1799-1750

************************************************************

1799. - 1790.

 

1797: V Egyptě zemřel král XII. dynastie Nimaaatre Amenemhet III. (vládl šest desetiletí od roku 1843). Nástupcem se stal jeho syn s královnou (?) Hetepti Amenemhet IV., trůnním jménem Maacherure/Maa-cheru-Re, Hor Cheper-cheperu, řec. Ammenemés (do 1790); spoluvládcem otce byl od roku 1798. Byl již pokročilého věku a jeho vláda o devíti letech, třech měsících a 27 dnech do roku 1970 byla klidná a ve znamení další stavební činnosti, nikde známky úpadku. Zda měl mužského potomka nebo vůbec nějaké dítě, nelze pevně stanovit; srov. rok 1786.

Královou starší sestrou byla Neferuptah/Ptahneferu, která zemřela zřejmě před nástupem Amenemheta IV. na trůn, takže se královnou stala mladší dcera Amenemheta III., nevlastní sestra Amenemheta IV. (a asi též jeho manželka-vdova) Sobkneferu/Sebeknofru n. Sobekneferu či Nofrusobek/Neferusobek pod trůnním jménem Sobekkare/Sobek-ka-Re, Hor Meritre/Merit-Re, řec. Skemiofris, poslední panovník-panovnice XII. dynastie (vládla tři roky, deset měsíců a 24 dny, jak praví Turínský papyrus, do roku 1786). Stavěla (a asi ho též dokončila) zádušní chrám svého otce Amenenheta III. v Hawáře u Láhúnu s prý třemi tisíci místnostmi, ten, který později Helléni nazvali Labyrinthos. Stavěla též ve Velké Hérákleopoli/lat. H. Magna a zachovalo se její pečetítko z fajánsu s titulaturou.

Po Merit-Neit a Neitiqirti byla další ženou na egyptském trůnu, viz roky 3054 a 2184. Po ní přišla z žen na trůn Obou zemí až v Osmnácté dynastii Hatšepsut, viz rok 1503.

 

1798:

Rím-Sîn I. z Larsy porazil svého 25. roku vlády rozhodným způsobem vládce Isinu Damiq-ilíšua a část Isinu byla Larskými dobyta a vypleněna. O Rím-Sînovi/"Sînově býku" viz rok 1836 a 1823sqq. S Isinem byl konec: o dva roky později byli Isinští v poli poraženi armádou Sîn-muballita Babylónského (jeho sedmnáctý rok) a roku 1794 Rím-Sîn dobyl Dunnum nedaleko Nippuru, osadu opevněnou Sîn-mágirem Isinským. Rok na to byl Isin Larsou definitivně poražen, Rím-Sîn obsadil město a jeho zbylé státní území a Isin navždy přišel o svou důležitost: konec I. dynastie isinské (trvala od 2017). Poslední král dynastie Damiq-ilíšu (od 1817), zdatný protivník Larsy, zmizel beze stopy z dějin. Larsa sice triumfovala, ale ze severu sílilo babylónské nebezpečí pro oblasti starého Sumeru, viz rok 1787. Rím-Sîn navázal spojenectví s Ešnunnou a Aššurem. 

 

1797:

V Ešnunně začal vládnout Dádúša (viz rok 1830, do roku 1786). Po něm vládl jeho syn Ibál-pî-el II. (Ibápîel, Ibal-pí-El; do 1762), současník Chammurapiho Babylónského. Po něm kraloval Sillí-Sîn (viz 1762). Dádúša byl spojencem Šamší-Adada Assyrského a s armádou o deseti tisících mužích se pustil do války s Bunu-Eštarem/Bunu-Ištarem, králem země Qabrá, Qabará. Dobyl s podporou Assyřanů, jimž veleli král se svým synem Išme-Dagánem, její města a vlastní Qabru oblehl. Po deseti dnech město dobyl a králi uřízl hlavu. Do Ekalláta, kde residoval Šamší-Adad, poslal spojenci bohaté dary a na Tigridu vybudoval hraniční pevnost Dúr Dádúša. Assyřané na Malém Zábu pokračovali ve spojenectví s Kuwarim ve válce s amorejským králem země Acházum Jašúb-Adduem, spojencem Gutiů, země Kakmum a nyní též Turukků. Šikšabbum, sídelní město Acháza po obléhání Išme-Dagán dobyl a na jeho trůn posadil za nového krále jistého Chalun-pî-úmua. Gutijce však Assyřané přes dílčí úspěchy nezdolali a za Tigridem se nyní pevně neuchytili, viz rok 1782.  

 

1793:

V Babylónu zemřel král Sîn-muballit (od 1813) a nástupcem se stal jeho slavný syn Chammurapi (amor. Chammu-rapi, Chammu-rápi, Ammu-rápi/"Radost stařešinova", popř. bab. Chammu-rabi/"Stařešina-strýc je velký", hebr. snad Amráfel ze Šin'aru, řec. Amarfal ze Sennaaru; do 1750). Odrazil vpád Assyřanů pod Šamší-Adadem I., později pomohl vyhnat Assyřany z Mari a králem zde uznal exulanta z Jamchadu Zimrílima/Zimrí-Lim, Jachdunlimova syna n. synovce, viz roky 1830, 1815 a 1779-1778). Jménem známe Chammurapiho sestru Iltani, nadítum Šamašovu v Sipparách. Z jeho dcer byly kněžkami nadítu Ruttum (pokud nebyla dcerou Chammurapiho z Kurdy?) a Lámassáni. Další z dcer, jméno neznáme, provdal za Sillí-Sîna Ešnunnského. Ze synů známe Mutu-numachu, Sumu-ditánu a dědice trůnu Samsu-ilunu. 

Jako současník Chammurapiho Babylónského a částečně Šamší-Adada Assyrského v Jamchadu (Chalab/Chalba/Chalpa, Aleppo, hell. Chalybón, Beroia) vládl král Jarimlim I./Jarim-Lim, přítel Zimrílima Mariského, jemuž poskytl před Assyřany útočiště. Předchůdcem Jarimlima v Jamchadu byl jeho otec Šumu-epuch, Jachdunlimův oponent; Jarimlimovou matkou byla královna Šumun-abí/Šumunna-abí.

