776-770

 

Chronografie od roku 776 př. n. l. do roku 1 n. l.

 

 

ii. díl Kleió

 

776

olympiada 1, 1

vitez Koroibos z Élidy

archon Aischylos

ostatni roku 408 od dobytí Troje, roku 1240 od narození Abraháma, roku 2985 od stvoření světa

 

Chronologická poznámka:

Rok dobytí Ília, Troje či Tróady je uveden podle Apollodóra z Athén, autora nedochovaných veršovaných Světových dějin, a Eratosthena z Kýrény (viz Předmluvu), kteří kladli válku do let 1193 - 1184.

Tradují se však i jiné chronografické údaje: kronika tzv. Parského mramoru uvádí jako datum dobytí města rok 1208, křesťanský kronikář Eusebios rok 1182 (835 let po narození Abraháma), podle Hérodota se tak stalo kolem roku 1260; Sósibios ze Sparty, který svou chronologii sestavil za Ptolemaia Filadelfa, kladl pád západoanatolské velmoci do roku 1171; srov. o něm v indexu s. v. chronografové.

Troiá byla podle hellénské tradice dobyta sedmého dne před koncem thargéliónu (11. měsíc v Athénách), tj. asi někdy před polovinou června. Jiná datace: v době východu Pléiad, tj. po 27. květnu, podle Aischylovy zprávy Tr. padla při západu Pléiad, tzn. do 14. září, podle jedné římské tradice se tak mělo stát 8. prosince, podle jiné 25. července 1184 (a. d. viii. Cal. Iul.), nebo dvacet dnů po slunovratu, tj. asi 10. července apod.

Podle možné narážky na zatmění slunce 16. dubna 1178 ve dvacátém zpěvu Odysseie by se datace války v letech 1193-1184 potvrzovala, popř. by posouvala pád města do roku 1188, viz více rok 1184.

Tohoto roku začíná seznam olympijských vítězů (= olympioníků). Hry se vždy datovaly podle vítěze běhu na vzdálenost jednoho stadia (tento úsek měřil v Olympii 192,3 m; další údaje v příloze o mírách a vahách). V prvních třinácti hrách se závodilo pouze v této disciplíně. • Podle jinak neověřitelného údaje byly hry, na nichž zvítězil Koroibos, dvacáté osmé v pořadí, ale jména předešlých vítězů nebyla ještě zaznamenávána. To by znamenalo, že první olympiáda byla v Élidě uspořádána roku 884 a možná élidským králem Ífitem, viz více v indexu pod hry.

Vítězem prvních her (Ol. 1) byl Koroibos z Élidy, o němž bylo zaznamenáno, že byl kuchařem/mageiros (vysvětlení této kultovní funkce viz s. v. hry (1). Celé první století trvání her vítězili Peloponnésané (kromě 21. a 22. her).

Hry řídili Éliďané a prvním byl ve funkci agónotheta her ĺfitos, potomek Oxylův, prapotomek zakladatele Ífita (dle jedné tradice dokonce za pomoci zákonodárce Lykúrga ze Sparty a Kleosthena z Písy). Rod Oxylů/Oxylidai vykonával úřad agónotheta, tedy předsedy nebo hlavního sudího her, až do Ol. 50 (rok 580). Oxylos byl synem Haimonovým a vnukem aitólského krále Thoanta, který bojoval pod Troiou. Za pomoc Hérákleovcům při jejich "návratu" c. 1100 dostal Oxylos Élidu, viz rok 1104.

Hry se konaly v Élidě v posvátném okrsku Diově v lokalitě Olympia u řeky Alfeios (etymolog. shodné např. s Albis, Elbe, Labe), vždy v srpnu nebo září jednou za čtyři roky (druhý úplněk po letním slunovratu; nelze však vyloučit, že hry proběhly již o prvním úplňku po slunovratu, tedy v polovině července).

Zanikly po téměř dvanácti staletích, když je roku 393 n. l. na popud křesťanského ideologa, milánského biskupa Ambrosia původem z Trever/dn. Trier (zemřel roku 397) zakázal monotheistický císař Theodosius (předtím už poněkolikáté 8. listopadu 392 zakázal polytheistické, v terminologii křesťanů tzv. pohanské kulty). Poslední hry měly pořadové číslo 293.

