1299-1250

1299. - 1290.

 

Tažení egyptského krále Ramessea II. do Foiníkie a Syrie. 1299 - 98 oblehl a dobyl kanaánský Askalón/Asqelon, Aškelon (třetí a čtvrté asijské tažení, šestý a sedmý rok vlády), 1297 Egypťané znovu obsadili Galilaiu a Amurru a na šestém asijském tažení 1295 (desátý rok vlády) dosáhl Ramesse opět řeky Nahr al-Kalb u Bérýtu (zde králem Abd-Ba’al?). Sedmé tažení roku 1294 vedlo k prolomení chetitských posic v Syrii a k obsazení měst Tunip a Qatna (srov. rok 1200). Dobytá území však Egypťané neudrželi, panovalo dlouho víceméně příměří, viz dále 1284.

 

1290: 

V Chatti skončila někdy v této době vláda Muwatalla (od c. 1300); buď zemřel bez legitimního mužského potomka, nebo byl sesazen. Novým králem se stal v rámci nástupnických zvyklostí jeho nejstarší nelegitimní (= z vedlejší, harémové ženy) syn Urchi-Tešup alias Muršiliš III. (do c. 1288). Strýc nového vládce Chattušiliš, který s nástupem na trůn souhlasil, dobyl zpět svaté město Nerik, které bylo před pěti sty lety vypáleno a obsazeno Kasky. Urchi-Tešup se obával moci Chattušila a odebral mu titul „guvernéra Horní země“ (zůstal králem Chakpiše a Neriku). Následovala revolta chetitské šlechty proti Urchi-Tešupovi, zjevně panovníkovi neoblíbenému, viz rok 1288.

 

1298:

V Babylónu zemřel král Nazi-Maruttaš (od 1324). Jeho nástupcem byl Kadašman-Turgu (do 1280). Téhož roku v Elamu po Pachir-iššanovi (srov. rok 1320) na konfederovaný trůn dosedl jeho bratr Attar-kittach, syn Ike-chalkiho (do 1285). Tituloval se králem Sús a Anzanu, tzn. že získal či dobyl na kassitských Babylóňanech Súsy zpět.

 

1298:

V Israéli zemřel soudce Gothoniél/Othoniél (od 1338), srov. s vyšší datací jeho a Eglónovou roku 1405. Po jeho smrti byli Židé poraženi móabským králem Eglónem, v jehož poddanství žili do 1280.

 

1296:

V Sikyónu po Polibovi (od 1336) králem Ínachos (do 1254).

 

************************************************************

1289. - 1280.

 

c. 1288:

V Chatti skončila pučem vláda Urchi-Tešupa alias Muršila III. (od 1290). Novým králem jeho strýc Chattušiliš III., syn Muršila II. a vnuk Šuppiluliumy I. (do 1250; jiná datace 1286 - 1265). Urchi-Tešup podlehl Chattušilově rebelii, nakonec byl Chattušilovými lidmi jat v městě Šamucha na východu říše. Nový vládce synovce poslal do Syrie do internace v Nuchašše (jeho likvidaci odmítl) a později ho pro jistotu exuloval "za moře", tedy do Alašije (Kypr), oblíbeného místa v chetitské dynastii na vyhnanství: synovec se totiž pokoušel získat na svou stranu v boji o trůn babylónského krále. Z Alašije se mu podařilo prchnout do egyptské části Syrie a zde v exilu zřejmě i dožil (srov. podmínku o vydávání uprchlíků v egyptsko-chetitském míru, viz rok 1284. 

Chattušiliš III. dosadil do Amurru dynastu jménem Bente-šina, kterého kdysi sesadil Muwatalliš II. (srov. 1300). Přenesl říšské sídelní město z Tarchuntašše zpět do Chattuše (srov. 1300). V Tarchuntašši pak vyhlásil údělné království na čele s jistým Innarou z vládnoucí chetitské dynastie. Po jeho smrti následoval Ulmi-Tešup, jehož manželka se jmenovala Pudu-Cheba (jiná než Chattušilova choť roku 1300). Obnovil vasalskou smlouvu k panovníkovi celé říše. Chattušiliš uzavřel přátelské vztahy s kassitským králem Kadašman-Turguem, oslovovali se "milujícími bratry" a Chetita vztah obnovil i s Kassitovým synem, viz rok 1280. 

