749-740

749

olympiada  7, 4

mesto  a. u. c. 5

Míléťané založili v Egyptě, na severozáp. Delty, emporion, obchodní osadu, Naukrátis (viz dále rok 664 a 611, kdy bylo založeno, resp. osada rozšířena).

Urartský král Sarduri II. opět na severu říše, kde pacifikoval povstalce v zemi Abiliani a Eria. Král Murini byl definitivně podroben a stal se jeho poplatným vládcem (válka vedena od roku 754).

 

748

olympiada  8, 1

vitez  Antiklés z Messénie

mesto  a. u. c. 6

Podle jedné tradice povolali obyvatelé Písy na pomoc proti Élidským argejského krále Feidóna (II.; v pramenech "tyrannos"), aby mohli sami uspořádat tuto olympiádu (viz rok 800, 680 a 668). Feidón byl tehdy zřejmě nejmocnějším z dynastů na Peloponnésu a usiloval o obnovu staré moci Hérákleovců, viz o nich u roku 1266 a 1104sq., a snadno přemohl Élejské a stal se sám agónothetem olympiády, tedy jejím pořadatelem. Byl to první případ anolympiady/"her škrtnutých ze seznamů" v Élidě, nicméně jméno epónymního olympioníka známe, viz zde v datačním záhlaví.

Pro podezření na písařův či autorův omyl (Pausaniás) se datace události překládá moderně do 28. olympiády/rok 668. To však předpokládá dalšího Feidóna (III.), viz rok 680. 

Urartský král Sarduri II. se vypravil podruhé proti povstalcům v zemi Etiu (Etuchi nebo Etiuni, střední Armenie, severně od jezera Van, srov. rok 752). V tažení pokračoval dále na sever proti králi Rašu(ni), vládci země Ruišia(ni), a králi Diusi(ni), vládci země Iga, jehož sídelní město Makaltu/Makaltuni Urartejci dobyli. Oslavný nápis události z Daškerpi u jezera Çildir na dnešním turecko-gruzínsko-arménském pomezí je nejsevernější, jaký kdy urartský panovník pořídil. Zmocnil se tu stovky velbloudů, na místě, které bychom málo tušili. 

 

747

olympiada  8, 2

mesto  a. u. c. 7

ostatni  1. rok Nabonassarovy éry

26. února 747 poledne je začátkem Nabonassarovy éry/anno Nabonassari, která byla v užívání hellénistických a babylónských astronomů (viz v indexu pod chronografové).

V Korinthu byla ukončena dědičná královláda rodu Bakchiovců (dórských Héráklovců), která trvala od roku 857 (resp. 1103). Posledním dědičným králem byl Automenés, syn Alexandrův (vládl od roku 789 nebo 766, srov. ale s lety 767 a 766)Následovali ročně volení prytanové (tj. „předáci“), kterým zůstával titul král (basileus) a kteří byli i nadále jen z rodu Bakchiovců. Vláda králů-epónymních prytanů trvala do roku 657.

V Messénii skončila vláda synů krále Finty (Fintás byl současníkem Télekla ze Sparty) Antiocha a Androklea: neshody je svedly do války a Androklés byl v bitvě zabit. Antiochos vládl jen krátce (viz následující rok).

V Babylónu skončila neslavná vláda krále Nabû-šuma-iškuna (vládl od roku 761), Chaldaje z kmenového svazu Bít Dakkúri. Následovala nenápadná, víceméně jen nominální vláda krále domácího rodu Nabû-násira (řec. Nabonassaros, vládl do roku 734). Potlačil povstání Borsippanů, příčiny ani dobu neznáme, a už dávný kronikář nevěděl nic o nějaké bitvě s rebely; žádný další jeho válečný skutek také neznáme; o kalendářní éře s jeho jménem spojené viz zde výše. Pozoruhodné nicméně je tím, že na trůnu vydržel čtrnáct roků, na babylónské poměry této éry dlouho. Podle nápisu na hliněných válečcích z Uruku pátého roku jeho vlády rekonstruovali sourozenci Bél-ibni a Nabû-zéra-šubši, synové Bullutuovi, chrám novoročních slavností Akítum v Uruku, který již dávno ležel v rozvalinách. 