Posledním známým dospělým olympioníkem byl armenský šlechtic Barasdátés/Varzdátés z Ol. 288, roku 373 n. l. (Arsakovec Varzdat králem Armenů v letech 374 - 379, vyhnán ze země císařem Theodosiem I. a poslán do exilu do Thúlé, kde zemřel). Známe ještě jména athénských bratrů Eukarpida a Zópyra, kteří zvítězili na 290. resp. 291. olympiádě, není však jisté, zda startovali v kategorii dospělých či dorostenců; viz seznam olympioníků a v indexu pod hry.

Císař Theodosios II. pak 13. listopadu 426 n. l. vydal příkaz k úplnému zničení polytheistických chrámů na východě říše (o osudu Diovy sochy viz v indexu pod heslem sedm divů).

V roce konání olymp(ij)ských her se v Helladě konaly ještě další agónické („soutěžní“) slavnosti: v Delfách sótérie, v Dódóně náie, v Láríse eleutherie (po roku 196), na Samu héraie a v Órópu amfiaraie.

Ve druhém olympijském roce se konaly v Arkadii lykaie, nemejské hry (od roku 573, v červenci, nebo na jaře?), v Platajích eleutherie (po roce 338), v Athénách hekatombaie a hry isthmické (od roku 585 nebo 583, v květnu).

Ve třetím olympijském roce se konaly hry na oslavu sjednocení attických obcí ve stát Athény velké panathénaie (malé každoročně), v Delfách hry pýthijské (od roku 582, počátkem září), na Délu délie (obnoveny roku 426) a v Argu héraie.

Ve čtvrtém roce proběhly v Epidauru asklépieie a podruhé lykaie v Arkadii, rovněž tak podruhé nemeie a isthmie.

Mezi další pentéterické hry, tj. pětiletní (Helléni počítali v časových údajích první i poslední rok, tzn. že „pětiletní“ hry jsou hrami čtyřletními) patřily např.: v Alexandrii a na Délu ptolemaie, v Magnésii na Maiandru leukofryéneie, v Pergamu níkéforie, v Sardách eumeneie, na Kóu asklépieie, v Thespiích múseie a erótideie, v Chalkidě a v Magnésii hérákleie, v Athénách théseie a eleusínie a mnoho dalších, menších agónických slavností. V hellénismu a v dobách římských pořádalo své hry každé významnější město, ve Foiníkii drželi Sídónští asklépieie a Tyrští hérákleie. Boomem pro agónické hry a lidi živící se "sportem" byla éra Flaviovců, Antoninů a Severovců.

Aischylos byl athénským archontem druhý rok. V úřadu byl do roku 754 (dle jiné tradice do roku 764). Před byl ním archontem Agamnéstór (od roku 797, nebo 828).

Archonti podle starověkých historiografů vládli v Athénách od roku 1068, kdy byla odstraněna královláda: prvním králem byl Kekrops (vládl od roku 1555), posledním, sedmnáctým králem, byl Kodros. Úřad archonta byl doživotní až do roku 753 a archontům pravděpodobně zůstával titul basileus. O archontech dále viz rok 594.

Téhož roku pokračuje assyrsko-urartská válka, která se vyznačovala pleněním pohračničních krajů Urartu (od roku 781). Již páté tažení Assyřanů za vlády krále Salmán-ašaréda IV. vedl jeho turtánu (= první zástupce a vojevůdce) Šamší-ilu, který velel assyrské armádě již za králova otce, viz rok 782. V Urartu vládl Argišti I., který posílil moc své říše a byl nad momentální assyrské síly (viz dále rok 774).

V Číně je doloženo verši Knihy zpěvů/Š'-ťing (pinyin: Shijing), nejstarší to známé básnické sbírky, zatmění slunce dne 29. srpna 776, v 6. roce vlády císaře jménem Jou-wang (viz o něm roku 782, srov. dále rok 771).

 

kleio_pasek

775

 

olympiada 1, 2

Někdy mezi lety 775-750 se podle novodobých odhadů ve Spartě uskutečnila první společná akce obou královských rodů: Ágidovec Archeláos s Eurypóntovcem Charillem dobýval městečko Aigys na hranicích s Arkadií: obec se stala perioikos/"žijící v (našem) okolí, tj. poddanská, nicméně autonomní, srov. v indexu s. v. perioikové.