Jamchad držel silnou obchodní posici: jeho území mezi Středozemním mořem a Eufrátem bylo křižovatkou karavanních cest napříč Syrií do Mari a dále po Mesopotamii, nebo na jih do Tadmóru (hellénistické Palmýry). Vasalským rodovým státem Jamchadu byl Alalach, v jehož ruinách se uchovala část dvorního archivu. Po zakladateli alalažské větve jamchadské amorejské dynastie Jarimlimovi, bratrovi Abbaela I., synů Chammurapiho I. Jamchadského, v něm vládl Jarimlimův syn (?) Ammi-taqum/Ammi-takum, Ammitakum, viz rok c. 1755. Obě dynastické větve užívaly shodných jmen a panovníci Jamchadu a Alalachu se mnohdy pletou. Nedávno objevené zbytky chrámového centra boha počasí Hadada pod sedmi metry nových vrstev dokládají silnou hospodářskou a kulturní základnu amorejského státu.

Po Jarimlimovi I. v Jamchadu vládl jeho syn s královnou Gašerou Chammurapi I. (do c. 1750), po něm jeho syn Abbael I. (bratr Jarimlima Alalažského, vrstevník Abí-ešua, viz rok c. 1712). Následoval v Jamchadu jeho syn Jarimlim II. a kolem roku 1700 vládl jeho syn Niqmi-epuch/Niqmi-epa, Niqmepa I. Krátce nato v Jamchadu kraloval (jeho syn?) Chammurapi II. a poté Jarimlim III.; oba byli současníky Ammiditany Babylónského. Délky vlád amorejské dynastie jamchadské neznáme, nástupnictví a identifikace dynastů k Jamchadu nebo Alalachu jsou spekulativní. Dále viz roky 1750, 1690 a 1620.

 

V Guble/Byblu byl současníkem Zimrílima Mariského král Jakín-iluma a jeho syn Jantin-Chamu/Jantin-'Ammu, vasalové egyptských králů, srov. rok 1770, 1740. Nevíme o nich nic, ale sídelní město jejich království se pozvolna etablovalo jako průmyslové a přepravní multikulturní středisko na pobřeží severní Syrie, viz dále rok 1600.  

V Qatně byl spojencem Jasmach-Adada a Šamší-Adada král Iški-Adad/Išchu-Addu. Po něm jeho nástupce, jistý Amút-pî-el, Zimrílimův vasal (viz již 1810). Amút-pî-el disponoval koaličními smlouvami s patnácti "králi", stejně jako Chammurapi Babylónský, Rím-Sîn Larský a Ibál-pî-el Ešnunnský; rozumí se, že v jednom okamžiku, neboť mesopotamští i syrští dynastové byli přelétaví a panoval mezi nimi velmi rušný diplomatický život, jak dokládá zachovaná korespondence například archivů z Mari. Nejvíce spojenců, na počet, nikoli na sílu, měl Jarimlim Jamchadský, Zimrílimův tchán: dvacet. Zimrílim Mariský údajně disponoval armádou o třiceti tisících mužích. 

 

1790 uzavřeli kolem t. r. spojenectví Širukduch I. z Elamu s Ešnunnou, válka s Gutiem, do níž z Elamu vyrazil expediční sbor dvanácti tisíc mužů pod velením jistého Nabilia. Elamité v této éře vedli aktivní politiku v Mesopotamii a byli v kontaktu až se syrskou Qatnou. 

 

1796 v předhellénském Sikyónu po Leukippovi (od 1849) vládne Messapos (do 1749).

 

************************************************************

1789. - 1780.

 

1786:

V Egyptě zemřela bezdětná královna Sobkneferu/Sobekneferu (od 1790) a jí skončila vláda jedné z nejslavnějších manethónovských dynastií, dvanácté (od 1991), a zároveň střední říše (od 2040). Do Dvanácté dynastie se řadívá též záhadný král Seanchibre, Hor Seanchibtaui (osob. jméno neznáme) známý z jediného stavebního nápisu a snad patří do doby chaosu po smrti Sobeknefery. Nelze určit, zda nebyl synem Amenemheta IV., spekulovalo se o shodě s Amenemhetem VI., viz rok 1770, nebo zda spíše nepatřil do začátků Dvanácté dynastie, popř. zda to nebylo jméno přechodné nám jinak známého panovníka z té doby. 

Začíná druhé meziobdobí, dynastie XIII. až XVII. (do 1570; všechna označení "říší" a "meziobdobí" jsou moderní). Wezíry na konci XII. a začátkem XIII. dynastie byli Qameni, Senwosretanch, Juji, Menhotep, (Neb)sumenu (?), Hori, Sobek-aa, Bebi, Ameni, Dedu-Mont, Senebtifi. Je možné, že královské insignie uchopili první panovníci dynastie ještě za vlády Sobknefery. Třebaže dlouhá řada krátkých vlád nové "dynastie" ukazuje na chaos v nástupnictví, Horovo renomé v syrské oblasti zůstalo dlouho neohroženo.  

Podle Manethóna ve XIII. dynastii vládlo v Diospoli/Thébách šedesát panovníků 153 (s chybou opisovačů řeckých číslovek 453) let, jejich jména excerptoři však nevypisovali, z jiných zdrojů a archeologických nálezů viz jejich seznam v příloze Dynastů viiii. Většina z nich však residovala v Ičtaui a až na výjimky známe pouze jejich jména. 

První panovníkem Třinácté dynastie (trůnila do 1633) byl Wegaf, trůnním jménem Chujtauire/Chuj-taui-Re, Hor Sechem-nečeru, vládnoucí dva roky, tři měsíce a 24 dny (takové údaje poskytuje Turínský kanón). Co on a po něm Amenenhet V. Senebef/Senbuef, jako král Sechemkare/Sechem-ka-Re, Hor Mech-ib-taui, vládnoucí min. tři roky, a král Sechem-Re-chuj-taui, Hor Chaj-bau (osob. jméno neznáme), vůbec podnikli, nevíme. Nicméně všichni jsou nápisně doloženi. Sechemrechujtaui bývá někdy ztotožňován s panovníkem Sobekhotpem II., srov. rok 1770. 

Král Ameni Qemau, jehož Horovo ani trůnní jméno neznáme, sice vládl údajně jen rok, ale zanechal po sobě pyramidu v Dahšúru. Bývá přiřazován k trůnnímu jménu Se-hetep-ib-Re, Hor Su-sech-taui, který je nápisně doložen s dynastou v Byblu/Gubla Jakín-ilem. U Efniho/Jufni n. Jewefni, jako krále Semen-ka-Reho I. (Horovo jméno neznáme), panujícího rovněž krátce, památek není žádných. O dalších panovnících viz rok 1770. 

