plukovníkovo jméno začínalo být synonymem revolučních změn.

Říkal tehdy i později: "Nejsme antikapitalističtí, ale nedovolíme zahraničním kapitalistům si myslet, že bychom se poddali. My, argentinští vojensští představitelé, hrajeme se silnými kartami a jsme připraveni riskovat životy pro svou zemi. Nebudeme tolerovat žádné vměšování zpoza hranic ani zevnitř." Takový národovecký program funguje v podstatě ve všech latinských státech, s vojáky v čele i bez nich. 

 

Perón zakázal zdvíhat břemena těžší než třicet kilogramů. Když bossové práce požadovali zvýšení mezd o padesát procent, dostali ještě o čtvrtinu navíc. A k tomu jako líbivý hudební doprovod poslouchali odboráři soustavné štvaní proti oligarchům a zahraničním vykořisťovatelům: přišlo zestátnění dopravy, telefonní sítě a bank. Socialisty přitom nesnášel stejně jako liberály (tehdy ještě bez předpony neo-).

 

Se svými armádními kolegy počítal s vítězstvím Německa ve válce. Junta se podílela na organisování proněmeckého puče v Bolívii, měla dohodu s nacistickou rozvědkou o spolupráci; Argentina byla jedinou zemí Latinské Ameriky, která udržovala diplomatické styky se státy Osy. V květnu 1945 ale svět už vypadal jinak. Proti juntě se postavili v Argentině liberálové i komunisté a chtěli se zbavit „profašistické” vojenské vlády. 

 

Perón řídící tehdy ministerstvo války nařídil v září 1945 pozavírat hlavní představitele oposice, ale vystrašil tím i své příznivce mezi vojáky. 9. října 1945 sesadil ministr vnitra generál Eduardo Jorge Ávalos, jeden z vůdců GOU, vicepresidenta Peróna a dal ho zatknout; Perón resignoval na všechny funkce ve vládním kabinetu a byl týden ze hry. Vyvolalo to však prudkou reakci mezi dělnictvem a v čele masových demonstrací a obsazování policejních stanic se vedle odborářských bossů a vůdce Dělnické strany Cipriana Reyese (toho se o tři roky později zbavil vězněním za údajnou účast na pokusu o převrat) objevila též rozhlasová umělkyně María Eva Duarteová (26), Perónova přítelkyně od roku 1943. 

 

Protiperonovští pučisté zmizeli 17. října do kasáren, Perón byl propuštěn. Peronisté dodnes drží ten den za svou „říjnovou revoluci”, asi jako bolševici puč z roku 1917 v Rusku a fašisté 28. října 1922 Mussoliniho pochod na Řím. Aby se vojáci dali zaskočit masovými demonstracemi, také nebylo v latinském světě normální.

 

Sázka na odbory 

 

Světice argentinského dělnictva Duarteová pocházela rovněž z venkova, ale na rozdíl od rančerského synka Peróna byla z rodiny chudáků, dcerka prý k tomu nemanželská. Politicky byla velmi radikální i klerikální, milovala k tomu luxus a pozornost. Živila se jako zpěvačka tanga, herečka a bavička buenosairesské rozhlasové stanice Radio Belgrano. Měla za to 150 pesos měsíčně. Když ovšem jednou do éteru žertem oslovila jakéhosi generála junty, že by s ním ráda na oběd, získala obdiv pánů v zeleném suknu a majitel stanice jí gáži zvýšil na pět tisíc pesos. 

 

S Perónem, bezdětným vdovcem s adoptivní dcerou, se setkala poprvé roku 1944 na dobročinné akci sponsorované radiem na podporu obětí sanjuanského zemětřesení v buenosairesském zábavním parku. Pozorný plukovník jí obstaral pěkný byt a za náklonnost se mu revanžovala podporou o rok později na demonstracích. Ani ne týden po vítězství nad vojáky se vzali. Jejich manželství zůstalo rovněž bezdětné (a stejně tak třetí Perónovo s Isabelou-Isabelitou), ale argentinskému světu zanechali dědictvím partaj justiciální, tu pravou peronistickou. 

 

V únoru 1946 byl Perón zvolen presidentem republiky. Nejen to: jeho lidé drželi většinu v kongresu a ovládali všech čtrnáct provinčních vlád. Z velkých válečných finančních přebytků financoval zestátňovací politiku, sociální programy, které vedly k růstu mezd, a ovšem že vojákům kupoval americké a anglické zbraně. Ač protiamerický, držel si Rusy („Sovětský svaz”) na distanc, s jejich satelitními zeměmi východní Evropy však obchodoval. Svou okatou benevolenci k uprchlým nacistům se snažil vylepšovat občasnými akcemi, jako roku 1947, kdy vypověděl nacistické agenty ze země a zabavil majetek tří desítek německých firem. 

 

Praporečnice bez košile

 

Nicméně už na začátku padesátých let se spoléhal více na dovoz německých strojů než amerických. A poněvadž umělkyně Duarteová, milovnice Chopina a velká čtenářka Plútarcha (!), měla strach z hollywoodské konkurence, nebo prostě záviděla, zařídila, aby se omezil dovoz amerických filmů. Její posmrtný věhlas ve světě však umocnila nikoli argentinská, ale anglosaská produkce. Roku 1978 měl premiéru v Londýně musikál Evita, zfilmovaný roku 1996 v Hollywoodu v hlavních rolích s Madonnou a Banderasem. 

 

S oposicí se Perón nemazal. Noviny přišly o příděl papíru, vůdcové liberálů a socialisté prchli přes vodu do Montevidea. Zemi zaplavil plakáty s hesly své politiky a obrazy Evity, kterou prostí Argentinci uctívali jako madonnu. Evitu poslal roku 1947 do Evropy, aby svým mládím oslnila politiky. Dobře byla přijata ve Vatikánu, Lisabonu a Paříži, kde zaujala velkorysým úvěrem na dovoz argentinských potravin. 

 

Přijata vřele byla generálem Frankem, který jejímu letadlu poslal doprovod čtyřiceti stíhaček od Kanár po Madrid. V královském paláci pak dostala, tak trochu jako chudý příbuzný z daleka, jedno sto litrů voňavky (značky neznáme), dvanáct kufrů se šaty a obří servis ze sevillského porcelánu. 

 

Když Evita roku 1951 prodělala operaci slepého střeva, zastavili odboráři z vděku na deset minut železniční dopravu v celé zemi. Založila pod svým jménem dobročinnou nadaci s kapitálem prý 150 milionů dolarů a v politice fungovala v podstatě jako rozhazovačná ministryně sociálních věcí a zdravotnictví, ačkoli vždy zůstávala soukromnicí. Říkávala o sobě, že je „praporečnicí malých lidí” a že by „bez ní zvítězil komunismus, na němž lpí osmdesát až devadesát procent našeho organisovaného dělnictva”. 

 

Malá Nelly

 

Mívala kuriosní nápady, jako poslání dětí z nejchudších rodin na čtrnáctidenní pobyt do luxusních hotelů v Mar del Plata. Za taková gesta jí bylo hodně lidí vděčných, ale hospodářství to neprospívalo. Export masa a obilí padal, stály se fronty dokonce na maso (srov. na začátku 21. století situaci socialisty zbídačené Venezuely, země přebohaté na ropu). 

 

Přišla inflace s drahotou a dělníci chtěli čím dál tím více. Perón dokázal relativně dlouho lavírovat mezi zájmy odborů, armády (nespokojení důstojnící veleli pak jednotkám, kde byly staré zbraně a nejvíče pět nábojů na jednu pušku), latifundistů (pozemková reforma se nekonala) a průmyslníků (zestátňování přiškrceno). 