Tradiční datum této události je mnohem vyšší: podle ní Archeláos vládl s Charillem v letech 886 - 826, viz v přílohách Seznamy králů. Archeláos byl synem Meneláovým a vnukem Agésiláa I., Charillos (též Chariklos) byl synem Polydektovým nebo Eunomiovým, vnukem Prytanidovým a pravnukem Eurypóntovým, od něhož je jméno celého rodu, srov. rok 1104 a k příbuzenským vztahům viz rok 886. 

Podle naší chronologie vládli v letech c. 775 - 750 králové Alkamenés a Theopompos (do někdy po 739). Za Alkamena (785 - 754) vyslali Sparťané na Krétu Charmida, aby zde ukončil místní rozepře a aby přemluvil Kréťany k opuštění nevýznamných sídel ve vnitrozemí a aby se soustředili do měst na pobřeží. Krétští Dórové různých státečků si pak volali spartské panovníky na pomoc až do hellénistických časů a ti si za to i s mužstvem dávali platit. Prvním ze spartských panovníků na Krétě byl Meneláos, jenž nechal doma prostor svému hostu, trojskému princi Alexandrovi/Paridovi, aby mu odloudil choť Helenu. 

Někdy v této době také Sparťané vyvrátili přímořskou achájskou osadu Helos a Argejské, kteří jim pomáhali, porazili. Staří připisují vítězství králi Ágidovi I., synovi Eurysthena, vládnoucímu krátce v letech 1061-1060, srov. tam, popř. Sóovi/Soovi z druhého rodu, viz rok 1061. Helos prý bylo první sídlem, které Lakedaimonští vyvrátili. Odtud podle lidové etymologie pochází pojmenování helótové, heilótové, viz rok 397 a viz v indexu s. v. Zatímco ostatní z Dóry poražených a porobených obyvatel Lakóniky ztratili rovná práva s dobyvateli, Helští jako otroci nesměli být propouštěni na svobodu ani prodáváni do zahraničí/pólein exó tón horón 

Na začátku 8. století ukončili Etruskové (lat. Tusci, Tuskové, řec. Tyrrhénoi, Tyrrhénové) osídlování své části Itálie (výpravy z Lýdie probíhaly asi v letech 1000 až 800). Část Etrusků zůstala zpět, např. na Lémnu (srov. rok 514). Podle véjských nálezů se rané etrúské období člení na I, končící c. 800, na IIA v generaci c. 800-760, na IIB v letech 760-720 a na IIIC začínající kolem roku 720.  

Nejstarší zachovaný etruský nápis, jímž je etruská abeceda o 26 písmenech na školní slonovinové psací destičce z pohřebiště u Marsiliana d’Albegna, pochází z doby kolem roku 700 ("abecedarium"). Nejstarším zachovaným dokladem o stycích Etrusků s Helladou je informace o tom, že jistý tyrrhénský král Arimnéstos byl prvním z barbarů, který obdaroval Dia Olympského obětním darem. Jeho votivní trůn stál ještě ve 2. století n. l. v předsíni Diova chrámu v Olympii.

O etruské federaci viz rok 539, o konci politické moci Etrusků viz rok 282, obecně o E. a civilisaci viz v indexu s. v.

 

Tažení assyrského vládce Salmán-ašaréda IV. do severní Syrie (pohoří Amános). Urartský král Argišti I. plení severní pohraničí Assyrie. Někdy v této době též dobyl zemi Eriachi, město Irdaniu a Išqigulú/Išquigulu, jak se chlubí na nápisu z Marmašenu při Gjumri, dosud nejsevernějším urartském výboji na území dn. Armenie. Lokalita n. lid Išqigulú bývají ztotožňováni s dn. Gjumri, ale též se Skythy a pronikajícími Kimmery, viz o nich dále rok 714. 

Začátkem 8. století vytlačili Sakové, tj. Východní Skythové, kteří původně sídlili východně od Kaspického moře až k pohoří Altaj, z původních sídel Skolóty, což bylo domácí označení pro řecké Skythai (konkrétně pro Západní Skythy). Nejvýznamnějšími ze Saků byli Massagetové neboli „Sakové se špičatými klobouky“.

Následovaly dlouhé boje Skolótů-Skythů s Kimmery. Kimmeriové/Kimmerové byli ethnicky smíšený národ neznámého původu a pravděpodobně indoevropské jazykové skupiny blízké Thrákům, který se snad od roku 1600 nebo až 1300 usídlil na jižní Ukrajině, Krymu po jihoruské stepi (kultura katakombových hrobů). Od asi 1200 začal příliv íránských skupin do oblasti.

