849-800

849. - 840.

 

849:

V desátém roce své vlády se vypravil Salmán-ašaréd III. proti Sangarovi z Karchemiše, na němž dobyl několik měst, a proti Arpadu, resp. králi Aramému, jemuž kromě Arné dobyl dalších "sto měst" státu Bít Agúsi. O důvodech assyrských tažení víme obvykle velmi málo: že by poražení a podrobení dynastové jeden rok souhlasili s tributem a druhý rok ho odmítli místodržitelům Aššurovým vyplatit? Zda Chetita Sangara svou novou porážku přežil a zda zůstal sedět na trůnu vasalského království karchemišského, nevíme (srov. roky 1000, 900 a 880).

848:

Po devété vytáhl Assyřan za Eufrátés, dobyl v zemi Hamátu "bezpočet měst" a pustil se proti Aramu-Damašku/ass. Iméri, Ša-iméríšu krále Ben-Hadada II./Adad-'idrí a koalici dvanácti syrských dynastů incl. Syrochetity Urchiliny z Hamátu; nic bližšího královské kroniky neříkají, tedy buď nedošlo k žádnému rozhodnutí v poli, nebo to pro Aššura nebylo moc slavné. 

847:

Tažení proti Paqarchubúni, části Bít Adíni na západním břehu Eufrátu.

845:

Třetí tažení Salmán-ašaréda proti Hamátu a Damašku, a opět zjevně neúspěšné; zato byl Assyřany celý region vyrabován.

 

mezi roky 845 až 842/1: v království Aram-Damašek byl zavražděn král Bar-Hadad II., hebr. Ben-Hadad (viz text k roku 850; jméno zřejmě dynastické než osobní, srov. ass. užívání jména Marí'). Nástupcem se stal Chazá’él/Chazá'il (řec. Azaélos, Azaél), který nepatřil do panovnické rodiny.

 

844:

Třetí výprava proti Urartu, země byla vypleněna. Král Arramu/Arramé se marně postavil Assyřanům v poli, jeho sídelní město Arsašku/Arsaškun s okolím západně n. severně od Vanu opět dobyto. Salmán-ašaréd dorazil k pramenům Eufrátu a Tigridu, přijal tribut od krále Dajaénů jménem Asia a na zpáteční cestě si Assyřané znovu podrobili Melid, Gilzánu a Chubuškiu, to znamená, že si znovu vybrali výpalné/tribut.

843:

Šestnáctého roku konal assyrský král z Arbél inspekční cestu na východ po pevnostech v Zamuji. Národy a země Allabria, Parsua, Abdadáni a Chaban byly armádou vypleněny: zmínka o Parsua-Peršanech je zde první známá. Král země Namri Marduk-mudammiq byl poražen a zmizel kdesi v horách. Marduk-mudammiq byl zřejmě odpadlíkem od Babylónu a patřil asi do některého z kassitských klanů/"bítu". Jeho palác byl Assyřany vyrabován. Za krále v Namri pak Assyřané instalovali jistého Janzúa, syna Chanbany (také Kassita, kass. "král"; pokud nebyl rodem z města a země Chabanu?). Namri prý bylo bohaté na koně, vítaný tribut armádě Aššurově (srov. rok 835).

842:

Tažení Salmán-ašaréda do severní Syrie až k pohoří Amános/tzv. země Chatti za účelem vybírání tributu: bez násilnických údajů, za to dával král v horách kácet cedry na své stavby. 

841:

Další výprava Salmán-ašaréda proti Damašku. Po tamní změně na trůnu porazili kdesi v Libanonu Assyřané nového krále Chazá’éla, vyplenili zemi severně od Damašku, ale města nedobyli. Král však zajal 1121 aramajské bojové spřežení. Odtud se obrátili na západ a u pohoří Ba’li-ra’si (hebr. Karmel) dospěli k moři. Zde vybrali tributní „dary“ od konfederovaného Tyru se Sídónem a od Byblu a nově od israélského krále Jéhú/ass. Jaua. Z vlády Salmán-ašaréda se Assyřané jižněji v Palaistíně s vojskem již nedostali. 

840:

Nová výprava do severní Syrie až do pohoří Amános, kde Assyřané zase káceli cedrové porosty a neměli čas myslet na válku; anebo byla celá oblast dostatečně pacifikována. 

 

849:

v júdském Jerúsalému zemřel král Jhóšáfát (od 873). Nástupcem se stal jeho dvaatřicetiletý syn Jórám, Jhórám, JHWRM, řec. & lat. Ióram, bibl. č. Jehoram (vládl do roku 842). Byl ženat s dcerou krále Ach'ába Israélského s královnou Ízebelou/Ízábelou, řec. Iezabelou jménem 'Ataljá, řec. Othliá n. Gotholia (srov. assyrskou královnu Atalii, rok 727): sňatek měl symbolisovat spojenectví obou židovských států. První, co jako král nařídil, bylo povraždění všech svých šesti bratrů a řady předáků, počet a důvody neznáme. Jórám Júdský vedl válku proti království Edomu (= hellénistická Idúmaia), které se mezitím osamostatnilo a mělo vlastní vládce. Na rozdíl od svého otce a dědy ho židovské kroniky označují za bezbožníka/asebés, tedy asi za polytheistu, resp. nábožensky tolerantního dynastu.

Srov. stejnojmenné panovníky israélské Jóráma a Achazjáhúa při roku 854. 

Když pak Jórám (40) zemřel na nějakou hroznou střevní nemoc ("vytlačil vnitřnosti i se žaludkem/ta entera syn té koiliá katespase"), králem byl prohlášen jeho dvaadvacetiletý syn Achazjáhú/Achazjá (řec. Ochoziás, lat. Ahazias, bibl. č. Ochoziáš). Vládl formálně a krátce, buď do konce roku nebo nejvýše jeden rok. Byl oddaným vyznavačem filistského boha Ba‘al-zebúba (srov. č. Belzebub) a spojencem Jóráma Israélského. Vyslal obchodní lodní výpravu do země Ofir/Punt (?). • V této době nebyl Jahweho kult u židovských panovníků tolik v oblibě, ale "proroci" pracovali intensivně na jeho restauraci.

