719-710

719

olympiada  15, 2

mesto  a. u. c. 35

Podle veskrze tradičního a neověřitelného údaje vypukla válka Lakedaimonských s Argem o město Thyrea (trvala až do roku 544, viz tam). • Nepřátelství Sparťanů a Argívských bylo letité a jejich soustavná řevnivost trvala do samého konce obou dórských státních útvarů (srov. rok 669).

V Urartu král Rusa I. přemohl definitivně všechny své domácí odpůrce (srov. roky 733 a 725) a mohl se proto otevřeně postavit Assyřanům. Šarru-kén II. dosadil na začátku své vlády za krále Mannájů Azua, syna Iranzuova. Proti Azovi však podporoval Rusa protiassyrské dynasty Bagdattiho z Wišdiš/Bagadátés a Metattiho ze Zikirtu, vládce Médů (viz dále rok 715). Při Assyřanech držel po celou dobu král Janzu z Nairi a posílal Aššurovi tribut (rodem asi Kassita, nikoli osob. jméno, ale kass. "král", srov. rok 849). 

T. r. pak Rusa I. vpadl do země Mannai jižně od jezera Urmia, král Aza byl poražen a zabit a Rusa dosadil na mannájský trůn jeho bratra Ullusunua. • Jméno Mannájů se objevuje spolu se jménem Médů poprvé roku 835 v době tažení krále Salmán-ašaréda III.

Zřejmě ještě před tímto datem se obnovila protiassyrská koalice ve východní Anatolii, kterou dali dohromady Mita z Muški (= řec. Midás z Frygie, viz rok 742), s Chetity Urikkim z Qúe, Piširim z Karchemiše/ass. Qarqamiš a Chullem z Tabalu (dále viz rok 717).

V Číně ve státu Wej zavraždil Čou-sü/Zhouxu vévodu Chuana/Huan (735-719; srov. viz rok 722), a prohlásil se vládcem. Chuan byl synem vévody Čuanga I. z Wej (758-735?), ale otec preferoval Čou-süa, syna svého ministra, ačkoli o něm byo známo, že to je násilník. Čou-sü se spojil s velmoži států Sung, Cchaj a Čchen a pokoušeli se dobýt sídelní město státu Čeng. To se jim nepodařilo, po pěti dnech odtáhli a na podzim Čengy porazili v poli a uloupili úrodu.

Š' Čchüe/Shi Que, ministr Čuanga I. z Weje, zavraždil usurpátora Čou-süa, ale o život přišel též ministrům syn. Wejové zvolili Kung-c' Ťina/Gongzi Jin vévodou pod jménem Süan/Xuan (vládl do roku 700). Následujícího roku 718 vpadli do Weje v odplatu za loňský útok Čengové s třemi armádami. Wejové se spojili se státem Jan, Čengové s lidem Č'/Zhi po půl roce Jany porazili na území Severních Č' porazili. Na to vpadli na území Čengu Sungové, oblehli jeho stejnojmenné sídelní město a roku 717 ho dobyli, viz pokračování válek roku 702sqq. • Vévoda Süan si později nepřál, aby následníkem trůnu byl jeho starší syn Ťi-c'/Jizi, líbil se mu mladší Šuo. Jeho mladší bratr Šou Ťi-c'a varoval, že ho na chystané diplomatické misi čekají najatí bandité, aby ho zavraždili. Korunní princ to odmítl, tak ho Šou opil, zaujal v koloně jeho místo a briganti ho zabili. Když se Ťi-c' probral, žádal od padouchů rovněž smrt... Nástupnictví Süanovo ve státu Wej roku 700 není jasné. 

Po té vpadl Čuang z Čengu (744-701) do Čchenu/Chen a ukořistil tam značný lup a pak se poprvé ukázal o dvora čouského císaře Chuana. Nebyl však přijat dle dvorských rituálů na úrovni. Roku 716 uzavřely mír státy Sung a Čeng, Čchen a Čeng, vydržel však jen dva roky. Krátce vydržel též mír z roku 715 státu Čchi/Qi se Sungem, Wejem a Čengem.  

