Dě-Dh

dědictví, žen§ viz ženy, srov. lex Papia Poppaea; pětiprocentní daň z dědictví, v různých obměnách platnou dodnes, zavedl roku 5+ Augustus, zrušil roku 97 Nerva a obnovil filosofující princeps M. Aurélius Antónínus. O dědictví viz také pod kolonisace

dědictví Petrovo§ viz patrimónium Petrí 

dějepisci, dějepisectví, historie, dějiny, historici, historiografie, biografie, autobiografie, životopis, dějepisci, historici (dějiny křesťanské, středo- a novověké viz pod křesťanství):

Historiografie ve vlastním slova smyslu nebyla před Hellény známa v žádné z orientálních kultur. V Mesopotamii vedly chrámové občiny pečlivé kronikářské seznamy panovníků, cen obětin a potravin, posic nebeských těles, povětrnostních úkazů, v Assyrii dokonce epónymních úředníků, srov. s. v. chronografie. Zachovány jsou jmenné dynastické seznamy panovníků sumerských států, fragmenty novobabylónských kronik, viz jejich řadu roku 747. 

Obdobně si počínala nilská civilisace s přesným pozorováním záplav. Ve střední říši se vedly u dvora „deníky“, genut, úřední záznamy. Část je zachována v chrámu boha Montha v Todu vystavěného Mentuhotpem II. a annalisticky shrnuje dary, sochy, budovy, lovy a výpravy krále.

V období staré říše (3.-6. dynastie) jsou první autobiografické nápisy z hrobek a dedikační nápisy. Hrobka byla pro Staroegypťany otázka prestiže a podle toho vypadala „historická“ literatura. Velmožové si dávali záležet na tom, aby vypadali jako bojovníci za pravdu a spravedlnost, maat („říkal jsem pravdu, jednal jsem spravedlivě“).

Obě kultury však k souvislému popisu událostí a souvislostí nikdy nedostaly. Nejrozsáhlejší dílka s kronikářskou hodnotou jsou chlubivé nápisy králů o svých dobyvatelských úspěších. Podobný charakter mají historiografické části židovského "Starého zákona", sepsané ovšem mnohem později, než v době nezávislosti států Israél a Júda. Ani jedna z předhellénských kultur nevytvořila žádnou ústřední datovací éru.

Historické dílo v řečtině sestavilo na tisíc autorů. V naprosté většině však známe jen jména a název spisu. Špatně dopadli dokonce ve své době vyhlášení historici (srov. neúplnost např. Polybia a Livia). Autory kriticky píšící o římské diplomacii stihla kletba damnatio memoriae vítězů nad hellénským světem, zmizela specialisovaná díla o dějinách antigonovské Makedonie, Seleukovců, Ptolemaiovců, Hellénů v Indobaktrii, sbírky dokumentů, archivy atd.

Řádění křesťanských hord propadla celá evropská civilisace včetně svého písemného projevu. Snaha posledních intelektuálních polytheistických skupin v Římě v 5. století n. l. uchránit pro další pokolení díla tehdy již vzácná nebyla příliš úspěšná.

Hellénští historici. Základem veškeré historiografie, tedy i hellénské, byly ústně tradované pověsti, vyjadřované epem (kleia andrón, kleia proterón anthrópón, „slavné skutky mužů, dávných lidí“ apod., homérské zpěvy). Druhým momentem vzniku historiografie byly kultovní záznamy chronologického charakteru, které si vedli kněží.

V Egyptě a v sumerském Meziříčí dostal každý rok jméno podle hlavní události a tak vznikly kroniky, až na fragmenty ztracené. Sem patří též např. seznamy Poseidónových kněží v Halikarnássu, Héřiných kněžek v argívském Héráiu, seznamy vítězů her, kronikářské zápisy, anagrafai či leukómata. Lokálně byly vedeny seznamy epónymních úředníků, např. archontů v Athénách či epónymních eforů v Lakedaimónu apod.

V kultovních střediscích byly vedeny lokální kronikyhóroi, z nichž nejslavnější byly attické, zvané atthides. Šlo vlastně pouze o seznamy králů a archontů s připoznamenanými některými událostmi. První prý sepsal Hellaníkos z Lesbu, dalšími atthidografy byli např. Kleidémos, Androtión, Démón a Fanodémos. Nejslavnějším z attických kronikářů byl zač. 3. st. Athéňan Filochoros, státní věštec a učenec.

První dějepisná díla byla spíše mýthologického a zeměpisného rázu a vznikla v 6. století. Byla to veršovaná starožitnická vypsání/archaiologiá a dílka o původu jednotlivých hellénských osad/ktíseis - založení měst. Do této skupiny patří jako nejstarší, a samozřejmě nedochované, „Samské starožitnosti“/Archaiologiá tón Samión iambografa Sémónida ze Samu [protože však vedl kolonisaci Amorgu, zvaný též z Amorgu].

Xenofanés z Kolofónu sepsal počátky hellénského osídlení své vlasti (Kolofónos ktísis) a vznik svého druhého bydliště Apoikismos eis Eleán/„Kolonisace Eleje-Velie“. Hérodotův strýc Panyassis v ceněném eposu Iónika vypsal založení iónských osad. Obě díla byla prvními historickými epy v literatuře vůbec. Ještě koncem 5. století vylíčil ve verších Choirilos ze Samu podle Hérodota dějiny nehellénských národů v dílech Barbarika, Médika a Persika.

První prosou píšící historičtí autoři byli Míléťané. Těmto a jejich způsobem píšícím autorům se říkalo logografové. Věnovali se mýthologickým počátkům hellénských států a osídlení, k nimž připojovaly děje nedávno minulé. Argonauty a Hérákleův život s mnoha zeměpisnými a folkloristickými poznámkami ve druhé polovině 6. století popsal Hérodóros z Pontské Hérákleie (její dějiny sestavil někdy v 1. století n. l. Memnón, z jehož díla se zachoval Fótiův výpis ze střední části spisu, roky 364-70).

Ve starém věku byli z logografů nejznámější Kadmos z Mílétukterý byl s filosofem Ferekýdem ze Sýru pokládán za nejstaršího hellénského prosaika. O Kadmovi víme pouze tolik, že měl snad v polovině 6. století složit spis Ktísis Mílétú kai tés holés Ióniás/„Založení Míléta a celé Iónie“ (ani doba Kadmova života není zcela jasná: může se jednat i o autora hellénistického). Ferekýdés sepsal spis o stvoření světa, kosmologickou alegorii Heptamychos či Theogoniá. Jiný F. byl z Léru a v polovině 5. st. sepsal dění své vlasti (označován také F. z Athén), o jistém Xenomédovi víme, že složil spis o mýthech a staré historii rodného Keu.

Dionýsios z Mílétu měl jako první sepsat řecky dějiny Perské říše/Persika dobu Dáreia I. v pěti knihách, a zřejmě to byl vůbec první dějepisec v pravém slova smyslu. Nejznámějším logografem, i když rovněž známým jen z fragmentů, byl Hekataios Mílétský, který začátkem 5. století sepsal jednak Geneélogiai, první genealogický spis v evropské literatuře, jednak složil historicko-ethnografický a zeměpisná spis Periégésis či Periodos gés/„Popis světa“.

První genealogickou prací veršovanou ale byla Hésiodova Theogoniá/„Zrození bohů“ a jeho Katalogos gynaikón či Éhoiai/„Seznam žen“ z dob kolem roku 700. • Jiný Hekataios, z Abdér, byl žákem Pyrrhónovým, zeměpisec a cestovatel.

V mateřské Helladě psali první lidské genealogie až v první polovině 5. století Akúsiláos z Argu (Geneélogiai či Historiai od Forónea, zakladatele Argu, po trojskou válku; některými autory byl A. zahrnován mezi Sedm mudrců) a Ferekýdés z Athén.

