1439-1400

************************************************************

1439. - 1430.

1431 V Aššuru zemřel ensi Aššur-nádin-achi/achché (od 1451). Nástupcem jeho bratr Enlil-násir II., syn Aššur-rabîho I. (do 1426; v jiné kalkulaci vládl 1420-1415).

V hellénském světě v Athénách roku 1436 po Erechtheovi I. (od 1486) vládne jeho syn Pandíón I (do 1396). Za jeho kralování došlo k únosu Európy a Triptolema, viz vyšší dataci u roku 1446.

Roku 1434 se stala v Argu kněžkou Héry Hypermnéstrá, Danaova dcera, jediná, která neuposlechla otcova příkazu zavraždit svého chotě, viz rok 1466.

 

************************************************************

1429. - 1420.

1425:

V Egyptě zemřel král Amenhotep/Amenófis II. (od 1450). Nástupcem jeho syn Džehutimes popř. Džehuti-mesiu-chaj-chau/Thutmose IV., král Men-cheperu-Re, Hor Ka-nechet-tut-en-chau, řec. Túthmósis (do 1417). Jeho hlavní ženou byla sestra Tiaa (II.?), po ní Nefertari/Nefert-ari, která nebyla z rodiny, po její smrti si vzal další vlastní sestru Jaret, zřejmě nezletilou. Možnou matku svého nástupce Amenhotepa III. jménem Mutemwia, další ze svých sester (?), neměl ani za hlavní, ani vedlejší ženu, pokud to ovšem nebyla mitannská princezna, viz zde níže. 

Chráněncem Thutmosea byl armádní písař Čanuni a asi Haremheb, úředník a manžel jedné z královských dcer Amenemopety. Wezírem severu byl Ptahhotpe/Ptahhotep, wezírem jihu Hepu, pokladníkem Sobkhotpe/Sobekhotep, písařem a hvězdopravcem Nacht („Silný“), jehož skalní hrobka s manželkou Tavi/Taui u vsi Šajch Abdal-Qurna naproti Luxoru je slavná kvalitou freskové výzdoby. Za něho n. už za jeho předchůdce byla z písku vyhrabána a restaurována slavná Sfinga krále Chafreho/Chefréna.

1424 táhl král s vojskem do Syrie a překročil hranice Nachariny-Mitanni. Král navštívil Sídón a Churrity žijící v palaistínském Gezeru/Gazaru usadil jako chrámové služebníky/otroky v Egyptě. Amurru a jeho krále ‘Abdi-Aširtu uznal za nezávislé na Egyptu (do asi 1365). ‘Abdi-Aširta byl současníkem hlavně Amenófia III.

Egyptská diplomacie vyvinula velké úsilí o uzavření a udržení míru s Churrity. Teprve po sedmi nabídkách z egyptské strany, což mohlo trvat téměř celou Thutmoseovu vládu, se oženil mimo jiné s dcerou mitannského krále Artatamy: byla to Mutemwia, matka krále Amenófia III.?; že by právě to bylo jméno churritské princezny, v pramenech uvedeno není. Na základě spojenecké smlouvy, namířené proti Chetitům, přenechal Egypt Mitanni město Alalach/Alalchu, sídelní město Mukiše/dn. (Tell) Açana v TR (srov. 1441). Ve srovnání s činností Amenhotepovou o vládě jeho syna Džehutiho mnoho zpráv věky nepřečkalo. 

1426:

V Aššuru skončila vláda ensiho Enlil-násira II. (od 1431), nástupcem jeho syn Aššur-nérári/Aššur-nárárí II. (do 1420). Po něm seděl na Aššurově trůnu jeho syn Aššur-bél-nišéšu (do 1411). Jeho současníkem v Babylónu byl Karaindaš, s nímž Assyřan uzavřel jistou hraniční smlouvu, o níž bližšího nevíme nic. Ze zachovaného nápisu je známo, že v době, kdy v regionu dominovali Mitannci, rozšířil městské hradby Aššuru až k břehu Tigridu vybudované jeho předkem/rubáu abí Puzur-Aššurem III., srov. rok 1491.  

c. 1420:

V Chattuši skončila vláda Arnuwandy I. (od 1440), nástupcem jeho syn Tudchalijaš III. (do 1400). Koncem jeho vlády, příp. začátkem vlády Chattušila II. se moc velkochetitské říše oslabila. Vasal v Jamchadu (srov. 1441), jehož jméno neznáme, odpadl za Chattušila II. od Chetitů a uzavřel spojeneckou smlouvu opět s Mitanni. Po něm se vasalským státem Churritů stala rovněž Kizzuwadna/Kizzuwatna. Arzawa obsadila „Dolní zemi“, dn. náhorní rovinu kolem Ikonia/dn. Konye, až po města Tuwanuwa (Tyany) a Uda (Hydé). V této době Mitanni/Chanigalbat kontrolovalo celou severní Syrii. 

