201-200

 

************************************************************

201.

Ol. 144, 4

111 SE

47 AE

(Ísokratés)

a. u. c. 553

Cn. Cornelius Lentulus a P. Aelius Paetus

************************************************************

V Helladě podnikl lakedaimonský král Nabis neúspěšné tažení do Messénie (srov. změnu od roku 211).

Zřejmě tohoto roku zemřeli v Athénách sourozenci Eurykleidés a Mikión, vůdci démokratické strany (srov. rok 229). Podle protimakedonské propagandy měli být otráveni na pokyn krále Filippa V. Jejich vůdcovské postavení ve státě znamenalo pro Athény dlouhou dobu míru. O velkých eleusínských mystériích nevědomky svou přítomností znesvětili dva mladí Akarnánové obřady, pravidelně konané v měsíci boédromiónu/září až říjnu našeho kalendáře. Athéňané je přesto odsoudili na smrt a popravili. 

Z toho povstala válka Akarnánů s Athéňanykterá byla součástí tehdejšího celosvětového, tedy celostředomořského, konfliktu (trvala vlastně do roku 197)Akarnánové následujícího roku vpadli s makedonskou pomocí do Attiky a plenili. Athénští zavolali na pomoc Rhodské, krále Ptolemaia Epifana a Attala Sótéra a nový vůdce démokratů v Athénách Kéfísodóros se vypravil hledat pomoc do Říma: byl to první případ takové mise z kontinentální Hellady. 

S vyslanci další hellénských států se obrátil s žádostí o přímluvu hlavně na ty z Římanů, které znal z první jejich války s Filippem, viz rok 215 a 211. Separátně pobývali v Římě vyslanci Attalovi a z Alexandreie. Tam naopak putovalo tříčlenné poselstvo, aby Epifanovi oficiálně oznámili porážku Karthága, aby králi poděkovali za pomoc a též, aby se ujistili o pomoci pro případ války s Filippem Makedonským, viz rok následující. 

Filippovy diplomaty v Římě pak senát výhrůžně varoval, aby se král držel mírové smlouvy z Foiníké z roku 205 a nenapadal hellénské státy (o makedonské politice na východ od Hellady tam však nestálo ani slovo, viz rok 205). Sópatra, velitele makedonského expedičního sboru do Afriky na pomoc Karthágincům o čtyřech tisících mužů, Římané pravděpodobně nevydali; patřil Sópatros mezi dvořany a královy příbuzné, viz rok 203. • Možná, že do této hektické doby spadá mise Athéňana Asklépiada v Alexandreji, který během egyptského pobytu zemřel a byl tam též pochován. 

Na podzim se stal počtvrté stratégem spolku Achajů Filopoimén (srov. rok 204).

Koaliční cíle králů Filippa a Antiocha z roku 202 daly rozhořet konfliktu, do něho byly zataženy téměř všechny státní útvary starého světa; v této souvislosti můžeme označit pátou syrskou válku s Filippovou snahou zmocnit se ptolemaiovských domén v Evropě za válku světovou, v níž se mimo jiné zahájil raketový vstup Říma, nyní bez kartháginských starostí, do východního Středomoří.

Obrněn spojeneckou smlouvou dobyl Filippos V. s flotilou Samos, vyhnal odtud ptolemaiovskou posádku (srov. rok 301, 295 a 281) a umístil posádky na Andros, Paros a Kythnos. Státy Rhodos, Býzantion, Kýzikos, Chios a král Attalos I. Sótér vyhlásily Filippovi válku. Rhodští s Attalem dokonce povolali na pomoc Římany. Filippos se vylodil v Asii, poplenil okolí Pergamu, zničil Níkéforion a jeho háj, údajně i několik dalších chrámů a oblehl Elaiu. 

V námořní bitvě u Chiu však byl jeho nauarchos Démokratés s 53 těžkými válečnými loděmi a sto padesáti lehkými koaličním rhodsko-attalovským loďstvem o 65 těžkých ("krytých/katafraktoi") těžce poražen, třebaže později král na chvíli tvrdil, že vítězství bylo jeho. Démokratés byl stržen do hlubin s potápějící se velitelskou lodí, v ohrožení života byli Attalovi nauarchové, bratři Dionýsodóros a Deinokratés ze Sikyónu. Dionýsodóros se zachránil z potápějící se lodi, kde zahynuli všichni až na dva jeho průvodce, s nimiž doplaval k nejbližší lodi. Nauarchos Rhoďanů Theofiliskos zemřel den po bitvě na těžká zranění, za nástupce určil Kleónaia; královské loďstvo pergamské řídil osobně Attalos, Filippos se držel zprvu v záloze. 