Skolótové-Skythové (srubová kultura) zatlačili Kimmery z pontických stepí dílem též na západ a jihozápad, kde proto všude došlo k pohybům místních ethnik:

a. Západní Kimmerové se rozdělili na dvě části. Jedna prošla Sedmihradskem, překročila Dunaj a usadila se v pozdější Makedonii. Část z těchto Kimmerů přešla ze Sedmihradska do Pannonií, Bavorska a údolím Rýna a severní Itálií do Etrurie. Druhá část Západních Kimmeriů prošla severně od Karpat do východní části Německa. Touto migrací byla ve střední Evropě ukončena kultura lidu popelnicových polí, srov. rok 1300, a její místo zabrala železná civilisace kultury hallstatské, viz rok 450, spojované s Kelty.

b. Východní Kimmerové, kteří sídlili východně od Donu a na Kubáni, se rovněž rozdělili. Část prošla v 9. až 7. století průsmyky Kavkazu na jih a část z nich zůstala zpět: kmenové svazy Taurů na Krymu, Sindové, Dandariové, Maiótové atd. na protilehlém pobřeží. V osmém století dorazili ke Kaspiku, žili na území dn. Kazachstánu, obsadili dnešní samostatný i íránský Ázerbájdžán až po jezero Urmijské (o jižní skupině dále roku 714).

Po určité době byly uvedenými přesuny na Balkánu přivedeny do neklidu zde sídlící thrácké kmeny (viz další vývoj roku 675).

 


774

 

olympiada 1, 3

Šesté a poslední tažení Salmán-ašaréda IV. proti Urartu: král Argišti I. ale Assyřany odrazil (srov. rok 776).

V této době patří k Urartu (starší assyrské označení pro kmenové jádro státu bylo Nairi, srov. roky 1275 a 859) mimo jiné i země Melid (pozdější Malatiá, Meliténé), Chubuškia (jižně od jezera Van), Namri (jižně od jezera Urmia) a země Zamua (zřejmě totožná s Alše, hellén. Sóféné). Země z okolí jezera Urmia budou jednou tvořit Médii Atropaténé se sídelním městem Gazaka.

V téže době podrobil Argišti I. mimo národ Parsua , nad nímž dosud vždy triumfovali assyrští panovníci (= Peršané; srov. rok 650).

 

kleio_pasek

773

olympiada 1, 4

Podle údajů jedné tradice byly v jižní Itálii založeny osady Pandosia a Metapontion (čímž by byly nejstaršími hellénskými osadami v Itálii, viz ale roky 754 a 700). Metapontští sami však tradovali, že jejich oikistem byl Epeios, stavitel dřevěného koně před Troiou, kterého na jih Itálie zanesly po roce 1184 větry během plavby domů (patřil buď mezi muže Átreovců n. Nestorovi). 

Tažení Salmán-ašaréda IV. do Syrie proti městským aramejským knížectvím Chatarikka a Damašek nebylo neúspěšné: nic nedobyl. Vojsku opět velel turtánu Šamší-ilu (v úřadu od roku 808 až 796 do asi 746, srov. rok 776). Přijal tribut od vládce jménem Chadiánu/ass. Marí', který byl v Damašku/ass. Iméri, Iméríšu, Ša-iméríšu nástupcem (syn?) krále Bar-Hadada/bibl. Ben-Hadada III. neboli Bir-’idrího, ass. též Marí' (o jeho otci Chazá'ílovi viz roky 850sqq.), a svému králi kromě obvyklého množství drahých kovů odvedl též Chadiánovu dceru s velkým věnem (do harému). Král cestou domů potvrdil hraniční smlouvu s chetitským dynastou Ušpilulumem z Kummuchu uzavřenou Adad-nérárim III. roku c. 805, viz.  

V dolnoegyptské Taně skončila podle vyšší datace vláda krále Dvacáté druhé dynastie Šošenqa III. (na trůnu od roku c. 825), podle kratší viz rok 764. Viz dále rok 770, o dynastických poměrech v Egyptě viz rok 818. 