Téhož roku vypukla nová válka Israéle a Júdy proti Aramu-Damašku. V bitvě u Rámot Gil'ád/Gilead ale byli Jórám a Achazjá Chazá’élem zle poraženi a Jórám v bitvě zle raněn (viz níže). Achazjá krátce na to zemřel mimo Jerúsalém na následky zranění, které utržil při protijórámském puči (viz níže).

Po Achazjově smrti se vlády v Jerúsalému chopila jeho matka 'Atalja/'Ataljáhú (do roku 836), Ach'ábova dcera z rodu 'Ámrího a vyznavačka Ba'alova. Její svět se právě zhroutil: přišly zprávy o smrti jejího bratra Jóráma a syna Achazji a vyvraždění celého rodu v Israéli pučistou Jéhúem, kterého k činu ponoukal kazatel-prorok Elíšá'.

Nevíme proč, ale též dala sama vyvraždit královský rod synův v Jerúsalému. Achazjova sestra Jhóšeba'/řec. Iósabee, lat. Iosaba, bibl. č. Jozaba, a její manžel a velekněz Jahweho Jhójádá', řec. Iódae, viz rok 836, však zachránili jednoročního syna Achazjova jménem Jhóáš/Jóáš, JHW'Š, řec. Ióas n. Ióasos, lat. Ioas, a ukryli ho v chrámu; matkou mu byla Sibja/řec. Sabia z Bér-šába'y, řec. Bérsabé, Bérsabee, dn. arab. Bír es-Seba. 'Ataljá byla první královnou židovských dějin (druhou, hellénistickou, viz Salómé roku 76) a vládla šest let. Ke konci její vlády postihl zemi mor a zemětřesení. 

842:

v Israéli se během války proti Aramu (viz výše) vzbouřil velitel Rámotu v Gil'adu jménem Jéhú, JHWH, řec. Iéús, bibl. řec. Iú, lat. Hieu, bibl. č. Jéhu, proti králi Jórámovi a zavraždil ho (júdský král Achazjá byl právě návštěvou u zraněného Jóráma v Jizr'eli, viz výše; Jórám vládl od roku 853). Také Jéhú, syn jistého Jhóšáfáta (jiný od júdského krále, člověk možná "z lidu") a vnuk Namšího/Nimší, vyvraždil dynastii 'Ámríovců, která vládla v Israéli od roku 879; buď jich bylo sedmdesát, jak praví biblické podání, nebo pouze sedmáct, jak historik Iósépos (třetí israélská dynastie). Během atentátu na Jóráma zastřeleného šípem byl těžce raněn i jerúsalémský král Achazjá. Unikl sice Jéhúovým lidem, ale brzy na následky rány zemřel.

V následujícím roce Jéhú obsadil celé království (panoval do roku asi 815), ale v nové válce s Aramajcem Chazá’élem z Damašku byli Israélci opět poraženi. Jéhúova dynastie vládla v Israéli až do roku 747 (čtvrtá dynastie).

Jéhú, ass. Ia-u-a, már chu-um-ri-i/Jaua ze země Chumrího, Chumřan, krvavě uzavřel vládu filofoinícké dynastie 'Ámríovců a současně ukončil období silného vlivu Filistů na israélský stát (převzat od Kanaánců Ba‘al apod.). Ctitelé nežidovských bohů byli za něho masakrováni, chrámy vyvraceny a království Israél se vrátilo k Jahweho monotheismu. Ba‘alův kult byl zaveden do Samareie dcerou Itto-Ba‘ala I. Tyrského Ízebelou (řec. Iezabel, č. Jezábel), manželkou krále Ach'ába; srov. roku 876. • Královnu-matku Ízebel, která ovládala dvůr svých královských synů, dal Jéhú během obsazování severního židovského království shodit s věže, svými koni rozšlapat a nepochované ostatky Foiníčanky nechal ležet napospas psům kdesi za hradbami.

Jéhúovu náruživou zbožnost podporovali rechabité, vyznavači beduinského života. Vedl je Jhónádáb/Jónádáb, syn Rchabův, který se svými lidmi z kmene Kenů, Kenitů/Qení, Qenim (prapředkem Qajin, řec. Kain/č. Kain?) nepocházel z žádného židovského kmene. Kočoval po Levantě, žil pod stany, bez nemovitostí a obdělávání půdy, bez vína. Na rechabity navazovalo mnoho radikálních jahwistických hnutí a jedna novodobá theorie předpokládá, že jahwismus převzali Židé od Midiánů prostřednictvím Kenů, viz rok 1448.  

 

844:

v Athénách po Ferekleovi (od 863) archontem jeho syn Arifrón (do 824).

 

849:

podle etruské tradice se prý v tomto roce začaly jejich dějiny v Itálii.

 

841:

v Číně byl svržen, dle jiné interpretace přišel na trůn, císař Li z dynastie Čou: začátek jednotné čínské chronologie, první čínská kronika dynastie Čou. Seznam panovníků dynastie viz rok 2205 a v příloze.

 

************************************************************

839. - 830.

 

839:

Ve dvacátém roce vlády uspořádal Salmán-ašaréd III. své dvacáté tažení za Eufrátés. Vypravil se proti království Qúe/Qáue n. Gaue, kde vládl Katé (vládce Qúe viz rok 850) a loupil. V druhé části pozdější Kilikie, v Chiluku či Chilakku, kraloval Pichirim. V severní Syrii si dal Salmán-ašaréd hofírovat králi zemí Chatti. Nápisně Assyřan bilancoval své vládní dvacetiletí způsobem prachsprostého briganta: "Zmocnil jsem se za dvacet let 110 610 zajatců, 82 600 nepřátel jsem zabil, získal jsem 9 920 koní a mul, 35 565 volů, 19 690 oslů a 184 755 ovcí."

838:

Assyřané se opět vypravili proti Damašku a králi Aramu Chazá'élovi, poplenili zemi, ale poplatnou ji opět neučinili. Assyřané si vzali tribut z dvojstátí Tyru a Sídónu a od Byblu/Gubly.

