1319-1300

 

************************************************************

1319. - 1310.

1319:

V Egyptě se stal Seti, syn Ramessea I., spoluvládcem zřejmě churavějícího otce; jméno měl po svém dědovi, armádním důstojníkovi. Roku 1318 Ramesse I. zemřel (od 1320) a Seti I.  (plné vlastní jméno a Horovo viz v indexu s. v.) vládl sám do 1304 jako Men-maat-Re I.; řec. Sethós, doba „apo Menofreós/po Menpechtireovi". Jeho hlavní manželkou byla Tuja, matka Ramessea II., jinak neznámého staršího syna Neb-chaset-nebeta, který se zjevně nástupnictví nedožil, a dcery jménem Tia, která se provdala za stejnojmenného královského písaře, syna Amun-wahsuova.

Sethós I. se pustil do stavby chrámu Amuna v Thébách (velkou hypostylovou-sloupovou síň dokončil Ramesse II.), Osírida v Abýdu, srov. rok 3500, atd. Nápisně dal zhotovit seznam svých 75 královských předchůdců (zřejmě podle vlastního výběru: "královský seznam z Abýdu"). Strop jeho pohřební komory je vyzdoben astronomickými a kalendářovými motivy. 

Souhvězdí jsou namalována jako božstva a zvířata. Červené tečky symbolisují hvězdy stejně jako pěticípé „hvězdičky“. Nelze souhvězdí přesně ztotožnit s dnešními názvy, snad egyptské souhvězdí Býka je náš Velký vůz. Strop je rozdělen na 36 dekánů, jak je noční obloha vidět v desetidenních úsecích, egyptských týdnech. Viz dále roku 1166. Malovat souhvězdí do postav z Egypta vydrželo v podstatě v Evropě donedávna.

V hrobce nalezeny papyry s pohřebními „knihami mrtvých“ se zaříkávadly pomáhajícími zemřelým na cestě do podsvětí. Zaříkávadel v poslední známé redakci z doby kolem roku 650 je známo 190. Autorem jedné takové knihy je Hunefer, thébský písař z doby kolem roku 1275. Mimo jiné je v ní obraz Anúbida vyvažujícího srdce zemřelého „pérem pravdy“ na „lékarnických“ vahách. Kdo nežil spravedlivě, tomu sežrala srdce potvora zvaná polykač s hroším zadkem, lvím nebo hyením předkem s krokodýlí hlavou. Motivy pekelných muk v podsvětí přešly od polytheisticko-animistických Egypťanů ke křesťanům a svou roli nepochybně sehráli domorodí monotheističtí mniši a jejich kláštery, bašty náboženského teroru. 

Seti zvýšil vojákům příděly potravin, oleje pro každého z nich, ryb, masa, zeleniny dvacet debenů chleba denně a měsíčně dva lněné oděvy: "Tak pracovali s milujícím srdcem pro jeho veličenstvo," praví nápis na jedné stéle, když z kamenolomů dopravovali bloky na velebení královy pověsti na věčnost, jeho "domu na milion let" (chrám dokončil až jeho syn). 

Ve svém prvním roce se Seti/Sethós vypravil s armádou z hraniční pevnosti Čel n. Čaru, řec. Silé, Zelé, místa před hellénistickou Rafií, kam se posílali odsouzení Egypťané do trestanecké kolonie, podél "Horovy cesty" do Palaistíny proti beduinským odpadlíkům Šasu v Gileadu (hellén. Galaádítis s Pellou), Basan/Bejt Še'an (hellénist. Skythopolis), obsadil Chamat Gader/Emmatha, Amatha, Amathús u Gadar na řece Jarmúku/řec. Hieromykés, Akko/hellénist. Ptolemais a Tyros a pacifikoval celou libanonskou pobřežní oblast (srov. 1352 a 1284). Důležitou roli na taženích hrál jistý Mehi (hypokorist. za Amenemhet n. Haremheb apod.).

Při stavbě plynovodu v Jezreelském/Jizreelském údolí u kibucu Sarid v březnu 2014 nalezli israélští archeologové kanaánský hrob s hliněnou rakví s anthropomorfním víkem v egyptském stylu a s pečetidlem ve tvaru skaraba s trůnním jménem Setiho Men-maat-Re. 

1317 druhé syrské tažení: Egypťané ohrožovali Qadeš na Orontu, vyplenili zemi, na Chetitech dobyli zpět amurrskou Sumuru (přístav Sumuru, Sumura, pozd. Simirra/Simyra, snad Tell Kazel na severu Libanonu) a Ullazu a opět obsadili z velké části zemi Amurru a Tachsi.

1316 Setiho tažení do Delty proti Libyjům (?) bylo úspěšné; byl zjevně prvním z králů, za něhož si Libyjové do západní Delty troufli, náznak budoucího nebezpečí.