V závěru bitvy, kdy Rhodští Makedonce na svém křídle porazili, se Filippovu křídlu téměř podařilo zmocnit se Attala, jež však v nejvyšší nouzi a po opuštění své královské lodi unikl s jejím mužstvem do Eryther: dal na své lodi vyložit své oděvy a zlato, které Makedonce zdrželo. Na Filippově straně padlo na tři tisíce makedonských vojáků a šest tisíc veslařů (sic), dva tisíce Makedonců bylo zajato, na koaliční straně zemřelo asi šedesát Rhoďanů a na sedmdesát vojáků z attalovské flotily: byla to nejstrašnější Filippova prohra, o tolik mužů dosud nikdy v bitvě nepřišel. 

Filippos přišel o 27 válečných plavidel a 65 člunů, které zanikly i s mužstvem, dvě válečné lodi a sedm lehkých člunů bylo zajato; to byla polovina flotily. Antigonovec přesto zůstal v Iónii a v Kárii v ofensívě. Rhodští byli vyhnáni z moře, zřejmě po bitvě u Lady, kde dvě rhodské lodi i s mužstvem padly do makedonského zajetí. Knidos se dokázal ubránit, ale s proviantní pomocí seleukovského stratéga v Anatolii Zeuxida dobyli Makedonci Prinássos, Iasos, Pédasy a Eunomos v Iónii, v Kárii Bargylie a Stratoníkeiu, zmocnil se několika míst kontrolovaných Rhoďany.

V jednom okamžiku došlo Filippově armádě obilí a poněvadž Magnésie na Maiandru, kde požádal o zásoby, ho neměla, měšťané mu vydali pro vojáky sušené fíky. Za to se jim od makedonského krále dostalo území dobytého Myúntu. Odevšad byly vyháněny ptolemaiovské posádky. Filippovým podvelitelem v Kárii byl Filoklés. • Kárie byla ptolemaiovská již od roku 295 (srov. rok 227).

V zimě se Samos, resp. námořní základna zde, opět vrátil do ptolemaiovských rukou (srov. výše) a Filippovo loďstvo bylo spojenci zablokováno v přístavu Bargylií. Král se musel vrátit do Evropy po souši, možně až v zimě na začátku roku následujícího. O osudu Samu viz dále rok 197. 

V Kárii se dynasta Olympichos z Iasu postavil na Filippovu stranu a stal se jeho stratégem v této oblasti (srov. rok 227). V úřadu ho neznámo kdy vystřídal Deinokratés, který byl ve funkci až do konce trvání této stratégie, tj. makedonské provincie, v roce 197.

Ve druhém roce páté syrské války dobyl Antiochos Veliký po roce obléhání Gázu věrnou Ptolemaiovcům. Pokračovaly boje v Palaistíně. V zimě dobyl na Antiochovi Epifanův vojevůdce Skopás z Aitólie zpět předtím jím obsazený Jerúsalém/řec. Hierosolyma s okolím.

V Egyptě brojil proti regentské vládě Tlépolemově Ptolemaios, Sósibiův bratr, oba synové roku 204 zesnulého n. zavražděného ministra Sósibia Staršího. Ptolemaios byl otcem roku 204 poslán do Makedonie k Filippovi s pokusem odvrátit antigonovsko-seleukovské spojenectví. Tlépolemos byl v oblibě u vojáků, vládě se příliš nevěnoval, zato cvičení se zbraní a boxu, pití a velké peníze věnoval vyslancům a umělcům. Svolal královskou radu, Sósibiovi Mladšímu vzal královskou pečeť a vyhodil ho z regentské rady (o osudu jeho bratra není známo nic). Jeho místo strážce pečeti a osobního králova vychovatele dostal Aristomenés z Alyzeje v Akarnánie

Regentská rada alexandrijského krále na doporučení Tlépolemovo vyslala do Říma vyslance s žádostí o pomoc proti Antiochovi; to se na Tiberu hodilo, ale ve věci nebylo pospícháno. Římané zbaveni púnského nebezpečí už viděli jinou okamžitou cestu, jak zlomit hellénistické říše - poštváním Antigonovců a Seleukovců proti sobě, viz rok následující. 

• Je možné, že Aristomenés, oblíbenec, obdivovatel a přisluhovač zavražděného Agathoklea a jeho klanu, viz rok 203, se sám stal regentem, nikoli až roku 197, viz tam. Jako agathokleovec byl nepřítelem Sósibia a jeho bratra, ale také stratéga Tlépolema, jehož vzpoura vedla roku 203 k pádu Agathoklea. 

Proud vyslanců hellénských států, který po bitvě u Zamy směřoval do Říma, jednoznačně ukazuje přinejmenším na přesný odhad Hellénů při určování příštích směrů římské politiky. Vstupu italské velmoci do východního Středomoří totiž nestálo vůbec nic v cestě. Začal dobrovolný, chtěný a někdy i úporně vyhledávaný, dodnes nepochopitelný konec samostatnosti hellénských a hellénistických států, proces, v němž se mísí kulturní a materiální převaha hellénské oikúmeny s nejhanebnějšími skutky prořímských kolaborantů.

