1199-1150

1199. - 1190.

 

1198:

v Egyptě zemřel Setnacht (vládl od c. 1200). Králem jeho syn Ramesse III., v celé délce Ra-mes-su-heqa-Junu/"Vládce Héliopole, Ra ho zrodil" jako User-maat-Re-meri-Amun, Hor Ka-nechet-aa-nesit, řec. snad Úsimarés (do 1166; jiná chronologie: c. 1194-1162 n. 1186-1155, srov. rok 1223). Poštěstilo se mu být posledním z velkých egyptských válečníků na trůnu, za jehož vlády se mimo jiné odehrála trojská válka. Během první čtyř let vlády podřídil své moci celou zemi, zřejmě dokonal práci svého otce, viz rok 1200.

Hlavní jeho královnou byla Isettahemdžert/Iset Ta-Hem-džert, dcera jisté Habasilaty, resp. Hem-džerty/Hem-nerdženty, Asiatka pravděpodobně ze Syrie. O druhé manželce Titi, asi sestře krále, mnoho nevíme, o třetí Tij n. Teje a jejím synovi viz rok 1166. Ramesseovými dětmi byli Amun-her-chepešef (st.), Ramesse-merit-Atum alias Ramesse IV., Cha-em-Waset, Ptahův kněz, Amun-her-chepešef alias Ramesse VI. (synové asi Isettahemdžerty), Set-her-chepešef alias Ramesse VIII., Pa-Ra-her-chepešef, Mentu-her-chepešef a syn Tije neznámého jména, aktér puče proti otci, v protokolech vyšetřovacích jmenován jako Pentawer, Pentaweret/Pa-en-Ta-weret, "Náležející bohyni Taweret/Velké".  

1194 porazil koalici Libyjců, Mešwešů/Mašwešů/Ma a jinak neznámého národa Seped, která vpadla do Delty, viz jejich porážku Merneptahem roku 1233. Kde se tak stalo a v jakém rozsahu, nevíme. Následovaly pro Egypt dva roky míru.

1191 všeobecný útok mořských národů na Egypt, které 1200/1199 zničily státy a zpustošily země: Chatti, Amurru, Kizzuwatna/eg. Qode, Karchemiš, Arzawa a Alašiju. Odtud se konfederované (?) národy n. smíšené hordy Pelesetů/Filistů, Čekerů (Teukrů?), Šeklešů (Sikelů?), Šerdenů (Sardů?), Wašašů/Wešešů a Denjenů (Danaové z Íliady?) pustily podél syrského pobřeží k jihu, vyvrátili nejpozději c. 1185 Ugarit a Alalach se zemí Mukiš; viz o konci Ugaritu u roku 1200. Hlavní ležení drželi migranti v Amurru. Kdo invasi velel na moři a kdo na souši, zda a jak byla organisována, nevíme. O Filistech viz roky 1400 a 1200.

Egyptská pozemní armáda roku 8 královy vlády zadržela nepřátele doprovázené kolonami volských spřežení s rodinami a majetky ještě v Palaistíně/eg. Džahi. Před pobřežím Delty nebo již v ní byla Egypťany zničena flotila nájezdníků na souši i vodě, egyptský kontakt se Syrií nebyl přerušen. Pro Egypt následovaly dva roky klidu, viz dále rok 1188, král získal pro své monumentální stavby tisíce zajatců.

Na palestinském pobřeží se z útočících národů usadili pouze Pelesetové a Čekerové zabývající se piraterií a jejich hnízdem se stal přístav Dór/Dóry. V Gezeru se Pelesetové-Filistové udrželi do roku c. 975, srov. tam, 1200 a rok 735. 

Ramesse III. se vypravil či vyslal do Púntu, kamsi na novodobé somálské pobřeží, námořní obchodní výpravu, dal kopat měděnou rudu na Sínaji.

Stavební činnost Ramessea III.: zádušní chrám v Medínet Hábu (Madínat H., „Hapuovo město“) a v Karnaku, chrám Sutechovi v Per-Ramesse. Pochováni s ním leží synové Paraherwenemef, Setherchepešef, Chaemwaset, Ramesse-merit-Atum a Amunherchepešef (st.).

Z doby Ramessea III. pochází dosud nejdelší známý papyrový svitek: „Velký Harrisův papyrus“ (pojmenován podle sběratele Anthonyho Charlese Harrise, od roku 1872 v Britském museu) má 41 metrů a 1500 řádků textu. O nejstarším evropském papyru („z Derveni“) z doby kolem roku 340 viz v indexu pod kniha.

Z Dvacáté nebo Dvacáté první dynastie pochází literární dopis exkněze chrámu Amun-Rea v Héliopoli/Junu Wermaje, syna Huniho, svému příteli a dvornímu písaři User-maat-Re-nachtovi o tom, jak byl zbaven úřadu, majetku, vyhnán a jak v provinciích na venkově vykořisťují úředníci malé lidi. Námět je asi z doby kolem roku 1300, papyrus Puškinova musea č. 127 z doby kolem roku 1000. Zoufalec skončil v oase Kenmet v Západní poušti/dn. al-Chárga (Cháridža) a ad-Dáchla. Nelze určit, zda šlo o autentický příběh nebo o královskou propagandu.

 

1191:

po nájezdu mořských národů obnovilo kanaanské obyvatelstvo Sídónu město a zřejmě i stát (viz dále rok 990).

 

1198:

v Assyrii zavládla nespokojenost s válečnými náklady krále, z toho propukla revolta šlechty proti Tukulti-Ninurtovi I. (vládl od 1235; srov. Babylón). Při armádní vzpouře vedené jeho vlastním synem byl král obležen ve svém sídelním městě Kár Tukulti-Ninurta, tři kilometry severně od Aššuru na levém břehu Tigridu. Zde byl pučisty zavražděn a jeho syn Aššur-nádin-apla/Aššur-nádin-apli se posadil na Aššurův trůn (králem do 1194). Podle jiných pramenů se Tukulti-Ninurtův vrah a nástupce jmenoval Aššur-násir-apla, který vládl krátce roku 1198 a teprve po něm přišel na Aššurův trůn jeho bratr Aššur-nádin-apla (a vládl do 1194).