Z jeho vlády pochází dopis (tradičně vykládaný jako psaní z Chattuše do Achchíjawy), který bratr krále říše Achchíjawa jménem Tawagalawaš adresoval Chattušilimu (?) stěžujícímu si na jistého Pijamarada, možná šlechtice z Arzawy, vnuka snad vyhnaného krále Uchcha-zitiho, viz rok 1326, a žádajícího jeho vydání: žil u achchijáwského krále Atpy v Milawandě v exilu a „štval“ proti Chattušilimovi a přepadal Chetitovy poddané; zavlekl prý za moře sedm tisíc jeho lidí z Lukky/Lykie. Zpochybňuje se držení ostrovů (např. Lazpa/Lesbos?), které kdysi patřily k zemi Aššuwa. Panovníci se s respektem titulovali „můj bratře“. Chattušiliš se proti potížistovi vypravil s armádou, obsadil Waliwandu/Alabanda a Ijalandu/Alinda, zpevnil pevnost Atrija/Idriás-Stratoníkeia, ale Pijamaradu nelapil. 

Spekuluje se, že Pijamaraduš je chetitská podoba homérského jména Priamos (?), srov. jméno Alexandros roku 1370 a 1300. Byl vysloven názor, že chetitsky psaný dopis pochází z písařské oficíny achajské říše s centrem v boiótských Thébách (nikoli Mykénách). Jméno Tawagalawaš bývá ztotožňováno s mykénským Etewoklewes (v possessivním tvaru v lineárním písmu B: E-te-wo-ke-re-wi-jo), hellénským Eteoklés. Je to tedy pravděpodobně první zachovaný „hellénský“ dopis.

Jiný zachovaný dopis v babylónštině, dobové řeči světové diplomacie, egyptského vládce Ramesea II. velkokrálovně Pudu-Chebě, manželce Chattušila III., srov. rok 1300, o poslání chetitské princezny do Egypta. Jak to dopadlo, nevíme: pro princeznu určitě špatně, protože by se nestala první mezi faraonovými ženami, ale zapadla by do jeho harému.

 

1284:

V egyptsko-chetitských vztazích došlo k uklidnění. Šestnáct let od bitvy u Qadeše byl 21. roku Ramesseovy vlády vyjednán definitivní mír mezi Egyptem a Chatti (srov. 1352 a 1318, 1300): Egypťané se nedokázali udržet na severu Syrie, Chetité se pro neklid na svých východních hranicích již nesnažili o průlom na jih Levanty. Návrh smíru přinesl z Chatti posel Terteseb/Tar-Tešup na stříbrné tabulce (písemnou podobu smlouvy popisuje závěrečná část jejího textu). Ramesse II. (chet./bab.: Rea-mašeša/Riamašeša, syn Minmuareův) a Chattušiliš III. si rozdělili v Syrii sféry vlivu, dohodli se zdržet agrese, přistoupili na vzájemnou vojenskou pomoc při napadení a dohodli výměnu zajatců a běženců/uprchlíků.

Dohodnuto kromě toho, že vydaní uprchlíci, tedy asi též exulanti n. oposičníci, nebudou na těle nijak trestáni (v akkadské versi: "nevytrhnu mu jazyk ani oči, neuříznu mu ani uši ani nohy"), ani na majetku jejich rodiny nesmějí doznat úhony ("dům, ani jeho ženy a děti nebudou zničeny"; uprchlý Muršiliš III., viz rok 1288, byl zjevně ze smlouvy vyňat, zmínka o něm v obou zachovaných versích není, ani není známo, že by byl Egypťany vydán).

Smlouvu o desetiletí později potvrdila sňatková diplomacie, viz tam rok 1271; demarkační hranici egyptsko-chetitského paktu neznáme, srov. 1315, možná identická. Smlouva se  jasně odvolává na předešlé úmluvy z dob Šuppiluliumy a Muwatalla, které však neznáme (tuto pasáž chetitská verse psaná akkadsky nemá). Mírová smlouva bývá označovaná za nejstarší uchovanou, známa je chetitská i egyptská verse z Karnaku. Mír vydržel až do konce velkochetitské říše roku 1200. • Nejžádanějším zbožím z Egypta byli pro Chetity, jak se zdá, lékaři, a nejenom z Egypta. V dopisu Kadašman-Enlilovi II., viz rok 1280, píše o smutném osudu "věhlasného Mardukova lékaře", jehož do Chattuše poslal Kassitův otec Kadašman-Turgu.  