Roku 717 panoval hlad v Lu, jehož vládce žádal o obilí ze Sungu, Weje, Čchi i Čengu.  

 

718

olympiada  15, 3

mesto  a. u. c. 36

Mita, král Frygů/Muški, vpadl po assyrském útoku na východní Kappadokii do assyrskéhho Qúe (srov. rok předešlý a následující). Byl neúnavným protivníkem Assyřanům na západní frontě. 

 

717

olympiada  15, 4

mesto  a. u. c. 37

Na Sicílii byl ze Zanklé osadou Mylai osídlen poloostrůvek Chersonésos, Chersonésos tés Sikeliás.

Pisiris, vládce v Karchemiši, a Mita (řec. Midás), král v zemi Muški (řec. Frygie), kteří se roku 720 nebo 719 postavili na odpor Assyřanům (viz rok 719), byli zcela poraženi. Karchemiš/ass. Qarqamiš, poslední nezávislý městský stát Chetitů na Eufrátu, ztratil samostatnost a jeho poslední vládce zemřel v assyrském zajetí (srov. roky 765 a 738): jeho území proměnili vítězové ve svou provincii. V Tabalu, ass. Bít Burutaš, sesadili v chetitském "konfederačním království" (srov. rok 738) Assyřané krále Chulla, který se rovněž podílel na koalici s Frygy roku 719 či 720 (vládl od roku 738). Za jeho nástupce Assyřané určili jeho syna jménem Ambariš či Ambaridi (viz rok 713).

V Elamu zemřel král Chumban-nigaš I. (ass. Ummanigaš; vládl od roku 742). Nástupcem se stal syn jeho sestry, jejíž jméno neznáme, a Chumban-numeny Šutruk-Nachchunte II., Assyřany zvaný Ištar-chundu (vládl do roku 699).

 

716

olympiada  16, 1

vitez  Pýthagorás z Lakónie

mesto  a. u. c. 38

Podle jedné tradice sesadil v sídelním městě Lýdů Gýgés (ass. Gugu) s pomocí uražené královy manželky posledního Hérákleovce na lýdském trůnu Kandaula, řec. Myrsila, syna Myrsova, a zabil ho. • Hérákleovci vládli Lýdům podle starověkých údajů od roku 1221 (nebo 1200 či 1183). Starší název pro Lýdy byl Maša, řec. Máiové/Méiové.

Gýgés byl synem Daskylovým z rodu Mermnadů a vládl do roku 678 (viz tam poznámku ke chronologii). Podle jiné verse než hérodotovké (Lýd Xanthos) se Kandaulos (dynast. jméno?) jmenoval Sadyattés (I.) a zamiloval se do Túdóny, dcery mýského krále Arnóssa. Gýgés se ji pokusil na cestě do Lýdie znásilnit, což se mu nepodařilo. Ještě téže noci zavraždil krále a Túdónu si vzal za ženu.

Během své vlády porazil iónský Mílétos, ale vedl s ním a zjevně se všemi Ióny vleklé války a Smyrnu a obsadil Kolofón. Byl prvním z Lýdů, který posílal do Delf Apollónovi stříbrné a zlaté dary, které tam ve velkém množství byly k vidění ještě v době Hérodotově, srov. rok 742.  • Lýdové žili pod vládou rodu Mermnadů do roku 547.

Podle jiné tradiční datace lýdských dějin se dostal Gýgés na trůn až roku 678 (pak vládl do roku 643; k této tradici srov. rok 721 a srov. v oddílu dynastové v.). Moderní historikové kladou dynastickou změnu v Lýdii do let 685 až 675.

