739-730

739

olympiada  10, 2

mesto  a. u. c. 15

V Messénii se v první velké polní bitvě nepodařilo Sparťanům vedeným králi Theopompem a Polydórem domácí prorazit. Přesto byli Messéňané donuceni opevnit se na hoře Ithómě, která se stala střediskem messénského odporu ve válce, v níž měli Sparťané převahu.

Ithómé, jinak hlavní messénské kultovní místo, bude patřit mezi poslední místa odporu i v dalších messénsko-spartských válkách (viz roky 685 a 464). Tradovalo se, že Theopompos padl do zajetí a že jeho manželka Chilónis požádala Messéňany (uchovaná podoba hovoří o Arkaďanech), aby jí dovolili návštěvu. Ve vězení si prý s chotěm vyměnila šat a Theopompos unikl. Později prý král lapil jakéhosi kněze a Chilónidu za něj vyměnil. 

Ve Spartě brzy (?) na to (což se asi vztahuje až k roku 734, viz tam) zemřel Eurypóntovec Theopompos, syn Níkandrův (vládl od roku 785). Následoval Zeuxidámos, syn Archidámův a Theopompův vnuk (vládl do roku asi 700).

Podle jiné tradice následoval po Zeuxidámovi Archidámos I., Agasiklés, Aristón (asi v letech 550 - 510) a Démarátos (asi v letech 510 - 491). Podle ještě další tradice vládl po Theopompovi Anaxandridás I., Archidámos I., Anaxilás, Leótychidás I. (za něho messénské povstání?), Hippokratidás (otec Agésiklea a Agésiláa, dědy Leótychidy II.), Agésiklés, Aristón, Démarátos a Leótychidás II. (viz rok 650 a Seznamy králů).

Tažení krále Tukulti-apil-Ešarry III. na sever proti Urartu, Sarduri II. byl opět poražen. Jižní část Urartu připojena k Assyrii, Nairi na východě se definitivně stala assyrskou provincií, viz rok 744. V zemi Ulluba nedaleko severně od Assyrie Assyřané postavili pevnost Aššur-iqíša/"Aššur podaroval", sídlo guvernéra/bél pícháti provincie; Assyřané si chystali cestu pro invasi do Urartu. 

 

738

olympiada  10, 3

mesto  a. u. c. 16

Podle jedné hellénské tradice založili t. r. Korinthští na Sicílii osadu Syrákúsy (srov. rok 733).

Assyřané pod Tukulti-apil-Ešarrou III. se vypravili proti dalším členům protiassyrské koalice na západ. Porazili a sesadili chetitského vládce Tabalu jménem Waššurme/Uassurme (=Wašu-Šarma), Tuatova syna. Na jeho místo byl dosazen neurozený Chullu/Chulli, který se ale mnohem později též nakonec postavil proti Assyřanům (viz rok 713).

Tabal, ass. Bít Burutaš nebo Burutiš, jehož jméno si ještě v hellénismu podrželi místní Tibaranové, leželo ve východní části pozdější Kappadokie. Jeho vládci a z určité části i obyvateli byli Chetité. Nejstarším doloženým chetitským vládcem Tabalu byl roku 837 Tuatte (chet. Tuwati), následovali Kikki a Tuwati II., otec Waššurmeho.

Tabal byl konfederací chetit. státečků v této oblasti, ale o jejím uspořádání nevíme nic. Mezi spojenci tabalského "krále" a zároveň i protivníky Assyřanů jsou jmenováni též vládci měst a oblastí Tabalského království, jako Urimme z Chubušny (hellénistických Kybister) a Ušchitti z Tuny, později ještě jeho nástupce Kurtí/Gurtí a Kiakki ze Šinuchtu či Šinachuttum: roku 718 byl tento Chetita, spojenec Frygů/Muški, ve válce Assyřany poražen, jeho město vyrabováno a Šarru-kénem II. předáno dosud věrnému Kurtímu, viz dále rok 713.

V severní Syrii obsadili Assyřané království Unqi/Pattin, jehož poslední panovník Tutammu byl deportován se svou šlechtou do Assyrie. Původně chetitský stát z konce 10. století byl důkladně vypleněn a proměněn v assyrskou provincii jménem Kulláni (podle sídelního města království Kunulua, dn. Tell Ta‘jinat v TR). 

V téže době se Aššurovi podrobil i chetitský král Pišíri z Karchemiše (srov. rok 765). Tukulti-apil-Ešarra k říši mimo jiné připojil Chatarikku a kraj kolem Hamátu až ke Středozemnímu moři. 

