1499-1440

1499. - 1490.

 

1496:

V Egyptě královna Hatšepsut vyslala pět lodí do země Púnt, aby s Amunovým požehnáním dovezly kadidlo a stromy kadidlovníku, vonné pryskyřice, vzácná dřeva, kosmetické suroviny. První její námořní expedici na jih Rudého moře velel kancléř/imira heermet Nehesi. Poněvadž v této době již neexistoval kanál Nil - moře jako v dobách staré a střední říše, resp. nebyl provozuschopný, výprava šla zřejmě pěšky z Kebti/Koptu severně od Théb, odkud je k moři nejblíže. Nalodila se pak na neznámém místě v Rudém moři, snad v tzv. Bílém přístavu/hellénist. Leukos limén, lat. Albus portus. Výpravu líčí nápis na chrámovém reliefu s hrochy, žirafami, opicemi, dobytkem v Dajr al-bahrí. Mezi náčelníky Púntu je zmiňován jistý Perehu a jeho korpulentní žena Eti se dvěma syny a jednou dcerou, k žádnému incidentu Egypťanů s domorodci nedošlo. Expedice dovezla též kožešiny, slonovinu, eben, zlato, živé opice a zotročené lidi s dětmi. 

1494, 1489 a 1485 výpravy do tyrkysových dolů na Sínaji.

1489 či 1490, v poslední den čtvrtého měsíce jménem šemu/šomu, tj. koncem léta, dopravil Amenhotpe, kolega Senenmuta v úřadu, druhý obeliskový pár Hatšepsuty v Karnaku do Théb. Žádný z obelisků ale není tak velký jako dva krále Thutmosea III., kterým se pro pozdější přesuny za moře říká lateránský a konstantínopolský.

 

c. 1492:

V Přímoří skončila vláda krále Adara-kalammy (od c. 1520), vládne 26 let Ekur-duanna či Ekur-ul (do c. 1466).

1491 v Aššuru zemřel Aššur-nérári I. (od 1517), nástupcem jeho syn Puzur-Aššur III. (do 1477). Víme o něm pouze to, že vystavěl městské hradby Aššuru, srov. rok 1426, a obnovil jednu z částí Ištařina chrámu původně Ilušummova. 

c. 1490 v Chattuši skončila někdy v této době vláda Alluwamny (od 1500), novým králem Chantiliš II. (do 1480). Ani o jeho vládě není nic známo. Chetité dále ztrácejí kontrolu nad severní Syrií, viz pod Mitanni roku 1500 a krisovou vládu Amnunovu c. 1550-1530.

 

V Athénách 1496 po Kranaovi (od 1505) králem Amfiktión, syn Deukaliónův a zeť Kranaův (do 1486). Za jeho vlády se udály příběhy Danaoven, podle nižší datace roku 1466, viz tam.

 

************************************************************

1489. - 1480.

 

V Egyptě byl roku 1486 odstraněn z funkce „hlavního číšníka“ Senenmut (od 1503), jeden z opor režimu královny Hatšepsuty a tedy asi též jeden z odpůrců formálního spoluvládce, militantního Thutmosea. Roku 1484 či 83 vypuklo protiegyptské povstání v Syrii. Nespokojenost s vládou ženy, s její pasivní zahraniční politikou dosáhla vrcholu.

1482 zřejmě 10. dne 2. měsíce v zimě 22. roku vlády Hatšepsuty provedl Džehutimes/Thutmose III. palácový převrat proti své nevlastní matce a de facto samovládkyni (vládla od 1504, resp. 1490). S pomocí armádních oddílů se ve svých asi třiceti letech prohlásil sám za krále (vládl do 1450). Nelze vyloučit, že královna právě zemřela a její nevlastní syn si takto proti vůli jejích stoupenců pojistil nástupnictví. Hatšepsut zřejmě nedosáhla věku čtyřiceti let. Její rodina měla pravděpodobně psoriasu, neboť si potírala kůži dehtem doloženým v hliněné nádobce v její pohřební výbavě (Bonn, 2011). Dehet obsahuje rakovinotvorný benzoapyren/benzpyren a je možné, že byl příčinou královniny smrti. Při identifikaci další mumie z pohřební komory KV-60 v Údolí králů, kde byla pohřbena královnina kojná Sat-Re/Sit-Re, se spekulovalo, že patří královně, to však nebylo obecně přijato.

S Meritre Hatšepsutou (II.), dcerou Ammónovy kněžky Huji, viz rok 1504, měl Thutmose III. syna Amenhotepa (II.), prince Mencheperreho, který zemřel za otcova života, a dcery Meritamun I. a II., Iset a Nebetjunet. Třetí hlavní manželkou krále byla Nebtu, dcera Nefertari. Z vedlejších žen známe jménem Manhatu/Menhet, Merti a Manawu/Menwi, podle jména asi vše Asiatky, a jistou Nebsemi. Po celý život se Thutmose snažil odstraňovat památky na svou nevlastní matku Hatšepsut (I.), aby její linie nemohla nárokovat trůn. V otcově dílu pokračoval Amenhotep II. O dalších králových ženách viz rok 1504. 

Thutmose III. byl napoleonsky malý a ctižádostivý, voják tělem a duší, o všem musel vědět a všechno též řešil, jak zvěčnil jeho wezír Rechmire ve své hrobce v Qurně naproti Luxoru. Velmožův otec Neferweben, strýc Useramun a děd Ahmose Ameču byli rovněž wezíry, srov. rok 1504, a Rechmire vypsal procedurální povinnosti wezírovy, seznam pravomocí "premiéra faraonů" nové říše (nalezen ve třech dalších hrobech) s výčtem daní a odvodů. • "Napoleonsky malý" je obrat moderní, neboť staří byli mnohem menšího vzůstu než současní Evropané. "Le petir homme/little boney", jak byl Napoléon Bonaparte nepřáteli zván, měřil ve své smrti 168,6 cm, nic dobově neobvyklého (zemřel 1821). Francouzův pruský starší vrstevník Friedrich II. zvaný Veliký/der Große měřil jen 160 cm. 