Aristagorás Mílétský použil jako první v historii roku 499 mapy co by výkladového a propagandistického prostředku. Když žádal Sparťany o pomoc proti Peršanovi, líčil lakedaimonským předákům situaci za pomoci měděné desky, do níž byl vyryt celý zemský okrsek se všemi moři a řekami, jak praví dobový záznam.

Tvůrcem první mapy či plánu světa v Evropě byl o minimálně padesát let dříve Anaximandros Mílétský. Historické prvenství ale patří Babylóňanům: první zachovaná mapa s Babylónem uprostřed a se smyšleným okolním světem je z doby kolem roku 700. První atlas se systémem šířek a délek od Alexandreie vytvořil mezi roky 135 až 142 n. l. Klaudios Ptolemaios/lat. Claudius Ptolemaeus a sepsal do spisu Geógrafiké hyfégésis, viz zde níže. Zachován je zlomek hliněné tabulky z doby kolem roku 1400 s plánem jihobabylónského města Nippuru, svatého města Sumerů.

Roku 174 dal po svém triumfu Ti. Sempronius Gracchus umístit v chrámu Matris Matutae desku ve tvaru Sardinie s nápisem chlubícím se likvidací osmdesáti tisíců Sardů. Na mapě byly namalována místa bitev; byla to (západo)evropská kartografická novinka.

Knihovna Kongresu Spojených států koupila začátkem roku 2006 za deset milionů dolarů mapu světa s Amerikami z roku 1507 německého kartografa Martina Waldseemüllera; je to tím pádem nejdražší mapové dílo; viz pod loďstvo, čínské objevy. Roku 1507 zemřel autor nejstaršího dochovaného globu, „zemského jablka“ o průměru 54 centimetrů, norimberský kartograf Martin Behaim.

Historický zeměpis: Dvakrát měř a počítej

Přepočty údajů o poloze tisíců míst na antickém popisu světa přinesly překvapivá zjištění.

Zeměpisné dílo alexandrijského učence Klaudia Ptolemaia nevyniká přesností. Alespoň donedávna se to o jeho osmidílném Zeměpisném průvodci (Geógrafiké hyfégésis) se sedmi tisíci lokalitami soudilo.

Ptolemaios vytvořil první atlas zeměkoule se systémem zeměpisných šířek a délek s nultým stupněm probíhajícím Alexandrií. Byl základen všech „atlantů“ do pozdního středověku. Pracovníci Technické university Berlín tvrdí, že rozklíčovali důvod řady nepřesností v knize, která vznikla v rozmezí let 135-142.

Učenec skládal dohromady mapy různého stáří a používal údajů z různých epoch a tím pádem i různých délkových měr, hlavně stadia. Takže se potvrdilo, že Číňané měli v prvním století přístavy v dnešním Vietnamu (Haiphong) a Malajsku (Kattigara, dn. Kuching v Sarawaku), ale také to, že Thúlé, o němž bájil hellénský obchodník Pýtheás z Massalie, je ostrov Smöla před Trondheimem.

Staří měřili vzdálenosti na kroky a Helléni vymysleli krokoměry, hodometry. Vzdálenosti počítali tímto způsobem bématistai, "počítačí kroků". Byli natolik přesní, že se už pro dobu Alexandra Velikého předpokládá, že byli nějakým krokoměrem vybaveni; jednou z domněnek je, že pocházejí ze Sicílie. Novověká měření asijských vzdáleností (stathmoi) starověké údaje totiž potvrdily jen s malými odchylkami.

Z bématistů, kteří svá měření publikovali ve svých z velké části nezachovaných geógrafických spisech známe jménem Diognéta, Baitóna, Amyntu, Archeláa (byl-li Kappadočanem, pak se nabízí domněnka, zda není identický s králem A.) a Filónida z Kréty (popř. z Mékyberny na Chalkidice?), Alexandrovým hémerodromem/poslem-běžcem na dlouhé vzdálenosti. 

vyšlo zkráceno v časopisu Týden 43/07

Logografem a mladším Hérodotovým současníkem byl Hellaníkos z Mytilény na Lesbu, autor monografií Tróika, Aigyptiaka, Persika (to vše ještě před publikováním Hérodotových Dějin), Skythika, Kypriaka, Lýdiaka, Lesbiaka, Aiolika, spisy o Boiótii, Thessalii a dokonce o zvycích barbarů, Barbarika nomimaJeho Atthis sahající asi až do konce Peloponnéské války roku 404 byla prvním vylíčením historie slavné athénské pentékontaétie, athénského padesátiletí imperiální velikosti, a vůbec první historickou monografií o attických dějinách.

Své dějiny datoval Hellaníkos podle Héřiných kněžek v Argu a jeho soupis Hiereiai tés Hérás, „Héřiny kněžky“, doplněný historickými údaji, byla první hellénskou kronikou vůbec. Kronika zřejmě končila dobou Níkiova míru. Hellaníkos se tak stal zakladatelem chronografického oboru hellénské historiografie, tím i světové (více s. v. chronografové, chronologové).

Ísokratův žák a Démostheneův odpůrce Androtión dovedl svou Atthis až do roku 343 a patřila mezí nejoblíbenější svého druhu.

Andrón z Halikarnássu ve 4. st. sepsal dílo o genealogických vztazích mezi jednotlivými hellénskými kmeny a jejich městskými státy.

Zřejmě první dílo zabývající se jediným městským státem sepsal Charón z Lampsaku. Vedle čtyř knih historické monografie Hóroi Lampsakénón popsal ve dvou knihách perské dějiny do Artaxerxa I. Persika. O Agathokleovi z Kýziku, autorovi dějin své vlasti/Peri Kýzikú z doby předalexandrovské nevíme nic. Leda to, že měl čertví proč přízvisko Babylónios/Babylónský. 

Druhá polovina 5. století a začátek století 4. byla vrcholovou dobou klasického dějepisectví. Hérodotovo „Vylíčení minulosti“/Historiés apodeixis, dnes nazýváno jako Dějiny, je zároveň prvním historickým dílem, které se dochovalo celé. Jeho ne příliš šťastné dělení na devět knih není původní, ale pochází až z alexandrijské doby. Od dob Hérodota z Halikarnássu, dost možná hellénisovaného Kára, je slovo historiá označením pro výsledek bádání a zkoumání minulosti a stalo se opakem mýthu. Hérodotovu prosu zveršoval, lze-li to tak říci, vážený Choirilos ze Samu v nedochovaných epických dílech Barbarika, Médika a Persika. Athéňané mu prý za každý verš Persiky vyplatili jeden zlatý statér.

Thúkýdidés Athénský se jako první z historiků soustředil na svou autentickou současnost a je pokládán za zakladatele vlastní vědecké historiografie. Třetím z autorů, jehož dílo máme zachováno, je Athéňan Xenofón, který kromě filosofujících spisů monograficky popsal tažení Kýra Mladšího, Kyrú anabasis a sepsal děje první let po válce peloponnéské (Hellénika).

Na Thúkýdida a Xenofónta navazoval Kratippos Athénský, jeden z možných autorů papyrového fragmentu Hellénika z Oxyrhynchu nalezeného roku 1906 (jiné soudy posunují autorství Hellénik do hellénismu).

V druhé polovině 5. století vznikla i první historická díla na hellénském Západě: Hippys z Rhégia byl autorem spisů Sikelika, Chronika a Ktísis tés Ítaliás, „Založení hellénských osad v Itálii“. Antiochos ze Syrákús byl autorem spisů Peri Ítaliás, „O Itálii“, a Sikeliótis syngrafé, „Dějiny Sicílie“, které sahaly až do r. 424. Jistý Antigonos zpracoval dějiny Velké Hellady, přítel Dionýsia I. Filistos Syrákúský ve třinácti knihách pojednal sicilské dějiny v Sikelikách do léta roku 363/2. Mladší Empedokleův současník Glaukos z Rhégia složil spis O dávných básnících a hudebnících.