 

Kovář nové velké Argentiny/Forjador de la nueva gran Argentina”, jak se také Perón presentoval, se po smrti Evity obklopil mladými děvčaty. Na svém venkovském sídlu zařídil sportovní školu a rekreační středisko pro perspektivní peronistky. Pořídil jim motorky a jezdíval s nimi po Buenos Aires. Z řad svých partajních amazonek měl i svou přítelkyni, platonicky zamilovanou čtrnáctiletou Nélidu Haydeé Rivasovou známou jako Nelly. 

 

Jediná skupina, s níž se nedokázal Perón dohodnout, byla církev. Vypověděl sice roku 1955 ze země evangelikánského kazatele Toma Hickse, který plnil stadiony a dráždil katolický klérus, ale neshody byly mnohem hlubší. Klerikové se pokoušeli založit partaj, která by byla protikladem k peronistickému hnutí, a to se nelíbilo zase presidentovi. 

 

Přitom Perón zpočátku s klerikály vycházel velmi dobře. S ohledem na katolicismus Evity vrátil do škol hodiny náboženství. Světici z válek s Angličany zvanou Nuestra Señora de Luján jmenoval generalissimou armády, její jméno otevíralo seznam generálů a její generálský plat putoval na účet církve. 

 

Po smrti Evity požádal jeden odborový svaz Vatikán, aby Evitu beatifikoval jako Madonnu bezkošiláčů, což Pius XII. briskně odmítl. Perónovy vztahy ke katolicismu ochably. V prosinci 1954 se do kléru pustil definitivně, dal propustit z katolické Córdobské university pět desítek profesorů, zavřel velké církevní noviny. Zrovnoprávnil nemanželské děti před zákonem, povolil prostituci, rozvody a výuku náboženství otevřel pro laiky. Skupinky mladých perónistů napadaly kleriky a tu a tam hořely kostely. 

 

Útěk z La Platy

 

Toho všeho se „La Presidente” nedožila. Roku 1951 sice prosadila všeobecné volební právo žen, ale pokus dát se po manželově boku zvolit vicepresidentkou zhatili generálové, kteří se obávali, že by k situaci, kdy převezme po zemřelém presidentovi úřad, mohlo dojít (jak se stalo roku 1973 po smrti Perónově skutečně). 

 

Měla leukémii a když v červenci 1952 zemřela, dostalo se jí všeobecně téměř božských poct. Parlament ji prohlásil za „duchovní vůdkyni národa” a její kniha Smysl mého života byla zahrnuta mezi povinnou školní četbu. Odbory odhlasovaly, že na stavbu jejího mausolea věnuje každý člen jednoměsíční výplatu. Jeho stavba byla zahájena, ale zastavena; mumifikované tělo Evity po puči dali vojáci pochovat v Miláně a teprve po mnoha letech se vrátilo do Buenos Aires. 

 

V květnu 1955 schválil parlament odluku církve od státu a aparát věřících zdanil. Perón byl v červnu 1955 papežem za odměnu exkomunikován a s ním všichni, kdo by pracovali proti církvi. Skupina vojáků námořního letectva pod velením admirála Benjamína Gargiula bombardovala Buenos Aires, zabili téměř čtyři sta civilistů, ale lidé se znovu postavili proti vojákům a mimo jiné vypálili kardinálův palác. Mluvčí pučistů byl při dvacetiminutovém proslovu zastřelen u rozhlasového mikrofonu, aniž by dokončil myšlenku. 

 

Zachránil tehdy Peróna ministr vojenství generál Franklin Lucero, který udržel pozemní vojsko v kasárnách. Dlouho jim vztah nevydržel. Perón se nehodlal generálům přizpůsobovat a na 31. srpna zaranžoval vlastní puč: oznámil svou resignaci, odboráři naplnili náměstí, večer demisi odvolal a myslel, že po takové demonstraci síly má od vojáků pokoj. 

 

Mýlil se. Už čtrnáct dnů na to přišla odpověď prokatolických generálů, tentokrát podporována i velvyslancem Spojených států. Peróna zachránil dělový člun poslaný z Paraguaye Alfredem Stroessnerem. Perónův úprk byl tak rychlý, že musel v Buenos Aires nechat i svou nezletilou milenku Nelly (uviděli se ještě jednou roku 1973, když se vrátil z exilu; zemřela roku 2012 ve věku 73 let). V garáži prý tehdy vojáci, kteří se pokládali za „osvoboditelské revolucionáře”, našli šestnáct luxusních aut; tehdy to nebyl ještě až tak obvyklý úlet. 

 

Dlouhý návrat

 

Nová junta systematicky likvidovala paměť na Peróna, kampaňovitě diskreditovala Evitu. Úspěch s tím vojáci velký neměli. Chtěli zavádět demokracii, ale nejsilnější hnutí, peronisty, zatvrzele zakazovali. Zkušebně jim povolili roku 1961 účast v guvernérských volbách. Když vyhráli v deseti ze čtrnácti provincií, volby generálové zrušili. 

 

Roku 1971 jeden z generálů slíbil návrat k demokracii a o dva roky později se opravdu konaly volby, šance pro Peróna, který dlouho v Asunciónu u Stroessnera nevydržel. Pokračoval přes Colón, Panamu, Managuu a Caracas do Dominikány k Trujillovi, ale po většinu času žil v Madridu. Zní to kuriosně, ale setkal se tu v centru frankismu několikrát s Che Guevarou a Salvadorem Allendem: prvního varoval před válkou v Bolívii, druhého před revolucí v Chile: věštil dobře. 

 

Roku 1961 se tu potřetí oženil; bylo mu 66 let. Vzal si kabaretní tanečnici Marii Estelu Martínezovou (30), která jako provdaná vystupovala jako Isabel Martínezová de Perón. Poznali se roku 1956 v panamském Colónu v podniku Happyland, kde Isabelita vystupovala. Dvakrát ji poslal jke svým příznivcům ze Španěl do Argentiny (1965 a 1971) a zjevně to nebyly, jak se ukázalo, cesty až tak marné. 

 

Perón se vrátil po sedmnáctiletém exilu domů, ale nekandidoval. Volby v březnu 1973 vyhrál jeho politický přítel, zubař a svého času předseda sněmovny Héctor José Cámpora. Avšak již o půl roku později odstoupil, aby se mohly konat volby nové: Perón byl v říjnu zvolen potřetí presidentem Stříbrné republiky, měsíc po smrti Chilana Allendeho a šest let po Guevarově, jeho manželka Isabel vicepresidentkou. 

 

Na začátku července 1974 však Perón zemřel, aniž by dosáhl čehokoli pozoruhodného. Jeho kabinet byl rozhádán, někteří z členů odmítali spolupracovat s tradičními spojenci peronismu, s odboráři. Komunisté v zemi organisovali teroristické úderky, Lidová revoluční armáda (ERP) vraždila odboráře, peronisty i vojáky. Na obranu před nimi založili konservativci Argentinskou antikomunistickou alianci (Trojité A) a masakrovali naopak komunisty. V Buenos Aires v sedmdesátých letech denně byl podle statistik někdo takto zavražděn. 

 

Evička pýthie

 

Vláda, policie ani vojáci nedokázali násilnosti zastavit. Isabel Martínezová se udržela do roku 1976, kdy byla z presidentského „růžového” paláce, La casa rosada, vyhnána armádním převratem. Pět let musela strávit v domácí vazbě na různých místech Argentiny, roku 1981 ji vojáci poslali zpět do Španěl. 