Pád Smyrny souvisí s Magnétem, básníkem a ženami i muži obletovaným fintivým krasavcem. Padl do oka též Gýgovi. Magnés opěvoval hrdinství Smyrenských v bitvě s Amázonkami a závistiví příbuzní žen, jimž věnoval svou pozornost, pěvce chytli pod záminkou, že se ve zpěvech nezmínil o nich. Roztrhali mu šat a ostříhali. To opět bylo záminkou pro Gýga, vpadl do Iónie a dobyl Magnésii, asi Sipylskou.  

Mílétským (město bylo údajně založeno Ióny podle vyšší datace roku 1285, nižší 1077 n. 1044, nicméně osídlení městského typu zde mnohem starší, cf. Millawanda a krétské osady) udělil Gýgés právo založit osadu Abýdos (viz rok 675), v této době založili Mílétští ještě Kýzikos (viz rok 756), Sinópu (srov. tamtéž; poprvé ale město založeno již prý Autolykem, jedním z Argonautů), Amísos, Trapezús a Fásis.

 

V Římě 7. července/červencové (tehdy ještě quintilské) nóny zemřel nebo byl senátory zavražděn první král Romulus (narozen roku 769, viz tam o dalších datovacích možnostech, vládl od roku 753, od vzniku města, které sám založil). Oblíbený u vojáků a lidu, neoblíben zůstal po celou dobu u senátorů, ačkoli instituci sám zavedl: Romulův osud sdíleli po mnoha staletích první z principů-císařů. K životním datům Romulovým a shodě s astronomickými údaji viz rok 769. Krátce vládli mezikrálové z jednotlivých klanů, senátoři rozdělení do decurií, interreges (viz rok následující), každý jen pět dnů.

Bezdětný Romulus byl po smrti zbožněn a jeho kult se jménem Quirinus později ztotožněn s kultem boha války Martem. Jistý Iulius Proclus s ním mluvil, když odcházel do nebes a jméno Quiritus mu doporučil, praví tradice. Jeho rodná chýše n. ta, v níž vyrůstal, poslední hmatatelná památka na zakladatele Města, shořela během jakýchsi obřadů pontifiků roku 38. Nicméně v února 2020 archeologové objevili v sousedství curie na Foru hypogeum/podzemí svatyni se sarkofágem z c. šestého století a oltářem a šířila se domněnka, že jde o místo Romulova kultu.  

Římané sami si podle toho oficiálně říkali Quiritové, populus Romanus Quiritium, Lid římský Quirítů.

Řím neznal stálého královského paláce a jeho monarchové bydleli v různých částech Města: Numa na Quirinálu, Tullus na Velii, Ancus na konci Svaté cesty, Tarquinius Priscus u jedné z městských bran, Servius na Esquilínu, Tarquinius Suberbus někde v jeho sousedství.  

 

V Nubii zemřel Pej/Pije, vládce země Kúš od roku c. 751 a většiny Egypta od roku asi 730, první král XXV. dynastie. Byl prvním núbijským potentátem, kterého v Napatách pohřbili do pyramidy. Nástupcem se stal jeho bratr Šabaka, řec. Sabakós, trůnním jménem Nefer-ka-Re, Hor Sebeq-raui. Neprodleně přikročil k likvidaci dolnoegyptské, převážně libyjské konkurence, jíž si otec nevšímal, srov. rok 720 a viz rok následující (vládl do roku 695).

Nejstarší Šabakův syn Horemachet/Haremachet se nestal korunním princem, ale Ammónovým veleknězem/"prvním knězem" v Thébách (místo bylo z důvodů, které neznáme, dlouhé roky neobsazeno). Jeho nástupcem se stal syn Horchebi/Harchebi. Starostou Théb byl jistý Karabasken.

Podle výkladu nových nálezů nebyl následníkem Pejovým Šabaka, ale Šabataka/Šebitku a teprve jeho nástupcem Šabaka, srov. rok 695. Při zachování našeho pořadí lze interpretovat chronologii egyptských dějin dějin i takto: Pije králem v Kúši roku 753, 734 porazil Tefnachta, který zemřel roku c. 726, roku 721 po smrti Pijeho králem Kúšitů Šabaka, následujícího roku obsadil Egypt, ale jeho vojevůdce Ré'u poražen Šarrukénem u Rapichu, 707 zemřel Šabaka a jeho bratr Šabataka/Šebitku vydal Jamaniho Ašdodského, viz rok 711. 