V Africe ukončila mírová smlouva mezi Římany a Kartháginci druhou púnskou válku (trvala od roku 218). Římané povolili Karthágincům holou státní existenci omezenou na Karthágo a nejbližší okolí. Karthágo muselo demobilisovat a vydat loďstvo a asi pět set lodí bylo na moři spáleno. Na čtyři tisíce zajatců se vrátilo do Itálie a vydaní přeběhlíci byli okamžitě popraveni. Senát po vyslyšení kartháginských poslů vedených Hasdrubalem Kůzletem dal na jeho prosby, aby sjednání míru delegoval na Scipiona a aby Římané propustili dvě stě zajatců, většinou příbuzných členů mírové delegace.

Po Zamě degradovalo Karthágo na stát vydaný na milost a nemilost Římanů a jejich spojenců, zatímco hospodářská zdatnost Púnů zůstala nezlomena. O půl století později byli Římany zlikvidováni zcela, viz třetí válku púnskou roku 149.

P. Cornelius Scipio, nyní již nazývaný Africanus, zvětšil Masinissovo numidské království o bývalou Syfakovu část kolem města Cirty, nyní Massinisovo residenční město. Masinissa zůstal až do své smrti oddaným spojencem Říma a stálým nepřítelem Karthága. • Hlavně z jeho doby pochází množství nápisů pořízených tzv. libyjským písmem (hláskovým), které v tomto století vzniklo podle foiníckých vzorů (z libyjského písma pochází jednodušší písmo berberských Tuaregů, tifinagh). 

V Etrúrii propuklo povstání Bojů, které vedl Kartháginec Hamilkar, a šířilo se celou Předpádskou Gallií (viz následující rok). Je zajímavé, jak italští Keltové stáli mimo čas: v době, kdy Římany doma trápil Hannibal, nedokázali rozdmýchat na italském severu žádné velké povstání a zjevně ani nikdy neusilovali o to, aby se s Hannibalem, operujícím na jihu poloostrova, v úsilí o porážku Říma spojovali. 

Jako v pořadí čtvrtá římská vznikla asi t. r. provincie Hispania ulterior/"Zadní", též nazývaná Turdetania podle ibérského kmene Turdetanů. Později v době principátu měla jméno Baetica, Baetská podle řeky Baetis, dnešního Quadalquiviru. Viz roky 206 a o vzniku Přední Hispánie rok 197. V Římě pak ustavili desetičlennou komisi pro rozdělení pozemků v Samniu a Ápúlii. 

Kolem roku 201 zemřel v africké Utice literát, básník a dramatik Cn. Naevius (narozen kolem roku 270).

V Číně se na začátku roku vzbouřil proti vládě Kao-cua, viz rok předešlý, Chan Sin/Han Xin, titulární král z Čchu/Chu. Odmítl císaři vydat jednoho z Siang Jüových generálů Čung-li Moa/Zhongli Mo. V komplikované situaci si generál vzal život, nicméně Kao-cu zbavil Chan Sina královského titulu a degradoval ho na hraběte (o pět let později ho zahubila císařovna Lü Č': pro podezření ze spiknutí byl bez vědomí císaře hrůzně umučen a vyvražděna jeho rodina do třetího pokolení). 

Král Chanu (nikoli onoho dynastického) Chan Sin/Han Xin (jiný od předešlého) se t. r. spolčil s Huny/Xiongnu a loupil s nimi na říšském území. Hunové byli za Čchinů kroceni, ale s jejich pádem a za "občanské války" v Číně moc nomádů vzrostla, viz rok následující. Chan Sin padl roku 196 v boji s chanskou armádou. O dalších nespokojencích s Kao-cu resp. jeho manželkou viz rok 196.

První zmínka o Kirgizech na jižním Altaji, kteří roku 49 migrovali na horní Jenisej; viz v indexu pod Kirgizové.

************************************************************

200.

Ol. 145, 1

Pyrrhiás z Aitólie

112 SE

48 AE

(Níkofón)

a. u. c. 554

P. Sulpicius Galba Maximus II. a C. Aurelius Cotta

Rok 984 od dobytí Troje

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána další disciplina, pankration paidón/pankration dorostenců. Prvním olympioníkem discipliny se stal Faidimos z Tróady v Aitólii. Moschos z Kolofónu, dorostenecký vítěz boxu, zvítězil též na všech ostatních velkých turnajích.

Do Alexandreie dorazili římští vyslanci C. Claudius Nero, P. Sempronius Tuditanus a M. Aemilius Lepidus (prý byli prvními, srov. ale roky 275, 272 a 210). Do jaké míry převzali, nebo převzít chtěli, poručnická práva chlapeckého Ptolemaia Epifana, jak prý zněla loňská žádost státní rady alexandrijské do Říma, viz tam, nevíme; o oficiálním poselství viz rok předešlý. Odtud se datuje údajné poručnictví rodu Aemiliů nad Ptolemaiovci v mnohem pozdějších letech. Římská diplomacie zprostředkovala příměří s Antiochem (viz zde níže) a zároveň poznala vojenské možnosti Východu.