 

Éra armádních diktátorů, za níž bylo povražděno na třicet tisíc Argentinců, a ne všichni byli komunisté, skončila pak v Argentině až v prosinci 1983, kdy poslední z konservativních generálů Reynaldo Bignone předal vládu zvolenému presidentu Raúlovi Ricardovi Alfonsínovi. S generály, kteří vedli zemi mimo jiné k fiasku ve válce o Falklandy roku 1982, účtovaly později soudy a všechny zúčastněné za vraždy, zločiny proti lidskosti a za persekuci oposice poslaly na vysoké tresty za mříže. 

 

Vypovídat měla v Argentině též Isabel Martínezová, ale španělská justice ji nevydala. Poslední z generálů, který stál v čele země, Bignone (90), zemřel též jako poslední z junty ve vězení v březnu 2018. Nikdy žádného činu nepolitoval a ujišťoval, že kdyby měl ještě jednu šanci, šel by do boje „s terorismem”, rozumí se s levičáky, znovu. Pozoruhodně jeho jmenovací dekret náčelníka vojenské akademie podepsala Perónová jen krátce předtím, než ji pučisté, mezi nim Bignone, sesadili. 

 

Její nádheru milující předchůdkyně Evita-Evička, La Presidenta, rovněž věštila před svou smrtí roku 1952 a jako Perón také správně. Nikoli o komunistech, které honili generálové a jejich antikomunistická aliance, ani o imperialistech: „Tohle století nevstoupí do dějin jako atomový věk, ale jako století triumfujícího feminismu.” Na rozdíl od osudů Guevarů a Allendů se tohle tehdy tušit nedalo. 

 

Josef Landergott, Sušice

 

(určeno roku 2010 pro seriál časopisu Týden, neuskutečněno, dokončeno v březnu 2018)

 

exkurs: Juan Domingo Perón Sosa (79)

 

Pocházel z rodiny dobytkáře Maria Tomáse Peróna a Juany Sosové. Otcovi předkové imigrovali ze Sardinie, jmenovali se původně Peroni a praděd Perónovův byl senátorem mladé itálie. Matčini předci pocházeli z Kastílie a z domácích indiánů. Měl dva sourozence, mladší bratr zemřel v dětském věku, starší Mario Avelino roku 1955. Nebýt národním vůdcem, byl Perónův život vojensky jednoduchý, rozpětí jeho politiky však oscilovalo mezi bolševismem, fašismem a měšťáckým konsumismem.

 

1995, 8. října narozen v Lobos u Buenos Aires

 

1911 na důstojnické škole Colegio militar, psal o dějinách vojenství

 

1929 absolvoval vojenskou akademii Escuela superior de guerra a oženil se s učitelkou Aurelií Gabrielou Tizónovou (zemřela bezdětná na rakovinu žaludku roku 1938 ve věku 33 let; s manželem adoptovali v Mendoze dceru)

 

1930 důstojník genštábu a prof. vojenských dějin na akademii; podílel se na puči proti Hipólitovi Yrigoyenovi, tajemník ministra vojenství, od 1931 majorem

 

1936-1938 vojenský atašé v Chile, vypovězen pro špionáž 

 

1939-1941 služební cesty za studiem boje v horách v Itálii, Německu, Francii, Španělsku, Maďarsku, Jugoslávii, Albánii a Sovětském svazu

 

1941 posádkovým velitelem v Mendoze, účast na velevlivné tajné a záhadné důstojnické organisaci fascinované fašisty GOU (rozpuštěno 1944); sdružovala údajně pouze tři stovky z 3600 důstojníků

 

1943, červen plk. Perón mezi pučisty proti Ramónovi Castillovi, ve vládách Pédra Ramireze a Edelmira Fárrella nejprve náměstkem ministra války, pak ministrem práce, v únoru 1944 ministrem války (současně) a od července vicepresidentem Edelmira J. Farrella, podporoval tehdy klérus. V prosinci 1943 se podílel na organisování puče v Bolívii, jímž byl svržen president Enrique Pañaranda a nahrazen Gualbertem Villarroelem

 

1945, říjen během protirežimním nepokojům byl Perón zbaven úřadu, skrýval se mimo město a byl juntou zatčen; po demonstracích na svou podporu propuštěn a oženil se s Evou Duarteovou. Odešel do civilu s hodností generálporučíka pěchoty

 

1946 jako kandidát Dělnické strany/Partido laborista vyhrál presidentské volby s 56 procenty hlasů

 

1951 zvolen podruhé se šedesáti procenty, ženy získaly volební právo; první pokus o protiperónovský puč se zhroutil (gen. Benjamín Andrés Menéndez) 

 

1952 zemřela Eva Duarteová de Perón (33), rozchod s klérem 

 

1955 exkomunikován papežem Piem XII., 16. června neúspěšný puč, 

 

1955, 16. září druhý převrat ho vyhnal do exilu

 

1958 usadil se v Madridu

 

1961 oženil se potřetí s Marií Estelou Martínezovou alias Isabelou Martínezovou de Perón vulgo Isabelitou, kabaretní tanečnicí (30) 

 

1971 pučista gen. Alejandro Augustín Lanusse slíbil návrat k demokracii

 

1973, březen ve volbách vyhrál perónista Héctor José Cámpora (Perón ještě neměl právo nastoupit), Cámpora resignoval, koketoval hodně s levičáky, a v říjnu byl v nových volbách zvolen Perón

 

1974, 1. července Perón zemřel, jeho manželka Isabel, úřadující vicepresidentka, se stala presidentkou republiky (už 1975 pokus o puč proti ní)

 

1976 sesazena pučisty, žije od roku 1981 ve Španělsku

 

 

Latinská Amerika: Vzkříšená revoluce

 

Hovoří většinou španělsky, ale společného mají málo. Na jih od Rio Grande sice panuje povědomí společných kořenů, nikoli však jednota. Někde je více narkopartyzánů, jinde dětských pouličních gangů, levicové vlády jsou ve většině. Jižní Amerika má však něco, co zatím bylo jen snem kavárenského revolucionáře: revoluční osu od Kuby do And. 

 

Mužský k zbláznění, obrázek. Učitelka Julia Cortezová ze vsi La Higuera v bolívijských horách si několik slůvek s ním pamatuje dodnes. Když novinářům převypráví svůj příběh o Che Guevarovi, je dojata tím, jak ji velký Argentinec upozornil na pravopisnou chybu na stěně učebny. Nesouhlasila, on se smál svázaný na rukách a nohách. Prý se červenala. Druhý den limonádu ukončili vojáci.

Ráno 9. října 1967 mu přinesla polévku, jeho poslední jídlo. Ernesto „Che“ Guevara de la Serna, který se den předtím vzdal speciálnímu oddílu bolívijské armády, měl hlad. Deset minut po jedné vstoupil do místnosti poddůstojník Mario Terán, aby splnili rozkaz z vrchního velitelství. Do těla revolucionářského elegána vystřelil devětkrát.

Guevara přišel dělat do Bolívie revoluci. Lékař z argentinského Rosaria, kterému by 14. června bylo 78, byl výraznou postavou kubánských povstalců kolem bratrů Castrových proti diktátorovi Batistovi. Poslání permanentního revolucionáře bral velmi vážně. Comander Che v havanské pevnosti dohlížel roku 1959 na likvidaci desítek Batistových lidí a za kubánské krise roku 1961 přemlouval Chruščova, aby na Ameriku shodil atomovku.

Účastnil se rozvržení pozemkové reformy, řídil státní banku a jako ministr průmyslu způsobil na chudé Kubě zásobovací chaos (podle jiného výkladu „položil základy industrialisace Kuby“). Castro ho raději poslal dělat revoluci jinam. Daleko z Kuby. Než ho v bolívijských horách udali, zkrachovala Guevarova mise v Kongu roku 1965 („Černoši nemají disciplínu a ochotu obětovat se“). Jeho tehdejší spolubojovník Laurent-Désiré Kabila roku 1997 svrhl diktátora Mobutua, ale o čtyři roky později ho zavraždili vlastní lidé.