Otcem, i když zřejmě ne právě chtěným, jiného žánru, historického románu, se stal osobní lékař Artaxerxa II. Mnémona Ktésiás z Knidu, autor historisujících knih Persika a Indika. Deinón z Kolofónu byl autorem nedochovaných perských dějin do roku 343. Kallisthenés z Olynthu, synovec a žák Aristotelův ještě před účastí na Alexandrově výpravě na Východ vydal Hellénika, v desíti knihách dějiny od Antalkidova míru do začátku fócké války/třetí svaté, tj. zhruba éru thébské hégemónie.

Xenofanés z Kolofónu, eleata-zakladatel, byl mimo jiné prvním „paleontologem“. Jako první z lidí si všiml a zaznamenal, že v horách se nacházejí mušle, že v syrákúských lomech byl nalezen otisk ryby a tuleňů a na Melitě-Maltě mořských živočichů.

V předhellénistické době, v průběhu 4. století, vznikala historická díla „celosvětového“ rázu. Eforos z Kýmy, žák Ísokratův a tudíž zastánce panhellénských myšlenek, v práci Historiá koinón práxeón, tedy ve „Všeobecných dějinách, doslova Zpracování všeobecných skutků“, sledujících děje až do obležení Perinthu roku 340, vypsal jako první člověk dějiny všech hellénských států. 30. knihu otcových Dějin dopsal jeho syn Démofilos.

Diylla z Athén pokládal Diodóros Sicilský za Eforova pokračovatele, což nemůžeme posoudit, neboť se dílo nedochovalo: Diyllos prý sepsal ve 27 knihách dějiny Hellénů a barbarů až do smrti Filippa III. Arrhidaia, popř. až do roku 279. Z Kýmy byl z historiků také Hérákleidés, autor Perských dějin o pěti knihách (nezměňovat s autorem učebnice rhétóriky ani s H. z Alexandreie, autora spisu O perských zvláštnostech).

Ísokratovým žákem byl i filmakedon Theopompos z Chiu, který ve svých Hellénikách navázal na Thúkýdida a dovedl je do bitvy u Knidu v roce 394. Zároveň je však také autorem Filippik o 58 knihách, které tak byly nejrozsáhlejším historickým dílem předhellénistické doby.

Následující dva historici žili a psali na přelomu 4. a 3. století, a nelze je ještě považovat za ryzí autory hellénistické. Dúris ze Samu, žák Aristotelův, politik a voják, sepsal hellénské dějiny až do roku 281; od roku 301 vládce ostrova, olympioníkos v boxu, žák Theofrastův, spisovatel a historik, autor spisů Hellénika, MakedonikaSamión hóroi. Po jeho smrti, jejíž datum neznáme, byl Samos zřejmě až do roku 201 ptolemaiovský.

Samskou kroniku ovšem ještě v 5. st. psali Euagón a Aethlios. Protimakedonsky psal Alexandrův současník, historik a rhétór Theokritos z Chiu, který byl ve své vlasti rovněž vůdcem protimakedonské strany (o Th. dokonce sepsal spis jistý Ambryón).

Tímaios z Taurómenia vydal seznam vítězů z Olympie pod jménem Olympioníkai a sepsal Sikelika (popř. Ítalika kai Sikelika n. Historiai), v nichž vylíčil dějiny západních Hellénů až do Pyrrha. Byl prvním autorem, který důsledně datoval podle olympiád.

Přitom pravděpodobně prvním autorem, zabývajícím se olympijskými dějinami byl élidský diplomat a sofista z 5. století Hippiás. Kromě ethnografického spisku Ethnón onomasiai, Jména národů, sepsal také Seznam olympioníků/olympijských vítězů, Olympioníkón anagrafé. Hippiás byl první, kdo určil v přepočtu za datum první olympiády rok 776. Jiný Hippiás, z Eryther, sepsal historii své vlasti.

Kromě úředních seznamů v Olympii pořídil soupis olympioníků Aristotelés, Eratosthenés, Flegón Trallský a z nich výpisy Iulius Africanus. Flegón alias Aelius Phlegó, Hadriánův propuštěnec, dokonce sepsal historické kompendium o šestnácti knihách v rozsahu od první do 229. olympiády (roku 137 n. l.) s názvem Olympiades. Aristodémos z Élidy rovněž vydal seznam olympioníků s tím, že Koroibos byl prvním vítězem registrovaným a že zvítězil na 28. olympiádě; v předcházejících 27 se olympioníkové nezaznamenávali. Znamenalo by to, že první hry se konaly roku 884, srov. pod hry a rok 776.

Messénské války monograficky popsali jen dva autoři. Prosou Myrón z Priény, a to až po smrt Aristodémovu, verši pak v epu Messéniaka život Aristomeneův Rhianos z Béné na Krétě, básní k ze druhé poloviny 3. století, původně otrok a hlídač v zápasnické škole, později vážený autor v Alexandreji. Jistý Athanis vypsal dějiny Sicílie a účastnil se Diónova převratu v Syrákúsách.

Kallippos z Korinthu byl autorem dějin boiótského Orchomenu, veršovanou Atthis sepsal rovněž jinak neznámý Hégénús. I tak malé obce, jako např. Kós (Keós) měly své historiky, v tomto případě jinak zcela neznámého Xenomédea z doby předhellénistické. Dieuchidás z Megar sepsal dějiny své vlasti, v nichž tvrdil, že homérské epy existovaly v rukopisech dříve, než sestavil Peisistratos svou komisi. Hippassos Lakón v pěti knihách pojednal o spartské ústavě.

Démosthenés je zřejmě první člověk od úsvitu dějin, u něhož známe jeho dětství. Popsal ho před soudy ve řečech proti svým vypečeným poručníkům. Autorem své biografie však nebyl.

Účastníci epochálního Alexandrova tažení otevřeli svými osobními pamětmi období hellénistické historiografie. Obzory autorů se rozšířily, vzrostly nároky, ale změnily se i politické poměry. Většina současníků při popisu tažení na Východ využívala královských deníků, basileioi efémerides, resp. hypomnémata, za které byl na Alexandrově dvoru odpovědný Eumenés z Kardie. Své vlastní paměti sepsal zakladatel nové egyptské královské dynastie Ptolemaios I. Sótér.

Spis O Alexandrovi sepsal jistý Antikleidés, jeho „vrchní ceremoniář“ Charés z Mytilény popsal královi činy, zvyky u dvora a válečné stroje, jichž užíval. Na Východu byl s Alexandrem člen „technického štábu“ Aristobúlos z Kassandreie a Kréťan Nearchos, kteří sepsali své bohaté vojenské, ale i geografické a ethnografické zážitky ve spisech, které byly ve starém věku velmi populární. Kleitarchos z Kolofónu a Onésikritos z Astypalaie napsali barvité a fantaskní románové životopisy Alexandra Velikého, Peri Alexandrú historiás.

Později psali z vlivných lidí a z korunovaných hlav autobiografie např. Démétrios Falérský, Antigonos Gonatás, Pyrrhos či Arátos Sikyónský (srov. pod králové a Músy); o římských autobiografiích viz níže. Pyrrhovy děje popsal Proxenos z Chalkidy, jeho dvorní historik, autor Épeirských dějin/ta Épeirótika a dějin své eubojské vlasti/ta Chalkidika (vše ztraceno).   

Z Kardie pocházel Hierónymos, historik a diplomat ve službách králů Démétria I. a Antigona II. Od roku 291 byl místodržitelem v Boiótii. Své Dějiny dovedl až do roku 272. Mnohem později z těchto a dalších spisů čerpal bíthýnský Flávios Arriános (asi 95 - 175 n. l.), doma v Níkomédeji kněz Démétry a Koré, později občan athénský a žák stoika Epiktéta (Anabasis Alexandrú, ale také spisy o dějinách Bíthýnie, válek diadochů, o Parthech, Indii atd.). Efippos z Olynthu, státu vyvráceného Makedonci, po smrti Alexandra sepsal o něm nedochovaný kritický historický spis.