Z jihu vyplenili nájezdníci město Kumanni (hellénist. Komána Kappad.), kde byl ctěn churritský nejvyšší bůh Tešup, Melid/Malatiji obsadil národ/stát  Išuwa a „Horní zemi“ chetitského soustátí (tj. pozd. jižní Pontos a Malou Armeni) obsadily kmeny Chajaša; bývají sdružovány moderně s východněji položeným ethnikem Azzi v konfederační uskupení Chajaša-Azzi, ale pravděpodobně šlo o oblast pod chajašskou nadvládou, o "provincii". Do kmenového území říše vpadli Kaškové a dokonce vyplenili a vypálili hlavní město Chattuša.

V hellénském světě podle starých kronikářských údajů v nižší dataci roku 1423 v Argu po králi Danaovi (od 1473) vládne jeho zeť Lynkeus (do 1382): tchána zavraždil ze msty, že dal příkaz zavraždit jeho sourozence, viz rok 1466, kde laskavější forma přechodu vlády. Roku 1430 n. 1429 začal v Thébách vládnout Kadmos, Foiníkův bratr (srov. rok 1510, popř. 1321), 1421 v Sikyónu po Epópeovi (od 1456) vládne Láomedón (do 1381). 

Roku 1424 byla prý mykénskými Achájci n. Foiníčany (?) založena města Mélos, Pafos, Thasos, Kallistá (starší název pro o. Théru), údajně Foiníx „založil“ Bíthýnii; tehdy se země jmenovala Mariandýná podle jednoho z národů.

 

************************************************************

1419. - 1410.

1418:

Egyptský král Thutmose IV. táhl svého osmého vládního roku proti odpadlým Núbijcům. Ve Wawetu/Dolní Núbii byli beduíni egyptskou armádou rozprášeni. 

1417 zemřel mlád Džehutimes IV. (od 1425; jeho hrobka byla vyloupena již osmdesát let po smrti) a novým králem se stal jeho nejvýše dvanácti či patnáctiletý syn Amenhotep III. Kraloval slavně jako Neb-maat-Re, Hor Ka-nechet cha-em-maat a Ka-nechet heqa-heqau, řec. Hóros n. Amenófis (do 1379). Své vlastní jméno podával ve vícero podobách, viz v indexu. V diplomatické korespondenci vedené akkadsky byl oslovován jako Nimmuria. 

Jeho dlouhá vláda patří mezi období největšího rozkvětu Egypta, tehdy nejbohatší země světa mezi Indií a Saharou, britskými ostrovy a Uralem. Amenhotep může být vedle Thutmosea III. považován za nejmocnějšího vladaře na Nilu s rozsáhlými stavebními projekty, z nichž nebyly všechny dokončeny. Z vyšetření královy mumie v moderní době vyznělo, že byl velmi otylý, s tělem tvaru hruškovitého. Přitom za mlada o sobě dal zapsat, že běhal, jezdil s bojovým dvoukolákem a střílel z luku, zjevně pro zábavu, tedy že byl prvním sportsmanem dějin.  

Matkou krále byla Mutemwia, snad churritská princezna z Mitanni (? viz rok 1425sq.). Chlapecký král Amenhotep III. se následujícího roku neobvykle oženil s Tij/Teje n. Tiji, dcerou „obyčejných“ (?) Egypťanů (?) jménem Juja (nebo snad to bylo kníže ze syropalestinské oblasti či Núbie?) a jeho ženy jménem Čuja/Čuju, obou rodičů v kněžských funkcích. Královskými dětmi byly dcery Sitamun/Satamun, Henuttaunebu, Nebetaah a Iset a synové Thutmose a starší Amenhotep IV. alias Achenaten, první z monotheistických panovníků dějin.