Guevarovo pokolení
Podle učitelky Cortezové byl Che nádherný i ve smrti. Před školou má komunista, více maoista než leninista, bustu a kříž. Neúspěšný revolucionář, který do sítě CIA vletěl v zapadlé bolivijské vsi, zůstal duchovním otcem protiamerického vzdoru v Latinské Americe (Latam). Téměř zapomenutým. Nástup asijských mocností však rozhýbal i Guevarovým kontinentem. Po krachu neoliberální éry devadesátých let byl jeho kult místy povýšen téměř na státní.

Revolucionářský praděd Fidel Castro stále vládne perle Antil a jeho a Guevarovi vyznavači najednou disponují petrodolary z ropy a zemního plynu. Čínský a indický hlad po nerostech a energiích jim dává příležitost uspořádat latinský svět bez gringů. Budou stejně slavnými revolucionáři a špatnými hospodáři jako jejich idol?

O Latam je najednou zájem. Nejsou to jen tradiční záběry z chudinských čtvrtí brazilských velkoměst svíraných banditismem. Nejsou to únosy v dlouhé válce s rudými kolumbijskými narkopartyzány. Není to jen korupce, jíž má ostatně Evropa sama dost, ani fotbalové střípky na konci zpravodajství.

K moci totiž přišli bizarní lidé zvolení v regulérních volbách. Brazilský odborářský předák Lula řídí jednu z největších ekonomik na světě. Plukovník Chávez od výsadkářů, který si odseděl dva roky za pokus o puč, disponuje ropnými zřídly Venezuely. Vůdce pěstitelů koky v Bolívii Morales zestátňuje přírodní zdroje a spustil pozemkovou reformu, v níž mezi indiánské bezzemky rozdělí do pěti let 200 tisíc km2, pětinu rozlohy státu.

Po Bolívii v květnu postátnila ekvádorská vláda těžební kapacity kalifornské ropné společnosti Occidental Petroleum Corp., největšího investora v zemi na rovníku. V ekvádorském chaosu mají velké slovo indiánské organisace. Za deset let se vystřídalo šest presidentů, dva z nich byli v úřadu vyšetřováni a obviněni z korupce, tři z nich za zneužití moci. Ekvádor má našlápnuto bolívijskou cestou, ale ještě nemá svého Moralese.

Držte se vlevo, žádné puče
Naposledy vyjela vojenská vozidla k převratu z kasáren do ulic jihoamerické metropole před čtrnácti roky. V únoru 1992 se pokusil „pokrokový“ plukovník Hugo Chávez (51) v Caracasu sesadit neoliberálního presidenta Carlose Andrése Péreze. Nevyšlo mu to, ale revoluční výřečnost a nápady Chávezovi vydržely. Zvolen byl roku 1998 a zahájil proces překulení Latamu doleva, demokraticky, bez puče.

V Chile v letošním lednu zvolili svou první presidentku. Dceru generála, který zemřel v pinochetovském vězení a ona mimo jiné roky žila ve východním Německu. Po třech měsících se však chilský svět proti socialistce, lékařce a ministryni obrany spikl. Stotisícové demonstrace školáků a studentstva, proti poplatkům u zkoušek, drahému jízdnému a desolátnímu vybavení škol byly největší od roku 1973.

Do Michelle Bacheletové (54) se pustili lidé, kteří ji v zimě zvolili. Zrovna „její“ lidé okusili slzný plyn. Nevděk ostatně patří k nectnostem levice: čekala první ránu od konservativního bloku, velmi silného v Chile, přišla zleva. Bacheletová ustoupila, mimo jiné slíbila nejchudším dětem svačiny zdarma, a komisi...

V Peru si vybrali za presidenta Garcíu, jiného socialistu, který už jednou zemi téměř zruinoval, ale teď slíbil, že bude „odpovědně levicový“. Sázka na barvu je Peruáncům milejší, než aby jim vládl plukovník, kterého podporuje jiný plukovník, upovídaný Venezuelan Chávez.

Argentina se hádá u mezinárodního soudu s Uruguayí, obě s levicovými vládami, o ekologický dopad papíren stavěných na uruguayském břehu hraniční řeky finskou firmou s miliardovým úvěrem od Evropské komise. Zpráva jako z Evropy.

Stejně jako to, že levicoví leadeři se s třídním odporem dělnictva a rolnictva nepářou. Proti stávkujícím zaměstnancům venezuelského ropného průmyslu roku 2002 zasáhl Chávez a na osmnáct tisíc jich propustil. Proti záborům továren družstevníky a blokádě silnic zasáhla v Argentině armáda. Se stávkami autobusáků a zdravotníků za zvýšení platů se už musel srovnat bolivijský Morales. Začátkem června dělala armáda pořádek v Brasílii, kde poničili budovu kongresu rozhořčení bezzemci, kteří se nedočkali půdy slibovanou socialistou Lulou da Silvou.

Každá ves jiný pes
Latamem vane vítr změn. Fouká doleva, ale světadíl není homogenní, jak by se zdálo z toho, že se téměř všude mluví španělsky. Naopak. Už od vyhnání Španělů na začátku devatenáctého století se sousedské republiky hádaly, občas válčily.

Spory vydržely dodnes: v květnu se poškorpily vlády Peru a Venezuely o to, zda podepsat zónu volného obchodu se Spojenými státy. Poslední válku naostro vybojovaly v lednu a únoru roku 1995 o sporné území v Amazonii Ekvádor a Peru. Mírová smlouva byla sice o tři roky později podepsána, ale Ekvádorci říkají, že válku vyhráli oni, Peruánci, že ne, že oni...

Bolivijci se dodnes domáhají přístupu k moři, který prohráli v dávných válkách s Peruánci a Chilany. Kus bolivijské Amazonie se připojil k Brazílii. V jedné z nejkrvavějších válek novověku s Paraguayí ztratila Bolívie Gran Chaco. Ekvádorcům zmenšili republiku Peruánci, Brazilci si ukousli téměř od všech sousedů. Nikdy nevyšel žádný pokus o ekonomickou integraci, natož politickou.

Velká gesta a nadšení brzy ochladí dotykem s lokálními zájmy a tvrdou hospodářskou skutečností. Levicové vlády Brazílie, Chile, Argentiny a Uruguaye se proto drží spíše osvědčených metod než revolučních. Obě hospodářské integrační instituce, Andské společenství a Mercosur, nedospěly ani na dohled ke svého vzoru, Evropské unii. Paraguay a Uruguay chtějí dokonce Mercosur opustit, aby se jako Chile mohli s USA domluvit na bezcelním obchodování a protože obryně Brazílie s Argentinou jim moc nadějí k nadechnutí nedávají.

Hvězdy jižního nebe
Ve světadílu revolucionářů někteří vyháněli španělské monarchisty (Bolívar v andských státech), jiní utužovali lidový charakter státu a zahnali evropskou intervenci (Juárez v Mexiku). První se pokoušel zbavit vlivu USA guatemalský plukovník Jacobo Arbenz Guzmán (presidentem 1951-1954). Legalisoval komunisty a byl inspirací Castrovy a Guevarovy generace. Když Arbenz v Československu objednal plnou loď zbraní, musel utéci před pučem zorganisovaným CIA.

Z levičáckých revolucionářů zůstal na tričkách a v symbolice každého dorostu od šedesátých let Argentinec Che Guevara. Jeho příznivci a symboly zaplavily v polovině května Vídeň, která hostila největší diplomatickou událost od kongresu roku 1815: čtvrtý EULAC, summit 56 hlav států a vlád z Latamu Karibiku a EU. Maximo líder Fidel chyběl.