1315 třetí syrské tažení: boje s Chetity v okolí Qadeše, Qatny a Tunipu. Mnohem později (?) se Egypťané s Chetity dohodli na rozdělení sfér vlivu v Syrii: hranice probíhala jižně od Qadeše, což bylo znovu potvrzeno po dalších bojích roku 1284 s králem Chattušilim III. (srov. tam a 1300). Sethós obnovil v plném rozsahu egyptskou autoritu v Palaistíně a v jižní Syrii, klid vládl na hranicích s Nubií. 

1319:

Chetitský vládce Muršiliš II. na polním tažení na východě proti Chajašům, které následujícího roku zcela zpacifikoval.

1317 další protichetitské povstání v zemích Arzawy, které vedl jistý É.GAL.KUR (čtení neznámo). Mašchuiluwaš, vládce v zemi Mira-Kuwalija, se za Šuppiluliumy postavil na stranu povstalců a musel před Chetity prchnout. Po usmíření s chetitským vládcem ho Šuppiluliumaš oženil se svou dcerou Muwattiou a potvrdil ho na arzawském trůnu. 

Manželství zůstalo bezdětné a Mašchuiluwaš požádal po čase Muršila, aby mu povolil adopci Kupanta-Innary/Kupanta-Kurunty, syna vládce v Miře, který se kdysi proti Mašchiluwovi vzbouřil. Muršiliš souhlasil a Kupanta-Kurunta jako údělný vládce země Mira válčil proti arzawskému dynastovi Uchcha-zitimu. 

Když se pak Mašchuiluwaš postavil proti Chetitům (hnutí myslí při těchto změnách neznáme), Muršiliš ho sesadil, udělal z něho kněze kdesi ve své říši a králem celé Arzawy prohlásil Kupanta-Kuruntu (ochranní bohové Innaraš a Kurunta se v theoforních jménech píší shodnými sumerogramy LAMMA). Srov. události s rokem 1460 a 1250. 

Hranice na Eufrátu byla stabilní. V syrské oblasti vyřešil nároky jistého Šijanniho na ugaritský trůn, když potvrdil vládu Niqmepy. Rozřešil spor dynasty Abirattaše z Bargy s městem Jaruwandou, viz 1320. V Amurru písemně potvrdil vládu DU-Tešuba, syna Azirova a později DU-Tešubova syna Tuppi-Tešuba (srov. 1320; také platil tři sta šeqelů ryzího zlata ročně, stavět vojsko pěší a bojových vozů do pole na podporu Chetitům, viz rok c. 1350). Podle smlouvy s Amurru bylo syrské království chetitskému králi povinováno téměř bezvýhradnou poslušností.  

po 1317 vedl Muršiliš pravidelné obranné boje na hranicích s Kašky, kde proti nim budoval limes, srov. rok 1324; jeho rozsah není znám. Muršiliš na jihu nevládl nad Alašijou-Kyprem.

V hellénském světě v Argu roku 1311 po Akrisiovi (od 1342) vládl Eurystheus, syn Sthenelův, jehož otcem byl Perseus, s Níkippou, dcerou Pelopovou (do 1266). Akrisios, děd Perseův, byl 14. argívským králem, pátým a posledním z Danaovců, srov. rok 1306. Eurystheus byl prvním Pelopovcem, kteří v Argu panovali až do vpádu/návratu Hérákléovců roku 1104. Přeložil sídlo královlády z Argu do Mykén a panoval též nad Tírynthem. Proslul dvanácti úkoly, jimiž na Héřin pokyn trestal mladého Héráklea, syna Diova s Alkménou, manželkou Amfitryónovou, který si rovněž nárokoval vládu nad argívským soustátím. Viz dále rok 1306 a 1266.  

Podle horní datační hranice starověkých kronik měl od roku 1310 vládnout Frygům Midás, resp. jeden z "midů", jak asi zněl fryžský královský titul. Viz rok 742 a anatolskou migraci Frygů. S vyšší datací může korespondovat pověst o Lityersovi, synovi Midy z milenky, králi v Kelainách, údajně nezřízeného jedlíka a pijana nutícího cizince k soutěži ve sklízení úrody. Soupeře, kteří podlehli, Lityersés v pověsti zabíjel, sám dojel na návštěvu Hérákleovu. 

************************************************************

1309. - 1300.

1304:

V Egyptě v červnu ve věku 65 let zemřel vojácký král Seti/řec. Sethós I. (od 1318). Podle ostatků měl aterosklerosu: jedna z nejlépe zachovaných královských múmií v původní dřevěné rakvi byla zabalena do žlutého rubáše, pochována v Údolí králů a o dvě stě let později kněžími uložena i s otcem a synem v Dér al-Bahrí. • Událost bývá v moderních propočtech kladena též do let 1290, 1279 a 1274; v posledních letech se všeobecně upřednostňují datace nižší, a to nejen v egyptských dějinách. 