Na jaře krále Filippa V. v Abýdu, který právě dobyl, vyhledal cestou z Alexandreie a Rhodu nejmladší člen senátorské komise/legati (viz níže) M. Aemilius Lepidus. Sdělil mu varovné usnesení senátu/senatus consultum, aby neválčil s Hellény, neokupoval ptolemaiovské asijské domény a aby odškodnil Rhodské s Attalem. Loni si totiž byla v Římě postěžovat na Filippovu agresivitu vyslanectví obou Filippových nepřátel. V Helladě se proto objevila tříčlenná senátorská komise a zjišťovala situaci v terénu. Filippos Aemilia Lepida, jemuž pochválil mládí a tělesnou krásu, poslechnout odmítl; ostatně nejednal proti míru s Římem z roku 205.

V Římě se "lidu" do nové velké války nechtělo, třebaže senát v březnu v jejím spuštění rozhodl. Konsul P. Sulpicius dosáhl schválení podniku s tím, že veteráni púnského tažení budou propuštěni do "civilu" a že oba konsulové musejí do legií odvést nováčky, z vysloužilců pouze dobrovolníky. O finančních problémech války viz zde níže. 

Římané, král Attalos I. a Rhoďané se sešli v Athénách, kde dohodli protimakedonskou koalici. Nabídku z Alexandreie na pomoc v Římě senát zdvořile odmítl (diplomatům dali Římané darem po pěti tisících měděných assech!). Athénští vyhlásili stratégem Kéfísodórem válku králi Filippovi, následovali Římané: v době, kdy v Athénách římští vyslanci konferovali, vpadl se silným oddílem do Attiky Filippův stratégos Níkánór a snadno pronikl až do Akadémova háje. Zemi vyklidil po rozpravě s Římany ještě v době mírové. • Attalos byl Athéňany vystrašenými z Filippa přijat s nezvykle velkými poctami a dokonce po něm pojmenovali jednu z fýl, viz rok následující. Rhodským se dostalo zlatého věnce a athénského občanství. 

Předcházel loňský incident s Akarnány: dva Akarnánové se omylem připletli ke konání velkých eleusínií, rozpoznáni díky mluvě a za narušení kultovních slavností popraveni, viz rok předešlý. Akarnánové požádali Filippa o podporu, dostali pomocné jednotky a loupili t. r. v Attice.

Tím se rozhořela druhá válka makedonská, která trvala do roku 197, nyní již jako přímá válka Římanů proti Makedoncům (srov. rok 215). • Druhá makedonská válka byla důsledek spojeneckých vztahů, které předcházely vzniku celosvětové páté války syrské, viz roky 202 a 201.

Král Attalos se z Athén vrátil ke své flotile na Aigínu, Rhodští pokračovali na Keós a po kykladských ostrovech domů. Většina se jich stala jejich spojenci, Andros, Paros a Kythnos s makedonskými posádkami zůstaly věrné. Attalovi diplomaté nepřesvědčili Aitóly, aby se připojili k protimakedonské koalici a zůstávali neutrální. 

Král Filippos mezitím nezahálel. Na jaře dobyl egyptské opěrné body v Thrákii (jeho třetí thrácká výprava, srov. rok 202). Maróneiu obsadil jeho stratégos Filoklés, sám oblehl Ainos, který získal zradou ptolemaiovského velitele Kallimacha, zmocnil se Samothráky, viz rok 245. Rychle obsadil celou evropskou část Helléspontu, kde mu města vydávali sami obyvatelé, a učinil konec evropským ptolemaiovským doménám, které vznikly, resp. se rozšířily, hned na začátku třetí syrské války roku 245. 

Na asijské straně Helléspontu dobyl Filippos obléháním Abýdos, kam Attalos a Rhodos poslali jen symbolickou pomoc. Zde se, zjevně podle protimakedonské propagandy, měli po pádu hradeb města údajně navzájem povraždit všichni občané, jen aby nepadli do rukou Filippovi, který odmítal se s nimi dohodnout, byť sami nabízeli vyklizení města s jediným kusem oděvu na sobě (srov. stejnou smyšlenku o Saguntu, které byl dán vznik roku 219). Pak přišla zpráva, že se Římané vylodili v Épeiru. 

V polovině září se Římané vylodili pod konsulem P. Sulpiciem Galbou, srov. jeho působení v Helladě roku 211sqq., se dvěma legiemi v Apollónii v Illyrii. Konsul na čas onemocněl a operace řídil legát C. Claudius Cento. Král Filippos byl tou dobou v Démétriadě. Do konce léta Římané pod L. Apustiem, velitelem flotily v illyrské oblasti, pustošili makedonské pohraničí a v jižní Illyrii na území Dassaretů dobyli Antipatreiu, dospělé obyvatele povraždili a město srovnali se zemí. Při návratu s kořistí k moři v bitvě porazili makedonského stratéga této oblasti Athénagoru, který pochodující voje napadl. Balkánští dynastové Pleuratos II. ze Skodry, král Illyrů (od roku 217), Amýnandros z Athamánie a dynasta Dardanů Batón, syn Langarův, se pak pod dojmem římského úspěchu postavili na římskou stranu. 