Castro je hvězdou západolatinského světa. Sice dosáhl velmi neoslnivých hospodářských neúspěchů na ostrově rumu, tabáku, kasinové a sexuální turistiky, ale oslnil svět těch, kteří z různých důvodů pohrdají konvenčním měšťáctvím a rádi solí antiamerikanismem. Po pádu berlínské zdi přestal kouřit a ve zdraví přečkal čvachtavý zánik sovětského ochránce. V srpnu mu bude osmdesát a jeho bratr a nástupce Raúl, vicepresident, partajní dvojka a nejdéle sloužící ministr obrany planety (od roku 1959), měl právě 75. narozeniny.

Jejich noví spojenci z Venezuely a Bolívie vzhlížející kdysi ke kubánské naději ze svých kasárenských lůžek nebo kokových políček, z dědečků latinských revolucionářů udělali přešťastné politiky. Kdo by se nadál, že válka s Amerikou dostala mladou krev. Ke kormidlu kontinentální revoluce přišli pokračovatelé vybavení nerostnými zdroji a armádami. Z kubánského prazdroje povstali plk. Chávez a indiánští vůdci And.

Zato v nesprávnou dobu byl v Chile zvolen socialista Salvador Allende (1970-1973), kterého smetl puč. Americkému tlaku neodolal v Nikaraguy sandinista Daniel Ortega (60), který na rozdíl od chilského soudruha prohrál roku 1990 ve volbách a v listopadu se už počtvrté pokusí k vládě vrátit parlamentní cestou (a s pomocí Chávezových peněz).

Aymarská kometa
Donedávna patřilo slovo Bolívie spíše do zeměpisných časopisů. Chudé andské země nebylo proč si v Evropě všímat. Slavnější než domácí byli cizinci jako filmoví Butch Cassidy a Sundance Kid, nebo marxistický pistolník Che Guevara.

Tradiční vojenská junta se vytratila začátkem osmdesátých let. Hospodářské reformy pod dohledem Světové banky se, jako obvykle, nezdařily, a jako obvykle vzrostla s vyvanutím slibů nespokojenost. Indiánští vůdcové pěstitelů koky, odboráři a „pokrokové“ studentstvo klovaly do neoliberálních „reakcionářských“ vlád tak dlouho, až je položili.

V říjnu 2003 se v boji za výrazné zvýšení státního podílu na ziscích z prodejů ropy a plynu podařilo indiánské koalici donutit presidenta Gonzala Sáncheze de Lozadu uprchnout ze země. Jeho vicepresident Carlos Mesa ustál tlak dva roky. Loni revoluční ulici neuspokojil přechodný president Eduardo Rodríguez. Od letošního ledna stojí v čele Bolívie první aymarský indián v historii země Evo Morales (46), stoprocentní proletář.

V Bolívii, jak o své inauguraci 22. ledna 2006 oznámil, prý skončilo pět staletí kolonialismu. Guevara chtěl v Bolívii před 38 roky zažehnout revoluční plamen mezi vesničany. Nevyšlo mu to a teď má vesnického nástupce – v presidentském paláci.

Andská revoluce obrací všechno na ruby. Dokonce i to, že partajními barvami jeho Hnutí za socialismus (MAS) není vůbec žádný odstín červené, ale modrá a bílá. Má to logiku. Partaj totiž roku 1997 Morales odkoupil od obchodníka a bývalého vojáka Davida Añeze Pedrazy, protože se svým hnutím IPSP dělal soud problémy s registrací. MAS však byla strana spíše vpravo a s ní převzali cocaleros a odboráři i barvy.

Guevarista, který se chlubí tím, že měl jen jednou na sobě kravatu (v jeho vládě ji nenosí žádný z ministrů: „je pro bílé a mestice“), po prosincové volbě obcestoval Evropu, Čínu a Jižní Afriku ve svetru a bundě. Výjimku neudělal ani při setkání se španělským králem nebo francouzským presidentem.

Lidi libující si v levicové symbolice uchvátil puloverovou módou („Jsem z lidu, oblékám se jako lid“), tím, že si významně snížil plat, nebo tím, že v presidentském paláci propustil krejčího a pradlenu. V sídlu hlavy státu přespává podle medií vzácně, všude doporučuje čaj z koky („ve školách lepší než mléko“).

Konec plundrování
Morales stál a stojí po boku revolucionářského veterána Castra a akčního Cháveze. Antiamerikanismus je sice v Latamu tradiční, vlastně společenskou konvencí, ale málokdy bylo kubánské snění tak blízko realitě. Castrova posice nebyla tak silná ani v jeho nejlepších letech, kdy chráněn sovětským jaderným spojencem hrozil přes úžinu lidem karikovaným jako postavičky v proužkatých cylindrech a fráčcích s výrazem žraloka zakousnutého do odhozené pneumatiky.

Morales ukončil „neoliberální a koloniální model“, jak dějiny před sebou ocejchoval. Intensivně pracuje do noci, zestátňuje, rozděluje půdu a dá Bolívii novou ústavu. Indiánskou. Je od roku 2000 sedmým politikem, který se v Latamu dostal k moci z levé strany. Jeho vicepresident matematik, sociolog a revoluční marxista Álvaro García (43) seděl pět let za komunistickou vzpouru mezi indiány.

Morales nechce odstraňovat kapitalismus, ale zušlechtit ho ve prospěch indiánské spravedlnosti. V rozhovoru pro časopis Spiegel řekl, že sám neví, jestli je socialista. O tom prý může rozhodnout jen lid. Říká, že místo kolonialismu bude „obecní socialismus“, protože prý obce povedou dolování a zemědělství.

Andská revoluce je totální. Ze 157 členů sněmovny a senátu pouze sedmnáct bylo v kongresu v minulém volebním období. Ministrem energetiky je marxista, právník a novinář Andrés Solís Rada, ministrem důlního průmyslu je představitel hornických odborů Walter Villaroel.

Latinská rudá trojka
Ideály kubánské revoluce se naplňují. Bez sovětského vměšování ani žádného jiného. Před branami Spojených států hlučí nová revoluce. Chudá Kuba a Bolívie dostávají zlevněnou dieselovou naftu z venezuelské státní společnosti PDVSA, Havana posílá na Orinoko a do And lékaře a učitele i s videoprogramy, dohromady prý na třicet tisíc lidí. Chávez postaví v Bolívii stovku rozhlasových vysílačů, aby revoluce dosáhla do každé vísky.

Co dělá země Latamu tolik neúspěšné? Tradičně slabé vlády s málo spolehlivými úředníky, vládami, které neprosazují právo a neumějí vybírat daně. Státy se nestarají o důchody, školství a vědu, o to, čemu se říká veřejný statek, o komunikace, školy, nemocnice. Namísto klasických komunálních projektů vynikají stavební megaprojekty, stavitelská gesta. Stát byl v Jižní Americe vždy více „stavovský“ než občanský.

V zemích se slabými institucemi a silnými pozemkovými vlastníky platí zásady, které asi nejstručněji formuloval sociální inženýr Platón ve své fašisující Ústavě: „Bohatství vyvolává rozmařilost, nezájem o práci a o novoty. Chudoba k novotám přibírá i nízké mravy a sklon ke špatné práci.“ K tomu všemu od válek se Španěly se amerických Latinů také drží zhoubná móda pro hlasité násilnické vůdce...

Trio Castro-Chávez-Morales na konci dubna utvořilo „společný trh“, na truc všem v Latamu, kteří uzavírají rámcové obchodní smlouvy se Spojenými státy (Chile, Peru, Kolumbie, Uruguay). Kromě vzájemné podpory, která spočívá na vysokých světových cenách venezuelské ropy, spojuje vůdce revolučních mas světec Guevara a politestrády pod širým nebem, masové akce s procítěnými proslovy.

