1049-1000

 

*********************************************************************

1049. - 1040.

c. 1045:

V Egyptě v Taně po králi Psúsennovi I. (od 1065) vládl jeho asi syn Amenemope/Amen-em-Ipet(-meri-Amun) jako král User-maat-Re-setep-en-Amun, řec. u Manethóna zván Amenófthis (do 995; podle Man. vládl 49 let). Nic bližšího o něm  není známo. Jako jeho předchůdce užíval v Taně rovněž titulatury thébských Amonových kněží. Je možné, že to byl on, kdo poskytl asyl Edomitům prchlým před ničivou israélskou invasí, viz rok 1005. 

Koncem 2. a začátkem 1. tisíciletí měl Egypt novodobým odhadem dva až tři miliony obyvatel. Ve 3. tisíciletí jeden až 1,5 milionu.

1046:

V Babylónu skončila vláda Adad-apla-iddiny (od roku 1068). Rok a půl vládl Marduk-achché-eríba, od 1045 byl králem Marduk-zéra-[...] (do 1033). V zemi klid. • Byli tito panovníci Aramajové, nebo ještě patřili do řady velmožů II. isinské dynastie?

1048:

V Athénách zemřel první doživotní archón Medón (archontem od 1068). Druhým „knížetem“ se stal jeho syn Akastos (do 1012). V dobách jeho vlády migrovali Iónové, uprchlí Achájové před Dóry, do Malé Asie.

Začátek iónské kolonisace podle Eratosthenea spadá do roku 1044, podle Parského mramoru 1077, srov. tam. Podle Hierónyma a Eusebia byla Myrína/Myrrhiné založena roku 1045, Androníkem n. Androklem Athénským Efesos roku 1044 (a další tvrdí, že iónská migrace/kolonisace začala 1035, během níž prý žil i Homér). Na kolonisaci Iónie se podíleli oba Kodrovi synové, viz rok 1286 a 1050. 

V Efesu, sídelním městě (?) kdysi luwijského království Arzawa (Apaša/Abaša), existovaly původně dvě osady: hellénských osadníků a "horní město/hé anó polis" na vrchu Ayasoluk (soudobý tur. název) osídlená "Lelegy a Lýdy", tedy asi původním luwijským obyvatelstvem. Androklos domorodce vyhnal ze země, část jich vzal pod přísahu a nechal bydlet vedle Hellénů. Padl pak v bitvě s Káry a pochován byl u efeského Olympieia u brány na Magnésii. 

Karthágo t. r. z Tyru podle vyšší chronologie založil jistý Karchédón, resp. podle známějších versí Dídó/Elissa; a podle dalších až roku 1254 Zórem a Karchédonem, popř. roku 1013, viz však rok 814 a 654. 

Podle této vysoké datace začal v Palaistíně roku 1037 Židům vládnout král Solomo, Davidův syn (do 997). Roku 1033 zahájil v Jerúsalému stavbu Jahweho chrámu a dílo dokončil v osmi letech.

[podle Hierónyma a Eusebia roku 1146 vypálily jako první z lidí Amázonky efeský chrám, druhý útok podnikly s Kimmery roku 1077; rovněž vysoké údaje] 

*********************************************************************

1039. - 1030.

1032:

V Aššuru zemřel Aššur-násir-apla I. (od 1051), na trůn nastoupil jeho syn Salmán-ašaréd II. (do 1020). V zemi zjevně klid, jinak se s královým jménem nesetkáváme.

1033:

V Babylónu skončila vláda Marduk-zéra-[...] (od 1045), králem Nabû-šuma-líbur (do 1024). V zemi klid, alespoň podle zachovaných pramenů.

kolem 1030:

V Gaze byl soudce Šimšón/řec. Sampsón, bibl. č. Samson (ve funkci od 1050) kurtisánou/gyné porné Dalilou/hebr. Dlílá vyzrazen Filistům. Až do roku 1020 pak neměly israélské kmeny soudce. • Podle židovských tradic byl prý nadlidsky silný a jeho moc spočívala ve vlasech (jeden z kultovních atributů). Po zrádném ostříhání ženou ve spánku byl Filisty přemožen a oslepen, ale síla se mu s vlasy vrátila: při slavnostech boha Dagána porazil nosné sloupy chrámu a zabil filistskou honoraci: první sebevražedný atentát dějin na „nevěřící“ ve znamení monotheistického boha.