Velitelem druhé římské flotily o dvaceti trojřadkách byl C. Claudius Centho, který dorazil z Korkýry do Peireie. Odtud ve spolupráci se rhodskými spojenci dobyl a vyplenil dobře opevněnou a zásobenou Chalkidu, kde v pouličních bojích padl makedonský velitel města a zřejmě i stratégos celé makedonské Euboie Sópatros z Akarnánie. Římané se pak stáhli na zimu zpět do Peiraiea. Král Filippos se rychle z Démétriady, kde právě pobýval, vypravil k Chalkidě, ale spatřil již jen spáleniště. Odtud se neočekávaně obrátil proti Athénám: přešel most přes Eurípos a pochodoval přes Boiótii; hémerodromos však vojsko spatřil a doběhl do Athén o půlnoci, takže se stačila zorganisovat obrana, v níž důležitou roli hrál velitel žoldnéřů Dioxippos. Před městem Filippos Athéňany porazil v jedné z posledních bitev, kterou Athéňané vybojovali samostatně (srov. pak ještě katastrofu za válek Mithridáta Eupatora se Sullou).

Makedonci vykáceli háje Akadémie a Lykeia, aby měli stavební dříví pro obléhací práce, král však neměl dosti sil Athén dobýt, když se z Aigíny a Peiraiea do města následujícího dne dostaly oddíly Attalovy a Římanů. Od Athén se vypravil přes Eleusínu, jejíž pevnost nedobýval, Megary a Korinthos do Argu, kde Achajové na spolkovém sněmu odmítli jeho pomoc proti Nabidovi (viz níže). Sliboval likvidaci Nabidovu výměnou za achajské jednotky na ochranu eubojských měst. 

Na tomto sněmu se stal podruhé stratégem spolku Kykliadás, odstoupivší Filopoimén (viz níže) odešel, jakoby zcela mimo čas, námezdně bojovat na Krétu do tzv. krétské války (srov. rok 204). Na ostrově byl až do roku 195 a „vydělával“. 

Z Peloponnésu se Filippos vrátil do Attiky, kterou plenil z Euboie s dvěma tisíci vojáky jeho stratégos Filoklés. Pokusil se též o Eleusínu, ale neuspěl v obléhání ani po spojení s oddíly královými, který se vracel z Argu. Makedonové neuspěli nyní ani proti Peiraieu a tak znovu vyplenili Attiku, než se přes Boiótii vrátili do Makedonie.

V Helladě vypukla třetí válka achajsko-lakedaimonská (trvala do roku 195; srov. roky 217 a 211). Stratégos Achajů Filopoimén (ještě v úřadu) v létě neočekávaně z Tegeje napadl Lakóniku a na místě zvaném Skotitás/asi „Černá“ a s pomocí žoldnéřů, jimž velel Didaskalóndás z Kréty, porazili Achajové Nabidovy žoldnéře.

Někdy v této době nebo krátce před tímto rokem odpadly Megary od spolku Achajů, v němž byly od roku 243. Nevíme, zda se pak přidaly ke spolku Boiótů nebo zda zůstaly zcela samostatné. Boiótové město oblehli, ale bez úspěchu: před Achaji pod Filopoiménem uhnuli.

Na podzim se na spolkovém sněmu Aitólů v Naupáktu objevili vyslanci Římanů, Athéňanů a krále Filippa, aby přemlouvali Aitóly k válce na jedné nebo druhé straně. Úřadující aitólský stratégos Dámokritos nechal otázku eventuálního spojenectví nerozhodnutou: z války proti Římanům ovšem nebyl nadšen nikdo.

Někdy po roce 201 byla obnovena homopoliteia, státní sloučení, Kóu a Kalymny. Oba ostrovy byly spojenci Ptolemaia V., jako ostatně většina z Kyklad a Sporad po roce 281. 

Kolem roku 200 se vydali ze svých sídel mezi Labem a Odrou Bastarnové proti Dákům na Dunaji, které porazili a s nimi jejich spojence Gety, jimž velel jejich král Orolés (srov. koalici z roku 194)

O Bastarnech je to první zmínka v dějinách. Jejich původ je neznámý. Může se jednat o keltský či Kelty ovlivněný kmenový svaz, nejčastěji se však hovoří o jejich germánské jazykové příslušnosti. V tom případě byli prvními z Germánů, kteří přišli do intensivnějšího styku s antickým světem a zároveň jsou dokladem pro nejstarší germánskou migraci z baltského prostoru do dolníhom Podunají a do Černomoří. Jejich cestou na východ a podél Dněpru k Pontu po jedné z tras "jantarových stezek" se za dvě tři staletí později vypraví skupiny Gotů. Viz dále rok 194, kdy se stali spojenci seleukovskými, a 184, kdy makedonskými.