V Palestíně v Júdě byl během převratu, možná při svém pokusu o vzpouru proti okupační mocnosti Israéle, viz rok 783, zavražděn král Amasjáhú/Amasjá (54), syn krále Jóáše Júdského (vládl od roku 797, event. od roku 801, a jeho smrt lze proto zařadit i do roku 768): král před pučisty utekl do Lachiše, kde si ho vrazi našli. V této době totiž byla Júda (č. Júdea n. Júdsko, řec. Iúdaia, lat. Iudaea) poplatná mocnějšímu a bohatšímu severnímu království Israél se sídelním městem Šomrónem a s kultovním centrem na vrchu Garizím/Grizím.

Někdy před rokem 783 byl v bitvě u Bét Šemeš poražen Amasja Júdský králem Jóášem (zemřel roku 783, nástupcem na trůnu byl jeho syn Járáb'ám II., viz rok 747; ke změně vlády mohlo dojít již roku 787 n. 783?). Jóáš Israélský dobyl Jerúsalém, sídelní město království Júdy, vyplenil a dal strhnout část hradeb. Od té doby byla chudší a méně lidnatá Júda vasalem severního židovského státu Israéle.

Amasjahúovým nástupcem v Jerúsalému se stal jeho šestnáctiletý syn s manželkou Jcháljáhúou 'Azarjá alias 'Uzzíja/Uzzijáhú ('ZRJHW n. 'ZRJH alias 'ZJHW n. 'ZJH, ass. Azrijáu, řec. Azariás neboli Ozeiás, Oziás, lat. Ozia), jehož dlouhá vláda trvala do roku 736. Obnovil židovský obchod na Rudém moři a opravil poničený Jerúsalém. Během jeho éry byl v celé Palestíně klid a nastal hospodářský rozmach a v jeho době žil prorok Jona/Jóná, řec. Iónás, č. Jonáš.

Později si 'Azarjá/'Uzzijáhú, zbožný prý muž vůči Jahwemu, dovolil vstoupit do tajných částí jeho chrámu, ačkoli mu to stejnojmenný velekněz zakazoval. Krále postihlo malomocenství, žil v ústraní, a proto se od roku 751 stal jerúsalémským spoluvládcem jeho syn Jótám, viz dále rok 736.

kleio_pasek

772

olympiada 2, 1

vitez Antimachos z Élidy

V Assyrii zemřel Salmán-ašaréd IV. (vládl od roku 782). Na Aššurův trůn usedl bratr zemřelého Aššur-dan III. (vládl do roku 755). Oba byli synové Adad-néráriho III. (vládl 811 - 782) a ten synem Šamší-Adada V. a jeho hlavní manželky/mí.é.gal, sinnišat ekalli Šammurámat (řecká Semiramis, nikoli však ta slavná spojovaná s jedním ze stavitelských zázraků starého světa, viz v indexu s. v. sedm divů a rok 824). Byla to ke štěstí sousedů doba zahraničněpolitické slabosti Assyrie. Hned v nástupním roce se Aššur-dan III. vypravil do Syrie proti státu Chatarikka, ale neúspěšně (srovnej další dva zdejší neúspěchy v roku 765 a 755). Po Aššur-danovi nebyl nalezen žádný chronografický nápis. Klasické prameny visí celý Orient velmi romanticky až pohádkově. Tak o Semiramidě zaznamenal Polyainos ve své osmé knize Válečných lstí/Stratégémat příběh začínající slovy: "V lázních se dozvěděla o vzpouře Siraků/Sikakénů (u Maiótského jezera, tam moc nějakého mesopotamského státu nikdy nesahala) a hned bosa a neučesána vytáhla do války."  

Král Urartu Argišti I. dobyl na severu své říše zemi Tariu(ni), hellénistickou Taraunítis. Snad o něco později pokořil krále Utupurši, který vládl zemi Diaué(chi) a který byl poplatný již Argištiho otci. Argišti obsadil i další Utupuršiho zemi Abiliani(chi), hellénistickou Abiléné. Tím dosáhla říše Urartu svého největšího územního rozsahu a v těchto hranicích se stala obrazem pozdější starověké Armenie.

 

kleio_pasek

771

olympiada 2, 2

Narození sourozenců Romula a Rema viz rok 769.