Nástupcem se stal jeho syn a dosud spoluvládce (délku spoluvlády neznáme) Ramesse II. (23) s přezdívkou Sese. Kraloval jako User-maat-Re do roku 1237; plné rodné jméno znělo Ra-mesi-su-meri-Amun/Ramses Meriamun, „Re je mu nakloněn, Miláček Ammónův“, celé trůnní jméno User-maat-Re-setep-en-Re/„Silná je spravedlnost Reova, Reův vyvolenec“. Babylónská forma jména byla Riamašeša, řec. Rhamassés, Rhapsakés, Rhampsés, Harmessés atd. Diodóros psal o jakémsi králi Osymandyovi a dokonce citoval z jeho, asi jím vymyšleného, nápisu ("Osymandyás" vykládáno jako řec. podoba Ramesseova trůnního jména Usermaatre). 

Už jako asi desetiletý byl Ramesse otcem ozdoben čestným titulem „nejvyšší velitel armády“. S mocným hornoegyptským klérem byl nový král pocházející z Delty a se slabostí na asijské kulty zadobře: jmenoval resp. potvrdil Nebunenefa ve velekněžském úřadu Amuna v Thébách. "Starostou" Memfidy/hati-a-en-Men-nefer byl za Ramessea Ptahmose/Ptahmes, jehož v posmrtném životě proslavil nález džbánů se sýrem v jeho hrobce v Saqqáře na pravém břehu Nilu, nekropole kdysi Memfidy: zřejmě nejstarší z nalezených sýrů byl z kravského a ovčího n. kozího mléka.

Zřejmě ještě za spoluvlády s otcem Setim byl Ramesse II. na samostatném tažení v Núbii se svým nejstarším synem Amun-her-chepešefem (později se přejmenoval na Set-her-chepešef), a se čtvrtorozeným Cha-em-Wasetem. Chaemwaset byl v Memfidě Ptahovým veleknězem/setem a založil Sarápeion/eg. Kemet, pohřebiště posvátných býků v Saqqáře, viz níže.  

Ramesse měl za své 67leté vlády sedm žen s titulem „velká královská manželka“. Ramesseho hlavní královnou do vládního roku 25, kdy zemřela, byla Nefert-iri/Nefert-ari, Nefert-iri Merit-en-Mut ("Ze všech nejkrásnější, miláček Muty"; chet. Naptera), která byla zbožněna ještě za svého života. Měla s králem syny Amun-her-chepešefa, Pa-Ra-her-wenemefa, velitele svých armád, Merit-Atuma a Setiho, dcery Merit-Amunu (stala se rovněž královskou manželkou), Henut-taui, Baket-Mut a Nefert-ari. Hrob Nefertary-matka se nalézá v Údolí královen a chrám společný s Hathorou má v Abú Simbel. 

Po smrti ji zastoupila Iset-nofret, Iset-neferet, Isisnofre, žena možná rodu syrského, s níž měl R. tři syny, posledním byl jeho faktický nástupce Merneptah. Jeho bratři Ramesse, byl na čas korunním princem a účastnil se bitvy u Qadeše, a Cha-em-Waset, rovněž na čas korunní princ, zemřeli před otcem. Iset-nofret porodila též dcery Bint-Anatu (jméno ryze západosemitské, "Dcera Anatina"), Nebet-taui a Iset-nofretu, z nichž první dvě se rovněž staly otcovými "velkými manželkami" (napodobeno o více než tisíc let později Ptolemaiem VII.). 

Isetnofret-královna zemřela snad krátce před příjezdem Chetitky Šauškany (?), viz zde níže roku 1271, vládního roku 34. Ze tří králových Chetitek, jména ostatních neznáme, jen ona užívala nejvyššího manželské titulu jako Maat-Hor-neferu-Re, viz rok 1271, cf. také rok 1275 a 1300; měli spolu dceru Neferu-Re. Dříve než král R. zemřelo dvanáct synů a teprve třináctý zasedl na trůn. Král měl údajně s ženami svého harému nejméně 85 dětí, z toho 45 synů.

Původně se měl následovníkem trůnu stát prvorozený syn Amunherchepšef. Další, Ramesseovo osmé dítě (a čtvrtý syn) Chaemwaset, Ptahův velekněz v Memfidě, v hellénismu proslul jako moudrý muž a magik a s jeho jménem souvisí řada duchařských literárních textů. Restauroval pyramidy staré říše a v 52. vládním roce Ramesse II. byl nejstarším ze synů; o tři roky později zemřel (65 let?); srov. zde výše. Říkává se mu v moderních dobách "zakladatel egyptologie n. archeologie". Třináctým synem byl Merneptah, který následoval Chaemwaseta v korunním úřadu v 55. roce královy vlády (1250) a později se stal Ramesseovým nástupcem, vlastní bratr Chaemwasetův.  

