739-730
739
10, 2
a. u. c. 15
V Messénii se v první velké polní bitvě nepodařilo Sparťanům vedeným králi Theopompem a Polydórem domácí prorazit. Přesto byli Messéňané donuceni opevnit se na hoře Ithómě, která se stala střediskem messénského odporu ve válce, v níž měli Sparťané převahu.
Ithómé, jinak hlavní messénské kultovní místo, bude patřit mezi poslední místa odporu i v dalších messénsko-spartských válkách (viz roky 685 a 464). Tradovalo se, že Theopompos padl do zajetí a že jeho manželka Chilónis požádala Messéňany (uchovaná podoba hovoří o Arkaďanech), aby jí dovolili návštěvu. Ve vězení si prý s chotěm vyměnila šat a Theopompos unikl. Později prý král lapil jakéhosi kněze a Chilónidu za něj vyměnil.
Ve Spartě brzy (?) na to (což se asi vztahuje až k roku 734, viz tam) zemřel Eurypóntovec Theopompos, syn Níkandrův (vládl od roku 785). Následoval Zeuxidámos, syn Archidámův a Theopompův vnuk (vládl do roku asi 700).
Podle jiné tradice následoval po Zeuxidámovi Archidámos I., Agasiklés, Aristón (asi v letech 550 - 510) a Démarátos (asi v letech 510 - 491). Podle ještě další tradice vládl po Theopompovi Anaxandridás I., Archidámos I., Anaxilás, Leótychidás I. (za něho messénské povstání?), Hippokratidás (otec Agésiklea a Agésiláa, dědy Leótychidy II.), Agésiklés, Aristón, Démarátos a Leótychidás II. (viz rok 650 a Seznamy králů).
Tažení krále Tukulti-apil-Ešarry III. na sever proti Urartu, Sarduri II. byl opět poražen. Jižní část Urartu připojena k Assyrii, Nairi na východě se definitivně stala assyrskou provincií, viz rok 744. V zemi Ulluba nedaleko severně od Assyrie Assyřané postavili pevnost Aššur-iqíša/"Aššur podaroval", sídlo guvernéra/bél pícháti provincie; Assyřané si chystali cestu pro invasi do Urartu.
738
10, 3
a. u. c. 16
Podle jedné hellénské tradice založili t. r. Korinthští na Sicílii osadu Syrákúsy (srov. rok 733).
Assyřané pod Tukulti-apil-Ešarrou III. se vypravili proti dalším členům protiassyrské koalice na západ. Porazili a sesadili chetitského vládce Tabalu jménem Waššurme/Uassurme (=Wašu-Šarma), Tuatova syna. Na jeho místo byl dosazen neurozený Chullu/Chulli, který se ale mnohem později též nakonec postavil proti Assyřanům (viz rok 713).
Tabal, ass. Bít Burutaš nebo Burutiš, jehož jméno si ještě v hellénismu podrželi místní Tibaranové, leželo ve východní části pozdější Kappadokie. Jeho vládci a z určité části i obyvateli byli Chetité. Nejstarším doloženým chetitským vládcem Tabalu byl roku 837 Tuatte (chet. Tuwati), následovali Kikki a Tuwati II., otec Waššurmeho.
Tabal byl konfederací chetit. státečků v této oblasti, ale o jejím uspořádání nevíme nic. Mezi spojenci tabalského "krále" a zároveň i protivníky Assyřanů jsou jmenováni též vládci měst a oblastí Tabalského království, jako Urimme z Chubušny (hellénistických Kybister) a Ušchitti z Tuny, později ještě jeho nástupce Kurtí/Gurtí a Kiakki ze Šinuchtu či Šinachuttum: roku 718 byl tento Chetita, spojenec Frygů/Muški, ve válce Assyřany poražen, jeho město vyrabováno a Šarru-kénem II. předáno dosud věrnému Kurtímu, viz dále rok 713.