Aššur-nádin-apla se tituloval jako král všech lidí, všech králů/šar šarráni, ale také jako šákin Enlila/pověřenec Enlilův a iššak Aššur/ensi Aššurův. Za něho změnil Tigris přes městem koryto a pro návrat řeky na staré místo zasvětil král svou sochu před městem; jak to dopadlo, nevíme.   

Babylónský král Adad-šuma-usur se pokusil s armádou v Aššuru po smrti Tukulti-Ninurty intervenovat, ale během tažení vypukl v armádním ležení požár a nějaká hromadná nákaza (mor?). Roku 1194 už byl Adad-šuma-usur úspěšný a krále Aššuru Aššur-nádin-apliho (vládl od 1198) sesadil. Králem učinil dalšího z Tukulti-Ninurtových synů Aššur-néráriho/Aššur-nárárího III. (vládl do 1188). Za spoluvládce měl svého hlavního ministra/sukkal rabû (tedy wezíra) a zároveň "korunovaného" vládce v churritském Chanigalbatu jménem Ilu-chaddá/Ilí-padá, potomka krále Eríba-Adada I. Oba používali královského titulu a byli vasaly Babylónu.

Jiná možná assyrská chronologie:

1208 zavražděn Tukulti-Ninurta I. (vládl od 1245)

do 1204 vládne Aššur-nádin-apla

do 1198 vládne Aššur-nérári III.

do 1193 vládne Ellil-kudurrí-usur

do 1180 vládne Ninurta-apil-Ekur

do 1134 vládne Aššur-dan I.

 

1198:

podle jednoho starého chronografického údaje se Israélci dostali do područí Ammónitů, viz ale rok 1206. Tato doba byla později Israélci spojena s „dobou soudců“ (viz rok 1444). Od 1192 jim po Jáirovi/řec. Iairovi prý vládl Ibsán/řec. Abaissan, lat. Esebon, od 1185 pak soudce Ajalon n. Elón/řec. Ailóm deset let, pak prý Abdón.

 

1195 podle téže chronologie zemřel ve věku 52 let Héráklés, resp. byl pozdvižen na Olymp; srov. ovšem vyšší chronologii roku 1281 a 1266, kdy se měl podle této verse dostat mezi Olympany.

 

1193:

vypukla trojská válka (trvala do 1184; srov. také roky 1218 a 1209). Hellénové pod vrchním velením Agamemnona Mykénského zahájili obléhání Ília-Troje. Trojský vládce Priamos odmítl vydat Helenu, manželku Agamemnonova bratra Meneláa, krále ve Spartě, uprchlou či unesenou trojským princem Paridem alias Alexandrem. Válka je námětem nejstaršího evropského epu Ílias, jehož autorství z doby o c. tři staletí později je vedle Odysseie o návratu jednoho z mykénsko-hellénských bojovníků domů přičítáno Homérovi.

Z historicky významných hellénských státních útvarů před Íliem podle kanonisované verse Íliady nevynikali Thébané vyvrácení c. 1198 válkou epigonů "sedmi" (jen jako součást Boiótů), z Messéňanů jen Pylos, role Athéňanů byla nepatrná. Ve výčtu spojeneckých oddílů před Troiou ("lodní katalog" ve druhém zpěvu Íliady) chybějí též ostrované z Kyklad a Severních Sporad, dílem proto, že nebyli v mykénské éře Hellény (Lesbos, Lémnos) a před trojskou výpravou byli Acháji dobýváni. Spojenci Priamovými byli dynastové z celé západní Anatolie a z Thrákie; ostatně Priamovou manželkou byla Hekabé, dcera krále Frygů sídlících tehdy již z části v Asii, resp. podle jiné tradice Thráků. 

Jako první akci celé Hellady (tehdy to bylo teprve lokální ovšem kmenové označení) byla válka brána Hellény po celé své dějiny a nikdy nepochybovali o tom, že k ní došlo. Literární válka bývá dávána do souvislostí s migrací mořských národů a s protichetitskou koalicí Arzawy, srov. roky 1220 a 1200). Západní Anatolie byla v chetitské éře lidnatá a odchod celých kmenových skupin přes moře nebo podél pobřeží Levanty mohl lákat loupeživé mykénské Hellény. Že to byla velmi bouřlivá doba lze vytušit z neobvyklých návratů od Troje domů a v řadě případů i z krvavých konců hvězd Homérova epu. Některá trojská bloudění, například Meneláovo přes Kypr, Foiníkii a Egypt domů do Sparty, lze též pokládat za itinerář pirátské výpravy. Návraty/Nostoi héróů vedly též k zakládání měst v Pamfýlii, Kilikii, na Kypru, v jižní Itálii, dokonce v Etrúrii (Písy, dn. Pisa), naopak útěk Trojanů, části královské rodiny, skončil v Latiu a po staletích dospěl k založení Říma, srov. rok 1184. 

 

1191:

v Sikyónu kraluje po Pelasgovi (od 1211) Zeuxippos (do 1160).

 

************************************************************

1189. - 1180.

 

1188:

v Egyptě vpadli do Delty opět libyjští Mešwešové, srov. rok 1191. Zprvu měli úspěch, ale králem Ramessem poraženi a z Delty, pravděpodobně kromě její nejzápadnější části, vyhnáni. Vůdce Libyjců Mešer či Mešešer byl zajat a popraven stejně jako jeho otec Keper, který přišel orodovat za synovo propuštění. Konec vlády Ramessea III. byl ve znamení míru v zemi a bezpečných cest. Na nápisech se sice chlubil, že podnikal vítězné armádní výpravy do Syrie a dokonce do země Chetitů, ale všeobecně se předpokládá, že to je chlubivost na stěnách chrámu jeho kultu v Tahut, thébské nekropoli, arab. Madínat Hábu, s údaji převzatými z nápisů Ramessea II. Výstavnost kultovního místa dosvědčuje, že země se hospodářsky pozvedla a shodou okolností patří k nejlépe zachovaným egyptským chrámům. 