Tribut ze zemí západu t. r. platili Aššuru: Kuštašpi z Kummuchu, Rachiánu/Rasun z Damašku, Mnachém ze Samareie, Chírám z Tyru, Sibitti-biʾil z Gubly/Byblu, Urikki/Awariku z Qúe, Pišíri z Karchemiše, Éní-il z Hamátu, Panammu ze Samʾalu, Tarchulara z Gurgumu, Sulumal z Melidu, Dadílu z Kasky, Waššurme z Tabalu, Ušchitti z Tuny, Urballá z Tuchany (hellénistické Tyany), Tuchamme z Ištundy, Urimmi z Chubišny a královna Arabů Zabibé.

Mezi poraženými velmoži assyrské nápisy zmiňují jistého Azrijau/Azrí-Jau, panovníka nám neznámé země (poškozený text). Jeho theoforní jméno odkazuje na Jahweho, nicméně s královstvím Israél, severnějšímu z židovských států, nesouvisí.

Urballá neboli Warpalawa měl o tři desetiletí později nástupce ve svém synovi Muwacharanim, o jehož skutcích nevíme nic (jméno na "stéle z Niğde").

 

V Kilikii vládl někdy v této době jistý Azatiwadda/Azatiwata n. Azatiwara z hradu Azatiwataja, který si vybudoval, dn. lokalita Karatepe nad Pýramem/dn. Ceyhanem v již. TR v národním parku Karatepe-Aslantaş. Byl lenním poddaným n. guvernérem krále Awarika, ass. Urikkiho, srov. rok 850, panovníka adanského/Adanawa, luwijsky Chijawa. Oba patřili do klanu/rodu Mukšova (Mukšuš, řec. Mopsos, foin. MPŠ, „král Danunijim“, Danajců?).

Věštec Mopsos, zakladatel Apollónovy věštírny v Klaru a tří měst v Kilikii, byl současníkem Arnuwandy III. Chattušského, viz roky 1220 a 1200. Hérodotos tvrdil, že část Kiliků se nazývala Hypachaiové/Hypachaioi, snad narážka na ethnický mix chetitsko-achajský. Azatiwadda i Awariku ovšem byli vyznavači Ba'alovými.

Danuna/Danunijim jsou domácí označení pro Qúe, východní část Kilikie, viz dále rok 715. V Karatepe nalezena 1946 luwijskohieroglyficko-foinícká dvojjazyčná stéla, která umožnila vyluštění hieroglyfické luwijštiny užívané Syrochetity.

 

Z t. r. nebo po něm pochází první zmínka o Iónech/ass. Iaunája, Jamnája, Janája ve válce s Aššurem: o pirátském útoku Hellénů na foinícká města Samsimuruna/Samsimurrunája a Charisú měl co do činění assyrský guvernér foinícké oblasti Qurdí-Aššur-lámur, který o tom napsal králi Tukulti-apil-Ešarrovi. Odkud Hellénové za lupem připluli, nevíme (Kypr, Kilikie?), rozhodně ale neuspěli, neboť guvernér s hotovostí přispěchal a lupiči nestačili nic odnést, jak naskákali do lodí; srov. dále rok 715 a 711. 

Assyřané masově deportovali obyvatelstvo podrobených zemí jinam, např. z aramajského Hamatu daleko na sever do Nairi. • Násilné přesuny celých ethnik zůstaly stálým atributem velmocenské politiky do moderních dnů. O prvním použití deportací městských populací hellénských států viz rok 485.

V Palaistíně se israélský král Mnachém vládnoucí v Šomrónu a v Damašku král Rasun/Rachiánu, hebr. Rsín, Rzín, vykoupili z hrozícího útoku assyrské armády a stali se rovněž dynasty poplatnými Aššurovi. Mnachém musel zaplatit jeden tisíc talentů stříbra, což asi znamenalo přes třicet až dvakrát tolik tun kovu (to podle standardu babylónského či júdského).

Vypsal proto mimořádnou daň po padesáti šekelech na movitého muže, něco mezi  čtyřiceti až osmdesáti dekagramy stříbra (srov. v přílohách v oddílu "míry & váhy"); plátců kapitální daně tedy v jeho království bylo šedesát tisíc. Odhadnout z toho přesněji počet všech svobodných obyvatel Israéle možné dobře není: půl milionu až jeden? O chudší a méně lidnaté Júdě se soudívá, že v této době měla c. dvě stě tisíc obyvatel. Srov. o prosperitě obou židovských států roku 797. 

 

737

olympiada  10, 4

mesto  a. u. c. 17

Tukulti-apil-Ešarra III. prošel o svém devátém tažení severním Elamem k jezeru Urmia a celou oblast pak následujícího roku připojil k assyrské provincii Nairi, tribut mu dali též Madája/Médové a král Ellipi Talta/Dalta na západu dn. Íránu (viz o něm též roku 714).

