899. - 890.

 

899:

v assyrských textech o válkách Adad-néráriho II. první reference o Bít Adíni/„Dům Adíniho“, bibl. Béth Eden, státu rozprostírajícím se pod Karchemiší po obou březích Eufrátu až po Chábúr s métropolí v Tíl Barsip (srov. rok 920; viz dále o Bít Adíni roku 877, srov. rok 1000). Výpravu vedl král do Chanigalbatu, byla to jeho třetí do této země, a z Bít Adíni Adad-nérárimu poslali dvě opičí samice, asi první svého druhu v Aššuru vedle darů egyptských králů, cf. rok 1071, které do Assyrie dorazily jako součást tributu/výpalného a kořisti. V Chanigalbatu dobyl Adad-nérári město Chuzirina a další města obsazená Temmány pod šejkem Mamliem (ass. podoba jména).  

898:

Adad-nérári II. pokořil v Chanigalbatu temmánské beduiny/Temmánu, Temánu, Temája vedené šejkem Múqurou. Vzdal se při obléhání svého sídelního města Gidary, jemuž Aramajové dali jméno Ratammatu/Raqammatu; vládli mu od časů Tukulti-apil-Ešarry I., kdy se ho s celým krajem zmocnili. Múquru (arab. jméno?) byl odveden do Aššuru jako zajatec s celým svým klanem a majetkem a jak v podobných situacích bylo zvykem, již o něm není v pramenech zmínek. 

896:

Assyřané předešlého roku protáhli s armádou Pochábúřím bez odporu a vybrali od Aramajů tribut. T. r., bylo to šesté královo tažení do regionu a třetí a poslední proti šejkovi Núr-Adadovi, oblehli Temmána v jeho sídelním městě Nasibině. Obléhací práce řídil Adad-néráriho turtán Aššur-dín-ámur, dobytí města po prolomení hradeb se již účastnil král osobně: Núr-Adad skončil jako dva roky předtím jeho soukmenovec. O osudech poražených dynastů, pokud nebyli veřejně umučeni, nevíme zhola nic. 

894:

na Chábúru Assyřané dobyli zpět Gúzánu/bibl. Gózán, dn. Tell Halaf, kde vládl Aramaj Abí-šalámu/Abí-salámu, syn Bachiánův, tedy "z klanu Bachiánova", původní či vůbec jméno zemičky kolem Gúzány znělo Bít Bachiáni/Bachiánův dům, rod, srov. pod rokem 942. Všechna aramajská sídla v údolí Chábúru se Aššurovi vzdala, platila tribut a celá země se dostala opět pod kontrolu assyrského vladaře: Adad-nérári podává svou dobyvatelskou a výběrčí cestu formou diáře s údajem, v kterém městě přenocoval. Gúzána se po desetiletích z područí vymanila, viz rok 808.

891:

v Aššuru zemřel Adad-nérári II. (vládl od 912). Novým králem se stal jeho syn Tukulti-Ninurta/Tukultí-Ninurta II. (vládl do roku 884). Jeho válečné výpravy nedosahovaly takových rozměrů jako otcovy (resp. nezachovaly se o nich větší záznamy), ale imperium upevnily. Zato je doložena jeho stavební jeho činnost v sídelním Aššuru a v Ninuvě, kde střídavě pobýval, a stejně jako jeho předkové rád lovil v dobytých územích zvěř.

 

892 (?):

babylónský král Nabû-šuma-ukín I., nástupce Šamaš-mudammiqa (srov. rok 910), získal zřejmě krátce před smrtí Adad-nérárího bojem zpět území na Malém Zábu v Zátigridí, tedy pravděpodobně města Arrapcha a Lubdu. Babylóňan byl na čas zdatný protivník expandujícího Aššuru, stejně jako jeho syn, viz rok 883. 

 

891:

v Athénách se po Megakleovi (od roku 921) stal doživotním archontem jeho syn Dignétos (do roku 863). Podle vyšších tradičních synchronisovaných údajů se za jeho časů proslavil spartský zákonodárce Lykúrgos (srov. 1026, ale též 886, 824, 810 a 754).

 

************************************************************

889. - 880.

 

889:

V dolnoegyptské Taně zemřel někdy v této době druhý král Dvacáté druhé dynastie Osorkon I. (vládl od roku asi 924) a jeho nástupcem se stal druhorozený syn Takelot I., Takelot-meri-Amun/T., milovaný Amonem", s vladařským jménem Hedž-cheper-Re-setep-en-Re (další jména nejsou známa; vládl do roku 874). Takelotova matka se jmenovala Ta-šend-Chons, josaželka Kapes. Jeho bratři, vlastní i nevlastní, byli všichni velekněžími Amunovými a guvernéry Thébaidy: nejstarší Šošenq II. byl dokonce králem, viz rok 924 a rok 874, Juwelot a Nesbanebdžed/Smendés III. veleknězi. 

 

889 až 886:

polní tažení krále Aššuru Tukulti-Ninurty II. proti zemím Nairi. Poslední výpravu odstartoval 1. simánu/c. v květnu aramajský státeček Bít Zamáni na pramenech Tigridu poražen, na místě dobyvatel vztyčil svou sochu. Kníže Zamánů Amme-Ba'al(a) uzavřel s králem mír, tedy uznal jeho nadvládu/"aby si zachránil život, dotkl se mých nohou a odpustil jsem mu" (srov. rok 885 a 882).

885:

poslední známé královo polní tažení vedlo od 26. nisannu/c. duben až začátek května z Aššuru zprvu podél Tigridu k jihu podél řeky Tartary/pozd. Wádí Tharthár, č. Sarsár, proti Babylónii. Loupil, zasypal 470 studní, lovil a vraždil v ležení nomádů, až Tukulti-Ninurta dospěl s armádou ke Dúr Kurigalzu a k Sipparám Šamašovým. Odtud se otočil k severu a vracel se údolím Eufrátu do Pochábúří a do Nasibiny v Chanigalbatu: bezproblémově vybíral tribut, platil i guvernér Súchů na středním Eufrátu Ilu-ibni/Ilí-ibni (v podobě tří talentů stříbra, dvaceti min zlata, slonovinového lůžka a dalšího nábytku z cenných dřev, oděvy, dobytkem a pivem).

Podobně Amme-alaba z Chindánu, podobně Mudadda a Charánu, potentáti Laqů, odvedli vedle drahých kovů též dobytek, krmivo a pivo. Cestou z Nasibiny vpadl do země Frygů/Muški a raboval na vzdálenost čtyř denních pochodů. Zachovaný dlouhý chlubivý nápis líčí armádní rabiátskou výpravu den po dni s udáním míst, kde Aššurův oblíbenec přespal a kde byl problém zásobit vojáky pitnou vodou. "Cestopis" byl sepsán či vytesán 9. arachsamna za epónymátu Ná'id-ilua, guvernéra/šakin máti země Katmuchu, tedy v říjnu n. listopadu t. r. 

884:

v Aššuru či v Ninive/Nínúa zemřel (mladý?) král Tukulti-Ninurta II. (vládl od roku 891). Nástupcem se stal jeho (nezletilý?) syn Aššur-násir-apla II. (hebr. Ašurnasirpal, vládl do roku 859; o číslování jeho jmenovců viz roky 1198 a 1057, mohl tedy být králem Aššur-násir-aplou III.). Dorostl v prvního z Aššurových velekrálů proslulých zbožností, láskou k vědám a literatuře a především bestialitou, viz zde níže. Městečko Kalchu či dokonce vesnici na břehu Tigridu, v níž první stavěl Salmán-ašaréd I. a jehož stavby již ležely v ruinách, viz rok 1275, proměnil během své vlády v jedno z největších měst tehdejšího světa s knihovnami, zoologickými zahradami apod. Král se zajímal o cokoli, miloval literaturu, budoval, lovil, válčil, takový vpravdě renesanční člověk assyrského věku.