837:

Během tažení proti Tabalu, které zřejmě odpadlo od přísahy věrnosti Aššuru (tzn. že odmítlo platit tribut). Salmán-ašaréd prošel ve svém 22. roce vlády s armádou královstvím Melid a Qúe, kde ještě vládl král Katé. • Království Tabalénů bylo v této době konfederací 24 knížat („králů“), kde hlavním králem byl Tuatte a po něm jeho syn Kikki. Federativní uspořádání před Hellény měli mimo jiné ještě dříve státy Elam, Mitanni a Chetitové.

836:

Assyřané znovu plení města v Melidu a Tabalu. Dobyli Uetaš, sídelní město melidského krále Lally. Odtud (a v následujícím roce) se vypravil Salmán-ašaréd podruhé proti Namri. Zde odpadl dosazený král Janzú (srov. rok 843). V Parsua assyrský král převzal tributní poplatky/"dary" 27 „králů“. Když plenil v zemi Médů, v Charchar a v Parsua, padl mu do rukou i nevděčný odpadlík Janzú a s celou rodinou ho Assyřané odvlekli do Assyrie. • Z této doby pochází první zmínka o národech Mannajů a Médů/Mádai, o Peršanech/Parsua viz rok 843.

834:

Assyřané podnikli znovu tažení proti královstvím Tabal a Qúe. Překročili pohoří Chamánu/Amános a vyvrátili opevněné město Qué Timur a řadu dalších sídel (T. bylo též pohoří, asi Antitauros). Na zpáteční cestě byl do Múru, sídelního města Aramého z Bít Agúsi, vložen assyrský garnison.

833:

Válečnický duch Aššurův přivedl krále Salmán-ašaréda III. v jeho 26. roce vlády počtvrté do Qúe. Země byla znovu vypleněna, poddal se mimo jiné také Tarzu/hellénský Tarsos: byl to první vojenský kontakt hellénského světa s mocí Aššuru. Král Katia/Katé byl dopaden a odveden do Assyrie, panovníkem Qúe Assyřan jmenoval jeho bratra Kirrího.

832:

v Urartu zřejmě došlo ke změně na trůnu: po Aramovi/Arramovi přišel Sarduri I. (ass. Séduri, Sardar, Sardúri), syn Lutipriho (vládl do roku 825; byl Lutipri totožný s Aramou?). Čtvrtému assyrskému tažení proti Urartejcům přes Bít Zamáni a řeku Arsanii velel turtánu Dajján-Aššur, král zůstal v Kalchu: Sarduri byl poražen v bitvě kdesi za řekou, která si uchovala jméno do hellénismu/Arsaniás. Daján-Aššur byl zjevně nejsilnějším mužem říše ještě před tímto okamžikem a nyní velel všem assyrským výpravám. Je pozoruhodné, že Salmán-ašaréd jeho jméno tolikrát uvádí. Turtánovo "dílo" však přisuzuje sobě ("dobyl jsem..."): usus se svým způsobem objevil u Římanů, jejichž principové nedovolovali triumfovat nad nepřítelem nikomu, kdo nepatřil do augustovy rodiny. 

831:

v království Unqi (Pattin) zavraždil "lid" chetitského krále Lubarnu II., věrného spojence Aššuru. Na jeho místo dosadila revoluce jistého Surriho, "který nebyl z královského rodu". To byl Salmán-ašaréd stále v Kalchu a velením kárné výpravy pověřil opět svého turtána Daján-Aššura. Než byl generál dorazil pod hradby sídelního města království Kinalua (dn. Tell Ajn Dárá v SYR n. Tell Tayinat v TR u Tell Açana/Alalach), usurpátor zemřel sám od sebe, ostatní pučisty obyvatelé sami Assyřanům vydali: turtánu je dal narazit na kůl. Na trůn Unqi byl dosazen jistý Sási.

830:

páté tažení proti Urartu, a to do země Chabchu.

 

Vládci v Tabalu (srov. rok 1000)

Tuwatiš I., ass. Tuatti/e I. • doložen 837

Kikki§ dtto

Tuwatiš II., ass. Tuatti/e II. • doložen 788, 783

Waššurme. chet. Wašu-šarma • doložen 738 až 730

Chulli • vládl od 730 do ?

Ambariš, Amriš • vládl od ? do 713

Mugallu z Melidu • současník Aššur-acha-iddina

Mugallův syn • kolem roku 650

 

Konfederované státy Tabalu a jejich panovníci:

Puchame z Chubušny (= hellén. Kybistry) • doložen 837

Urimme z Chubušny, Warpalawaš§ 738

Urballa z Tuchány (= hellén. Tyány)§ 738

Ušchitti z Atuny/Tuny • oba doloženi 738

Kiakki z Šinuchtu§ dtto

Kurti/Gurdi z Atuny • oba doloženi 732

Urballův syn • kolem roku 700

 

836:

v Jerúsalému stál v čele spiknutí proti júdské královně 'Atalji, viz rok 849 a 842, Jehójádá'/Jójádá, řec. Iódás, velekněz Jahweho kultu (srov. dále rok 814). Puč jahwistů byl s pomocí kárských žoldnéřů a kněží úspěšný a královna byla zavražděna (vládla od 842). Sedmiletý Jhóáš/Jóáš, řec. Ióás n. Ióasos, její vnuk, byl pučisty provolán králem (vládl do roku 797). Ba‘alův chrám postavený v Jerúsalému manželi Jhórámem/Jórámem a 'Ataljí byl stržen a jeho kněz zavražděn. Jhójádá byl dětskému panovníkovi rádcem a v podstatě regentem, přitom přísně střežil zásady jahwismu. Po jeho smrti, dobu neznáme, se náboženské poměry opět liberalisovaly a dospělý Jóáš povolil staré kulty, viz rok 797. 

 

************************************************************

829. - 820.

 

825:

v Taně zemřel někdy v této době král Takelot II. (vládl od asi 850). Chaos se jmény a nástupnictvím mezi libyjskými knížaty Dvacáté druhé a Dvacáté třetí dynastie vládnoucími rozparcelovanému Egypta se ještě zvětšil a neexistuje jednotný výklad této éry. Snad se novým egyptským panovníkem, alespoň v části země, po Takelotovi II. stal Osorkon III., předtím Amunův velekněz a guvernér Thébaidy, viz rok 850 a 770, kde o jeho rodině. 