Jeho vládou začíná kronika babylónských dějů dovedených do nástupu Šamaš-šuma-ukína na trůn roku 648 (ina kussê šarrúti úšib/usedl na trůn království"). Byla kompilována v Babylónu roku 500 (22. rok Dáreia I.) písařem Ea-nádinem, synem Ana-Bél-ériši z klanu Kalbi-Sînova. Na ni navazují fragmenty dalších pěti klínopisných kronik, které s mezerami sahají do roku 594. Na ně navazuje fragment dějů Nergal-šarra-usura z roku 557 a poslední z novobabylónských kronik věnovaná letům 556 až do konce říše roku 539. V chronografiích a souvisejících textech vystupoval jako Nabonassaros, u arabských chronografů (al-Bírúní) jako Buchtanassar (I.). 

Urartský král Sarduri II. podnikl tažení na východ do země Puluadi, kde dobyl královské sídlo Libliu(ni), dn. ves Siqendel/Saghandel u Varzakanu v íránském Ázerbájdžánu. Libliu se stala urartskou pevností.

V Israéli zemřel král Járáb'ám II. (vládl od roku 787 n. 773). Byl posledním vládcem Israéle, který dokázal rozšířit svůj vliv do Syrie až po Orontés a který porážel Aramaje. Novým králem se stal jeho syn Zcharjá/Zecharjáhú, ZKRJHW, Zecharjá, řec. & lat. Zachariás, který však byl už po půl roce zavražděn Šallumem, synem jistého Jábéše, řec. & lat. Sellúm, jedním z armádních velitelů. Důvody atentátu neznáme; Zcharjáhúem vymřela dynastie Jéhú, která seděla na trůnu v Šomrónu od roku 842. Usurpátor vládl pouhý měsíc (viz následující rok; jeho smrt lze položit také do roku 743). • V téže době v júdském Jerúsalému prorokoval jistý jahwista Ámós, bibl. č. Amos.

 

746

olympiada  8, 3 

mesto  a. u. c. 8

V Messénii po krátké vládě Antiochově (viz rok předcházející) usedá na trůn jeho syn Eufaés, další z rodu Aipytova, syna Hérákleovce Kresfonta (vládl do roku 733; jiný od Aipyta u roku 650, o Aipytovcích viz v indexu s. v. Messénie). • Podle jedné tradice začala t. r. I. messénská válka, která by podle této datace trvala do roku 727 (viz ale rok 743).

Římané donuceni ke smíru se Sabíny. Za zprostředkování unesených žen uzavřen mír, když Sabínové dobyli část Říma a s pomocí zrady dcery Sp. Tarpeia, velitele garnisonu, obsadili i pevnost. Tarpeiu za zradu "odměnili" Sabínové smrtí a tělo svrhli se skály, po ní nazvané Tarpejská; podle jiné verse si vyžádala zlaté šperky z levých paží Sabínů, ale když na to přišlo, zaházeli zrádkyni svými štíty, které rovněž drželi v levicích (srov. obdobný příběh Démoníky z Efesu roku 276).

V bitvě ve Městě se Sabíny, které vedl Mettius Curtius, se vyznamenal Hostius Hostilius, který při obraně padl a podle jedné verse byl dědem třetího z římských králů Tulla Hostilia. Po smíru se sabínský král T. Tatius, vládce v Curách, stal Romulovým koregentem ve spojeném státním útvaru (?), jehož sídelním městem byl Řím (srov. však rok 733; válka trvala od roku 751).

Následovala válka Římanů s Camerií, kam po její poražce rovněž zavedli kolonii, a s Véjemi (Veii), jedním ze silných etruských měst. Délku a výsledek války neznáme, podle jedné verse žádali o mír, přišli o část území a dostalo se jim stoletého příměří. Dodržovali ho a v době kolem roku 646 se proto nepostavili na stranu Sabínů, kteří se za Tulla Hostilia znovu pustili do války s Římany (vše jen tradiční údaje).

