1399-1370

1399. - 1390.

 

1393:

V Aššuru skončila vláda Aššur-nádin-achchého II. (od 1403) a králem jeho bratr Eríba-Adad I. (též I-re-e-ba-IŠKUR), syn Aššur-bél-nišéšua (do 1366). Přes dlouhou vládu není o něm, stejně jako o většině jeho předchůdců, nic známo, až na to, že v Aššuru obnovil jakousi stavbu a že se v panovnické titulatuře před Aššurovým knížetem/ensi Aššur položil neméně zbožné ša-ki-in En-líl/šákin En-lil, Enlilův pověřenec (tak už Šamší-Adad I.).

 

c. 1390:

V Babylónu zemřel král Kurigalzu I. (od c. 1410, viz o něm ještě roku 1337), nástupcem jeho syn (?) Kadašman-Enlil (do c. 1375). O jeho vyhnání ze Sús a asi celého Elamu králem Tepti-acharem viz rok 1520. 

 

c. 1390:

Ve Waššuganni/Waššukanni zemřel mitannský král Šuttarna II. (od c. 1410). Jako regent za jeho nedospělé syny vládl v churritské říši do asi 1383 armádní velitel Utchi. O Artašuwarovi či Araššumarovi a Tušrattovi viz tam.

 

Podle horních údajů starověkých kronik "založil" v Helladě roku 1397 Acháios Acháiu. Roku 1396 vládl v Athénách (Attice) po Pandíonovi I. (od 1436) jeho syn Erechtheus II. (do 1346). Tehdy se prý udál Perseův příběh. Erechtheův bratr Bútés se stal prapředkem rodu Bútovců, kteří pod jménem Eteobútadai/Praví Bútovci v klasickém období patřili k hlavním aristokratickým rodům Attiky a Athén a zastávali kněžské funkce. 

 

************************************************************

1389. - 1380.

 

před 1387:

V Egyptě se oženil král Amenhotep III., řec. Amenófis, s vlastní nejstarší dcerou Sat-Amun, Sitamun/Sat-Amun a měli spolu několik dětí: nejstarším synem byl možná Semench-ka-Re, trůnním jménem Anch-cheperu-Re, poslední vládce Osmnácté dynastie, k němuž vede přímá linie od Džehutimese/Thutmosea I. (srov. však 1362).

O původu Semenchkareho není dochováno nic autentického, o to více je kolem něho novodobých theorií. Jednou z nich je to, že jeho druhým jménem bylo Nefer-neferu-Aton, že byl starším synem Amenhotepa IV. alias Achnatona, že to bylo trůnní jméno Nefertiti, když ji Achnaton učinil spoluvládcem/spoluvládkyní a krátce po jeho smrti pak vládla jako Semenchkare sama. 

1382 Amenhotep těžce onemocněl (trpěl vážnou zubní chorobou). Churritský vládce Tušratta mu poslal obraz ninújské Ištary (churrit. Šawuška), proslulý léčivými účinky, a Amenhotep se uzdravil [jak patrno, Ninúa, bibl. Ninive, jedno z center assyrského království, nebylo v této době pod kontrolou Aššurovou]. Ve své době ovšem měli naopak egyptští lékaři znamenitou pověst a byli žádáni dynasty v Syrii a na Kypru. 

Z téže doby pochází korespondence egyptského krále s dynastou v Arzawě jménem Tarchundaradu/Tarchunda-Radu, Tarchunta-Radu (srov. jméno hellénistických dynastů v Galatii Tarkondários v 1. století), jehož nástupcem se stal Uchcha-zitiš, viz rok 1326. Nimuwarija, tak znělo chetitsky jméno Amenhotepa III., korespondoval s Arzawancem jako s rovným: "Vede se mi dobře, celému dvoru, ženám, synům, šlechticům, armádě, mému koni, všemu, co mi patří v mé zemi, se vede dobře." Totéž Egypťan přál arzawskému Luwijci.

Amenhotep chtěl nějakou dceru (jak to dopadlo, nevíme), což za mořem vyřizovali dva egyptští poslové: Kalbaja, tomu však v Arzawě nerozuměli a text, který přinášel, nebyl psán chetitsky ale akkadsky, a po něm Iršappa. Záhadná zústává věta "nyní je země Chattuša zmražena (?)", což bývá moderně vykládáno v tom smyslu, že egyptský mocnář byl informován o nějaké katastrofě (zhoubém nájezdu?) kmenového území chetitské říše. To by bylo též důvodem pro růst Arzawy v egyptských očích. 