Zřejmě souběžně s ním kraloval Takelotův jeho druhorozený syn (??) Šošenq III. jako User-maat-Re-setep-en-Re, a to až do roku 773 (pravděpodobná je i datace 816 až 764: v obou případech šlo o nejdelší královládu v Egyptě od časů Ramesse II.). Šošenqovým wezírem byl Nesipaqašuti. Král uznal Harsiesea II. (rodiče neznáme) za velekněze Amonova kultu v Thébách, a po něm jistého Takelota. Jejich předchůdce Osorkon III. byl asi dvakrát jako Amunův velekněz sesazován, nicméně zůstával před svým kralováním armádním velitelem v Horní zemi. Všichni pravděpodobně zůstali věrní tanské dynastické linii, tedy Šošenqovi III.

Nástupcem Osorkona III. se ve Dvacáté druhé dynastii roku c. 750 v jeho doméně stal syn Takelot III., předtím Amunův velekněz a guvernér Thébaidy. I jeho panství se začalo rozpadat. Za jeho vlády se v Hermopoli prohlásil králem Nimlot III. a v Hérákleopoli jistý Pajef-čau-em-aui-Bastet, viz rok 754, na jihu získával posice Núbijec Pije/Pi-anchi. Viz dále rok 818. 

 

829 a 828:

V Assyrii ve třicátém roce vlády uspořádal šesté své tažení král Salmán-ašaréd III. proti Urartu. Velel mu opět turtánu Dajján-Aššur, viz o něm roku 832. Armáda táhla zemí Chubuškia, kde platil své "dary" král Datana/Datá, pak se obrátila východně, vyplenila území Mannajů/Mannů, jejichž král Ualki utekl před invasory ze svého sídelního města Zirty/Izirty: Assyřané plenili a ničili, na co přišli. V zemi Parsua vybral turtán tribut. Roku 828 následoval generálův vpád do Musasiru, kde Assyřané zničili 46 "měst", tribut zaplatil Upú z Gilzánu, ničeny kraje na horní Dijále (Parsua, Namri a Chalman/Kelónai?).

827:

Třetí Salmán-ašarédovo tažení v zastoupení turtána na východ, území Mannajů bylo opět vypleněno. V téže době vypuklo doma v Assyrii povstání, které vedl jeho syn Aššur-dannin-apla/Aššur-dá’in-apla. Téměř totální rebelie, jejíž důvody neznáme, byla potlačena až za Salmán-ašarédova nástupce Šamší-Adada V. a byla zpočátku podporována 27 městy (jejich výčet zachován v kronice Šamší-Adada V.), mezi nimi Arbélami, Ninuou, Aššurem a Arrapchou, tedy s výjimkou Kalchu jádrem assyrského státu. Výpravy v posledních letech nevedl král, ale jeho nejvyšší armádní i civilní zástupce Daján-Aššur. Je pravděpodobné, že Salmán-ašaréd již nedokázal osobně vést dlouhé polní výpravy a zveleboval své Kalchu, kde se udržel. O postavení Daján-Aššura viz rok 832; jakou roli hrál v "občanské válce" a zda nebyla vedena proti němu, byl zjevně nejsilnějším mužem režimu, nelze odhadnout.  

824:

V Kalchu zemřel (?, zavražděn v "občanské válce"?) Salmán-ašaréd III. (na Aššurově trůnu od roku 859). Nástupcem se stal jeho mladší syn Šamší-Adad V. (do 811), manžel babylónské princezny Sammurámat/Šammu-rámat, Šammu-ramát (odtud řec. jméno Semiramis známé ve zcela jiných souvislostech, srov. v indexu s. v. a pod heslem sedm divů). Pozvolna a asi s babylónskou pomocí (?) se vypořádal vzpourou staršího bratra Aššur-da'in-apla. V okamžiku nástupu k moci pravděpodobně ovládal pouze otcovské Kalchu: Šamší-Adad ve své kronice sděloval, že bratr ve svém zločinném záměru získal na svou stranu "lid Assyrie nahoře i dole/nišé mát Aššur eliš u šapliš". Válka trvala čtyři roky, ale kromě výsledku nevíme o ní vůbec nic. Po jejím zvládnutí podnikl Šamší-Adad sedm válečných výprav do okolních zemí, první asi až roku 819.

 

825:

v Urartu zemřel Sarduri I. (od 832), novým králem se stal jeho syn Išpuini/ass. Ušpina, který vládl do roku 806. Svého syna jménem Menua si vzal za spoluvládce.

 

kolem roku 820:

v Tyru po Mattanovi I. (848-820) vládne devítiletý (?) Pygmalión (řecká forma foiníckého jména PMYYTN či PMYTN/asi čteno Púmjátún; dožil se 56 let, kraloval 47) a jeho sestra Elissa (‘LŠT alias lat. Dídó). Malého krále ovládla tyrská „strana lidová“, ostrý soupeř „aristokratů“. Elissa se se svým manželem, Melkartovým knězem Sicharbou n. Sichaiou/Sichar-Ba'ál popř. Akerbou/Askar-Ba'ál, stáhla. Kněze dal po čase Pygmalión zavraždit a sedmého roku jeho vlády, viz, Elissa odplula přes Kypr do Libye, kde založila Karthágo, viz rok 814. Pygmalión kraloval do roku 773. Následoval Itto-Ba’al II. a od roku 740 Chírám II., viz tam.

 

824:

v Athénách se po Arifronovi (od 844) stal archontem jeho syn Thespieus (do roku 797). V jeho době dal podle jedné chronografické linie Lykúrgos Lakedaimonským zákony, resp. začal je tvořit (?) (srov. ale rok 891 a 810). Aby je prosadil, využil úplatnosti Apollónových kněží v Delfách, srov. v indexu s. v. korupce. 

 

826:

v Lakedaimonu vládl z Ágidovců po Archeláovi (od 886) Téleklos (do 786). Zároveň v rodu Eurypóntovců skončila dlouhá vláda Chariklova/Charillova (nominálně od roku 886, fakticky od 856), následoval Níkandros (do 786).