 

1280:

V Babylónu zemřel Kadašman-Turgu (od 1298), novým králem Kassitů a Babylónu se stal Kadašman-Enlil II. (do 1265), jeho ještě nezletilý syn. Regentem byl jeho wezír Itti-Marduk-balátu, zjevně v protichetitském kursu. Chlapec mnohem později obnovil přátelské vztahy s Chattuší, neboť Chattušiliš III. se k nim výslovně hlásil, jak vyplývá z jednoho zachovaného dopisu: "... po smrti tvého otce jsem osušil své slzy a poslal vyslance do země Kar Duniaš/Babylónie se zprávou pro dvorské úředníky - 'jestliže nenecháte syna mého bratra panovat, vpadnu do Kar Duniaše...". Chattušiliš se domníval, že Kadašman-Enlilovi tento dopis jako nezletilci žádný písař nepřečetl, žádný ze starých písařů už nežije a v babylónském archivu jistě také text není k nalezení. Itti-Marduk-balátu, "jemuž bohové bohužel dovolili dožít se 3600 let", obviňoval Chetitu z ponižování Kassitů a bránil spojenectví. Také se Chetitovi nelíbilo, že se Kassita vymlouvá na nebezpečí Aramajů pro cestování vyslanců a také na assyrského krále. 

V Elamu c. 1285 po Attar-kittachovi (od 1298) následuje jako panovník jeho syn Chumban-numena I. (akkad. Ch.-immeni; do c. 1266), restaurátor elamské moci. Obnovil elamskou územní expansi, kde panovník sídlil, nevíme: v Súsách ale postavil nový chrám Inšušinakovi. Ženat byl s dcerou babylónského vladaře Kurigalzua, jejíž jméno historie nezachovala.   

 

1280:

V Palaistíně zavraždil Ehúd/řec. Aód z klanu Ben Jamíni krále Eglóna Móabského (viz 1298). Povstání israélských klanů Móabity pobilo a vyhnalo ze země. Následoval s nimi osmdesátiletý israélský mír. Ehúd byl soudcem do c. 1275. Podle vyšší datace datace se roku 1285 po smrti soudkyně Debbóry na sedm let zmocnili vlády na Židy „cizinci“. Pak byl soudcem Gedeón alias Jeruba'al z kmene Mnašše/Manasse, viz však chronologii u roku 1275.

 

1286:

V hellénském světě znamenal tento rok vyšší z tradičních dat založení Mílétu, kronikáři myšlena snad nějaká událost související s dobytím/kolonisací původní mínójsko-mykénské osady, viz rok 1445, Chetity zvána Milawanda. Néleus z Pylu založil kolonii s attickými osadníky, popř. to byl Neileus, Kodrův syn, roku 1044, čtyři generace po pádu Troie, popř. dvě po návratu Hérákleovců, přišla další vlna kolonistů z Hellady. Mílétští pak posílili za Nélea Iasos, osadu původem argívskou. Kraj byl plně v rukách Kárů a v bitvě s nimi padl Neileus. Náhrobek měl v Didymách. Homér jmenuje mezi trojskými spojenci barbarofónes Károi/cizojazyčné Káry jménem Nastés a Amfimachos, syny Nomíona, kteří vládli kraji kolem Maiandru, tedy i Mílétu.  

1281:

V Athénách vyhnali synové Métionovi krále Pandíona II. do Megar (kde pak kraloval, v Athénách od 1306); Métión byl Pandíonův strýc. V Attice vládl Pandíonův syn Aigeus (do 1233). Za jeho časů prováděl Héráklés své hrdinské skutky. Král zemřel roku 1266 nebo krátce před ním, srov. tam. Podle nižší chronologie se Héráklés narodil roku 1247 a na Olymp se otcovým přičiněním dostal roku 1195, srov. tam. Ve 35 letech tedy mohl roku 1212 n. 1211 založit na Diovu počest hry v Olympii. Srov. jeho "římský pobyt" roku c. 1250. 

 

************************************************************

1279. - 1270.

 

1271:

V Egyptě se ve 34. roce své vlády oženil Ramesse II. s dcerou chetitského krále Chattušila III. a Pudu-chepy Šauškanou (?). V nilské říši se jí dostalo jména Maat-Hor-neferu-Re, a stala se jednou ze sedmi faraonových žen s titulem „velká královská manželka"; z jejich soužití povstala dcerka Neferu-Re a podle všeho Chetitka manžela přežila. Ramesse si později vzal do harému ještě jednu či dvě chetitské princezny, jejichž jména rovněž neznáme. O mírových smlouvách egyptsko-chetitských viz rok 1284.

 

c. 1270:

V Ugaritu skončila někdy v této době šedesátiletá vláda krále Niqmepy (od c. 1330, kde též o jeho politice). Nástupcem se stal jeho mladší syn Ammištamru II. (do c. 1230). Několik let byla ještě regentkou jeho matka, královna-vdova Achat-milki/"Králova sestra", dcera krále Amurru DU-Tešuba/Ari-Tešup?, ačkoli její syn byl již dospělý či nejspíše postarší (viz dále 1250). Královna měla zjevně u dvora vliv, neboť fungovala jako smírčí soudce ve sporu o trůn mezi staršími syny Niqmepovými Chišmi-Šarrumou a ARAD-Šarrumou/Warad-Šarruma, "Otrok Šarrumův", a jejich nevlastním bratrem a otcovým nástupcem Ammištamrem. Dala přednost svému synu, ostatní museli do exilu, o jejich osudech nic nevíme: vzala je na Kypr či do jednoho jeho království Alašija, kde před sochou Ištary odpřisáhli, že už nikdy nic nepodniknou proti ugaritskému králi.