Podle králova rodinného mausolea přes řeku od Théb na levém břehu Nilu v Údolí králů měl Ramesse II. se všemi ženami harému nejméně 110 synů. V lokalitě stála v nové říši dělnická vesnice, dn. Dajr al-Madína.

Za jeho vlády žilo v Egyptě podle moderních odhadů na sedm milionů lidí. Pro srovnání: v Číně podle censu z roku dva př. n. l. žilo 57 671 400. Srov. však „pouze“ dvacetitisícovou armádu roku 1300.

Stavební činnost krále Ramessea II.:

• dal zřídit řadu pevností na Středozemním moři na ochranu proti "mořským národům" od Rhakótidy/pozd. Alexandreia po dn. al-Alamajn (srov. níže),

• chrámy v Abýdu, Taně, Memfidě (Ptah), Karnaku (velká hypostylová síň), v Thébách (velký zádušní chrám Ramesseion), Abú Simbel (do skály vysekaný chrám Amunův, Re-Harachtiho, Ptahovi a králi jako bohovi, blízko Hathoře a královně Nefertiri, v letech 1964 – 1968 našeho věku před stoupající vodou aswánské Násirovy přehrady s mezinárodní pomocí rozřezán a přenesen o několik metrů výše). 

Králův zádušní chrám v Madínet Hábu se jmenoval Dům nespočetných let, dnes zvaný Ramesseion/Ramesseum. Původně se soudilo, že jeho hlavní sedící socha na prvním nádvoří se zřítila při zemětřesení roku 2 př. n. l. Ukázalo se však, že i tuto monumentální sochu zničili v pátém století n. l. křesťanští fanatici řízení alexandrijskými mnichy; měla 17,3 metru. 

• neostýchal se odstranit nápisy starších stavitelů a nahradit je svým jménem, což však bylo v egyptských dějinách běžné, 

• sídelní město Ramesseovců v Deltě Pi-Ramessse, Per-Ramesse („Dům Ramesseův“), což bylo na místě dn. Qantír či Tell ad-Daba´a, kde už stál palác Setiho I. (v dobách Patnácté dynastie sídelní město Hyksů Hat-waret, řec. Auaris/Avaris, bibl. Raamses); během XXI. dynastie bylo město celé rozebráno na stavební materiál pro nové hlavní město, Tanis (srov. rok 1085 a dále);

• Ramesse II. miloval syrskou bohyni, protože jedné ze svých dcer – a manželce - dal jméno Bint-'Anath („Dcera 'Anatina“) a 'Anatě vztyčil chrám v Per-Ramesse.

Literatura ramesseovské éry:

Historická díla:

• Seqenenre a Apófis, Dobytí Joppy,

Příběhy s náboženským pozadí:

• Příběh dvou bratrů, který si c. 1225-1200 pořídil písař Ineni/Ennana pro svou potřebu; pohádka o Anupovi a Batovi je na papyru madame d´Orbiney (BM ESA 10183) a ptolemaiovská verse na papyru Jumilhac, viz více rok 1379,

• zápas Hora se Setem,

• povídka o oslepení Pravdy Falší a o její pomstě,

• příběh o zázračném vyléčení princezny Bentreše z Bachtanu (= Baktrie??): Kníže bachtanské přivedlo do Egypta darem dvou přenádhernou dceru, jíž se od Ramessea dostalo postavení velké královny a jména Neferure. 23. roku Ramesseovy vlády, praví příběh ze stély nalezené v Karnaku a pocházející nejspíše z velmi pozdější doby, možná i z hellénismu, dorazil do Théb posel z Bachtanu, že mladší sestra královnina jménem Bentreš ochořela. Ramesse vyhověl žádosti o poslání moudrého muže a vypravil písaře Thothemheba. Na místě znalecky vyslanec zjistil, že Bentreš je posedlá nějakým duchem a žádal o poslání (putovní) sochy boha Chonsua Thébského. Bůžek dorazil do Bachtanu po sedmnácti měsících a princeznu uzdravil. Knížeti se nechtělo sošku pustit zpět do Egypta, ale po téměř čtyřech letech průtahů dal na sen a s dary a v doprovodu vojáků se dal na cestu. Do Théb prý dorazil 33. roku Ramesseovy vlády.    

Kroniky:

• Harrisův papyrus 500, nejdelší zachovaný s milostnými básněmi,

Snář: hieratický text papyru Chester Beatty iii. z 19. dynastie. Předchůdce má v "knize o výkladu snů" ze 12. dynastie, nástupce v démotickém písmu ze 6. nebo 5. století.