Jeho hlavní manželkou, "ženou paláce"/sinniš ekalli, sinništu ša ekalli n. aššatu ša ekalli, byla Mulissu-mukannišat-Nínúa, dcera královského arcičíšníka/rab šáqê Aššur-nírka-da'ina, jejíž vykradený hrob byl nalezen. • Řecky píšící autoři později z názvu funkce arcičíšníkovy udělali vojevůdce assyrského jménem Rhapsakés (za Sîn-achché-eríby). 

883:

Aššur-násir-apla na své první armádní expedici táhl zemí Kirruru či Kirriuru (severně od Zamuy) a Zamuou severně do země Chabchu. Po jejím vyplenění zde založil kolonii, která je v pramenech nazývána Ál Aššur-násir-apli/„Město Aššur-násir-apliho“. Původně se jmenovalo Ništun a leželo pod horou "visící nad ním jako oblak z nebe". 260 bojovníků z národa, jehož jméno ani původ neznáme, Assyřané "letící jako ptáci" pobili, jejich hlavy narovnali do pilíře a "ostatní si vybudovali hnízda ve skalách jako ptáci". Vládce města/guvernéra jménem Búbu, syna Babuy, dal král v Arbélách stáhnout zaživa z kůže a tu napnout na jejich hradbách. 

24. abu/c. v srpnu vytáhl Aššur-násir-apla s armádou z Ninúje do Katmuchu, kde přijal tribut od Mušků/Frygů: ještě se nevzpamatovali z rabování ve východní části svého území roku 885 Tukulti-Ninurty II., viz tam. V době, kdy byli Assyřané v Katmuchu, rebelovala v Súru/asi arab. osada Sauar (1893), dn. městečko as-Suwar v SYR, residenčním městě Bít Chalupé v Pochábúří, část místní honorace. Zavraždila assyrského místodržitele Chamatáju a provolala králem na jeho místo jistého Achí-jabábu, "syna nýmandova/már lá mamman", rodem z Bít Adíni. Příchod Aššurových vojů však povstalcům vzal elán a Assyřanům Achí-jabábu vydali. Město dal král armádě v plen a guvernérem Súru jmenoval Azi-ilího, viz o něm roku 877. Přijal zde tribut od aramajských Laqů a Chindánů (jejich potentátem byl Chajjánu) a na súrských rebelech se krutě pomstil: byli staženi z kůže, někteří naraženi na kůl, vojenským velitelům uřezány údy. Achí-jabába byl stažen z kůže v Ninúji a tu dal Assyřan rovněž napnout na svých městských hradbách.    

882:

tažení proti městu Tušcha na horním Tigridu v západním Nairi. Shromaždištěm armády pro výpravy do hornatých zemí bylo Kalizi jihovýchodně od Ninúje. Aššur-násir-apla terorisoval hornatý kraj severně od mesopotamské roviny Katmuchu a Kašiari/Kašijara, pozdější křesť. syr. Túr Abdín/"Hora otroků", dn. v TR při hranicích se SYR. Dorazil k pramenům řeky Subnat (jeden z přítoků Tigridu, jižně od jezera Van), kam dal umístit svou sochu po bok triumfálních podobizen Tukulti-apil-Ešarry a Tukulti-Ninurty.

Na zpáteční cestě Assyřané opět vyplenili osady a města země Chabchu, trestal krutě povstalce (z toho plyne, že obyvatelé Chabchu nebyli stále ještě „pacifikováni“, což v této době může také znamenat pouze to, že dosud žili, že nebyli vyvražděni). Před městem Kinabu porazili Assyřané povstaleckého krále Chulájje, město oblehli a dobyli: osm set nepřátel padlo, tři tisíce zajatců dal vítěz upálit, s nimi jejich děti, celé město, Chulájje stáhnout z kůže. Assyřané dobyli dobře opevněné město Téla, tři tisíce obránců padlo, zajatcům dal uříznou dílem ruce, dílem znetvořit obličej uříznutím nosů a uší, některým vyloupnout oči, děti dal upálit. Město Aššur-násir-apli vyvrátil a s ním další v zemi Nirbu.

Po odchodu armády do Tušchy se však chabští domorodci znovu vzbouřili a opevnili se v horách ve městě Išpilipria; Assyřané je porazili a znovu mezi nimi genocidně řádili.  

Aššur-násir-apli ve městě Tušcha, které obnovil a usadil v něm assyrské kolonisty, kteří prchli z vlasti před hladem, převzal tributní dary od králů Nairi, chetitských, aramajských a dalších dynastů a též od knížete aramajských Bít Zamáni Amme-Ba‘ala (srov. rok 889) a dalších velmožů v oblasti. U kraje pod horou Kašiari/Túr Abdín kromě dobytka vybral jako součást poddanských dávek též víno. Amme-Ba‘al/Amme-ba'lí však byl domorodci roku 879 pro své přátelství vůči Aššuru zavražděn. Poslední tažení do Tušchy a do Chabchu podnikl Aššur-násir-apla roku 866.

881 a 880:

tažení Aššur-násir-apliho do země Zamua a do Urartu (nikoli však „proti U.“), pak proti šejkovi Núr-Adadovi z kraje Dagara, části země Zamua, jiného než předáka Temmánů zajatého za králova děda. U města Babitu povstalci postavili v průsmyku zeď, Assyřany však nezadržela. Dvanáct tisíc zamujských bojovníků padlo do zajetí, Núr-Adad unikl do hor. Dagara byla „pacifikována“ a na jejím území byl postavena na místě města Atlila vojenská základna Dúr Aššur/„Aššurova pevnost“.

Zamujští a další národové kolem "přemoženi děsivým leskem Aššurovým" jako součást své kapitulace kromě obvyklých naturálií museli posílat lidi na práce při výstavbě Aššur-násir-apliho residečního sídla Kalchu/bibl. Kalach. 

Současníci Aššur-násir-apliho II. na západě (srov. se stavem roku 870:

v Móabu • králové Kemóš-jat (vládl třicet roků) a jeho syn a nástupce Méša (viz rok 854)

v Sam’alu/Bít Gabbári • jistý BMCH/asi Bamach

v Karchemiši • králové Katuwaš a Sangara

v Tíl Barsip/Bít Adíni • král Achúni (jediný aram. vládce tohoto státu, kterého jménem známe)

v Unqi/Pattin • král Lubarna I. a Šapalulme

v Bít Agúsi (Arpad) • král Gúsi a Arame/Adramu

v Hamátu • Parataš a Urchilina

v Kummuchu • Qatazilu (jména viz dále rok 860)

 

883 (?):

v Babylónu se nástupcem Nabû-šuma-ukína I. stal jeho syn Nabû-apla-iddina, který vládl nejméně 32 let, současník Aššur-násir-apliho II. (srov. rok 851). Mezi Babylónem a Aššurem panoval opět mír. Nabû-apla-iddina odrážel během své vlády útoky aramajských Sútu ze Západu a uklidnil poměry na tamnější hranici. S minimalisací invase rabujících beduinů ze západu přišla do babylónského Poeufratí hospodářská renesance. Král obnovil život chrámů a královské dávky obětin, jejichž kultovní praktiky ohrozil hladomor v Babylónii, viz roky 1007sqq.; příslušný dekret zachovaný na kamenné desce je datován 20. nisannem 31 roku vlády/jaro roku 852 (?). 

Pravděpodobně na začátku 9. století žil Babylónec Kabti-iláni-Marduk/Kabti-ilí-Marduk, syn Dábibiho, autor epu o Errovi.

 

kolem roku 887:

v Tyru po neznámém králi [..., srov. rok 936] nebo po Fellovi vládl jeho (šestnáctiletý?) vrah Itto-Ba‘al I. (hebr. Etba'al, řec. Ithóbalos; do roku 856; vládl 32 roky a žil 68 let), Aštartin kněz. O jeho vztazích k Israéli viz rok 876. Sídónsko-tyrské království (o konfederaci viz rok 990) významně posílil. Severně od Byblu/Gubly založil Botrys, což lze intepretovat jako výsledek úspěšné války proti Byblu.