 

************************************************************

819. - 810.

 

818 nebo 809:

v Egyptě povstala proti ústřední moci krále Šošenqa III. v Taně část libyjské aristokracie a prohlásila králem Petubasta I., Pa-di-Bastet-meri-Amun, trůnním jménem User-maat-Re-setep-en-Amun, řec. Petubastés/Petubastis (kraloval do 793, resp. 769, od roku 804 se spoluvládcem, viz). Stal se prvním králem Dvacáté třetí dynastie, II. libyjské (vládla do roku 715). Její vládci sídlili v Deltě v Leontopoli v blízkosti Búbasty/dn. Tell al-Muqdám.

Memfis zůstala Šošenqovi III. věrna a ovládali ji potomci Osorkona II. Viz dále rok 773 a 770. Dědictví po Šešonqovi III. převzal jeho syn Pami/Pimaj, viz rok 764. Následoval jeho syn Šošenq V., viz rok 758, a pak jeho syn Osorkon IV. Je možné, že krátce po Šešonqovi III. vládl jistý Petubastis II. (rovněž jeho syn?).  

Podle jedné verse Manethóna (výpisků z něho) vládl Petúbastés I. čtyřicet roků (a za něho se prý konala první olympiáda), Osorchó n. Osorthón osm (tomu prý říkali Egypťané Héráklés), Psammús deset a jistý Zét 31 roků, dohromady 89 let (tedy 809-720). Druhá verse nezná Zéta a celkovou vládu dynastie počítá na 44 roky. snad to byl začátek vlády zakladatele Dvacáté třetí dynastie jménem 

Podle moderní datace (CAH) by vypadaly vlády libyjské dynastie takto:

xxiii. dynastie (cca 818 - 715, není pevné datace)

Usermaatre Setepenamun Pedubast I. 818-793 (spoluvládcem asi 804-803 Juput I.; ostatní jména neznáme)

Usermaatre Meriamun Šošenq IV. 793—787 

Usermaaatre Setepenamun Osorkon III. 787-759 

Usermaatre Setepenamun Takelot III. 764-757 

Usermaaatre Setepenamun Rudamun 757-754 

Usermaatre Setepenamun Juput II. 754-720/715 

Wasnečerre Šošenq VI. (pravděpodobná vláda, nejisté) 720-715 (?)      

 

819:

V Assyrii se vypravil Šamší-Adad V. proti Nairi, pravděpodobně jeho první armádní expedice od nástupu na trůn roku 824: řádil v hornatém regionu mezi Zágrosem a horním Eufrátem. V té době se Aššurova říše rozprostírala od Paddiry v Nairi po Kár Salmán-ašaréd na Eufrátu oproti Karchemiši, od Zaddi na hranicích s Babylónií/"Akkadem" po zemi Enzi, od Aridu po Súchu čili bratrovražedná válka se na velikosti říše výrazněji nepodepsala. 

818:

Assyřané opět na tažení proti Nairi a Urartu. Armádě nyní velel dvořan rabi ša réši Mutarris-Aššur. Assyřané dospěli až k Urmijskému jezeru, naloupili velkou kořist mezi domorodci včetně "jejich dcer", dobyli tři sta "měst" jistého Šarsiny, syna Meqdiary, k tomu jedenáct opevněných a dvě stě "měst" urartského krále Ušpiny. Všichni nairští dynastové zaplatili Aššurovi tribut koňmi. 

815 (?):

se Šamší-Adad V. osobně vypravil proti Nairi, jeho třetí expedice. Tribut v koních platili Dadí, vládce Chubuškie, Šarsina, mezi jinými též Mannájové a obyvatelé Parsua. Nárůdek Mésu žijící kdesi v Zágrosu pravděpodobně vyvraždil, pět set jejich měst "zničil a vypálil". V zemi Gizilbunda porazil a zajal krále Pirišátiho, jiný dynasta jménem Bél-áli/"Pán města", tedy pseudonym? se mu poddal sám od sebe. Odtud se Assyřané pustili do Médů/Matája, porazili krále Chanasiruku, dobyli jeho sídelní město Sagbitu a dalších 1200 médských "měst". Cestou domů porazil krále Munirsuartu a dobyl jeho město Araziaš. Ve své kronice tesané do kamene vypočetl král 27 dynastů/"králů" z Nairi, kteří museli platit tribut Aššurovi. 

814:

Poté porušil téměř stoletý mír s Babylónií. Důvody neznáme. Je možné, že na základě otcovských dohod a vztahů pomohl Marduk-balassu-iqbi Šamší-Adadovi v "občanské válce", což zřejmě něco stálo, což po vítězství nechtěl Assyřan dále uznávat (územní ústupky?). Na své čtvrté celkově a první babylónské tažení vyrazil Šamší-Adad 15. simánu. Mezi městy Zaddi a Zabanem si na Zábu udělal čas na lov lvů/zabil tři. Oblehl Mé-turnat a když se město vzdalo, veškeré obyvatelstvo s majetkem přesídlil do Assyrie. Babylónský král Marduk-balassu-iqbi vytvořil protiassyrskou koalici s Kassity (Namri), Aramaji, Chaldaji a s Elamity, o nichž je tak v mesopotamských pramenech zmínka poprvé po třech staletích (srov. rok 1120). Assyřané vpadli na nepřítele na východ země mezi Zágrosem a Tigridem, rabovali, ničili a pálili, na co přišli, pobili třináct tisíc vojáků. Před městem Dúr Papsukkal na Dijále koalici porazili, padlo pět tisíc koaličních vojáků, dva tisíce jich Assyřané zajali; kromě toho se zmocnili stanu babylónského krále i s postelí. Pak se zase stáhli. 