 

1188:

v Aššuru vypuklo povstání proti králům Aššur-nérárimu III. a Ilu-chaddá (vládli od 1194). Babylónští vasalové byli svrženi Ellil-kudurrí-usurem (vládl do 1183), nová válka s Babylónem.

1183 v bitvě Assyřanů s Babylónci padl král Babylónu Adad-šuma-usur (od 1219, k bitvě ale mohlo dojít podle jiné chronologie již 1189??). Těžce raněn byl také Ellil-kudurrí-usur a v jedné z pevností Aššuru byl zavražděn, srov. však jinou versi zde níže. V Aššuru vyneslo povstání na trůn Ninurta-apal-Ekura, syna Ilu-chaddáho/Ilí-padáho, který přivedl vojsko z válečného tažení domů. Ninurta-apal-Ekur se přes mocensky choulostivou situaci Assyrie tituloval jako král veškerenstva a král Aššuru/šar kiššati u šar mát Aššuri (do 1180). Jeho dcerou byla velekněžka Muballitat-šéru'a (?). Zda Ilu-chaddá patřil do Adasiho panovnického rodu, srov. rok 1700, nevíme, lze to předpokládat. 

1180 po smrti Ninurta-apal-Ekura se stal vládcem Aššur-dan/Aššur-dán I., jeho syn (do 1134). Tituloval se jako otec. Nápisně z jeho vlády doložen chrámový písař Šamší-bél, tupšar bít ilim, syn Nergal-nádin-achiho s touže profesí, oba působící v Ištařině kultovním komplexu E-gašan-kalamma v Arba'ilu/hellénistické Arbély.  

 

1183:

v Babylónu podle jedné kronikářské verse, zachované texty jsou velmi fragmentární, skončila vláda Adad-šuma-usura na bojišti, viz zde výše (vládl od 1219; srov. s osudem svého předchůdce Adad-šuma-iddiny). Podle jiného výkladu napadl Adad-šuma-usur s babylónským vojskem Enlil-kudurrí-usura a v poli ho porazil. Assyrští velmožové svého králi zajali a vydali ho i s přeběhlíky Adad-šuma-usurovi, který pak vytáhl na Babylón, kde se k moci dostal neznámý pučista, "syn nýmanda" (podle jiného doplnění ztraceného textu se tak stalo v Aššuru a "nýmanda" zbavil moci Ninurta-apal-Ekur). Usurpátor byl revoltou sesazen a Adad-šuma-usur, syn jistého Dunna-Sacha, dosedl zpět na Mardukův trůn, ale to asi jen na krátkou dobu.

Po něm se stal králem Kassita Meli-Šichu, resp. Meli-Šipak, údajně syn (?) Kurigalzua nebo spíše (?) Adad-šuma-usurův (do 1174). Nejsou doklady pro žádnou zahraničně politickou činnost; za jeho vlády vyvrátili snad Aramajové na Eufrátu Emar (v římské éře povstal opodál Barbalissos). Melišipakova dcera Chunnubat-Nanná byla velekněžkou měsíční bohyně Nanná/Nannája.

 

1180:

V Anatolii neznamenal zánik chetitské říše konec chetitským dynastům. Jistý Chartapu, možná potomek Kurunty, dynasty v Tarchuntašši, viz rok 1220, se na nápisech (národní park Kızıldağ v provincii Isparta) tituluje jako velký král a říká o sobě, že je potomkem Muršilovým. Dobu jeho vlády neznáme, snad se udržel v oblasti budoucí jižní Frygie/Pisidie do c. 1150, viz též rok 1165-1160. Jeho vrstevníkem asi byl v Karchemiši jiný potomek chetitského královského rodu Kuzi-Tešub, syn Talmi-Tešuba, viz rok 1230. Kuzi-Tešub vládl též Melidou/hellénistickou Meliténou. 

 

1180:

v Elamu skončila vláda krále Challutuš-Inšušinaka (od c. 1222). Následoval jeho syn Šutruk-Nachchunte I. (do c. 1159). Obnovil moc federativního království, Elam byl hlavní mocností kolem dn. Perského zálivu a ve východním Íránu, viz jeho válku o babylónský trůn, který si nárokoval, roku 1160 a pád říše roku c. 1116. Ženat byl s dcerou babylónského krále Meli-Šichua. 

 

1182:

v Israéli zemřel soudce Gid'ón/Gedeón (soudil a vládl od 1206). V nástupnictví se prosadil syn Abi-melech/Abí-melek, řec. Abimelech (do 1179). Po dohodě s bratry své matky žijícími v Šechemu/dn. Náblus, tehdy městě kanaánském, od nichž dostal i peníze na boj se svými bratry, dal dohromady oddíl ozbrojenců a vytáhl do Ofry/řec. Efratha, lat. Ephra, sídla Gedeonova. Zmocnil se všech svých sourozenců, prý na sedmdesát bratrů, a všechny je popravil. Jediný unikl Jóthám, řec. Ióatham, bibl. č. Jotam, a zmizel z biblických dějů.  

 

1184:

7. dne před koncem thargéliónu (xi. měsíc athénský), tj. asi před polovinou června, padla Ílion-Troiá (tak podle Eratosthena; obléháno od 1193). Archeologicky konec vrstvy Troja VII.a (její vyšší chronologie c. 1250). Město zjevně nezaniklo, část populace v něm přežila (vrstva VII. b). Posléze dorazili migranti, ale původní obyvatelstvo ve městě stále žilo dál. S hellénskými osadníky přetrvalo do hellénismu a stalo se dokonce „kultovním“ místem Římanů, viz rok 240. 