Vedle množství dynastů kmenových státečků na západu dnešního Íránu, které se podrobily, byl z větších též král Mannajů Iranzu, který za Assyřanem putoval do Dúr Tukulti-apil-Ešarry, kde mu políbil nohy a vydal cenné dary. 

V Israéli zemřel král Mnachém (vládl od roku 746). Nástupcem se stal jeho syn Pqachjá/Peqachjá, Pqachjáhú, PQCHJH, řec. Fakeiás, lat. Phaceia, ass. Paqachu, bibl. č. Pekachia, který vládl jen do roku následujícího, kdy byl zavražděn velitelem jízdy s podobným jménem Péqach, PQCH, řec. Feka, bibl. řec. Fakee, lat. Phacee, bibl. č. Pekach.

Vrah se prohlásil králem a vládl do roku 730. Na rozdíl od Pqachjáhúa byl protiassyrský, to byl asi důvod převratu, a tím pádem i protijúdský, neboť jižní židovský stát byl právě spojencem Assyřanů.

Město Nepet/řec. Napata je poprvé uváděno jako residenční město králů země Kúš/Núbie, srov. rok 751. Jméno však známe již z doby vlády egyptského krále Ahmoseho I. (tj. 1570 - 1546), město pro Egypťany založil a opevnil až 1480 či 1479 král Thutmose III., za něhož sahala moc Egypta na jihu nejdále.

 

736

olympiada  11, 1

vitez  Leócharés z Messénie

mesto  a. u. c. 18

Podle jednoho z tradičních údajů z Korinthu založeny na Sicílii Syrákúsy (viz též rok 738; srov. ale rok 733) a Katana (k tomu viz rok 728).

Další výprava krále Tukulti-apil-Ešarra III. proti Urartu. Sarduri II. byl již potřetí v rozhodující bitvě poražen, tentokrát před svým sídelním městem říše Tušpou/Turušpou. Města se ale Assyřanům dobýt nepodařilo. Assyřané loupili po celé zemi, aniž by se jim někdo postavil. Snad k této události se vztahu kronikářský záznam, že z horských oblastí odvlekli Assyřané 60.500 lidí. 

V Jerúsalému zemřel po dlouhé nemoci júdský král 'Azarjá alias 'Uzzijáhú (vládl od roku 773). Nástupcem na trůnu byl jeho syn a v posledních letech spoluvládce a d. f. panovník Jótám, JWTM, Iósás, bibl. řec. & lat. Ióatham, jehož samostatná vláda byla velmi krátká (viz následující rok; spoluvládcem svého otce od roku 751).

Do doby, než onemocněl malomocenstvím, vedl 'Azarjáh války s Filisty, Araby a podřídil si království Ammón. Zmocnil se okolí Aqabského zálivu, obnovil přístav Elat/asi starý Ezjon-geber, viz rok 873, a tím zjevně též obchodní plavbu po Rudém moři. Jótám byl rovněž oddaným jahwistou, zůstal ve svém residenčním městě a vybral tribut od Ammónů, které podrobil jeho otec. 

 

735

olympiada  11, 2

mesto  a. u. c. 19

Eretreia založila katoikii Korkýru, když z ostrova předtím vyhnali illyrské Liburny (srov. rok 706, kdy byla osada znovu založena Korinthskými, resp. rok 733, kdy Korinthští vyhnali eretrijské osadníky z ostrova).

Tohoto roku byl na Sicílii na úpatí hory Aitné (Aetna, č. Etna) na území Sikelů osadníky z Chalkidy založen Naxos, podle některých jako první hellénská osada na ostrově (srov. starší datum, rok 741). Oikistem neboli lokátorem osady byl Thúklés či Theoklés z Chalkidy n. Athén, kde nejprve kolonisační návrh předkládal, když však nebyl zájem, obrátil se na Chalkidské  (srov. rok 756 a 730).

Chalkidští zprvu sdíleli osadu s domorodými Sikely, ale brzy se raději Helléni dali do spojenectví s osadníky sicilských Megar a založili Leontíny. Thúklés je však snesl pouze půl roku a pak je vyhnal, viz rok 728.

Jak souvisí jméno sicilské osady s kykladským ostrovem Naxem, není jasné. Egejští Naxijští někdy po této době kolonisovali části thráckého pobřeží a oikisty zdejších osad byli Skellis a Kassamenos z Naxu. Oba loupežili po Thessalii a Peloponnésu, unášeli ženy. Oba se zamilovali do ženy jménem Pankrató, dcery Ífimedy, a oba si v té souvislosti vzali život; celý příběh neznáme.  