V severní Syrii obsadili Assyřané království Unqi/Pattin, jehož poslední panovník Tutammu byl deportován se svou šlechtou do Assyrie. Původně chetitský stát z konce 10. století byl důkladně vypleněn a proměněn v assyrskou provincii jménem Kulláni (podle sídelního města království Kunulua, dn. Tell Ta‘jinat v TR).
V téže době se Aššurovi podrobil i chetitský král Pišíri z Karchemiše (srov. rok 765). Tukulti-apil-Ešarra k říši mimo jiné připojil Chatarikku a kraj kolem Hamátu až ke Středozemnímu moři.
Tribut ze zemí západu t. r. platili Aššuru: Kuštašpi z Kummuchu, Rachiánu/Rasun z Damašku, Mnachém ze Samareie, Chírám z Tyru, Sibitti-biʾil z Gubly/Byblu, Urikki/Awariku z Qúe, Pišíri z Karchemiše, Éní-il z Hamátu, Panammu ze Samʾalu, Tarchulara z Gurgumu, Sulumal z Melidu, Dadílu z Kasky, Waššurme z Tabalu, Ušchitti z Tuny, Urballá z Tuchany (hellénistické Tyany), Tuchamme z Ištundy, Urimmi z Chubišny a královna Arabů Zabibé.
Mezi poraženými velmoži assyrské nápisy zmiňují jistého Azrijau/Azrí-Jau, panovníka nám neznámé země (poškozený text). Jeho theoforní jméno odkazuje na Jahweho, nicméně s královstvím Israél, severnějšímu z židovských států, nesouvisí.
Urballá neboli Warpalawa měl o tři desetiletí později nástupce ve svém synovi Muwacharanim, o jehož skutcích nevíme nic (jméno na "stéle z Niğde").
V Kilikii vládl někdy v této době jistý Azatiwadda/Azatiwata n. Azatiwara z hradu Azatiwataja, který si vybudoval, dn. lokalita Karatepe nad Pýramem/dn. Ceyhanem v již. TR v národním parku Karatepe-Aslantaş. Byl lenním poddaným n. guvernérem krále Awarika, ass. Urikkiho, srov. rok 850, panovníka adanského/Adanawa, luwijsky Chijawa. Oba patřili do klanu/rodu Mukšova (Mukšuš, řec. Mopsos, foin. MPŠ, „král Danunijim“, Danajců?).
Věštec Mopsos, zakladatel Apollónovy věštírny v Klaru a tří měst v Kilikii, byl současníkem Arnuwandy III. Chattušského, viz roky 1220 a 1200. Hérodotos tvrdil, že část Kiliků se nazývala Hypachaiové/Hypachaioi, snad narážka na ethnický mix chetitsko-achajský. Azatiwadda i Awariku ovšem byli vyznavači Ba'alovými.
Danuna/Danunijim jsou domácí označení pro Qúe, východní část Kilikie, viz dále rok 715. V Karatepe nalezena 1946 luwijskohieroglyficko-foinícká dvojjazyčná stéla, která umožnila vyluštění hieroglyfické luwijštiny užívané Syrochetity.
Z t. r. nebo po něm pochází první zmínka o Iónech/ass. Iaunája, Jamnája, Janája ve válce s Aššurem: o pirátském útoku Hellénů na foinícká města Samsimuruna/Samsimurrunája a Charisú měl co do činění assyrský guvernér foinícké oblasti Qurdí-Aššur-lámur, který o tom napsal králi Tukulti-apil-Ešarrovi. Odkud Hellénové za lupem připluli, nevíme (Kypr, Kilikie?), rozhodně ale neuspěli, neboť guvernér s hotovostí přispěchal a lupiči nestačili nic odnést, jak naskákali do lodí; srov. dále rok 715 a 711.
Assyřané masově deportovali obyvatelstvo podrobených zemí jinam, např. z aramajského Hamatu daleko na sever do Nairi. • Násilné přesuny celých ethnik zůstaly stálým atributem velmocenské politiky do moderních dnů. O prvním použití deportací městských populací hellénských států viz rok 485.