Komplex královského paláce této doby měl tři skupiny budov: dětskou část (kap), kam směl z úřednictva zřejmě jen jeden ze „smrtelníků“, sloupovou síň audienční a pro hostiny (wehej) a vnější část paláce (chentej), kde žil wezír. Celek obklopovala „šena“ obývaná služebnictvem a veškerým personálem; zde se rozdávaly potraviny.

Wezírem Amenemheta V. byl Chenmes. Nezařaditelně byli v rozpětí XIII. až XVII. dynastie wezíry Iji, Ijimeru, Senebhenef, Sobknacht, Ibjau, Amenemhet. O "abýdské dynastii" viz rok 1650.

 

Roku 1786 začíná secesse západní části Delty v městě Chasuu/Chasut (řec. Xois/Ksois, dn. arab. Sachá popř. Kafr aš-šajch). Její guvernéři, resp. králové, kteří první z Egypťanů poznali brutalitu asijských migrantů, dostali od Manethóna označení XIV. dynastie (v Xoidě do 1603). Bylo to podle něj 76 panovníků vládnoucích 184/484 roky, ale jména ti, kteří z jeho díla pořídili zachované výpisky, nesepsali: jejich trůnní a osobní jména známe z poloviny z Turínského kanónu, viz v oddílu Dynastové viiii. Nezanechali po sobě téměř žádných památek, doloženi jsou archeologicky pouze druhý z řady (jméno prvního ztraceno) Aasehre/Aa-seh-Re (srov. jméno s rokem 1567) Nehesi/"Núbijec", šestý Merdžefare/Mer-džefa-Re, patnáctý Nebsenre/Neb-sen-Re a sedmnáctý Secheperenre/Se-cheper-en-Re, který podle kanónu vládl dva měsíce a jeden den. Srov. rok 1740 a 1676. U "Núbijce" se spekuluje, zde nebyl synem a spoluvládcem krále Šešiho s trůnním jménem Maa-ib-Re a jeho manželky Tati; to za předpokladu, že by nebyl identický s Hyksem Šarekem-Šalikem, srov. roky 1720 a 1674.  

Po konci vlády XII. dynastie rostla ve východní části Delty (bibl. země Gošen/Gesen) pozvolna moc „Asiatů“ ze Syrie a Palaistíny, tedy semitsky hovořících kmenových společenství Amu/Aamu, Menčin, Sečetin, Sečetu a Rečenu. Původně „ekonomičtí migranti“, kteří poprvé do Egypta přišli za Amenemheta II., se sdružovali kolem kultu Sutecha, jemuž Asiaté přiřkli atributy Bá'alovy.

Jejich náčelníci, šejkové, byli zmiňováni ještě před XII. dynastií jako hikau-choswet, hekau chasut, sg. heka-chasut, „vládci hornatých (= cizích) zemí“/řec. Hyksós (sg., zachován jen nom.; tak Manethón) s významem basileis poimenes/"králové-pastevci" popřípadě laos tón poimenón/"lid pastevců či lid Pastevců", č. Hyksóvé (gen.: Hyksů spíše než Hyksosů). Manethón vysvětlil, že se slovo skládá z "hyk/basileus" a "sós/poimén" a jeho excerptoři označují dynasty invasorů řecky prostě jako Pastýři/poimenes.

Podle jmen lze usuzovat, že vedle převládajících semitských elementů příbuzných s Amority nelze vyloučit přítomnost mezi nimi elementu churritského a anatolského. Je rovněž velmi pravděpodobné tvrzení historika Iósépa Flávia, že mezi Hyksy žili předkové některých z kmenů hebrejských; čemuž ostatně nasvědčuje i starověká datace některých biblických příběhů (nikoli však autentičnost) nebo některá jména (Jaqobher/Jakubher). Viz rok 1870 a dále 1740, 1720 a 1400, zde o Chapiru/Apiru.

Sídelním místem Hyksů se stala na východě Delty Hut-waret, řec. Auaris/lat. Avaris, dn. Tell ad-Daba'a, pozdější opodál vybudované královské sídlo Per-Ramesse/Piramesse, dn. Qantír.

 

V Palaistíně v této době po konci XII. dynastie začíná střední doba bronzová (srov. rok 2110) a trvá až do konce druhého egyptského meziobdobí, asi 1560. Je to doba nástupu Kanaánců.

 

1787:

V Ešnunně zemřel Dádúša (od 1798) a vládne jeho syn Ibal-pi-el II. (jeho pátý rok vlády byl rokem úmrtí Šamší-Adada I. Assyrského). Délku vlády neznáme. Viz dále 1779 a 1762.

1787 dobyl Chammurapi Babylónský na čas Uruk a Isin (sedmý rok jeho vlády). 1784 dobyl Malgium na Tigridu jižně od soutoku s Dijálou a získal zpět na Ešnunně Rapíqum (jeho desátý a jedenáctý rok; srov. 1830, 1779).

Malgium prožívalo svou éru po rozpadu říše Ur III., viz rok 2006, a dlouho jeho vládci užívali autonomie. Šú-Kakka, viz rok 1977, byl otcem Nabi-Enlila, po něm vládl (vztah neznáme) Šú-Amurrum, pak Ili-abi a jeho syn Imgur-Sîn. Před Chammurapim v Malgiu kraloval (panovníci užívali před jménem božského determinativu) Takil-ilissu/Muttakkil-ilissu, syn Ištaran-asûa, známý též z nápisu na cihle v základech chrámu v Isinu, a poslední z králů Ipiq-Ištar, syn Apil-ilíšua, poražený babylónskými Amorejci.

Roku 1784 uzavřel Chammurapi spojenectví se Šamší-Adadem I. Assyrským a 1783 dobyl Šalibi (11. rok jeho vlády). Ve svém 11. až 13. roce vlády (1783 až 81) se Chammurapi věnoval religiosním stavbám a hloubení zavodňovacích kanálů. 24. roku designoval Išar-Lima rabiánem/"starostou Sippar, srov. předtím o amoreisaci Sumeru rok 1895. V Déru v této době vládl jinak neznámý Jašúb-jachad, jemuž adresoval Jarim-Lim Jamchadský dopis zachovaný v mariském archivu. 