Tukulti-apil-Ešarra III. opět v Syrii. Jak pro assyrskou přítomnost, tak pro vlastní rozpad koalice nemohli vládci koalice z roku 740 pomoci králi Urartu (srov. rok předcházející, resp. rok 742 a 740). Assyřané se připojili ve válce moderně zvané syrsko-efraimské na júdskou stranu (viz níže).

V Jerúsalému zemřel po krátké vládě júdský král Jótám (41; na trůně od minulého roku), nástupcem se stal jeho syn Ácház, řec. & lat. Achaz/Achazos (20; vládl do roku 728).

Jako poslední s júdských králů válčil s Pelešty/Filisty, jejichž jméno, zřejmě s postupující assyrskou likvidací národa, koncem 8. století mizí z historie (srov. roky 1400, kde výčet států jejich pentarchie, 1200 a 1191).

Králové Rasun z Damašku (Aram) a Péqach z Israéle v protijúdské koalici plenili zemi a neúspěšně oblehli Jerúsalém. Rasun dobyl na Rudém moři přístav Ejlat, řec. Élathús, srov. rok 736. Ácház v nouzi sáhl k nebezpečnému kroku a povolal na pomoc své spojence Assyřany, jimž na podporu své žádosti poslal velké dary (viz zde výše a rok následující).

Zatímco Jótám se svým otcem patřil do tábora jahwistů, Ácház se klonil ke kanaánskému polytheismu n. henotheismu. Když se Ácház setkal s Tukulti-apil-Ešarrou v Damašku, který Assyřan roku 732 dobyl, spatřil v chrámu sochu kteréhosi z bohů a jeho oltář. Nařídil pak zavřít v Jerúsalému Jahweho chrám, napodobit kult držený v Damašku a obnovil v Jerúsalému obětování bohům. 

 


 

734

olympiada  11, 3

mesto  a. u. c. 20

Ve vleklé válce messénské dobyli Lakedaimonští město Messénu, srov. rok 739. K události došlo lstí, když Ágidovec Polydóros dal přeběhlíkem mezi Messéňany rozhlásit, že se rozhádal s eurypóntovským spolukrálem Theopompem (viz však o jeho smrti u roku 739).

Theopomopos naoko se svými lidmi odtáhl, ale ukryl se kdesi v terénu před městem. Messéňané vyrazili z města na oslabené Lakóny pod Polydórem, Theopompovi vojáci se ze zálohy zmocnili města a vzali messénské vojsko do kleští, a to se vzdalo. Někdy po této události Theopompos zemřel, o následnictví viz rok 739. 

Tukulti-apil-Ešarra III. porazil ve válce syrsko-efraimské (od roku 735) vojsko israélského krále Péqacha/ass. Paqachu a s jeho podrobením se zmenšilo ve prospěch boha Aššura i území království Israél o Gil'ád/Gileád a oblasti za Jordánem. Téhož roku byla část samarských Židů přesídlena do Assyrie (k tomu viz rok 722)

Dále Assyřané obsadili a vyplenili územi Filistů, kteří se v této válce postavili na stranu protijúdské koalice, assyrské spojence. Tukulti-apil-Ešarra III. dobyl město a pevnost Gázu, kde vládl filistský král Channo, Chánúnu. Velmož se zachránil útěkem do Egypta, ale vrátil se, "přiletěl zpět jako pták" (co ho potkalo v Egyptě, nevíme), a dosáhl milosti i navrácení svého minikrálovství.

Assyrskému králi odváděli poplatky, poprvé v historii, Arabové, viz rok 738, a to královna Zabibé z Aribi (= Arabie), kněžka-kněžna severoarabského kmene n. kmenového svazu Qedar (poslední zmínka o tomto kmeni je z roku 455, viz tam). Zabibé byla pravděpodobně předchůdkyní Šamší/Šamsí, viz rok 732, a účastnila se protiassyrské koalice už roku 740, viz tam. Z jihoarabských národů jsou Assyrii poplatni Sabajové, Saba‘aj, jejichž jméno je pravděpodobně již v sumerském Saba, Sabum (pokud tento předpoklad souhlasí, byl by to nejstarší jihosemitský národ, známý nám již od 3. tisíciletí).

Arabský karavanní obchod dosáhl již na přelomu posledního tisíciletí světové důležitosti, která pronikavě přispěla k proslulosti oblasti dnešního Jemenu. O velbloudech viz rok 732 a index, s. v. Dále viz rok 715, o začátku protiassyrské koalice viz rok 740, srov. také rok 854.