Egypt měl v této době kontakty s Achchíjawou (tzn. v této době s pozdější Mýsií n. obyvateli egejských ostrovů?), srov. už pod 1460. K thébskému dvoru se sjížděli velmoži "z celého světa" a jejich děti s egyptskými královskými byly školeny v "palácovém" internátu ve Fajjúmské oase. K Amenhotepovu dvoru patřilo na pět tisíc lidí od řemeslníků a vojáků po literáty a exklusivní prostitutky ("hetairy" mimo královský harém). Již v této době byl ve velké módě sluční bůh Aton/Aten, srov. rok 1417, jemuž propadl Amenófiův syn a nástupce trůnu Amenhotep IV., pozdější Achenaton, Achnaton.

1380 se Amenófis III. oženil ještě s dcerou mitannského krále Tušrattou jménem Tadu-Chepa (hypokorist. Tadua). Nebo to byl jenom záměr? Spíše už byla vdovou: o rok později již byla ženou Amenhotepa IV. Tušratta nazýval egyptského krále akkadsky „Nimmurija, král Egypta, můj bratr, zeť, kterého miluji a on miluje mne“.

 

1383:

Ve Waššuganni/Waššukanni zavraždil regent Utchi staršího z dědiců trůnu Artašuwaru, syna Šuttarny II. Mladší bratr Tušratta dal Utchiho, který musel krátce vládnout jako usurpátor, s komplici popravit (regentem od c. 1390). Tušratta vládl do doby někdy po roce 1360. Prosadil se proti jistému Artatamovi z Churri/Artatama II., který ho brzy uznal za suveréna (viz ale rok 1370). Artatamovu říši snad tvořila churritská hornatá území severně a východně od Assyrie, viz rok 1275. 

c. 1380 vládli oblastí mezi Orontem a Eufrátem, tzv. zeměmi Nuchašše/Nukašše, Neja, Arachtu a Ukulzat churritští dynastové zjevně pod hegemonií Tušratty Mitannského. Jižně v Syrii se dynastové v Qatně, Kinze/Qadeš a v Amurru sice Mitannců drželi, ale žili v dosahu egyptských zbraní.  

 

c. 1380:

V Palaistíně/Kanaánu zemřel ve věku 110 let Jóšua/Jehóšua, řec. Iésús (soudcem-vůdcem od c. 1400; podle moderních historiků byl Jóšua dosazen Merenptahem až kolem 1230). Po něm byl zvolen soudcem Jhudá, Jehudá/řec. Iúdás (do c. 1350). Porazil Kanaánce na severu Palaistíny u Bezequ a jejich krále Adoní-Bezeqa zajal; zemřel později v Jerúsalému, který krátce předtím Israélité dobyli. Iúdás a jeho bratr Šim'on/řec. Simeón vedli úspěšná tažení: dobyli Chebron/řec. Chebrána, č. Hebron (starší název Arbe), Gazu, Aškalón atd. Kanaánská knížata platila tribut a Israélité nadiktovali v Palaistíně „národům“ mír. Po Jóšúovi zemřel také velekněz Eleazar, Móšeův nástupce.

Začátek éry soudců/šoftim, israélských vůdců (v nižší dataci, viz více rok 1448; trvala do roku 1015; podle moderních historiků c. 1200 - 1020, srov. tam).

c. 1380 datace kanaánských nápisů (v rozmezí 1700 - 1200, srov. v indexu s. v. písmo a alfabéta).

 

V Helladě roku 1382 skončila v Argu vláda Lynkeova (od 1423), začal vládnout jeho syn Abás (do 1359). Roku 1381 v Sikyónu po Láomedontovi (od 1421) vládne Sikyón (do 1336). Za něho skončila v Argu vláda domácí dynastie. O konci éry krétských paláců viz rok 1400. Někdy po této době začala v hellénském světě doba literárního temna, zmizela znalost písma (lineárního/čárového B), nejpozději v letech 1100 do doby po roce 800, kdy Helléni obnovili svou gramotnost, tentokrát inspirováni jedním z písem foiníckých, srov. rok 1100. Čtení a psaní nepatřilo mezi ctnosti homérovské mykénské aristokracie.  

