049-047

49.

Ol. 182, 4

263 SE

199 AE

 srov. rok 480 a v indexu s. v. II.

a. u. c. 705

C. Claudius Marcellus a L. Cornelius Lentulus Crus

C. Iulius Caesar dict. I.

Rok 1 autonomní éry Antiocheie na Orontu (podle jiných počtů až roku příštího)

************************************************************

M. Calpurnius Bibulus, prokonsul Syrie (viz zde níže), poslal své dva syny do Alexandreie, aby odtamtud odvedli germánské a keltské žoldnéře, které tu roku 55 zanechal jako Aulétovu gardu A. Gabinius ("Gabiniani/gabiniovci"). Při vzpouře žoldnéřů byli oba zabiti. Krátce na to do Alexandreie připlul Cn. Pompeius, starší syn Cn. Pompeia Magna. Odvolával se na Aulétovu závěť a otcovy „povinnosti a závazky“ vůči Ptolemaiovcům: žoldnéře vzal s sebou, k tomu egyptskou flotilu a potraviny a odplul se vším do Dyrrhachia (viz níže, kde se otcovy síly soustřeďovaly).

caesarovo_tazeni

Cn. Pompeius mladší byl v Alexandreji zřejmě na jaře a odplul snad před podzimem. V této době byla tedy již královna Kleopatrá VIII. Filopatór odstavena od možnosti rozhodovat a vrch měli poručníci krále Ptolemaia XIII. Filopatora.

 

7. ledna se senát, v němž převládali propompeiovští optimáté, usnesl, že stát je v nebezpečí/senatus consultum ultimum a zavazoval konsuly, praetory, tribuny lidu a prokonsuly, aby na jeho záchranu udělali vše možné. V noci z 10. na 11. ledna překročil C. Iulius Caesar severně od Arimina s jedinou legií (XIII.) říčku Rubikón (řec.), lat. Rubico, oddělující Cispadánskou Gallii od Itálie. Druhou občanskou válku Římanů, trvající do roku 45, hravý Caesar zahájil řeckými slovy z athénského komického básníka Menandra „anerrifthó kybos, lat. alea iacta esto/budiž kostka vržena“, ve smyslu "hoďme si".  

11. ledna obsadil s Třináctou legií Zdvojenou/leg. xiii. gemina Ariminum/dnešní Rimini, v dalších dnech ho dohonila Dvanáctá legie s dalšími kohortami: tak malé vojsko stačilo na obsazení Itálie. Již 17. ledna opustil Cn. Pompeius Magnus s většinou senátorů Řím a v panice směřovali do Kampánie. Utíkali též oba konsulové, kteří ani před odchodem do války za její zdar neobětovali, jak bývalo předepsáno. Převládl mezi všemi názor, že proti Caesarovi nejsou s to Itálii ubránit; psychologický dopad útěku z Říma byl ovšem značný. Pompeia o Caesarových záměrech informoval T. Labienus, nejschopnější z legátů v Galliích, jemuž Caesar svěřoval všechny legie v době své nepřítomnosti. Labienus v Galliích zbohatl, stouplo mu to do hlavy a přeběhl; popraven byl roku 45, viz tam.

Jediným optimátem, který Caesarovi vzdoroval, byl L. Domitius Ahenobarbus, cos. 54, prapraděd imperátora Nerona (který se se jménem svého slavného předka narodil). Obsadil Corfinium a narychlo sestavil z okolních Paelignů a Marsů třicet kohort. Poslal do Ápulie k Pompeiovi, že je vhodný okamžik v horském terénu Caesara sevřít, ale Velký Pompeius i tuto šanci promarnil, nikoho neposlal a naopak pokračoval do Brundisia. Caesar město oblehl a po sedmi dnech vojáci Domitia Ahenobarba zatkli a město Caesarovi vydali. Caesar je zařadil do svého vojska (a poslal je pod C. Scriboniem Curionem obsazovat Sicílii a Afriku, viz zde níže), L. Domitia, svého zarytého nepřítele, nechal i s jeho synem Cn. Domitiem bez újmy odejít; viz zde níže. 

Caesar nyní již se šesti legiemi dorazil do Brundisia a oblehl jeho přístav, odkud odplouvali pompeiovci: použili lsti s opevněním přístupových cest k městu, aby vzbudili zdání, že se hodlají bránit a získali tak čas pro přeplavbu. Nabídky k jednání Pompeius odmítl. Caesar neměl k disposici žádnou flotilu, nechal tedy Pompeiova pronásledování a z Brundisia se obrátil na sever. Koncem ledna dorazil Caesar do Říma. • Přechodem přes "Rubikon" spustil seriál válek uvnitř říše, které trvaly do roku 30; v jejich průběhu si Římané a obyvatelé oikúmeny zvykali a zvykli na jediné centrum celé říše s jediným vladařem, velitelem armády. V tomto období se uzavřel vývoj oligarchické římské republiky.