V nich sice Morales hodně zaostává (na rozdíl od soudruhů se mimo jiné nikdy neoženil), ale ostrý být umí. Kritisoval Chile s její socialistickou presidentkou Bacheletovou za to, že se drží hospodářských smluv se Spojenými státy a měl pro to i přirovnání: „USA chtějí proměnit Chile v Israel Latamu.“ Možná, že to jen pastevcův syn kritisuje generálskou dceru a lékařku...

Chávez goes to Hollywood
Venezuelský voják vystupuje jako kontinentální leader. Ropnou politiku s nízkými cenami dělá také v Karibiku, Nikaraguy, dokonce nárazově rozdává levnou topnou naftu chudinským vrstvám v USA. Chudákům na jihu světadílu loni zařídil Telesur, konkurenci k americkému zpravodajskému kanálu CNN.

Válku o jihoamerického diváka posílí nový filmový studiový komplex v Caracasu, prý venezuelský Hollywood. Hned první zakázka bude pro Latinoameričany nepochybně bomba: seriál o bojovníkovi se Španěly Franciscovi de Mirandovi, který sice roku 1816 umřel ve španělském vězení, ale byl prý milencem Kateřiny II. (v duchu žánru tedy klidně může skončit na čaji s Gorbačovem).

Chávez inspiroval Moralese, když donutil zahraniční firmy změnit ve svůj neprospěch těžařské smlouvy. Na Prvního máje postavil bolivijský president pod státní kontrolu těžbu zemního plynu a ropy. Levicoví presidenti sousední Brazílie a Argentiny, jejichž firmy jsou největšími odběrateli bolivijského plynu, byli andskou revolucí zaskočeni.

Luis Inácio „Lula“ da Silva (60) a Argentinec Néstor Kirchner (56), péronistický president se švýcarsko-chorvatskými předky, na setkání v argentinském Puerto Iguazú 4. května sice formálně přivítali Moralesovu akci, ale více se zajímali o to, jak dostat zpět investice do bolivijského ropného průmyslu.

Caracaský president dráždí Washington. Společnost Citgo Petroleum, dceřiná firma PDVSA, drží ve Spojených státech nejhustší síť benzinových pump se čtrnácti tisíci adresami a řadu rafinerií. Každé desáté natankování v USA je u venezuelské pumpy. Venezuela je však zároveň typickým příkladem „surovinového prokletí“.

Naftový boom sice vypukl v sedmdesátých letech po arabsko-židovské válce, ale statisticky nejsou dnes příjmy Venezuelanů na hlavu o nic vyšší než před čtvrt stoletím.

Ropa se tu těží přes sto let, ale země o rozloze téměř jednoho milionu km2 s 26 miliony obyvatel dováží potraviny. Za druhé světové války bylo šedesát procent spojenecké ropy projeté v Evropě z Venezuely.

Venezuela je pro Washington vedle rozstříleného Předního východu a rostoucí komunistické Číny dalším balvanem na krku. Chávez miluje provokace. Má na to dokonce pořad v televisi: „George W. Bush je největší terorista na planetě, jeho vláda nejperversnější, nejvražednější a nejnemorálnější v dějinách.“ Ve vzájemném projevování laskavostí přirovnal ministr obranu Donald Rumsfeld Cháveze méně originálně k Hitlerovi a vlivný telekazatel blízký Bílému domu Pat Robertson doporučoval CIA, aby Venezuelana zlikvidovala.

Chávez nehraje však karty jen na západní polokouli. Požaduje, aby Ekvádor a Bolívie vstoupily do Organisace zemí vyvážejících ropu (OPEC), chce stavět plynovod napříč Amazonií do Argentiny, uzavírá obchody s Číňany, jednal s Íránci. V květnu byl na své třetí návštěvě Libye. S plk. Kaddáfím, s nímž právě Spojené státy obnovily plné diplomatické styky, se shodl, že nejhorším nepřítelem lidstva je americký imperialismus, s nímž je třeba bojovat.

Obchod venezuelského státního ropného monopolu PDVSA, zestátněného již roku 1976, však politikou nijak netrpí. Venezuela je vedle Saúdské Arábie, Kanady a Mexika hlavním energetickým dodavatelem Spojených států.

Peruánský výprask
„Poslyš, Chávezi, vyhrál Alan,“ vzkázal z obrazovek nový peruánský president. Chávezovo bolivarské tažení kontinentem má velkého obdivovatele v Moralesovi, sympatie „v chýších“, ale více nefunguje. V presidentských volbách v Peru se ukázalo, že si lidé raději vyberou člověka, který už jednou se zemí nehezky nakládal než se přihlásit k venezuelské cestě, jak to sliboval jeho protivník.

Alan García (56) má přes dva metry a vyřídilku, která dává zapomenout. Své Peruánce umluvil už jednou, aby ho zvolili presidentem republiky. Jeho vláda v letech 1985-1990 s partou, která si říkávala Americká lidová revoluční aliance, skončila div ne státním bankrotem, dvanáctitisícovou inflací a karnevalem pro krvavé maoistické partyzány (na sedmdesát tisíc obětí války s hnutím Sendero luminoso).

Ve druhém kole 4. června dostal sociální demokrat García druhou šanci. Jeho protihráčem nebyl nikdo z měšťanského bloku, nikdo ze světa businessu. Ollanta Humala (43) je plukovník ve výslužbě a z komunistické rodiny. Vyhrál první kolo voleb, v kampani dlouho vedl, stál za ním peruánský venkov. Dokud mu „nepomohl“ jeho hodnostně stejně vysoko postavený Hugo Chávez. V dubnu Peruáncům z Caracasu sdělil, že Humala je pro Peru jediný vhodný kandidát.

Odstupující peruánský president Alejandro Toledo odvolal velvyslance z Caracasu a Peruánci otočili.

Humala, který byl za účast na vzpouře vyhnán z armády, má po presidentských prýmkách a snu, že se stane dalším z jihoamerických národních vůdců, caudillů, mužem silné ruky, který vyhraje válku s chudobou a cizáckými vykořisťovateli. Chtěl přepsat ústavu jako Chávez, postátnit důležitá průmyslová odvětví. Chávezova prohlášení z jeho tažení udělala hody pro psefology, jak si vznešeně říkají lidé z agentur na průzkum veřejného mínění o výsledcích voleb. Humala však zůstává Chávezovi v záloze: jeho blok je v peruánském parlamentu nejsilnější.

Garcíův liberální předchůdce Toledo (první indián v peruánském presidentském úřadu) po sobě zanechal ekonomiku s pětiprocentním meziročním růstem, se schodkem pod kontrolou, zónou volného obchodu se Spojenými státy (a se státními úředníky, kterým Toledo snížil platy na polovinu). Alan García má z čeho začít: v Limě zavede do šesti měsíců pro půl milionu domácností pitnou vodu a každoročně najde 350 tisíc Peruánců práci. Takové věci slýchávají Latinoameričané o volebních kampaních nejenom v Andách.

Posud však pouze brazilský president Lula da Silva systematicky pracoval na splnění svých slibů, přesto se půdy a státní podpory dočkala jen část bezzemků. Díky vysokým cenám surovin však Brazílie s Argentinou (s významnou pomocí Venezuely) po dlouhých letech letos definitivně splatily veškeré své zahraniční dluhy, které v 80. a 90.letech u každé přesahovaly sto miliard dolarů.