Další Hierónymové: Hierónymos z Rhodu byl peripatetik a historik, o němž toho více nevíme. Jiný Hierónymos byl filosofický spisovatel a křesťanský apologeta Sophrónius Eusebius Hierónymus byl Illyr ze Stridónu žijící v letech 348 – 420 doplnil dílo Eusebiovo, jehož kroniku dovedl do roku 378, a přeložil bibli do latiny, tzv. Vulgáta. Na Eusebia a Iulia Africana navazovala řecká chronografie neznámého autora Chronicon paschale dovedená do roku 627 do vlády Východořímana Hérákleia a stále ještě datována olympiádami (nejvyšší uvedená: Ol. 352).  

Eratosthenés z Kýrény stanovil pro hellénské dějiny rok 1184 za datum dobytí Tróje a ve svých rozsáhlých „Chronografiích“, Chronografiai, které od trojské války dovedl až do smrti Alexandra Velikého, jako první v dataci použil i jednotlivé roky olympiád (až dosud: ve sté olympiádě, nyní např.: ve druhém roce sté olympiády).

Eratosthena později okopíroval grammatik Apollodóros z Athén, který svou veršovanou Kroniku, Chronika, Chroniké syntaxis, věnovanou Attalovi Filadelfovi, dovedl pravděpodobně od trójské války až do roku 119. Sepsal též spis Etymologiai a práci O hetérách v Athénách, Peri tón Athénési hetairidón. Oba se při řazení událostí prý drželi posloupnosti spartských králů (ještě sepsal knihy o zákonodárství, filosofických školách, o bozích a vydal sbírku mýthů). Obecně o dataci psal ve spisu O určování času Antileón. Dějiny Asie a Evropy ve 20 knihách sepsal Démétrios z Kallátidy.

Atthidy napsali v první polovině 4. století Kleitodémos či Kleidémos a autorem nejrozsáhlejší a vedle Androtióna (viz zde výše) i nejoblíbenější athénské kroniky byl Filochoros (dovedené do roku 261), kterého dal Antigonos Gonatás stít pro sympatie k Ptolemaiovi Filadelfovi (jiný F. psal o snech). Poslední atthidu o nejméně čtrnácti knihách vůbec sepsal kolem roku 200 Kallimachův žák Istros pocházející ze stejnojmenné obce na stejnojmenné řes (= Dunaji). Je pozoruhodné, že Istros z Istru na Istru se v Istru též utopil. Neznámý zůstal autor athénské kroniky Démónax.

Děje diadochů vypsal Hierónymos z Kardie. Jeho Historiai sahaly minimálně až do roku 266. Ve 2. století stejnou materii zpracoval v Alexandrii žijící Agatharchidés z Knidu, jinak autor geograficko ethnografických prací o Asii a Evropě (Asiatika, Európiaka) a zachovaného výtahu ze spisu „O Rudém moři“. Agatharchidé byl tajemníkem peripatetika Hérákleida z Kallatidy n. Alexandreie zvaného Lembos, dvorního úředníka Ptolemaia Filométora, který sepsal rozsáhlé dějepisné dílo (citováno je až z 37. knihy). Kallixeinos/Kallixenos z Rhodu žijící za Ptolemaia Filopatra sepsal dílo Peri Alexandreiás/O Alexandreji a jejích dějinách. Historický spis O městech vydal ve 3. st. Akestodóros z Megalopole. Jistý Glaukippos z Athén sepsal knihu o svátcích.

Vzdělaný básník Kallimachos z Kýrény sestavil během svého působení v alexandrijské ptolemaiovské knihovně první vědeckou bibliografii o 120 knihách (= dílech) „Seznam výtečníků v každém oboru vzdělanosti a jejich spisů“.

Helléni v této době věnovali pozornost i světu nehellénskému, i když k mainstreamové četbě dílka jistě nepatřila. Farnúchos z Nisibidy sepsal perské dějiny. Řecky presentovalo dějiny svých zemí několik autorů, např. Mardukův velekněz Bérós(s)os. Svá Babylóniaka věnoval Antiochovi Sótérovi. Egypťan Manethó, Manethón/Manethós zase věnoval své Egyptské zvláštnosti/pozoruhodnosti/Aigyptiaka hypomnémata či jednoduše Aigyptiaka "velkému králi Ptolemaiovi Filadelfovi", jak praví jistě podvržený dopis, který mu poslal "archiereus kai grammateus tón kat' Aigypton hierón adytón" původem ze Sebennytu. Jistý Bútoridás sepsal knihu o pyramidách, jinou s tímto thematem Démotelés. Jakýsi Hórapollón složil spisek o hieroglyfech, které vykládal jako obrázky (jak prosté...). Kněz Sarápidova kultu a stoický filosof Chairémón z Alexandreie, který ve své vlasti pravděpodobně učil grammatice a od roku 49 patřil k vychovatelům Nerónovým v Římě, sepsal po názvem Hieroglyfika rovněž spisek o egyptském písmu, též o astrologii a k tomu se věnoval egyptským dějinám; vše v řečtině a nedochováno.

Filón z Byblu neboli Herennius Philó, který zemřel někdy po Hadriánovi, byl grammatikem, autorem slovníku synonym, ale také Foiníckých dějin/Foiníkiké historia. Citace známe z Euangelické přípravy/Euangeliké proparaskeué křesťanského historika či hagiografa Eusebia z Kaisareie a z nich vyplývá, že Filón čerpal z "foiníckých" originálů a kosmologického spisu jistého Sanchúniathóna z Bérýtu a údajně z doby před trojskou válkou. Záhadný Foiníčan, který svou levantskou legendu o vzniku bohů narouboval na hellénskou, spis věnoval odjinud rovněž neznámému bérýtskému vládci Abibalovi/Abí-ba'al a čerpal informace od Hierombala (Jerub-ba'al n. Chírám-ba'al?), kněze boha Ieuó, tedy Jahweho.

Hellénisovaný Žid Démétrios vydal v poslední čtvrtině třetího století knihu o židovských králích. Za Ptolemaia Filadelfa byl v Alexandreji údajně pořízen překlad židovských náboženských knih, dnes zvaný Septuáginta, Kata tús hebdomékonta/Para h., Podle sedmdesáti (moudrých), lat. zkracováno jako LXX. Překladatelem asi byl Démétrios, podle jiného moderního úsudku vznikal překlad v rozmezí let 250-100 př. n. l. Podle židovské pověsti pořídilo překlad za Filadelfa 72 mudrců v 72 dnech.

Později vznikly anonymní překlad I. knihy Makkabejských a řecký originál II. knihy Makkabejských o událostech v Palaistíně v letech 175 - 135. Iúdás Makkabejský poslal roku 161 do Říma vyslance, které vedli hellénisovaní Židé Eupolemos a Iásón. U senátu nesnášejícího Seleukovce velmi snadno dosáhli uznání za spřátelený národ. Eupolemos byl mimo jiné autorem (?) nezachovaných propagačních spisů v řečtině o židovské minulosti. Snad v éře Ptolemaia XII. Auléta v Alexandreji složil údajně jistý Sósatés (= Sótadés?) řeckými verši epos s náměty z židovských dějin ("židovský Homér"). Jeho vrstevníkem asi byl Artapanos (srov. parthské jméno Artabános), možná alexandrijský Žid, autor svérázného výkladu egyptských dějin, jak lze usuzovat z dochovaných citací u Eusebia a Klementa, křesťanských dějepravců. Ovlivnil Alexandra Polyhistora a Iósépa Flávia, srov. zde níže, a těžko řící, zda reagoval na dílo Manethónovo. Nicméně egyptské dějiny postavil na hlavu smyšlenkami o tom, že to byl "Móýsos"/Mojžíš, který určil egyptským nomům/provinciím kultovní zvířata, a Abrahám to byl, kdo naučil Egypťany stavět lodi, stroje na pohybování kameny, zavodňování, výrábět zbraně, faraony astrologii a tak podobně. 