1782:

V Aššuru zemřel Šamší-Adad I. (od 1815). Nástupcem se stal jeho starší syn Išme-Dagán I. (do 1742, srov. předtím 1815), dosud král v Ekallátum, kam byl dosazen otcem, druhý panovník dynastie z Terqy (srov. 1815, trvala do c. 1700). Zřejmě ještě za života svého otce neuspěl ve válce s Ešnunnou a jejím vládcem Dádúšou. Po nástupu na Aššurův trůn čelil revoltě Turukků, která se šířila ještě za života jeho otce, vypukla válka s Ešnunnou znovu a opět se pro Assyřany nevyvíjela dobře, viz rok 1779: otcova říše se rozpadla. Ve válce na Zábu zničili Assyřané Šušarru a o Kuwarim už není slyšet. Vyplenili Uttum, Turukky válčící guerrillovou metodou však v horách nezničili; jméno jejich vůdce neznáme. Naopak přešli Turukkové s churritskými dynasty v regionu do ofensivy a napadali kraj kolem Arrapchy a Arbél/Urbilum v dn. Kurdistánu; viz dále rok 1779. V této době existovaly od Chábúru po Tigris dva tucty churritských státečků.

Kolem 1780 zmizely z Kappadokie assyrské obchodní kolonie, srov. rok 1920 a 1840. V této době území Anatolie ovládaly na západě a jihu státy Luwijců (= hieroglyfičtí Chetité a hovořili luwili/luwijsky): Arzawa (západ) a Kizzu (Kilikie). O jejich příchodu do Anatolie viz roky 2300 a 2000. Severní části středu Anatolie drželi předchetitští Chattové (= "Protochetité", obyvatelstvo neindoevropské hovořící chattili-chetitsky: "pochattsku") a jejich indoevropští sousedé Chetité/Néšité hovořící nešumnili či našili/nišili; v Kaneši též kanešumnili. V Paflagonii žil národ Palá, hovořící indoevropským jazykem/paláumnili, východně od Chetitů až do Mesopotamie Churrité mluvící churlili (obrat chetitský). Assyřané mluvili podle Chetitů "babylónsky"/pabilili. Viz o Chattech a Chetitech roku 1840 a 1800, o království a dynastii viz rok 1700. 

 

1780 v Helladě založil v Attice král Ekténů Ógýgos Eleusínu a řadu dalších sídel. Ve stejné době, zaznamenali staří chronografové, se u Tritónského jezera/Tritónis limné v Libyi, zřejmě dn. Šatt al-džaríd/"Pobřeží datlových palem" v TN, objevila panna, jíž Helléni dali jméno Athéné. Za Ógýga, prvního z králů v pozdější Boiótii, prý roku 1757 postihla zemi nějaká prapředhellénská „potopa světa“. Jeho Ekténové, původní obyvatelé Boiótie, prý vymřeli při morové ráně a novými předhellénskými obyvateli země se stali Hyantové a Aonové. S těmi se později utkal Foiníčan Kadmos, srov. např. rok 1555.  

 

************************************************************

1779. - 1770.

 

c. 1770:

V Egyptě pokračovaly zjevně krátké vlády králů, o nichž nevíme téměř nic nebo jen jejich jméno, viz předtím rok 1786: Amenemhet VI., trůnním jménem Seanchibre/Seanch-ib-Re, Hor Seheru-taui a král Semen-ka-Re II., rodným jménem Nebennu/Nebnun. Po něm panovali (podle nálezů a turínského kanónu):

• Qemau-sa-Hor-nedž-her-jotef, popř. Hornedžherjotefsaqemau, trůnním jménem Hotepibre/Hotep-ib-Re popř. Se-hotep-ib-Re. Jeho osobní jméno lze číst rovněž jako Aamau-sa-Hor-nadž-her-jotef, tedy namísto "Qemaův syn" "Asiatův syn, ochraňuj, Hore, jeho otce". Byl to tedy některý z Hyksů?; bez časových údajů, zachována socha s jeho jménem,

• Sewadž-ka-Re (trůnní jméno)

• Nedžem-ib-Re (trůnní jméno; vládl pouze několik dnů)

Sobek-hotep, Sobk-hotpe I., popř. Sobek-hotep-Re, jako král Cha-anch-Re/Chaj-anch-Re, Hor Sema-taui, srov. rok 1786,

• Ren-seneb Amen-em-het VII., Reniseneb Amenemhet (osobní jméno), vládl čtyři měsíce; pokud zachované jméno na nápisu neznamená "Reniseneb, [syn] Amenemhetův 

Hor I. (osob. jm.), král Au-ib-Re, Hor Hetep-ib-taui, má hrob v chrámovém komplexu Amenemheta III.,

Kaj Amenemhet VIII., král Sedžefa-ka-Re, Hor Heri-tep-taui,

• Amen-em-het Sobek-hotep, Amenemhet (IX.) Sobekhotep II. (tak obvykle veden v současnosti), možná identický se Sobekhotpem I., viz rok 1786, Horovým jménem Menech-[xxx], jako král Sechem-Re-chuj-taui (stavitelsky činný v Madu, arab. al-Madámút, kde stával velmi starý Montův chrám), jeho královna se jmenovala Aja, wezír Anchu, 

• Chendžer, Hor Džed-cheperu, jako král User-ka-Re II. Jeho osobní jméno/"Kanec" bývá někdy pokládáno za neegyptské a on sám za usurpátora, nicméně byl podle všeho jediným panovníkem dynastie, který svou hliněnou pyramidu v Saqqáře dokončil, renovoval stavby v Abýdu. Vládl 4+x let a jeho manželkou byla Seneb, měl stejnojmenného syna. Za wezíra měl rovněž Anchu, sloužícího i dalším králům,   

• král Semench-ka-Re I., osobním jménem Emrameša/Imi-ra-mešta, "Generál/Armádní velitel" (rozumí se: předchůdce Userkareho II.; usurpátor?), vládl 3+x let a zůstaly po něm dvě velké sochy v Taně,

Antef/Anjotef IV., jako král Sehotep-ka-Re, je znám z kanónu a jedné sochy,

• [x]-i[bre] Set/Sutech, někdy rekonstruováno jako Meribre Set, 

Sobekhotep III., král Sechem-Re Sewadž-taui, Hor Chuj-taui se jako armádní velitel mohl zmocnit trůnu Obou zemí pučem. Vládl podle kanónu tři roky a dva měsíce, nápisně ale doloženo datum roku pět jeho vlády. Jeho otec se jmenoval Mentuhotpe, zřejmě kněz, matka Jau-hejebu/Juhabu, bratři Seneb a Chakau, ženat byl s Neni a Seneb-hena-esou. jejichž dcerami byly Juhetibu a Dedet-anqet. Je možné, že vlády a života byl zbaven armádním převratem. 