První literární evropskou narážku na efekt zatmění slunce v Evropě, ekleipsis, nalézáme ve 21. zpěvu Odysseie, kde básník podává slova věštce Theoklymena děsícího naduté ženichy Pénelopy hrůzou z pomsty Odysseovy (na Ithaku se vrátil dvacátého roku od začátku své cesty do války, tedy roku 1173). Jejich těla prý zahalí tma, všude bude plno mrtvol a „slunce zhasne na nebi a rozprostře se zlá tma.“ Nejde-li o věštebnou visi, měl podle astronomů Homér zaznamenat zatmění z 16. dubna 1178 (NASA), čímž by se verifikovalo datum pádu Ília roku 1184, nikoli již 1250, jak se často domnívají archelogové, a otevírá též možnost datace konce města do roku 1188.

Rok dobytí Ília, Troje či Tróady je v CSD veden podle Apollodóra z Athén, autora nedochovaných veršovaných Světových dějin, a Eratosthena z Kýrény (viz předmluvu), kteří kladli válku do let 1193 - 1184. Podle Apollodóra pak "návrat Hérákleovců" nastal roku 1104 a první počítaná olympiáda se udála roku 776.

Existují však i jiné tradiční údaje: kronika tzv. Parského mramoru uvádí jako datum dobytí města rok 1208, viz tam, Diodóros rok 1183, křesťanský chronograf Eusebios rok 1182, podle Hérodota se tak stalo kolem roku 1260; Sósibios ze Sparty, který svou chronologii sestavil za Ptolemaia Filadelfa, kladl dobytí Ília do roku 1171.

Jiná datace: v době východu Pléiad, tedy po 27. květnu, podle Aischylovy zprávy Tr. padla při západu Pléiad, tzn. do 14. září, podle jedné římské verse se tak mělo stát 8. prosince, podle jiné 25. června 1184 (a. d. viii. Kal. Iul.), nebo dvacet dnů po slunovratu, tj. asi 10. července apod.

V římské tradici po pádu Ília překročil bájný prapředek italských Římanů Aineiás, syn Anchísův a Afrodítin (lat. Aenéás), se svými lidmi Helléspontos v čase podzimní rovnodennosti, tj. kolem 23. září, a v Thrákii přezimovali. Aineiás patřil s Anténorem, otcem jedenácti kluků, mezi trojské velmože, kteří radili k vydání Heleny a k míru, což Helléni po dobytí města honorovali jejich volným odchodem. Anténorovi pestré pověsti trojského cyklu přičítají založení nové Troje na ruinách staré, podle jiných založil Kýrénu, podle dalších v čele paflagonských Venetů/Henetů založil v Popádí Patavium. Ovšem také mu přičítají zradu Ília a vítězní Achaiové za to odměnou ochránili jeho rodinu a majetek. 

Aineiás se cestou přes Délos, Kythéry kolem Hellady zastavil v Dódóně a na severozápadu Sicílie (podrobnosti vylíčil ve své první knize Římských starožitností Dionýsios z Halikarnássu s přidáním rodokmenů bohů, héróů a albánských králů, aby dokladoval hellénský původ římských prapředků; dokonce "věděl", že Římané posléze hovořili jazykem smíšeným z řečtiny a čehosi barbarského). Nakonec se Aineiás vylodil v kraji kolem Laurenta v ústí říčky Numika/Numicus na místě zvaném Troiá jižně od budoucího Říma na území Aboriginů, jimž vládl král Latínos/Latinus, syn Faunův, jak se tak říkávalo; jiné podání Latínova rodokmenu viz roku 534. 

Buď se chtěl král Trojanům bránit bitvou a byl poražen, nebo se s Aineiou dohodl: výsledkem bylo, že mu Latinus povolil založit si na aboriginském území osadu a dal mu proti vůli manželky Amaty svou dceru Lavinii za ženu. Aineiovo město se jmenovalo po ní Lavinium a od první hodiny mělo nepřátele. Král aboriginských sousedů Rutulů Turnus, panovník v Ardeji, jemuž Amata slíbila Lavinii už dávno, vytáhl do pole proti aborigino-trojské koalici. Byl poražen, ale Latinus padl. Po něm se spojení latinští Aboriginové a fryžští Trojové začali nazývat Latiny.

Aboriginové přitáhli do pobřežního kraje nazývaného později Latium ze sabínské Reate, když odtamtud vyhnali Sikely/Sikuly, jejichž příbuzní se později podíleli na vpádu "mořských národů" do Levanty. Italští Sikelové pak putovali na jih, až se kolem roku 1035, viz tam, přeplavili na ostrov, jehož zprvu západní (!) část dobyli na Sikánech a po nich se dodnes jmenuje Sikelia, Sicílie. Sikelové byli v podání starých historiografů nejstaršími známými obyvateli pozdějšího Latia. Aboriginové obývali původně Apenniny, podle jiné tradice byli rovněž potomky Arkadů stejně jako Oinótrové na jihu poloostrova, s nimiž dorazili z Peloponnésu, vide v indexu s. v.

Střediska Aboriginů/řec. Aborigínes ležela kolem Reate/dn. Rieti, když odtamtud vyhnali Umbry. Část Pelasgů, kteří žili v pozdější Thessalii, odkud byli vypuzeni Thessalem, viz rok 1124, migrovala do Itálie, viz v indexu s. v. Pelasgové. Usadili se mezi Aboriginy a společnými silami v dlouhých válkách vypudili Sikely z Latia a Kampánie. Podle jedné historiografické tradice patřili Pelasgové rovněž mezi peloponnéské Hellény, podle jiné byli P. nazýváni též Tyrsény/Tyrrhény, v Itálii Etrusky, další autoři uváděli, že to bylo označení pro barbary-Nehellény. Podle počtů zprostředkovaných Dionýsiem z Halikarnássu založil Romulus své město šestnáct generací od pádu Ília, tedy c. 784 (při generaci o 25 letech), nebo až roku 704 (generace à třicet let).     