Grammatik a polyhistór Lýsimachos z Alexandreie (nebo Kýrény) ve 2. století př. n. l. též sepsal dějiny Židů. Nejznámějším z židovských apologetů je Iósépos Flávios (lat. T. Flávius Ióséphus), autor aramejsky psaných Dějin židovské války, které pak s přáteli přeložil do řečtiny. Autor rozsáhlých Židovských starožitností/Iúdaiké archaiologia je též prvním v celém starém věku, jehož autobiografie se zachovala. Je překvapivé, že Hellénům a Římanům svou minulost a ethnografii nevěnovali Keltové.

Jako první z křesťanů navázal na chronografie, kroniky, všestranný Sex. Iúlius Áfricánus z Emmaus/Níkopole n. Hierosolym, bibliothekários knihovny římského Pantheonu za císaře Alexandra Sevéra (nezaměňovat s latinským rhétórem Iuliem Africanem z Gallií v 1. st. n. l.), srov. pod chronografové. Sestavil v římském Pantheonu na pokyn Alexandra Severa knihovnu a řecky sepsal pět knih Chronografií, synchronního díla o hellénských a židovských dějinách od „stvoření Adama“ do roku 220 n. l. (viz pod chronografové).

Velvyslanec Seleuka Níkátora v Indii Megasthenés popsal tamní zvyky a děje (Indika), jak učinil též jeho nástupce Déimachos z Platají, srov. rok 303, a vyslanec Ptolemaia Filadelfa Dionýsios. Menadros z Efesu sepsal ve druhém století foinícké dějiny. Hannibalovy skutky a púnské dějiny vypsali autoři, kteří u Karthágince během tažení žili: Silénos z Kalé akté a Sósylos ze Sparty, který byl i vojevůdcovým učitelem řečtiny, srov. o nich rok 218, a Filínos z Akragantu, také jistý zcela neznámý Eumachos a s ním Chaireás. Historii Kappadokie pojednal jistý Eustochios.

Jistý Glaukos sepsal Arabikés archaiologiá/Starožitnosti Arábie, dtto Úranios Arabika.

Zcela v moderním duchu se v hellénismu staly populární různé literární sbírky, vědecké monografie, výběry všeho obsahu, tedy i dokumentů. Krateros, syn Alexandrova vojevůdce Kratera, vydal chronologicky seřazený komentovaný soupis athénských sněmovních usnesení (pséfismat). Démétrios z Faléru, Kassandrův správce Athén a nesmírně plodný literát, vydal vedle svých pamětí (Hypomnémata peri tés dekaéteiás/„Vzpomínky na desetiletí“, totiž „mého správcování“) i soupis athénských archontů.

Jistý Polemón z Ília ve druhém století sbíral tak horlivě nápisy, že mu začali říkat stélokopos, tj. Oklepávač sloupů. Jeho mladší vrstevník Héliodóros sepsal v nejméně patnácti knihách všechno o athénské Akropoli. Lidé z okolí peripatu pod Aristotelovým dohledem pořizovali různé chronografické seznamy, např. vítězů na olympiádách a pýthijských hrách (Olympioníkai, Pýthioníkai), ale také Didaskaliai, seznamy odehraných divadelních kusů. Za Aristotela vznikla rozsáhlá sbírka 158 ústav hellénských států, Politeai.

Paradoxografové psali o kuriositách. Bolós z Mendéty sepsal spis „O věcech, které budí zvláštní pozornost při čtení historií“.

Koncem 4. a začátkem 3. století začaly vznikat historické spisy všímající si vývoje určitých vědních disciplin. Tak např. Aristotelův žák Eudémos z Rhodu se kromě logiky, geometrie a přírodní filosofie věnoval literárně i dějinách oborů: Geómetriké historiá, Arithmétiké historiá a Astrológiké historiá. Jiný Aristotelův žák Fainiás z Eresu byl botanik, ale jako historik byl první, kdo sepsal dějiny odstraňování samovlád („O odstraňování tyrannů“, „O sicilských tyrannech“). Démétrios z Magnésie v 1. st. sepsal „O soujmenovcích“, často citované Diogenem Laertským. Jistý Démokritos sepsal dějiny Artemidina chrámu v Efesu a Samothráky.

Aristokratés ze Sparty sepsal asi ve 2. či 1. st. ethnografické a historické dílo o své vlasti. Aristotelův žák Dikaiarchos z Messény sepsal ethnografický spis o kulturních dějích „Život Hellady“. Batón ze Sinópy sepsal ve 3. st. historii efeských tyranů. Deiniás z Argu ve 3. st. sepsal dějiny své vlasti. Některému z bíthýnských Níkomédů věnoval Skymnos z Chiu z velké části zachovaný veršovaný popis pobřeží od Hispánie po Pontos; poněvadž se o autorství pochybuje, cituje se "Níkomédův periodos" jako dílo Pseudo-Skymna. Dějiny let 272 až 220 pořídil Athéňan Fýlarchos a hodně se v nich věnoval popisu tragických scén, aby vzbudil dojem. Jak moderní… Hérákleitos z Lesbu sepsal dějiny Makedonie, z nichž neznáme nic.

V Hadriánově době složil v hexametrech Dionýsios Alexandrijský zv. Periégétés popis známého světa Tés oikúmenés periégésis, titul vedle Pomponia Mely, srov. níže, populární až do renesance.

Symbolickým vrcholem hellénistické historiografie bylo dílo Polybia z Megalopole Historiai, dějiny celého Středomoří od začátků 2. púnské války roku 220 až do zničení Karthága a Korinthu v roce 146. Jím zároveň začala i éra těch historiků, kteří již psali ve stínu římského fenomenu: ať už oslněni, nebo prostě přemoženi, jako římští váleční zajatci. Podotkněme, že paměť všech těch autorů, kteří psali „proantigonovsky“ nebo „proseleukovsky“, zkrátka protiřímsky, byla důsledně Římany ničena. Je dosti pravděpodobné, že řada zničených děl a autorů zatracovaných dosahovalo podobné úrovně. V zachovaných fragmentech Polybios kárá své předchůdce, prameny a kolegy z omylů a hloupostí vyplývajících z nekritického převzetí údajů. Tím se s dalšími hellénskými autory zcela liší od nacionálně úporné historiografie latinské. Je zřejmě prvním z literátů, kteří na omyl kolegy upozornili osobně: Polybios napsal Zénónovi z Rhodu, autorovi dějin své vlasti, o zeměpisných omylech, jichž se dopustil při líčení dějů v Messénii. Zénón prý jeho kritiku přijal přátelsky, ale věc nemohl napravit, neboť spis již vyšel.

Velmi moderně a sympaticky zní Polybiův názor na rozsah historiografických děl (vi, 11, 7): "Dobrý kritik by neměl historiky posuzovat podle toho, na co zapomněli, ale podle toho, co uvádějí...". Autor chronografie & Kleió se domnívá, že se připomenutí týká i jeho. 

Později na Polybia navázal řecky píšící syrský polyhistór a jeden z ideologů římské aristokracie Poseidónios z Apameie, který své dějiny dovedl až do příchodu Sully k moci v Římě, Historiá hé meta Polybion, resp. Ta meta Polybion (Dějiny po Polybiovi). Je pravděpodobné, že stoik Poseidónios, usazený na Rhodu, byl původem syrský Arab.

Hellénští autoři si začali všímat římských starožitností až v polovině druhého století. Kratés z Mallu, který jako pergamonský diplomat navštívil Řím a když si tu zlomil nohu, přednášel Římanům stoickou filosofii, grammatiku a geografii a také jim prý předvedl vůbec první glóbus.

Jako zajatec v mithridátovské válce do Říma přišel grammatik Alexandros z Mílétu zv. Polyhistór, žák Kratétův a učitel C. Iulia Hygina. V řadě zeměpisně historických monografií, "ethnika" (např. Aigyptiaka, Indika, Peri Syriás, Peri Iúdaión) sepsal i dílo „O Římě“ (Peri Rhómés biblia pente).