Tito panovníci seděli na trůnu Obou zemí do roku c. 1740, viz tam dále. Jejich wezíry zřejmě byli Res-seneb a Ijmeru, synové Anchuovi, Neferkare, Ded-Ptah, Dedtu-seneb.

"Dynastická" přináležitost části panovníků Třinácté a Sedmnácté dynastie je hypothetická a mezi egyptology o řazení vlád nepanuje žádná shoda.    

 

1779 a 1778:

V Mesopotamii ve válce Ešnunny s Assyrií zvítězil u města Razamá (dn. snad Tell al-Hawá/Evin pahorek; k lokalisaci zde níže) v údolí Balíchu v kraji Idamaraz, během tažení na Eufrátu Ibál-pî-el II. Ešnunnský nad Subartu/Subartejci, tzn. nad Assyřany Jasmach-Adada/Jasmach-Addu, krále v Mári/Mari, a nad Chanaji, což byli beduini kočující kolem Terqy a odtud snad označení pro obyvatele Terqy. Jasmach-Adad, mladší a zřejmě nekompetentní bratr assyrského krále Išme-Dagána I., viz rok 1815, mizí z dějin a v Mari se stává vládcem Amorejec Zimrí-Lim/Zimrílim, který žil dlouho v exilu u Jarimlima I. v Jamchadu/Chalab-Aleppo, srov. rok 1815. V exilu se oženil s panovníkovou dcerou s královnou Gašerou jménem Šíbtum (srov. rok 1793, o významu slova viz v indexu). Na mariský trůn mu tedy asi pomohl tchán. Král Aššuru Išme-Dagán I. z důvodů, které neznáme, nepřišel bratrovi na pomoc a ztratil kontrolu nad celým středním Poeufrátím a velkou částí severozápadní Mesopotamie, včetně Šubat-Enlila/dř. Šechna, assyrské hraniční pevnosti.

V královské archivu v Mari se dochovaly dopisy Zimrílima s jeho druhorozenou dcerou Kirûm. Královský otec provdal svou nejstarší dceru Šímátum za svého spojence jménem Chaja-súmu, vládci v Ilan-suře, dnes neznámé polohy (viz v indexu, s. v.). Po čase mu dal za ženu i mladší dceru Kirûm, která se v harému se sestrou hádala a dokonce jí prý vyhrožovala smrtí. Kirûm otce několikrát žádala, aby si ji vzal domů a když ne, že si vezme život. Po nějaké době ji vyslechl a Kirûm se vrátila do Mari do paláce, v té době zřejmě nejvýznamnější stavby na Eufrátu severně od Babylónie se dvěma sty místnostmi. Bylo to středisko byrokracie řídící ekonomiku, zavodňovací práce celé země a kontrolující pravděpodobně největší králův příjem, karavanní obchod z Východu do Syrie k moři.

Zimrílimova sestra Liqtum/"Nalezenka" byla provdána za churritského krále Adal-šenniho, panovníka země a města Burundum na západu Šubartu v horním Pochábúří nebo už v Tauru. V jednom dopise bratrovi píše, že řídí chod paláce, že má k disposici dvě stě lidí služebnictva a že se má s manželem fajn. Adal-šenniho po jakési válce zajal nebo zabil král země Eluchut jménem Šarrája a novým panovníkem nad Burundem se stal Edip-chuch rodu asi churritského. Šarrájovou královnou byla Narámtum/"Miláček". 

O celou oblast vedeny války a intensivní diplomatická jednání. Roku asi 1775 dynasta Kurdy Simach-iláne navštívil Babylón a pak Mari, aby si pojistil svou vládu. Roku 1772 mizí z pramenů a na jeho místě se objevil Búnu-Eštar. Zimrílim válčil na začátku své vlády v Pochábúří s amorejskými nomády Bené Jamína/Benjamíny, viz o nich roku 1895. První tažení vedl proti silným beduinům roku 1774, o čtyři roky později s nimi uzavřel mír. Celé povodí Chábúru bylo v této době hustě osídleno především etniky západosemitské jazykové skupiny (Amurru/Amorité) a Churrity. Ešnunnci se ho nezmocnili, to udělali jejich spojenci, viz rok 1769sqq. V rozhodujícím okamžiku se na stranu Mari postavil Qarni-Lim (vládl od c. 1775), vládce Andarigu/dn. asi Tell Choši a s ním další amorejští dynastové severozápadní Mesopotamie mezi horním Chábúrem a Tigridem. Ešnunna vytáhla poprvé do oblasti Sindžárských hor roku 1771 a její armáda oblehla Kurdu. Město a království se spasilo protektorátní smlouvou s Ešnunnou, ale na krku mělo nepřátelství s Mari, které uzavřelo mír s Andarigem.  

Zároveň se podařilo Ešnunncům usmířit se s Turukky, kteří se pod králem Zazíjou postavili na nohy a zpoza Tigridu expandovali na západ. Zmocnili se zřejmě kraje kolem Nenit n. Ninet (asi Ninua, Ninive) a lákali k odpadnutí od paktu se Zimrílimem lokální amorejské dynasty v regionu Sindžárských hor na severu IRQ Bunu-Eštara, vládce v Kurdě/Kurdá (do 1769), dn. Balad Sindžár, Chadnu-rabiho z Qattary/asi ass. Zamachu/Zamachi z doby Adad-níráriho III., dn. Tell ar-Rímah, Aškur-Addua, vládce v Karaně/dn. Tell Afar, syna Sumu-Addua a bratra kněžky nadítu Amat-Šamaš a Iltani, královské manželky Aqba-chammua, která jejího bratra vyhnal z trůnu, Zimríju ze Šurry/Šurrá, Zurrá a Šarrum-kíma-kalímu z Razamy Jamútbálské/srov. jinou R. zde výše; tato dn. Tell Abta ve Wádí Sarsár/Tharthár.

V oblasti Sindžárských hor byly v té době doma též amorejské kmeny či klany Numchá (možná součást Bené Jamínů), Ida-Maras a Jamútbál (srov. pozdější Emutbal východně od Tigridu, cf. rok 1836; součást Bené Simal?). Nyní stáli všichni v jednom protiešnunnském paktu a Zazíja byl též zadobře s Chammurapim, podle formulace jeho vasalem. Roku 1771 se Zimrí-Lim Mariský postavil na elamskou stranu proti Ešnunně a následujícího roku byl návštěvou v Jamchadu u tchána Jarim-Lima a společně si udělali výlet ke Středozemnímu moři. V té době se Elamité chystali na Babylónii, viz rok 1769sqq. 