Dákové jsou tímto jménem rovněž poprvé označeni. Předtím byli pro Hellény Daoi. V této době jim vládl král Rubostés. Getové mohou být starším jménem pro část Dáků (srov. rok 512). Rovněž jejich původ je nejasný, nejčastěji se hovoří o původu „thráckém“ (srov. v indexu).

V létě třetího roku páté syrské války porazil král Antiochos Veliký v bitvě u pramenů řeky Iordánés u města Paneia, jehož poloha je dnes neznámá, ve spolupráci se svým synem a spoluvládcem Antiochem ptolemaiovské vojsko, jemuž velel stratégos Skopás Aitólský. Předtím v zimě Skopovy oddíly obnovily ptolemaiovskou kontrolu nad Židy, o kterou po několika měsících přišly stejně jako o Jerúsalém. Všechno severně od Jerúsaléma, celá Koilé Syrie, se tak na zbytek dějin dynastie s výjimkou roku 145 připadlo Seleukovcům (srov. roky 301, 246, 217, 195 a 36). Antiochos Veliký zřídil satrapii Koilé Syrie a Foiníkie (s Palaistínou), která existovala do roku 163. Za Antiochovy vlády byl jejím stratégem Ptolemaios, syn Thraseův.

Skopás odvedl zbytky ptolemaiovské armády do Sídónu, kde byl oblehnut a vyhladověn. Byl mu povolen volný odchod. Sídón přesto i pak vždy tíhl na ptolemaiovskou, egyptskou stranu, dynastická jména uchovala Ptolemáis/Aké a Filadelfia/Rabbath Ammón, silné zůstalo propojení židovských elit s Alexandrejí. 

V této době se k Antiochovi dostavili římští vyslanci. Jednání měla přátelský ráz a obsah dohod zůstal utajen. Seleukovo rozhodnutí bylo neuvěřitelné. Podle následných kroků obou stran lze dohody Římanů s králem rekonstruovat takto:

1. Antiochos Veliký nebude zasahovat do války Římanů s Filippem V.,

2. Římané si rozdělili s Antiochem Středomoří stejně, jako to udělal Antiochos roku 202 s Filippem a

3. z tohoto dělení byl vynechán Egypt: Antiochos dokonce zastavil vojenské operace proti Ptolemaiovcům a vyhlásil příměří (srov. rok 198).

Osudová zrada spojence: Antiochos III. se těmito dohodami dopustil zrady na Filippovi v okamžiku, kdy bylo jasné, že Antigonovec bojuje proti naprosté přesile. Zároveň se vrhl do záhuby sám, aniž by zpozoroval, že byl do pasti vylákán Římany (viz k tomu rok 196).

V Baktrii zemřel někdy kolem roku 200 král Euthydémos I. (vládl od roku asi 235, srov. tam a rok 206). Nástupcem se stal jeho syn Démétrios I. (vládl do roku c. 185). • Podle jiného náhledu lze Démétriovu vládu datovat až do roku 160. Vládu Démétria I. lze zaměnit s vládou Démétria II. (srov. rok 180), který byl však z jiné "dynastie" či skupiny spřízněných dynastů, anebo lze obě vlády spojit pod jedno jméno. 

Král Démétrios si rozdělil otcovu říši se svým bratrem Euthydémem II., který vládl do roku asi 190 (viz tam). Lze předpokládat, že Euthydémos II. spravoval určité území, ale jednota říše byla uchována. Démétrios I. byl od roku 206 ženat s dcerou Antiocha Velikého, která se mohla jmenovat Láodiké (srov. rok 206).

Euthydémos I. ovládal za svého života na severu kromě Sogdiány i oblast Ferghány, kde v této době již nebyli žádní skythští nomádi: žili již západněji (viz rok 282 a 250). Vládl nad Baktrií, ale neměl moc nad Chorasmií: tuto zemi Hellénové neovládli nikdy. Na západě opanoval Euthydémos I. Margiánu (Merv) a část Parthie a Tapúrie, na severovýchodu zasahoval jeho vliv pravděpodobnšě hluboko podél pozdější "hedvábné cesty" do východního Turkestánu (viz v indexu s. v.). Démétrios I. říši zřejmě ještě rozšířil o Arachosii s metropolí jménem Alexandropolis (srov. zmínku o Démétriadě tam), snad též o Drangiánu a Gedrosii, popřípadě o Karmánii. Spíše to vše ale učinil až Démétrios II. (viz rok 180).

Naprostá většina číselných údajů z dějin bakterské říše a vůbec celého středoasijského regionu pochází dnes pouze z interpretace numismatického materiálu. Jednotlivé výklady se samozřejmě značně liší.

Kolem roku 200 zemřel v říši Kúš král Ergamenés (vládl od roku asi 220). Nástupcem se stal jeho syn Adacharamani, který se aktivně do styku s ptolemaiovským Egyptem již nedostal. • Ze západu přicházejí v této době do Núbie z pouště nová nebezpečí: začal proces, který se o pět staletí později dovrší smíšením kúšského obyvatelstva s nomády ze západu v nový národ Núbijců.