Válka Israélitů proti kmeni Ben-Jámínů, svým příbuzným, z prazvláštní příčiny. Muž z kmene Lévi se ubytoval se svou ženou na noc v Gib'á/řec. i lat. Gabaa, městě benjamínovském, což se místním nelíbilo a domáhali se na hostiteli, aby jim ho vydal. Bylo zle a aby se cizinec vykoupil, vydal místním svou ženu. Ti ji celou noc zneužívali a ráno propustili. Když se Lévi vrátil domů, ženu zavraždil, rozporcoval na dvanáct dílů a rozeslal po celé zemi. Dvakrát byli poraženi u Gabaa, ale ve třetí bitvě byla moc Jamínovců zlomena, město vypáleno a kmen až na šest set mužů vyvražděn. Za královlády Šá'úlovy však město opět sloužilo za kmenové středisko. 

kolem 1035:

přišli na Sicílii z Itálie Sikelové/lat. Sikulové, viz o jejich vyhnání z poloostrova koalicí Pelasgů s Aboriginy roku 1184. Vyšší tradiční datace praví, že se na ostrov přeplavili tři generace před trojskou válkou, tedy c. roku 1268. Obsadili západ ostrova, kde žili též Elymové/řec. Elymoi, lat. Elymi, a postupně vytlačovali domorodé Sikány. Sikánové byli asi lidem ibérským vyhnaným za moře Ligury. Nejstarším hellénským jménem ostrova byla Trinakriá, pak Síkaniá a nakonec Sikeliá, z toho lat. Sicilia, viz v indexu s. v. Podle jiných versí starých autorů se Elymové přeplavili na ostrov vyhnáni Oinótry, k nim se družili Ausonové, které vyhnali Iápygové, dokonce prý sem zahnali Ligurové vedení Sikulem Umbry a Pelasgy. 

1030 v Latiu v Albě Lonze zemřel Latinus II. Silvius (od 1081), králem do roku 991 jeho syn Alba Silvius, řec. Albás.

*********************************************************************

1029. - 1020.

1024:

V Babylónu skončila vláda Nabû-šuma-líbur (od 1033) a jím také "první" vláda Aramajů nad Babylónem (první jejich dynastie, viz rok 1068). Nic bližšího o této babylónské revoluci nevíme. Podle tradičních starověkých řazení nyní skončila doba vlády Druhé dynastie isinské (od 1156, srov. 1068), celkově 4. babylónské panovnické „dynastie“.

Následovali tři králové Druhé dynastie přímořské (do 1004, 21 roků, 5 měsíců; o I. dyn. viz 1459), 5. babylónská dynastie. Na Mardukův trůn se posadil Simmaš-Šíchu či Simbar-Šíchu (též možné číst Simbar-Šipak; do 1007), syn vojáka Eríba-Sîna z Přímoří, který odvozoval původ od vladaře První dynastie isinské Damiq-ilíšua, viz o něm roku 1828. Dost možná, že jako vysoce postavený armádní důstojník nebo žoldnéř vedl proti aramajské vládní klice palácový převrat (?). Snad také pro své (asi smyšlené) kořeny si říkal král spravedlivý a za usurpátora se rozhodně nepokládal

Obnovil náboženský život v Sipparách (srov. 1068), když dal očištit ruiny Šamašova chrámu E-babbar, obnovil Enlilův trůn v nippurském Ekur-igigalu, Ekur v Duranki alias Nippuru, které všechny zničili za vlády Aramaje Adad-apla-iddiny Sutiové a další Aramajové, jak nám zanechal zprávu pozdější opis králova nápisu původně na Enlilově trůnu v Nippuru. 

1020:

V Aššuru skončila vláda Salmán-ašaréda II. (od 1032), novým králem jeho syn Aššur-nérári/Aššur-nárárí IV. (do 1014). Ani o něm není známo nic zajímavého, natož důležitého. 

1020:

V Israéli zemřel ve věku 98 roků prorok 'Élí (viz 1050). Soudcem se stal Šmúél/řec. Samúél n. Samúélos, lat. Samuhel (Vulgata). Israélitům se ve válkách s Filisty nedařilo. V bitvě u Eben há'ézer/řec. Abenezer kdesi u Šílu, možná dn. Migdal Afek/Madždal Jábá, ztratili čtyři tisíce mužů. Tehdy přenesli Israélité "truhlu boží n. úmluvy s bohem", arón há elohím/arón há brít JHWH, řec. hé kíbótos tú theú/k. diathékés kyriú, lat. arca dei/a. foederis domini, symbol své suverenity, do Eben há'ézeru. Vzápětí byli na tomtéž místě znovu poraženi a zůstalo jich prý na bojišti na třicet tisíc bojovníků.