Tij nevynikala krásou ani zdravím, což zdědil její syn Achenaten, král jí byl však nesmírně oddán. Vedle Nefertete/Nefert-iti/Nofretete n. Neferneferuaton, Tetišeri a Hatšepsut je pokládána za velkou ženu Egypta: při oficiálních příležitostech byla první ženou zmiňovanou současně s faraonem a ztvárňována ve stejné velikosti jako její královský manžel a s atributy dosud náležejícími jen panovníkům. 

Všechny dcery se provdaly za svého otce s titulem „králova manželka“. Kromě toho Amenhotep byl ženat s jednou babylónskou (eg. „sangarskou“) princeznou kassitského rodu a se dvěma mitanskými; Kilu-Chepa/Gilu-Cheba n. Kilu-Chepat, dcera Šuttarnova, a Tadu-Chepa/Tadu-Cheba, Tadu-Chepat, dcera Tušrattova, Šuttarnova syna, jež přijela až v době svého ovdovění (sic) a vzala si Amenhotepa IV. Arzawský král Tarchundaradua do Memfidy rovněž poslal svou dceru, jejíž jméno neznáme, Amenhotepovi za manželku: na Nil dorazil luwijský element. 

Juja nebyl asi až tak tolik „prostý“, ale velitel jízdy bojových vozů a hlavní štolba egyptské armády a je možné, že byl i královým strýcem. Juja mohl mít ještě syna jménem Aja, tedy Tijina bratra, který později zdědil otcovy úřady a ještě později se sám stal králem (srov. rok 1362 a 1352). Nefertiti byla nevlastní dcerou Tije, nebo její netí, tedy dcerou Aje. 

Mocní za Amenhotepa III.: Wezíry byli Ramose (Horní země, jinak též správce v Atonově chrámu), Aperel (Dolní Egypt, jinak též velekněz v Atonovu chrámu), Anen, králův švagr a druhý kněz po veleknězi v Atonově chrámu, Suti a Hor, stavitelé-dvojčata prvního Atonova chrámu, Amenhotep/Amenhetep alias Huj, syn Hapua z Athriby. Písařem Chernef a Nebamon, v jehož hrobce byly nalezeny obrazy z lovu ptáků společně s kočkou, správcem obilních špejcharů Chaemhet, správcem pivovaru bohyně Mut Chonsemheb, arcičíšníkem Surere, Merimose byl místokrálem v Kúši.

Hapuův syn Amenhotep pocházel ze stejné rodiny jako Ramose a stal se wezírem v Horní zemi po něm. Byl hlavním architektem a „velitelem královských prací“. Jeho výroky a sentence prosluly a po smrti byl uctíván za Ramesseovců jako král a pověst ho vedla egyptským světem jako moudrého královského písaře. Sentence byly přeloženy do řečtiny. 

Společnost v Egyptě se za vlády Amenhetepa III. silně kosmopolitisovala. Země byla nadále centrem celého civilisovaného světa východního Středomoří a okolí panovníka proslulo všude luxusem. V náboženství došlo už za jeho otce k universalisaci. Héliopolský bůh Atum a Re-Harachte n. Re-Harachti zvaný Aten, Aton/Kotouč se proměnil v tvůrce a vládce všehomíra, každodenního vzniku a zániku. Král byl zbožtěn jako Sluneční bůh Aton ještě za života, titul Aton-čehen, Oslnivý sluneční kotouč.

Povstalo klima příznivé diktátu monotheismu za jeho syna. Panovník se pokládal za živoucí obraz všech bohů a egyptský polytheismus se mono- n. henotheisoval, „zeslunečtil“. Thébského hlavní boha Amona, Amuna/„Skrytého“, spojili Egypťané s Reem a král se stal Amonovým synem. V jeho chrámu v Thébách/Luxoru panovník, pozemská podoba Amonova, každoročně pořádal hieros gamos/svatý sňatek s královnou-matkou, následovalo velkolepé procesí.

Stavební činnost: Dynastie sídlila v Memfidě, ale v Thébách byla velmi aktivní; palác na západním břehu Théb u nekropole Tahut/dn. Medínet Hábu a posmrtný chrám, "pevnost pro věčnost až do nekonečnosti", severně od něho, největší svého druhu v zemi o rozloze zhruba padesáti fotbalových stadionů (38,5 ha, šířka 700 m, délka 550 metrů. V Devatenácté dynastii zničen zemětřesením a stavební činností např. již za Merneptaha.