 

715

olympiada  16, 2

mesto  a. u. c. 39

Sabín Numa Pompilius z Cur, kde kdysi vládl T. Tatius, řec. Númás/Nomás, byl zvolen římskými senátory králem (narozen v roce a dni založení Říma; vládl do roku 672). Rozšířil počet měsíců římského kalendáře z desíti na dvanáct, ianuarius udělal prvním měsícem roku, vystavěl Capitolium, údajně Ianův chrám (viz ale rok 295), zavedl řadu náboženských pravidel a kněžských úřadů státních kultů. Oblékl senátory do togy s purpurovým pruhem, krále do purpuru se zlatým pruhem, v purpuru úřadoval pontifex maximus.

Zřídil volený doživotní úřad nejvyššího kněze pontifika maxima, jemuž byli podřízeni další kněží: sbor pontifiků, tři kněží zápalných obětí flaminové „vyšší“, tj. Iovovi, Martovi a Quirinovi, a dvanáct dalších flaminů, tzv. nižších, dva sbory dvanáct kněží-tanečníků saliů, dvacet fetialů, devět až šestnáct augurů, dvanáct bratří arvalských s věnci z klasů na hlavě a bílými stuhami i šest (dříve čtyři) vestálek. Collegium pontificum se skládalo z vlastních pontifiků, z krále-obětníka, flaminů a z vestálek. Prvním z nejvyšších pontifiků se stal senátor Numa Marcius, jemuž dal Numa za ženu Pomponii, svou dceru s manželkou Tatií, srov. rok 746, matku krále Anka Marcia. 

Numovi údajně při zavádění římské „ústavy“ radil Pýthagorás Spartský, olympioníkos z roku 716, když cestoval po Itálii. • Roku 181 byly prý na poli písaře L. Petilia pod římským Ianiculem nalezeny v kamenné skřínce Numovy řecké a latinské náboženské texty (?), viz také tam a v indexu pod knihy. Na doporučení jeho jmenovce a praetora Q. Petilia a po jeho přísaze, že obsahují věci, které by mohly vést k porušování náboženských praktik a že je proti „zájmu státu“, aby byly čteny a uchovány, rozhodl senát o jejich veřejném spálení. - Státní censura po římsku a asi i první v západní Evropě...

Zřejmě tohoto nebo již předešlého roku porazili Assyřané krále Urikkiho z Qúe (srov. rok 740 a 719). Z Qúe udělal Šarru-kén II. assyrskou provincii téhož jména. Urikki neboli chet. Awarikuš byl králem Danuny (Danúnijim = Danaoi, ass. Qúe, Quwá, což může pocházet z Achíjawa, Achavoi, Achaioi?), a to je vedle slova Adana domácí označení pro pozdější východní Kilikii, kde žilo smíšené anatolsko-helléno-semitské obyvatelstvo. Urikki byl z dynastie, která zde vládla od 13. století a kterou založil dynasta Mukšaš, Mukšuš, foinícky MPŠ, řec. Mopsos, viz rok 738.

Kiličtí dynastové požívali i nadále určité autonomie. Země se však již nikdy nedočkala suverénního postavení, protože z provincie Assyřanů se stala provincií Babylónců, Peršanů a nakonec Seleukovců, v obou posledních případech již pod názvem Kilikie a jako satrapie (o římské provincii Cilicia viz rok 103 a 102) .

Ještě téhož roku se Šarru-kén II. vypravil z provincie Qúe proti Midovi/Mita, aby konečně oslabil moc Frygů/Muški v regionu (viz rok 709). V kilických bojích padla zmínka též o likvidaci nájezdu Iónů/Iaunája "žijících jako ryby v moři na Západě". O koho z egejské oblasti šlo, nevíme, srov. rok 738 a 711. 