Do Asie vedl Thutmose v letech 1482-1462 sedmnáct polních tažení, k tomu pravidelně s vojskem táhl na jih od třetího kataraktu. Za jeho vlády dosáhl Egypt největšího územního rozsahu: hraniční stély byly na Eufrátu a v núbijském Kurgusu mezi čtvrtými a pátými peřejemi. Lze ho z tohoto hlediska pokládat za největšího z faraonů. 

Přístav Peru-nefer/"Dobrou cestu" u Memfidy dal zvětšit a udělal z něj hlavní přístav říše. Odpovědným za stavební práce byl Amenemhet, Thutmoseův nejstarší syn, srov. o něm roku 1504. Král patřil vůbec k největším stavitelům dějin a vojácký absolutní monarcha měl vřelý vztah k umění. 

V jeho hrobce nalezena Amduat, Kniha o tom, co se děje v podsvětí: dvanáctihodinová cesta slunečního boha temnotou-nocí a světem mrtvých. V Haremhebově hrobce byla nalezena Kniha bran navazující na Amduat a podávající také cestu Slunce podsvětím (srov. zde níže). V hrobce Merenptahově nalezena Kniha jeskyní.

1482 se Thutmose III. vypravil na své první polní tažení do Syrie a Palaistíny, eg. Rečenu, kde se kmeny bouřily proti králi. Výpravu popsal armádní písař Čanuni v Amunově chrámu v Karnaku (stal se šéfem vojenských písařů až dokonce písařem rekrutů/seš-neferu, tedy armádním byrokratem evidujícím odvedence). Události doplňuje životopis králova vojáka Amenemheta pochovaného v thébské nekropoli s výčtem válečných dobrodružství a jeho kořistí. 

Vojsko vyrazilo z Memfidy přes „Cesty Horovy“ z východní Delty do Palaistíny, které opevnil nejméně jedenácti pevnostmi, z nichž tři byly do roku 2007 odkryty (Čaru, řec. Selé, leží tři kilometry východně od Suezského průplavu: měla třináct metrů tlusté zdivo se 24 věžemi, plochu 250 x 500 metrů a kolem dokola vodní příkop s dřevěným padacím mostem. Druhá pevnost ležela asi deset kilometrů od dnešního průplavu, třetí asi 25 kilometrů o ploše 70 x 100 metrů). Čaru sloužila též jako trestanecká kolonie pro egyptské odsouzence za zlodějny. 

Ve dvou měsících byl v Gáze, kam dorazil 5. dne 4. měsíce na výročí své dětské korunovace roku 1504, asi 28. dubna. Armáda pokračovala do Palaistíny, kde se Egypťanům vzdalo 68 měst, pouze Ioppé/hebr. Jaffo musel lstí dobývat králův generál Džehuti: vymyslel lest/stratégéma spočívající v tom, že se povstalci (povídka s příběhem vzetí Joppy nijak vůdce či vládce nejmenuje) vzdal s celou rodinou, dal se ve městě svázat a jako přináležitosti rodinné dovezli za ním dvě stě košů a v nich egyptské vojáky... 

Odtud Egypťané táhli na Megiddó, eg. Maketi. Zde v květnu v údolí Qina v bitvě porazili povstalce v čele s králem Qadeše na Orontu jménem Duruša s jeho vasaly a spojenci, prý 330 "králů se stovkami tisíců bojových dvojkolových spřežení a milion lidí". Nicméně když spatřili Egypťany, utekli za hradby města. Kořistí bylo přes devět set bojových vozů, přes dva tisíce koní a 25 tisíc kusů dobytka, ale jen 340 zajatců: "leželi na zemi jako ryby". Poražení uprchli za zdi Megidda, které se po zřejmě sedmiměsíčním obléhání v prosinci vzdalo: celá Palaistína se opět dostala pod kontrolu egyptského krále, dynasty omilostnil, ale zatížil tributem a rukojmími. Podle jedné verse je poslal po přísaze, že "již svému pánu Mencheperreovi neuděláme nic špatného", domů na oslech. Thutmose prošel celým Libanonem, obsadil Tamasqu/Damašek, Qadeš však neoblehl.

Megiddó, zřejmě novozákonní Armageddon (řec.)/hebr. Har-mageddon, „kopec M.“?, eg. Maketi, dn. Tel M., bylo veledůležitou křižovatkou obchodních cest z Mesopotamie do Egypta, středisko planiny Jezreel (tj. "Bůh oplodní, zasije", řec. Esdraelon, též ‘Emeq Jizre‘el či Ha-‘Emeq, oddělující Galileiu a Samareiu. V M. zemřel roku 853 israélský král Achazja a roku 609 zde padl júdský reformistický král Jošijahú (viz). V perské době, nejpozději kolem roku 450, město zaniklo. V září 1918 zde porazily britské oddíly pod velením polního maršála Edmunda Allenbyho jádro osmanské armády v Orientu; při volbě taktiky ho prý ovlivnila četba egyptských dějin s popisem dávného Thutmoseova tažení.  

Roku 1481 na druhém tažení do Rečenu egyptskému králi přinesli tribut (eg. inu) a dary všichni tehdejší dynastové: 65 otroků a otrokyň, dobytek velký a malý, nádoby s kadidlem, medem, dřeva, dobový luxus. To se pak v různých obměnách každoročně opakovalo.

1480 Thutmose III. na svém třetím tažení lovil v Syrii slony (srov. Thutmose I. u roku 1526) a téhož roku se poprvé vypravil do Núbie (?, srov. 1479).

 

V severní Syrii c. 1480 v Alalachu po smrti Niqmepy II. (od c. 1510 - 1500) na trůn království Mukiše usedl jeho syn Ilim-ilimma II. (do c. 1460?). Po něm není znám žádný přímý nástupce.