813:

druhé tažení Šamší-Adada proti Babylónii, celkově páté. Na babylónské straně opět bojovali Elamité, ale Marduk-balassu-iqbi byl znovu poražen: v noci utekl z Gannanáte před přicházejícími Assyřany, ukryl se za zdmi Németti-šarri, ale Babylóňan unikl. Assyřané vítězili, dobyli města Dér a zmocnili se třiceti tisíc zajatců. Babylónský král byl konečně rovněž jat a odvlečen do Ninuy; jeho osud neznáme; z porušeného místa chronografického nápisu lze usuzovat, že mezi zajatci byli též muži bojující v assyrské válce o nástupnictví 827 n. 826-820 na straně poražených a ty dal Šamší-Adad stáhnout z kůže zaživa.

Nástupcem Marduk-balassu-iqbiho se nakrátko stal Baba-achché(acha)-iddina (syn?). Šamší-Adad s armádou dorazil do Kuty, Babylónu a Borsipp, kde všude v chrámech zbožně obětoval. 

812:

Třetí tažení Šamší-Adada V. proti Babylónii. Baba-achché(acha)-iddinu potkal stejný osud jako předchůdce a byl odvlečen do Aššuru s celou svou rodinou a palácovým služebnictvem; jak skončil, nevíme. Země a města vyrabována, Assyřané vybírali všude daně, v Babylónu následovalo interregnum, v zemi anarchie.

811:

Čtvrté tažení Šamší-Adada V. do Babylónie, celkově sedmé. V Přímoří přijal jako první assyrský král tribut od Chaldajů, srov. otcův triumf nad Dakkúry a Jakíny roku 850, který však do Přímoří tehdy nedorazil. Krátce před svou smrtí přijal Šamší-Adad titul „král Sumeru a Akkadu“. Zemřel zřejmě mlád (na trůnu od 824). Svou stavební činnost soustředil na Ninuu a Kalchu, pohřben byl v Aššuru (jeho sarkofág byl nalezen).

Nástupcem Šamší-Adada V. se stal jeho syn Adad-nérári III. (vládl do roku 782). Do roku 806 vládla jako regentka jeho matka Sammurámat/Šammurámat. Neexistuje však důkaz o tom, že by nový král byl tak mladý, není důkaz o tom, že by jeho matka s ním spoluvládla ani o tom, že by pocházela z Babylónu (domněnka se opírá též o náklonnost krále ke kultu Nabua a že dal v Ninuy postavit v letech 788-787 jeho cihlový chrám.

V Babylónu začala po smrti Šamší-Adada vláda jistého Ninurta-apla-[...], neznámo však, jak dlouho. Po něm se stal králem Marduk-bél-zéri (do roku 780?).

Podle jedné babylónské kroniky zavládla po roce 812 „x let“ v zemi anarchie a Babylón neměl krále (x = 2 nebo 12 let?). Následujících padesát let znamenaly pro zemi dobu nejhlubšího úpadku státní moci. Právě v tomto času vzrostla moc Chaldajů, kteří sídlili při dolním toku Eufrátu a v Přímoří a z části se měnili z nomádů v usedlíky.

 

810 či 806:

v Urartu zemřel král Išpuini, ass. Ušpina (vládl od 825), nástupcem na trůnu se stal jeho syn Menúa/Minúa (vládl do 790, další možný údaj 804 - 790); ženat byl s královnou Taririí, z dětí známe jménem Argištiho, jeho nástupce, a Inušpuu. Menúova vláda je érou územního rozmachu Urartu. Zmocnil se země Erikua(chi) severně od Araratu, na řece Aras/Araxés dobyl zemi a město Luchin(ni). Severně od Araratu dal postavit pevnost Menuachilini („Menuův hrad“, dn. Başbulak na turecko-arménské hranici). Pak porazil vládce země Diaue(chi) jménem Utupurši. Kromě toho vystavěl řadu dalších pevností a vedl války na východě proti Parsua.

Na západě dobyl Melid/dn. Malatii a tabalský vládce Sulechawališ či Sulumel se stal jeho vasalem. Menúa už předtím válčil s dalším melidským syrochetitským králem Chilaruadou.

 

814:

Foiníčanka Elissa n. Dídó založila Karthágo, Qart/Kart-Hadašt („Nové Město“), osadu Tyru (tradiční kroniky udávají také roky 925, 822 a 810, viz ale také rok 1048 či 1013), když použila lsti na domorodce nabízejícím půdy jen tolik, kolik obejme rozprostřená volská kůže. Viz dále rok 654. 

 

815:

v israélském Šomrónu zemřel král Jéhú (panoval od 842) a nástupcem se stal jeho syn Jóácház, Jhó’ácház, řec. Ióachas, lat. Ioachaz, bibl. č. Joachaz (vládl do roku 798). Za jeho vlády dosáhli suverenity nad Israélem králové Aramu-Damasku Chazá’él (cca. 850 až 800) i jeho syn Bar-Hadad III.: Jóácház byl jejich poplatným vasalem, posléze assyrským, viz rok 800.

 

814:

v júdském Jerúsalému bylo započato s opravou a obnovou Jahweho chrámu zanedbávaného v polytheistické éře. Poté zemřel ve věku údajných 130 let velekněz Jahweho kultu Jhójádá'/Jójádá' (srov. rok 842 a 836). Vzápětí vypukla válka s Chazá’élem z Aramu-Damašku, který se zmocnil kontroly nad Israélem, dobyl a vyvrátil Gat ve Filistii (viz rok 1200) a oblehl Jerúsalém. Júdský král Jóáš se vykoupil pouze vydáním chrámového pokladu a všeho zlata v Jerúsalému.

 

kolem roku 810:

Lykúrgova eunomiá v Lakedaimonu bývá novodobými historiky kladena do rozmezí let 830 až 810, ne-li do roku 754 (srov. roky 886 a 610). Tato událost může souviset s datem dobytí Amykel/Amyklai (?), neboť Sparťanům se nabídla možnost rozdělit dobyté půdy („revoluce potřebuje prostor“). Lykúrgovým nejbližším pomocníkem při prosazování reforem ve Spartě byl Arthmiadés. Rozdělili prý Lakóniku na třicet tisíc stejných pozemkových dílů a okolí Sparty pro samotné Sparťany na dalších devět tisíc dílů/klérů. Kléry nebylo možné prodávat, pouze dědit; viz ovšem revoluční změnu Epitádeovu roku 400 a reformy roku 243 a 227. Lykúrgos zavedl peníze ze železa bez obsahu stříbra (první "peníze" doloženy až c. 640, viz), prý zavedl společné stravování (fiditie, na Krétě se jmenovaly andrie).