 

************************************************************

1379. - 1370.

 

1379:

V Egyptě zemřel začátkem roku ve věku asi 55 let král Amenhotep III. (vládl od 1417, nižší datace vymezuje vlády roky 1388-1351). Pohřben je v Údolí králů na západním nilském břehu naproti Karnaku.

Králem jeho 1,60 cm vysoký syn a po nějaký čas zřejmě spoluvládce Amenhotep/Amenhetep IV. s trůnním jménem Nefer-cheperu-Re-wa-en-Re, Hor Ka-nechet-kaj-šuti (řecká jména, zčásti shodná se jmény pro Tutanchamuna, viz v indexu s. v.).

Vládl do 1362, od 1373 jako Achenaten/Achnaton či Echnaten; nižší datace 1353-1336 n. 1350-1333, ve všech případech sedmnáct let. V akkadsky vedené korespondenci s předněvýchodními mocnáři byl jmenován jako Napchurija n. Napchururija. Pravděpodobně trpěl v důsledku soustavného incestu pěstovaného v dynastii, viz rok 1608, hormonální poruchou a zřejmě měl ženské tělesné formy.

V tomto roce byl nový král již ženat s Tadu-Chepou, viz rok 1380. Jeho hlavní ženou byla Nefertiti/Nefertete, Nefert-iti, "Přišla kráska", dcera asi velmože či člena královské dynastie jménem Aja/Eje, pozdějšího krále a manžela své vnučky, a jeho ženy Tij, královské chůvy (jiná od manželky Amenhotepa III.). S Nefert-iti byl Amenhotep IV. ženat od svých dvanácti, a jejich nejstarší dcerou byla Merit-Amon. Po atonovském převratu se dámy přejmenovali na Nefer-neferu-Aton a Merit-Aton.

Král měl s Nefertiti šest dcer, jejich jména viz v indexu s. v. Nefertiti, a syn Tutanchaton byl z vedlejší ženy, jménem neznámé a egyptology zvané Young Lady. • Pískovcová socha Nefertiti byla nalezena v prosinci 1902 německými archeology v Amárně a pro moderní dobu se stala jedním ze symbolů egyptského portrétního umění. Její pojistná hodnota na začátku 21. století v Berlíně činila čtyři sta milionů eur.

Amenhotep IV. byl prvním, a na velmi dlouho jediným praktikujícím monotheistickým vládcem dějin a také ten, který nutil celou svou říši vyznávat kult jediného boha (viz dále Mojžíše, Zarathustru, Ježíše a Muhammada).

Začátek amárnské doby. Roku 1887 arabskou rodinou nalezený archiv královské kanceláře na místě at-Tell al-Amárna (jméno podle tehdejších obyvatel okolí, kmene Baní Amrán), kdysi sídelním městě Achen-Atenově Achetaten/Achet-Aten, c. 350 hliněných tabulek, datovaných roky c. 1389 až 1358. Jsou psány povětšině babylónským klínopisem (= diplomatická řeč doby), korespondence králů Amenófia III. a IV. a Tije se „severem“, tj. s asijskými vladaři. Více než třetina amárnských textů se zabývá poměry v Palaistíně. Pozoruhodná je bezostyšnost, s níž se králové Babylónu, Aššuru a další domáhají na Egypťanovi zlata, tehdy z neznámých důvodů platidla za stříbro.

Nová metropole Achetaten byla koncipována po oddělených čtvrtích s dělníky a řemeslníky, pro královskou byrokracii a dvorskou elitu. Na okrajích města žili zemědělci produkující pro obyvatele potraviny.  

Zachovaná literatura amárnské doby:

Kniha o podsvětí/Amduat, "Kniha o ukryté komoře", dvanáctihodinová cesta Reova nocí kolem světa na člunu, na níž se podílí přes devět set bohů. Bůh slunce musí překonávat co chvíli nástrahy božských nepřejícníků (Apepi/řec. Apófis, velehad temnot a chaosu, Set, Seped-demut hlídající bránu jako chlapík "s ostrými noži"),