Poražený Turnus se utekl o pomoc k Mezentiovi/Mesentiovi, králi etruského města Caere/Kairé. V nové bitvě byla rutulsko-etruská koalice v poli poražena, Aineiás zabil v boji Turna, ale sám také padl. Pochován byl nad řekou Numicus. Aineiás vládl v Laviniu pouze tři roky (do 1177) a jeho nástupcem se stal syn s Kreúsou Askánios (vládl do 1141; jiná verse mýthu tvrdí, že Askánios byl též synem Lavinie, popř. že byli dva Askániové, jeden narozený v Troji, druhý v Latiu). 

Zhruba třicet let po vzniku Lavinia/dn. Pratica di Mare založil Askánios na lepším místě Albu Longu, viz rok 1177. V Laviniu stávalo Aineiovo kultovní místo, héróon, ze 4. století a hrobem ze sedmého. V něm sídlili penáti římského národa/penátés populí Rómání (řec. patróoi, genethlioi, ktésioi, mychinoi n. herkeioi) pravidelně navštěvovaní konsuly, praetory a diktátory při nástupu úřadu, aby jim a Vestě obětovali. Pocházeli též z Troie a podle jednoho starého religionistického záznamu byli shodní s bohy samothráckými s přívlastky theoi megaloi, theoi chréstoi, theoi dynatoi/bohové velcí, naklonění a mocní. Aineiás byl v Lanuviu uctíván jako Iuppiter Indiges/"Vzývaný domácí". První, o němž víme, že uvedl Aineiu jako zakladatele Lavinie, byl alexandrijský tragický básník Lykofrón z Chalkidy z třetího n. druhé století (pokud byl autorem zachované básně Alexandrá). 

 

c. 1180:

začíná pozdně helladské období III.c. Mykénská osídlení Acháje a Kefallénie před invasí (mořských národů?) rozšířena. Mykénská civilisace po nájezdech neznámých útočníků existovala beze změn dále. V keramice „closed style“. Mykénská keramika III.c se nalézá na Kypru a v Tarsu, další mykénská migrace na Kypr, srov. osudy homérovských héróů. Jaký byl vztah migrujících Achajů na Kypr s mořskými národy, známo není. První z Achajů kolonisovali po c. 1200 prázdný západ ostrova. Teukros zakládá Salamínu Kyperskou (o něm a jeho bratru Aiantovi viz v indexu s. v. Salamis), Amfilochos a Mopsos se usadili v Kilikii.

Dórské útoky vrcholící v "návratu Hérákléovců“ (vysoká datace; viz 1266, 1120 a 1104).

Keramika migrantů „granary class“. 

po 1180:

na Krétě obnoveny kontakty s Helladou (viditelné na stylu keramiky); jiných informací do c. 800 z nových poměrů na Krétě není. Rhodos udržuje obchodní styky s Attikou a Itálií; o jakou populaci šlo, nevíme. 

 

************************************************************

1179. - 1170.

 

1170:

v Egyptě 29. vládního roku krále Ramessea III. vypukla v dn. Dajr al-madína/Dejr el-medína první v historii známá stávka dělníků, kteří na stavbě královských hrobek trpěli hladem, neboť jim královská správa několik měsíců nevydávala „mzdu“ ve formě naturálií. Po dlouhodobě špatném počasí opanovala zemi drahota, vpády Libyjců směřovaly až do thébské oblasti, země již nebyla bezpečná, srov. rok 1188. O dalších stávkách viz rok 1140.

Se svými dámami hraje Ramesse III. senet (viz index pod hry) a prý zakládal zahrady a 541 vinici. Ramesse III. významně posílil moc kléru. Chrámům daroval obrovské majetky. Patřila jim pětina obyvatelstva Egypta a třetina obdělávatelné půdy, z toho čtvrtina byla v majetku Amun-Rea Thébského. Klérus byl osvobozen od daní a vojenské povinnosti, okolnosti, které na evropskou scénu zavedl až křesťanský monotheista Constatinus I. Král-stát přišel na Nilu o kontrolu nad financemi.

Amonovým veleknězem za vlády Ramesse III. byl User-maat-Re-nacht (zemřel mezi 1173 - 1166). Hodnost převzal jeho bratr Ramessenacht/Ra-mesu-nacht, synové správce královského majetku Meri-Basteta. Veleknězem byl ještě za krále Ramessea VI., možná ještě déle, srov. rok 1140. Úřad zůstal v rodině dědičný.

V dynastii Ramesseovců uvádí seznam panovníků zachovaný u Geórgia Synkella několik podobných řeckých jmen: Rhamesés, Rhamessomenés, Rhamesséseós, Rhamessamenó, Rhamessé Iúbassé a Rhamessé Úafron. Komu z králů je přiřadit, se můžeme jen dohadovat; kromě jmen a délek vlády o nich nevíme nic.  

 

1174:

v Babylónu zemřel Meli-Šichu/Meli-Šipak (na trůnu od 1183). Králem jeho syn Marduk-apil-iddina I. (bibl. Merodach-balaban I., do 1161), údajně syn neznámé nám Chetitky. Také jeho vláda byla bez válek (přesněji: nevíme o žádné).

 

1179:

v Israéli zemřel v poli soudce/vůdce Abi-melech, syn Gedeonův (od 1182). Následoval Thólá', řec. Thóla, bibl. č. Tol ze Šamiru v pohoří Efraim (do 1156). Abi-melech byl při dobývání městečka Thebez/Thebes, tak i řec., bibl. č. Tébes, těžce zraněn na hlavě kusem mlýnského kamene, který po něm hodila s obléhané věže jedna z obránkyň. Pro tuto ostudu se Abi-melech raději dal svým zbrojnošem zabít mečem. Srov. smrt épeirského krále Pyrrha roku 272.

1177 podle jiné kroniky soudcem po Labdonovi silák Sampson. Israéli v ten čas vládli cizinci.