 

kolem roku 885:

v Byblu po Eliba‘alovi (od asi roku 910) následoval na trůnu jeho syn Šipit-Ba‘al I. (ass. Sibitti-Bél; vládl do roku ..?.., srov. rok 1000).

 

888:

v Israéli v Tirse zemřel král-pučista Ba'šá/Baešá (vládl od roku 911), když krátce před smrtí se mu nepovedlo tažení proti Júdě a proti spojenci Ásy Jerúsalémského, proti králi Aramu-Damašku Bar-Hadadovi; pokoušel se obléhat Rámu/snad arab. ar-Rámá na severu dn. IL n. Rám-Alláh (? viz v indexu s. v. Ramá), musel však podniku zanechat, neboť byl nyní nepřáteli tísněn od severu i jihu. V Tirse, residenčním městě království, byl provolán novým panovníkem jeho syn Élá, řec. Éla n. Élanos, lat. Hela, ale nevládl ani dva roky. 

887:

Élá, který se právě opíjel v domě svého ministra/oikonomos jménem Arsá/řec. Ósa, lat. Arsa, byl v Tirse s celou svou rodinou zavražděn způsobem, jakým jeho otec vyhladil roku 911 potomstvo Járáb'ámovo. Vrahem a novým králem se stal Zimrí/bibl. řec. Zambri, řec. Zambriás, lat. Zamri, velitel královské vozové jízdy a jeden z mocných mužů u vojska. Vládl ovšem pouze týden. Nespokojená israélská armáda ležící tehdy polem proti Filistům, tedy jiní důstojníci, proti němu povstali, oblehli sídelní město, vedeni polním velitelem filistského tažení 'Ámrím/bibl. řec. Ambri, Amarínos, lat. Amri, často jmenován jako Omrí. Tirsá zakrátko padla a Zimrí si vzal život v plamenech paláce, který nad sebou zapálil.

Tím také skončila vláda dynastie Ba'ša (trvala od roku 911). V království Israél následovala "občanská“ válka" mezi přívrženci 'Ámrího a Tibního/řec. Abenné, bibl. řec. Thamni, lat. Thebni, syna Gínatova, bibl. řec. Gónath, lat. Gineth; jméno snad od staré lokality Gina/dn. Džanín (?).

885:

snad někdy kolem t. r. v Israéli zemřel (tak hebr. bibl. text) či byl se svým bratrem Jórámem/řec. Ióram po boji zavražděn (o násilné smrti hovoří pouze Septuáginta) Tibní a stát se opět spojil v jedno království, jemuž nyní vládl 'Ámrí/Omrí (panoval do roku 876). Amrí byl úspěšným válečníkem a udělal dojem i na Assyřany: od dob jeho vlády nazývali Israél Bít Chumríja/mát Chumrí, „Stát/Země Chumrího“. Omrim také začíná třetí israélská panovnická dynastie (do roku 842).

kolem roku 880: založil 'Ámrí město Šomron, řecky Sómereón n. Samareón polis a Samareia (bibl. č. Samaří, viz dále rok 879), hellénistická Sebasté.  

 

886:

v Lakedaimonu vládl v rodu Ágidovců po Meneláovi (králem od 930) Archeláos (do 826). Zároveň v rodu Eurypóntovců skončila vláda Eunomiova/Eunomova (od 931). Zemřel, byv proboden kuchyňským nožem v jakési hádce, které chtěl zabránit. Jeho nástupcem se podle jednoho z tradovaných seznamů stal starší jeho syn Polydektés. Vládl jen krátce, neboť velmi záhy zemřel na jakousi chorobu. Druhorozený Eunomiův syn Lykúrgos, syn Diónassy, druhé Eunomiovy manželky (jméno první neznáme) prý po smrti nevlastního bratra vládl pouze několik dnů než se přišlo na to, že vdova je těhotná. 

Lykúrgos, šestý po Prokleovi, byl králem po dobu osmi měsíců, pak se stal poručníkem (v Lakedaimonu: prodikem) malého Charilla či Chariláa n. Charikla. Podle této datace by se mladý král mohl stát zletilým ve svých třiceti letech, tzn. že roku 856, vládl do roku 826. K reformám viz rok 1026, 810 a 754. Již ve starém věku bylo kolem Lykúrgovy datace a příbuzenských vztahů nejasno. Kolovalo několik versí a také ta, že neexistoval jediný Lykúrgos, který kdysi zasáhl do lakedaimonských dějin. Byli prý dva, žili daleko od sebe, ale jejich dílo se slilo pod jediné jméno. Ten starší z nich se prý dobře znal s Homérem (historik Tímaios).  

Ve válce Lakedaimonských s arkadskou Tegeou se Charillos (886 - 826) vypravil poprvé do pole pro Arkadům. Jejich ženy se ozbrojené usadily v záloze a čekaly jak dopadne bitva. V rozhodujícím okamžiku prý zasáhly do boje a výsledek bitvy zvrátily - Sparťané se dali na útěk. Tegejské ženy, které prý vedla jistá Marpéssa zvaná Choirá (vulg. "Svině" n. "Píča"), dokonce zajaly krále Charilla. Byl však propuštěn bez výkupného, neboť se zavázal, že už nikdy nepotáhne proti Tegejanům. Což nedodržel, ale je to první, snad i historické vítězství žen nad ozbrojeným oddílem mužů. 

 

884:

V Élidě konány první olympijské hry. Jména vítězů, ani epónymních, nebyla zaznamenávána, to až na 28. hrách roku 776, které se tradičně označují za vůbec první olympiádu a též první pevné datum v hellénských dějinách, viz tam.  

 

************************************************************

879. - 870.

 

874:

v doloegyptské Taně zemřel egyptský král Takelot I. (vládl od roku 889). Jako čtvrtý panovník Dvacáté druhé dynastie následoval jeho syn Osorkon II., Userken-sa-Bastet-meri-Amun/"O., syn, Bastetin, milovaný Amonem". Užíval trůnního jména User-maaat-Re-setep-en-Amun, Hor Ka-nechet-meri-Maat-sechaj-su-Re-er-nesu-taui (vládl do 850; o případné roli jeho strýce Šošenqa II. viz rok 924). Jeho manželka se jmenovala Karoma/Karomama (II.), s níž měl syna Hornachta, Amunova velekněze v Taně (zemřel c. osmi-devítiletý), a Šošenqa, velekněze Ptahova v Memfidě. Z jeho tří dcer se Tašacheper a Karoma Meri-Mut (I.) staly božskými manželkami Amunovými. S královskou chotí Džedmutesanch měl syna Nimlota (II.), který se v Thébách stal Amunovým veleknězem po Harsieseovi a byl otcem krále Takelota II. O královně Mutemhat není nic známo, s Isetemcheb měl Osorkon II. dceru Česbastetperu a provdal ji za Ptahova velekněze Takelota.  

Z Osorkona II. se tal jeden z energičtějších panovníků libyjské dynastie. Podnikal vojenské expedice do Syrie, egyptské oddíly se podílely na válkách s Assyřany, egyptské zboží rozvážené loděmi foiníckých spojenců dorazilo do každého koutu Středomoří. Doma se věnoval stavební činnosti. 

V hornoegyptských Thébách byl veleknězem Amonovým po Nesbanebdžedovi/Smendovi III. (srov. rok 889) Harsiese či Harsieset, syn velekněze a krále Šošenqa II., viz rok 924 a 889, vnuk Maat-ka-Re, manželky Osorkona I. Harsiese (I.) byl asi na jihu nominálně Osorkonův spoluvládce v letech asi 870 až 860 a podle všeho dosáhl až příliš velké autonomie svého thébského panství, než bylo Osorkonovi milé: po vzoru svého klanu užíval trůnního jména Hedž-cheper-Re-setep-en-Amun, horovského Ka-nechet-chaj-em-Waset. Po Harsiesem dosadil Osorkon do úřadu svého syna Nimlota. Pod správu thébského theokratického státu spadala oblast Fajjúmu a Hérákleopolis, kde všude byli u moci libyjští velmoži. 