"Truhla" se dostala do rukou Filistů a ti ji uložili v azótském chrámu Dagánově, posléze v 'Eqrónu/řec. Akkarón. Po sedmi měsích kořist raději Israélitům vrátili, neboť prý lidé byli nemocní právě z té truhly, jak se Filistové dovtípili. Donesli ji do Bejt Šámeš, řec. Baithsamys (není shodné s Šekemem/Šechemem (viz jména v indexu s. v. Neápolis) a hned nato putovala do Qirjat J'árím. Podle domněnek skupiny archeologů spočinula truhla na kamenné podnoži nalezené roku 2019 při vykopávkách pravděpodobně čtvercové chrámové stavby, podle části historiků vznikl příběh o truhle o čtyři sta let později někdy v 8. století a lokalisace byla tehdy jistě smyšlená. 

Stárnoucí prorok a poslední z kmenových soudců Samúél nechával soudit své syny Jó'éla a Abíju/řec. Ióél kai Abia, lat. Iohel et Abia, ale s těmi nebyli Židé spokojeni. Vymlouval lidu sice královládu, avšak Israélité chtěli do područí monarchy: Samúél tedy vybral Šá'úla/řec. Saúl z klanu Jamíni za krále Israélitů a pomazal ho roku 1015 olivovým olejem. Stal se takto mášiach/řec. christos, "pomazaný", odtud řec. messiás, č. mesiáš (praxe užívaná odedávna při královských/dynastických inthronisacích po celém Předním Východě). Saúl vládl kmenům v letech 1015-1012: skončila doba soudců (od 1444), nastala éra královská.

1026:

V Lakedaimonu po králi Echestratovi (od 1060) vládl Labótás/ión. Léóbótés (do 989). Nebyl ještě zletilý a poručníkem mu byl jeho strýc Lykúrgos, spartský zákonodárce, postava více mýthická než historická. Podle jiných versí byl Lykúrgos mnohem mladší, viz roky 886, 810 a 754, což předpokládají též moderní interpretace. Rovněž jeho příbuzenské vztahy byly obvykle jmenovány odlišně, viz rok 886.  

*********************************************************************

1019. - 1010.

1014:

V Aššuru po Aššur-nérári IV. (od 1020) vládne Aššur-rabî II. (do 973), syn Aššur-násir-apla I. O obou nevíme nic. 

1015:

V Israéli se stal Šá'úl/řec. Saúl n. Saúlos, lat. a bibl. č. Saul, syn Qíšův/řec. Kis, prvním králem Israélitů (srov. 1020). Královláda dala volnějšímu kmenovému spolku Israélitů novou ideu jednoty, nikoli však od počátku. V letech 1015 až 14 vedl Saúl válku proti Ammónitům a jejich knížeti jménem Nácháš/řec. Naas, Naasés (jeho nástupcem v Ammónu za Dáwída byl Chánún, viz rok 1005) a soustavně proti Filistům/Palaistínoi. Úspěšné byly jeho boje s kmenem 'Amáléq, řec. Amalék n. Amalékitai, č. Amalekové, dokud se Židé nezmocnili kraje mezi Pélúsiem a Rudým mořem čili severu Sínaje. Jejich král Agag (tak i řec.) byl v bitvě poražen a Šá'úlem zajat. Prorok Šmúél/Samúél zajatce v Gilgale/řec. Galgal obětoval Jahwemu, ačkoli ho válečný vůdce-král Šá'úl nechal naživu. Zřejmě autochthonní Amalekové byli na svých územích zničeni a prorok Samúél si v nedůvěře v Saúla vyhlédl pro vedení válek nového krále. 

V bojích s Filisty zabil Dáwíd n. Dáwid, řec. Dauid a Dauídés, lat. & č. David, arab. Dáwúd, syn Jišajův (Jesse; řec. Iessaios) z kmene Jhúdá, Jehúdá/řec. Iúda jedno z filistínských knížat, silou proslulého Gáljáta z Gatu (řec. a lat. Goliath z Geth, bivl. č. Goliáš, arab. Džálút). Válčeno na obou stranách se střídavými úspěchy. Dáwíd se dostal do sporů s králem Saúlem, který mu záviděl popularitu a chtěl soka dát zavraždit jistým Dóégem z Edomu, hlavním  dozorcem královských pastevců (řec. Dóék a podle Septuáginty to byl Syřan; lat. Doec). Dáwíd, králův zeť, tedy s pomocí své choti, Saúlovy dcery Míkál/Míkol n. Míchál (v Septuagintě Melchol), prchl do exilu. Získal podporu velekněze Achí-melecha, pravnuka proroka 'Élího, a žil dvakrát krátce dokonce u filistského krále Achiše v Gatu (řec. Anchús: jeden z výkladů jména poukazuje na souvislost s Achaios, tedy Hellén, srov. rok 1200). 