 

V Helladě c. 1170 akmé Orestova, Agamemnonova syna, viz rok 1168. V Delfách zavraždil Orestés Neoptolema alias Pyrrha, Achilleova syna, manžela Hermiony, kterou mu pod Troiou zaslíbili Meneláos s Agamemnonem; podle jiných to byl Apollón. Orestés se s Hermionou pak oženil.  

 

V Latiu se po smrti Aineia (1177) stal králem v Lavíniu jeho syn Askánios (vládl do 1141). Lavínium kolem roku 1153 opustil a král založil pro spojené aborigino-trojské Latiny jako novou metropoli Albu Longu, viz tam.

 

************************************************************

1169. - 1160.

 

1166:

V Egyptě byl 32. roku vlády, 15. dne třetího letního měsíce, zavražděn Ramesse III. (vládl od 1198, datace dle jiných souvislostí prosinec 1186 - duben 1155), "harémový puč". Podle lékařské zprávy z průzkumu králova mumifikovaného těla roku 2012 měl Ramesse III. proříznuté hrdlo a nelze určit, zda zemřel okamžitě. Spikleci byli souzeni a pučisté popraveni. Spiknutí vedla druhá z králových žen jménem Tije/Tej, která chtěla z harému v Per-Ramesse s pomocí písaře jménem Pajri a řady dalších královských manželek, hodnostářů i armádních velitelů na trůn prosadit namísto určeného dědice Ramessea IV. svého syna Pentawere/Pentaweret (18 až 20). Pentawere, to nebylo jeho jméno, ale tak byl veden v soudních protokolech, viz v indexu s. v., byl odsouzen k zatracení paměti a k sebevraždě, tři soudy vynesly 38 rozsudků smrti, jak vyplývá ze zachovaných textů; někteří z odsouzenců přišli v procesu o uši a nosy. Princ zemřel oběšením/zadušením. Že je synem Ramesseho III., potvrdilo DNA identifikovaných ostatků "neznámého muže E" z ad-Dajr al-bahrí ("Severní klášter; Deir el-Bahari). Jeho tělo bylo zabaleno do ovčí kůže pokládané Egypťany za kultovně nečistou a tělesné orgány byly ponechány "pohřební službou" v těle včetně mozku. Procesní záznamy se uchovaly na jednom z papyrů uložených v Turíně. 

Žádnou významnou armádní akci nepodnikl, ve stavebních aktivitách Ramessea IV. s trůnním jménem User-maat-Re-setep-en-Amun/od druhého roku vlády Heqa-maat-Re-setep-en-Amun, Hor Ka-nechet-anch-em-maat(-neb-hebu-sed-mi-itef-Ptah-Tatenen) nestačil vyniknout, třebaže rozestavěl několik projektů. Přivlastnil si sochu Ramessea II., která donedávna stávala v Káhiře před hlavním nádražím (viz v indexu pod sedm divů). V hrobce měl Knihu nebes a cesta slunce po obloze navazuje na „astronomické“ stropy, viz rok 1319. V jednom z hymnů na královu osobu je zmínka o tom, že vrátil uprchlíky do jejich domovských měst, že jim dal svobodu. Znamenalo by to, že při nástupu na trůn (?) vyhlásil pro pučisty generální pardon (?). 

Jeho wesírem byl Nefer-renpet a ačkoli královskou rodinou kolovala zlá krev, byl nejvyšším úředníkem říše ještě za Ramessea VI.; podobně Mentu-em-taui, správce financí. Z jeho doby pochází nejstarší topografická mapa pořízená písařem Amennachtem, synem Ipujovým (zachována na jednom z turínských papyrů). Zabírá Wádí Hammámat s kamenolomy pro materiál na královské sochy, zlatým dolem a ubikacemi. O dílo byl asi zájem: v té době konali výpravy do pouště za kamenem Amunův velekněz Ramessenacht, kancléř Cha-em-tir a thébský starosta Amenmose. 

Jiný z papyrů uchovávaných v Turíně z této doby obsahuje nejstarší pornografické obrázky v literatuře, vyobrazení  tuctu sexuálních poloh, ojedinělý žánr zachované egyptské literatury, viz v indexu s. v. turínské papyry a sex (1). 

Když 1160 zemřel, následoval na trůnu blíže neznámý syn Ramessea IV. s jeho hlavní královnou, a pravděpodobně sestrou, jménem Duat-ent-Opet/Duat-ent-Ipet, Tentopet Ramesse V. (celým jménem Ra-mesi-su-Amen-chepešef) s královským jménem User-maat-Re-secheper-en-Re, Hor Ka-nechet-men-maat (na trůnu do 1156). O jeho činnosti nevíme nic. Za něho byl zapsán Spor Hora se Sutechem před pánem všehomíra a nástupnictví Usira, který trval osmdesát let a vyhrál ho Hor. Krvavý a mysticky nepochopitelný text z doby kolem roku 1160 je zachován na papyru Chestera Beattyho č. 1.

 

c. 1165 či 1160:

Muški, tedy Frygové (nebo koalice starého anatolského národa s Frygy), vpadli přes Tauros do assyrské provincie Alzi a Purukuzzi. S žádným odporem se nesetkali, usadili se tu a assyrskému králi platili tribut (srov. dále rok 1115, předtím 1200)Muški v letech 1200 až 1160, tj. v průběhu jedné generace, migrovali ze střední Anatolie do prostoru pozdější jihozápadní Armenie. Pokud v v této části Anatolie přežívala ještě nějaká chetitská území, fryžská migrace jim jistě udělal konec, srov. rok 1180. 

 

1161:

V Babylónii zemřel král Marduk-apla-iddina I. (vládl od 1174), jen krátce vládne Zababa-šuma-iddina.