Jména veleknězů v Thébách, Taně a Memfidě, též armádních velitelů jsou po dvě staletí značně nepřehlednou kolekcí Šošenqů, Takelotů, Nimlotů a Osorkonů, blízce a vzdáleně libyjských příbuzných, srov. rok 945 a roky do posledních desetiletí osmého století.  

 

879:

Od 1. simánu byl Aššur-násir-apli na tažení do Kutmuchu/Katmuchu a do kraje Kašiari. V Nairi nočním přepadem dobyl město Madaru jištěné čtverou hradbou. Jejího vládce Lapturiho ušetřil, též mužstvo. Odtud pokračoval do Tušchy a pak deklasoval nárůdek obývající zemi Dirra: po dvoudenním útočení dobyl a vyvrátil jejich silnou pevnost jménem Bitura/Pitura, osm set mužů ve zbrani pobil, sedm set zajatců narazil na kůl, civilisty zaživa upálil.

Již v tomto roce existovala v zemích Nairi assyrská provincie Nairi, pravděpodobně v oblasti kolem Tušchy, viz rok předešlý: král se v oblasti tvrdě mstil za atentát na svého věrného poddaného Amme-Ba'ala, viz rok 882. Po zbytek roku se věnoval výstavbě Kalchu a náboženským slavnostem. 

878:

V Kalchu zahájil  Aššur-násir-apla II. 22. simánu tažení do Pochábúří a na střední Eufrát. Obsadil a znovuopevnil Šadikannu, Qatnu (cf. 1200 a 1360), Dúr-aduk-limmu (či Dúr-katlimmu; bylo funkční ještě v novobabylónské době a ještě tehdy zde byli v nejvyšších funkcích Assyřané), všude si dával předkládat tribut, též od aramajských Laqů/Laqû, Laqé a Chindánů/Chindáni na Eufrátu (jako jeho otec a děd).

V Súchu/Súchi se však vzbouřil místní guvernér Kudurru a k ruce měl oddíly Babylónců/"Kassitů". Assyřané oblehli, dobyli a zničili Súru, sídelní město tehdy silných Súchů na Eufrátu, když dva dny se bojovalo v jeho hradbách (nezaměňovat se Súru na Chábúru, hlavním městem státu Bít Chalupé, dnes arab. as-Suwar; viz rok 883). Kudurru se sedmdesáti muži vrhl do Eufrátu a zjevně Assyřanovi unikl. Zato se ve městě zmocnili tří tisíc pěších a padesáti jízdních vojáků babylónského krále Nabû-apla-iddiny vedených Bél-apla-iddinou a královým bratrem Sabdanem. Incident k válce s Babylónem kupodivu nevedl. 

Aššur-násir-apli zahajoval svou výpravu v Kalchu (bibl. Kalach), tzn. že Nínúa/bibl. Ninive přišlo d. f. o status královské residence (Kalchu zůstalo královskou residencí do 717, srov. rok 705, a pak viz rok 630). • Palácový komplex Kalchu s arboretem, botanickou zahradou a zvěřincem inaugurován rok předtím oslavami, které trvaly deset dnů a hostin se zúčastnilo na sedmdesát tisíc hostů, z toho bylo šestnáct tisíc měšťanů a 1500 dvořanů.

877:

tažení Assyřanů proti Bít Adíni, kde dobyli jistou pevnost Kaprabu. V Království Unqi/Pattin na svazích pohoří Amános převzal Aššur-násir-apli tribut v městě Kunulua od domácího panovníka Lubarny a též od krále syrochetitského Karchemiše na Eufrátu Sangary. Pak přešel Orontés a přijal dary-výpalné ze spojeného království Tyru a Sídónu, z Byblu, Arwadu a z dalších měst na moři. Ve vodách Středozemního moře omyl rituálně své zbraně, neboť pro mesopotamské panovníky bylo dosažení jeho břehů v čele armády významným počinem. Assyřané tehdy byli postrachem lidí žijících mezi Středozemním mořem po severní část Zágrosu, od pramenů Subnatu jižně od Vanského jezera po střední Poeufrátí k městu Rapiqu aramajských Súchů.  

877 - 866:

tažení proti Syrochetitům Bít Adíni, do krajů kolem Balíchu (dn. má kraj arab. jméno Džazíra/"Ostrov") a směrem na západ, celkem nejméně deset polních výprav. Aramajské kmeny Laqû, Chindánu a Súchu se vzbouřily, zřejmě ukázka assyrské síly roku 878 Aramajům nepřišla až tak hrůzná. 18. simánu vytáhl král z Kalchu proti aramajské koalici, dal pro plavbu po řece stavět lodi a kdesi na středním Eufrátu na syrském břehu Aramaje porazil, 6500 jich v bitvě padlo, "ostatní zemřeli žízní v poušti".

Jedním z jejich vůdců byl Azi-ili, vzbouřivší se assyrský guvernér chábúrského Súru (od roku 883), jemuž se podařilo zmizet do Bít Adíni, a Ilá, jeden z laqských šejků, který byl se svými muži jat a odvlečen do Aššuru. Assyřané oblehli jiného laqského šejka Chimti-iliho, který se vzdal za cenu všech cenností svého paláce a zvýšení tributu. Na Eufrátu založil Aššur-násir-apli dvě assyrské kolonie Kár Aššur-násir-apla/"Přístav A." a Nébarti-Aššur/"Aššurův Brod". 

 

kolem roku 870 (srov. se stavem roku 880):

Vládci v Unqi (Pattin; srov. rok 1000)

Lubarna I. • cca. 870

Šapalulme • doložen roku 858

Qalparunda/Chalparuntijaš • doložen 857

Lubarna II. • doložen 831

Surri a Sasi • doloženi 831

Tutammu • doložen 738

Vládci v Bít Agúsi (Arpad; srov. rok 1000)

Gúsi/Agúsi • cca. 870

Arame/Adramu • doložen 854 až 834

Attaršumkí • doložen 805 až 796

Matí’ilu • doložen 754 až 740

Vládci v Hamátu (srov. roky 1000 a 990)

(Paritaš/Parataš) • cca. 870

Urchilinaš/Irchuleni, syn Paritův, Paratův • doložen 853 až 845

Uratamiš, syn Urchiliny§

Zakur/Zakkur (dyn. v Hamátu a Lu‘aši) • doložen 796

Bar-Ga’ja (KTK)§ ? (neznámý velmož z neznámé země) 

Azrijau/Azrí-Jau • ? (theoforní Jahweho jméno)

Éní-ilu • doložen 738, 732

assyrská provincie Chatarikka a Simirra • 738 až 720

Jau-bi’di • doložen 720 (theoforní Jahweho jméno) 

pak assyrské provincie Hamát, Mansuaté, Chatarikka a Simirra

 

879:

v Israéli přeložil král 'Ámrí své residenční sídlo z Tirsy do Šomronu/řec. Samareia, kterou krátce předtím založil (viz rok c. 880) na vrchu koupeném od muže/klanu jménem Šemer, bibl. řec. Semér n. Somór. Město bylo zničeno Assyřany roku 722 (viz tam i o židovském schismatu; definitivně byla Samareia vyvrácena roku 110). Jahweho radikálním vyznavačům 'Ámrí sympatický nebyl, třebaže moc svého království zviditelnil, srov. jeho assyrské jméno mát Chumrí/Ámrího země. 

876:

zemřel 'Ámrí (vládl od roku 887, resp. 885), králem se stal jeho syn Ach'áb (do roku c. 853). Otec ani syn nepatřili mezi výhradní přívržence Jahweho, Ach'áb/řec. Achaab, lat. Ahab, bibl. č. Achab, dokonce vystavěl (nebo povolil vystavět) v Šomronu chrám Ba´alův.