Saúl pak pověřil Dóéga vyvražděním velekněze s celým rodem, údajně 385 lidí (tak chronografové; Starý zákon napočetl jen 85 obětí), a těla dal spálit. Zachránil se jediný, veleknězův syn Abjátár/řec. Abiatharos, budoucí velekněz. Král se s Dáwídem několikrát dramaticky usmiřoval, dokonce ho přijal za nástupce. Někdy v tomto čase zemřel prorok Samúél (v dominantní posici mezi Israélity od c. 1020).

Král Šá'úl byl 1013 kmenovým shromážděním zvolen po Dáwídovi vrchním velitelem ve válce s Filisty a oposiční Dáwíd se základnou v Móabu pokračoval ve válkách s filistskými dynasty na svou pěst s oddílem čtyř set šesti set mužů. Jako Achišův spojenec však loupil a vraždil i na júdském území, nicméně Achišovy filistští spolubojovníci Žida za spojence ve válce s jeho vlastními soukmenovci nechtěli. Uchýlil se do Siqlágu/řec. Sikella, bibl. Sekelak, lat. Siceleg, kdesi na jih od Iúdaie. Znovu pak Dáwíd krvavě pobil Amaleky ve dvoudenní bitvě, zmocnil se veškeré jejich kořisti a zbylých čtyř sta beduínů prchalo ze země údajně na velbloudech, jak to praví židovské prameny; srov. první známé bojové použití zvířat až roku 854. K události došlo zhruba v době, kdy zahynul Šá'úl.

Roku 1012 v bitvě s Filistíny v pohoří Gilboá' na severu dn. Israele, kterou Hebrejové ztratili, spáchal král s doprovodem sebevraždu (vládl od 1015): raněn lukostřelbou dal se dorazit svým zbrojnošem, který si vzápětí rovněž vzal život. Jistý amalékovským žoldnéř pak donesl Dáwídovi králův zlatý náhrdelník a věnec, královskou "korunu". Vyprávěl, kterak králi posloužil s jeho posledním přáním a odměnou byla za to vojákovi poprava. Kromě opevněných míst se tehdy Filistové zmocnili téměř celé Palaistíny, v bitvě zahynuly desítky tisíc Židů, mezi nimi tři královi synové; biblické údaje o padlých jsou obvykle nadsazené. Dáwíd se pak ze Siqlágu přestěhoval do Chebronu/Hebronu, kde se dal "muži júdskými" pomazat na krále, viz zde níže.

Legitimním ovšem králem byli Israélity zvolen Šá'úlův syn Eš-Ba'al/Íš-Ba'al (bylo mu čtyřicet a vládl do 1010). Pro potlačení Bá'alova jména později ve Starém zákoně vystupuje jako Íš-bošeth, řec. Iebosthe, lat. Hisboseth, bibl. č. Izbozet. Podporoval ho velitel otcova vojska a jeho synovec Abnér (řec. Abennér), syn Néra, bratr Šá'úlova otce Qíše. 

Následujícího roku ale zvolil kmen Jhúda/Iúda jiného krále, třicetiletého exulanta Dáwída a ten do roku 1005 vládl v Chebronu. Výsledkem israélského dvojvládí byla mezikmenová válka, v níž Abner odpadl od Esba'ala a vyjednával s Dáwídem, pak byl však v krevní mstě v Chebronu zavražděn. Totéž vzápětí potkalo Esba'ala, zavražděného ve spánku zrádnými vojáky z kmene Ben Jámíni. Když donesli Esba'alovu hlavu Dáwídovi, čekali odměnu, dal jim za to zutínat ruce a nohy a těla pověsit před Chebronem. 

Roku 1010 byl Dáwíd zvolen králem všemi israélitskými kmeny a vládl jim čtyřicet let do 972, z toho 33 roků v Jerúsalému. Věčnou válku Hebrejů s Filisty nyní vedl dál.