Z velké části byl postaven z nepálených cihel, materiálu krátké životnosti. Pro ostatní materiál se dalším generacím stal snadno přístupným kamenolomem a jeho části leží po všech velkých světových museích. Od začátku třetího tisíciletí jsou ruiny systematicky prozkoumávány a opravovány s cílem vrátit kolonádě kolem roku 2020 původní podobu. 

Zbytkům zádušního chrámu se říká Memnonovy kolossy. Chrám totiž zmizel a zůstaly dvě sedící kolossální sochy o sedmnácti resp. osmnácti metrech výšky, o jejichž významu po staletích nikdo už nic nevěděl. Jméno vychází z hellénisované podoby egyptské lidové přezdívky královy Nimmuria. Hellénové si ho ztotožnili s rekem padlým jako spojenec Troianů před Íliem, jemuž byla matkou Éós, bohyně jitřních červánků. Po zemětřesení roku 27- jedna ze soch dostala trhliny a při úsvitu vydávala obří podoba sedícího Amenhotepa III. jakýsi zvuk, údajně nářek Éin nad ztrátou syna. Na úkaz se roku 130+ přišel podívat princeps Hadrianus s manželkou Vibií Sabinou. Poslední z mocnářů, kdo asi slyšel zpěv severního z kolosů, byl L. Septimius Severus: dal sochy totiž roku 199+ rekonstruovat a bylo po efektu, viz uvedené roky a v indexu s. v. sedm divů. 

Velkochrám Amunův v Luxoru, Karnak (obojí východní Théby) byl zkrášlen asi čtyřiceti osmimetrovými královými kolossy a více než tisícovkou soch bohů v lidské či zvířecí podobě, mezi nimi v přirozené velikosti alabastrová socha hrocha a "lvokrokodýla", obě odjinud zatím neznámé. Gigantické dílo začal král stavět brzy po nástupu na trůn, snad už od třetího roku vlády, a stavěl komplex asi třicet let. 

Král rád vztyčoval sochy lví bohyni Sechmet/Sachmet, která má v agendě války, ničící sílu slunce, ochranu krále, nemoci a epidemie, ale také jejich léčení (o lvích a kočičích kultech viz Bohové a jejich svátky). Prý to dělal, protože měl bolesti zubů a další zdravotní problémy. 

1417 rozdělil král Rečenu-Syrii na dvě provincie pod guvernéry Penhutem a Chaemwasetem (synem Amenhotepa II.?; srov. roky 1450 a dále 1379), později v Osmnácté dynastii na vícero. Jejich správci byli vedle Egypťanů též lidé z lokálního prostředí, Churrité, Kanaánci, Amorité. Hranice říše v Syrii na Mitanni/Nacharinu čili Chanigalbat neznáme, Amenhotep III. však podle všeho kontroloval celé syrské pobřeží až po Ugarit a syrské nedaleké vnitrozemí po Amurru a Damašek, severně od nich království Neja, Qatna a Nuchašše měly protektorátní smlouvy s Mitanni (na nápisu v Karnaku se Amenhotep ovšem chlubil, že zajal lidi až z Karchemiše, Chatti a Chalapu/Aleppa).  

1416 uchována informace o velkém lovu na „divoké krávy“ ve Wádí Qená/Qiná v Horním Egyptě. Král jel na koni a za ním pěšky celé vojsko. Na 170 zvířat obklopila expedice jakýmsi valem a král prvního dne ulovil 56, dohromady nejméně 75 zvířat. Po deseti letech už v celém okolí neexistovala možnost lovu: všechna lovná zvěř, lvi atd., byla vyhubena. Na jednom ze skarabeů se král vychloubal, že za prvních deset let své vlády ulovil 102 lvy. 

1413 první polní tažení Amenhotepa III. do Núbie zhruba ke čtvrtému kataraktu čili stále ještě ve zděděných říšských hranicích. Překvapí, že na zachovaném nápisu z Búbasty se božské veličenstvo chlubí kořistí několika černochů, 113 dobytků a jedenácti oslů. Velitelem Kúše za Amenhotepa III. byl jistý Amenhotep a po něm Merimose, který potlačil vzpouru kmene Ibhetů: podle stély nalezené v Semně zajal 740 černochů.