Jako první zahrnul římské dějiny do hellénské a orientální chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika pravděpodobně poprvé sestavil synchronní tabulky, kanón, který roztáhl za hranice dobytí Ília k babylónskému Bélovi a Ninovi a v Sikyónu k Ógýgovi a dovedl do roku 61, do Pompeiova triumfu. Jako první z Neřímanů počítal události podle římského zvyku - podle konsulů. Navazoval svým způsobem na Apollodóra Athénského, viz zde výše.

Kastór nebyl pouze historik, ale také aktivní spolutvůrce dějin: v roce 65 vedl úspěšné povstání fanagorejských měšťanů proti Mithridátovi VI. Eupatorovi a Pompeiův druhý amísský mír ho na Krymu potvrdil jako místního dynastu. Historii Mithridátových dnů sepsal Hérákleidés z Magnésie.

V prvním století rozsáhle sepsal římské dějiny a zvyky až do začátku 1. púnské války Dionýsios z Halikarnássu v díle Rhómaiké archaiologiá/Římské starožitnosti, a to mnohem rozsáhleji než Lívius. Aby mohl čerpat z římských autorů, naučil se latině, což byl do té doby u hellénských historiků přístup nezvyklý, byl římský „fanda“ (uchovala se první polovina práce). Synchronickou universální „Dějepisnou knihovnu“, Bibliothéké historiké, na níž pracoval třicet let, vydal zeměpisec, folklorista, dějepisec, mýthograf a báchorkář Diodóros ze sicilského Agyria. Dílo od stvoření světa, bohů a lidstva dovedl až do roku 56, do začátku gallských válek Caesarových, a byl při tom velmi "světový": za kolébku lidstva pokládal Egypt, Thébais je místo, kde mohly pro to vzniknout podmínky a jižní Egypt je navíc místo bez dešťů, takže tu lidé snadno přežili deukalionovskou potopu. Egyptští bohové vytvořili vše, na co lze pomyslit a Egypťané kolonisovali Mesopotamii, Syrii i Helladu, z Egypta dovezli Helléni všechny podstatné společenské vymoženosti...

Tímagenés z Alexandrie, Diodórův mladší vrstevník, vydal dějiny věnované králům, Peri basileón, „O králích“, vedené až do Caesara. Do Říma přišel roku 55 a stal se přítelem Asinia Pollióna. Jeho nedochované dílo prý bylo vůči Římanům velmi kritické. Kromě toho sepsal dějiny Keltů, které kolovaly ještě v polovině 4. století n. l.

Strabón z Amaseie je vedle proslulého zeměpisného díla Geógrafika autorem rozsáhlých Historických zápisků, Historiké hypomnémata, o 47 knihách, v nichž navázal na Polybia a dovedl je až do roku 27. Zatímco Strabónovo zeměpisné dílo se zachovalo, rozsáhlejší dílo Démétria z Kallátidy žijící ve 3. století nikoli. Pravděpodobně jako první sepsal Démétrios i spisek věnovaný speciálně zemětřesením. Zachovány z něho jsou jen zmínky a je též možné, že soupis byl součástí jeho objemného díla O Asii a Evropě o dvaceti knihách vybaveného mapami a často citovaného. Z Antiocheie byl geógraf Serapión, o něhož se zajímal Ciceró. Tímosthenés z Rhodu, nauarchos Ptolemaia Filadelfa, viz rok 270, složil spis O přístavech, Peri limenón, o deseti knihách, k tomu index vzdáleností mezi přístavišti Stadiasmoi a knihu O ostrovech, Peri nésón, vše nedochováno. Všichni pozdější geógrafové z jeho periplů vycházeli, až to po staletích vypadalo, jak napsal jeden z nich, že od něho prostě opisovali. Tímosthenés doplnil též o čtyři větrnou růžici na větrů dvanáct. 

Nejrozsáhlejší historické dílo starého věku sestavil Níkoláos z Damašku, důvěrník Héródův. Jeho Historiá katholiké (?) či Historiai byla členěna do 144 knih, z nichž se zachovaly pouze citace. Kromě vlastní biografie vydal životopis Augustův, ale také „Sbírku mravů“/Ethón synagógé, spis o zvycích snad všech tehdejších známých národů.

Autorem rozsáhlých historických kompendií Rhómaika až do dob Trajánových byl Appiános z Alexandreie (zemřel kolem roku 165 n. l., viz tam). Dochovány jsou knihy o válkách vnitřních-občanských/Emfýlia, jinak v podstatě větší (války s Mithridátem, s Karthágem, v Hispániích, syrská válka) či menší zlomky. Historii Říma po Markovi Auréliovi Tés meta Markon basileiás historiai sepsal Héródiános pocházející snad ze Syrie (Antiocheie? zemřel kolem roku 255 n. l., srov. rok 165+). Tam, kde s výkladem skončil, kolem roku 238, na něj navazuje P. Herennius Dexippus z Athén dílem o dvanácti knihách Chroniké historiá dovedené do roku 270 n. l. Na jeho práci navazoval novoplatónik Eunapios ze Sard, jehož Historia hé meta Dexippon o čtrnácti knihách končila snad roku 414 n. l. 

 Z 1. st. n. l. známe jméno historika Hermogena z Tarsu, nikoli však dílo (autor fryžských dějin). Jiný Hermogenés pocházel ze Smyrny, byl Hadrianovým lékařem a velmi plodným autorem knih o medicíně. Kromě toho složil díla o zakládání měst v Evropě a Asii, o vojenství a o své vlasti. V Hadriánově éře sepsal dějiny Assyrie od Nina po Alexandra jistý řečník Kefalión a nazval je buď Músai (podle počtu knih?) anebo Pantodapai historiai, "Všeliké příběhy. Jeho současníkem mohl být jistý Abýdénos, autor spisku Peri Assyrión, "O Assyřanech", z něhož se uchovaly zlomky v armenštině. Markův propuštěnec Chrýserós sepsal dějiny Říma, Tráiánův lékař Statilius Critó dácké války v knize Getika, senátor A. Claudius Charax, cos. suff. 147, dějiny Hellénů a Římanů ve čtyřiceti knihách, Amyntiános psal dějiny Alexandra Velikého za Marka, Antipatros z Hierápole, vychovatel Severových synů, složil děje Septimia Sevéra, Iasón z Argu dějiny Alexandrovy, Télefos z Pergama v pěti knihách děje attalovských králů, Kritón z Pieríe sepsal dějiny makedonské až po Alexandra, ale i perské a sicilské dějiny, Aspasios z Tyru psal o své vlasti. Všechna díla jsou ztracena. 

Hésychios z Mílétu sepsal šest knih Chroniké istoriá od babylónského Béla do smrti východořímského panovníka Anastasia I. roku 518 a Přehled slavných vzdělanců, Pínax tón en paideiá onomastón.

Římští historici. Za nejstarší římskou „historickou“ literaturu můžeme považovat fasti consulares, seznamy římských epónymních úředníků. Řeckým slovem se jmenovaly leukémata, a skutečně měly fasti podobnost se stejným hellénským usem - nabílenou deskou se jmény úředníků (tabulae dealbatae). Záznamy vedli v Římě nejvyšší pontifikové. Obdobně byly vedeny fasti sacerdotales, seznamy kněžských úředníků, a fasti triumphales, seznamy římských válečných vítězství a vítězů.

Nápisy, jejichž zlomky se zachovaly, dal roku 36 restaurovat Octavianus a později je umístil na oblouku, dedikovanému svému vítězství nad Antoniem. Podle umístění v Museo Capitolino se od 16. století tyto texty nazývají fasti Capitolini. S mezerami obsahují údaje o letech 483 - 13.

Jako první však obsah pontifikálních desek vydal a kronikářsky doplnil pontifex maximus P. Mucius Scaevola, cos. roku 133. Jeho nezachované dílo o údajně 80 knihách bylo ve Starém věku známo jako Annálés maximí, „Velké letopisy“. • Starobylé libri lintei, plátěné knihy, obsahovaly seznamy úředníků s úředními záznamy. Byly uchovávány v chrámu Iúnóny Monety a staří historici je citují. V době vrcholného principátu již neexistovaly (viz acta).

