776-770

 

Chronografie od roku 776 př. n. l. do roku 1 n. l.

 

 

ii. díl Kleió

 

776

olympiada 1, 1

vitez Koroibos z Élidy

archon Aischylos

ostatni roku 408 od dobytí Troje, roku 1240 od narození Abraháma, roku 2985 od stvoření světa

 

Chronologická poznámka:

Rok dobytí Ília, Troje či Tróady je uváděn podle Apollodóra z Athén, autora nedochovaných veršovaných Světových dějin, a Eratosthena z Kýrény (viz Předmluvu), kteří kladli válku do let 1193 - 1184.

Tradují se však i jiné chronografické údaje: kronika tzv. Parijského mramoru uvádí jako datum dobytí města rok 1208, křesťanský kronikář Eusebios rok 1182 (835 let po narození Abraháma), podle Hérodota se tak stalo kolem roku 1260; Sósibios ze Sparty, který svou chronologii sestavil za Ptolemaia Filadelfa, kladl pád západoanatolské velmoci do roku 1171; srov. o něm v indexu s. v. chronografové.

Troiá byla podle hellénské tradice dobyta sedmého dne před koncem thargéliónu (11. měsíc v Athénách), tj. asi někdy před polovinou června. Jiná datace: v době východu Pléiad, tj. po 27. květnu, podle Aischylovy zprávy Tr. padla při západu Pléiad, tzn. do 14. září, podle jedné římské tradice se tak mělo stát 8. prosince, podle jiné 25. července 1184 (a. d. viii. Cal. Iul.), nebo dvacet dnů po slunovratu, tj. asi 10. července apod.

Podle možné narážky na zatmění slunce 16. dubna 1178 ve dvacátém zpěvu Odysseie by se datace války v letech 1193 - 1184 potvrzovala, popř. by posouvala pád města do roku 1188, viz více u roku 1184.

Podle Apollodóra a Eratosthena se konal návrat Hérákleovců/kathodos Hérákleidón osmdesát roků po trojské válce (viz rok 1104) a odtud k první (počítané) olympiádě bylo dalších 328 roků, resp. od pádu Ília po onu olympiádu let 407. Oba chronografové též počítali od návratu Hérákleovců k založení obcí v Iónii šedesát let, viz více pod rokem 1048.

 

Rokem 776 začíná seznam olympijských vítězů (= olympioníků). Prvním jeho autorem byl sofista Hippiás z Élidy, který též jako první pořídil c. 400 psaný, nikoli ústně tradovaný seznam olympioníků/Olympioníkón anagrafé. Za povšimnutí stojí, že nejstarší známý nápis z Élidy je moderně kladen do roku c. 550 a žádný dřívější seznam než Hippiův znám není.

Hry se vždy datovaly podle vítěze běhu na vzdálenost jednoho stadia (tento úsek měřil v Olympii 192,3 m; další údaje v příloze o mírách a vahách). V prvních třinácti "hrách", vrcholové události slavností Diova kultu v Élidě, se závodilo pouze v této jediné disciplíně a dlouho vítězili jen Peloponnésané.

Podle jinak neověřitelného údaje byly hry, na nichž zvítězil Koroibos, dvacáté osmé v pořadí, ale jména předešlých vítězů nebyla zaznamenávána, resp. nezůstaly v paměti již ve starém věku. To by znamenalo, že původně první olympiáda byla v Élidě uspořádána roku 884 a možná élidským králem Ífitem, viz více v indexu pod hry a u roku 884.

Vítězem prvních her (Ol. 1) byl Koroibos z Élidy, o němž bylo zaznamenáno, že byl kuchařem/mageiros (vysvětlení této kultovní funkce viz s. v. "hry 1"). Celé první století trvání her vítězili Peloponnésané (kromě 21. a 22. her).

Hry řídili Éliďané a prvním byl ve funkci agónotheta her ĺfitos, potomek Oxylův, prapotomek zakladatele Ífita (podle jedné tradice dokonce za pomoci zákonodárce Lykúrga ze Sparty a Kleosthena z Písy). Rod Oxylů/Oxylidai vykonával úřad agónotheta, tedy předsedy nebo hlavního sudího her, až do Ol. 50 (rok 580).