 

1411 V Aššuru skončila vláda Aššur-bél-nišéšua (od 1420). Novým králem jeho bratr Aššur-rîm-nišéšu [-rêm-] (panoval do 1403). Zanechal po sobě nápis, v němž dává na vědomí, že od základů obnovil hradby stavěné svými předky Kikkiou, Ikúnem, Šarru-kénem I., Puzur-Aššurem II. a Aššur-nérárim I. 

c. 1410 V Babylónu skončila vláda Kara-indaše (viz rok 1594), který jako první ze své kassitské dynastie udržoval kontakty s egyptským panovníkem (asi Thutmosem IV.). Měl též mírovou smlouvu s Aššur-bél-nišéšuem, viz rok 1426, zjevně tedy patřil do protichurritské koalice. Králem po něm byl Kurigalzu/Kuri-galzu I., syn pravděpodobně krátce vládnoucího Kadašman-Charbeho I. (viz tamtéž; vládl do asi 1390). Bývá mu přičítáno založení a stavba Dúr Kurigalzu/dn. 'Aqarqúf poblíž Baghdádu, největšího z díla uchovaných po Kassitech. Pravděpodobně však patří událost i činy válečné spíše jeho jmenovce Kurigalzovi II., viz rok 1337.

c. 1410 V Mitanni po Artatamovi I. (od c. 1450) vládne jeho syn Šuttarna II. (do c. 1390).   

************************************************************

1409. - 1400.

1408:

V Egyptě v desátém roce své vlády se Amenhotep III. po velké korespondenci s králem Mitanni Šuttarnou oženil s jeho sestrou (popř. jednou z jeho dvou dcer) jménem Giluchepa/Kilu-Chepa, Kilu-Chepat. S churritskou princeznou dorazil na dvůr v Memfidě doprovod 317 děvčat z Mitanni, jak uvádí jeden skarabeus, jistě pro Egypťany z králova okolí velká pozoruhodnost. Amenhotep se později diplomaticky oženil ještě se sestrou Kadašman-Enlila Babylónského (jenom zlata poslal do Meziříčí za ni půl tuny) a ještě později s dcerou krále Arzawy Tarchundaradua, jejíž jméno neznáme. Hlavní manželce Tiji dal v jejím rodném městě jménem Džarucha, lokalisaci neznáme/kdesi v okolí dn. Achmímu, řec. Chemmis, postavit jezero dokončené jedenáctého roku jeho vlády. 

1403 V Aššuru skončila vláda Aššur-rîm/rêm-nišéšua (od 1411), nástupcem jeho syn Aššur-nádin-achché II. (do 1393), jehož jméno s titulem "knížete Aššurova/ensi Aššur" je doloženo nápisně.

c. 1400 V Chattuši po Tudchalijovi III. (od 1420) vládne jeho bratr Chattušiliš II. (do 1370). Porazil Kašky a národy konfederace (?) Azzi-Chajaša, viz rok 1420; král Chajašů Marijaš se stal chetitským vasalem a dostal do manželství chetitskou princeznu (pro vzpouru však posléze popraven). Chattušiliš vedl války s Arzawou a Tuwanuwa/Tyany opět chetitská (?). Jeho vláda přinesla renesanci chetitské moci, nicméně v moderní historiografii panují pochybnosti o Chattušilově existenci. Po Tudchalijovi podle těchto pohledů vládl hned jeho syn Šuppiluliumaš a Chattušiliš byl pouze jeho strýcem, který neseděl na trůnu. 

c. 1400 V Ugaritu (srov. rok 1793, 1760 a 1600) vládne jako vasal egyptského Slunečního boha dynasta Ammištamru I. (do asi 1360; z ugaritských dějin není pevných dat). Kdy se kanaánský stát dostal pod egyptský protektorát, známo není, snad ještě v době první dynastie babylónské. V amárnské éře až do svého zániku c. 1185, srov. rok 1191, patřil Ugarit mezi největší a nejvýstavnější města Levanty, kde se usazovali obchodníci a řemeslníci z celého východního Středomoří a Mesopotamie. V éře chetitské expanse však musel ugaritský panovník poslouchat příkazy z Chattuše, viz rok 1370. 