Vyhánět čerta ďáblem
V šedesátých a sedmdesátých letech vládly Jižní Amerikou s tichou podporou Spojených států krvavé diktatury (Brazílie, Argentina, Uruguay, Chile). Zatímco vlivný vysoký katolický klérus podporoval diktatury, venkovští kněží stáli při chudácích. Brazílie a Mexiko jsou nejlidnatější katolické země světa, politicky nikoli však tolik oddané. Mexiko obnovilo diplomatické vztahy s Vatikánem přerušené roku 1867 až roku 1992.

Když padla berlínská zeď, přestaly USA honit levicové nebezpečí, za které pokládaly jakoukoli reformistickou tendenci. V osmdesátých letech přišly recepty Mezinárodního měnového fondu a v neoliberalismu vykrystalisoval levicový odpor. Latam se sice zbavil diktátorů, ale se změnami nepřišel blahobyt ani naděje na zlepšení. Chudoba naopak vzrostla.

Dnešní levicové vlády se ze strachu před novou zadlužeností drží neoliberálních zásad makroekonomické rovnováhy, která přichází s krocením inflace, nízkými cly, udržováním rozpočtového přebytku, aby bylo na umořování dluhů.

Rozdíly mezi Latiny jsou hlavně v intensitě antiamerické rétoriky. Princip světového trhu obecně není napadán, lidu se nerozhazuje. Nemluví se moc o nastolování socialismu, spíše se vylepšuje stávající kapitalismus. Nikdo, ani Venezuela nebo Bolívie, nemění strukturálně ekonomické vztahy, ale důsledně obnovuje státní vlastnictví přírodních zdrojů.

Ovšem různá hnutí bezzemků a obsazovačů továren pokračují ve svých akcích a dostávají se do sporů se svými levicovými vládami (např. Brazílie, Argentina, Ekvádor). Proto mají také levicoví reformisté zázemí více ve středních vrstvách, a je to klasická parlamentní levice známá z Evropy, která nemá podporu v nejchudších vrstvách. Srov. v Brazílii Lulovu Stranu práce, v Chile Bacheletové koaliční vládu s křesťanskými demokraty a socialisty (La Concertación), v Uruguayi presidenta Tabarého Vázqueze (66), prvního socialisty na takovém místu v Montevideu a lékařského kolegy chilské presidentky.

Chávezova Venezuela („nový socialismus 21. století“), Kirchnerova Argentina („třetí cesta v Latamu“) a Moralesova Bolívie („všechno vrátit indiánům“) jsou co do výraziva politiků radikálně antiliberální, velmi nacionalistické, mají podporu v proletariátu i středních vrstvách; zasahují do sociální sféry řadou neekonomických opatření. Pořádají velké pouliční akce (Kirchner se bez humbuku obejde), vše se řídí systémem vůdcových mediálních gest. V andských státech mají podporu mezi indígenas, domorodci, jejichž moc velmi vzrostla. Nepřédnutelné jsou silné odbory: campesinos v Paraguayi, Hnutí bezzemků (MST) v Brazílii, Conaie, indiánský odborový svaz v Ekvádoru, cocaleros v Bolívii.

S Brazílií se počítá v případě rozšíření počtu stálých členů Rady bezpečnosti OSN. V květnu zahájila jako devátý stát na světě obohacování uranu; nikdo neprotestoval. Její mezinárodní posici posilovanou slavnými karnevaly však oslabují neklidné poměry ve vnitrozemí. V neustálých sporech s bezzemky, drobnými farmáři a indiány jsou dobytkáři, dřevorubecké firmy a velkostatkáři. Ve městech řádí chudinské gangy, politika je svírána korupčními skandály.

Železné srdce světa
Jedenácté září 2001 nebylo v Latamu tak velkým datem jako na severní polokouli. Jihoameričané reagují na dvě neoliberální desetiletí. Velkou část světadílu ovládli národně socialističtí populisté. Systémově jsou však odlišní od socialismu castrovského typu spojeného s již zaniklými východoevropskými vzory.

Od osmdesátých let klesaly investice do těžařského průmyslu. Trh se hutnickými surovinami stagnoval, západ měl nadprodukci oceli. V devadesátých letech se s výraznou americkou pomocí vynořoval čínský zázrak a výhodu velmi, velmi nízkých cen objevil svět globálního kapitálu v Indii. Závod za nižšími náklady nastartoval po finanční krisi roku 1997 v Asii a surovinové tituly se na bursách vrátily na výsluní. Z Číny a Indie se staly největší výrobci a spotřebiteli oceli na světě. Do rychlého růstu se dostaly ruské těžařské firmy.

Ze zemí Latamu má však pouze Brazílie šanci nespadnout do energetické krise. Má vlastní velká naleziště ropy, uhlí a rud, není závislá na dovozu. Companhia Vale do Rio Doce je největší těžařská společnost na železnou rudu, která s jinak většími australsko-britskými společnostmi BHP Billiton a Rio Tinto loni rudu téměř dvojnásobně zdražila. Protože tato trojice ovládá naprostou většinu trhu, určuje, jak budou fungovat ocelová soukolí globalisované ekonomiky.

Brazílie má polovinu známých světových zdrojů železa. Tři čtvrtiny niobu, kovu nezbytného do speciálních ocelí s vysokým bodem tavení, pochází z jediného dolu na světě (Araxá). V mědi je silná Chile: třetina světových zásob je v Chile. Své těžební rekordy mají Peru a Bolívie. Boom závisí hlavně na Číně, stejně jako v šedesátých letech na Jižní Koreji a Japonsku, kdy byl zájem o nerosty také enormní. Dnešní Čína je však mnohem větší žrout.

Ekonomika na rumu
Cukrová třtina je předmětem dlouhé cenové války, v níž se, jak se zdá, prosadil Latam. Po loňských jednáních Světové obchodní organisace snižuje v červnu EU subvencovanou cenu řepného cukru z 632 eur na 505,5 eura, od července 2009 na 404,4 eura a do roku 2015 mají být světové ceny plně liberalisovány. V Evropě zřejmě zmizí řepná pole. Loni stála světová cena cukru na 275 eurech.

Brazílie má i jiný světový primát. Z obřích třtinových plantáží získává ročně na deset milionů tun bioethanolu, formy třtinového alkoholu. Asi čtyřicet procent spotřeby pohonných hmot je kryto „rumovými“ zdroji. Pro třtinové plantáže, ale také pro nové pastviny dobytka nebo pole pro módní soju, byly vykáceny miliony hektarů lesů. V Brazílii se jezdí i na čistý ethanol, ale spotřeba „rumu“ roste: má totiž jen dvě třetiny energie ukryté v benzinu. Což ale není spouštěcí informace pro případné benzinoholiky.

Rum patří k Latamu, patří k Brazílii a k revoluční Kubě. Šťávu revoluce spaloval i Fidel Castro. V káravém projevu v prosinci 2002 se mládežníků tázal: „Kolik škody způsobil rum společnosti?“ Odpověděl si, že hodně. Jakoby naznačoval, že permanentní revoluce je jedna dlouhá kocovina. Rum je však věčný, i kdyby se měl spalovat jen v motorech. Velké myšlenky často mizejí se šiřiteli.

Jako v případě Che Guevary. Kolik pravých proletářů z chudinských čtvrtí velkoměst nebo amazonského pralesa zná jeho jméno? Bezprisorní mladiství neválčí s imperialismem, ale s gangy ze sousedství, se zkorumpovanými policisty, protivným světem, do něhož byli narozeni. Pro uvědomělé měšťáky nabízí svět podnikání jiného Guevaru. Etnografické putování po stopách partyzánské skupiny v Bolívii nabízí podnikatelka Karen Wachtelová. Její firma Chaco Guarani Tours na dobrodružnou ekoturistiku nadšencům přiblíží příběh z roku 1967 a snaží se, aby lokální hotýlky byly dobově vybavené. Aby bylo cítit, že Che zůstává mezi námi.