• knihy mrtvých pojednávající naopak o přijímání ba, duše zemřelého, do podsvětí, v oddílu 125 projednávání její žádosti tribunálem 42 bohů v Síni naprosté pravdy, všechny ba osloví, ujišťuje, že je "čistá". První texty pocházejí ze staré říše, součást tzv. pyramidových textů, od Osmnácté dynastie opisovány v mnoha versích, texty překládány do řečtiny, ještě za Nerona pořízena démotická verse; 

• kniha nebeské krávy o theogonii, původu mnohem staršího, ale zachována z nové říše

oslavná báseň na Slunce (na stěně Ajovy hrobky)

Kniha bran, viz pod rokem 1482

• fragment životních rad Amennachtových;

• povídka o začarovaném princi, který se v Naharině/Mitanni proti vůli tamního mocnáře šťastně oženil s princeznou, pro niž musel slézt třicetipětimetrovou věž, což ostatní uchazeči nedokázali; 

• ponaučení Amenemopea z Chemmie/dn. Achmím o správném chování, úředníka královské agrární správy (nekraď, nebij staré lidi, ale také například "nejez v přítomnosti úředníka a nemluv jako první"); zřejmě nejdelším "ponaučením/zrcadlem" egyptského autora je soubor rad Anchšešonqa/Chašešonqi z démotického papyru z hrobky v Chemmie z ptolemaiovské (pozdní) doby, umístěný do 26. dynastie, pravděpodobně opis díla ze snad amárnské éry nebo z doby ramesseovské, a rady upomínají na hellénistické a římské sbírky výroků významných filosofů ("nevydávej se na cesty bez hole v ruce, nechoď v noci sám, v noci není nikdo královým synem, je lepší nóbl selhání než poloviční úspěch, dej krajíc svému dělníkovi, z jeho práce si vezmeš dva"),

• příběh Aštarty a chtivého Moře (Aštarta zde dcerou Ptahovou); snad souvisel s ugaritským příběhem o Ba'alovi a Jamovi, mořském bohu, popř. s churritskou písní o Ullikummiovi

• příběh ducha vysokého dvorského úředníka krále Mentuhotpa II. Nebusemecha a Amunova velekněze Chonsemhaba, viz rok 2061: ve spánku duch člověka mrtvého půl tisíciletí žádal velekněze, aby obnovil jeho hrobku a zavedl opět jeho zádušní kult, což se stalo; 

• vyprávění o positivní věštbě Bastetina kněze Nefertiho pronesené na shromáždění královských hodnostářů v Sneferuově/Snofruově době (Čtvrtá dyn.) o invasi Asiatů;  

• z doby asi poamarnské je pohádka o bratrech Anpuovi/Anúbis a Batovi/býčí bůh zaznamenaná mistrem písařským Inenim/Enenim (Pap. D'Orbiney): mladší Bata odolal svodům bratrovy manželky, ta ho na to křivě obvinila a aby Anpuovi dokázal nevinu, uřízl si mladší bratr penis. Bratr uvěřil, vrátil se domů, manželku zavraždil a tělo hodil psům. Bata se pak pohádkově stal králem, chvíli ale byl i býkem, vládl třicet roků a za nástupce si vybral svého staršího bratra.

Anchšešonqův příběh je zasazen do pohnutých událostí u dvora. Hlavní králův lékař Harsiese mu vyjevil přípravu atentátu na panovníka, ale Anchšešonq mu to vymlouval. Rozhovor kdosi odposlechl, lékař se spiklenci byl popraven upálením, Anchšešonq za to, že konjuraci neoznámil, králem uvězněn. Když pak faraón při příležitosti výročí nástupu na trůn vyhlásil všeobecnou amnéstii, vězení se vyprázdnilo, ale Anchšešonqa se milost netýkala. Tehdy začal psát svá moudra na střepy, neboť papyrus mu král nepovolil. O autorově osudu nevíme dále nic.    

 

1378 bylaz rozhodnutí krále therioanthropoidní podoba boha Rea-Harachteho nahrazena podobou zářícího kotouče (aten). Atenův/Atonův chrám v Karnaku existoval již za Amenhotepa III.: „Živoucí Re-Hor horizontu veselící se na horizontu jako světlo ve slunečním kotouč“, zkráceně „Živoucí sluneční kotouč, Aten/Aton“. Amenhotep IV. zřejmě prosazoval monotheismus/henotheismus již v době, kdy byl spoluvládcem svého nemocného otce Amenhotepa III. Královým hlavním sochařem byl jistý Bak. 