Ach'áb se oženil s Ízebel, řec. Iezabel, lat. Hiezabel, bibl. č. Jezábel, dcerou krále Tyru a Sídónu Itto-Ba‘ala I. (hebr. ’Eth-Ba‘al, řec. Eithóbalos/Ethaal, viz rok 887) a jejich děti se jmenovaly Achazjáhú (’CHZJHW)/řec. Ochoziás, lat. Ohozias, bibl. č. Ochoziáš, a Jhórám (JHWRM)/řec. & lat. Ioram, bibl. č. JoramJórám. Že "intrikovala" proti Jahwemu, byla údajně vyhozena z okna a její tělo na ulici sežrali psi (příběh spíše roduvěrnými monotheisty smyšlený než pravděpodobný; byl by to nejstarší případ defenestrace...).

Celá dynastie 'Ámríovců byla otevřená svému okolí, nakloněna Kanaáncům a Filistům a orthodoxní monotheisté se jí za to krutě mstili, srov. rok 842 a krále Jéhú. V Israéli proti jinověrným panovníkům štval monotheistický prorok Jéhú, řec. Iéús, bibl. řec. Iú, lat. Hieu, bibl. č. Jéhu, syn Chanáního, a Élíjáhú n. Élíja, řec. Éliás, bibl. řec. Éliú, lat. Helias, č. Eliáš, z Tišby v Gil'ad/Gileadu; viz dále rok 854. Divotvůrce Elíja zbavoval zemi hladu a sucha a po jednom ze svých zázraků v pohoří Karmel, jímž přivolal déšť, což se nepodařilo 450 kněžím Ba'alovým, všechny konkurenty u řeky Qíšón triumfálně povraždil, jak zaznamenal biblický kronikář. • Za Ach'ábovy vlády Židy osídlil jistý Chí'él opět Jríchó/Jeríchó, řec. Hieríchó, které vyvrátil a proklel Jhóšú'a/Jóšúa, Mojžíšův nástupce, někdy v letech cca. 1400 - 1380.

Ach'áb až do roku 857 úspěšně válčil s králem Aramu-Damašku Bar-Hadadem II./Ben-Adad, řec. Adados a získal s pomocí Jerúsaléma zpět oblasti, o něž přišel jeho otec.

 

873:

v júdském Jerúsalému zemřel po dlouhé vládě monotheistický král Ásá (od roku 914). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn s 'Azúbou Jhóšáfát či Jósáfát, JHWSPT, řec. Iósafat, lat. Iosaphat, bibl. č. Jozafat (35; vládl do roku 849). I on se držel Móšeho zákonů. Vybíral tribut od Filistů, ale také od Arabů, v míru žil s Israélem. Zavedl administrativní novinku: do větších "měst" nasadil pro šíření Mojžíšovy víry soudce-guvernéry, jimž se říkalo jako za stara v éře israélských kmenů šópetím (sufetové, řec. dikastai, "soudci"). Pokusil se také o vyslání námořní výpravy do země Ofír, lat Ophir, snad východní Afriky (egypt. Púnt?), ke které nakonec nedošlo, neboť se lodi rozpadly ještě ve výchozím přístavu 'Esjón-gázer, řec. Gesióngaber, lat. Asiogaber, zřejmě v prostoru dn. Aqaby a Ejlatu.

 

875 v Latiu zemřel král Agrippa Silvius (vládl od 916) a nástupcem se stal jako dvanáctý král Alby Longy jeho syn Romulus Silvius (též Silvius Aremulus, řec. Amolios/Aremúlios I.), který vládl do roku 856.

 

879:

v Číně nastoupil na trůn Li-wang, desátý z králů dynastie Čou, syn Iy II., srov. předtím rok 1053. Vládl extravagantními způsoby a aby ufinancoval své požitky, zvyšoval daně. Nespokojenci vedení vévodou Šao roku 842 Liho sesadili a exulovali do Č'/Zhi, kde roku 828 zemřel. Za jeho nezletilého syna vládli dva regenti do roku 828 (doba je nazývána Kung-che/Gonghe; podle jedné kroniky řídil regentství pouze jeden vévoda, a to Che z Kungu), kdy nastoupil na trůn pod jménem Süan-wang/Xuan (pozemským bohem do 782, viz dále tam). Süan válčil s Huny a dalšími barbary (I/Yi), pomáhal na trůny údělných států spřáteleným velmožům. Zemřel zasažen šípem.

Hunům tehdy Číňané ještě neříkali Siung-nu/Xiongnu, ale Sien-jün/Xianyun.   

 

************************************************************

869. - 860.

 

866:

poslední známé polní tažení assyrského krále Aššur-násir-apliho II. Z Kalchu vytáhl v čele armády 20. ulúlu západním směrem. V Chuzirině na Balíchu přijal tributní dary a poplatky mimo jiné také z Kummuchu od krále Qatazilu (označen za Kummuchája, tedy z Kummuchu/Kommágéné). Kraj Kašiari byl od tažení v osmdesátých letech pacifikován, dobyl pevnost Ilániho Zamánského a kořist uložil v jeho sídelním městě Amedě, pozd. Amida, dn. Diyarbakır v TR části Kurdistánu. Kolem města dal na kůly narazit vzbouřence. Pak dobyl a vyvrátil pevnost Udu Lapturiho, viz o něm rok 879. Použil přitom hornických prací, obléhacích strojů a beranidel. V boji padlo 1400 obránců, 580 Assyřané zajali a k tomu tři tisíce obyvatel: bojovníky narazil na koly, civilistům dal vyloupnout oči, ale kolik jich odvlekl do Assyrie, ve své hrůzné kronice neuvedl. 

 

Vládci Kummuchu (Kommagény; srov. rok 1000)

Qatazilu • doložen 866 až 857

Kundašpi • doložen 853

Ušpiluluma/chet. Šuppiluliumaš • doložen 805 až 773

Kuštašpi • doložen 755 až 732

Mutallu • doložen 712 až 708 

 

863:

v Athénách se po Dignétovi (od roku 891) stal archontem jeho syn Fereklés (do 844). O jeho činech známo není nic, ale v jeho době žil podle jedněch chronografů v Argu král Feidón z Hérákleova rodu, jedenáctý potomek v přímé linii, viz o jeho původu rok 1266. Podle této verse vytesané do kamene/"marmor Parium" to byl on, který na Peloponnésu "veřejně vyhlásil míry a určil váhy a razil na Aigíně stříbrnou minci/edémeuse ta metra kai stathma kateskeuase kai nomisma argyrún en Aigíné epoiésen". Obecně se pokládá tato datace (podle souvislosti na nápisu by mohla náležet dokonce do roku 895) za velmi vysokou. 

Ojedinělý údaj spojený v jiné souvislosti též s válkou Feidóna o hégemonii nad Peloponnésem, snahu pořádat olympiády datovanou jinými prameny do roku 748/Ol. 8 a k tomu údaj, že byl bratrem či otcem Karána, zakladatele Makedonie roku 801 n. 800, vede k domněnce, že staří opisovači v pramenech spletli několik stejnojmenný argívských panovníků v jednoho muže, jemuž se též dostalo "cti", že byl označen za prvního z králů, který odložil titul a proměnil svou vládu v tyrannidu. Viz dále rok 800.    

 

************************************************************

859. - 850.

 

850:

v Taně zemřel král Osorkon II. (vládl od 874). Jeho nejstarší syn s Karomou (II.) a asi spoluvládce Šošenq, Ptahův velekněz v Memfidě, zemřel rok předtím (?). Novým králem se stal Šošenqův synovec (?) Takelot II., trůnním jménem Hedž-cheper-Re-setep-en-Re (do c. 825; další jména viz index). Jeho manželkou byla Karoma Meri-Mut (II.), dcera Nimlota, velekněze v Thébách. Jeho nejstarší syn s Karomou Osorkon (III.) byl nejvyšším velitelem vojsk v Thébách a též Amonovým veleknězem a později též králem, viz rok 825.