Urartský král Rusa I. uzavřel spojenectví s králem Médů Dajukkem, řec. Déiokés. Šarru-kén II. s vojskem táhl do Mannaje, aby zde rozbil posílenou protiassyrskou koalici z roku 719, viz tam. Médové byli poraženi, Dajukku s rodinou doživotně internován v Hamatu, médský dynasta Bagdatti z Wišdiš/řec. Bagadátés byl zaživa stažen z kůže (srov. rok 719 a ke jménu viz rok 141). Jeho synu Kaštaritovi/řec. Kyaxarés se podařilo uprchnout (srov. rok 673, kde však jiný Kyaxarés, ale rodové nepřátelství k Aššurovi povstalo asi někdy v této době)

Ullusunu z Windiše, bratr Azův, který stačil rychle změnit stranu, viz rok 719, byl Assyřanem dosazen k vládě nad kmeny země Mannai, a k tomu dostal od Assyřanů tu část Mannaje, kterou od roku 719 držel v zástavě král Rusa I. (srov. tam). Mezi poraženými dynasty v regionu (již o šestém tažení roku 716 a sedmém t. r.) byl Itti z Allabrie, který byl se všemi svými lidmi přesídlen do Hamátu, a Aššur-le'u z Karally, jehož zemi připojil Šarru-kén k provincii Zamua/Lullumu, lidi poslal rovněž do Chamatu a jeho samého stáhl z kůže. Když se obyvatelé pod Amitaššim, bratrem Aššur-le'a odvlečeného do Assyrie, vzbouřili a byli likvidováni, zůstala Karalla provincií samostatnou. Ještě v roce 706 se Karalla měla vzbouřit, ale o události jinak nevíme zhola nic. 

Poplatnost Aššurovi potvrdila Šamší, královna z Aribi čili Arabů (srov. rok 720), stejně tak jako král It'ámar či It‘amrá ze Sáby, který je zároveň prvním známým mukarribem (= knížetem-veleknězem) jihoarabských/jemenských Sabajů. Z assyrských pramenů známe ještě mukarriba Kariba‘il Watar I., ass. Karibi-ilu, a to z doby kolem roku 685 (viz rok 600, seznam panovníků viz v indexu s. v. Arabové). • O Sabatajích dále viz rok 600. Kmeny Arabů, jejichž kultovní hlavou, královnou, byla Šamší, kočovali mezi Hidžázem a jižní Syrií. Téhož roku dal Šarru-kén II. přivést beduíny do Samarie natrvalo a usadil je zde jako další nežidovské kolonisty. Zároveň obnovil pod assyrským vojenským nátlakem král Chizkija tributární postavení Júdy vůči Aššurovi.

V Egyptě porazil Šabaka, král Dvacáté páté nubijské dynastie, před sídelním městem Delty Sais krále Bokchoria, druhého a posledního vládce Dvacáté čtvrté dynastie (vládl od roku 720, dynastie od roku 730) a dal jej upálit v jeho vlastním královském paláci (událost nelze přesně datovat, ale musela se seběhnout před rokem 711)Šabaka se tak stal po velmi dlouhé době prvním panovníkem, který vládl jako jediný celému Egyptu (srov. rok 770). Jeho guvernérem v Saji byl možná onen Ammeris/Amaés, který se c. 697 prohlásil králem (?), viz rok 664.

Téhož roku ale poprvé Egypt zaplatil vasalský tribut Aššurovi. Šabaka přesto vedl v době své vlády (zástupné) války s Assyřany v Palestíně a vyhledával protiassyrské koalice.