Oxylos byl synem Haimonovým a vnukem aitólského krále Thoanta, který bojoval pod Troiou. Za pomoc Hérákleovcům při jejich "návratu" c. 1100 dostal Oxylos Élidu, viz rok 1104.

Hry se konaly v Élidě v posvátném okrsku Diově v lokalitě Olympia u řeky Alfeios (etymolog. shodné např. s Albis, Elbe, Labe), vždy v srpnu nebo září jednou za čtyři roky (druhý úplněk po letním slunovratu; nelze však vyloučit, že hry proběhly již o prvním úplňku po slunovratu, tedy v polovině července).

Zanikly po téměř dvanácti staletích, když je roku 393 n. l. na popud monotheistického ideologa, milánského biskupa Ambrosia původem z Trever/dn. Trier (zemřel roku 397), zakázal monotheistický císař Theodosius (předtím, už poněkolikáté, 8. listopadu 392 zakázal polytheistické, v terminologii křesťanů tzv. pohanské kulty). Poslední hry, pokud proběhly, měly pořadové číslo 293.

Posledním známým dospělým olympioníkem byl armenský šlechtic Barasdátés/Varzdátés z Ol. 288, roku 373 n. l. (Arsakovec Varzdat byl králem Armenů v letech 374 - 379, vyhnán ze země císařem Theodosiem I. a poslán do exilu do Thúlé, kde zemřel). Známe ještě jména athénských bratrů Eukarpida a Zópyra, kteří zvítězili na 290. resp. 291. olympiádě, není však jisté, zda startovali v kategorii dospělých či dorostenců; viz seznam olympioníků v přílohách a v indexu pod hry.

Císař Theodosios II. pak 13. listopadu 426 n. l. vydal příkaz k úplnému zničení polytheistických chrámů na východě říše (o osudu Diovy sochy viz v indexu pod heslem sedm divů).

V roce konání olymp(ij)ských her se v Helladě konaly ještě další agónické („soutěžní“) slavnosti: v Delfách sótérie, v Dódóně náie, v Láríse eleutherie (po roku 196), na Samu héraie a v Órópu amfiaraie.

Ve druhém olympijském roce se konaly v Arkadii lykaie, nemejské hry (od roku 573, v červenci, nebo na jaře?), v Platajích eleutherie (po roce 338), v Athénách hekatombaie a na Isthmu hry isthmické (od roku 585 nebo 583, v květnu).

Ve třetím olympijském roce se konaly hry na oslavu sjednocení attických obcí ve stát Athény velké panathénaie (malé každoročně), v Delfách hry pýthijské (od roku 582, počátkem září), na Délu délie (obnoveny roku 426) a v Argu héraie.

Ve čtvrtém roce proběhly v Epidauru asklépieie a podruhé lykaie v Arkadii, rovněž tak podruhé nemeie a isthmie. Není známo, že by někdo ve starém věku komplexně zpracoval seznamy vítězů na těchto hrách. Dochovaný epigrafický materiál ve fragmentech však naznačuje, že v místech konání vedeny byly. 

Mezi další pentéterické hry, tj. pětiletní (Helléni počítali v časových údajích první i poslední rok, tzn. že „pětiletní“ hry jsou hrami čtyřletními) patřily např.: v Alexandrii a na Délu ptolemaie, v Magnésii na Maiandru leukofryéneie, v Pergamu níkéforie, v Sardách eumeneie, na Kóu asklépieie, v Thespiích múseie a erótideie, v Chalkidě a v Magnésii hérákleie, v Athénách théseie a eleusínie a mnoho dalších, menších agónických slavností po celém Středomoří.

V hellénismu a v dobách římských pořádalo své hry každé významnější město, ve Foiníkii drželi Sídónští asklépieie a Tyrští hérákleie. Boomem pro agónické hry a lidi živící se "sportem" byla éra Flaviovců, Antoninů a Severovců.

Čtyřletý cyklus olympií, nemejí, pýthií a isthmií se nazýval periodos (fem.) a komu se podařilo ve své disciplíně na všech čtyřech vyhrát, byl titulován periodoníkos.  