1375, čtvrtého roku své vlády, navštívil poprvé král se svou hlavní královnou Nefertiti místo nového sídelního města Achetatenu („Atenův obzor/A. je spokojený“), dn. ves al-Amárna, tehdy velkoměsto pro padesát tisíc obyvatel. Místo bylo předtím neobýváno a zjevně jeho chudou půdu nikdo neobdělával. Jeden z wezírů nadále sídlil v Memfidě, druhý v Achetatonu. Král dal stavět Atenově kultu svatyně po nomech. 

1373 druhá králova návštěva Achetatenu od vyměření města, nového svatého sídla Reova kultu. Král již používal jméno Ach-en-Aten/Achnaton, „Prospěšný Atonovi“, královna Neferneferuaton n. Neferaten (1371 třetí návštěva osmého roku vlády).

V devátém roce vlády dal Achnaton zavřít ostatní hlavní chrámy a zrušil jejich kultovní obřady včetně procesí a svátků. Vlivní kněží zřejmě byli paralysováni podporou armády, ekonomika chrámů byla ochromena. Zemi asi od roku 1373 (změna králova jména) terorisovaly bojůvky sektářů likvidující na nápisech jméno Amunovo, Amenovo/řec. Ammónovo. Král zrušil tmu, Usira, a protože v noci spal jako slunce, zmrtvýchvstání bylo ráno při úsvitu; smrt nepatřila temnotě. Achenatonovy stavby neměly střechy, aby byly otevřeny slunci. Byla to první ryze religiosní revoluce v historii a k tomu monotheistická.

Egyptské Rečenu (Syrie) byla v amarnské době rozdělena na tři provincie (chápat jako protektorátní instituce nad převážně autonomními jednotkami):

Amurru (mezi Ugaritem a Gublou-Byblem, dn. Libanon; hebr. Amor) se sídlem správce v městě Sumura. Jako guvernéři známi Pachamnate a Cha'ip.

Upi/Ube/Api (prostřední provincie, Qadeš-Kinza (dn. Tell Nebi Mend), údolí Biqá´, Damašek, Antilibanon, Haurán a severní část Transjordánie). Hlavním městem provincie bylo Kumidu, dn. Kámid al-Lauz/Lóz v údolí řeky Lítáni. Známí guvernéři: Chamašša a Pachura (Churrita). V Damašku tehdy vládl autonomně Churrita Pirjawaza, viz zde níže.

Kana'án (Palaistíné až po Tyros, později až k Byblu), sídlo administrativy bylo v Gaze (později nazývané na čas Pa-Kana´an). Guvernéři: Janchamu, Addaju, Pauru, Maja, Rianapa a Amenhotpe. Moderní odhady vycházející z korespondence al-amárnského archivu počítají s dvaceti tisíci usedlíky v Palaistíně, s c. pět tisíci kočovníky, nejvýše jdou odhady na dvě stě tisíc obyvatel/poddaných. Poměry to byly jistě malé, neboť lokální dynastové se domáhali na egyptském králi, aby do garnisonů jejich měst a státečků nakomandoval dvě stě, nejvýše šest set vojáků (okupačních).    

 

c. 1375:

V Babylónu zemřel Kadašman-Enlil, syn Kurigalzua I. (od c. 1390?). Králem jeho bratr Burna-Buriaš II. (do 1347). Dochovaná část korrespondence Kassita s Amenhotepem ukazuje upřímnost babylónského panovníka. Tituloval faraona bratrem a říkal mu po babylónsku Napchururíja, viz rok 1379. V jednom z psaní si stěžuje na osud svého vyslance Salma, kterého okradl na královských darech jistý Birijamaza, zřejmě dynasta v Damašku, tedy kdosi pod egyptským protektorátem, a podruhé egyptský územní guvernér Pamachu[x].

Jinak ovšem úvodem dopisů králi na Nilu přál "ať se vede dobře tobě, tvému domu, ženě a dětem, zemi, úřednictvu, koním a tvým spřežením". Také si postěžoval, že mu Amenhotep poslal jen dvě libry zlata, a to zrovna v době, kdy staví jakýsi chrám. A ovšem připojil i trochu výhrůžek. Že si pamatuje, jak jeho otci Kurigalzuovi psala knížata Kanaánu, že by ráda vpadla do Egypta a že by mohl být jejich spojencem. Ale to že otec odmítl...