T. Tatius byl v krevní mstě ve sporu o krádež dobytka netýkající se Říma zavražděn při oběti roku 741 v Laviniu a není řazen do počtu římských králů: byla to jediná římská královská spoluvláda, dyarchie se v Římě neuchytila. Jeho dceru Tatii měl za ženu Romulův nástupce Numa Pompilius.

Po Tatiově smrti došlo na válku s Fidenskými, kteří loupili na římském území. Romulus je v poli porazil a město obsadil. Poslal do něho 2500 osadníků a Fidenae se tak staly další římskou kolonií (osadníky posíleny až za republiky roku 498), srov. rok 751, kde první osady. 

V Assyrii vypukla v Kalchu/Kalach revolta proti starému a slabému králi Aššur-nérárimu V. (vládl od roku 755). Jeho ochránce a opora, turtánu Šamší-ilu, nejsilnější muž Aššurovy říše, který byl v úřadě za vlády čtyř králů (někdy od roku 808 a nejpozději 796, viz o něm roku 806), zemřel po půl století v úřadu, nezvyklý počin, možná krátce před tímto rokem, nejpozději záhy po nástupu Tukulti-apil-Ešarry na trůn. Povstání z konce roku vedl vojevůdce Púl(u) (viz rok následující).

Urartský král Sarduri II. se vypravil s armádou na jih proti království Kummuch (urart. Qummucha/Qummuchakali, řec. Kommágéné) a jeho králi Kuštašpimu; zdá se, že využil assyrských událostí a vpadl to oblasti Aššurových zájmů. Když Urartejci dobyli několik měst, Kuštašpiš kapituloval, musel zaplatit těžké výpalné a připojit se k silné protiassyrské koalici, která za assyrské "občanské války" v regionu vznikla: Urartu, Arpad v Bít Agúsi, Melid (Meliténé, kde vládl král Šachu, nástupce Chelaruady), Gurgum a Kummuch.

Kuštašpiš byl snad nástupcem chetitského vládce Ušpilulumea (ass. podoba chet. jména Šuppiluliumaš, viz rok 773. Před králem Ušpilulumem známe z 9. století z Kummuchu jmenovitě již jen dva chetitské vládce, Qatazilu a Kundašpiš.

V Israéli se usurpátorovi Šallumovi po čtyřech týdnech vlády (viz rok předešlý) postavil Mnachém/Menachém, MNCHM, řec. Manaémos, bibl. řec. Manaém, lat. Manahem, syn Gádího z Tirsy. Dorazil se svými lidmi do Šomrónu, usurpátora Šalluma porazil, zabil a sám usedl na trůn. Založil pátou a poslední vladařskou dynastii severního z obou židovských států Israéle (vládl do roku 737).

 

745

olympiada  8, 4

mesto  a. u. c. 9

Na jaře obsadil vojevůdce Púl(u) Aššur a dne 13. ajjaru roku 745 (tj. v květnu) se stal pod trůnním jménem Tukulti-apil-Ešarra III. králem Assyřanů (nebo Tukultí-apal-E., hebr. Tiglatpilesar, řec. Thaglathfallasar/Theglafalasar, bibl. řec. Fúl). Vydával se za syna Adad-néráriho III., tzn. za „bratra“ sesazeného (a zavražděného?) krále (viz rok předešlý; podle jiné interpretace strohých pramenů byl rodným bratrem Aššur-néráriho V., s nímž dva roky spoluvládl?)Jeho panování do konce roku 728 znamenalo nový růst assyrské moci a zároveň je v moderní chronografii začátkem pozdního období novoassyrské říše (do roku 612; rané období v letech 935 - 782). Bojovný Tukulti-apil-Ešarra III., prožil na armádních výpravách většinu života a za své vlády je podnikal každoročně s výjimkou roku 730, zahájil expansi v abu/c. srpnu tažením proti osmnácti aramejským kmenům na severu a východu Babylónie až po řeku Uqnú/Uknú. Vyraboval kmenová sídla Šapazza, Rabbilu a Chamránu, lokality neznámé polohy, a mnoho Aramajů vysídlil do nově založeného města Kár Aššur/"Aššurovo přístaviště" neznámé polohy, snad kdesi v Podijálí. Ze srpna/září 88 je zachována o městě zmínka jako o hellénské útvaru: jeden z jeho občané je bab. nazýván pu-li-te-e ša Kár Aššur/řec. polítés. Seleukovci pravděpodobně celý region silně hellénisovali. 