V Číně začala Éra Východních Čou (Tung-Čou; Dong Zhou), která trvala do roku 454, resp. 256. Minulé období Západních Čou (Si Čou; Xi Zhou) trvalo od roku 1122 (či 1066, resp. 1028). Ústřední moc se již od 11. století oslabovala vznikem dalších čínských knížectví n. vévodství: Ťin/Jin, Čchin (Qin, sousedé Hunů na západě), Čchu/Chu (sousedé jižních „Barbarů“ Man, Man-c'/Manzi), Jan/Yan, Čchi/Qi, Lu, Wej/Wei, Ču/Zhu (pozdější Cou/Zou), Sung/Song, Wu (mimo říši stejně jako nomádi Žung/Rong, Ti/Di, Jüe/Yue), Šen/Shen, Čeng/Zheng, Čchen/Chen, Cchao/Cao, Cchaj/Cai. Císaři zůstala ústřední role ve funkcích rituálních, vlastní světská moc a vliv na císařský dvůr přecházely na soupeřící vasalské státy. 

Císař Jou-wang (v pchinyinu You; vládl od roku 781, srov. rok 776) byl zabit Huny či jinými nomády ze severozápadu jménem Čchüan-Žung/Quanrong, č. "Psí Žungové", které povolal vládce čínského státu Šen, protože císař nežil s císařovnou, dcerou knížete státu Šen, nýbrž s milenkou S’-si (nebo Pao S’/Bao Si) a jejího syna Po-fua/Bofu n. Bopan určil nově za následníka císařského trůnu. Hunové vyplenili císařský poklad a vzali s sebou do stepí i S'-si (podle jiné verse se oběsila, když nomádům nemohla uniknout); sídelní město Západních Čouů Chao-ťing/Haojing barbaři vyvrátili.

Následníkem císařského trůnu se stal legitimní císařův syn I-ťin/Yijin s trůnním jménem Pching-wang (vládl do roku 720). Protože nový císař přeložil své sídelní město z Čchang-an (dn. Si-an v provincii Šen-si) do Luo (dříve Tung-tu, „Východní hlavní město“, či Che-nan-fu, dnešní Luo-jang), které leželo dále od nebezpečných nomádů, přičinili čínští annalisté dynastie Čou éře slovo východní. O čínských dynastiích a předcházejících érách viz rok 2200 a v přílohách v oddílu "dynastie".

Pchingova vláda bývá pokládána za začátek chaotické éry nazvané podle kroniky Jarních a podzimních annálů, Čchun-čchiou š'-tai/Chunqiu Shidai, viz rok 722 (do 481), kdy o kontrolu nad císařským dvorem soupeřilo několik "vasalských" států: "říše n. království středu" byla tehdy formálním uskupením 148 států, státečků a domén, poněkud upomínající na německou "římskou říši".

 

kleio_pasek

770

olympiada 2, 3

Podle jedné tradice byla v Athénách postavena první triéra, jejímž kormidelníkem (tj. kapitánem) byl Ménoklés z Athén (též Aminokleus nebo Ameinoklés). - Srovnej ale tento údaj s údaji roku 704. • V letech 770-760 tvořil v Athénách malíř na keramiku zvaný archeology „mistr dipylský“.

V Makedonii kolem roku 770 zemřel král Karános z Argu, syn Feidónův a legendární potomek Hérákleův, který se kolem roku 800 zmocnil části pozdější Makedonie, byv pozván králem Orestů (jehož jméno neznáme) na pomoc proti místnímu kmeni Eordajů. Stal se zakladatelem panovnického rodu, rodu Argejských, Argovců (tj. „z Argu“), který udržel královský titul až do roku 310 a posledním mužským členem rodu byl roku 309 Héráklés, chlapec se jménem prapředka dynastie. Následoval Karánův syn Kóinos (vládl do roku 742).

V Babylónu zemřel král Marduk-apla-usur (vládl od roku asi 780), který pocházel z chaldajského kmenového svazu Bít Jakíni z Přímoří či Pomoří/mát tâmtim, první svého rodu na babylónském trůnu. Z jeho vlády nám není nic známo, jako ostatně o naprosté většině babylónských dynastů předcházejících i tohoto století, srov. roky po c. 1100. Nástupcem se stal jeho syn Eríba-Marduk (do roku 761; na rozdíl od předchůdce kronikář zdůraznil původ z Přímoří, nikoli chaldajství)Se svým otcem ukončil v Babylónii přechod moci z rukou kassitských velkostatkářů, srov. rok 1159, na Chaldeje a ze zabraných pozemků vyháněl aramajské vetřelce (viz úvodní Situace v jednotlivých regionech).

Oba byli též prvními Chaldaji na babylónském trůnu a pěstovali domorodé babylónské kulty a zvyklosti (srov. po roce novobabylónskou dynastii Jakínů). Téhož roku byl assyrský král Aššur-dan III. na tažení proti babylónskému městu Marad; důvody neznáme.