Svým poddaným velmožům psal Amenhotep jiným tónem. "Řekni (dopisy recitoval posel, než je předal) Intarudovi, správci Akšapy: posílám ti dopis a přikazuji...". Intaruda dostal nad sebe jako "protektora" Channiho, říšského dozorce královských majetků v Kanaánu, a to musel poslouchat na slovo a "až dorazí královští lučištníci, buď připraven s hodně jídla v ruce, vína a velkého množství všeho, co je třeba". Jinému dynastovi obšťastněnému egyptskou ochranou napsal král, že mu má poslat svou dceru a dvacet zdravých otroků. Porobená knížata a králové dopisy svým vládcům začínali v těchto generacích nejpokornějším způsobem: "Dvakrát sedmkrát ležím před tebou (v prachu), můj pane"; též s dovětkem: "a to i tak daleko (od tebe)."        

 

c. 1370:

V Chattuši skončila vláda Chattušiliho II. (od c. 1400; viz tam jiné nástupnictví a jména) a králem se stal jeho synovec (?) Šuppiluliumaš I., syn Tutchalije III. (srov. rok 1420 a 1400), jeden z velkých chetitských panovníků (do c. 1330). Velitelem královy palácové gardy byl jeho bratr Zidaš.

Známe jména tří jeho hlavních manželek: jeho královnou-matkou/tawanannou byla zprvu Daduchepa/Taduchepa (jméno churritské). Když zemřela, její posici zaujala Chinti/Chenti a po ní kassitobabylónská princezna, dcera asi krále Burna-Buriaše II. Malnigal/Mal-Nikkal, obecně zvána podle kultovní kompetence Tawananna, data neznáme, viz o ní ještě roku 1329. Zůstala zřejmě královnou i za Arnuwandy II. a Muršila II., ale ten ji ale rovněž vyhnal na stará kolena ode dvora, kde zaváděla cizí kulty a žila prý nad poměry (sám byl ženat s její jmenovkyní, viz rok 1329).

Šuppiluliumaš měl, asi s Chenti, pět synů, z nichž Arnuwandaš a Muršiliš zasedli na říšský trůn, Pijaššiliš pod dynastickým jménem Šarri-Kušuch panoval z Karchemiše nad chetitskou Syrií, Telipinuš se stal knězem-dynastou v Kizzuwadně, viz zde níže, a Zannanzaš byl zavražděn cestou do Egypta, aby se tam stal králem, viz rok 1352. Telipinův syn Talmi-Šarruma se stal vládcem Chalpy. Po tom všem ale Šuppiluliumaš Chinti vyhnal ode dvora, asi do Achchíjawy (pocházela odtamtud?).

Důvody neznáme, nabízí se politické řešení: Chetita se chtěl dostat ke spojenectví s babylónskými Kassity? "Kassitská" Tawananna si vydobyla na chetitském dvoře velmi silné postavení, ale dovezla z Mesopotamie zvyklosti, které v centrální Anatolii příliš poddaným nevoněly, viz rok 1329.   

Šuppiluliumaš se po celou dobu zajímal téměř výhradně o syrskou oblast. Na severu nechal padnout město Tumanna a ponechal ho Kaškům. V zemi Tummana a v Pale, západně na severu od Kašků, se držel guvernér Chutupijanzaš s vypětím všech sil, viz o něm roku 1320. Na západě a jihozápadě Anatolie byly i za jeho vlády státy Arzawy (Mira s Kuwalijí, Chapalla a Země na řece Šecha/asi Hermos, dn. Gediz v TR) autonomní. Arzawský vládce (pozd. Lýdie?) Tarchunda-radu si dopisoval s králem na Nilu Amenhotepem III., viz rok 1387 (jediné dva chetitsky psané dopisy v amárnském archivu).

Když se dynasta Arzawy vzbouřil proti Chattuši, na jeho severní hranici při Egejském moři v zemi Wiluša (Ílion?) zůstal její král Kukkunniš/řec. Kyknos (?) Chetitům věren; zjevně s nimi tehdy sousedil. Kukkunnovým nástupcem či potomkem byl Alakšanduš, který měl spojenecké či protektorátní smlouvy s Muršilem II. a jeho synem Muwatallem, viz rok 1300. Alexandros Trojský (cf. homérskou postavu Paridovu) přísahal mimo jiné na Appaliunu, tedy na Apollóna. 