Uctívány vedle domácích kulty egyptské, churritské, kassitské ptačího boha Šuqamuny a jeho ženy Šumalie, móabský Chemoš/ugar. Kammut, řec. Chamós. Obyvatelstvo za hradbami čítalo c. osm tisíc lidí, královský palác měl v přízemí na devadesát místností a osm vstupních schodišť. Největší "občanský" palác měl jistý dvořan Rap'anu (vysoký funkcionář dvora za posledních čtyř králů) s více než třiceti místnostmi v přízemí. Domy disponovaly knihovnami, koupelnami a kanalisací. Nejvyšší místa města byla vyhrazena chrámu Dagánově a Ba'alově, mezi nimi stály ubikace kněží. Viz dále rok 1370. 

V Palaistíně/Kanaánu prvního dne 11. měsíce 1409 (od druhé poloviny roku 1409 do začátku února 1408) nové zjevení israélského vůdce Mošeho, řec. Móýséa. Po „svaté válce“ israélských kmenů byli Síchón, řec. Séón, amorejský dynasta a vládce v Chesbónu/řec. Esebón, se svými lidmi zničen, a stejně tak 'Og, řec. Óg, král Bašánu, kterého Israélci porazili před jeho sídelním městem Edre'i, řec. Edrai, dn. Dar'á na jihu SYR: Předjordání bylo Židy po čtyřiceti letech odchodu z Egypta (?) obsazeno, z obyvatelstva nikdo nepadl živ do zajetí, jak napsal biblický kronikář; viz též rok 1448. 

c. 1400:

V Móabu zemřel ve 120 letech vůdce Israélitů Móše, řec. Móýsés (narozen asi 1520), pohřben byl v jednom z údolí poblíž neznámé lokality Bét-Peor/řec. Oikos Fogór u Gai; hrob nebyl nikdy nalezen. Nástupcem ještě za svého života jmenoval svého důvěrníka jménem Hošea, syna Nunova z klanu Efraim/řec. Óseás, Ósie n. Ausés. Říkal mu však Jehóšua, zkráceně Jóšua n. Jósua, a to mu zůstalo (řec. Iésús tú Naué, č. Jozue, jako arab. prorok Júša' ibn Nún; vůdcem do asi 1380). Dal obřezat kamennými noži všechny muže israélských klanů, neboť to nikdo mezi nimi mimo území Egypta nečinil; v té době zřejmě také již nežil nikdo z těch, kteří před čtyřiceti roky z Egypta odešli (srov. rok 1448). 

Jóšua překročil řeku Jordán, a pokusil se zmocnit kanaánského města Aj/Ha'Aj, řec. Gai, lat. Ahi. Tři tisíce nájezdníků bylo Kanaánci odraženo a 36 jich zabito. Napodruhé s desateronásobnými silami to Israélitům vyšlo. Vylákali fingovaným útěkem Kanaánce do pouště, ze zálohy se zmocnili města a při návratu oklamané porazili. Invasoři Aj vypálili, povraždili dvanáct tisíc lidí, veškeré jeho obyvatelstvo, krále města Jóšua oběsil; tak dopadla všechna města během Jóšuovy invase. 

Padlo předtím Jeríchó, které navěky proklel (viz zde níže a pak až rok 876 za vlády krále Achaba). Porazil pět amorejských knížat, mezi nimi také vládce v Jerúsalému jménem Adóní-Sedeq/Adóní-Zedeq, řec. Adónibedzek, lat. Adonisedec. Obsadil a vyvraždil Chebrón/Hebron, Lachiš a Libna, řec. Lebna. Svůj trvalý tábor měl rozbit v Galgale (Gilgal) u Jordánu. Na říčce Merom později porazil další skupiny Amoritů a Kanaánců, v Galilaji dobyl a vypálil Chazor, řec. Asór. 

V časech Jóšuových Israélité obsadili území 31 knížete a dobytá země byla rozdělena mezi jednotlivé israélitské kmeny. Jóšua dal mimo jiné z Egypta přinést kosti Josefovi a pohřbít je v Sichemu/Šekemu (Josef měl zemřít roku 1812, viz rok 1880). Ve starozákonní kronice Jóšuových skutků je zmínka o zatmění slunce. Částečných bylo v letech 1400-1380 několik, ale první úplné až 30. října 1207, a to bývá dáváno do souvislosti s palestinským tažením egyptského krále Merneptaha (v chronologii CSD viz rok 1233). Biblická Kniha Jozue/Sefer Jehóšua ovšem o žádném Merneptahovi nehovoří, koneckonců oba muže od sebe dělí s velkou pravděpodobností téměř dvě staletí.