 


  

714

olympiada  16, 3

mesto  a. u. c. 40

Assyrský král Šarru-kén II. se na svém celkově osmém polním tažení (a čtvrtém do Íránu) vypravil opět proti Urartu. Prošel na východ od ní zemí Zamua/zvané nyní Lullumu a Mannai, kde přijal dary/tribut od vládce Ullusuna (viz rok předcházející). V Chárcháru, z něhož udělal král pevnost, kterou pojmenoval po sobě Kár Šarru-kén, jižně od zemí Allabria a Parsumaš, kde dostal mimo jiné dary od 28 médských dynastů. Město Kišaššu n. Kišisim upravil na assyrskou pevnost Kár Nergal a pak se vrátil zpět do Mannaje.

Šarru-kén hnal pak urychlenými pochody unavenou armádu proti Urartejcům a zaskočil je. Pustil se do boje, ačkoli většina vojska ještě nedorazila. V bitvě v zemi/u města Wišdiš/Uišdiš pod horou Wauš/Uauš, snad dn. Sahend, jižně od Tabrízu, porazil krále Urartu Rusu I. a jeho médského spojence Metattiho ze Zikirtu (což byla též část Mannai). V boji vyrazil se svým bojovým vozem přímo na Rusu, jehož koně byli zabiti a král se zachránil útěkem, jak praví assyrské kronikářské podání. 

Od západu pak prošel vládce Aššuru kolem jezera Van ("Horní moře") opět k jihu, zničil třicet urartských pevností, vyvrátil Musasir, zemi krále Urzany na severní hranici Assyrie, viz rok 725.

Rozhodující útok na sídelní město přišlo v noci 24. října po úplném zatmění měsíce. Město s palácem a chrámem Assyřané vyrabovali a mezi obrovskou kořistí byla též kultovní socha Chaldiho, národního boha Urartejců (musasirský chrám Chaldiho a jeho manželky Bagbartu ležel mimo kmenové území Urartu, přesto byl "svatým městem" urartských elit, pravděpodobně churritského původu).

V království Ellipi se mu podrobil Dalta/Talta a když byl z trůnu vyhnán povstalci, Assyřané ho opět dosadili k vládě. Po jeho smrti, asi 708, se do války o trůn pustili jeho synové Nibé, spojenec Elamu, a Išpabára, člověk Aššuru. S masivní vojenskou podporou Ispabára zvítězil, viz však jeho osud rok 702. 

Během těchto událostí vypuklo v měsíci nisannu/v březnu až dubnu v Urartu povstání pěti guvernérů proti králi Rusovi. V jejich čele stál králův vesír/ass. turtánu Kakkadánu. Povstalci se na čas zmocnili jádra říše, Rusovi se však v létě či až na podzim podařilo povstání krvavě potlačit, zabit i druhý z turtánů Ursinu.

Do oslabené říše vzápětí vtrhli Kimmerové/Kimmeriové, ass. Gimirrája, urart. event. Išqigulú, srov. o nich roku 775, a Urartejci byli zle poraženi, devět urartských guvernérů v bitvě padlo. Rusa I. si na útěku před nimi vzal život (vládl od roku 733; podle assyrského podání se král zabil mečem již po zprávě o pádu Musasiru).

Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Argišti II., který s útoky na assyrské imperium ustal, neboť protiassyrská koalice se rozpadla, viz roky 713 a 709 (vládl do roku 678). Urartejci vypomohli Assyřanovi při stavbě jako paláce v Dúr Šarru-kénu, Assyřané vrátili Chaldiho sochu do Musasiru. Argišti upevňoval za své vlády moc na své východní hranici v okolí Urmijského jezera v dn. íránském Ázerbájdžánu, v zemi Archu dobyl město Rutum/Rutumni a proměnil ho v urartskou opevněnou osadu. Severně od Vanu obnovil městské osídlení pod jménem Argištichinili. 

Po vyplenění Urartu se Kimmeriové pustili na západ do pozdější Kappadokie a proti Frygům (viz rok 709 a srov. rok 775). Na východě Kappadokie se jedna jejich část usadila natrvalo. 

O změně v Athénách viz rok 723.