 

1778: se vypravil Širukduch I. Elamský s Ešnunnou proti amorejským beduinům útočícím z východní Syrie v oblasti Idamaraz v Pochábúří. Oblehli město Razama, které ale od obležení osvobodil Chammurapi Babylónský. Takhle daleko elamské oddíly v mesopotamských dějinách nikdy nedorazily. 

 

c. 1770:

V Elamu po Širukduchovi se stal sukkal-machem jeho mladší bratr Šimut-wartaš, dosavadní místokrál. Jeho synovec Siwe-palar-chuppak se stal sukkalem Elamu a Simaški/místokrálem, jehož bratr Kuduzuluš vládl do 1768 v Súsách jako sukkal.

 

************************************************************

1769. - 1760.

 

1769:

Elamité pod vojevůdcem Kunnamem se s Ešnunnskými na druhém tažení do regionu zmocnili Šubat-Enlilu a na elamskou stranu se postavila většina dynastů v Pochábúří, dosud kontrolovaného regionu Zimrí-Limem Mariským. V Šubat-Enlilovi dosazen jistý Chaja-abum (brzy vyhnán a zavražděn jako elamský spojenec roku 1765). Kurdě mizí jméno krále Búnu-Eštara a na trůnu Chammu-rabi (jiný od Babylónce). V elamsko-ešnunnském vojsku bojoval též oddíl Gutijců. Zazíja, král Turukků, měl na jednu stranu pakt o neútočení s Ešnunnou, podporoval Elam a byl nepřítelem Aššuru.

Asi koncem t. r. nebo až roku 1764 opustili Elamité Šubat-Enlil a pevnost předal vojevůdce Kunnam jistému Simat-Chulurišovi, který odtud s vojáky odešel roku následujícího, když elamský král vyklízel Babylónii. Šubat-Enlil obsadil Atamrum, syn Warad-Sînův, král v Allachadu/dn. Tell Hazail, a Andarigu (v této době spojenec ešnunnský, brzy mariský a babylónský); když po letech zemřel, prosadil Chammurapi Babylónský na allachadský trůn Chulála, syna Warad-Sînova (viz rok 1830) a Šubat-Enlil předal Chimdíjovi. V éře Chammurapiho syna Samsú-ilúny vládl v Šubat-Enlilu jistý Mutija, ale to se město opět jmenovalo postaru Šechna. Jeho spojencem byl Churrita Chazip-Tešup, vládce v Razamě.

Atamrum žil deset roků v Ešnunně v exilu, když byl ze svého trůnu v Andarigu vyhnán. Při návratu padl andarižský král Qarni-Lim, spojenec mariský, viz rok 1779sq.     

1768:

Chammurapi Babylónský porazil Elamity se spojenci  na hranicích s Warachše. Elamský král Šimut-wartaš (vládl od asi 1770) byl v bitvě zajat a zabit. Jeho nástupcem se stal jeho místokrál, syn Širukduchovy sestry Siwe-palar-chuppak (vládl do c. 1745), který o sobě tvrdil, že rozšířil říši, ale tituloval se jen jako „sukkalmach Elamu“ (a nikoli jako král, jak vyplývá z jediného z elamských dokumentů zachovaných z let 2250 – 1250). Jeho bratr Kuduzuluš/Kudu-zuluš I. zůstal sukkalem v Súsách a později místokrálem Elamu a Simaški; jeho nástupcem v Súsách v roli jejich sukkala se stal Šullim-kutur, snad jeho synovec.

1764: Išme-Dagán Assyrský se dozvěděl o puči chystaném Atamrem v Ekallátu a utekl do Babylónu. O tři měsíce později se s babylónskou a mariskou podporou do svého malého království vrátil.  

1763: porazil Chammurapi, "oblíbenec Mardukův", ve svém třicátém roce vlády (11. Zimrílimův) protibabylónskou koalici, kterou tvořili: Zimrí-Lim z Mari (spojenec Babylónu od roku 1765), Elamité, Ešnunna, královna Nawaru ("Nawarítum/Nawarka"; gutijský horský kraj v dn. íránském Kurdistánu), jejíž jméno neznáme, ale přitáhla s deseti tisíci muži, Malgium (na Tigridu jižně od soutoku s Dijálou) a Subarové (tedy Aššur a Assyřané). 

V bitvě u Chirítu u Sippar (srov. stejné bojiště roku 651) následujícího roku Chammurapi porazil amorejského vládce Emutbalu/Jamútbálu, země na jihu Mesopotamie východně od Tigridu a tehdy jedné z oblastí Elamu, kterou ovládal Rím-Sîn I., král z Larsy (kde vládl od 1823), rodem po otci šejk Jamútbálů.

Babylóňané na to oblehli Maškan-šápiru hájenou Rím-Sînovým bratrem Sîn-muballitem. Když opevněné město padlo, Sîn-muballit byl jat a jeho Jamútbály zařadil Chammurapi do své armády (v této době se jinak za "lepšího" zajatce požadovalo deset šekelů stříbra výkupného). Babylóňan si vyžádal posily z Mari a když dorazily, vytáhl na Larsu. Obléhání trvalo šest měsíců. Rím-Sîn, snad už osmdesátník, unikl, ale dopaden na útěku zřejmě zemřel v Babylónu. Jeho říše se dlouho rozprostítala od středního Meziříčí po vody Perského zálivu; nyní připadla země Amoritům babylónským

V Larse vládli zprvu Babylóňané i za Chammurapiho syna a nástupce, viz rok 1750, zatímco stejnojmenný syn (?) zajatého krále uplatňoval své nároky na zaniklou otcovu říši mezi Jamútbály, jejichž byl "králem": o Rím-Sînovi II. viz dále roky 1741 a 1737. V Larse úřadovali po jeho otci dva babylónští úředníci-místodržitelé/iššakkum Sîn-iddinam a Šamaš-cházir. Tím definitivně skončila vláda larské dynastie (od 2025). Až do konce existence domácích mesopotamských říší zůstal starý Sumer pod kontrolou panovníků v Babylónu.  

V Pochábúří oblehli Chammurapi Kurdský s Atamrem Andarižským elamský Šubat-Enlil, který dobyl Atamrův vojevůdce Lawila-Addu. Ještě t. r. operovaly v Pochábuří armády Zimrílimova i babylónská pod vojevůdcem jménem Munawirum. 