V celé zemi byl klid až do jedenáctého roku Takelotova, kdy vypuklo v Thébaidě povstání, které asi vedlo k instalaci Harsiesea II. do úřadu Amunova velekněze. Než dorazil armádní velitel Osorkon, bylo poraženo; důvody rebelie ani jejího vůdce neznáme. Patnáctého roku, c. 835, propuklo nové povstání v Horní zemi a zřejmě válka s rebely trvala roky. Ani o ní nic nevíme, viz dále rok 825 a 818.  

 

859:

v Assyrii zemřel po úspěšné imperiální vládě Aššur-násir-apla II. (od roku 884, řecká podoba jména: Anakyndaraxés), začátek panování jeho syna Salmán-ašaréda III. (hebr. Šalmaneser řečený podle některých chronografů Thónos Konkoleros, řec. Sardanapallos; vládl do roku 824). Stavěl v Aššuru a v Kalchu, ale především se věnoval útočným válkám: datovatelných je 34 jeho polních tažení. Až do roku 846 sídlil v Ninúji, pak přenesl sídlo své vlády do Kalchu. Jeho matkou byla hlavní královna Aššur-násir-aplova Mullissu-mukannišat-Ninúa, jejíž hrob byl v Nimrudu/Kalchu nalezen roku 1989.

Bezprostředně po smrti svého otce zahájil Salmán-ašaréd III. svou první výpravu, a to proti urartskému králi Aramé/Aramu, Arramu (čím si to zasloužil, nevíme). Zprvu na sever od Assyrie v kraji Simesi dobyli Aridu, sídelní město dynasty Ninniho. Assyřané po obtížném překonání horského terénu vypálili město Chubuškia (jižně od jezera Urmia, severně od Kirruru) se sto okolními "městy", residenci nairského krále Kakiji n. Kákiho: král se zbytkem vojáků utekl do hor a lapen nebyl. Nairi, původně konfederace churritských (?) státečků mezi Kašiari/Túr Abdín a Urmijským jezerem, bylo v této době už zřejmě zeměpisné označení identické se jménem Urartu (?).

Z Chubuškije táhl Salmán-ašaréd proti Sugunii, sídelnímu městu Aramého, dalšího urartského krále. Aramé byl poražen, Sugunia dobyta a s okolními "městy" vypálena. Assyřané ovládli území až po Urmijské jezero (dobově „jezero země Nairi“), kde rituálně omyl král své zbraně. Při návratu obdržel tribut od gúzánského vládce Asúa (Bít Bachiáni). 

K Nairi/Urartu

Prvním sídelním a kultovním centrem urartských klanů bylo město a země severně od Assyrie Musasir (dn. Mudžesir severně od Rowanduz??). Zde byli uctíváni bohové Chaldi či Aldi a jeho manželka Arubani (?) s íránským epithetem Baghartu spolu se 69 dalšími z urartského pantheonu. Kolem roku 810 byl Musasir přejmenován na Ardini. Domorodé jméno pro Nairi (= Urartu) bylo Biaina/Biainili (doloženo poprvé 810?), Urartejci tedy sami sebe nazývali Biainové.

858:

výprava Salmán-ašaréda III. proti vládci nyní již aramajskému Bít Adíni Achúnimu (srov. rok 920), který měl co do činění již s královým otcem vypukla 13. ajjaru (duben/květen). Assyřané ho porazili v otevřené bitvě, zničili řadu adínských měst, na vorech plovoucích na kozích měších překonali Eufrátés a vybírali zde tribut od severosyrských dynastů: bez boje se sklonili Qatazilu z Kummuchi a Mutalli z Gurgumu.

Když opustil Gurgum, postavila se mu u Lutibu koaliční armáda Chániho/Chajániho ze Sam'alu, Sapalulmeho z Pattinu/Unqi, Achúniho z Bít Adíni a Sangary z Karchemiše, který právě ztratil dvě opevněná města. Porazil je, překročil pohoří Amános a řeku Orontés a u Alimuše/Alusiru, pevnosti Sapalulmeho dnes polohy neznámé, znovu porazil aramajsko-chetitskou koalici doplněnou nyní o Katého z Qúe, Pichirima z Chiluki, Buranateho/Bur-Anat, šejka aram. kmene Jasbuqů, a Adána z Jachanu/Bít Agúsi. Pak ukončil své první tažení ke Středozemnímu moři na jeho pobřeží. Válečných zajatců z tažení odvlekl do Assyrie na 14 600, jak vykázal nápisně.  

857:

druhé Salmán-ašarédovo tažení do severní Syrie zahájil rovněž 13. ajjaru v Ninúje. Achúni, vládce Bít Adíni, byl Assyřany poražen u svého sídelního města Tíl Barsip, opět však unikl. Útočníci vypálil na dvě stě jeho "měst" a když na Eufrátu dobyli Sangarovu pevnost Sazabé, poslali poddanské poplatky panovníci z loňské protiaššurovské koalice: Aššura za hegemona uznaly státy Unqu-Pattin, Sam'al, Bít Agúsi (ass. též Jachánu; sídel. městem Arpad), Karchemiš, dávno předtím Kummuchu a Gurgum. 

856:

třetí tažení do severní Syrie začalo 13. du'úzu v Ninúji a opět proti Achúnimu, vládci Bít Adíni. Když se Aššurova armáda přiblížila k jeho sídelnímu městu Tíl Barsip na Eufrátu, dynasta utekl za řeku. Město král obsadil stejně jako Rugulitu (viz rok 612), jemuž dali Assyřané jméno Qibít Aššur/"Aššurovo slovo". Tíl Barsip přejmenoval v Kár Salmán-ašaréd/„Přístav Salmán-ašarédův“, město Pitura či Pitru na mesopotamském břehu Eufrátu dostalo jména (Ana)-Aššur-utér-asbat („Dobyl jsem pro hojnost Aššurovu“) a do měst umístil assyrské kolonisty. T. r. vznikla assyrská provincie „Bít Adíni“. 

V téže saissoně podnikl Salmán-ašaréd III. druhé tažení proti Urartu, nyní od západu na východ, srov. rok 859. Vojsko vyrazilo z Kár Salmán-ašaréd, přes zemi Bít Zamáni, Enzitu, kterou celou poplenil, a řeku Arsanii/dn. Murat v TR dorazil Assyřan do země Dajánu/Dajéni, Dajaénu, kde též vyvrátil jeho stejnojmenné sídelní město. Král Aramé byl na to znovu v poli poražen, viz rok 859, a rovněž jeho nová residence Arsašku/Arsaškun západně n. severně od jezera Van byla Assyřany zničena. Terorisovali kraj a před hradbami města navršili pilíře z hlav padlých a zabitých, lapené nešťastníky zaživa svazovali do těchto hromad a některé narazili na kůl kolem nich. Na hoře Eritia nad Arsaškunem se dal král hérójsky zvěčnit do "převelikého reliéfu či královské sochy/eli salam šarrútíja šurbâ épuš.

Pak se Assyřané za vraždění, pálení a vynucování tributu vraceli domů cestou kolem jezera Urmia a přes zemi Gilzánu, kde se mu poddal král Asáu s celým klanem, pevnost Šilája nairského krále Kakiji/Kákiho sídlícího v Chubuškii, kterou vyvrátili (srov. rok 859), a průsmykem země Kirruru dospěli do Arba’ilu/Arbél.

Na výpravě v Zamuji dobyl města jistého dynasty Nikdêra/Nikdiara z Idu a jeho spojence Nikdema; srov. osud dolní části Zamuji roku 1097. Jeho vojáci prchli na jezero/"moře, tâmtu, sc. Urmijské" na člunech z papyru/niáru a Assyřané je pronásledovali na plavidlech z nafukovacích kožených měchů/eleppét kibarri. Jak o sobě napsal král, "na jezeře jsem je pobil a vzal si od nich kořist/ina qereb tâmti adúk šallassunu ašlula". Je to tedy první zmínka o "námořní bitvě" dějin, srov. rok 818 a 107.   