Ammištamru se někdy za své vlády mimo jiné oženil s další Amurkou, dcerou Ari-Tešupova vnuka jménem Bente-šina (její jméno neznáme), viz dále rok 1250.  

 

c. 1275:

V Israéli zemřel Ehúd/Aód (od 1280) a třetím v pořadí soudcem se stal Šamgar/Samgar. Porazil Filisty, na šest set jich pobil, ale brzy zemřel. Jeho nástupkyní se stala jediná žena mezi israélskými soudci Debórá, řec. Debbóra, manželka Lappidothova, "gyné profétis, gyné Lafidóth"; soudila čtyřicet let. Od c. 1273 byli Israélité v područí kanaánského dynasty Jábína z Chazoru v severní Palaistíně (dn. Tel Chacor, řec. Iabin z Asóru). Jábínovým jménem ovládal jeho vojevůdce Sísrá/Síserá, řec. Sisara území židovských klanů do 1253.

 

1275:

V Aššuru zemřel někdy v této době Adad-nérári I. (od 1308), králem jeho syn Šulmán-ašaréd I. (do 1235 či 1245, srov. níže; hebr. Salmanassar I.). Po celou dobu byl jeho sukkalmach(chu) velmož Bábu-acha-iddina, který sloužil už králově otci a ve stejné funkci nejvyššího dohlížitele na panovníkovo hospodářství i jeho nástupci Tukulti-Ninurtovi I. Velmožův bohatě vybavený hrob byl nalezen v Aššuru.

Král vpadl do Uruatri/Uratri, pozd. Urartu, v okolí jezera Van a Urmia: "ina šurí iššiakkútija Uruatri ibbalkitúni/na začátku mé vlády se vzbouřilo U.", ale odnikud nevíme, že by kraj byl někdy Assyřany kontrolován (Aššurův imperialismus zřejmě vyžadoval od sousedů na znamení poddanství tribut a když ho cizinci odmítli, pokládali to jeho králové za "rebelii"). Jméno Uruatri se tak objevuje poprvé na historické scéně.

Šulmán-ašaréd pokořil osm jeho churritských "království" jménem Chimme, Uatqun, Barqun/Bargun n. Mašgun, Salua, Chalila, Lúcha, Nilipachri/Zallipachri a Zingun. Zničil 51 jejich město, odvlekl s sebou obyvatelstvo do Assyrie a část churritské mládeže zařadil do své armády: byl první z Assyřanů, který touto praxí po staletí měnil ethnické složení své vlasti.  Prý to všechno stihl za tři dny, jak se chlubil na zachovaném nápisu. Cestou domů zcela vyvrátil Arinu, svatyni vytesenou ve skalách/"Arina kissa šuršuda ina kisir churšáni... akšud, aqqur u kuddimmé elíšu azru." Důvody likvidace churritské svatyně neznáme. 

Jméno U. pak na dvě stě let mizí, srov. rok 1072. Roku 1233 (resp. 1243) za Tukulti-Ninurty I. se objevuje pro tuto oblast assyrské označení „zemí Nairi“ (nejasné označení i vymezení; Urartu nemělo nikdy vymezené hranice). Pak se jméno N. objeví až o dalších více než sto let později, roku 1114 za Tukulti-apal-Ešarry I.

Pro „Urartu“ bylo užíváno několika dílčích označení, později nejčastější bylo Nairi. Chimme a Lúcha byly později kraje východní části Chabchu. Salua byla spolu s Qumanu/Uqumanu, Katmuchu a Alzi/Alše částí Lullume, resp. zemí Lullubu.

Urartejci, rozumí se elity, hovořili zřejmě churritským dialektem, jímž se mluvilo v Mitanni ve 2. tisíciletí. Jaké obyvatelstvo v regionu žilo, nevíme. Urartské písmo bylo sice identifikováno, ale dosud není čteno. Urartu bylo původně státoprávně (kon)federací několika knížectví (ve 14. st. za Artatamy známá jako země Churri, srov. rok 1370). Po zániku svazku v důsledku válek se dostala jednotlivá churritská knížectví/"království" do isolace, došlo k jejich „přeorganisování“ a setrvaly ve vasalském vztahu k assyrským panovníkům.