 

c. 1480:

V Chattuši skončila vláda Chantila II. (od 1490). Následuje Zidantaš II. (do 1470). Jeho manželkou/královnou tawanannou byla Jajaš/Ijajaš. Uzavřel novou mírovou smlouvu s králem Kizzuwadny Pelliou/Pillijou II., který se zbavil mitannského spojenectví z roku c. 1500 a zase se postavil po chetitskou ochranu (srov. 1460). Smlouva je ovšem zařaditelná i do doby Pelliy I. a Zidanty I. (!), srov. rok c. 1525.

 

V Helladě 1486 v Athénách po Amfiktiónovi (od 1496) králem Erechthonios (Erechtheus I.), syn Efestův (do 1436). Byl prý prvním v Helladě, který zapřáhl čtyřspřeží. Téhož roku v Sikyónu po Chýreovi (od 1541) vládne Korax (do 1456) a Lakedaimón, syn Semely, měl téhož roku založit Lakedaimón. 1484 v Argu po Krotopovi (od 1505) devátým králem Sthenelos (do 1473).

Roku 1482 prý Arkás, syn Diův s Kallistou, přemohl na Peloponnésu Pelasgy a jeho země se začala jmenovat Arkadiá.

 

************************************************************

1479. - 1470.

 

1479:

V Egyptě před 1479 král Thutmose III. obsadil zemi Karoj kolem 4. nilského kataraktu a založil a opevnil město Nepet/Napaty. Vedle své výpravy roku 1455 (tehdy byl prvním Egypťanem, který kdy lovil nosorožce) moc žádného dalšího egyptského panovníka nesahala tak daleko na jih. Mezi každoroční tribut egyptskému králi od velmožů Wawatu a Kuše patřili vedle zlata a dobytka černošští otroci. 1479 poslal do Memfidy Thutmoseovi dary mimo jiné král Aššuru, koně a vzácná (v Egyptě) dřeva. Téhož roku konal král čtvrté tažení do Rečenu. V Libanonu mimo jiné sbíral květiny: první příklad královského zájmu o botaniku v psané historii.

1477 páté tažení Thutmoseovo do Rečenu, spíše inspekční cesta. O dva roky později se do Syrie vypravil v kombinaci s námořní a pozemní armádou. Nepodařilo se mu dobýt Tunip v západní Syrii, spojence Qatny, Qadeše/Kinza n. Kidsa, Saušsatattara Mitannského a vládců Mukiše v Alalachu Niqmepu II. a po něm Ilim-ilimmu. Egypťané zničili okolí Arwadu, vykáceli sady a zahrady. Z celého tažení připadlo na kořisti 51 otroků a otrokyň, třicet koní, 616 skotu, med, olej, kadidlo: "Armáda jeho veličenstva se opíjela a denně mazala olejem jako o slavnostech doma v Egyptě." 

1474 ve svém třicátém roce vlády (o slavnosti sed věnované panovnickým jubilejím viz pod Bohové a jejich svátky) podnikl Thutmose III. sedmé tažení do Syrie/Rečenu, ale opět bez úspěchu: táhl na Qadeš, ale dokázal poplenit okolí, město nedobyl, sklidil jeho úrodu. Následujícího roku dobyl povstalecké město Ullaza/snad hellénist. Orthósiá, a celé ho vyplenil. Nicméně kořist čítala 490 zajatců, 26 koní a třináct bojových spřežení. 

1472 ve 32. roce vlády se král pustil v Rečenu dále na sever. Na osmém tažení se vypravil proti Nacharině-Mitanni (zda hranice churritské moci ležely na Orontu či Eufrátu, nevíme srov. 1546). S králem země Neja lovil Thutmose na Orontu slony, získal slonovinu ze sto dvaceti zvířat, a jeho důstojník Amenemhet mu přitom zachraňoval život, když usekl chobot/"jeho ruku", útočícímu zvířeti kdesi v mokřadech: dostal za to zlato a několik oděvů. U Karchemiše/Karkemiše přešlo egyptské vojsko Eufrát, porazilo Churrity a dospělo až k Emaru/u dn. Meskeny n. Maskany na pahorku Eski Meskene (u ruin pozd. Barbalissu, arab. Bális) na pravém břehu Eufrátu v SYR na místě, kde se řeka obrací k jihu, též sídlo chet. a ass. provincie Aštata (o dalším, a posledním, z egyptských králů za Eufrátem viz Ptolemeaia III. roku 245). Pak se král vrátil do Syrie a znovu na Orontu lovil slony. Oblehl Qadeš o konečně po letech války byla Egypťany dobyta.

1471 deváté tažení Thutmoseovo do Rečenu/Syrie. Mitannští vasalové po povstání opět poraženi. V Nuchašše na středním Orontu, východně od území Ugaritu (viz rok 1400), dosadil za regenta prince Taku. Do Egypta dal dopravit velké množství dřeva z Libanonu, mědi ze země Asi (Isi, Asia, snad jedno z království na Kypru). Téhož roku poslal tribut do Egypta chetitský velkokrál Zidantaš II. (?) a o osm let později dorazil tribut znovu (srov. 1463). Nicméně v této době, kdy je Mitanni slabé, roste moc říše Chetitů.

1470 desátá výprava Thutmose do Rečenu potlačila vzpouru v severní Syrii. U Aranu/Arany (Erin u Aleppa?) Egypťané porazili armádu Mitanni.

 

c. 1470:

V Chatušši skončila vláda Zidanty II. (od 1480). Následoval poslední král staré chetitské říše (trvala od 1650) Chuzzíjaš II. (do 1460). Královská choť se jmenovala Šummiriš.

 

1477:

V Aššuru zemřel ensi Puzur-Aššur III. (od 1491), na trůnu jeho syn Enlil-násir I. (do 1464). Měl smlouvu o přátelství s babylónským králem Burna-Buriašem I. (srov. rok 1594) a obnovil části opevnění Aššuru postavené Išme-Dagánem I. a Šamší-Adadem I. 