Dáwíd si vydržoval po vzoru všech regionálních mocností vladařský harém. Před „korunovací“ měl kromě Míkal/Míkol, řec. Michalé, kterou v době, kdy žil v exilu, její otec Saúl znovu provdal a Dáwíd ji později odkoupil (měli s oním mužem podle mimobiblických zdrojů pět synů, podle Starého zákona byla s Dáwídem neplodná), dvě manželky: Achínoam z Jizr'élu (řec. Achinoom z Iezraéle; arab. lokalita Zerín) a Abígájil n. Abígajil, řec. Abigaia, lat. a bibl. č. Abigail z Karmelu (pohoří nad dn. Hajfou, arab. Džabal/Džebel Már Eljás). Později žen přibylo a měl s nimi jedenáct synů.

Nálezem džbánu roku 2013 s kanaánským nápisem v lokalitě Churvat/Chirbet Keijafa, staré Ša'arajim, pevnosti v údolí Ela, z let c. 1020-980 doložena existence jména, nikoli však panovníka: Íš-Ba'al, syn Bedy (nikoli tedy Saúlův). 

1012:

V Athénách po Akastovi (od 1048) vládne jako archón jeho syn Archippos (do 993).

*********************************************************************

1009. - 1000.

1007:

v Babylónii byl ve svém paláci zavražděn král Simbar-Šíchu (vládl od 1024). Pochován byl v paláci (později) Šarru-kénově, jak praví fragmentární kronika, tedy vzhledem ke svému původu "na úrovni". Usurpátor Ea-mukín-zéri pocházel z Bít Chašmar (lokalisace neznámá, na jihu země) a vládl pouze pět měsíců (podle jiných údajů tři až čtyři měsíce). Pravděpodobně byl identický se stejnojmenným knězem z Eridu. Byl pochován ve svém rodném kraji kdesi v bažinách Haur al-hammáru, viz zde níže. Byla vyslovena domněnka, že stejně jako jeho zavražděný předchůdce též on byl rodem Kassita (?). 

1006:

na babylónském trůnu následoval Kaššú-nádin-achi (resp. - achché; do roku 1004), syn Sappaiův (resp. SAP.pa-ia), poslední král Páté babylónské dynastie (II. přímořské; vládla od roku 1024). Patřil do královského rodu a s velkou pravděpodobností rovněž pučista. • V zemi vládl řadu let hlad až hladomor, končící století bylo v Babylónii plné bídy a špatných úrod. V sumerských svatyních byly dokonce na řadu let zastaveny oběti, stejně jako za krále Eulmaš-šákin-sumiho, viz zde níže. Hlavním oběťním knězem Šamašovým v Sipparách a vykladačem znamení byl tehdy Ekur-šuma-subši, obdarovaný králem ovocnou zahradou, za Nabû-apla-iddiny, tedy o c. 150 let později, to tvrdil potomek obdarovaného Nabû-nádin-šumi. 

1004:

skončila vláda Kaššú-nádin-achi (vládl od 1006), který též byl pochován v jakémsi paláci (jméno se nedochovalo). Jeho nástupcem se stal E-ulmaš-šákin-šumi z kassitského klanu Bít Bazi/Basu v kraji Lullu východně od Tigridu (vládl do roku 987). Pocházel z vznešeného rodu, jeden z jeho předků byl vysokým úředníkem za krále Marduk-nádin-achché (vládl v letech 1099 - 1081). E-ulmaš-šákin-šumi byl prvním panovníkem VI. babylónské dynastie, dynastie bazijské či basijské, která čítala pouze tři, resp. čtyři krále a seděla na trůnu do roku 978. Všichni sídlili v Přímoří v Kár Marduku/"Přístav Mardukův" a nikoli v Babylónu (možná jde o jiné jméno pro Kár Bél-mátáte na Eufrátu v blízkosti Babylónu a Borsipp).

V této době vládl v zemi nadále hlad a neklid, rozsáhlé kraje terorisovali Aramajové a v celé zemi se rozšířil banditismus. Královská správa byla zjevně dosti silná na to, aby udržela babylónský stát pohromadě. Království se členilo na zhruba dva tucty krajů/páchátu, píchátu, ass. páchatu podřízených správcům/guvernérům, šaknu n. bél pícháti/píchati. V příhraničních oblastech udržoval král protektorátní smouvy se šejky beduinů n. lokálními dynasty. 