V Palaistíně se israélský král Mnachém vládnoucí v Šomrónu a v Damašku král Rasun/Rachiánu, hebr. Rsín, Rzín, vykoupili z hrozícího útoku assyrské armády a stali se rovněž dynasty poplatnými Aššurovi. Mnachém musel zaplatit jeden tisíc talentů stříbra, což asi znamenalo přes třicet až dvakrát tolik tun kovu (to podle standardu babylónského či júdského).
Vypsal proto mimořádnou daň po padesáti šekelech na movitého muže, něco mezi čtyřiceti až osmdesáti dekagramy stříbra (srov. v přílohách v oddílu "míry & váhy"); plátců kapitální daně tedy v jeho království bylo šedesát tisíc. Odhadnout z toho přesněji počet všech svobodných obyvatel Israéle možné dobře není: půl milionu až jeden? O chudší a méně lidnaté Júdě se soudívá, že v této době měla c. dvě stě tisíc obyvatel. Srov. o prosperitě obou židovských států roku 797.
737
10, 4
a. u. c. 17
Tukulti-apil-Ešarra III. prošel o svém devátém tažení severním Elamem k jezeru Urmia a celou oblast pak následujícího roku připojil k assyrské provincii Nairi, tribut mu dali též Madája/Médové a král Ellipi Talta/Dalta na západu dn. Íránu (viz o něm též roku 714).
Vedle množství dynastů kmenových státečků na západu dnešního Íránu, které se podrobily, byl z větších též král Mannajů Iranzu, který za Assyřanem putoval do Dúr Tukulti-apil-Ešarry, kde mu políbil nohy a vydal cenné dary.
V Israéli zemřel král Mnachém (vládl od roku 746). Nástupcem se stal jeho syn Pqachjá/Peqachjá, Pqachjáhú, PQCHJH, řec. Fakeiás, lat. Phaceia, ass. Paqachu, bibl. č. Pekachia, který vládl jen do roku následujícího, kdy byl zavražděn velitelem jízdy s podobným jménem Péqach, PQCH, řec. Feka, bibl. řec. Fakee, lat. Phacee, bibl. č. Pekach.
Vrah se prohlásil králem a vládl do roku 730. Na rozdíl od Pqachjáhúa byl protiassyrský, to byl asi důvod převratu, a tím pádem i protijúdský, neboť jižní židovský stát byl právě spojencem Assyřanů.
Město Nepet/řec. Napata je poprvé uváděno jako residenční město králů země Kúš/Núbie, srov. rok 751. Jméno však známe již z doby vlády egyptského krále Ahmoseho I. (tj. 1570 - 1546), město pro Egypťany založil a opevnil až 1480 či 1479 král Thutmose III., za něhož sahala moc Egypta na jihu nejdále.
736
11, 1
Leócharés z Messénie
a. u. c. 18
Podle jednoho z tradičních údajů z Korinthu založeny na Sicílii Syrákúsy (viz též rok 738; srov. ale rok 733) a Katana (k tomu viz rok 728).
Další výprava krále Tukulti-apil-Ešarra III. proti Urartu. Sarduri II. byl již potřetí v rozhodující bitvě poražen, tentokrát před svým sídelním městem říše Tušpou/Turušpou. Města se ale Assyřanům dobýt nepodařilo. Assyřané loupili po celé zemi, aniž by se jim někdo postavil. Snad k této události se vztahu kronikářský záznam, že z horských oblastí odvlekli Assyřané 60.500 lidí.
V Jerúsalému zemřel po dlouhé nemoci júdský král 'Azarjá alias 'Uzzijáhú (vládl od roku 773). Nástupcem na trůnu byl jeho syn a v posledních letech spoluvládce a d. f. panovník Jótám, JWTM, Iósás, bibl. řec. & lat. Ióatham, jehož samostatná vláda byla velmi krátká (viz následující rok; spoluvládcem svého otce od roku 751).