 

V Helladě 1473 v Argu po Sthenelovi (od 1484) podle některých chronografů králem krátce Gelanór/Pelasgos, poslední z Ínachovců, viz 1855. Byl však Argívskými vyhnán, co provedl, nevíme, a jedenáctým králem země se stal Hornoegypťan Danaos (do 1423, srov. rok 1450; vyšší dataci viz roku 1567 a 1545). Danaos byl potomkem Epafovým, který byl synem (druhé) Ió (viz o obou roku 1855) a zakladatelem podle Hellénů Memfidy. V Manethónově podání měl Danaos druhé jméno Harmais, Armais (Armaios), viz rok 1567, a kraloval Egyptu 5 (9) let. Vyhnal ho bratr Rhamessés alias Aigyptos, vládl 68 roků a dal zemi své jméno. Tak to viděl hellénistický autor píšící údajně podle egyptských domorodých pramenů. 

V moderní historiografii bývá spekulováno o tom, že Epafem mohl být dynasta Hyksů Apófis a Danaos jedním z Hyksů, kteří prchli z Delty před Ahmosem I. Je zajímavé, že Danaos není jmenován nikde Homérem, třebaže koalice Hellénů pod Agamemnonem se jmenuje Danaové/Danaoi (čili lidé z Argu). Po něm do Hellady dorazil Foiníčan Kadmos a usadil se v budoucí Boiótii, srov. rok 1450 a 1429. 

Roku 1476 prý dal Dardanos své jméno Dardanii; tak to zaznamenali staří chronografové.

 

************************************************************

1469. - 1460.

 

1468 a 67:

Egyptský král Džehutimes/Thutmose III. konal svou jedenáctou a dvanáctou výpravu do Rečenu, ale o nich nic nevíme (zmizely z nápisu).

1466 na třinácté syrské výpravě se Thutmose zase obrátil proti Nuchašše a zřejmě si celou oblast podrobil. Z Alalachu, sídla království Muchiš, přinesl vyslanec poprvé do Egypta dary. Roku 1465 se egyptská armáda zabývala pacifikací beduinů Šasu na jihu Palaistíny v Negebu, o taženích v letech 1464 a 1463 chybějí údaje (text nápisu ztracen).

1463 zopakoval chetitský král, jméno neznáme, dary Egyptu (srov. 1471). Zřejmě tohoto roku uzavřeli obě říše smlouvu o mírovém soužití a dohodu o transferu části obyvatelstva města Kuruštama v severní Syrii na Egyptem kontrolované území.

1462 sedmnáctá a poslední výprava Thutmosea III. do Syrie, která vedla opět proti Tunipu. Obsadil přístavní město Irqata/dn. Arqa u libanonské Tripoli, mezi tehdy již egyptskou Simyrou a Ardatou. Pak konečně podrobil své moci Tunip, dobyl tři města na území Qadeše a též vlastní město, centrum protiegyptského odporu, a zajal jejich mitannské garnisony. Až do roku 1450, resp. 1448, do Syrie nedorazila žádná další egyptská armádní expedice. Z kořisti věnoval král v Thébách "svému otci Amun-Reovi" tučné podíly, mimo jiné 1578 Syřanů. Na jedné své stéle nechává Amun-Rea formou věštby vychvalovat "svého syna Men-cheper-Rea", jakých že dosáhne vítězství a poetický text shrnul všechny téměř známé země v egyptském blízkém a vzdáleném okolí, včetně zemí Keftiu/asi Kréta, Asi n. Isi/asi Kypr či jeho část, Učentiu/neznámé polohy, pochopitelně nomády Rečenu a knížata Džahi, označení pro celou syropalestinskou oblast včetně Džazíry. 

 

c. 1466 v Přímoří po Ekur-duannovi (od 1492) vládne sedm let Melam-kurkurra, zkráceně Melamma (do 1459).

1464 v Aššuru po Enlil-násirovi I. (od 1477) vládne jeho syn Núr-ilí (do 1452); nevíme o něm nic.

c. 1460 v Jamchadu (Chalabu/Aleppu) skončila vláda Ilim-ilimmy II. (od c. 1480). Historie nedochovala jméno žádného jeho nástupce.

 

kolem 1460:

V Chattuši skončila vláda Chuzzíji II. (od 1470), posledního velkokrále staré říše Chetitů (od 1650; srov. rok 1525, od kdy lze počítat do 1460 dobu tzv. střední říše). S vládou Chuzzíjova nástupce Tutchaliji II. (do 1440) začíná éra nové říše nebo také chetitské velkoříše (do 1200; členění historie na staré a nové říše je novověké). Manželkou velkokrále byla Nikkal-mati.

Tutchalija měl spojeneckou smlouvu s Paddatiššuem z Kizzuwadny, nástupcem krále Pelliy II. (srov. rok 1480 a c. 1525). Válčil na západě Anatolie se zeměmi Arzawa/Aššuwa (satelitní království Wiluša, Wilušija-Ílion zůstalo ale neutrální; vedle toho je jmenována lokalita Tarniša = Tróiá?), Parijana (pozd. Priéné), Chapalla (pozd. jižní Galatie), zeměmi na řece Šecha (pozd. Frygie) atd., dohromady se 22 zeměmi, které tehdy Chetité nazývali Země Aššuwa a které se rozkládaly na území zhruba pozdější římské provincie Asia. • Aššuwa by mohl být kolektivní chetitský název pro „achajské“ státy na západu Anatolie (hellénisované původní luwijské státy?).

Zatímco Tudchalija II. válčil na západě, vpadli do kmenového chetitského území ze severu Kaškové/Kaskové a plenili. U dnes neznámé lokality Tirawa byli v poli poraženi. Následovala potlačení vzpoury Churritů v zemi Išuwa (část Sofény, západně od Alše).