Větší část Přímoří se rozkládala jižně a východně od Uruku a Eridu, v dn. bažinatém kraji Haur al-hammár/Hór al-hammár (arab. "Mokřiny pohaněče oslů") na jihu Iráku. Nepřístupný terén umožňoval nekontrolovatelné šíření aramajského a hlavně chaldajské živlu na jihu Babylónie a fungoval jako spolehlivé útočiště před babylónskými pronásledovateli. • V 90. letech 20. století je dal baasista Saddám Husajn ze msty, že se mu obyvatelé/Ma'dán roku 1991 postavili (a také pro těžnu ropy) vysušit, lidi přesídlit, což se roku 2002 v podstatě povedlo. Americká okupační správa roku 2003 práce ukončila, dala hráze protrhnout a rozsáhlé mokřiny se opět plnily vodou mesopotamských toků, lidé se vrátili. 

kolem roku 1000

Aramajské a chetitské státy Syrie/Syrochetité

Chetitské státečky (země Chatti/země Chetitů) na severu Syrie, kam emigrovalo jádro obyvatelstva kolem roku 1200 vyvrácené říše s metropolí v Chattuši, se s populačním rozmnožením silného kmenového svazu Aramajů/státy Aramu od začátku 10. století začaly postupně aramaisovat (= posemitšťovat, tj. převahu získávalo obyvatelstvo, které hovořilo semitskými jazyky). Staršími aramajskými či aramaisovanými státy byly na horním toku Tigridu Bít Zamáni, Bít Bachiáni v Pochábúří a Bít Chalupé na dolním toku Chábúru u soutoku s Eufrátem, oba hraničící volně s chetitským Bít Adíni. S jižnějším Laqû byli prvními aramajskými státy na západě na ráně Assyřanům. 

1. Bít Adíni („Dům Adíniho“)

První historická zmínka o tomto státním útvaru pochází z roku 899. Ležel na mesopotamském břehu Eufrátu pod Karchemiší, vlastním střediskem země Chatti. Sídelním městem jeho vládců byl Tíl Barsip, naproti pravobřežnímu řím. ležení Caeciliana, dn. Tell Ahmar na severu SYR (chet. Mazuwati, luw. Masuwari, ass. Kumachu? a později ass. Kár Salmán-ašaréd). V hellénistické a římské éře ústřední posici v kraji převzala nedaleká Bambyké/Hierápolis, dn. arab. Manbidž, s kultem Atargatidy/Syriá theos, Syriá theá, Dea Syria. Z Tíl Barsip známe pouze dva vládce: Chamijataš a [...], syn Arijachiny (začátek 9. století?, srov. rok 920). 

2. Bít Agúsi („Dům Agúsiho“; ass. také Achánu, Jachaná)

Rozkládal se západně od Bít Adíni na syrském břehu Eufrátu. Jeho residenčním městem byl Arpad, dn. Tell Rifa'at. První zmínka o Bít Agúsi pochází z doby kolem roku 870 (viz tam místní vládce) za vlády assyrského krále Aššur-násir-apla II. (bibl. Aššurnasirpala). Stejně jako v případu Gabbára (viz níže) i zakladatel státu Gúsi/Agúsi byl historickou postavou. Původně syrochetitský stát se aramaisoval v Bajt Guš. 

3. Hamát

Městský stát jižně od Bít Agúsi, dn. Hamá v SYR. Hamát záhy včlenil pod svou vládu zemi Luchuti s městem Chatarikka (srov. rok 973)

4. Aram (název hebr.: Arám)

Stát se sídelním městem Damaškem se rozkládal jižně od Hamátu (srov. roky 975 a 853).

5. Unqi či Pattin, Patin (čteno také Chattin)

Chetitský stát severně od Hamátu na dolním Orontu v hellénistické Seleukidě, dn. planina al-‘Amuq, tur. Amik; aram. název 'Amq. Sídelním městem bylo Kunulua/Kinalua, dn. pravděpodobně Tell Ta‘jinat/Tayinat v TR. Unqi bylo vlastním nástupnickým státem starého Mukiš s hlavním městem Alalach či Alalcha (dn. Tell Açana východně od Antakye nedaleko Tayinatu, srov. rok 870). Na území království leželo hellénské emporion, jehož jméno neznáme, moderně nazváno al-Míná (viz rok 750 a v indexu s. v.). 