V Elamu po asi 350tiletém mlčení historických pramenů a zřejmě ztráty nezávislosti po ničivé porážce babylónským králem Druhé dynastie isinské (u moci na mesopotamském jihu v letech 1156 - 1068) Nabû-kudurrí-usurem I. (1125 - 1103) byla obnovena samostatná královláda poslední domácí dynastie, srov. rok 1125. Na trůnu seděla do konce elamské státnosti, do roku 645-644. Obnovitelem suverenity byl Chumban-tachra, akkad. Umpatara (vládl do roku asi 755; pátá říše n. novoelamská).

V Egyptě vládla od roku asi 945, viz tam, tzv. první libyjská dynastie, dle Manethóna Dvacátá druhá. Jejím zakladatelem byl Libyjec Šošenq I. (též Šešonk, Šešonq; dynastie se držela do roku 720, resp. 715). Jejím sídelním městem byla Tanis/eg. Džanet, bibl. hebr. Zoan, dn. Sán al-Hagar, které ve velkoměsto přebudoval po roce 1080 král Nesbanebdžed/řec. Smendés I. pro panovníky předcházející domácí Dvacáté první dynastie na místě 24 km od sídelního města Dvacáté dynastie a Ramesseho II. z Devatenácté dynastie Per-Ramesse (a ze stavebního materiálu z jeho ruin).

V Thébách se po dobu vlády XXII. dynastie střídali ve velekněžských postaveních Šešonqovi příbuzní Osorkon III., Harsiese II. a Takelot, syn Nimlotův (?). Přes neustálé spory, důvody ani podrobnosti neznáme, zůstávali všichni formálně poddanými tanských králů, svých více či méně blízkých příbuzných.

Buď v posledních letech vlády krále Šošenka III. (825-773 n. 816-764), nebo již roku 818 či 809 se od ústřední vlády v Taně odtrhla část libyjské vojenské aristokracie a pod Petubastem I., jako králem User-maat-Re-setep-en-Amunem, řec. Petubasté nebo Petubastis (vládl 818 - 793, resp. 809 - 784) založila v Leontopoli, dn. Tell al-Muqdám ve středu Delty na půl cesty mezi Búbastou a Tanou manethónovskou Dvacátou třetí dynastii neboli druhou libyjskou, která se udržela do roku 720, resp. 715 (Manethónův výčet jejích králů viz roku 818). Petubastovým nástupcem byl jeho druhorozený syn Šošenk IV. s trůnním jménem User-maat-Re-meri-Amun (vládl v letech 793 - 787 nebo 784 - 778). Petubastův prvorozený syn Juput I. byl otcovým spoluvládcem v letech asi 804 - 803 a zemřel dříve než otec. 

Současně se Šešonqem vládl v jiné části Egypta jiný král řazený do Dvacáté druhé dynastie Osorkon III., viz celé jeho jméno v indexu, jako User-maat-Re-setep-en-Amun, syn Takelota II. s Karomou/Karomamou Meri-Mutou (II.). Vládl v letech 787 - 759, resp. 778 - 750 (?), viz o něm roku 825. Jeho královnou (hlavní manželkou) byla Karačat/Karoadžet, jejich dcerou Amonova velekněžka Šepenupet I. (viz o thébském theokratickém státu roky 730 a 720). V posledních pěti letech byl spoluvládcem Osorkona III. jeho syn a nástupce na trůnu User-maat-Re-setep-en-Amun Takelot III., syn s druhou královnou Tentsaj. Takelot III. byl původně veleknězem Amona Rea v Hérákleopoli a v Thébách, srov. rok 825. Vládl do roku c. 757, resp. c. 748. Po jeho smrti následovala krátká vláda Takelotova bratra (?) User-maat-Re-setep-en-Amuna, rodným jménem Rudamuna/Rud-Amun v letech cca. 757 až 754, resp. 748 až 745.

Celé toto období a vůbec doba XXII.-XXIV. dynastie nemá úchytné body pro přesnější chronologii a protože se často opakují stejná dynastická jména, nelze ani přesněji stanovit sled událostí ani příbuzenství (dále viz rok 745). O žádných velkých panovnických skutcích libyjských dynastů informováni nejsme, o chaotických poměrech v Egyptě viz roky 945 a 850sqq.