Roku 1762 (31. rok vlády) porazil Chammurapi Ešnunnu ovládanou předtím krátce elamským vládcem Siwe-palar-chuppakem. V boji s Elamity, bývalými spojenci a asi i hegemony, padl Ibál-pî-el II. (vládl v Ešnunně od 1787). Byl pravděpodobně posledním králem staré ešnunnské dynastie, viz rok 2028. Elamité byli vyhnáni/popř. vyklidili Ešnunnu a novým jejím vládcem se stal Sillí-Sîn, podřízený Babylónu. Po smrti Chammurapiho Babylónského (1750) v Ešnunně po Sillí-Sînovi vládli Ibni-Erra, Iqíš-Tišpak a po něm Anni/Ilúni, kralující do roku 1741 nebo 1727, kdy skončila samostatnost městského státu (zřejmě zdvojená informace, srov. tam). Sillí-Sîn vypověděl po larských událostech přátelství s Išme-Dagánem Aššurským tísněným nyní ze všech stran a přidal se k bloku Chammurapiho Babylónského.

Išme-Dagán I., který byl v této době již nemocen a nemohl chodit, požádal o mír za cenu osmi talentů stříbra Zazíju Turuckého, který ovládl s výjimkou kmenového území kolem Aššuru a Ekallátum celé Šubartum/tedy Assyrii, pobýval v Ne-ni-it resp. Ni5-né-et/Nenit n. Ninet = asi Ninúa. Assyrsko-turucký pakt symbolicky utvrdil sňatek Zazíjovy dcery s Išme-Dagánovým synem Mut-Aškurem. Mír mezi Aššurem v tísni a Turukky dlouho nevydržel, neboť Zazíja poslal k Ekallátu armádu o čtyřech tisících mužích, aby vyrabovala okolí, ale města se nezmocňovala, sám uzavřel následně mír s Chammurapim, králem města Kurdá. Perfidní skutek dosvědčil ešnunnský vojevůdce Lipissa, který vše viděl. Téhož roku asi zemřel Atamrum a králem Andarigu se stal Chimdíja; dynastou v Allachadu byl z vůle Zimrílimovy Chulálum, srov. rok 1769. 

Roku 1761 porazil Chammurapi (32. rok jeho vlády) koalici Mari, Gutiů a Subartu/Assyřanů. Král Zimrí-Lim/Zimrílim mizí z dějin (vládl v Mari od 1778), skončila vláda amorejské "Limské dynastie" od roku 1830 (novodobé označení podle jména amorejského boha Lima/Líma, snad související s akkadským obratem lim iláni, "tisíc bohů").

Roku 1760 porazil Chammurapi Babylónský v poli armády Mari a Malgia a obsadil celou mariskou zemi. K tomu města v Šubartu/Assyrii Ekallátum, celé Burundum a Zalmaqum v Pochábúří a vnutil jim spojenecké smlouvy; ovládl tedy severomesopotamský region Meziříčí. Na území Zazíji Turuckého moc babylónských Amoritů nezasahovala. V roce 37 a 39 své vlády však v Šubartu válčil znovu, též s Gutijci, viz rok 1755.  

Mari bylo obsazeno Babylónci a 1759 (34. rok Chammurapiho) zpustošeno: proč, nevíme, zřejmě se Zimrí-Lim či jeho lidé pokusili o restituci své vlády. Při požáru města a královského paláce se kuriosně vypálil a tím pádem lépe uchoval archiv klínopisných textů na hlíně (obsahuje dokumenty od c. 1810). Mariské území v Poeufrátí Babylónci anektovali, ale dlouho neudrželi. Zda se Babylónci přímo zmocnili též Pochábúří, nevíme, asi se zde etablovaly státečky amorejských dynastů, kteří byli přečísleni churritskými migranty z východu a severu. V regionu následoval dlouhý klid, resp. mlčení pramenů, téměř tři sta let do expanse churritské říše Mitanni/Chanigalbat.

Během vlády Zimrílima Mariského se upevnila posice Terqy, která se stala centrem nového království Chana (jméno podle amorejských beduinů, kteří se v kraji usadili). Za Zimrílima byl guvernérem Terqy Kibrí-Dagán. Po Zimrílimově konci užívali místní vládci titulaturu „králové Mari, Tuttulu a Chany“. Pořadí vládců Chany není známo (jména to jsou amorejská, nikoli churritská): do zhruba roku 1650 (?) panovali Išarlim, Isich-Dagán, Kaštiliaš, Šunuch-rammu, jeho syn Ammimadar a Chammurapi z Terqy. Kassita Kaštiliaš mohl však být posledním vládcem Chany, srov. rok 1742 a dějiny Babylónie. Na ruinách Terqy stála arabská ves Ašára (SYR).

Roku 1761 se prohlásil Chammurapi Babylónský jako první panovník po konci akkadské říše vládcem nad celým Akkadem a Sumerem. Datum, kdy pořídil text návrhu či fikce svého zákoníku/codex Chammurapi, znám není. Obsahuje formulace budící zdání, že byl dokument králem uveden v život a pamatoval též "pro úplně celou budoucnost ať král, který v zemi bude vládnout, slovo spravedlnosti, které jsem na svou stélu napsal, zachovával.../ana warkiát úmí ana matíma šarrum, ša ina mátim ibbaššú, awát míšarim, ša ina narája ašturu, lissur...". Zachovaná dioritová stéla je vystavována v Louvru. Srov. s předešlými autory trestních zákoníků, nejstaršími známými lidstva, Narám-Sînem Ešnunnským (1830), Lipit-Ištarem Isinským (1935) a Ur-Nammem Urským (2116). Zajímavé, že žádná z dochovaných mesopotamských právních norem neobsahuje pojem vlastizrady a že panovník uděluje milosti při překročení zákona v záležitostech soukromých jako jsou manželské neshody.  

 

c. 1760:

V Ugaritu vládl v mariské době (éra Zimrílimova) král Jaqaru (YQR), syn Niqmadda I. Další jména třiceti vládců jsou zachována jen částečně a nelze proto stanovit číslování stejnojmenných dynastů. Viz až amarnskou éru, rok 1400, předtím srov. rok 1793.

 

Zřejmě již za Chammurapiho žili, nebo do Mesopotamie přicházeli Ummán-manda, „ummánu mádu/hordy lidí, nepřátelé, barbaři“ podle Babylónců, které lze snad identifikovat s Indo-Árji; později tvořili nejvyšší společenskou vrstvu v churritském státu Mitanni. Silnější migrace Indo-Árjů do severní Mesopotamie a Syrie nastala až po konci I. babylónské dynastie. Mezi Churrity však tvořili vždy malou část populace. V Babylónii byli jménem "ummán-manda" mnohem později označováni též Elamité, Médové, Kimmeřané a Skythové. 