Římané uzavřeli formálně mír s Verminou, numidským dynastou (srov. rok 202). Vermina zřejmě zůstal údělným dynastou krále Masinissy. P. Cornelius Scipio, který se loňského roku vylodil v Itálii a táhl s vítěznými legiemi do Říma, slavil roku 200 triumf nad Púny. Eráru odevzdal 133 tisíc liber stříbra (více než 43 tuny kovu) a každý z vojáků dostal po čtyřech stech assech. • Ovací byl vyznamenán L. Cornelius Lentulus, který se vrátil ze zpacifikovaných Hispánií (kde byl bez kurulského úřadu v čele armády po P. Corneliovi Scipionovi po roce 206) a do státní pokladny odevzdal 43 tisíce liber stříbra (čtrnáct tun) a 2450 liber zlata (asi osm set kilogramů) a každému ze svých vojáků dal po dvaceti assech.

Římané ve válce s Boji byli v srpnu roku 201 těžce poraženi v polích u lokality Castrum Mutilum n. Mutilum/"Osekaný tábor" při sklízení obilí. Velitel římského oddílu praefectus spojenců C. Ampius poslaný konsulem P. Aeliem a s ním sedm tisíc římských spojenců padlo. Roku 200 Bojové, Insubrové a Cenomanové po soustavných útocích od roku 218 konečně vyvrátili Placentii, přešli Pád a zastavili se pod Cremonou. V bitvě před městem je porazil a rozprášil praetor L. Furius Purpurio a vůdce povstání, Karthágiňan Hamilkar, zahynul v boji (podle jiné verse je možné, že zemřel až tři roky později). Obě římské osady byly obnoveny. Povstání trvalo rok a Římané poslali dokonce do Karthága posly, aby Hamilkara odvolali (a vydali konečně opravdu všechny přeběhlíky). L. Furius slavil nad Gally triumf, ačkoli nepokoje v Popádí a Etrurii neskončily, a do Říma mimo jiné přinesl 101 500 liber stříbra, přes 33 tun kovu. L. Furius se stal prvním praetorem, který triumfoval za svého úřadu. 

• Rok 200 byl pro Římany jeden z nejvydařenějších, a proto překvapí, že senát/stát neměl na úhradu třetí splátky půjčky na vedení púnské války poskytnuté římskými finančníky roku 210. Co v pokladně zbylo, potřeboval nyní na válku makedonskou. Senátoři se s věřiteli dohodli, že jim dají do zástavy za jeden as jitro půdy pozemků do padesáté míle od Říma. Hodnota pozemků činila třetinu dlužné částky, říkalo se tudíž pozemkům trientabulum/"třetinovka". Až bude státní pokladna opět plná, věřitelé se rozhodnou, zda si pozemky ponechají, nebo vrátí státu. Zda se tak stalo, nevíme  

Před rokem 200 se narodil politik a historik Polybios z Megalopole, syn Lykortův; zemřel asi roku 120. Kolem roku 200 se narodil historik a zeměpisec Agatharchidés z Knidu (zemřel kolem roku 120) a v téže době zemřel ethnograf Hérákleidés Kritikos, který se narodil kolem roku 275.

Kolem roku 200 žili a působili:

• Šú-iddin, řec. Súdinés, babylónský astronom a věštec na dvoře Attala I. Sótéra a jeho syna Eumena Sótéra II., 

• autor historického spisu o Hellénech a barbarech Menandros z Efesu

• matematik Apollónios z Pergy, žijící v Alexandrii a v Pergamu, vynálezce v oboru geometrie (autor theorie kuželoseček). 

V téže době zřejmě působila básnířka Korinná z Tánagry(?, bývá datována do 6./5. či do 5./4. století) a lyrická básnířka Melinnó z jižní Itálie zvaná Lesbiá (i zde je století nejasné).

Ve třetím nebo druhém století žil lékař a farmaceut Níkandros z Kolofónu, didaktický básník s velkým vlivem na římské autory Vergilia a Ovidia. Ve druhé polovině třetího století žil architekt Hermogenés z Alaband, tvůrce Artemísia v Magnésii pod Sipylem (Alabandy se za krále Antiocha III. jmenovaly Antiocheia).

Ve druhém století žil epigrammik Alexaios z Messénie, osobní nepřítel Filippa V., 

• Krátés z Mallu v Kilikii, stoický filosof, grammatik a geograf, tvůrce prvního globu v dějinách, zakladatel školy v Pergamu a roku 168 Eumeneův vyslanec v Římě, 

• a Moschos ze Syrákús, básník a filolog, žák Aristarchův.

Na přelomu obou století působil sochař, autor malých žánrů, Pún Boéthos z Karthága čili pozdější Hellén Boéthos z Karchédonu, pracující na Rhodu (například sochy dětí s ptáky).