V severní Číně porazili Číňané plenící Huny, resp. jiné nomády za ně v moderní době pokládané, popř. jejich předkové n. jiných sibiřských národů: do státu Čeng vpadli Severní či Horští Žungové/Rong, Pej Žung n. Šan Ž. ale v poli je vévoda Čuang z Čengu porazil, srov. rok 710. Čengové vedli nanovo válku se Sungy, srov. rok 719, roku 713 se utvořila koalice Čengů s Lu a Čchi, vpadli s císařským požehnání do Sungu a v poli jeho armádu porazili. Spojenci Sungů proti císaři se stal stát Cchaj, Wej a Čcheng, ale Čengové znovu v bitvě úspěšní. Roku 712 vpadli Čengové do státu Sü/Xu a jeho dynasta Čuang utekl do Weje. Na to se spikl ve státu Lu Kung-c' Chuej proti regentovi Jinovi/Yin a dal ho zavraždit. Suverénním vévodou Lu se nyní stal Chuan (do roku 694, o poměrech v Lu viz rok 722). Následujícího roku postihli Čínu velké povodně a státy Lu a Čeng uzavřely mír.   

 

713

olympiada  16, 4

archon  Leókratés (do r. 704)

mesto  a. u. c. 41

Šarru-kén II. zlomil povstání vasalů v zemi Tabal, které vedl král Ambariš, syn Chullův (viz rok 717), manžel Šarru-kénovy dcery Achat-abíšu. Ambaris byl po porážce deportován i s rodinou v řetězech do Ninive. Assyřané vytvořili z oblasti mezi řekou Halys a pozdější Kommágénou provincii Tabal a stavěli v zemi pevnůstky proti Frygům a Kaskům. Je zajímavé, že se v této oblasti nedostali do konfliktu s Kimmery; není o tom zpráv. 

Tabalové, později řec. Tibaranové, byli původně fryžský národ z jižního Kavkazu, který spolu s Muški-Frygy (tyto pojmy jsou zřejmě identické) vyvrátil kolem roku 1200 říši Chetitů a setrval v této části pozdější východní Kappadokie (srov. rok 51). Jiný z chetitských spojenců Mitových v Melidu Kurtí/Gurdí z Tuny/Atuny se osudem spojenců vystrašil, že se urychleně vrátil zpět do Aššurova objetí, srov. rok 738, kde též o Kiakkim ze Šinuchtu. Kurtí může být assyrská podoba fryžského jména známého v řecké formě Gordios/Gordiés, viz o něm roku 706sq. a 696.  

 

712

olympiada  17, 1

vitez  Pólos z Epidauru

mesto  a. u. c. 42

Šarru-kén II. dobyl povstaleckou zemi a město Melid, pozdější Meliténé, na vasalovi Tarchunazim, který zde vládl po Gunzinanovi, nástupci Sulumala (viz rok 740). Země Melid se spolu s Kammanu/hellénist. Komána Kappad. stala assyrskou provincií, která byla svěřena do správy věrnému vasalovi Mutallovi, vládci v Kummuchu, řec. Kommágéné (srov. rok následující). • Komány byly náboženským střediskem celého kappadockého regionu a sluly výstavností. Mnohem později Hellénům architektonicky připomínaly malý Korinthos.

 

711

olympiada  17, 2

mesto  a. u. c. 43

Kolonisté z Megar a snad i z Athén založili osadu Astakos, hellénistickou Níkomédeiu (viz rok 377 a 264).