 

V Číně skončila podle jedné z tradičních chronologií roku 1766 vláda dynastie Sia/Xia (od 2205). Sedmnáctý a poslední z jejich vládců Ťie/Jie (1818-1766) vynikal krutostí, likvidoval vzdor barbarů i čínských velmožů, vyžíval se v požitcích všeho druhu. Jeho oblíbenou milenkou a posléze manželkou byla Mo Si/Mo Xi, která vymyslela jezero vína, kam navelela tři tisíce mužů, aby ho vypili (a utopili se v něm). Císaři se vzepřela koalice údělných knížat/králů, v jejímž čele stál Tchang ze státu Šang. Nespokojenost z Ťieovým císařstvím umocňovaly přírodní katastrofy, špatné počasí a úrody. Revolta trvala sedmnáct roků. Za velké bouřky porazili vzbouřenci císařské v bitvě u Ming-tchiaa/Mingtiao, Ťie byl jat na útěku a donucen resignovat. Dožil jako soukromník a zemřel po nemoci.

Tchang (1766-1754) se stal zakladatelem druhé císařské dynastie Šang (do 1122). Jeho ministrem byl I Jin/Yi Yin, původně otrok v domě Tchangovy manželky. Jako dobrý kuchař se Tchangovi zalíbil a naslouchal též jeho radám politickým (jiná tradice o Iově otroctví nic neví). Po Tchangově smrti zastával místo prvního ministra-regenta na dvorech jeho synů a nástupců Waj Pinga/Wai Bing a Čung Žena/Zhong Ren, kteří zemřeli po velmi krátkých vládách. Tchangův vnuk Tchaj Ťia/Tai Jia (1753-1721), jejich nástupce, na I Jina příliš nedal a vládl bezohledně. Ministr mu prý podle jedné verse domluvil, aby se na tři roky odebral do ústraní a připravil se na další vládu. I Jin po tu dobu vládl Číně a posici uhájil i za Tchaj Ťiaova syna a nástupce Wo Tinga/Wo Ding (1721-1692). Zemřel roku 1714 jako stoletý a dostalo se mu královského pohřbu. Podle jiné verse v přetahování o moc s Tchaj Ťiaem ministr podlehl a byl zabit.

Podobnou posici jako I Jin měl za císaře Wu Tinga (1324-1266) Fu Šuo. Císařovou oblíbenou manželkou byla kněžka Fu Chao/Fu Hao, která též velela armádě válčící s nečínskými kmeny Ťiang/Jiang. Její nevyloupený hrob byl nalezen roku 1976; pro Fuin záhrobní život bylo zavražděno šestnáct lidí a šest psů. Viz dále rok 1122.       

 

************************************************************

1759. - 1750.

 

1755 vítězné tažení Chammurapiho Babylónského na sever proti Gutejům a proti zemi Subartum, tj. Assyrii, srov. roku 1763sqq., dal rozvalit hradby Mari a Malgia a vyvrátil s pomocí vodního přívalu Ešnunnu. Roku 1751 vybudoval na Tigridu pevnost Kár Šamaš a opatřil novými hradbami eufrátské Rapiqum.

1750, ve svém 43. roce, v Babylónu zemřel po slavné vládě král Chammurapi (od 1793). Nástupcem se stal jeho syn Samsú-ilúna či Šamšú-ilúna (do 1718). Na jednom z nápisů se roku 1733 chlubil, že během jediného roku osmkrát porazil své nepřátele v Sumeru a Akkadu a že jejich města srovnal se zemí; jména neuvedl, viz k tomu rok 1741 a 1738sqq. Svůj druhý rok vlády nazval "Rok, v němž Samsú-ilúna, který požívá náklonnosti velkých bohů, zajistil svobodu Sumeru a Akkadu".  

Snad téhož roku v amorejském Jamchadu zemřel král Chammurapi I. (od c. 1790, jmenovec babylónského); nástupcem jeho starší syn Abbael I. (též Abba'il n. Abban; do c. 1710). Mladší bratr Jarimlim se stal údělným knížetem v Irridi/Irrite, kde se proti něm vzbouřil jeho chazannu/starosta Zitraddu, jak líčí smlouva z části zachovaná na nápisu z Alalachu, dř. Alachtum. Rebel se spojil s "lupičem"/chabbátu jménem Mušnaddu a vpustil ho do města. Abbael rebely a bandity porazil, sídelní město knížectví vyvrátil a v náhradu za ně přidělil bratrovi město Alalach s více než tuctem měst či usedlostí, základ nového státečku, jemuž později Chetité říkali Mukiš/dn. Tell Açana v TR provincii Hatay. Pokud by se mladší bratr postavil staršímu nebo jeho potomci potomkům Abbaelovým, o svou doménu by přišli. Abbael/Abban užívá pozoruhodně chetitské titulatury šukkal/sukkal Chattuša, "ministr Chattuše" a nikoli jako "král Jamchadu". Kterému z chetitských králů této éry byl Abbael a jeho Jamchad poddán, lze jen spekulovat, srov. rok 1700.

Synem alalašského Jarimlima byl Ammitaqum/Ammitakum, stále lenník krále jamchadského. Podle opisu zachované závěti odkázal v přítomnosti Jarimlima z Jamchadu (asi jiný od pozdějšího Jarimlima III. Jamchadského, viz rok 1620) "svůj dům, město, území a statky, které dostal od otce a matky svému synovi Chammurapimu, kterého mu porodila dcera ministra/šukkalu Nawar-ariho/Nawar-atala. Dokument je datován do roku, kdy Jarimlim porazil vládce Ešnunny (??): srov. ovšem osudy Ešnunny roku 1763sqq. 

  

c. 1750 se v Popádí objevila bronzová kultura terramarní (podle terra-marne, slínová zemina, pokrouceno v terramare). "Terramaricoli" (ital.) bývají pokládáni za předky Ligurů a ve starém věku byli považováni za Pelasgy, kteří se v regionu usadili podle Diodóra "dvě generace před trojskou válkou" (tedy podle něj na zač. 13. století). Zemědělci a chovatelé dobytka stavěli domy na kůlech, jak bylo v alpské oblasti zvykem od c. 4250. Kultura vymizela c. 1150 a oblast přecházela do sféry protovillanovské civilisace, viz rok 1300 a 1100.