Koncem 3. století latinsky psanou historiografii otevřel (stejně jako římskou literaturu vůbec) Neříman - kampánský Latin, básník Cn. Naevius eposem o 1. válce púnské Bellum Poenicum. Národní epos Annales a poprvé v římské literatuře psaný hexametrem vytvořil další Neříman, Messap z Kalábrie Q. Ennius. Své veršované historické dílo dovedl od bájných počátků Říma až do své současnosti, zřejmě do roku 181.

Nejstaršími prosaickými latinskými historiografy byli annálisté. Svá díla, obvykle nazývaná Annálés, „Letopisy“, řadili po letech od založení Říma až do současnosti autorovy. Tento způsob zůstal typický pro římské dějepisectví celé republikánské epochy. Starší annálisté byli hlavně aristokratickými politiky a vojevůdci, kteří psali řecky, aby hellénskému světu mohli propagandisticky předvést slávu vlastních dějin.

Teprve v polovině druhého století se v římské historiografii pevně uchytila latina. Starší annálisté bývali ve Starém věku považováni za spolehlivější, než jejich mladší následovníci - mladší annálisté v 1. století. Završením patriotické republikánské annálistiky bylo dílo T. Livia. Kromě velké části jeho díla jsou práce všech římských annálistů zachovány jen v nepatrných zlomcích.

Nejstarším ze starších annálistů byl současník Naeviův Q. Fabius Pictor, který řecky vypsal římské dějiny (Rhómaika?) s důrazem na děje 2. púnské války. Jeho vrstevníkem byl další autor L. Cincius Alimentus, mladším byl P. Cornelius Scipio, syn vítěze od Zamy. Řecky psali římské děje ještě Postumius Albinus, cos. v letech 151 a 146 a člen „korinthské“ komise a roku 142 senátor C. Acilius, který mimo jiné tlumočil vystoupení tří hellénských filosofů v Římě za Athénské ve věci Órópos.

Módu římských aristokratů psát řecky a ukouzlovat se hellénskou kulturností a „specifiky“ rázně přibrzdil římský ultranacionalista a tvrdý konservativec M. Porcius Cato Censorinus. Kromě jiných spisů sepsal i Origines, „Začátky, Původy“, totiž Říma a dalších italských měst. Pochopitelně byla jazykem jeho prací latina, která se tak stala i jazykem historiografickým.

Jeho pohled na svě, stejně jako většiny annalistů a později Liviův, je v pojmech novodobých ostře šovinistické a nacionalistické, snižující všechno před římskými úspěchy. Svým způsobem byli předchůdci židovského apologety Iosepha Flavia, viz zde níže.

Ve druhé polovině druhého století sepsali latinské Annály L. Cassius Hemina, L. Calpurnius Piso Frugi a C. Fannius StraboL. Coelius Antipater vydal první římskou historickou monografii, věnovanou 2. válce púnské (Bellum Poenicum). Časový úsek od vyvrácení Karthága r. 146 až do začátků italské spojenecké války r. 90 s názvem Rerum gestarum libri (či Res Romanae nebo Historiae) popsal Sempronius Asellio.

V téže době vznikly i první latinské autobiografie. Jejich autory byli reformátor C. Sempronius Gracchus, cos. roku 115 a censor r. 109 M. Aemilius Scaurus, cos. r. 102 Q. Lutatius Catulus a konsul r. 105 P. Rutilius Rufus, jehož De vita sua, „O svém životě“ kolovala i v rozšířené řecké versi. V prvním století pak autobiografická díla sepsali L. Cornelius Sulla Felix a psavý advokát M. Tullius Cicero, jehož ctižádostivost nutila na toto thema tvořit veršem i prosou, latinsky i řecky.

O svých válečných činnech podal ve čtyřech „kommentářích“ zprávu C. Iulius Caesar, své činy stručně shrnul Augustus, viz zde níže.

Určitým přechodem mezi starší a mladší annálistikou bylo dílo Cn. Gellia, jehož Annály prý měly 97 knih a byly dovedeny do roku 146. Nejvyhlášenějšími mladšími annálisty byli Sullův vrstevník Q. Claudius Quadrigarius, jeden z hlavních zdrojů Liviových Valerius Antias, který byl již svými současníky považován za velkého fabulátora, L. Licinius Macer, objevitel údajně plátěných svitků v chrámu Iúnóny Monéty se jmény úředníků a Caesarův současník Q. Aelius Tubero.

První římské starožitnosti sepsali cos. roku 129 C. Sempronius Tuditanus (Libri magistratuum, „O úřadech“ a Annály), M. Fulvius Nobilior a L. Aelius Stilo Praeconinus. Nejproslulejším autorem tohoto žánru byl Aeliův žák a přítel Pompeiův M. Terentius Varro Reatinus, který se ve svých 75 spisech o údajně 620 knihách, což je rozsah v římské literatuře ojedinělý, věnoval mj. annálisticky pojatým dějinám a římské ethnografii - Antiquitates rerum humanarum et divinarumDe vita populi romani a De gente populi romani, tj. „Lidské a božské starožitnosti“, „O životě římského národa“ a „O kmenu římského národa“. Ve verších, v elegických distiších, vysvětloval římské mravy, zvyky a jejich původ – aitiologii - Bútás, propuštěnec M. Porcia Catona Utického.

První latinské kronikářsky pojaté historické dílo složil Cornelius Nepos (Chronica), který také uvedl do římské literatury sbírky kuriosit a pozoruhodností (paradoxa). Nejznámější je ale neúplně zachovaný Nepotův spis De viris illustribus, „O slavných mužích“, což byli první paralelně sepsané stručné biografie hellénských a římských osobností v latinské literatuře. Ještě stručnější, než Nepotova Chronica byl historický přehled T. Pomponia Attica s názvem Liber annalis. Jejich předchůdcem a též Plútarcha z Chairóneie v psaní biografií byl polyhistór a nejpsavější latinský autor M. Terentius Varró. Složil nedochované dílo Hebdomades vel dé imáginibus librí quíndecim/Sedmy čili Patnáct knih o portrétech obsahující sedm set vyobrazení (sic) významných Hellénů a Římanů s krátkým životopisem a epigrammatem. 

Životopis „na zakázku“ zřejmě u Římanů jako první napsal Theofanés z Mytilény, který řecky popsal život a války Cn. Pompeia Magna, který jeho vlast prohlásil za autonomní. Theofanés, celým jménem Cn. Pompeius Theofanés z Mytilény, byl historik a poradce Pompeiův ve válkách proti Mithridátovi. Učitelem řečnictví a grammatiky Cn. Pompeia byl propuštěnec L. Voltacilius Pilutus, který ovšem napsal i biografie Pompeia Magna a jeho otce a podle latinské tradice byl prvním historikem - propuštěncem.

Životopis Caesara a dalších Římanů sepsal C. Oppius, který ovšem později ve prospěch Octaviána sepsal i pamflet, v němž dokazoval, že Ptolemaios Kaisarión nebyl synem Božského Iúlia.

Jako první z Hellénů zahrnul římské dějiny do chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika poprvé sestavil synchronní tabulky - kanón, který dovedl do roku 61. Jako první z Neřímanů také počítal události podle římského zvyku - podle konsulů. Kastór nebyl pouze historik, ale také aktivní spolutvůrce dějin: v roce 65 vedl úspěšné povstání fanagorejských měšťanů proti Mithridátovi VI. Eupatorovi a Pompeiův druhý amísský mír (63) ho na Krymu potvrdil jako místního dynastu.