Lykúrgova postava je polomýthická a datace pouze hypothetická. Zemřel prý dobrovolnou smrtí hladem, podle jiných namluvil Sparťanům, že jeho reformy jsou příkazem delfského Apollóna a že ještě musí s bohem konsultovat další, takže do svého návratu nesmějí nic změnit; na to přísahali. Odplul však na Krétu a zde v exilu též zemřel: své ostatky nakázal hodit do moře, aby se snad část jeho nedostala zpět do Lakedaimonu, kde by pak mohli říci, že jsou přísahy zproštěni, neboť je zpět. Jediným Lykúrgovým synem prý byl Antióros, a ten zemřel bezdětný.

 

819 v Latiu v Albě Lonze padl ve válce král Aventinus Silvius (od 856) a nástupcem Proca Silvius, řec. Prokás (vládl do 796).

 

************************************************************

809. - 800.

 

804:

v Egyptě přivzal první král Dvacáté třetí dynastie Pedubast I. za spoluvládce svého syna (?) jménem Juput I. (krátká vláda; srov. rok 818).

 

809:

V Assyrii uskutečněno první z osmi polních tažení za Adad-néráriho III. proti Médům. Druhé tažení viz rok 800.

808:

tažení Adad-néráriho proti Guzáně (jediné za jeho vlády), kterou obsadil a učinil z ní assyrskou provincii.

807 a 806:

dvě válečné výpravy proti Mannajům

806:

v Aššuru složila Šammuramát regentství za svého syna Adad-néráriho III. (srov. 811), který od nyní vládne sám (do roku 782). Obnovil mír s Babylónií, odvedl zpět do vlasti zavlečené Babylónce a do hladovějící země posílal potraviny (srov. rok 811)Za jeho vlády začali pozvolna ukrajovat z královské moci guvernéři, správci provincií. Díky darům půdy a svým posicích se několik z nich v podstatě dostalo do postavení autonomních dynastů v rámci Aššurovy říše:

Nergal-ériš, guvernér/šakin máti provincie Rasappa/nemusí být pozdější Resafa, Sergiúpolis, arab. ar-Rusáfa, a po roce 797 také Chindánu, byl limmu roku 803 a 775 a jeho doména se téměř kryla s územním rozsahem bývalého státu Chanigalbat (Mitanni); podnikal vlastní válečné výpravy, po něm zde úřadoval Palil-ériš, guvernér Némed-Ištary;

Bél-tarsi-ilúmma, guvernér města Kalchu, byl epónymním úředníkem (limmu) roku 797 a byl ša réši/palácový úředník (vykládáno jako eunúchos), šakin máti/guvernér a klínopisný písař/tupšar;

Mannu-kî-Aššur, guvernér Guzány (Tell Halaf; cf. rok 808), byl limmu roku 793. Turtánu krále Adad-nérári III. byl Šamší-ilu a kromě toho, že velel říšské armádě, byl správcem chrámů, guvernérem/šápir mát Chatti/Syrie, Guti, Namri, (srov. rok 782 a 773; jeho hrob nalezen roku 1989 v Nimrudu/Kalchu). Zůstal turtánem všech Adad-nérárího (III.) synů a zemřel někdy krátce před revolucí proti poslednímu z nich Aššur-nérárimu V., viz rok 746. Byl patrně mužem na svém místě, který dokázal zabránit rozpadu říše a je zajímavé, že si půl století udržel neohroženou posici u dvora; nic bližšího o něm nevíme. 

Král stavěl v Kalchu a v Ninúji/Ninive (chrámy pro Nabua), restaurační práce dal vést v Kár Salmán-ašaréd.

 

805 až 804 (a 803 až 802?):

Tažení Assyřanů proti „osmi králům země Chatti“, tj. do severní Syrie. Poslušnost Aššurovi tehdy odmítli prokazovat především Ataršumki, syn krále Adramu v Arpadu (Bít Agúsi), a Urikki z Qúe. Všichni byli Syrochetité, povstání se ale nezúčastnili vládcové Kummuchu a Karchemiše. Král Ušpiluluma z Kummuchu Assyřany pozval a Adad-néráriho do války doprovázela (sic) Šammurámat, "hlavní manželka/mí.e.gal krále Šamší-Adada, krále Assyrie, matka Adad-néráriho, silného krále, krále Assyrie". V bitvě v Paqarchubúni Assyřané s mladým Adad-nérárim zvítězili a nové mírové podmínky obnovily vasalské vztahy místních vládců k Aššurovi. Mimo jiné byla uzavřena nová hraniční smlouva mezi králi Qalparundou/Chalparuntijaš z Gurgumu, synem Palalama, a Ušpilulume z Kummuchu. • Ušpiluluma je pravděpodobně chet. jméno Šuppiluliumaš. Jeho manželka (?) se jmenovala Panamuwatiš.

V této době vládl v Karchemiši král Jaririš (dříve čteno Arariš), jehož nástupcem byl Kamaniš. Před Jarirem vládl Astiruwaš.

V Arpadu, v sídelním městě státu Bít Agúsi/aram. Bajt Guš, vládl po Attaršumkim jeho syn Matí-ilu/Matí’ilu. Attaršumki/Attar-šumqa rebeloval proti Aššuru již za Šamší-Adada V. Po znovudobytí země Assyřany se Bít Agúsi dostalo do postavení protektorátu turtána/tartána Šamší-ilu. Tehdy byly také stvrzeny nové hraniční smlouvy mezi Arpadem a Hamatem, jakož i mezi Kummuchem a Gurgumem. Mati'ilu uzavřel též smlouvu s jistým BR G'YH/Bar-ga'ja z neznámého města/státu KTK, jejíž aramajský text se uchoval na stéle z as-Safíry u Halabu, ale zůstává záhadou, o jaký subjekt syrské politiky se jednalo, když Bar-ga'ja vystupuje jako Matí'ilův protektor. 

V Sam’alu kraloval Panammu I. spolu se svým synem (?) jménem Bar-sur.