Během Šuppiluliumovy "churritské války" propukla v Arzawě nová vzpoura. Pravděpodobný nástupce Tarchunta-rady Uchcha-zitiš měl spojenectví s městem Millawanda (zřejmě již tehdy achajský/hellénský Mílétos, chetitské jméno pochází od mínójsko-mykénského) a vedl korespondenci o koalici s vládcem s Achchíjawou (kde leželo její středisko, nevíme; není dokladu o anatolském ani "zámořském" sídlu království, ačkoli zde v kontinentální Helladě se obvykle předpokládá) proti Šuppiluliumovi I. Chetitskému.

Vládce luwijské Miry Mašchuiluwaš setrval při chetitskému vládci a musel přes svými bratry, kteří byli jiného názoru, uprchnout na dvůr chattušského velkokrále. Oženil se dcerou Šuppiluliumovou jménem Muwattiš, ale chetitské intervence na Západě se nedočkal. Při chetitském králi držel rovněž dynasta Manapa-Tarchuntaš, vládce „Země kolem řeky Šecha“, nástupce svého otce Muwa-walwiho, který měl spojeneckou smlouvu se Šuppiluliumou. Manapu-Tarchuntu však vyhnali bratři vedení Ura-Tarchuntou, důvody neznáme; o jeho návratu viz rok 1329, o pučistech se nedovídáme již nic. Všechny události na západu Anatolie se odehrály někdy za Šuppiluliumovy vlády, dataci neznáme. O Achchíjawě srov. pod 1460 a 1387.

 

Šuppiluliumaš vpadl už na začátku panování do severní Syrie, kterou mělo pod kontrolou churritské Mitanni: jeho I. válka syrská. Všichni vasalové Tušrattovi holdovali králi Chetitů. Foinícký Gublu-Byblos, kde vládl Rib-Adda, věren Egyptu, Šuppiluliumaš nedobyl, egyptská zůstala Kinza/Qadeš a polonomádní Amurru. Ammištamru I., proegyptský král v obchodním Ugaritu (od c. 1400, viz tam, stejně jako zprvu jeho syn Niqmaddu II.) uzavřel spojeneckou smlouvu s Chetitou.

Někdy v této době požár zničil část města a paláce, zřejmě v důsledku zemětřesení, ale Ugarit byl brzy přebudován do ještě větší krásy, srov. rok 1400; bylo to zřejmě největší a nejvýstavnější přístavní město Levanty staletí před invasí mořských národů. Za dodržení paktu připojil Šuppiluliumaš k Ugaritu velké kusy území Mukiše a Neje. 

Závislost na Chattuši dokumentují dopisy z královského ugaritského archivu. Ugaritský vyslanec u chetitského dvora Takuchli/Takuchlinu psal někdy v této době svému králi (jména obou panovníků neznáme), že "Slunce", tedy chetitský král, se rozčílil, poněvadž mu Ugariťan namísto lapidis lazuli, jak dar deklaroval, poslal "kameny sesbírané ze země" a jestli si prý z něho nedělá legraci. A to byl prý Chetita na smrt nemocný a uzdravil se jen díky pomoci boha Apšukky. Takže bude muset Ugariťan poslat do Chattuše nejen pravý lapis lazuli, ale také dary Apšukkovi za to, že se Chetita vyléčil. Vyslanec, akk. kartappu, vlastně původ. "koňák", jistě znalý toho, co v Chattuši u dvora právě "letí", doporučuje, aby obdaroval/odškodnil slunečního krále purpurovou vlnou. 

Podle jiné interpretace pochází Takuchlinova mise až z doby kolem roku 1230 a vyslancem nebyl v Chattuši, ale v Karkemiši u místokrále pro syrské záležitosti Ini-Tešuba. Nástupcem Takuchlinovým byl Amutaru, zřejmě týž, jehož syn Gamir-Addu z rozhodnutí krále Ammištamrua II. obdržel Takuchlinův majetek živý i nemovitý, když zemřel (tak alespoň znělo rozhodnutí v okamžiku, kdy vyslanec ještě žil; srov. rok 1270). 