Tudchalijaš II. nebo jeho nástupce Arnuwandaš I. ovládl Alašiju/Kypr a potlačil povstání Mity z Pachchuwy (severovýchod Anatolie?) a jistého Madduwattu ze Zippasly/řec. Madyattés ze Sipylu (??), muže „Achchijá“, z Achchijawy/Achijáwy, tedy asi mykénského Helléna ze západní Anatolie, homérovského Achaje. Je to první výskyt pojmu Achchijáwa, ale ne všichni moderní historici připouštějí ztotožnění pojmu s hellénským světem. Srov. dále roky 1387, 1383, 1329, 1300 a 1250. Madduwattu porazil achchíjawský Attarsijaš/řec. Átreus (?) a Tudchalijaš mu poskytl asyl. Madduwattaš byl Chetity dosazen zpět do Zippasly, hornaté krajiny s řekou Sijanti/Maiandros (?) s tím, že bude válčit proti Arzawě. Porazil ho však její král Kupanta-Kurunta a Zippaslu obsadil. Tudchalijaš Madduwattu znovu dosadil na jeho trůn, ale vyhnal ho Attarsijaš a Madduwattaš utekl k Chetitům potřetí. Jejich vojevůdce Kišnapiliš se vypravil s armádou proti Achchíjawě. Tehdy se vzbouřili obyvatelé lykijské země Talawa/luw. Tlawa, řec. Tlós (?) a Chinduwa, Madduwattaš se spojil s Talawskými, Chetity přepadli na cestě do Chinduwy a velitele zabili. Madduwattaš se pak oženil s dcerou arzawského krále, nicméně vůči chetitskému králi zůstal loyalní. Když mu Tudchalijaš nařídil zlikvidovat povstání v Chapalle, využil toho a pacifikované území připojil ke své říši. Srov. s rokem 1319 a 1250. 

Ve válce s Mitanni mohl Tudchalija II. dobýt churritské sídelní město Waššuganni. Mimo jiné dobyl Jamchad/Chalab-Aleppo (nepatří-li událost do dějin Tudchaliji III.).

Tzv. Tudchalijovy annály bývají připočítávány době Tudchaliji IV., kdy už neexistovalo Mitanni. Pramen „Smlouva Arnuwandy o národu Išmirikka“ náleží asi Arnuwandovi III.

 rodokmen panovníků chetitské velkoříše (jeden z možných):

Tudchalijaš II. + Nikkal-mati (f.)

                      |

Arnuwandaš I.    Ašmu-Nikkal, jeho sestra

           | 

Tudchalijaš III.  Chattušiliš II.  Ašmi-Šarruma

           |                     |

Tudchalijaš Mladší  Šuppiluliumaš I.

Nikkal-mati a Ašmu-Nikkal byla jména churritská, stejně jako syna druhé jmenované Ašmi-Šarrumy. Zda to vypovídá o churritském původu dynastického klanu nebo zda to ukazuje na módní vliv, určit nelze.  

 

V Helladě roku 1466 dal prý argívský král Danaos příkaz svým padesáti dcerám, aby pobili manžele, padesát synů krále Aigypta, svého bratra. Jenom Hypomnéstrá neposlechla a přežil její choť Lynkeus, pozdější mstitel smrti svých bratrů.

Podle Parského mramoru vládl roku 1462 na Krétě král Mínós. Podle mýthisujících chronografických záznamů ze starověku od 1460 vládl na Krétě jistý Lapis, vše vyšší datace, viz 1450 sqq., 1400.

 

************************************************************

1459. - 1450.

 

V Egyptě se 1455 vydal Thutmose III. na své druhé polní tažení proti Núbii (srov. rok. 1479). V Mi'am/dn. Aníba, správním středisku egyptské Núbie/Kúš mezi prvním a druhým kataraktem, zřídil a zasvětil roku 1454 svatyni v lokalitě Ellesija u Qasr Ibrím/řec. Prémnis. O mnoho staletí později měla skončit pod hladinou Násirovy přehradní nádrže, ale egyptská arabská vláda ji věnovala Itálii za zásluhy při záchraně památek. Skála byla rozřezána a složena v turínském Museo Egizio. V Kúši lovil král nosorožce a harpunoval v Nilu hrochy. 

30. dne třetího měsíce peretu 54. roku jeho vlády, tedy někdy v březnu 1450, byla zveřejněna smrt krále Džehutimese/Thutmosea, že "vystoupal na nebesa a spojil se se sluncem" (vládl od 1504, resp. 1482). Následujícího dne ráno na trůn dosedl jeho syn s Velkou královnou Meritre Hatšepsutou II. Amenhotep/Amenhetep II., jako král Aa-cheperu-Re, Hor Ka-nechet-wer-pechti, řec. Amenófis II. (do 1425; otcovým spoluvládcem byl od roku 1454). Byl díky otcově výchově vyškoleným válečníkem: cvičil s koňmi a skvěle ovládal lukostřelbu z jedoucího bojového vozu s opratěmi omotanými kolem těla, techniku importovanou do Ponilí z Asie kdysi Hyksy.

Jeho hlavní manželkou byla Tiaa/Tia, žena zjevně původu nedynastického, matka Thutmosea IV., další Mutnefret, o případných králových sestrách-manželkách viz rok 1482. Jeho synové: Amenhotep, Thutmose (korunní princ), Chamuaset/Chaemwaset, Amenemopet, Ahmose, Webensenu, Nedžem a dva pro nás anonymní, možná také Aacheperure. Po celý život uznával za svou jedinou „velkou královskou manželku“, svou matku Meritre Hatšepsut.

Za jeho vlády se po Egyptě rozšířil kult Atenův a syrského boha bouří Rešefa. Stavební činnost po celé zemi, včetně Karnaku. Urostlý voják pokračoval v politice svého otce. Třemi či čtyřmi taženími do Syrie udržel hranice proti Mitanni a Chetitům. V severním Súdánu zůstala hranice stát v Napatách poblíž čtvrtého nilského prahu.

 

Wezírem Horní země za Amenhotepa II. byl Amenemopet/Amenemope alias Pajri, jehož bratr n. bratranec Sennefer byl starostou Théb (s velmi dobře zachovanou hrobkou). Senneferova žena Sentnaj, Senetnaj/Sennaj, byla královskou chůvou-vychovatelkou. Starší Senneferova dcera Muttuja si vzala Kenamona, Senneferova nástupce v Thébách (oba byli vrstevníky Amenhotepa III.), jiná dcera Mutnofert/Mutnefert byla Amonovou zpěvačkou. Otcem Amenemopa a Sennefera byl Ahmose Humaj, správce královského harému v Mennoferu a vychovatel královských synů. 