1160:

Král Elamitů Šutruk-Nachchunte I. se svým synem Kutir-Nachchuntem vpadli do Babylónie a dobyli a vyplenili řadu měst (Ešnunna, Dúr Kurigalzu, Sippar, Dúr Šarru-kén, Ópis, Agade, Mara (= Marriti). Z Ešnunny dal do Elamu odnést sochu akkadského panovníka Maništúšua (2307 - 2292) a ze Sippar stélu jeho syna a nástupce Narám-Sîna (2292 - 2255), oslavující vítězství nad Lullubi, Lullumu či Lulu v dn. Íránu.

V bitvě Elamité porazili Babylónce, jimž velel král. Babylón byl po bitvě Elamity snadno dobyt a vypleněn. Babylónská kořist byla prohlášena za majetek boha Inšušinaka a odnesena do Sús, včetně tzv. Chammurapiho stély se vzorovým zákoníkem. Jméno krále Zababa-šuma-iddina (od 1161) zmizelo, novým králem Babylónu provolán vítězi Elamita Kutir-Nachchunte (vládl tu krátce do 1159).

Válce Elamu s Babylónem předcházela diplomatická jednání, jak vyplývá z dopisu Šutruk-Nachchunteho Babylóňanům. Vyčetl jim, že mu neodpovídají na jeho psaní, jak že je možné, že se na trůn dostali lidé jako Adad-šuma-usur odkudsi z Poeufrátí, nebo Nabû-apla-iddina (srov. ale zde Marduk-apla-iddina), syn Chetitky: jak jste ho mohli volit ke zhoubě Babylónu? ptal se Elamita. "Proč já, král, syn krále, sémě krále, potomek krále," vytáčel se Šutruk-Nachchunte, "já, král zemí, Babylónu a Elamu, potomek nejstarší dcery Kurigalzuovy, proč nesedím na babylónském trůnu?" Měl prý dohodu, asi se svým tchánem Meli-Šichuem (?), že Elamitovy děti povládnou Babylónu; srov. roky 1235 a 1219. 

 

1161:

Assyrský král Aššur-dan I. dobyl na Zababa-šuma-iddinovi města Zaban, Irria a Ugarsallu na Malém Zábu a veškeré obyvatelstvo s velkou kořistí deportoval do Assyrie. Pokus Assyřanů o kontrolu nad oblastí kolem Dijály ale narazil na odpor expandujících Elamitů. Jejich vpád do regionu následoval však až po tažení Aššur-dana I.

 

1168:

V Mykénách byl zavražděn svou manželkou Klytaimnéstrou a bratrancem Aigisthem král Agamemnón, vládce v Argu a v Mykénách (od 1201), vítěz od Ília. Aigisthos vládl do roku 1161, kdy ho potkala pomsta Agamemnonova syna Oresta, který zavraždil též svou proradnou matku (vládl do 1156). Po něm v Argu a Mykénách vládli jeho a Hermionin syn-"Mstitel" Tísamenos/Teisamenos (od 1156 do ?) a jeho nevlastní bratr Penthilos (?, jehož akmé prý ležela v letech c. 1140 - 1110).

Podle jiné chronografie se Orestés dožil devadesáti let a vládl z toho sedmdesát, jeho synové Tísamenos a Penthilos kralovali pouze tři roky a pak přišli Hérákleovci. Poslední z Pelopovců za vpádu Hérákleovců byl Kómetés (vládl od ? do 1104, viz dále tam). Penthilovi synové Damasios a Echelás (Archeláos) kolonisovali patnáct roků na to Lesbos a po jejich otci se jmenovala obec Penthilé. Dynastie Penthilovců vládla ostrovu či Mytiléně půl tisíciletí do roku 618, viz tam. 

1160:

V Sikyónu skončila vláda Zeuxippova (od 1191), 26. a posledního z králů (království v Sikyónu trvalo od 2122, jak tradovali staří chronografové). Za vládce byl až do roku 1128 pokládán velekněz kultu Dia Karneia. Prvním ze sedmi kněží-vládců Sikyónu byl Archeláos (krátce do 1159).

 

*********************************************************************

1159. - 1150.

 

1156:

V Egyptě zemřel král Ramesse V. (od 1160; mumie uchována), po jehož smrti asi vypukly nepokoje. Novým panovníkem se stal Ramesse VI. jako Neb-maaat-Re-meri-Amun, Hor Ka-nechet-aa-nechetu-seach-taui (do 1148). Syn Ramessea III. s Isettahemdžeretou, princ-bratr Ramessea IV., se původně jmenoval Amunherchepšef (ml.). Jeho hlavní královnou byla Nub-chesbed, s níž měl dceru Iset/Ísis, z níž se stala "božská manželka Amunova", a syny Ramessea It-Amuna (= Ramessea VII.), Amun-her-chepešefa a Pa-neb-en-kemita. Královým wezírem byl Nehi, nástupce Nefer-rempeta. 

Je možné, že Ramesse V., jeho synovec, který byl pochován až ve druhém roce vlády Ramesssea VI., měl z nějakého důvodu odložený rituální pohřeb, nebo že, což je pravděpodobnější, zemřel jako král sesazený a asi v internaci: v tom případě by byl Ramesse VI. usurpátorem, který se dostal k moci pučem a krátce žili v zemi na Nilu dva faraoni v "občanské" válce. Ramesse VI. dal odstranit všechny památky z dob vlády Ramessea IV. a V., tedy jistě v rodině bylo něco hodně nezdravého.

V této době pravděpodobně přišel Egypt o všechny své zbývající asijské domény, nicméně palestinský Lachiš zůstával podle všeho ještě pod jeho kontrolou. Ramesse VI. byl také posledním egyptským králem, jehož nápisy můžeme nalézti na Sínaji (v tyrkysových dolech v Serábít al-Chádim; brzy na to Egypťané místní osadu opustili a již se nevrátili). Ramesse VI. bojoval proti nájezdům mořských národů a pouštních kmenů na nilskou říši.