V Babylónu potvrdil kralování Nabû-násira (řec. Nabonassaros; vládl od roku 747), rozšířil říši až po Přímoří a novým assyrským zemím, jak se chlubil v zachovaném nápisu, "dal jednoho ze svých komisařů za guvernéra/šút réšíja elíšunu bél pícháti aškun"; jak se jmenoval, králi uvést za to nestálo.    

Urartský král Sarduri II. opět plení vzbouřenou zemi Eria na severu říše.

V Dolním Egyptě v Leontopoli v řadě vládců Dvacáté třetí dynastie (srov. rok 770) nastoupil po smrti krále Rudamuna na trůn Juput II., plným jménem Juput-sa-Bastet-meri-Amun/"Bastetin syn Juput, milovaný Amonem", jako User-maat-Re-setep-en-Amun (vládl v letech asi 745 až 720 nebo 715; podle jiné interpretace od roku 754)Během jeho vlády a vlády jeho současníků na severozápadu Delty v Taně, tedy v doméně Dvacáté druhé dynastie, Pamiho/Pimaje, viz rok 764 a 758, jeho syna Šošenka V., který rozšířil svou moc po Memfidu, a Osorkona IV. (jejich trůnní jména viz v indexu) se za suverénní panovníky prohlásili i Nefer-ka-Re Pajef-čau-em-Bastet/Peftdžanauibast, velekněz po Takelotovi III. v Hérákleopoli, a Nimlot III., syn asi Osorkona III., velekněz v Hermopoli, a jeho nástupce (?) roku c. 728 Džehuti-em-het/Thotemhet; srov. o nich rok 825. Ke králům thebské větve náležel snad též jistý Ini (IV.) neboli Sa-Ra-Ini/"Reův syn Ini" s trůnním jménem Men-cheper-Re, možná nástupce Takelota III. (rok c. 750?). 

V Egyptě současně vládli (nejméně) čtyři králové a k tomu na západě Delty několik libyjských dynastů titulujících se jako náčelníci Maů a Libů, zároveň velekněží lokálních kultů.

 


 

744

olympiada  9, 1

vitez  Xenoklés z Messénie

mesto  a. u. c. 10

Assyrský král Tukulti-apil-Ešarra III. se vypravil za svého druhého roku vlády/palû na tažení do země Namri východně od Assyrie a proměnil ji v assyrskou provincií. Vojevůdce/turtánu Aššur-da'nánniho poslal na východ proti Médům, kteří odpadli tři roky předtím. Dostal se až na jižní pobřeží Kaspického moře (událost bývá také kladena až do roku 731). Médové/Madája se poddali, tribut odváděl též král země Ellipi jménem Daltá. 

Urartský král Sarduri II. byl tento nebo příští rok podruhé v zemi Kulchai, kde vypálil královské sídlo Ildamuša (srov. rok 750).