855:

vypuklo povstání Achúniho, již dvakrát za tohoto Assyřana poraženého a zahnaného vládce státu Bít Adíni. Král Salmán-ašaréd ho znovu porazil na syrském břehu Eufrátu a Assyřané na tomto tažení dospěli do pohoří s pevností Šítamrat (pozd. Chalpa/Chalpi?, dn. Halfeti v TR dobytou roku 746 Sardurem II. Urartejským) nad Eufrátem severně od Bít Adíni, kde Achúniho porazili ve třídenní bitvě, a to definitivně. Zmocnili se Aramaje, rodiny a celého dvora a vše skončilo v Aššuru; Achúniho další osud neznáme. Cestou z Bít Adíni domů řádili Assyřané opět v Zamuji. Následujícího roku (854) přišla výprava do kraje kolem Kašiari spojené se zničením jedenácti měst. 

853:

Salmán-ašaréd III. se opět vypravil s armádou do Syrie: 14. ajjaru vytáhl s vojskem z Ninúje. Před příchodem Assyřanů do knížectví na Balíchu jistého Giamma, velmože zavraždili jeho vlastní lidé a invasorům připadla kořist v jeho sídelním městě Kitlala/Sachlala a v Tíl-ša-turachi bez boje. U Kár Salmán-ašaréd se armáda na kozích měších přeplavila přes Eufrátés a král přijal na mesopotamském břehu v Ana Aššur-utér-asbat/chet. Pitru tributní dary (stříbro, zlato, olovo, měď a měděné nádoby) od porobených dynastů: Sangary z Karchemiše, Kundašpiho z Kummuchu, Arama, syna Gúsiho z Jachánu/Bít Agúsi, Lalliho z Melidu, Chajániho z Bít Gabbári (jiné jméno pro Sam'al), Qalparundy z Pattinu/Unqi a jeho jmenovce z Gurgumu. Město Chalman (Chalpa, staré Jamchad, dn. Aleppo) uznalo Aššurovu suverénní moc a zaplatilo tributní poplatky („dary“). Assyřané zato vyplenili města a zemi Hamátu/dn. Hamá v SYR, jimž vládl Syrochetita Irchuléni/Urchuleniš.

U Qarqaru na Orontu/ass. Arantu, který právě zničili, se Assyřané postavili koaliční armádě dvanácti syrských králů sjednané a vedené vládcem v Aramu-Damašku Bar-Hadadem (hebr. Ben-Adad, ass. Adad-'idrí) a králem Hamátu Irchulénim. Spojence pomocnými sbory podpořili Gindibu z Arábie/Arbája s tisícovkou mužů velbloudí jízdy, Ba'sa z Ammónu, syn Ruchubiho (hebr. Ba'ša, syn Rechobův), jednotky z Byblu, Arwadu a z Egypta (? srov. rok 805, jméno krále Osorkona II. v klínopisné kronice neuvedeno; existovala však též syrská země Musri, jiná než ta se starším názvem pro Musasir). Bitvy se zúčastnily na alianční straně rovněž jednotky krále Ach'ába z Israéle (ass. Achabbu Sir'alája) a byl to první válečný kontakt Židů s Assyřany (viz níže). Levantinská koalice do pole postavila 3900 bojových vozů, 1900 jízdních, tisícovku bojovníků na velbloudech a přes sedmdesát tisíců pěších vojáků. • Půl století válek Aššuru s Aramem ukončeno kolem roku 800 (viz tam). Arabská velbloudí jízda je první historickou zmínkou o nasazení zvířat do bojů; srov. o užití zvířat k jízdě roku 1015.

Vítězi této velké bitvy se sice stali Assyřané a prorazili až ke Středozemnímu moři, ale koalice nebyla zničena (viz níže), třebaže padlo na čtrnáct tisíc mužů, jak spočetli assyrští královští úředníci, a assyrský král o sobě napsal, že "jako Adad (bůh bouří) jsem na ně zapršel zhoubu". Pro Salmán-ašaréda III. to momentálně žádný velký úspěch nebyl. • O jiné assyrské bitvě u Qarqaru viz rok 720.

Roku 852 ničili Assyřané státeček jistého Chabiniho/Chapiniho, jeho residenční město Tíl-abni vypálili a u pramenů Tigridu přijali tribut dynastů země Nairi. 

 

851:

v Babylónu skončila vláda Nabû-apla-iddina (od roku 883?, srov. rok 880), který měl s Assyrií vztahy přátelské. Na trůn usedl jeho syn Marduk-zákir-šumi I., který ale kraloval jen krátce. Proti němu totiž povstal jeho bratr Marduk-bél-usáte. Země měla dva krále (Marduk-bél-usáte se zmocnil a residoval v Dabanu). Salmán-ašaréd III., který měl spojeneckou smlouvu s otcem znepřátelených bratrů podpořil staršího: obdržel od něj "zvací list". Povstání t. r. ještě nezkrotil.

Vyrazil tedy 20. nisannu na druhé tažení do Babylónie následujícího roku, dobyl opevněné město Gannanáte/Gannanátu, odkud usurpátor stihl ještě prchnout. V Armanu na kmenovém území asi Kassitů jej Assyřané dostihli, město dobyli a  Marduk-bél-usáte se svými předáky padl v boji. Marduk-zákir-šumi brzy zemřel a na uprázdněný trůn usedl jeho syn Marduk-balassu-iqbi (kraloval do roku 813).

Salmán-ašaréd po likvidaci usurpátora v čele armádního doprovodu navštívil hlavní sídla království Babylón, Borsippy a Kutu, všude v chrámech obětoval a posléze udělil první válečnou lekci assyrské moci chaldajskými beduinům, kteří už tehdy sídlili u Zálivu a podél dolního toku Eufrátu a Tigridu, viz zde níže.

Chaldajové

Kolem roku 850 postupně začínají sílit Chaldajové, příbuzní Aramajů původem rovněž ze semitského západu, rovněž vojensky. V této době již byli etablovaným ethnikem v mesopotamském Přímoří. Členili se do tří hlavních tribuí, kmenů: Bít Amukáni/Awukáni, Bít Dakkúri a Bít Jakíni (o menších členech rozsáhlého kmenového svazu viz v indexu s. v.). Chaldajové, v Babylónii konkurenti nepřizpůsobivých Aramajů, profitovali především z transitního obchodu z indického a íránského východu do Mesopotamie a na businessu v Zálivu.

850:

zničili Assyřané město n. pevnost Baqáni a kníže (šejk) dakkúrských Chaldajů Adínu se podrobil. Bohaté poddanské tributy předali Salmán-ašarédovi III. také kníže amukánských Chaldajů Mušallim-Marduk, syn Aukániho, a kníže jakínských Chaldajů (jeho jméno se buď neuchovalo, nebo ho Assyřané označovali jako „Jakína z Jakínů“).

Chaldajové se na jihu Babylónie a v Přímoří usazoval od 11. století a úspěšně ovládli obchodní stezky vedoucí od Zálivu podél Eufrátu do Syrie. V této době zde již dávno vybudovali pevná města se strukturou navazující na babylónskou. Chaldajské elity se rychle aramaisovaly a posléze babylónisovaly, braly si babylónská jména. Na rozdíl Aramajů/Sutu zvaných Babylóňany se brzy zapojili do života politického a hospodářského Babylónu, řada Chaldajů dosedla na Mardukův trůn a poslední desetiletí babylónského rozkvětu zažila země za vlády chaldajské dynastie. 