Z t. r. pochází v assyrských pramenech další zmínka o Hellénech, Iamnája/Iaumája, viz předtím roky 738 a 715. Někdy před tímto rokem se zmocnil některý z Iónů filistínského města Ašdod a vládl tu. Šarru-kén předtím sesadil vládce města jménem Azuri a po něm jeho bratra a nástupce Achimeta/Achi-miti, také prý spiklence, který se však znelíbil domorodcům. Trůnu se v Ašdodu zmocnil onen Ión/Hellén (?), ass. Jamani, snad vůdce žoldnéřů, a t. r. před Assyřany uprchl kamsi na jih Egypta n. do Núbie/ass. výrazem Meluchcha, filištínská města byla Assyřany vyrabována. Z Núbie/Kúš však nešťastníka asi roku 707 vydal Šabaka n. Šabataka, viz rok 716. • Assyrské označení Iamnája nemusí znamenat jen Hellény, ale též národy západní Anatolie, například Káry, resp. jméno s kořenem jmn může být lokální semitské, srov. etymologii země Jemen/"pravý, šťastný". 

Assyřané po deseti letech míru vytáhli proti Babylónii. Chaldajský král Babylónu Marduk-apla-iddina II. byl Šarru-kénem II. poražen, unikl do kraje Assyřany označovaného jako Bít Zéri, snad jednoho z kmenových území Jakínů, a roku následujícího uprchl do Elamu (vládl od roku 722, resp. 721; srov. rok 720). Elamský král Šutruk-nachchunte II. (vládl od roku 717) mu však odmítl poskytnout asyl a sám se před Assyřany uchýlil do hor (dn. jihozápadní IR). 

Šarru-kén II., který se na čas usadil v Kiši, se pak prohlásil králem Babylónu/"uchopil Bélovu/Mardukovu ruku" a residoval tu do c. 706 nebo až do své smrti (vládl do roku 705): Aramajové a Chaldajové se dostali opět do područí Assyřanů (k tomu srov. rok 722 a 720).

V Babylónii následujícího roku dobyl Sargon centrum Jakínů Dúr Jakíni (viz druhé ztečení města roku 707). Pevnost Dúr Atchara/(Dúr Abichara?) proměnil v assyrskou s novým jménem Dúr Nabû a z celého jihu Babylónie deportoval více než sto tisíc Aramajů a Chaldajů na západ říše do Anatolie a naopak sem na jih dn. Iráku přesídlil obyvatele Kommágény/Kummuchu, země se velkým množstvím chetitské populace. Část území se dostala pod správu babylónského guvernéra, část pod gambúlského, popř. se tak stalo až roku 707sq. 

V Gurgunu, syrochetitském knížectví v jižní Kommágéně, vypukly nepokoje. Vládce Tarchulara (srov. rok 740) byl zavražděn svým synem Mutalluem (není totožný z dynastou Mutalluem z Kummuchu, viz rok 712). Do nepokojů zasáhli Assyřané: Sargon přeměnil knížectví v další Aššurovu provincii, která dostala jméno podle sídelního města Marqasi/dn. Maraş, resp. Kahramanmaraş v TR. Panovník a část obyvatelstva byli deportováni.

V syrochetitských státech končí v těchto desetiletích tradice hieroglyfické luwijštiny, srov. rok 1200.  

 

710

olympiada  16, 3

mesto  a. u. c. 44

T. r. nebo roku 708 založili Parští, Mílétští a Erytherští v Propontidě svou společnou osadu Parion.

Do téhož roku patří tradiční údaj o založení osad Krotónu (srov. rok 272) a Thasu (z Paru, srov. s dalšími trad. údaji roku 720 a 680) a Toróné (z Chalkidy). Krotón v jižní Itálii zakládal Myskelos (Myskellos) z Rhyp v Acháji, podle jiné verse byl rodem z Argu a hnán byl Hérákleem, který se mu zjevil ve snu (viz též rok 708), údajně mu pomáhal Archiás, zakladatel Syrákús, viz rok 733.

V Číně byly v letech 710 až 706 odraženy útoky „barbarů“ Pej-žung (srov. roky 771 a 769) na stát Čeng a Čchi. T. r. uzavřel s Žungy mír stát Lu. Roku 706 Severní Žungové/Bei Rong zaútočili na Čchi, ale s pomocí následníka čengského trůnu Kung-c' Chu byli nomádi znovu odraženi.