 

1450 se po změně na Horově trůnu proti Egyptu postavila města v libanonském údolí Biqá' a vyhnala egyptské posádky. Amenemhotep II. nato sjednotil správu syrských domén pod jednoho guvernéra, jímž se od nyní stával obvykle někdo ze synů králových. Prvním v řadě byl Džehuti (srov. dále 1417).

 

c. 1459:

V Přímoří skončila vláda Melam-kurkurry (od 1466), devět let králem Ea-gamil, krátce Ea-ga (do 1450). Uprchl do Elamu a nato obsadili Kassité jeho království. Tím skončila první dynastie přímořská (od 1720, srov. tam; o II. dyn. viz rok 1024). Dobyvatelem jihobabylónských krajů byl Ulam-Buriaš/Ulamburiaš, bratr Kaštilia III. Později dobyl Agum III., syn Kaštilia III. (srov. ale 1594), také přímořskou pevnost Dúr-Enlil a rozvrátil tam Enlilův chrám E-galga-šeš-na.

 

1452:

V Aššuru zemřel Núr-ilí (od 1464), nástupcem krátce/měsíc jeho syn Aššur-šadúni, kterého sesadil Núr-ilího bratr Aššur-rabî I., syn Enlil-násira I.; změny snad v témže roce, nicméně ensi Aššur-rabî podle svého nápisu tvrdí, že "ze základu" v Aššuru obnovil chrám Enlilův. Panovníkem po něm, od kdy, nevíme, byl Aššur-nádin-achi/achché I., syn Aššur-rabîho (do 1431).

 

c. 1450 V Mitanni po "velkém králi" Saušsatattarovi (od c. 1500), tvůrci federativní říše sahající od severní Syrie po povodí Tigridu, kraloval jeho syn Artatama I. (do c. 1410).

 

Z hellénských prareálií: c. 1450 v Knóssu začíná pozdněmínójská doba II. Helladický vliv převládl, a to po dobytí nebo pouze obsazení (?) Knóssu a dalších krétských měst s 1480 (?). Palác v Knóssu zničen nejpozději c. 1380, definitivně lokalita opuštěna c. 1200. Zaniká lineární písmo A, viz rok 2000, jemuž noví vládci, mykénští Hellénové, nerozumějí. S mykénskou invasí "A" buď zmizelo zcela, nebo bylo obměněno v lineárním písmu B, viz rok 1400: mají podobné ideogramy pro plodiny a dobytek (zachováno na šest tisíc textů). Písmo B je nejstarší podobou řečtiny a jeho nositelé nebyli už Mínójci, jimž Mykénci vládnou a jejich jazyk ovládl i Krétu. Mykénci žili pravděpodobně v Helladě a na ostrovech v návaznosti na mínójskou civilisaci a v jakési konfederaci lokálních panovníků/wanax (?). O přechodu moci na Krétě z Mínójců na Mykénce není žádných zpráv, o žádné válce není nic známo, srov. však mýthos o Théseovi.  

Mínójské osídlení v Triandě na Rhodu, ještě před pádem mínójské moci, viz rok 1400, existovalo též mykénské na Rhodu (pozdněhelladická doba II.), viz rok 1700. Podle vysoké datace Hérákleovci zřejmě v Mílétu.

c. 1450 z mykénského paláce v Pylu ("Nestorův", viz rok 1600) ovládána země o rozsahu pozdější Messénie s populací odhadem padesáti tisíc lidí. Z doby c. 1500-1450, tedy ze závěrečných let doby šachtových hrobů/shaft grave period nalezen roku 2015 nedotčený hrob bojovníka (c. 30) v Pylu s třemi tisíci předměty a mimo jiné s achátovým pečetidlem s rytinou bojovníků provedenou s precisností éry klasické a hellénistické. 

c. 1450 první palác v Mykénách, které měl založit Perseus, Diův syn s Danaovnou Danaou a Hérákleův a Eurystheův předek. Někdy v této době zničili v Boiótii Thébané, tam se narodil Diův syn Héráklés, ač byl rodu argívského (srov. rok 1510) Orchomenos a byla vedena thébsko-argívská válka „Sedm proti Thébám“. Její význam býval kdysi přirovnáván k válce o Helenu. V mykénské kultuře spočívaly kořeny hellénských mýthů, doba odpovídající archeologicky pozdně helladskému období LH I a LH II. Byla to též doba hérójská, nikoli jen válečníků, též zakladatelů měst.  

po 1450 byl v Knóssu/Ko-no-so činný Daidalos a Attika se stala poplatná Krétě. Théseovy činy na Krétě, "Mínós" na Sicílii. Théseus měl provést synoikismos attických obcí, vysoká datace, viz rok 1259. Nejstarší známé vyobrazení Théseova zápasu s Mínotaurem je z amfory z Ténu z doby 670-660.

Podle jedněch kronikářských údajů měli roku 1453 z egyptských Théb odejít Foiníx a Kadmos do Syrie a ovládnout Tyros a Sídón. Roku 1450 prý jistý Flegyos vypálil chrám v Delfách. V Sikyónu po Korakovi (od 1486) králem Epópeus (do 1421).

 

************************************************************

1449. - 1440.