 

743

olympiada  9, 2

archon  Aisimédés (do r. 734)

mesto  a. u. c. 11

Dobytím a obsazením messénské obce Amfie Sparťany začala I. válka messénská (trvala do roku 724, srov. rok 746; vše tradiční údaje). Devátenáctiletou válku údajně spustil incident v chrámu Artemidy Jezerní, Limnátis, na messénsko-spartském pomezí a spravovaném oběma státy. Ágidovec Téleklos (vládl však dle tradičních dat v letech 826-786) přišel obětovat a během rituálu jacísi Messéňané napadli spartské dívky. Téleklos je bránil, byl zabit a dívky si vzaly život. Podle messénského podání přišel Téleklos do chrámu s převlečenými mladíky, aby zavraždili messénské předáky. Spartští mužové před výpravou do pole přísahali, že se nevrátí domů, dokud Messénu nevyvrátí. Doma zanechali jen mladíky a starce. Po desíti letech nepřítomnosti (sic), dovolili všem, kteří nepřísahali, aby se vrátili a se Sparťankami plodili potomstvo. Zřejmě to nedělali jen svobodní Sparťané, ale též heilóti. Po návratu z války Lakedaimonští radikálně rozhodli, že takto zrození chlapci, nazývaní nyní Partheniové/Partheniai, tedy "synové neprovdaných", budou patřit mezi heilóty. O jejich spiknutí viz rok 706.    

Tukulti-apil-Ešarra III. se vypravil na západ do Syrie/Chattu, byla to jeho třetí armádní expedice. Jeho protivníky byli Sulumal z Melidu a Tarchulana z Gurgumu, viz o nich rok 740, spolčení s Urartejci. Po urychleném sedmidenním přesunu k nepříteli bez jediného táboření na řece Sinzi v zemi Kummuchu (pozdější Singas v Kommágéně) spojence porazil tak drtivě, že si urartský král Sarduri II. mohl zachránit jen holý život útěkem na oslici, ostatní povstalci se uchýlili k němu do asylu. Protiassyrská koalice v severní Syrii pod urartskou hegemonií se začala rozpadat, viz rok následující; definitivně k tomu došlo roku 735. Urartejci byli z regionu vyhnáni a Sarduri si na jih či jihozápad už netroufl.

Tukulti-apil-Ešarra III. zřídil na území východní Kilikie, pozdější Kilikii Pedias, „Rovinné“, provincii Que. Jako bylo obvyklé, správcem provincie byl určen někdo ode dvora/ša réši, činovník bezvousý, možná eunúchos, v pramenech zde nejmenovaný; o mužích ša réši, šút réši n. rab ša réši viz v indexu s. v.

Snad v této době nebo o něco později ukončil assyrský protektorát dynastické rozbroje v aramaisovaném syrochetitském státečku Sam'al. Protektorátní smlouvu uzavřel vládce Panammu II., syn Bar-sura a vnuk Panammu I., otec Bar-rakiba (viz r. 732). • Jmenovaní byli v Sam‘alu posledními místními dynasty. První panovník jménem Gabbár/Gabbáru je doložen kolem roku 920, následovali BMCH/Bamach, Chajánu, Š‘L/Ša'ul (?), Kilamuwa a QRL (vokalisace jména není známa).

 

742

olympiada  9, 3

mesto  a. u. c. 12

V Makedonii zemřel král Kóinos (vládl od roku 770), následuje jeho syn Tirimmos (vládl do roku 695).

Podle tradičního údaje začala u anatolských Frygů královláda. Prvním vládcem byl prý Midás (Mida, Mita, srov. příbuznost s Mitanni; vládl do roku 696). Sídelním městem říše, jejíž moc trvala v Anatolii jen do roku 679 (srov. rok 675), bylo Gordion. Midovou manželkou byla údajně dcera hellénského "krále" Agamemnona v Kýmě nazývaná jednou Hermodiké, jindy Démodiké. Traduje se o ní, že dala v Kýmě první razit minci, nebo že byla vůbec první Hellénkou, která minci razila.

Byl prvním Nehellénem, který posílal do Delf Apollónovi dary (ukládány v pokladnici Korinthských). Druhým byl Lýd Gýgés (a do téže pokladnice). Za Midy, někdy před rokem 700, začali Frygové užívat vlastní alfabéty. 