1303:

V rámci obranné války proti loupeživým útokům z moře, moderním označením mořských národů, Egypťané zahnali z Delty jejich část, pirátské Šerdeny, asi stavitelů nuraghů na Sardinii c. 1800-1200, srov. foinícký název ostrova Šardan (odkud se tam vzali, nevíme, snad migrovali z Kypru na západ a viz v indexu s. v. Sardinie). Kmeny a národy nájezdníků ze Středozemního moře se stávají pravidelným problémem pro Egypt, srov. dole pod Chatti, roku 1233 a 1200. Zajaté Šerdeny zařadil král do armády, což dělal též s Libyjci a posily bojovaly též v egyptské armádě u Qadeše. 

Pro hlad v Deltě nastaly problémy s lidem Čemehu, Čehenu a se západními Mešweš a Libu; Mašwaš, Ma, Mešweš byli snad předky Hérodotových Maxyů/řec. Maxyes, zmiňovaných ještě na konci čtvrtého století n. l. jako Mazices (lat.) a s nimi odjinud neznámí Urcilliani, snad totožní s berberskými banú Wárqlán/Wárklán, cf. jméno města a provincie v moderním DZ při hranicích s TN Warqala, fr. Ouargla; viz též v indexu s. v. velbloudi. 

Po likvidaci invase budoval Ramesse další pevnosti při pobřeží od Delty až na dnešní egyptsko-libyjskou hranici. O jeho libyjských válkách nevíme jinak nic než to, že část zajatců posílal na jih říše na stavební práce. 

1301:

První Ramesseovo tažení do Syrie (nápis u Nahr al-Kalbu v Libanonu poblíž Bejrútu). V Syrii za Setiho připadly po jeho úspěšném tažení opět Qadeš a oblast Amurru do egyptské sféry vlivu, srov. rok 1320. Nedatovatelné jsou tažení proti Móabu, Edomu a do pouště Negeb/"Suchá".

1300:

Druhé syrské tažení Ramessea II. (v 5. roce vlády) směřující proti chetitským posicím. Ve velké bitvě u Qadeše (Kadeše)/akk. Kinza, dn. Tell Nebi Mind v SYR na horním Orontu/arab. Nahr al-Ásí, kde Chetité znenadání napadli pochodující a plenící Egypťany, byl v květnu roku 1300 egyptský postup na sever zastaven a Ramesse se musel stáhnout/prchnout; masivní propagandou ovšem proměnil debakl tažení ve velké vítězství a podle egyptské verse uznal Muwatalliš svou porážku a žádal o mír. 

Část armády nilské říše táhla před bitvou ještě daleko za královými oddíly. Chetitská jízda u Qadeše zle tísnila Egypťany a jejich katastrofě zabránil příchod posil na bojiště. Muwatallova pěchota přitom vůbec do bitvy nezasáhla, na egyptské straně nedorazila na bojiště včas Sutechova/Setova divise. Ramesseova armáda měla dvacet tisíc mužů (rozdělených na čtyři divise: Amunovu, Reovu, Ptahovu a Sutechovu) a rozsáhlý trén, jedno z největších vojsk, které kdy nilské údolí dalo do kupy.

Chetité měli v poli 37 tisíc mužů pěchoty a 2.500 bojových vozů, stejně silní byli s vozbou Egypťané. V chetitské armádě bojovali mitanští Churrité, Luwijci z Arzawy, Dardanové, Kaškové/egypt. Keškeš, Lýdové/Maša, Lykové/Lukka, Kilikové/Kizzuwatna. Srov. počty s bitvou u Rafie roku 217 a mír roku 1284 př. n. l. Bitva u Qadeše byla pravděpodobně největší válečnou událostí s nejvyšším počtem bojové vozby ve středomořském regionu. Bitva bývá kladena též do let 1296, 1286, 1275, 1274 i 1269. 

Chetité pod Muwatallim, který se krátce předtím stal králem, po ústupu Egypťanů k jihu, dospěli až do země Aba v okolí Damašku. Nově získaná území spravoval až na další králův bratr Chattušiliš. V celé Syrii propukala protiegyptská povstání.

1308:

V Aššuru zemřel Arik-dén-ili (vládl od 1320) a novým králem se stal jeho syn Adad-nérári/Adad-nárárí I. (do 1275), za něhož v době, kdy Chetity vázali jiní soupeři, ostartovalo století assyrské expanse. V královské titulatuře se objevily obraty jako simát iláni/pýcha bohů a šakanki (= šakkannak) iláni/pověřenec (?) bohů. Královládu zahájil válkou proti Nazi-Maruttašovi Babylónskému. Kassité/Kaššú s králem v čele byli poraženi v bitvě před městem Kár Ištar v kraji Ugarsallu na Dolním Zábu, kassitský král ztratil ležení včetně válečných standart. 