Po Urartu si Šulmán-ašaréd I. podrobil zemi Musri (nikoli Egypt, ale země kolem Charránu?). Následovala likvidace povstání podrobených Churritů v Chanigalbatu. Pokus o obnovu staré slávy vedl krále Šattuaru II. do nové války (viz rok 1300). Churrité se spojili s Chetity, nyní spojenectví klaplo, a amorejskými nomády jménem Achlamu/"Beduíni", koalice však byla kdesi v horách při průchodu průsmyky Šulmán-ašarédem poražena, Šattuara unikl, o jeho osudu nevíme, devět jeho opevněných kultovních měst/mácházu dannútu Assyřané zpustošili, na čtrnáct tisíc čtyři sta zajatců oslepili a Eufrátés až po Karchemiš na něm se zase stal západní hranicí Assyrie.

Země opět dostala assyrské guvernéry a to byl také definitivní konec třísetleté vlády churritských knížat nad severozápadní oblastí Mesopotamie/arab. Džazíra, konec Chanigalbat-Mitanni (od roku 1580, srov. 1300). Zároveň tím byl rozhodnut starý spor o hegemonii nad celou oblastí mezi Chetity a Assyřany. Následovala plná integrace churritského živlu do semitského prostředí Assyrie.

Po Chanigalbatu vypukly ještě revolty obyvatel zemí Qutu/Gutejci ("jejich počet nikdo nezná stejně jako počty hvězd na nebi"), Šubaru a Lullume. Vztahy Šulmán-ašaréda I. k Babylónu byly bezproblémové. Babylón zůstával chetitským spojencem, ačkoli za hlavního rádce Itti-Marduk-balátua došlo k ochlazení vztahů s Chattušilem.

Šulmán-ašaréd I. založil jižně od Ninúy/Ninive na levém břehu Tigridu město Kalchu (bibl. Kalach, novodobý Nimrúd, arab. Kál; ruiny Hellény na xenofontovské "anabasi" neznámo proč zvány Lárísa/Lárissa - žádný vztah k Thessalii). Restauroval Aššurův chrám E-chursag-kurkurra postavený původně Ušpijou, obnovený Eríšem I., synem Ilušummy, a pak o 159 let později Šamší-Adadem I., synem Ila-kabkabiho, a od něho do Šulmán-ašaréda uplynulo 580 roků. Chrám rozšířil naposledy Aššur-acha-iddin a zasvětil roku 679. V Arbélách/Arba'il obnovil E-gašan-kalammu, Ištařin chrám a zikkurrat, v Ninuji/Niná restauroval Ištařin chrám E-mašmaš a rekonstruoval řadu dalších sakrálních staveb v Aššuru a jinde v zemi. 

  

V Iónii podle stejných počtů v době výpravy Argonautů (konala se údajně roku 1270 nebo/až 1266, popř. o dalších čtyřicet let později) byl založen přediónský Kýzikos. Potomci Argonautů žili mimo jiné na Lémnu, odkud byli vnuci plavců vyhnáni attickými Pelasgy, když prchali z Braurónu, kde uloupili ženy obětující Artemidě (c. 1170). Minyjci z Lémnu se uchýlili do Lakedaimonu, Spartští je nechali v zemi se usadit a ženit se s jejich ženami. Po čase došlo na spory, Minyjci se domáhali podílu na moci, takže se Sparťané rozhodli je povraždit. Migranti unikli do Táygetu a situaci uklidnil Thérás, syn Autesióna z Théb, bratr Argaie/Argeie, manželky Hérákleovce Aristodáma/Aristodéma, matky nezletilých dvojčat Eurysthena a Proklea, jimž byl poručníkem; viz rok 1103.

Část Minyjců odešla do Élidy, kde založili šest obcí (mj. Lepreon, Makistos, Pyrgos), část jich s Thérou odplula na ostrov Kallisté/Nejkrásnější, jemuž se dodnes říká Thérá. Thérás byl totiž foiníckého rodu (tudíž i spartští králové jsou zčásti Foiníčané) a na ostrově existovala po osm generací foinícká osada (od c. 1350?). O Théře a nové migraci viz rok 638 a 631.

 

************************************************************

1269. - 1260.

 

c. 1266

V Elamu zemřel Chumban-numena I. (od c. 1285), novým králem jeho syn Untaš-Napiriša/Chundaša-Napriša (dř. čteno: dGAL; vládl do c. 1245). Byl velkým stavitelem chrámů po celé říši, na dva tucty jich postavil v Súsách, kde k Inšušinakově svatyni přidal zikkurrat. Postavil si sídelní město Dúr Untaš, dn. Čoghá Zanbíl v Chúzistánu v IR (srov. rok 645), a jeho hlavní chrám rovněž vybavil zikkurratem (jediným mimo Mesopotamii a na rozdíl od mesopotamských s výstupem přes bránu a shodiště vedené vnitřkem stavby, nikoli navenek). Plenil Babylónii a byl assyrským spojencem.