V 1. století rovněž vznikla historická díla, která byla zároveň ospravedlněním vlastní politiky autorovy nebo jeho skupiny: vždyť patří do období dlouhých občanských válek. Sullův a Pompeiův legát L. Cornelius Sisenna, který v optimátském duchu vylíčil ve třináctisvazkovém spisu Historiae, Dějiny, období let římských občanských válek let 90 snad až do roku 78, navazoval na historické dílo Semproniona Aselliona. Cicero knihu chválil.

Na Sisennu pak časově navázal C. Sallustius Crispus ve stejnojemnném díle, ale jiného ducha - autor byl populár. Kromě toho je Sallustius autorem moralisujících monografií o Catilinově spiknutí a o válce s numidským Iugurthou.

Na Sallustiově osudu je pozoruhodné to, že v psaném projevu zdůrazňuje zkázu římských mravů, korupčnost quirítské elity, ale sám nesmírně zbohatl během správcování provincii Afrika! (Srov. podobného moralistu v éře iúlsko-claudiské L. Annaeu Senecu).

Jiný Caesarův stoupenec, C. Asinius Pollio, cos. r. 40, rovněž sepsal dějiny občanských válek s názvem Historiae, a to let 60 až 42. Jako pozdější antóniovec zřejmě nechtěl dílo vést dále, než k bitvě u Filipp. Pod stejným názvem ale naopak v proticaesarovském duchu popsal dobu obou triumvirátů dnes již neznámý Tanusius Geminus (jeho spis bývá jmenován také jako Annales). Dějiny spojenecké a sullovské občanské války let 91 – 81 sepsal pompéjovec a korrespondenční přítel Cicerónův L. Lucceius, aesarem později omilostněn.

C. Iulius Caesar sám je autorem nejméně dvou propagandisticko historických spisů, kterým dal skromné označení „zápisky, poznámky“: Commentarii do bello gallico a Commentarii do bello civili. Caesar je pravděpodobně ještě autorem historické monografii Bellum Alexandrinum, spisy Bellum Afric(an)um a Bellum Hispaniense se považují za díla neznámých autorů. Nicméně všechny spisy dohromady tvoří dnes tzv. Corpus Caesarianum. O acta diurna etc. viz rok 59.

„Komentáře“, a to zeměpisné a vlastní životopis napsal M. Vipsanius Agrippa, a také Augustus složil 13 autobiografických knih s názvem (Commentarii) de vita sua, „(Zápisky) o mém životě“, dovedené min. do roku 27. Krátce před smrtí pak složil krátký životopis pod názvem Index rerum (a se) gestarum, „Seznam (mnou vykonaných) činů“, jehož kopie se nápisně několikrát dochovala: podle nejstaršího nálezu se dokument nazývá Monumentum Ancyrarum, Ankarský památník (o starších autobiografiích viz zde výše).

Známý etruský aristokrat a propagandista augustovských poměrů C. Cilnius Maecenas napsal knihu o svém životním stylu (De cultu suo) a pro svým způsobem liberální klima za Augusta začal tehdy psát své Annales od konce občanských válek až do roku 25 n. l.

A. Cremutius Cordus (uvedeného roku byl přinucen Tiberiem spáchat sebevraždu). Z principů později proslul ještě životopis Hadriánův, císařem vydaný pod jménem P. Aelia Flegóna z Trall, jinak autora rozsáhlé chronografie Olympiades, novel a mj. spisu o dlouhověkých.

Konec občanských válek, doba Augustova, znamenala pro celý římský svět intelektuální rozkvět. Nejslavnějším historickým dílem této doby jsou Ab Urbe condita libri, „Knihy od založení Města“ T. Livia, které ve 142 knihách vylíčily římské dějiny až do roku 9, do smrti Tiberiova bratra Drusa v Germániích. Ačkoli větší část dějin je ztracena, zůstal Livius dodnes nejčtenějším latinským autorem.

Éru od vraždy Božského Iulia do snad až konce vlády Ti. Claudia vypsal epikúrik Aufudius Bassus a přidal dílo Bellum germanicum. Spolu s prací senátora M. Servilia Noniana posloužily jejich knihy jako zdroj pro spisy autorů zčásti zachovaných Cornelia Tacita a Cassia Diona. 

Stejně jako v rhétorice rozdělovali se staří historici i podle slohového projevu, kterého v knihách používali. Základními protikladnými směry byl atticismus a asianismus. Zatímco asianisté (od 3. století) používali květnatého až nabubřelého způsobu vypprávění, „manýrismu“ a smysl pro detaily, atticisté o století později reagovali návratem ke slohové jednoduchosti a napodobovali slavné řečníky a literáty klasických Athén.

Historická a další studia podporoval v Římě vznik prvních veřejných knihoven. První takovou knihovnu otevřel roku 39 po vzoru Alexandreje a Pergama Asinius Pollio. Roku 28 pak otevřel Augustus další knihovnu, které se podle umístění říkalo bibliotheca Palatina. Prvním knihovníkem - správcem se stal Augustův propuštěnec, žák Alexandra Polyhistóra, Hispánec C. Iulius Hyginus., mimo jiné autor starožitnických spisů De origine et situ urbium Italicarum, „O původu a poloze italských měst“, De vita rebusque illustrium virorum čili „O životě a skutcích slavných mužů“ apod.

Veřejnou knihovnu na počest M. Claudia Marcella založila po jeho smrti roku 23 jeho matka Octavie, sestra Augustova.

Nejvšestrannějším antikvářem/ethnografem Augustovy doby byl M. Verrius Flaccus, vychovatel Augustových vnuků. Byl autorem řady rovněž nedochovaných prací, jako např. Libri rerum Etruscarum, „Knihy o etruských dějinách“, Libri rerum memoria dignarum, „Knihy o pamětihodnostech“, význam a původ slov vysvětloval spis De verborum significatu, „O významu slov“ a také byl mj. autorem kalendáře, vystaveného v Praeneste.

Vedle řecky píšících autorů Dionýsia Halikarnásského a Diodóra Sicilského (viz Hellénští historici) sepsal v Augustově době své dějepisné dílo první gallský literát dějin Pomponius Trogus. Jeho výslednou prací byly jediné latinsky psané universální dějiny Starého věku, dovedené ve 44 knihách do roku 20, kdy dostali Římané zpět své vojenské odznaky, ztracené roku 53 u Karrh. Protože ale za centrum výkladu jsou vzaty dějiny Makedonie, celá práce byla Trogem nazvána Historiae Philippicae, „Filippské dějiny“.

Dílo samo je ztraceno, zachoval se však výtah, který si pod názvem Epitome historiarum Philippicarum snad někdy ve 3. století n. l. pořídil jistý M. Iunianus Iustinus. První latinskou geógrafickou příručku sepsal začátkem Claudiovy vlády Pomponius Mela z Hispánií, srov. zde výše, pod názvem Dé sitú orbis liber, resp. Dé chorographiá. Pozdější jsou itineráře Itinerárium próvinciárum Antóníní Augustí a Imperátoris Antóníní Augustí itinerárium maritimum

Nejrozsáhlejší historiografické příručky skládali národy východoasijské. „Velké původní annály Vietnamu" obsahující vládu dynastie Nguyen v letech 1802-1945 jsou uloženy ve 548 knihách. Annály korejské dynastie Čoson (Joseon) vládnoucí v letech 1392-1910 mají 1893 svazky a je to co do rozsahu textu asi největší dílo věnované jedné dynastii (letopisy sahají do roku 1863). Annály čínské dynastie Ming v rozsahu 260 let a vlád třinácti císařů (do roku 1644) mají 2964 svazků, ale útlejších než korejské. Annály mandžuské dynastie čínských císařů Čching (Qing) pokrývají 296 let ve 4404 knihách, ale obsahují stejné jazykové verse v mandžuštině, čínštině a mongolštině.

dějiny křesťanské, středo- a novověké§ viz pod křesťanství

děnisovští lidé, homo altaiensis§ viz pravěk

Derveni§ viz Leté

Dhana Nanda§ viz Aggramés

Dhofár, Zufár, historický kraj  a provincie na jihu dn. Ománu na jemenských hranicích s metropolí Salála§ 400