 

1159:

V Súsách zemřel král Šutruk-Nachchunte I. (od c. 1180). Jeho syn Kutir-Nachchunte III., král Babylónu od roku 1160, byl povolán zpět a provolán králem Elamitů (do asi 1140). Snad o něm se hovoří v souvislosti s koaliční válkou v biblické knize Genesis jako o Kdorlaomer, malek Ajlam/K., král Elamu, v Septuagintě (LXX) Chodollogomor, basileus Ailam, a ve Vulgatě Chodorlahomer, rex Aelamitarum. Tím dostalo nástupnické právo v Elamu novou podobu, a sice přechodu vlády z otce na syna (předtím právo primogenitury v rodu).

Kutir-Nachchunte vzal s sebou sochu Marduka z babylónského chrámu Esangila do Elamu (ale před rokem 1116 byla navrácena na své místo králem Nabû-kudurrí-usurem I.). Z Uruku Kutir-Nachchunte přemístil do Sús sochu Nanná (vrácena na své místo až Aššur-báni-aplim roku 639). Manželkou Kutir-Nachchunteho byla Nachchunte-Utu s níž měl nejméně devět dětí: prvorozený Chutelutuš-Inšušinak, Išni-karabat/Išni-karab-chuchun, Urutuk-Elchalachu, Šilchina-chamru-Lakamar, Kutir-Chumban, Utu-echichchi-Pinigir, Temti-turkataš, Lila-irtaš a Bar-Uli, srov. rok 1125. 

 

V Babylónu zůstal jako nástupce Kutir-Nachchunteho jeho bratr Šilchan-Inšušinak, ale vládl jen krátce. Byl předposledním z Elamitů na babylónském trůnu (srov. rok 978). Sesazen povstáním a vyhnán (je možné, že se opět stal králem Babylónu po roce 1157 až do asi 1140, kdy Babylónii opustil).

Novým králem Babylónu byl provolán Kassita Ellil-nádin-achché (nebo -achi; do 1157), poslední z Kassitů na babylónském trůnu. Po tříleté válce byli Kassité Elamity poraženi a král Ellil-nádin-achché v bitvě kdesi na Tigridu zajat. S velkou částí kassitské šlechty zemřel v elamském zajetí (srov. podobný osud makedonských aristokratů po roce 168). Babylón a větší část Babylónie byla v této době vasalským státem Elamu. Celou zemi Elamité neovládli, jak vyplývá z automního vývoje v Isinu, viz zde níže. 

Kassité přesto zůstali ještě dlouho důležitým elementem Babylónie. Až do 9. st. tvořili hlavní část babylónského vojska. První zmínka o Kassitech v Babylónii je z roku 1742, Babylónu vládli od roku 1594. Podle starých kronik žili v Mesopotamii celkem 576 let a 9 měsíců. Na rozdíl od babylónských domorodců si Kassité hleděli udržet identitu, jejich klanové uzpůsobení bylo pevnější a přes babylónská jména, která přijímali, drželi při sobě ještě dlouho po pádu dynastie. 

Královláda procházela dlouhou krisí, panovník musel brát ohledy na poloautonomní města, resp. jejich chrámové občiny a na šejky aramajských nomádů ovládající v této době již babylónský venkov. Městská populace sestávala především z tradičních akkadských potomků smíšených se Sumery a v posledních staletích s Amority a Kassity, nomády byli především málo přizpůsobiví Aramajové (domácími zvaní nejčastěji Sutu po dávných obyvatelích severu Mesopotamie) a s nimi příbuzní Chaldajové. V následujících staletích se v Babylónii stanou nejsilnější mocností šejkové chaldajských kmenů Bít Jakíni, Bít Dakkúri a Bít Amukkáni, z aramajských Gambulové a Puqúdové. O státech Chaldajů viz rok 850. 

1156:

V Isinu začíná tzv. II. dynastie isinská (srov. I. dynastii 2017 - 1791). Jejím prvním panovníkem, který vládl částí Babylónie a sídlil v Isinu, byl Marduk-kabit-achchéšu (dříve čteno: Marduk-šápik-zéri; do 1139). Zemi uklidnil a zavedl řád. V této době byl Babylón v elamských rukách (srov. výše). Druhá isinská dynastie vládla do roku 1068 a s následujícími aramajskými vládci do roku 1024 tvoří tzv. 4. babylónskou dynastii (kroniky jí dávají 132 roků a 6 měsíců).

 

1156:

V Israéli zemřel po klidné vládě soudce Židů Thólá' ze Šamiru (od 1179), aniž by podnikl něco pamětihodného. Nástupcem se stal Jáir z Gil'ádi, řec. a lat. Iair z Galaadity z klanu Manasse (do 1134).

 

1159:

V Sikyónu po Archeláovi (od 1160) se stal druhým knězem-vládcem Ótomedón, který vládl také pouze rok. Po něm přišel Theokleitos (do 1154) a Eunéos (do 1148).

 

V Latiu kolem roku 1153 opustil král Askánios Lavínium a založil Albu Longu: "bílá" podle řeky Albuly, pozdější Tibery, "dlouhá" podle rozložení osady (srov. "dlouhý jako Lovosoce"). Obyvatelé obou obcí se s dalšími v okolí nazývají v historii Starými Latiny/Prisci Latini. Askánios po otcově smrti dojednal s Mezentiem/Mesentiem z Caere mír, podle něhož hranicí mezi Latiny a Etrusky byla řeka Albulus, pozdější Tiber. Albánci byli údajně mix Pelasgů, Arkadů, élejských Épeiů (souvislost se stavitelem trojského koně Epeiem žádná), Trojů a Aboriginů a po jejich králi, tak bylo kdysi zaznamenáno, si říkali Latinové. 

Z Popádí vymizela bronzová kultura terramarní, terramare, viz rok 1750. V uvolněném prostoru se usazovali nositelé raněželezné kultury villanovské, viz rok 1100. Jednou z její odnoží byl latiál, kultura latinská/cultura laziale, viz rok 1100.