V Babylónu zemřel v královském paláci po nemoci král Nabû-násir (vládl od roku 747). Na trůnu ho vystřídal jeho syn Nabû-nádin-zéri, Assyřany, jimž byl poplatný, nazývaný Nádinu (řec. Nadios); vládl jen do následujícího roku. V celé zemi panoval chaos, nic bližšího o poměrech ani králi známo není.

 

733

olympiada  11, 4

archon  Kleidikos (do roku 724)

mesto  a. u. c. 21

Korinthští, vedení Bakchiovci Chersikratem a Archiou, vyhnali z Korkýry eretrijské osadníky (viz rok 735) a sami se zde usadili. Část z kolonistů se pod Archiou z klanu Bakchiovců vypravila dále na západ a na Sicílii založili těsně před pobřežím na ostrůvku/nésidion Ortygii korinthskou osadu, pozdější Syrákúsy/Syrákúsai (k tomu srov. starší tradiční údaje, roky 738 a 736), když odtud vyhnali Sikely. O sedmdesát let později již kolonisovaly samy Syrákúsy: 663 Akry a 643 Kasmeny.

Archiás se předtím ucházel o věštbu v Delfách, jak se tradovalo, stejně tak Myskellos z achajských Rhyp (viz rok 710). Dostali od Pýthie na vybranou, zda si zvolí bohatství, nebo zdraví. Archiás chtěl bohatství a tak také Syrákúsy vyrostly, srov. u roku 402. Myskellos se rozhodl pro zdraví a z jeho krotónské populace pocházela řada siláků a olympioníků.    

V Messénii byl v další bitvě dlouhé války s Lakedaimonskými zabit král Messéňanů Eufaés (vládl od roku 746). Protože zemřel bez následníka, Messénští si zvolili králem Aristodéma, rovněž z rodu Aipytova (vládl do roku 724).

V Římě byla popravena svržením se skály Tarpeia, dcera Sp. Tarpeia, zrádkyně z lásky k Sabínovi T. Tatiovi (skála a vězení pod ní pak neslo Tarpejino jméno; o míru s Tatiem viz 746).

Podle jiné verse ji potrestali sami Sabínové, když ji zavalili svými štíty a zbraněmi. Války se Sabíny byly Římany vedeny od samého začátku bojů o hegemonii v Latiu; tradičním začátkem válek je rok 751, první historickou válkou se Sabíny je střetnutí z roku 505 (viz ukončení bojů v roce 449).

V Urartu zemřel král Sarduri II. (vládl od roku 766). Nástupcem se stal jeho syn Rusa I., též Rusas (vládl do roku 714). Konec Sarduriho vlády není jasný, možná, že zahynul během revolty (srov. rok 742). Jeho syn si musel cestu na trůn vybojovat v povstání urartských velmožů; pravděpodobně došlo k několika usurpacím.

Rusa I. porazil koalici 23 "králů" ze zemí na severu říše, rozkládajících se kolem jezera Sevan. Jak dlouho Rusova cesta k pevné vládě trvala, nevíme, možná až do roku 719, viz tam. Jižně od jezera dal postavit pevnost Teišebaini (churritský bůh bouří Tešub/Teišeba byl v této době u Urartejců již ve stejné vážnosti jako domácí Chaldi uctívaný v Musasiru) a západně od téhož jezera pevnost Chaldíni, dn. Gavar/předtím Kamo, resp. původ. Nor Bajazet (dále viz rok 725).

V Babylónu v palácovém puči zavraždil jeden z místodržících či krajských velitelů/bél pícháti svého krále Nabû-nádin-zériho (vládl od roku 734) a pod trůnním jménem Nabû-šuma-ukín II. se prohlásil králem. Assyřany byl zván zkráceně Šuma-ukín, řec. Chinzéros (jiný od roku 729). 

Usurpátor vládl jeden měsíc a třináct dnů a byl odstraněn šejkem chaldajského kmene Amukkánu (stát Bít Amukkáni ve střední Babylónii) jménem Nabû-mukín-zéra, Assyřany zvaným Mukín-zéra/Mukín-zéri (vládl do roku 729). Babylónští chronografové mu přiřkli přívlastek Šapí/Šapíja, Sapíja, podle lokality neznámé polohy, pravděpodobně centra Amukkánů.

Tento rok lze považovat za poslední v trvání vlády tzv. Osmé babylónské dynastie, která se začala rokem 978 a prvním rokem vlády 9. dynastie (do roku 626). Srov. k tomu rok 729.

 

732

olympiada  12, 1

vitez  Oxythemis z Koróneje n. Koróné

mesto  a. u. c. 22

Tukulti-apil-Ešarra III. v boji s protiassyrskou koalicí dosáhl rozhodného úspěchu v Syrii. Dobyl po 45denním obléhání Damašku, král Aramu Rasun (bibl. Rsín/Resín, Rezín, ass. Rachiánu/Raqiánu) byl Assyřany popraven.