Za (asi hlavní) manželku měl Napir-Asu/Napirasu, jejíž bronzová socha s rukama zkříženýma na břichu ze Sús se zachovala (hlava ztracena). Nápis na soše hrozí hněvem všem, kdo by ji poškodil nebo její dedikační nápis zničil, bohů Napiriši, Kiririši, Inšušinaka a Béltíje. V jiné souvislosti je známo, že Untaš-Napiriša byl ženat s dcerou Burna-Buriaše (II.), jejíž jméno neznáme; Kassita však žil o století dříve a nelze odhadnout, zda se jedná o jednu a tu samou princeznu, jinak matku dědice trůnu Kidin-Chutrana. 

 

1265:

V Babylónu zemřel král Kadašman-Enlil II. (vládl od 1280), jeho nástupcem Kudur-Enlil či Kutir-Enlil I. (do 1256).

 

1266:

V Mykénách, sídelním městě argívského království, po Eurystheovi (na trůnu, který odebral Danaovcům, od 1311, viz tam) následovali v obtížné společné vládě Pelopovi synové s Hippodámejí Atreus a Thyestés (do 1201). Eurystheus, syn Sthenelův a vnuk Perseův, vládl ve státě s hrady Argem, Mykénami a Tírynthem. Ženat byl s Antimachou pocházející z Tegeje. K němu do Mykén se uchýlili po vraždě svého nevlastního bratra Chrýsippa v otcově písánském království v Élidě Atreus s Thyestem, neboť byl synem jejich sestry Níkippy, manželky Sthenelovi. Eurystheus jim přenechal k obývání hrad Mideu v Argolidě.

Když se pak mykénský vládce vypravil do Attiky proti Hérákleovcům, svěřil na dobu nepřítomnosti v Argolidě regentství do rukou Atreových. Z války se však nevrátil, padl za pokusu vymoci po smrti Diova syna vydání jeho dětí, srov. rok 1281 (vyšší datace). V bitvě krále zabil Hérákleův nejstarší syn Hyllos, sám však Hérákleovec padl později v osobním souboji s arkadským králem Echemem z Tegeje, když s vojskem táhl na Peloponnésos na Mykény překročiv obranný val na Isthmu. Hyllos leží pochován v Megarách.

Událost bývá novodobě též kladena až do roku c. 1220, resp. c. 1204. Hyllos nechtěl při pokusu o návrat na Peloponnésos riskovat osudy obou armád, a proto navrhl souboj vůdců s tím, že bude-li poražen, Dórové se o návrat nepokusí příštích sto let. Hérákleovci/Dórové se stáhli na sever, viz pak vítězný návrat roku 1104. Byli v té době zjevně polokočovnými pastevci pohybující se mezi Thessalií, Makedonií (jeden čas si říkali Makednové) a severozápadní Helladou. • Podle pacifističtější verse mýthu o Hyllovi žil v Athénách, kde se v klidu dočkal Eurystheovy smrti. Leónidás I., spartský hrdina od Thermopyl, byl v devatenácté generaci potomkem Hyllovým.

Podle jednoho z chronografických podání zemřel t. r. Héráklés. Jeho jedenáctým potomkem byl zakladatel Makedonie Karános, viz rok 801 n. 800. Jednoty v pramenech o jednotlivých generacích není: Hérákleovým synem byl Hyllos, jeho synem byl Kleodaios, jeho Aristomachos, toho Témenos (viz rok 1104), toho Kissos, toho Thestios, jeho Merops a toho Aristodámidás, otec Feidónův a Karánův. Podle jiné verse byl Karános synem Feidónovým, viz dále rok 800. Podle jiných stemmat následoval po Témenovi jeho syn Lacharés, pak Deballos, Eurybiadés, Kleodaios/Kleadatés, Kroisos (sic), Poiás a Karános. O záhadném Feidónovi, resp. Feidónech viz rok 863.

Spoluvláda Pelopovců nad argívským královstvím byla příšerná. Atreova manželka Aeropé, rodem z Kréty, měla milence v Thyestovi. Lstí se domohl samostatné vlády na bratrovi, který se pomstil vraždou Thyestových dětí a dal z nich připravit hostinu. Atreovi synové Agamemnón a Meneláos se klidili do Sparty, kde je král Tyndareos oženil se svými dcerami Klytaimnéstrou a Helenou (jeho syny s Lédou byli Polydeukés s Kastorem známí jako Diovi hoši/Dioskúroi). V Mykénách, jak praví dějově bohatý mýthos, na základě věštby zplodil Thyestés se svou dcerou Pelopejí syna Aigistha. Byl odložen a když dospěl, odhalil mu Thyestés, že je jeho otcem i dědem zároveň. Ona věštba pravila, že Atrea zavraždí pouze bratrův syn s jeho vlastní dcerou.