 

Aischylos byl athénským archontem druhý rok. V úřadu byl do roku 754 (podle jiné tradice do roku 764). Před byl ním archontem Agaméstór (od roku 797, nebo 828).

Archonti podle starověkých historiografů vládli v Athénách od roku 1068, kdy byla odstraněna královláda: prvním králem byl Kekrops (vládl od roku 1555), posledním, sedmnáctým králem, byl Kodros.

Úřad archonta byl doživotní až do roku 753 a archontům pravděpodobně zůstával titul basileus. O archontech dále viz rok 594.

Téhož roku pokračuje assyrsko-urartská válka, která se vyznačovala pleněním pohračničních krajů Urartu (od roku 781). Již páté tažení Assyřanů za vlády krále Salmán-ašaréda IV. vedl jeho turtánu (= první zástupce a vojevůdce, maršál) Šamší-ilu, který velel assyrské armádě již za králova otce, viz rok 782. V Urartu vládl Argišti I., který posílil moc své říše a byl nad momentální assyrské síly (viz dále rok 774).

V Číně je doloženo verši Knihy zpěvů/Š'-ťing (pinyin: Shijing), nejstarší to známé básnické sbírky, zatmění slunce dne 29. srpna 776, v 6. roce vlády císaře jménem Jou-wang (viz o něm roku 782, srov. dále rok 771).

 

kleio_pasek

775

 

olympiada 1, 2

Někdy mezi lety 775 - 750 se podle novodobých odhadů ve Spartě uskutečnila první společná akce obou královských rodů: Ágidovec Archeláos s Eurypóntovcem Charillem dobýval městečko Aigys na hranicích s Arkadií: obec se stala perioikos/"žijící v (našem) okolí, tj. poddanská, nicméně autonomní, srov. v indexu s. v. perioikové.

Tradiční datum této události je mnohem vyšší: podle ní Archeláos vládl s Charillem v letech 886 - 826, viz tam a v přílohách Seznamy králů. Archeláos byl synem Meneláovým a vnukem Agésiláa I., Charillos (též Chariklos) byl synem Polydektovým nebo Eunomiovým, vnukem Prytanidovým a pravnukem Eurypóntovým, od něhož je jméno celého rodu, srov. rok 1104 a k příbuzenským vztahům viz rok 886. 

Podle naší chronologie vládli v letech c. 775 - 750 králové Alkamenés a Theopompos (od 786 do někdy po 739). Někdy za Alkamena (786 - 754), tj. z jeho popudu, vyslali Sparťané na Krétu Charmida, aby zde v arbitráži ukončil místní rozepře, aby přemluvil Kréťany k opuštění nevýznamných sídel ve vnitrozemí a aby se soustředili do měst při pobřeží.

Krétští Dórové různých státečků si pak volali spartské panovníky na pomoc až do hellénistických časů a ti si za to i s mužstvem dávali platit. Prvním ze spartských panovníků na Krétě byl Meneláos, jenž nechal doma dosti prostoru svému hostu, trojskému princi Alexandrovi/Paridovi, aby mu odloudil choť Helenu či jak to bylo. 

Někdy v této době také Sparťané vyvrátili přímořskou achajskou osadu Helos a Argejské, kteří jim pomáhali, porazili. Staří připisují vítězství již králi Ágidovi I., synovi Eurysthena, vládnoucímu krátce v letech 1061 - 1060, srov. tam, popř. Sóovi/Soovi z druhého rodu, viz rok 1061. Helos prý bylo první z achajských sídel, které Lakedaimonští vyvrátili. Odtud podle staré lidové etymologie pochází pojmenování helótové, heilótové, viz rok 397 a viz v indexu s. v.

Zatímco ostatní z Dóry poražených a porobených obyvatel Lakóniky ztratili rovná práva s dobyvateli, Helští jako otroci nesměli být propouštěni na svobodu ani prodáváni do zahraničí/pólein exó tón horón 

Na začátku 8. století ukončili Etruskové (lat. Tusci, Tuskové, řec. Tyrrhénoi, Tyrrhénové) osídlování své části Itálie (výpravy z Lýdie probíhaly asi v letech 1000 až 800). Část Etrusků zůstala zpět, např. na Lémnu (srov. rok 514). Podle véjských nálezů se rané etrúské období člení na I, končící c. 800, na IIA v generaci c. 800 - 760, na IIB v letech 760 - 720 a na IIIC začínající kolem roku 720.  