Pak Assyřané pokračovali v bojích s horskými Gutijci/Qutí, Lullume (Lullubi, Lulumí) a Subarity/Šubarí. Podmanili si země Turukku, Nigimchu a Kutmuchu, Adad-nérári I. si podrobil v Poeufrátí aramajské nomády Achlamu, Sútu a Júru/Jauru. Nové hranice Aššurovy říše vedly mezi Pilasqu na mesopotamském břehu Tigridu po Arman v Ugarsallu a Lullume v Zágrosu. 

Srov. válku o oblast Tigridu roku 1337 a 1330, může se tedy jednat o pokus Kassitů o odplatu s opačným výsledkem, než chtěli: přišli o další území ve prospěch Assyřanů (vzhledem k událostem z předchozí generace to ovšem mohlo být i naopak). Adad-nérári expandoval na západ, tvrdil, že dobyl Uššukani/Waššukkani a Irridu/Irrite, zmocnil se pevnosti/chalsu Charránu a Karchemiše/Kargamiš. 

po Qadeši:

První válka Assyřanů proti Chanigalbatu/Mitanni. Král Šattuara I. vpadl do Assyrie, byl poražen a zajat (v assyrském podání se vzbouřil, třebaže nijak poddán Aššurovi ještě nebyl). Když ale složil vasalskou přísahu Aššurovi, byl poslán z Aššuru domů. Krátce na to zemřel (vládl od c. 1330) a na mitannském trůnu ho následoval jeho syn Wasašatta/ass. Uasašatta. Vzbouřil se proti Adad-nérárimu, domáhal se u Chetitů pomoci, ale nechali ho na holičkách: "Chattu tátíšu ilqéma résúsu ul épuš/Chetita jeho dary/úplatek vzal, ale pomoc neposkytl". 

U Irrite/Irridu kdesi mezi Karchemiší a Charránem byl Churrita poražen, zajat s celou rodinou a internován v Aššuru. Assyřané vyplenili řadu měst v chábúrském kraji, mimo jiné také sídelní Waššugani (Waššukanni/Wašukani, ass. zde Uššukana), Irrite zničili; obvyklá formulace na nápisech zněla: "Irrida akšud ašrup aqqur u kudimmé elišu azru/Irridy jsem se zmocnil, spálil jsem ji, srovnal se zemí a rozsypal nad ní býlí kuddimmu/kuttimu". V residenčním městě zničeného krále Wasašatty, v Taidi, kterou vítěz obnovil (sic; mezi dn. Cizre a Diyarbakırem v TR), začal úřadovat assyrský guvernér (srov. ještě 1275).

Stát Mitanni (od 1580), takto zanikl (srov. ještě revival roku 1275). Adad-nérári I. přijal starou titulaturu Šamší-Adada I.: šar kiššati/„král veškerenstva“. Za jeho vlády se moc Assyrie rozprostírala až k pohoří Amánu, na Eufrátu až po Karchemiš. Spory s Chetity však nebyly žádné, viz jejich neutralitu za války s Mitanni. Všechny uvedené války byly vybojovány v průběhu celé Adad-néráriho vlády, bližší datace není možná (místy uvedení limmú s datací na den přesně nelze přiřadit k žádnému z roků). 

Adad-nérári patřil k velkých stavitelům v Aššuru, obnovoval hradby, nábřeží Tigridu ("ina kisirti píli, agurri u kupri páni náríšu asbat u naréja aškun/pro nábřežní zeď před řekou jsem vzal vápenec, pálené cihly a asfalt a postavil (tam) svou stélu (s nápisem)"), chrám Ištařin vybudovaný Ilušummou před půl tisíciletím. 

c. 1300:

V Chattuši skončila někdy před válkou s Egypťany vláda Muršila II. (od c. 1329), králem jeho syn Šarri-Tešup, trůnním jménem Muwatalliš/Muwattalliš II. (do c. 1290, případně 1306 - 1282 či ještě nižší datace c. 1295-1272). Jeho bratr Chattušiliš byl vrchním velitelem vojska, majordomem a guvernérem Horní země. Obdržel od bratra titul krále Chakpišše/Chakmišše podle města ležícího kdesi na sever od Chattuše na cestě do Neriku. Chattušiliš osidloval v regionu kraje vylidněné po válkách s Kašky. Jeho kolonisty byli pravděpodobně váleční zajatci ze Syrie a churritských zemí. 

Ke konci vlády Muršilovy vyplenil lid z "mořských národů" (viz rok 1200), resp. někteří jiní nájezdníci, zemi Chatti a pak Nhrn a Irtw (tj. Naharina, Mitanni? před Eufrátem? a Arzawu/jižní Frygii). Nájezdy trpěly a vzápětí se podílely na utrpení jiných země DRDNY (Dardanie? homérovské jméno pro Trojany), MS (chet. Maša), PDS (hell. Pédasa v Kárii u Mílétu, chet. Pitašša), ´IRWN (Arawanna, chet. Arinna?), QRQŠ (Karkiša/Kárové) a LK (Lukka, Lykové). Pak přišly na řadu Kizzuwadna, Karchemiš, Ugarit, Chalba (Halab, Aleppo), Nuchaš(i) a Kinza/Qadeš.