To se stalo a po Atreově smrti, to již byl Meneláos králem ve Spartě, kterou mu Tyndareos odkázal, se s bratrovou pomocí domohl mykénského trůnu Agamemnón. Aigisthova pomsta, nevěra Klytaimnéstry a Agamemnonova záhuba patří do okruhu mýthů o trojské válce; viz dále rok 1201.       

 

************************************************************

1259. - 1250.

 

1256:

V Babylónu skončila vláda Kutir-Enlila I. (od 1265), králem Šagarakti-Šuriaš (do 1243). O jeho stavební činnosti v Sipparu viz rok 553. 

 

1253:

V Palaistíně/Kanaánu vypuklo z podnětu soudkyně Debóry povstání israélských kmenů vedených Báráqem, řec. Barak, lat. Barac, bibl. č. Barák, proti Jábínovým a Sísráovým Kanaáncům (vládli v zemi od roku 1273). Báráq zvítězil v bitvě na úpatí hory Tábór, řec. & lat. Thabór, bibl. č. Tabor, u bystřiny Qísón, řec. Kisón, lat. Cison, a Jábínovi lidé byli vyhnáni ze země. Vojevůdce Sísrá, bibl. č. Zizar, se na útěku z bitvy uchýlil do ležení kočovných Qénů/hebr. Qíním, řec. Kinaioi, lat. Cinei. Usnul ve stanu jisté Já'el, řec. Iaél, bibl. č. Jáhel, a jak tam ležel prohnala mu hostitelka kladivem spánky stanovým kolíkem. Následovalo čtyřicet let míru v zemi (srov. rok 1213 a 1206).

 

c. 1250:

V Ugaritu se někdy kolem t. r. oženil král Ammištamru II., vnuk DU-Tešubův (srov. o rodině rok 1270) s dnes již neznámou dcerou Bente-šiny z Amurru. K uzavření sňatku čili koalici obou států došlo v Ugaritu až v době vlády chetitského krále Tudchaliji IV., lenního pána obou dynastů.

Ammištamruova choť s potomkem Utri-Šarrumou byli z Ugaritu vyhnáni po porodu, neboť prý začarovala královského manžela (tedy pro pokus o převrat?). Po arbitráži Tudchaliji zůstal Utri-Šarruma korunním princem Ugaritu, ale za předpokladu, že zůstane u otce: z nástupnictví roku c. 1230 vyplývá, že se královna vrátila se synem domů do Amurru.

Po čase si Ammištamru vzal zase nějakou vznešenou dámu z Amurru (nebo již s nějakou takovou ženat byl) a ta mu rovněž provedla něco hodně nehezkého: odsoudil ji na smrt, její jméno také neznáme, ale podařilo se jí prchnout přes jižní hranici Ugaritu do rodného království k Bente-šinovu synovi a nástupci na amurrském trůnu Šaušga-muwašovi. Další arbitráží Chetity Tudchaliji se tato žena směla vrátit do královského paláce v Ugaritu, král měl právo nad jejím životem, ale Šaušga-muwašovi musel zaplatit velkou náhradu. Viz dále rok 1230. 

 

1250:

V Chattuši skončila vláda Chattušila III. (od c. 1288), novým králem jeho syn Tudchalijaš IV., rodným jménem Chišmi-Šarruma (do c. 1220). S pomocí syrských vasalů obsadil Alašiji, tedy Kypr nebo jedno z jeho království. Při invasi zajal krále s celou rodinou, vyraboval jeho poklady a odvedl s sebou obyvatele. Na západě panovaly během jeho éry opět napjaté vztahy s králem Achchíjawy (Achchíjá) Attaršijašem (Atreus?), který vyhnal jistého chetitského protégé Madduwataše, vládce Zippašly. V dopisu králi Miry Tarkašnawovi je řeč o nových hranicích Milawandy/Milawaty, nyní asi opět po chetitskou kontrolou. 

S chetitskou pomocí se pak Madduwataš pokusil zmocnit zemí Arzawy, ale jedním z místních dynastů jménem Kupanta-Innaraš/Kupanta-Kurunta z Arzawy byl zahnán. Tudchalijaš IV. dosáhl vzniku pozoruhodné koalice všech zúčastněných - Achchijáwy, Arzawy i Madduwataše (srov. 1220; ad Achchíjawa cf. roky 1460, 1387, 1383, 1329 a 1300). Všechny tyto události se mohly seběhnout za vlády Tudchaliji II., viz roky 1460 a 1319, srov. rok 1220. 