Oproti biblické tradici nebyla města této doby ještě silně opevňována a invase židovských beduínů měla spíše charakter postupné beduínské infiltrace. O Jeríchu a podobných lokalitách se archeologové domnívají, že to byly spíše neohrazené městyse či vsi a jak povstal biblický mýthos o rozvalení hradeb Jerícha/řec. Hieríchó chozením kolem hradeb a troubením na sedmero trub, známo není.

Před „dobytím“ Palaistíny židovskými kmeny zde byly státní útvary Chetů, Amorejů, Kanaánů, Priziů/Ferezejů, Chiwiů a Jbúsiů/Jebuzejů, kteří žili v okolí Jebuse, pozdějšího Jerúsaléma, a město bylo jejich sídelním; srov. o národech roku 1448. Peleštové/Filistové, Filištové, č. Filištínové/Filistínové, od nichž asi slovo Palaistíné/Palestina pochází (židovský historik Iósépos/Josef mluví vždy o Palaistínoi, Filistínové, "Palestinci"), později žili v pěti konfederovaných knížectvích gazánském, azótském/ašdodském, askalónském, gatském a eqrónském/akkarónském ("filistínská pentarchie"; srov. rok 1200, 1191, 735 a 587)

Jóšuovi se podrobili Chiwiové s městy Gib'on/řec. Gabaón, Kefírá, Beerót/řec. Béróth a Qirjat-je'árím/řec. Iarim n. Kariathbaal. Slovo Gabaón, kefión či Agabón (dn. al-Džíb sz. od Jerúsaléma) může pocházet z „Asty Achaiwón“, Město Achájů. Židé město nikdy nezničili a Jóšuova smlouva byla dodržována. Proslulo svým rybníkem, obsadil ji Šešonq/hebr. Šišak, zničeno Nabû-kudurrí-usurem, osídlení bez hradeb však pokračovalo dál. Chiwiové byli možná (?) Achájové zpoza moře a podrobená města tvořila achajskou tetrapoli.

Za povšimnutí stojí též vztahy mezi Acháji a Židy, ovšem v tomto časovém sledu nesedí data (srov. pád Ília roku 1184). Obě ethnické skupiny se mohly poznat v Deltě či na Faru před pozdější Alexandrií, který byl centrem krétského a mykénského obchodu s Egyptem. Židé do Delty přišli s Hyksy, resp. byli součástí jejich migrační vlny. Meneláos ze Sparty měl později tradiční vazby na Askalón a palaistínské pobřeží (nepřímý Meneláův předek, Pelopův bratr Askalos, prý As/škalón založil).

V lokalitě Urusalim, pozdějším Jerúsalému, v průběhu 14. st. (c. 1350) je známo i jedno mimobiblické polosemitské jméno: ‘Abdi-Chepa/Abdi-Cheba n. Chepat/Chebat, "Chepin otrok", vztahující se k velké churritské bohyni, manželce Tešupově, což však nemusí být žádný údaj o potentátově etnicitě. Žádal několikrát písemně (amárnský archiv) egyptského krále o pomoc proti Kanaáncům, nomádům Šasú, viz rok 1448, a těm, jimž Egypťané říkali Apiru/‘Apiru od amorejského Chapiru, jak označovali nomády, uprchlíky, bandity, outsidery. Jakou dostal odpověď z Egypta, nevíme; srov. rok 1895 a 1446 a viz v indexu.

Byl vysloven názor, že slovo Chapiru, později označení vojenské aristokracie v Palaistíně, je příbuzné se slovem Hebrej, snad jeho původem. Urusalim povstal jako hrazené sídlo kolem roku 1800 a dynasta ‘Abdi-Chepa vládl kraji zhruba v rozsahu mnohem pozdějšího kmenového území Júdy/Iúdaie. Město zvolna chátralo, vlastně se podle archeologů změnilo v neohrazenou osadu kanaánských Jebusiů, až ho obsadil biblický Dávíd, král Židů, viz rok 1005. 

Podle archeologických nálezů obilných zrn novověcí historici kladou "dobytí" Jerícha do c. 1320 či 1315, nejpozději do éry mořských národu c. 1200. Před odchodem Židů z Egypta zavládla prý tma v zemi. Pokud se výbuch Théry klade do doby kolem roku 1360, po čtyřiceti letech na poušti se badatelé dostávají k uvedenému datu dobytí Jerícha. Viz rok 1448.