 

kolem roku 856:

v Tyru zemřel Itto-Ba‘al I. (vládl od roku 887), na trůnu následoval jeho syn Ba'al-azor/Ba’al-ezer II., který se dožil 45 let (řec. Badezóros n. Baalezóros, ass. Ba'ali-man-zéri). Roku 848 nastoupil jeho syn Mattan či Matten I., řec. Metenos, Matgénos. Vládl do roku 820, žil roků 32, viz dále tam. Po něm přišel současník assyrského krále Šamší-Adada V. Púmjátún/řec. Pygmalión.

 

857:

v Palestíně bylo uzavřeno spojenectví králů Jhóšáfáta Jerúsalémského a Ach'ába Samarského proti králi v Damašku Bar-Hadadovi. Jóšáfátův syn Jehórám, řec. Ióramos, se oženil s Ach'ábovou dcerou Ataljí/'Ataljá. Válka byla vedena pro kontrolu nad městem Rámot Gil'ád/"Výšiny Galaátidy", dn. Tell ar-Rumajt na severu JOR, které drželi ve své moci Damascenští Aramajové, ale po tři roky žádná ze stran nic nepodnikala.

854:

Assyrské nebezpečí zjevně roku 854 obě židovské mocnosti znovu sblížilo a nakrátko i s aramajskými velmoži (srov. výše). Jhóšáfát tehdy navštívil Ach'ába v Šomrónu a někdy brzy po ztracené bitvě u Qarqaru roku 853 na společném tažení armád obou židovských států proti Aramajům v bitvě Ach'áb padl (vládl od roku 876). Králem Israéle se stal Ach'ábův syn Achazjáhú/Achazjá (řec. Ochoziás tú Israél, lat. Ohozias, bibl. č. Ochoziáš), panoval však jen krátce a jako jeho celá rodina i on uctíval Ba'ala.

Ve druhém roce své vlády podlehl bezdětný zraněním po pádu v paláci se střechy. Na šomrónský trůn usedl jeho bratr Jhórám, JHWRM, řec. & lat. Ioram (vládl do roku 842). Kromě syrských Aramajů měl stálou obtíž s kazatelem-prorokem/řec. profétés Elíšou, hebr. Ĕlíšá', řec. Elissaios, bibl. řec. Elisaie, lat. Eliseus/Heliseus, žákem Élíjáhúa, řec. Éliú/Éliás, viz rok 876. Pro Élíjáhúa, pokládáného za největšího z kazatelů júdaismu, totiž jednoho dne přiletělo z nebes ohnivé spřežení a odvezlo ho s sebou/obraz spíše znám jako cesta Hérákleova na Olymp. Pod jménem Iljás ho jako věrozvěsta vedou v Koránu rovněž muslimové.

Achazjáhú zahájil asi roku 852 válku s králem Móabu Méšou a jeho bratr Jhórám v ní pokračoval. Spojencem mu přitom byl král Jhóšáfát Júdský a tažení podnikli společně. Móabité v koalici s Ammónity a Araby napadli též oasu slavnou po celý starý věk balsámem Ejn Gedí/"Kůzlečí pramen", řec. Enagaddi, u západního břehu Mrtvého moře, ale roku 849 byli Móabité Židy poraženi a obě království se opět vrátila do vasalského područí Židů.

Na chlubivém Méšově nápisu o svých válkách a stavební činnosti (roku 1868 nalezená stéla z Dibonu, dn. Zíbánu/Dhiban v Jordánsku) je vedle hlavního boha Móabitů jménem Kmóš/Chmóš, řec. Chamós, a jeho ženského protějšku Aštar-Kmóš též nejstarší mimobiblická zmínka o bohu Jahwem a jeho oltáři (?) na hoře Nbó/Nebó (souvislost není zřejmá: odvlekl jeho sochu?). Méša město v noci přepadl, o polednách dobyl, a "sedm tisíc mužů, chlapců, žen, dívek a služebných" povraždil za Aštar-Chmóše/'Úštar-Kamáš.   

před rokem 850:

pokračovala válka Israéle s vládcem Aramu-Damašku Bar-Hadadem II. (Ben-Adad, Adad-idrí, řec. Ader/Aderos), který získal ve válce s Židy převahu a oblehl hlavní město Israéle Samareiu. Nouze a hlad mezi obleženými Israélity dosáhly takových rozměrů, že došlo ke kanibalismu, ženy některé jedly dokonce svá novorozeňata. Obléhání města ale musel Bar-Hadad II. vzdát, neboť se v ležení mezi jeho Aramaji pravděpodobně rozmohl mor, vojáci se hystericky rozprchli, nechali všeho v ležení a král se vrátil domů. Že zase bude dobře věštil Élíjáhův žák a nástupce, prorok Elíšá'. 

po roce 850:

těžce nemocný král Bar-Hadad II. (mor?) byl v Damašku zavražděn jistým Chazá’élem/řec. Azaél (viz níže a dále 841).

kolem roku 850:

doba vzniku prvního známého aramajského nápisu, který by měl více než jedno či dvě slova. Patřil Bar-Hadadovi. Druhý text je z doby mezi lety asi 840 až 800 a patřil Chazá’élovi z Damašku. Třetí známý dochovaný aramajský nápis patřil kolem roku asi 750 Zakurovi/Zákirovi z Hamatu se sídlem v Kinalua/Tell Tayinat v TR. Nápisy jsou mimo jiné dokladem toho, že aramajština byla v této době oficiální řečí státu Aram.

 

Vládci Aram-Damašku (srov. roky 1000 a 950)

Bar-Hadad II. • doložen v letech 853 až 845

Chazá’él • doložen v letech 841 až 808

Bar-Hadad III. alias Marí' (ass.) • doložen 796 (?)

Chadiánu alias Marí’ (?) • doložen c. 796, 773

Rachiánu (ass., hebr. Rsín/Resín, aram. asi Rasun/Radjan, řec. Raassón) • doložen v letech 738 až 732

Vládcové v Qúe: dynastie Mukšaš, králové v Adaně (srov. rok 1000)

Katé, Katia • doložen v letech 858 až 833

Kirrí • doložen 833

Awariku/Awarku, ass. Urikki • doložen v letech 738 až 710; viz rok 738 o Azatiwaddovi, pánu na AzatiwajiAzatiwadaji, a o rodu Mopsově

assyrská provincie: •

revolta Kirruova • 696

revolta Sanduarriho • 676

  

Současníci a protivníci assyrského krále Salmán-ašaréda III. (v závorce data dokladu jména)

Šapalulme z Unqi (858), Qalparunda z Unqi (857 - 853), Lubarna II., Surri a Sasi z Unqi (831), Chajánu ze Sam’alu (858 - 853), Aramé z Bít Agúsi (858 - 834), Sangara z Karchemiše (858 - 849), Qatazilu a Kundašpi z Kummuchu (858 - 857, resp. 853), Mutallu a Qalparunda z Gurgumu (Chalparuntijaš II., syn Muwataliho; 858, resp. 853), Lalli z Melidu (853 - 836), Adad-'idrí alias (?) Bar-Hadad II. a Chazá’él (853 - 845, resp. 841 - 838), Uratamiš a jeho bratr Irchuleni/chet. Urchilinaš, synové Paritovi, králové v Hamátu (853 - 845), Achúni z Bít Adíni (858 - 855), Katia/Katé a Kirrí z Qúe (858 - 833, resp. 833), Pichirim z Chilakku (858), Tuatte/Tuwatiš a Kirrí z Tabalu (857), Puchame z Chubušny/řec. Kybistry (857).

 

856 v Latiu zemřel král Romulus Silvius (vládl od 875), nástupcem v Albě Lonze Aventinus Silvius/řec. Aventínos, který vládl do roku 819; jeho jméno nese jeden z římských pahorků. Arumulia srazil, tvrdí staří historici, Iuppiter bleskem za bezbožnou zpupnost i s domem do hlubin jezera albánského. Prosaičtější verse říká, že zahynul při náhlém vzednutí jezerní hladiny, u níž měl palác.