V egyptsko-chetitské válce v Syrii bojovaly oddíly mořských národů na straně Muwatallově, viz zde výše. V Amurru, které se od Muwatalla trhlo a přidalo před qadešskou bitvou k Egypťanům (v atmosféře vzájemného nepřátelství asi vlastní příčina egyptsko-chetitské války), sesadil Chetita po bitvě krále Bentešinu a dosadil jistého Šapiliho. Bentešina byl internován v Chakpišši/Chakmišši, Chattušilově doméně a králův bratr se s ním sblížil, když byl soudem zbaven obvinění ze zrady. Jako král ho Chattušiliš III. později vrátil na amurrský trůn a oženil se svou dcerou s Puduchepou jménem Gaššulijawija a oba panovníci obnovili protektorátní smlouvu uzavřenou Šuppiluliumou s Azirem c. 1360 a srov. komplikovanou historii u roku 1250. 

V Karchemiši v této době vládl Šachuru-nuwaš, jiný syn Šarre-Kušucha, v Chalpě Talmi-Šarruma (dř. čteno: Rimi-šarma), srov. rok 1317.

Muwatallovy války:

Na začátku války tažení proti Arzawě, Chattušiliš se vypravil proti Kaškům, ačkoli měl oddíly významně slabší než nepřítel. Všechny země Arzawy se staly opět tributárními:

• dynastové-králové Pijama-Innaraš/Pijama-Kuruntaš z Arzawy a Kupanta-Innaraš/Kupanta-Kuruntaš z Miry byli potvrzeni,

• Ura-Chattušaš v Chapalle a Alakšanduš ve Wiluši (Alexandros z Ília) byli dosazeni, Alakšanduš, nástupce n. potomek Kukkunniův, viz rok 1370, měl smlouvu s Muwatallim i s jeho otcem Muršilem II.

• Země na řece Šecha už nebyly počítány mezi arzawské; vládce Zemí kolem Šechy Manapa-Tarchuntu (ještě za Muršila II.) Muwatalliš sesadil a posadil na trůn jeho syna Maštura: jeho spojeneckou/vasalskou smlouvu Mašturiš utvrdil manželstvím se sestrou chetitského krále jménem Maššana-uzzi, srov. rok 1329 a 1290, kdy byl starý dynasta pardonován Muršilem III.

Chattušiliš byl v bojích proti Kaškům úspěšný. Po syrské válce se oženil s Pudu-Chebou/Puduchepa, dcerou kněze-dynasty Lawazantije Benti-šarreho/Pentipšarri (srov. rok 1288). Poznal ji při návratu z války a stejně jako její otec i ona byla kněžkou Šaušgy/Ištary. 

Muwatalliš přenesl hlavní město říše, tedy dvůr s kultovními sochami, z Chattuše jižněji do Tarchuntaššy (srov. ale již 1288); důvod rozhodnutí neznáme. V Chattuši povýšil na jejího guvernéra Mittannamuwu, otce pěti synů, kteří u dvora a v královské správě rovněž zastávali významná místa. 

Krátce před svou smrtí ještě král potrestal Arma-Tarchuntu, který byl v Horní zemi dosazen Chattušilem za guvernéra, za účast na komplotu, resp. za praktikování černé magie: po soudu ho král předal Chattušilovi k potrestání, ten ho však za trest s celou rodinou poslal na Alašiji (= Kypr, nebo jedna jeho část) a ponechal si jen polovinu odsouzencova majetku. Jeho syn Šippazitiš se za Muršila III. směl vrátit a bojoval pak s nepřáteli říše v "otcovské" Horní zemi; rodinu nepřátel svého otce však namísto vděku nesnášel. 

c. 1300:

Žil Lýd či Polohellén Mukšuš/řec. Mopsos n. Moxos, písmem lineárním B mo-qo-so, vládce národa Danunijim, Dana(w)oi v Kilikii se sídlem v Adaně, vasal králů v Qúe (ass. Qúe snad z Quwa = Achchíjawa, Achawoi?), srov. rok 850.

V hellénské oblasti podle některých kronik bylo 1307 Ílem založeno Ílion (Troiá). Podle moderní datace skončila vrstva, tj. město, Troia VI. (od asi 1900). Její poslední fází byla VI. h. 