6. Sam’al, aram. Jaudi/Jádija, resp. (pravděpodobně) Bít Gabbári („Dům Gabbáriho“)

Původně chetitský kraj, ale převážně aramajský stát se rozkládal severně od Unqi pod pohořím Amános. Residenčním městem bylo Sam’al, dn. Zincirli v TR (hellénistická Níkopolis?). Gabbár(u), zakladatel státečku, resp. jeho dobyvatel, byla historická osoba (srov. výše a rok 734), druhý předchůdce vládce jménem Chajánu, současník assyrského krále Salmán-ašaréda III. (srov. rok 920).

7. Gurgum

Chetitský stát existoval severně od Sam’alu, v jižní Kommágéně. Hlavním městem bylo Marqasi, dn. Maraş/Kahramanmaraş na Ceyhanu/řec. Pýramos v TR, hellénistická Antiocheia pod Taurem? (srov. rok 950)

8. Kummuch (hellénistická Kommágéné)

Chetitské království severně od Gurgumu (srov. rok 860)

9. Melid, Milid (hellénistická Meliténé)

Chetitské království se stejnojmenným sídelním městem se rozkládalo severně od Kummuch. Město Melid leželo u dn. tureckého města Malatya v lokalitě Arslantepe.

10. Tabal, později Bít Burutaš či Bít Burutiš

Chetitský stát s podílem tibarénské populace se rozkládal západně od Melid a jižně od řeky Halys v pozdější střední Kappadokii s jižními hranicemi s Tuwanou a Kilikií (srov. rok 837).

11. Tuwana (hellénistické Tyany)

Stát ležel jihozápadně od Tabalu.

12. Qúe (slovo z Quwá a to z Achíjawa-Achawoj?)

Stát v Kilikii (bab. Chumé), pozdější Rovinatá Kilikie (řec. Kilikiá Pedias, lat. Cilicia Campestris), srov. rok 850.

13. Chilakku

Na území staršího státního útvaru Kizzuwatna, pozdější Pirindu (hellénistická Drsná Kilikie, řec. Kilikiá Trácheia, lat. Aspera, bab. Pirindu či Piriddu; Chilakku a Pirindu jsou domácí anatolská označení)

14. Aram-Sobá (hebr. Ṣobá, bibl. řec. Súba, lat. Soba)

Pro Assyřany později Subuti, Subatu, Subiti. Král Hadad-ezer válčil v dobách assyrského krále Aššur-rabîho II. na Eufrátu a dobyl zde dvě města, byl pak ale poražen židovským králem Dáwídem (srov. rok 1005 a 990). Lokalisace státu neznáma, snad Syrie od údolí Biqá' po Hamát n. severněji na Eufrátu v pozdější Soféně (?).

15. Karchemiš

Tento stát byl jádrem chetické moci v severní Syrii/země Chatti. V době kolem roku 1000 zde vládl král Ura-tarchunzaš, zakladatel nové chetické panovnické dynastie (srov. roky 950 a 900).

O dalších aramajských státech viz rok 940.

kolem 1000:

v Byblu je jménem doložen první král (srov. rok 1200) Achírám či Chírám I. (vládl do asi 975). Všichni panovníci z jeho dynastie, tj. až do krále Šipit-Ba‘ala I. (srov. rok 885), byli vasaly egyptských panovníků. Vůbec prvním známým panovníkem Byblu-Gubly byl Zakar-Ba’al, viz rok 1111, ale to jako součást literárního díla Wenamunova, viz rok 1095.


1005: v Iúdě obsadil král Dáwíd/Dáwid, č. David (kraloval od roku 1010) město kanaánských Jebúsů Jrušálajim/řec. Ierúsalém, Hierosolyma (pl.), v CSD Jerúsalém a učinil z něho sídelní město Židů namísto Chebronu, který byl sedm let jeho královským městem (předtím Šílo, viz rok 1050). Původně se město nazývalo podle ethnika Jbúsí/Jebúzí, řec. Iebúsaioi, srov. ovšem město Urusalim, v němž vládl churritský dynasta Abdi-Chepa, viz rok 1400. 

Podle archeologických nálezů a odhadů byl Dáwídův Jerúsalém lokalitou s dvěma tisíci obyvateli. Teprve po staletích v posledních desetiletích samostatné Júdy měl cca. patnáct tisíc obyvatel. Údaje se znamenitě odlišují od biblické tradice, o níž odborníci soudí, že není autentická, ale dodatečně veskrze vykonstruovaná. Archeologové soudí, že Dáwídovo a Šalomovo město byla regionálně nevýznamná lokalita a že vlastní státnost vznikla nejprve ne severu v Šomeronu za Omrího a jižní království v Jerúsalému bylo v květu za Jošiji. 