V Indii někdy v této době učil Džaimini, že bohové vedského pantheonu sice existují, ale jako stvořitelé že nefugují ani jako soudci lidského konání; nicméně rituály k jejich uctění je třeba praktikovat. Jeho škole se říká mímámsá, viz dále s. v. indické školy. Byl žákem Vjásy/Veda Vjása, legendárního autora Mahábháraty.  

Před rokem 200 se začala v poušti Gobi ve Vnitřní Asii utvářet říše Hunů (srov. rok 318 a s. v.  Hunové v indexu). Jejím tvůrcem byl vládce Mo-tun/Modun, Mo-tu/Modu, též Mao-tun n. Mete (vládl asi 209 - 174)Mimo jiné porobil blíže málo známý středoasijský národ Wusun, který měl kmenová území na jihovýchod od Balchaše. Wusunové se mnohem později osvobodili, ale zničil je začátkem pátého století n. l. nájezd altajských Žou-žanů (pinyin: Rouran).

Jako první měl spojit kmeny hunských Turků jeho otec Tchou-man/Touman (vládl asi 220 - 209, viz rok 225). Viz dále o Hunech rok 177. • Turečtí autoři hovoří o první ze šestnácti velkých turkických říší: velká říše Hunů trvala do 216 n. l. Druhou byla v letech 48 - 216 velká říše Západních Hunů, v letech 275 - 454 n. l. říše evropských Hunů a v letech 420 - 552 n. l. říše Bílých Hunů-Hefthalitů v severní Indii (viz dále index s. v. Hunové, kde další panovníci hunští a rekapitulace).

Hunové zahájili pozvolnou cestu na Západ a dali tak v dalších staletích vzniknout migračnímu pohybu, tzv. stěhování národůOd čtvrtého století našeho letopočtu se Hunové přímo podíleli na utváření podoby dnešní Evropy. Prvním národem, který ve dvou válkách vytlačili západně z jeho původních sídel v Kan-su (207 a 203), byli indoevropští Tocharové, tradiční císařské spojence, v čínských pramenech označováni jako Jüe-č’. Srov. rok 210 a 177.

V Číně Hunové ve spojení s Chan Sinem/Han Xin, králem (jiného) Chanu, vpadli na říšské území. V bitvě u Paj-tengu/Baideng, dn. Ta-tchung/Datong v Šan-si, byli Číňané poraženi a Hunové/Xiongnu sevřeli Kao-cua s jeho armádou pevným obklíčením. Panovala právě hrozná zima a třetině chanských vojáků umrzly prsty. Po sedmi dnech se Hunové stáhli a umožnili vyhladovělým Číňanům prchnout. Tažení sice císař opakoval, ale na silné Huny, prý čtyři sta tisíc jezdců, vedené šan-jüem Mo-tunem, neměl. 

Na radu svého kancléře Čchen Pchinga/Chen Ping (zemřel 178) volil syn nebes cestu míru: uznal Huny za partnery, hranicí zůstala Velká zeď, nomádi dostávali pravidelný tribut ve formě hedvábí, rýže a vína a jejich panovník ženu z císařova okolí (takové poměry panovaly mezi císařským dvorem a stepními nomády již v sedmém století za Čouů). Kao-cu provdal svou dceru/resp. příbuznou za Mo-tuna, který pak získal do harému ještě dvě chanské princezny. Císařovna Lü Č' odmítla Hunovi poslat svou jedinou dceru Lu Jüan/Lu Yuan provdanou ostatně již za krále státu Čao jménem Čang Ao; musela tedy do stepi některá z příbuzných. Této "politice" se říkalo che-čchin/heqin, "mír prostřednictvím příbuzenství", mír přes sňatek, a naposledy byla praktikována Číňany za dynastie Tchang/Tang.      

Hunský mír pomáhal dovést k úspěšnému konci jako vyjednávač palácový eunuch Čung-chang Jüe/Zhonghang Yue. Když měl též doprovodit princeznu k Mo-tunovi, řekl císaři, že pro příště již nebude věrný Chanům, ale Hunům; to též udělal a mimo jiné později radil šan-jüům k loupeživým nájezdům na říši.

Mo-tun vedl úspěšné války též s východními sousedy Hunů, s nomády Tung-chu/Donghu ("Východní barbaři") v pozdějším východním Vnitřním Mongolsku a Mandžusku. Jejich porážka vedla k tomu, že se tungchuovské klany rozdělily na dvě konfederace, na jižní Wu-chuan/Wuhuan a severní Sien-pej/Xianbei, z nichž vzešli Kitanové, čín. Čchi-tan/Qitan (srov. původ evropského Cathay a rus. Kitaj) a Mongolové. O osudu Tchuopaů/Tabgačů, jedné z částí Sien-pejů, viz rok 387+.   

Kolem t. r. se narodil učenec, básník a vysokých chanský palácový hodnostář Ťia I/Jia Yi (zemřel roku 169).