Vzdal se i Tyros, kde jeho vládce Matten II. (Metenna, Mattan), nástupce Chíráma II. (který vládl od asi 740, viz tam), byl odsouzen k enormní finanční pokutě a vládl pak jako assyrský spojenec do roku asi 700. Snad nyní došlo k rozdělení sídónského státu na Tyros a Sídón (viz rok 729, o existenci n. neexistenci konfederace viz rok 990).

V Askalónu se král Mitinti, jeden z bojovníků protiassyrské koalice, když viděl osud Rasunův, zřekl trůnu ve prospěch svého syna Rúkibtua. 

Při obléhání Damašku padl na straně Assyřanů jejich spojenec Panammu II., král Sam‘alu (viz rok 740). Po něm jako assyrský údělný vládce následoval jeho syn Bar-rakib. Bar-rakib byl posledním nezávislým aramajským vládcem v Sam‘alu; jeho jméno je mimo jiné dochováno na stříbrných ingotech, předchůdcích mincovní ražby, viz roky 640 a 600. V roce 681 již byla země assyrskou provincií.

Obyvatelé Damašku byli přesídleni mezi Aramaje na hranicích Assyrie a Elamu a naopak do Damašku poslal Tukulti-apil-Ešarra assyrské kolonisty. Celá Syrie a Foiníkie byla nyní poddána Aššuru, totéž platilo o královstvích Ammón (Šanipu), Móab (Šalmánu), Edom, Júdě (Jau-chazi/Ácház) a o Arabech, přesněji kmenového svazu Qedarů, jehož královna Šamší/Samsí, Rasunova spojenkyně, poražena na svém území se vypravila prosit o mír do Aššuru a musela Aššurovi platit tribut s tím, že na její kralování dohlížel assyrský správce s deseti tisíci vojáky (později se vzbouřila, viz rok 720; srov. o Arabech rok 734 a o assyrské kořisti velbloudů viz v indexu, s. v.).

Během armádní výpravy proti Arabům zpustošili Assyřané pouštní zemi Bázu/Básu, Bazzu kdesi na severovýchodu Arábie. Naopak jistý Idi-bi'il z Arubu/tedy Arab sídlící asi na Sínaji od Assyřana dostal patnáct měst zabavená nespolehlivým dynastům. 

 

731

olympiada  12, 2

mesto  a. u. c. 23

Tažení Tukulti-apil-Ešarra III. do Babylónie proti řadě Aramajů, chaldajskému kmenovému svazu Dakkúru (Bít Dakkúri, šejkem Balassu) a Jakínu (Bít Jakíni, šejkem Marduk-apla-iddina); spolu s Nádinem z Laraku platili Aššuru tribut, srov. s tažením roku 729.

Assyřan dobyl a zničil sídelní město kmenového svazu Bít Šiláni jménem Sarrabánu a jejich "krále" Nabû-ušabšiho dal narazil na kůl; na 55 tisíc lidí odvlekli Assyřané s sebou (a deportované usadili ve své zemi). Šejk Bít Ša'alli byl zajat s celým svým klanem, ostatní Aramajové se drželi v sídelním městě Dúr Balichája: invasoři ho oblehli, dobyli, vyvrátili a s sebou do Assyrie vzali 40 500 lidí.

Poražen byl šejk Amukkánů Mukín-zéri, viz rok 733, v jeho residenci Šapíja/Sapé si dal Tukulti-apil-Ešarra políbit nohy chaldajským králem Přímoří Marduk-apla-iddinou. Assyřané pak oblehli Babylón, viz rok 729; assyrský král v Babylónii válčil tři roky. 

 

730

olympiada  12, 3

mesto  a. u. c. 24

Eretrijští zakládají na Chalkidice a v Makedonii osady Mendu a Methónu.

Na Sicílii byla zřejmě podruhé založena osada Zanklé (srov. rok 756 a 667; datum nadsazené?). Přibližně téhož roku v jižní Itálii založili Chalkidští jako první osadu na jihu Itálie Rhégion; oikistem, tj. lokátorem, byl Antimnéstos z Chalkidy (ke druhému "založení" čili obnově města po vyvrácení domorodci nebo šlo o posílení kolonie viz rok 684).

• Podle jiné tradice založili Rhégion osadníci z Chalkidy a Samu, podle druhé založili Rhégion a Zanklu Chalkiďané s Messéňany (a to údajně již roku 743). Někdy později se stal jistý Androdamás z Rhégia zákonodárcem/nomothetem v Thrácké Chalkidě/na Chalkidice, vazby tedy trvaly; data neznáme. 