Do doby, než onemocněl malomocenstvím, vedl 'Azarjáh války s Filisty, Araby a podřídil si království Ammón. Zmocnil se okolí Aqabského zálivu, obnovil přístav Elat/asi starý Ezjon-geber, viz rok 873, a tím zjevně též obchodní plavbu po Rudém moři. Jótám byl rovněž oddaným jahwistou, zůstal ve svém residenčním městě a vybral tribut od Ammónů, které podrobil jeho otec.
735
11, 2
a. u. c. 19
Eretreia založila katoikii Korkýru, když z ostrova předtím vyhnali illyrské Liburny (srov. rok 706, kdy byla osada znovu založena Korinthskými, resp. rok 733, kdy Korinthští vyhnali eretrijské osadníky z ostrova).
Tohoto roku byl na Sicílii na úpatí hory Aitné (Aetna, č. Etna) na území Sikelů osadníky z Chalkidy založen Naxos, podle některých jako první hellénská osada na ostrově (srov. starší datum, rok 741). Oikistem neboli lokátorem osady byl Thúklés či Theoklés z Chalkidy n. Athén, kde nejprve kolonisační návrh předkládal, když však nebyl zájem, obrátil se na Chalkidské (srov. rok 756 a 730).
Chalkidští zprvu sdíleli osadu s domorodými Sikely, ale brzy se raději Helléni dali do spojenectví s osadníky sicilských Megar a založili Leontíny. Thúklés je však snesl pouze půl roku a pak je vyhnal, viz rok 728.
Jak souvisí jméno sicilské osady s kykladským ostrovem Naxem, není jasné. Egejští Naxijští někdy po této době kolonisovali části thráckého pobřeží a oikisty zdejších osad byli Skellis a Kassamenos z Naxu. Oba loupežili po Thessalii a Peloponnésu, unášeli ženy. Oba se zamilovali do ženy jménem Pankrató, dcery Ífimedy, a oba si v té souvislosti vzali život; celý příběh neznáme.
Tukulti-apil-Ešarra III. opět v Syrii. Jak pro assyrskou přítomnost, tak pro vlastní rozpad koalice nemohli vládci koalice z roku 740 pomoci králi Urartu (srov. rok předcházející, resp. rok 742 a 740). Assyřané se připojili ve válce moderně zvané syrsko-efraimské na júdskou stranu (viz níže).
V Jerúsalému zemřel po krátké vládě júdský král Jótám (41; na trůně od minulého roku), nástupcem se stal jeho syn Ácház, řec. & lat. Achaz/Achazos (20; vládl do roku 728).
Jako poslední s júdských králů válčil s Pelešty/Filisty, jejichž jméno, zřejmě s postupující assyrskou likvidací národa, koncem 8. století mizí z historie (srov. roky 1400, kde výčet států jejich pentarchie, 1200 a 1191).
Králové Rasun z Damašku (Aram) a Péqach z Israéle v protijúdské koalici plenili zemi a neúspěšně oblehli Jerúsalém. Rasun dobyl na Rudém moři přístav Ejlat, řec. Élathús, srov. rok 736. Ácház v nouzi sáhl k nebezpečnému kroku a povolal na pomoc své spojence Assyřany, jimž na podporu své žádosti poslal velké dary (viz zde výše a rok následující).
Zatímco Jótám se svým otcem patřil do tábora jahwistů, Ácház se klonil ke kanaánskému polytheismu n. henotheismu. Když se Ácház setkal s Tukulti-apil-Ešarrou v Damašku, který Assyřan roku 732 dobyl, spatřil v chrámu sochu kteréhosi z bohů a jeho oltář. Nařídil pak zavřít v Jerúsalému Jahweho chrám, napodobit kult držený v Damašku a obnovil v Jerúsalému obětování bohům.
- Předchozí
- Další >>