 

exkurs 1: Do zbraní: Růžovorudá Latinská Amerika

 Jihoamerická levicová vlna není žádným socialistickým tsunami. Vlády Brazílie a Chile udržují hospodářské vztahy se Spojenými státy, Uruguay uvažuje o dohodě, Peru ji asi nevypoví. Argentinská vláda balancuje, Ekvádoru Spojené státy smlouvu o volném obchodu zmrazili. Venezuela a Bolívie se postavily na stranu castrovské Kuby. 

Kolumbie: president Álvaro Uribe (od 2002) je jedním z mála věrných spojenců v Latamu. Zóna volného obchodu s USA způsobila, že země například soju nevyváží, ale z USA dováží. Jediná země Latamu s válkou. 

Paraguay: president Nicanor Duarte Frutos (od 2003) údajně nabídl USA místo pro vojenskou základnu. 

Kuba: prazdroj latinských revolucí s pradědou Fidelem Castrem v čele (od 1959). Americké embargo trvá čtyři desetiletí, naposledy utuženo roku 1996.

Venezuela: využívá vysokých cen ropy. Hugo Chávez (v úřadu od 1999) kupuje za 2,6 miliardy dolarů zbraně ze Španělska, Brazílie a Ruska. Mimo jiné sto tisíc kusů automatů AK-103 a 24 stíhaček Suchoj, jimiž nahradí americké F-16. Buduje miliční oddíly o více než dvou milionech členů. 

Ekvádor: president Alfredo Palacio (od 2005) vypověděl těžební smlouvu americké firmě Occidental Petroleum Corp., USA zmrazily obchodní smlouvu. 

Brazílie: přirozený leader kontinentu. Luís Inácio „Lula“ da Silva (od 2002) má přes zkorumpovanou vládu šance na znovuzvolení, usiluje o energetickou soběstačnost.

Peru: socialista Álan García (od 2006) bude bojovat s chudbou. Jeho první presidentura před (1985-1990) skončila fiaskem. 

Chile: po socialistovi Ricardovi Lagosovi nastoupila Michelle Bacheletová (od 2006); bývala ministryní obrany. Chile nakoupí za téměř tři miliardy dolarů sto tanků Leopard z Německa, dvě španělsko-francouzské ponorky, čtyři holandské a tři britské fregaty, deset nových F-16 a osmnáct restaurovaných z Holandska. 

Bolívie: Evo Morales (od 2006) d. f. vyvlastnil (potřetí v historii země) podnikání v těžbě ropy a plynu, zahájil pozemkovou reformu. Hospodářská pomoc od Venezuely a Kuby, součást tvrdé antiamerické osy Kuba-Venezuela-Bolívie.

Uruguay: president Tabaré Vázquez (od 2005) je prvním socialistou ve funkci. Obnovil sice diplomatické styky s Kubou, ale vyhledává hospodářskou kontakty s USA.

Guyana: od roku 1999 president Bharrat Jagdeo (42), vůdce Lidové pokrokové strany, dostudoval v Moskvě ekonomiku v roce 1990. Etnické spory Indů s Afričany.

barvy: 
červená Kuba, Venezuela, Guyana, Bolívie
růžová Belize, Kostarika, Panama, Surinam, Peru, Chile, Argentina, Brazílie, Uruguay
modrá Mexiko, Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua, Kolumbie, Paraguay

Levice ve hře: Volební superrok 
2005, prosinec Bolívie, Evo Morales nastoupil v lednu 2006
2006, květen Kolumbie, podruhé Álvaro Uribe
2006, červen Peru, Alan García
2006, červenec, Mexiko, Andrés Manuel López Obrador vers. konservativec Felipe Calderón
2006, říjen, Brazílie, Lula má velké šance
2006, listopad, Nikaragua, sandinista Daniel Ortega má Chávezovu podporu
2006, prosinec, Venezuela, Chávez
2007 volby v Argentině, místo nemocného Néstora Kirchnera může nastoupit manželka, senátorka Cristina Fernández. 

 

exkurs 2: Spory a války v Latamu, výběr:
Peru-Chile-Bolívie (1879-1884 tichomořská válka)
Bolívie-Paraguay (1932-1935)
Peru-Ekvádor (už od 1828, naposledy 1995)
Venezuela-Guyana (od 1889)
Argentina-UK (otevřená válka 1982)

 

Vlády generálů nad Latamem (v posledním půlstoletí):
Argentina 1930-1932; 1943-1946; 1955-1958; 1966-1973; 1976-1983 
Brazílie 1964-1985 
Dominikána 1844-1978 s malými přestávkami 
Ekvádor 1972-1979 
Guatemala 1931-1944; 1954-1986 
Haiti 1957-1990; 1991-1994 
Chile 1973-1990 (1998)
Kolumbie 1953-1957 
Honduras 1963-1971; 1972-1982 
Panama (1968-1989) 
Paraguay (1940-1948; 1949-1989) 
Peru 1948-1956; 1968-1980 
Salvador 1931-1992 
Surinam 1980-1988 
Uruguay 1973-1985 
Venezuela 1952-1958 
Vojáci se pučem nedostali k moci v Belize, Guyaně, Kostarice (ani armádu nemá) a Nikaraguy. 

 

Mesoamerické režimy:
Střední Amerika není doleva, ale většinou konservativní. Kromě Kostariky, kde je od května presidentem liberální sociální demokrat Óscar Arias (65) a Panamy, kde od roku 2004 vládne Martín Torrijos (43), syn reformistického důstojníka a vůdce Omara z let 1968-1981, který zbavil Američany vlády na Panamským průplavem. 

Je zajímavé, že ve dvou státech řídí vlády lidé s arabsko-palestinskými kořeny (Belize a Salvador). V 90. letech měl Ekvádor dva presidenty s libanonskými předky, jeden „Libanonec“ presidentoval na přelomu 70. a 80. let v Kolumbii, ze syrských přistěhovalců byl argentinský president v 90.letech Carlos Menem. O Arabech v Latamu viz TÝDEN 25/05. 

 

exkurs: Narkomarxisté a Plan Colombia
Álvaro Uribe (54) je v Latamu zvláštní osobností. Ve zemi odlišné od ostatního kontinentu. Protože jí desítky let cloumá podivná partyzánská válka, v níž se z levičáckých revolucionářů stali překupníci s heroinem. Drogy nefinancují jen komunistické Revoluční ozbrojené síly (FARC), ale také bojovníky z druhé strany fronty, antikomunistické bojůvky AUC. Právník Uribe dostal v květnových presidentských volbách více hlasů než před čtyřmi roky a vyhrál již v prvním kolu (62 %).

Proti levicovému uskupení Demokratický pól v čele se soudcem Carlosem Gaviriou uspěl stabilním ekonomickým růstem a hlavně tvrdou rukou ve válci s partyzány. Státní moc v rozsáhlých oblastech Kolumbie je přesto velmi omezená, lidé z AUC sice demobilisovali, ale bojůvky nevymizely. Země drží rekord v únosech a stala se vzorem pro irácké bandity a džihádisty (roku 2002 asi tři tisíce únosů, loni jen osm set). Na dva miliony Kolumbijců žijí mimo své domovy a andskému státu zůstává pověst násilnické země s narkobarony a džunglovými marxisty.

Spojené státy od roku 2000 ročně 600 milionů dolarů na boj s kolumbijskými pěstiteli a obchodníky s drogami, zatím bez většího úspěchu (Plan Colombia). Kdyby snad přesto došlo k výraznému snížení výroby opiátů v Kolumbii a Peru, Bolívie čeká na svou příležitost pod Moralesovou zásadou „Kokain ne, koka ano“.

vyšlo v časopisu Týden 26-27/06