 

801:

první výprava Adad-néráriho Assyřanů proti zemi Chubuškia (z celkově čtyř; srov. rok 791).

800:

druhá výprava Adad-néráriho proti Médům. Podle řeckých a armenských kronik vládl Médům od t. r. nebo od roku 808 jako první z řady králů jistý Arbakés/Varbakés, po něm od roku c. 780 do roku 760 Mandakés, viz dále tam. Jejich assyrská jména známa nejsou, třebaže beze sporu byla jejich panování cílem Aššurovy agrese. 

Varbakés podle armenského kronikáře Mosea z Chorény korunoval prvního "armenského" krále Paruira, Parujra/Paruyra, syna Skajordiho. Mandakovým současníkem byl druhý armenský dynasta Hračia/Hračja, Hračya, následovali Farnovas/Farnavaz, Pačuič/Pačujč, Pačuyč, Kornak, Favos, současník Fraortův, po něm Hajk II./Hayk n. Haykak. Současníky médského krále Astyaga/arm. Ašdahak (c. 585-550) byli "Armeni" Erovand/Jervand, řec. Orontés, který vládl krátce, a Tigránés označovaný kronikářem za Velikého: nicméně ani o něm ani o dalších jmenovaných není odjinud nic známo a v jejich existenci se v moderní době pochybuje, srov. jeho roli u roku 556. Hračia si údajně u Nabû-kudurrí-usura II. po dobytí Jerúsaléma vyžádal jednoho ze zajatců, usadil ho ve své zemi a od něho vzal začátek prý armenského a gruzínského knížecího a královského rodu Bagratovců/Bagratidů, který žije dodnes a dodnes nárokuje královládu nad Gruzií.

kolem roku 800 (?):

po dlouhých válkách, vedených od roku 853, bylo konečně Assyřany porobeno n. dobyto centrum státu Aram-Damašek, přesný údaj neznáme (někdy v rozmezí let 805 až 796?, viz hlavně tam). Ze zemí Chatti a Amurru vybral král dva tisíce talentů stříbra, jeden tisíc talentů mědi, dva tisíce talentů železa a od vládce Damašku Marího tři tisíce pestrobarevných oděvů/lubultí birmé, jiný z nápisů o Marím, tedy asi Ben-Hadadovi III., říká, že z Damašku vydoloval 2300 talentů stříbra, dvacet zlata, tři tisíce mědi a pět tisíc železa (zřejmě se vztahuje k roku 796?).   

V téže době, během tažení Adad-nérári III. na západ do oblasti Libanonu, kde v horách dal pokácet sto silných kmenů pro stavbu svého paláce a chrámů, se opět staly assyrskými tributními vasaly konfederace Tyru a Sídónu a s nimi král Israéle Jóácház/ass. Iuasu Samerinája, viz rok 814. 

 

801 n. 800:

v Makedonii začala vláda prvního krále argívské (tj. z Argu, též argejské) dynastie Karána (do roku 770). Podle jiných tradičních chronografických údajů se Karános stal králem roku 814. Jeho bratr Feidón (I.), podle jiné verse otec, viz rok 1266, byl králem v Argu a na cestu za královstvím mu dal své lidi a k tomu mnoho dalších Peloponnésanů (podle jiné tradice ho vyhnal, popř. sesadil a vyhnal). S pomocí krále Orestů, jméno neznáme, Karános zlomil též odpor Eordanů a v budoucí Makedonii, jejíž jádrem se stala Émathiá, založil své residenční město Aigai/c. "Kozy" (není-li to dílo pozdější, viz rok 695). Jeho severním sousedem byl v Európii jinak neznámý král Európos (souvisí se jmény Almópů, tedy Almópií a Órópem, Seleukovým rodištěm?).

Dorazil tehdy Karános do země v děšti a mlze a se svými lidmi pokračoval nepozorován za stádem koz, jak mu kdysi ukládala věštba; znamení kozy zůstalo též jeho polním znamením. Byl prý jedenáctým potomkem Hérákleovým, sedmým po Témenovi, viz rok 1266. Dynastie Argovců vládla v Makedonii až do roku 310; podle rodu by bylo vhodnější říkat dynastii Témenova n. Hérákleova. O makedonských začátcích a vývoji pojmu viz s. v. Makedonie. 

O Feidónovi (I.) se tradovalo, že byl prvním, kdo vymezil na Peloponnésu míry a váhy; srov. nejasnosti o tom, kolik bylo Feidónů Argívských, k tomu rok 863. Roku 748 snad následoval Feidón II., který se asi jako první z jmenovců pustil do Élejských, viz dále tam a roku 680. 

 

c. 800: ve střední Evropě mizí pozdně bronzová kultura lidu popelnicových polí existující od roku c. 1300, viz tam a roky 1100 a 775. Na její místo nastoupila povětšinou železná kultura hallstattská, č. halštatská (do c. 450, viz tam), spojovaná s Kelty. 

 

kolem roku 800:

ve východní Africe v oblasti Velkých jezer někdy v této době doložena železná kultura Urewe. Trvala do c. 800 n. l., nižní datace klade její začátek do c. 500. Jejími nositeli byli migrující Bantuové, kteří se do doby c. 500 rozprostírali od Čadského jezera po střední a východní Afriku, v povodí Konga a horního Ponilí. Asi po c. 300 n. l. podél pobřeží dorazili Bantuové do východní části dnešní Jižní Afriky. Viz rok 2000 a v indexu s. v. Bantu. Sounáležitost jednotlivých skupin hovořících bantuskými jazyky se nevytvořila.   

v Indii skončilo období, během něhož povstali bráhmani (od roku cca. 1000). Až do roku 600 vznikaly áranjaka, předbuddhistické upanišády a nejstarší literatura súter. V této době také na severozápadu Indie končí závěrečné období vzniku vedské literatury (od cca. 1200).

c. 800 až c. 200 př. n. l., popř. 400 n. l. v Peru kultura Paracas s prvními geoplyfy; c. 200 př. n. l. na ni navazuje jižněji položená na severním okraji Atacamy kultura Nazca, viz v indexu s. v. Peru