 

1448:

Egyptský král Amenhotep II./řec. Amenófis podnikl zjara své první tažení do Syrie proti povstalcům (viz rok 1462 a 1450). Egypťané v květnu a červnu vyplenili třicet měst a zajali sedm dynastů (churritských?) z oblasti Tachsi, snad kraje severně od Damašku kolem Qatny/Qatanum, bibl. asi Tachaš, řec. Tochos a lat. Thaas. Osobně je popravil Amenófis: hlavou dolů je odvezl na své "Sokolí lodi" do Théb, šest pověsil na hradbách Ammónova chrámu s useknutýma rukama dalších vzbouřenců, sedmého dal odvézt až do Napat, kde teprve skončil jeho život oběšením. Amenhotep se nápisně též chlubí dalším krutým jednáním se zajatci: dával je masově upalovat za živa ve vykopaných jámách. Odděleně od zabitých v boji a zajatcích uváděl Egypťan údaje o churritských márijannech, elitních bojovnících na dvoukolových spřeženích; viz o nich rok c. 2073.  

Syrská kořist tehdy prý činila 6800 debenů zlata (= 619 kg) a 500 tisíc debenů mědi (= 45,5 tuny); k tomu patří údaj o 550 (sic) márijannech-zajatcích, 240 jejich ženách, 210 koních a třech stech válečných vozů. Pro čtenáře novoassyrských královských textů jsou to čísla podivuhodně nízká, možná, že pravdivá. 

1446 se král vydal do Núbie do země Karoj se sídelním městem Napatami. Jeho místokrálem kúšitským byl User-Satet. O tři roky později konal své druhé polní tažení do Syrie a opět do oblasti Tachsi. Přes lodní most se armáda s bojovými spřeženími přepravila přes Orontés. Povstalce porazil pod Qatnou a zajal z rebelů šest churritských velmožů na jejich dvoukolých vozech a Sutejce: ostatní prchli, jen co se na ně Egypťan podíval, tvrdí královský nápis na stéle z Memfidy. Likvidoval pak povstalce v Neji a po několika dnech se vrátil. 

Před Qadeší, která teď otevřela brány, byl přijat přátelsky a lovil zde v "lese Lebwe" zajíce, divolé osly a gazely. V údolí Biká´a dobyl město Chašabu. Zpět do Memfidy si z výpravy odvedl zajaté Kanaánce i Churrity s celými rodinami: bylo jich 36 300, lidí z Nuchašše 15 020, stejné množství loupeživých kočovníků zvaných Šasu, srov. zde níže, jiných lupičů zvaných Aper/Apiru, akk. Chapiru 3600 a s nimi 127 knížat rečenských a 179 jejich "bratrů". 

1441 se vypravil Amenófis potřetí do Syrie proti povstalcům, ale bez větších vojenských úspěchů. Pět měsíců bojovali Egypťané s lokálními dynasty na severu Palaistíny na rovině Jizre'el/řec. Esdraéla, Esdrélón, Iezrael n. Hierazél a v západní Galilaji, dále k severu proti churritským oblastem nepostoupili, srov. zde níže. 

 

Ve stejný čas dobyli Chetité pod velkokrálem Tudchalijou II. na severu Syrie Chalab/Aleppo, které bylo od dob Šauštatarových v rukách churritské říše Mitanni-Chanigalbat; viz změnu roku c. 1420. Amenófis II. se vzápětí s Mitannci, byla to podle všeho skupina velmožů, nikoli "federativní" král, spojil proti Chetitům (srov. 1420). Za Amenófiova syna Thutmosea IV. ztratila smlouva platnost a egyptsko-churritské pohraniční šarvátky v Syrii pokračovaly. Pak však Egypťan žádal Artatamu, aby mu poslal za manželku svou dceru, viz rok c. 1424.

1440 v Chattuši skončila vláda Tudchaliji II. (od 1460). Králem jeho zeť Arnuwandaš I. (do 1420), manžel Tudchalijovy dcery Ašmu-Nikkal.

 

c. 1448:

migrace israélských klanů z Egypta (v zemi od 1878, srov. roky 1880 a 1520) do země Kanaánců, Chethitů/Chetejů, Chiwiů/Hevejů, Amorejů, Priziů/Ferezejů, Jbúsiů/Jebusejů a Midiánů/Madiánů, tedy do budoucí Palaistíny v nejširším slova smyslu, "země přetékající mlékem a medem/eis gén rheúsan gala kai meli," jak praví Septuaginta. Jejich vůdcem byl Móše, řec. Móýsés, arab. Músá, č. Mojžíš (srov. rok 1520 a 1223, o dnu 9. av/tiš'a be-av viz rok 587, o vůdci viz v indexu s. v.): kraj znal z doby svého exilu, když z Egypta prchnul před trestem za vraždu jistého Egypťana a po čase se na Nil vrátil. Bibl. příběh o zahubení egyptských pronásledovatelů ve vodách Rudého moře s událostmi z války usurpátora seleukovského trůnu Diodota Tryfóna s Démétriem Níkátorem roku 143 popř. 138.  

Po třech měsících cesty, řec. a lat. exodos/exodus, po poušti na Sínaji a bojích s kanaánskými Amaleky (Amalek/Amaléch, jejich vládci snad měli titul agág) žijícím dílem usazeně dílem kočovně na jihu Palestiny na okraji Negevské pouště, se k židovským beduinům připojil kníže/kněz Madiánů/Midiánů Jitro (Jetro, Jethro, řec. Iothor alias Ragúél, arab. Jathrún), Móšeův tchán: s Jitrovou dcerou Cipporou/Zipporou (řec. Sepfóra, srov. město v Galilaji Sepfóris) měl syny jménem Geršom/Gersom a Eliezer. Z dalších nomádů se přidali k migraci Qéní/Kéní (řec. Kinaioi, Keniové; souvisí s Qajin, Kain, viz také rok 842) a Rechabové/Rechabím, část Keniů.  

Na hoře Sínaj (Har Sinaj, arab. Džabal Músá/Síná) oznámil Móše celému národu nové zákony společenské i náboženské. Jeho bratr Aárón a jeho rod získal úřad veleknězů boha Jahweho. Viz dále rok 1409.