Podle starších tradičních chronografických údajů prý roku 1405 po zemřelém vůdci Gothoniélovi/Othoniélovi ovládli Židy na dobu osmnácti let „cizinci“, král Móabitů Eglón (vysoká datace, nižší viz rok 1338 a 1298). Eglóna zavraždil v Jeríchó lstivě Ehúd/řec. Aód z klanu Benjamín a Móabité byli pobiti či vyhnáni z Kanaánu. Ehúd se stal druhým ze čtrnácti soudců a osmdesát roků žila země v míru (srov. 1325).

Podle israelských archeologů (Israel Finkelstein) je biblická velikost Jerúsaléma a Júdy přehnaná, hebrejské kmeny se na území Kanaánu usazovaly zřejmě po generace postupně, nikoli válkou, a státnost v městských osídleních od Kanaánců přebírali. Zda se Hebrejci sídlíci v kopcích severní Samareje významně podíleli na konci kanaánských státečků na pobřeží v 10. století, nelze potvrdit. 

c. 1400:

V Knóssu byl znovu zničen mínójský palác, nejpozději do 1380 - 1375, srov. roky 1700, 1600, 1500 a 1450. Zda se tak stalo rukou lidskou nebo přírodním živlem, známo není. Na ostrovu nedošlo k žádné kolonisaci, nová osídlení nedoložena. Začátek pozdněmínojské doby III. a pozdněhelladské III. Po roku 1400 se rozšířil po egejských ostrovech včetně Kréty definitivně mykénský vliv, srov. rok 1450. Mykénská civilisace podědila z mínójské, co mohla, jádro moci se na příští dvě staletí přeneslo z ostrovů do mateřské Hellady, viz rok 1300. Zničení a obnovení paláce v Mykénách. Mykénské zboží se rozšířilo do Syrie, Palaistíny a Egypta (al-Amarna). V rozmezí let 1400 až 1100 se z Égeidy dováželo do Egypta víno. Achájové na pevnině viz dále 1300.

Ve 14. století nahradilo na Krétě lineární písmo B staré A, což ukazuje na nové obyvatelstvo, které "A" nerozumnělo, viz rok 1450. Kultury krétská a mykénsko-achájská postupně splynuly. Lineární písmo B rozluštili roku 1952 Britové Michael Ventris a John Chadwick.

V Argolidě se etablovali élidští Pelopovci a stát s residenčním sídlem v Mykénách byl na dlouho nejsilnější v Helladě. Pelopovci (potomci migrujícího Pelopa, krále v élidské Píse, syna Tantalova z Frygie n. Lýdie, bratra Nioby) zbavili moci Perseovce vládnoucí z Tírynthu, potomky Persea s Aithiopkou/černoškou (?) Andromedou, do jejichž rodu patřil též Héráklés (jeho matka Alkméné byla dcerou Élektryónovou, syna Perseova). 

Argos podporoval thébskou emigraci Oidipova syna Polyneika a jeho pokus o návrat ve válce s bratrem Eteokleem/"Sedm proti Thébám/Hepta epi Thébás", viz rok 1233. Když dospěli synové oněch padlých šesti Argívských, vytáhli o deset let později pomstít své otce. Epigoni Théby dobyli kolem t. r. (nebo později?) a vyvrátili (palác Kadmeie nebyl obnoven, jeho místo na thébské agoře zůstalo prázdné a v Homérově katalogu lodí Thébané chybějí, srov. rok 1450). Thébané zjevně (přesněji: zprostředkovaně přes mýthy) patřili k rivalům Peloponnésanů od dob nejdávnějších a v mykénské éře patřili k jednomu z center Hellady. 

Vedle Argu a Élidy byly v této době v mykéno-achajském světě velmi silný Pylos (sídelní město neznáme), Théby a Attika. Ve Spartě vládli jako v Mykénách Pelopovci, Acháia a Arkadie byla populačně slabá. Podle starých nižších tradičních údajů měla roku 1408 být Sísyfem založena Efyrá, pozdější Korinthos, roku 1407 unesl prý Kadmos Harmonii, roku 1405 na Krétě začal vládnout syn Európin Mínós a téhož roku podle této chronografie byla prý v Kilikii založena Sidé (v pozdější Pamfýlii).