V době někdy před založením Rhégia přišli přes moře z Illyrie do Itálie Messápiové (jejich první historické vystoupení viz rok 477).

Jedním z nejstarších nápisů v řecké alfabétě je poškozená dedikace na „Nestorově poháru“ z let 730 - 700 z hrobu na Pithékússách, lat. Aenarii/dn. Ischii, import z Rhodu, vyvedená eubojským písmem; nalezen roku 1954. Je to zároveň nejstarší odkaz na Homéra a podle některých novodobých historiků snad i z doby, kdy byly Homérovy epy zachyceny písmem; viz o nápisu v indexu s. v. alfabéta, kde jeho text.

Pithékússký žárový pohřeb byl dlouho pokládán za rozloučení s chlapcem ve věku deseti čtrnácti roků. Revidované ohledání kostních zlomků prokázalo, že to jsou ostatky kremace nejméně tří dospělých lidí a několika zvířat. 

V Médii zemřel král Sósarmos (vládl údajně od roku 760), nástupcem byl jeho syn Artykás (vládl do roku 708; vše řecké podoby jmen, domorodá neznáme).

V Israéli zavraždil jistý Hóšé'a, syn Éláův/řec. Éla, řec. Óséos, bibl. řec. & lat. Ósée, bibl. č. Ozee, ass. Ausí', svého panovníka a takto rovněž královraha Péqacha (usurpátorem trůnu od roku 736, viz text roku 737) a stal se nechtěně posledním králem Israéle.

S vůlí Assyřanů vládl do roku 722; podle Tukulti-apil-Ešarrových nápisů dosadil král do Bít Chumuria/Israéle za Paqachu muže jménem Ausí', který mu vyplatil deset talentů zlata a mnoho dalších dobových cenností. 

V Egyptě zemřel kolem t. r. vládce Dvacáté druhé dynastie Šošenk V. (vládl od roku 758) a posledním králem této dynastie se v Taně stal Aa-cheper-Re-setep-en-Amun Osorkon IV. (vládl do roku 720 nebo 715). Pro Assyřany byl symbolem egyptské moci a soupeřem: dostal jméno Šilkanni a Šarru-kénovi II. daroval dvanáct koní.

Osorkonův armádní velitel Re'e vytáhl na pomoc gazskému vládci Chanúnovi, ale pohořel a byl Assyřany zahnán do Delty, viz rok 734 a 720. 

Současně vládli v Leontopoli a v Thébách panovníci Dvacáté třetí dynastie (viz rok 745 a 720). V Deltě se již dávno rozšířila anarchie, ve velkých městech se usadili a vládli lokální libyjští dynastové. Nejsilnějším z nich byl (podle titulatury libyjské aristokracie) Velký náčelník Ma(šwešů)/Mešwešů Osorkon, vládce v Saji a velekněz tří kultů, a náčelník dalšího libyjského kmene Libu Anchhor se svým synem Charbem. 

Osorkonovým nástupcem v Saji byl Tefnacht/Tefnachte, který se stal Velkým náčelníkem Maů i Libů. Asi krátce před rokem 730 se Tef-nacht prohlásil králem jako Šepses-Re, řec. Tnefachthos, a vládl ze Saje oblasti v západní Deltě od moře po Ičtaui (do roku 720).

Pokoušel se zmocnit Horní země, ale narazil na odpor Pajefčauemauibasteta/Pajef-čau-em-aui-Bastet, oblehl ho a s částí armády táhl dál podél Nilu k jihu. Nimlot (III.) v Hermopoli se mu vzdal, ale brzy revoltoval a kúšitský král Pije tak dostal záminku k intervenci, viz zde níže. 

• Je možné, že jména Tefnacht byli dva králové, otec a syn, srov. manethónovské jméno Stefinathés/Stefinathis ze 26. dynastie (viz rok 664). Tefnacht je prvním panovníkem krátké Dvacáté čtvrté dynastie, která vládla v Deltě v letech c. 730 až 715. Manethón ho zařadil ještě k vládcům dynastie Dvacáté třetí. Tefnachteovu suverenitu omezovala nubijská expanse na sever a diplomacie jeho vlastních soukmenovců. 

Vládce země Kúš král Pije/Pej (dříve upřednostňováno eg. Pianchi; od roku 751 králem v Napatách, viz tam) ve svém 21. roce vlády, tedy asi t. r., dobyl Théby a Memfidu, kde byl pánem Tefnacht. Tažení Kúšitů do Egypta vedli Pejovi vojevůdci Pawerem/Purem a Rumersekeni/Lemersekeni.