Na základě údajů, že hora Sínaj soptila, což na poloostrově není možné, soudí se, že Móše se svým lidem nežil dlouhé roky tam, ale že Sínaj bylo označení pro sopku Halá l-badr na severozápadu dn. Saúdské Arábie při hranicích s Jordánskem v zemi, kterou obývali Midiánové/Madjánové. Zde by podle tohoto výkladu, a egypt. označení země, viz rok 1466, Móše přijal kult Jahweho, který praktikovaly též nomádské klany Šasú, ovlivněné ugaritsko-kanaánským kultem El šaddaj, "Ničivý, horský, bůh" (srov. akkad. šadû, hora, Šaddú'a, Horalé-Amorité), srov. rok 1400 a Hapiru. • Ugaritský El býval podle jedné mythologické verse otcem Ba'alovým (ug. Ba'al Sefón/churr. Chazi), podle jiné to byl Dagán. 

 

Začátkem května 1447 (1. II. dle hebr. kalend.) provedl Móše u hory Sináj census a podle židovských kronik Starého zákona prý napočítal 603 550 mužů nad dvacet let (sic!). Israélité byli rozděleni podle branné povinnosti, klan Lévi byl zbaven vojenské povinnosti, neboť byl určen pro funkce náboženské. O nesrovnatelně mnohem nižších počtech Židů podle archeologických nálezů a odhadů viz index pod Iúdaia, Jerúsalém, Jahwe.

Pak se Židé vypravili proti Edómu a Móabu/Moábu, tehdy pod amoritskou vládou. Na Sínaji zemřel Aárón a novým Jahweovým veleknězem se stal Aárónův syn Eleazar. Na cestě do Kanaánu nomádští Israélité tábořili ve 42 sezonních táborech.

Protivníky Israélitů byli Seon, vládce Amorejů, země Bašán (= Batáneia) a král Oq a král Móabu Balak. Madiánové byli na Móšeho povel téměř vyvražděni (srov. obnovení jejich moci 1213).

Móše chodil v sínajské poušti/erémos hé Sínai na vrcholek hory rozmlouvat se svým bohem Jahwem/anebé eis to oros tú theú. Po druhé své cestě nařídil třídenní rituální očistu všech israélských nomádů. Třetího dne za úsvitu bylo z hory slyšet hlasy, nad vrcholem létaly blesky a z hory se kouřilo. Móše tam prý opět rozmlouval s Jahwem a pak zvěstoval lidu jeho podmínky, desatero/hé dekalogos. V prvním podmínce/přikázání se bůh představil: "Jsem tvůj pán, bůh, který tě vyvedl z Egypta/egó eimi kyrios, ho theos sú...".

Druhým pravidlem vyžadoval Jahwe kultovní exklusivitu: "Nebudou ti bohové jiní vyjma mne, neučiníš si (kultovní) sochu ani jakoukoli podobenku/úk esontai soi theoi heteroi plén emú, ú poiéseis heautó eidólon úde pantos homoióma." Mezi dalších osmi obecně platných zásad mírového soužití v rodině a společnosti (neokrádat, neznásilňovat a nezabíjet) se v této bronzové době objevilo též nařízení, aby každý sedmý den vyznavač Jahweho kultu nepracoval.

Desatero stejně jako Móšeho příběhy, kroniky židovských států a proroků zvaných později Starým zákonem/palaia diathéké, hebr. tanach, převzali od jahwistů křesťané a učinili je vedle svého Nového zákona/kainé diathéké součástí Písma svatého vulgo Bible/hagia grafé

Móšeho vůdcovství a religiosní novátorství mělo od počátku odpůrce, srov. první případ nevole a povraždění tisíců polytheistů mezi Israélity v indexu s. v. Móýsés. Později za své vlády likvidoval revoluci jistého předáka jménem Korah/řec. Kore (v koránu v pozměněné roli arab. Qárún) podporovaného skupinou 250 významných představitelů kmenů a dlouho nespokojenými sourozenci Dáthánem/řec. Dathan a Abí-rámem/řec. Abeirón. Chtěli se zbavit Móšeho a jeho bratra Aárona, to se jim však nepodařilo a revolta ("polytheistická"?) byla jahwisty tvrdě potlačena: klany obou sourozenců prý pohltila země, Korea s jeho příznivci sežehl oheň/pyriflektoi. Zahynulo tehdy prý na 14 700 lidí. 

Podle moderní historiografie došlo k exodu z Egypta teprve po roce 1240, pokud vůbec nějaký „odchod“ Židů z Egypta existoval: nezapomeňme, že Palaistína byla tehdy, jako vůbec po větší část starých dějin, kontrolována Egypťany, viz zde výše a níže. Podle novodobých historiků je možné, že celý okruh pověstí kolem vůdce Móše je historiografická malversace z doby kolem roku 300 př. n. l., resp. pozdější (srov. rok 1223 pod Amen-masese, Maše-saja a např. výše uvedený náznak tsunami).

Dokonce byl vysloven názor, že neznámý autor v době mezi 480 až 420 podle egyptských vzorů Móšeho vytvořil a že do té doby prý nemohl ani existovat židovský monotheismus. Zázraky, o nichž je v židovském Starém zákonu řeč, nejsou známy tehdejším vůdčím národům a jejich literaturám a dokonce ani hellénským autorům, jimž se fantaskní příběhy líbily bez ohledu na to, jakého byly původu. „Narodily se“ teprve v okamžiku, kdy židovští autoři začali psát řecky.

 

Podle vyšší ze starých chronografií 1444 po smrti Iésú ovládli na osm let „cizinci“ hebrejské kmeny. Prvním soudcem se pak v éře před vznikem židovského království stal Gothoniél n. Othniél/Othoniél z klanu Iúdá (srov. 1405): začátek doby soudců (do 1015; nižší dataci viz rok 1380). Nejvyšším knězem od 1437 byl Eleazarův syn Fínechás/Pínechás, Pinchas, řec. Fíneás. "Soudci"/šofet, šofetim byli pravděpodobně kmenovými vůdci ve válečné době a tehdy asi také rozsuzovali spory svých lidí. Foiníčané označovali nejvyšší úředníky svých stavovských státečků jménem soudců-súfetů, tak tomu bylo i v púnském Karthágu.