Archeologové po více než 150 letech výkopů nenalezli stopy po královském paláci ani po původním Jahweho chrámu, o nichž hovoří biblická tradice, a jsou přesvědčeni o tom, že starozákonní texty jsou v tomto ohledu propagandistické smyšlenky. Dáwíd pravděpodobně ani Jerúsalém nedobýval, neboť vesnická usedlost ani neměla hrazení.

Novodobý stát Israél/Jisraél v roce 1995 n. l. oslavil 3000. jubileum Jerúsaléma jako residenčního města státu (první zmínka jako o městě kanaánském je c. 2000 na eg. soškách). • Předcházejícími sídelními městy králů židovských kmenů (dódekafýlon) byla Šílo, Gib'á (Gabaa Šá'úlova) a Chebron, prvním sídelním městem Království Israél byla Šechem (Sichem, Šekem). Dáwíd od Jebuzejce Arawny či Árnána, jehož při dobývání města nezabil, neboť se vůči Židům choval přátelsky, koupil pozemek na stavbu chrámu Jahwemu.

Následovaly úspěšné války Dáwídovy s Filisty, proti Moábu/též Móábu, řec. Móab, který se stal israélským vasalským státem, proti ammónitskému králi Chánúnovi/řec. Annón, synovi svého zesnulého spojence jménem Nácháš, srov. rok 1015, a proti aramajským státům Aram-Damašek a Aram-Sobá, syrské země ztotožňované, asi nepřesně, s hellénistickou Sófénou (? srov. zde výše), čímž se podle židovských kronikářů Dáwídova moc dostala na Eufrátés: jejího krále Hadad-ezera, syna Rehobova (řec. Artazaros, syn Araa, bibl. hebr. Hadad'ezer ben Rhob, bibl. řec. Adraazar, syn Raab, lat. Adadezer, syn Roobův), porazil v bitvě, která přinesla smrt dvaceti tisícům pěším a sedmi tisícům jízdních nepřátelských vojáků, viz dále rok 990. Starozákonní kroniky uvádějí v syrském regionu několik aramajských států/Aram, srov. zde výše, hellénističtí autoři k tomu připletli ještě jistého Hadada, krále v Damašku, spojence Hadad-ezerova. 

Dáwídovým vojevůdcem byl po celou dobu vlády Jóáb, řec. Ióabos, a s ním jeho bratr Abíšaj, řec. Abissaios, asi hypokoristikon z Abíšalom/Avíšalom. Veleknězi byli Abjátár/Abiatharos, viz rok 1015, a Sádoq, řec. Sadókos, bibl. řec. Saddúk, prorokem v Dáwídově éře byl Náthán/Nátán, řec. Nathás. Jak Dáwíd dobytá území spravoval, kam až sahala, nevíme. 

Hadad, syn Bdatův, nezletilý korunní princ v Edomu, uprchl se svými lidmi před invasí Dáwídovy armády vedené Jóábem do Egypta, kde mu král (Amenemope, řec. Amenófthis, srov. rok 1045?) dal za ženu sestru své manželky/hlavní královny (jmenována ve Starém zákonu jako Tachfnés, řec. Thekeminas, lat. Tafnes, jinde Thafiné [Iósépos Flávios]). Jejich synem byl Gnúbath, řec. Ganébath, lat. Genebath, který zůstal v egyptském královském paláci (viz dále rok 972)Králové v Edomu před vznikem království u Israélitů (v obou případech volení klanovým konsensem, tzn. „konfederativní“): Béla z Denaby, s. Beorův, Jóbab z Bosry, Husam z Temantie, Hadad z Awith, Semla z Masreka, Šá'úl z Rohobot, Bálanan, Adar z Pahu a filistská knížata v zemi usazená.

1000:

kolem t. r. byla založena na místě předhellénského osídlení iónská osada "Stará" Smyrna (srov. rok 985, 775 a 650).

Mezi roky 1000 až 800:

v Indii doba vzniku vrstvy bráhmanů. Kolem roku 1000: konečná redakce ved (psány sanskrtem; srov. 1200 - 1000). 

kolem roku 1000:

v Americe skončilo první období rozvoje civilisace ve Mesoamerice (od 1500). Druhé období trvalo do asi roku 500. V Peru někdy v této době až rok c. 900 povstává kultura Chavín. O peruánských kulturách a předinckých říších viz index CSD, s. v.