Nejstarší zachovaný etruský nápis, jímž je etruská abeceda o 26 písmenech na školní slonovinové psací destičce z pohřebiště u Marsiliana d’Albegna, pochází z doby kolem roku 700 ("abecedarium"). Nejstarším zachovaným dokladem o stycích Etrusků s Helladou je informace o tom, že jistý tyrrhénský král Arimnéstos (jméno hellénisované, nikoli autentické) byl prvním z barbarů, který obdaroval Dia Olympského obětním darem. Jeho votivní trůn stál ještě ve 2. století n. l. v předsíni Diova chrámu v Olympii.

O etruské federaci viz rok 539, o konci politické moci Etrusků viz rok 282, obecně o E. a civilisaci viz v indexu s. v.

 

Tažení assyrského vládce Salmán-ašaréda IV. do severní Syrie (pohoří Amános). Urartský král Argišti I. plení severní pohraničí Assyrie. Někdy v této době též dobyl zemi Eriachi, město Irdaniu a Išqigulú/Išquigulu, jak se chlubí na nápisu z Marmašenu při Gjumri, dosud nejsevernějším urartském výboji na území dn. Armenie. Lokalita n. lid Išqigulú bývají ztotožňováni s dn. Gjumri, ale též se Skythy a s pronikajícími Kimmery, viz o nich dále rok 714. 

Začátkem 8. století vytlačili Sakové, tj. Východní Skythové, kteří původně sídlili východně od Kaspického moře až k pohoří Altaji, z původních sídel Skolóty, což bylo domácí označení pro řecké Skythai (konkrétně pro Západní Skythy).

Nejvýznamnějšími ze Saků byli v hellénském podání Massagetové neboli „Sakové se špičatými klobouky“.

Následovaly dlouhé boje Skolótů-Skythů s Kimmery. Kimmeriové/Kimmerové byli ethnicky smíšený nomadický "národ" neznámého původu, pravděpodobně indoevropské jazykové skupiny blízké Thrákům, který se snad od roku 1600 nebo až 1300 usídlil na jižní Ukrajině, Krymu po jihoruské stepi (kultura katakombových hrobů). Kultura Novočerkassk mezi Prutem a dolním Donem c. 900 až 650 bývá označována za kimmerskou. 

Od asi 1200 začal příliv íránských skupin do oblasti. Skolótové-Skythové (srubová kultura) zatlačili Kimmery z pontických stepí dílem též na západ a jihozápad, kde proto všude došlo po c. 800 k pohybům místních ethnik:

a. Západní Kimmerové se podle všeho rozdělili na dvě části. Jedna prošla Sedmihrady, překročila Dunaj a usadila se v pozdější Makedonii. Část z těchto Kimmerů přešla ze Sedmihrad do Pannonie, do pozdějších Bavor a zřejmě údolím Rýna a severní Itálií asi až do Etrurie. Druhá část Západních Kimmerů prošla severně od Karpat do východní části Německa.

Touto migrací byla ve střední Evropě ukončena kultura lidu popelnicových polí, srov. rok 1300, a její místo zabrala železná civilisace kultury hallstatské, viz roky 800 a 450, spojované s Kelty.

b. Východní Kimmerové, kteří sídlili východně od Donu a na Kubáni, se rovněž rozdělili. Část prošla v 9. až 7. století průsmyky Kavkazu dolů na jih a část z nich zůstala zpět: kmenové svazy Taurů na Krymu, Sindové, Dandariové, Maiótové atd. na protilehlém východním pobřeží Černého moře.

V osmém století dorazili ke Kaspiku, žili na území dn. Kazachstánu, obsadili dnešní samostatný i íránský Ázerbájdžán až po jezero Urmijské (o jižní skupině dále roku 714).

Po určité době byly uvedenými přesuny na Balkánu přivedeny do neklidu zde sídlící thrácké kmeny (viz další vývoj roku 675).