Frygové přišli do Anatolie jako součást egejské migrace někdy před trojskou válkou, viz rok 1200. Původně sousedili s Makedony. Jejich jazyk patří do satemové skupiny indoevropských jazyků. Kolem roku 1200 zničili říši Chetitů (srov. rok 765). Assyřané jim říkali Muški, Mušku (stejně jako jinému, staršímu anatolskému ethniku, s nímž splynuli fakticky nebo alespoň v očích Assyřanů). Na vlně s Frygy/Brugy putovali na východ za moře Mýsové, thráčtí Moisové žijící na dolním toku Dunaje, značná část jich zůstala na Balkánu (srov. Moisiá, lat. Moesia). 

Tukulti-apil-Ešarra III. začal ve válce se syrskými státečky obléhat severosyrský Arpad, sídelní město aramejského knížectví Bít Agúsi (tak ass.; aram. Bajt Guš), kde vládl Matí-ilu/Matí’ilu, Sarduriho spojenec. Obléhání trvalo až do roku 740. Arpad bylo předtím v rukách syrochetitských vládců jako vlastně celá tato oblast (srov. rok 765 a 635). • Za Tukulti-apil-Ešarry osídlily na čtyři desítky aramajských kmenů v Meziříčí oblasti podél obou řek až dolů k Zálivu, o "arameisaci" Mesopotamie viz v indexu s. v. Aramajové. 

Urartský král Sarduri II. se opět vypravil proti severním částem své říše, prošel země Eria, Iga, Abiliani a Weliku (srov. roky 750 až 748). Pak se jeho letopisy odmlčely (viz roky 739 a 733).

V Elamu zemřel král Chumban-nimena II. (vládl od roku asi 755), nástupcem se stal jeho syn Chumban-nigaš I., Chuban-nukaš, bab. Umman-nigaš (vládl do roku 717). V této době již byla moc Elamu plně obnovena, ale předmětem assyrské imperiání politiky se země stala až ke konci Chumban-nigašovy vlády (viz rok 722 a 720, srov. roky 737 a 732 a obnovu státu viz rok 770).

 

741

olympiada  9, 4

mesto  a. u. c. 13

Podle jedné tradice založili Chalkidští na Sicílii osadu Naxos (starší údaj, srov. ale rok 735). Téhož roku začali Chalkidští zakládat rovněž osady v Thrákii (viz rok 750).

 

740

olympiada  10, 1

vitez  Dótadés z Messénie

mesto  a. u. c. 14

Messéňanům se podařilo ve válce se Sparťany vytlačit nepřítele ze země (viz rok 743).

V Syrii dobyl Tukulti-apil-Ešarra III. po dlouhém obléhání Arpad (od roku 742), město bylo vyvráceno a obyvatelé příšerně potrestáni. V Syrii se ale utvořila nová protiassyrská koalice, která v daném okamžiku ovládla region. Proassyrský totiž zůstal jen Panammu II. ze Sam‘alu a Kuštašpi z Kummuchu (přešel na assyrskou stranu po urartské porážce roku 743).

Novou protiassyrskou koalici tvořili Rasun, ass. Rachiánu z Aram-Damašku (hebr. bibl. Rsín/Resín, Rezín, řec. Raassón), nástupce Chadiána, Éní-ilu z Hamátu, nástupce Zakura, oba aramajští dynastové, Urikki z Qúe (srov. rok 715) a Pišíriš z Karchemiše (oba Tiglatpilesara přežili), Tarchulara z Gurgumu, Sulumal z Melidu, Dadílu z Kaska, Waššurme z Tabalu a Warpalawaš (ass. Urballá) z Tuchany (hellénistické Tyany), vše syrochetitští vládcové; Chírám II. z Tyru (srov. rok 820), vládce Byblu-Gubly, Menichimme/Mnachém ze Samerinája/Samareia, Šomrón a Arabové pod královnou Zabibé (o nichž první historická zmínka vůbec je z roku 854, kdy se šejk arabských nomádů Gindibu připojil k protiassyrské koalici, kterou vedl Bir-’idrí z Damašku (bibl. Ben-Hadad III., aram. Bar-Hadad).