V bitvě na Nilu u Théb porazili na hlavu spojené libyjské dynasty, mezi nimiž vynikali "králové" Namilt/Nimlot (III.), mešmešský náčelník Jewepet, Šešonq vládnoucí v Per-Osiris/Búsíris, Mešmeš Zeamonefonech se synem z Per Banebdžedu/Mendés, Osorkon/Userken z Per-Bast/Búbastis, Akunoš, velký náčelník Maů ze Sebennytu.

Po další porážce prchli Libyové na sever, Nimlot, který předtím v dresu Technachtovy koalice obléhal Hérákleopolis/H. Magna, eg. Neni-nesu, Ninsu, se nyní ukryl za zdi své Hermopole. Když se k tažení připojil král Pije osobně, padlo Per-Medžed/Oxyrhynchos, na okraji Fajjúmu Per-Sechem-cheper-Re bylo dobýváno obléhacími stroji a v masakru při pádu pevnosti padl též jejich velitel, jeden ze synů Tefnachtových (údaj o padlých Pije ve svém nápisu neuvedl).

V obležené Hermopoli se po zprostředkování smíru svou manželkou Nestent s dvorními dámami a harémem vzdal Nimlot: Pije ho vzal na milost, ale vytkl mu hrozný stav jeho stájí a zubožené koně (!). 

Během Kúšitovy plavby po Nilu se mu vzdal bez boje a s velkými dary vládce v Hérákleopoli Pajef-čau-em-aui-Bastet. Vzdala se města/pevnosti Per-Sechem-cheper-Re, Mer-Atum a Ičtaui plné vojáků "severu". Mezitím Technacht posílil osmi tisíci svými nejlepšími muži posádku Memfidy, ale Kúšité ji útokem vedeným přes přístav krvavě dobyli; "odpadlíci od víry", tedy technachtovci, zde vítězem popraveni.

Do Athribi, kde vládl náčelník Mešmešů/Maů Pediese/Petiese, Pa-di-Iset, manžel své sestry Taere, syn Bakennefiho, byl Pije dynastou pozván a posléze se sem přijela poddat nové moci velká část libyjských náčelníků, včetně tanského Petubasta, Osorkona IV. Tanského a Búbastského, Džedamenenefanch, náčelník Mešmešů z Mendéty, Pačenfiho z Pi-Sopdu a Pimaje/Pamiho z Búsíridy, dohromady patnáct velmožů.

Teprve pak začal vyjednávat o míru Tefnacht a Núbijcům se formálně podrobil v Saji, nikoli aby osobně "padl před ním na břicho", ale vyjednavačům Pijovým. 

Pije donutil v Thébách Ammónovu velekněžku ("božskou manželku") Šepenupet I., dceru Osorkona III. z Dvacáté druhé dynastie, aby adoptovala a přijala jeho sestru za velekněžku Amenirdiu (I.); královští sourozenci byli dětmi krále Kašty, viz rok 751 a o rodině dále rok 720. Amenirdis pravděpodobně fungovala v Thébách a Egyptě jako místokrálovna Pijeho (zemřela asi za Šabataky).

Po tomto tažení odplul Pije s velkou kořistí a "dary" do Napat a pravděpodobně již nikdy do Egypta nevkročil, viz roky 720 a 716. Poměry v Dolním Egyptě se pravděpodobně brzy vrátily do starých kolejí a Tefnacht si znovu nárokoval suverenitu, viz rok 720. 

Byl to faktický začátek vlády Dvacáté páté dynastie zvané aithiopská nebo nubijská (srov. ovšem rok 751; u vlády do roku 655)

Wezíry XXV. dynastie na severu byli: Mentuhotpe, Harsiese, Džedkare. Wezíry XXV. a XXVI. dynastie (nelze přesně odlišit) na jihu byli: Harsiese, jeho syn Nesmen, Anchhor, Nesipaqašuti, Pediese, další syn Harsieseův, Chamhor, Pahrer nebo Harsiese, syn Chamhorův, Nesmen, jeho bratr, Nesipaqašuti, Nespamedu, Nesipaqašuti Iri, Džedwebasettiuefanch.

O možném původu kúšitských vládců z dolnonúbijských místokrálů Osmnácté dynastie/sa-nisut-n-kuš srov. rok 1567.

Pije vystupoval jako velezbožný muž oddaný Amunovi a tradičním egyptským kultům a zvyklostem. Zakazoval neobřezaným přístup ke dvoru a "rybožroutům" ze severu, poněvadž je měl za nečisté. Kdo byl proti Pianchovi, ten byl rouhač.   

Časové údaje tohoto století egyptských dějin jsou velmi nejisté a spekulativní, většinou známe jen jména vládců, ne vždy jejich následnost a příbuznost. Země žila v permanentní anarchii.