Tudchaliovým ochranným bohem byl Šarruma, kult původně churritský. U Chattuše v kultovním komplexu v lokalitě dnes zvané Yazılıkaya/"Popsaná skála" je tak Šarruma na procesních reliéfech bohů a bohyň zobrazen. Svatyně, kterou zřejmě dal zřídit Tudchalijaš IV., snad sloužila ke konání novoročních obřadů. Vynořila se též spekulace postavená na počtech zobrazených nesmrtelníků (2019), že šlo o symboliku lunisolárního kalendáře: reliéfní procesí dvanácti chthonických bohů/měsíců, třicet postav/maximální počet dnů v měsíci a devatenáct bohyň/přestupné měsíce metonického cyklu. 

V Karchemiši jmenoval Tudchalijaš králem, a tím pádem také svým guvernérem pro Syrii, Ini-Tešupa/Ini-Tešuba, syna Šachurunuwova, po něm Ini-Tešupův syn (?) Talmi-TešupV Mukiši byl tehdy chetitským residentem Šukur-Tešub. Na konci Tudchalijovy vlády byl vrchním velitelem armády v Syrii korunní princ Armazi.

 

V Helladě roku 1259 podle jedněch starověkých kronik měl Théseus sjednotit Attiku (Marm. Par., srov. také 1219 a 750). V Sikyónu po Ínachovi (od 1296) kraloval Faistos (do 1246), Adrástos (do 1242) a Polifeidés (do 1211). 

 

Někdy v letech 1253-1244, šedesát roků před trojskou válkou, dorazil do italského Latia Euandros, syn tegejského krále Echema a jeho manželky Tímandry; jiná jména rodičů viz v příloze Bohové a jejich svátky v. Na Tibeře na území Aboriginů, jimž vládl Faunus, založil Arkaďan na místě budoucího Říma osadu ("město") Pallantia/Palátion-Palatium. Byl se svými lidmi, naplnili pouhé dvě lodi, vyhnán z vlasti po prohraných domácích rozbrojích. Srov. v indexu pod Arkadie.

Hellénští chronografové (Dionýsios z Halikarnássu) ve snaze vypíchnout hellénské zásluhy o velikost Říma neopomněli zahrnout mezi mimoitalské rané návštěvníky též Héráklea, který tudy hnal Géryonovo stádo a usadil na dohled Palátia migrující obyvatele severoélejských Épeiů a arkadských Feneů (Feneos na severu země) se svými zajatci z Troie, kterou před Achaji dobyl on, srov. rok 1281. Osada stála prý na Saturnově vrchu/lofos Sátornios, později známý jako Capitólský/řec. Kapetólínos, Kapetólion.    

c. 1250 vpadl na Lipary/Aiolské ostrovy Liparos, syn Ausonův, král Ausonie, země tehdy mezi jižním Latiem a Kalábrií. Osídlení kultury Milazzo/staré Mýlai zničili (viz rok 5600) a přinesli s sebou vlastní, ausonskou (trvala do c. 850). Ausón byl podle jedné tradice údajně synem Odysseiovým s Kirkou, popř. Kalypsou (musela se tedy invase podle homérských mýthů konat až o století později). Ausonové/lat. později Aurunkové, Aurunci, byli vedle Iápygů a Oinótriů praobyvateli Itálie, s nimiž se setkávali hellénští kolonisátoři. Ausonové v generaci před invasí na Lipary vpadli z Kampánie na Sicílii a část se jich tu usadila. 

 

c. 1250 byla v budoucí Germánii vybojována na řece Tollense v Mecklenburgu poblíž Neubrandenburgu u tehdejšího dřevěného mostu přes vodu a splavem opodál, zbytky stavby z doby c. 1900 nalezeny, velká bitva. Důvod ani původ bojovníků neznáme, soudívá se, že útočníci asi z jihu sledující jednu z obchodních stezek až sem, narazili na odpor domácích. Bojováno šípy, kopími, bronzovými meči, bitvy se  jezdci účastnili na koních. Do roku 2017 odkryty ostatky c. 140 padlých, avšak archeologové předpokládají, že po dokončení výzkumu jich naleznou tisícovku a podle toho usuzují, že bitvy se účastnilo c. čtyři pět tisíc mužů. Událost zjevně souvisela s velkými migracemi doby, které vedly ve Středomoří k revoluci a zániku mimo jiné chetitské říše. Srov. dál rok 1233.