1306:

V Athénách po Kekropovi II. (od 1346) začal vládnout král Pandíón II., syn Erechthea II. (dle jiné verse Kekropův; do 1281). Za jeho vlády se podle nižších chronologií, srov. rok 1473, udál příběh Foiníčanů Európy a Kadma (podle jednoho z tradičních údajů mezi Kadmem a trojskou válkou ležel čas šesti generací, tedy 120 až 180 roků). Pandíón z Athén uprchnul do Megar před syny svého strýce Métiona a vládl Megařanům. Roku 1301 byl zasvěcen chrám v Eleusíně.

V Argu popř. v Lárise nechtěně zabil diskem Diův syn Perseus krále Akrisia, Danaova pravnuka, otce Danaé a tím pádem svého vlastního děda, srov. rok 1350. Se svým bratrancem Megapenthem vyměnil Argos za Tíryns a usadil se s chotí Andromedou, zjevně první černošskou princeznou v Evropě, v Mykénách, součásti argívského státu. Viz rok 1311 a dále 1266. 

c. 1300:

Na Kypru a v Syrii (?, emporion Rás Šamra) začalo pozdněhelladské období III. b. O něco později, v první čtvrtině 13. st., začíná v Helladě pozdněmínojské období III. b. Achchíjawa (?, na Rhodu) je v konfliktech s Chetity, viz následující roky. V poslední čtvrtině 13. st. byl Mílétos/chet. Millawanda zničen, ale opět opevněn (?, pro boje proti Achchíjawě viz roky 1460, 1387, 1383, 1329).

Kolem roku 1250 doložen mykénský obchod s osídlením nezn. jména v dn. Tell Abú Hawan u Hajfy v IL. Na Kypru se začínal projevovat úpadek.

Achajové/mykénská civilisace ve 14. a 13. století na pevnině žili pod vládou králů, wanax, kteří se opírali o své vojenské velitele/rawaketa, nastupujících do bitev v čele pěších bojovníků na dvoukolém vozu, jak ostatně zvykem v Anatolii a na celém Předním východu. Disponovali loďstvem a prostředky, které zaznamenal Homér. Od poloviny 13. století se kolem paláců v Helladě stavějí mohutná opevnění (s výjimkou Pylu, viz rok 1600 a 1450).

Koncem 13. století byly paláce dobyty, z větší části opuštěny, vznikla nová centra například na Euboji („Lefkandi“ jižně od Chalkidy). Iónie, ostrovy, jižní Anatolie a Kypr dostaly nové hellénské obyvatelstvo posilující staré, viz rok 1200.

Proč se mocenský systém achajských paláců ve 12. století zhroutil, známo není (domácí „evoluce“, migrace & mořské národy, piraterie, mezistátní války?). Chaos trval do příchodu Dórů kolem roku 1100, viz rok 1104, pokud již v této době neproběhla první invasní vlna, srov. tam a rok 1266, 1220 a „návrat Hérákleovců“ roku 1180, 1120 a 1104.

Kolem roku 1300 se začal v západní části střední Evropy projevovat lid kultury popelnicových polí (Urnenfelderkultur/UK, Urnfield culture) trvající do roku c. 800. Viz rok 1100 a 775. Sahala za největšího rozšíření od Katalánie, jižní Francie a Pařížskou oblast po Durynky a Dolní Rakousy. Na východě s ní sousedila středněbronzová kultura lužická existovala od asi třináctého století od Branibor a Sas do Polska a na západní Ukrajinu, od Čech po západ Slovenska. Od c. 7. století se její železná fáze mezi Labem a Odrou nazývá kultura billendorfská/Billendorfer Kultur, srov. rok 500. Lužické prvky se objevují v migraci na Balkán c. 1200, tedy v době pohybu "mořských národů".

Lid urnových polí pravděpodobně vzešel z kultury Laugen-Melaun/Luco-Meluno v jižní části Tyrol (Melaun/Meluno u Brixenu/Bressanone), existující v Alpách ve 14. století a šířící všemi směry Evropou kulturu žárových pohřbů od Pyrenejí po Sedmihrady. O expansi bronzového lidu urnových polí ze střední Evropy za Alpy do Popádí až do Kalábrie viz rok 1100. Migranti se usidlovali často vedle osad terramarního lidu, viz rok 1750.

Ve Vnitřní Asii do c. 900 rozšířena megalitická kultura chirigsuurů/khirigsuur, kamenných mohyl s kamennou pohřební celou. Její lidé vztyčovali "jelení kameny"/Hirschsteine, deer stones, olennyje kameny o výšce jednoho až tří metrů s rytinami jelenů n. sobů. Její pastevci neměli geneticky nic společného s pastevci žijícími západně od nich. Jako první zřejmě v oblasti dn. Mongolska vyvinuli mlékárenství a to i přes to, že nesnášeli laktosu obsaženou v kravském, kozím a ovčím mléku. Srov. c. 6000.  

V Číně první pozorování supernovy.