Země Mukiš s hlavním městem Alalach a Tunip přísahaly věrnost chetitskému králi. Podepsaly s ním mírové smlouvy, když jim právě hrozil útok jakýchsi churritských dynastů a žádaly Chetitu o vojenskou pomoc. V zemích Nuchašše (jižně od Jamchadu/chet. Chalpy) panoval Šarrupši, který za útoku Churritů žádal též o pomoc, pak se ale od Chetitů odvrátil, důvody neznáme. Šuppiluliumaš Nuchašše vyloupil, krále v poli porazil, rodinu zajal a odvlekl na chetitská území; králi se podařilo uniknout. Churritští vládci země Neja Takuwa a Arachtu Akija byli s poddanými odvlečeni do chetitské Anatolie/Chatti, což asi patří až do druhého chetitského syrského tažení, viz rok 1360. 

Král Qatny Idanda jako mitannský spojenec proti Chetitům mohutně zbrojil, ale marně. Jeho město mělo převysoké hradby, jejichž zbytky ještě dnes dosahují místy dvaceti metrů výšky. Objednal dokonce 18.600 bronzových mečů, takže zřejmě disponoval vojskem o minimálně deseti tisíci mužích. Chetité ho porazili a Idandův syn (??) Akizzi, který se později jako egyptský spojenec znovu Chetitům postavil, byl rovněž poražen a jeho město zničeno, neboť na egyptskou pomoc čekalo marně. Kdy k tomu došlo, nevíme, viz rok 1360. 

Telipinuš, Šuppiluliumův syn, byl jmenován vládcem-veleknězem v theokratickém státu Kumanni (hellénist. Komána tés Kappadokiás), městě nejvyššího z churritských bohů Tešupa.

Současně s vpádem do Syrie se "Slunce-král Šuppiluliumaš" udeřil s armádou na Mitanni, ale byl odražen. Chetitský vládce uzavřel pakt s Tušratovým sokem Artatamou Churritským (Artatama II.). Chetitská syrská expanse vedla k válce s egyptsko-mitanskou koalicí, viz rok 1360. 

Dobyl zpět Išuwu, kterou ztratil jeho otec, a donutil churritsko-luwijské obyvatele Kizzuwatny složit chetitskému králi vasalský slib/spojenecká smlouva, jak dokládá zachovaná mezistátní smlouva krále Šunaššury s Muwatallim, Šuppiluliumovým vnukem. Po Šuppiluliumově smrti opět Kizzuwadenští odpadli k churritským dynastům, s čímž skoncoval po c. 1300 Muwatalliš. Chetitskému králi byli povinováni plnou vojenskou podporou a pro případ tažení proti Arzawě museli postavit do pole sto bojových vozů a jeden tisíc mužů pěchoty. Akkadsky psaná smlouva vymezuje vzájemné hranice a zakazuje Kizzuwadenským udržovat jakékoli styky s Churrity/zemí Churri, srov. rok 1525.  

V sousedství Išuwy ležela na horním Eufrátu západně od jezera Van až po Pontos země Chajaša/Chaiaša, jejíž jedna část (?) se jmenovala Azzu/Azzi, viz rok 1420. S Chajašy bývá někdy spojováno jméno armenského praotce Hajka/Hayka, viz rok 2492, a mohou tudíž být pokládáni za Praarmeny, resp. za epónymní předky Armenů (?), kteří sami sobě říkají Haja, Hajastan.

Snad za vlády Šuppiluliumovy nebo ještě dříve sepsal jistý Kikkuli, mitannský cvičitel koní/aššuššanni mát Mitanni, nejstarší známé hippologické pojednání. Chetitský text s mnoha churritskými výrazy byl nalezen v Chattuši/Boğazköy na čtyřech hliněných tabulkách sepsaný čtyřmi různými písaři. Pojednává o chovu, krmení a výcviku koní zapřahaných do bojových vozů.    

 

1375 Foiníčan Kadmos byl vyhnán z Théb, kde nyní vládli Amfíón, manžel Niobin, a Zéthos (srov. roky 1510 a 1450). Oba si po rodinných tragediích vzali sami život (o tom, kolik měli dětí, nebyla mezi starými shoda: Homér psal, že měli šest kluků a stejně tolik děvčat, Eurípidés že po sedmi, Sapfó udávala dohromady devět dětí, Bakchylidés s Pindarem deset a byly i jiné počty).