 

17. března se Cn. Pompeius se zbytkem oddílů optimátů přeplavil z Brundisia do Épeiru a Makedonie, kde organisoval celý východ oikúmeny proti Caesarovi. Legie se shromažďovaly v Dyrrhachiu, jeho flotile se základnou v Korkýře velel M. Calpurnius Bibulus, Caesarův kolega v konsulátu roku 59 a podivný správce Syrie roku 52nn. Na zimní přeplavbu Caesara nebyl vůbec připraven a nedokázal jí zabránit, viz začátek příštího roku. Když konečně začal hlídkovat před Brundisiem, podařilo se pompéjovcům zachytit pouze tři desítky nákladních zásobovacích lodí a Bibulus (c. 55), kterého vždycky Caesar převezl, dal ze vzteku všechny jejich posádky povraždit. Začátkem následujícího roku onemocněl a někdy před jarem v Korkýře zemřel. Nového nauarcha flotila nedostala, velení zůstalo u velitelů jejích částí: jedním z nich byl starší syn Pompeia Magna Cn. Pompeius, srov. rok následující.   

V Thessaloníké se ustavil protisenát optimátů s odhadem dvěma sty uprchlými senátory; po farsálském debaklu čítal antisenát v Africe tři sta členů. Na Pompeiovu stranu se postavili Delmatové, kteří oblehli Salónu, kde se drželi caesariáni, srov. zde níže.

Caesar propustil Pompeiova zajatce Aristobúla II., bývalého krále Židů, viz rok 55, a poslal ho s vojenským doprovodem údajně dvou legií do Syrie. Caesar mu tak dal naději na jerúsalémský trůn. V Antiocheji byl však Aristobúlos pompejovci otráven a jeho syn Alexandros II. byl na Pompeiův rozkaz popraven syrským prokonsulem Q. Caeciliem Metellem Piem Scipionem Nasikou (rodným jménem před adopcí P. Cornelius Scipio Nasica, syn stejnojmenného otce s Licinií Crassou, dcerou L. Licinia Crassa, cos. 95, adoptován cos. 80 a pontifikem maximem Q. Caeciliem Metellem Piem). Aristobúlovo tělo bylo naloženo do medu (srov. rok 36) a později ho M. Antonius poslal do Jerúsaléma k pohřbení.

Caesar se pak přiklonil k Ióannovi Hyrkánovi s Antipatrem. Scipio Nasica vynucoval na provinciálech peníze, proviant a lodi, zaváděl nové daně, ale přezimoval s legiemi v Pergamu v provincii Asia a Syřany nechal napospas parthským vpádům. Chystal se zabavit chrámový poklad Artemidin v Efesu, ale poněvadž právě dorazila zpráva od Pompeia, že se Caesar vylodil v Épeiru, pospíchal s loďstvem do Makedonie.

Ptolemaios Mennaios, dynasta v Chalkidě pod Libanem, vyslal svého syna Filippióna do Askalóny, kde žila Aristobúlova vdova, jméno neznáme, se synem Antigonem (II.) a dvěma dcerami, aby je dopravil pod otcovu ochranu. Antigonos se později odebral k Caesarovi a do Alexandry, jedné z jeho sester, se Filippión zamiloval a vzal si ji. Otec Ptolemaios, stručnými slovy kronikářovými, však "syna zavraždil a sám se s Alexandrou oženil".

Pompeia hned z počátku podporovali Galatové: král Déiotaros I., tetrarchové Kastór I. a druhý tetrarcha Tektoságů Domnekleios alis (?) Domniláos, syn Brogitarův, který v čele galatské jízdy padl u Farsálu, a s nimi všichni monarchové vděčící za svou moc Pompejovu uspořádání Orientu před patnácti roky.

 

V únoru a březnu obsadil C. Iulius Caesar celou Itálii, dal obsadit svými lidmi Sicílii, srov. zde výše (nevíme, zda obyvatelům ostrova, z velké části Hellénům, udělil latinské právo nebo zda to zamýšlel a nedošlo na to), a Sardínii na zajištění dopravy obilí do Města a uspořádal ve prospěch populárů poměry v Římě. Na obávané proskripce a likvidaci optimátů nedošlo, státní poklad/aerarium sestávající z kořisti poražených nepřátel a uložený ve sklepení Sáturnova chrámu ovšem pro své účely použil.

V dubnu se Caesar vypravil do Hispánií, kde byla velká síla pompejovců a kde měl Cn. Pompeius od války se Sertoriem silnou klientelu. • Pompeius měl vedle Hispánií rodové klienty hlavně v Pícénu, v Předalpské Gallii, srov. rok 89, v Orientu. O Caesarovi nic takovému nevíme, ale populárové měli tradičně silné posice v Etrúrii a Samniu.

Cestou oblehl Massalii, která se překvapivě jediná v Galliích nepostavila na jeho stranu, neboť tam L. Domitius Ahenobarbus, srov. zde výše, který měl v kraji silnou rodovou klientelu, přemluvil představitele a sněm, aby se Caesarovi postavili. Dřevo pro obléhací práce vzali jeho lidé z posvátného, dosud nedotčeného keltského dubového háje v okolí města. Caesar pokračoval do Hispánií a před městem ponechal tři legie pod velením spolehlivého legáta C. Trebonia osvědčeného z gallských válek (a pozdějšího však spiklence) a D. Iunia Bruta Albina s velením nad loďstvem (což byl dokonce jeden z vůdců caesarovrahů).

Město, které vrchní velení svěřilo Domitiovi Ahenobarbovi, se po dvou prohraných menších námořních bitvách s Iuniem Brutem v době, kdy Caesar vítězil u Ilerdy, a po šesti měsících obléhání v říjnu vzdalo a přišlo o veškeré zbraně, ale zdání nezávislosti mu zůstalo, srov. rok 154. Pompeius po zprávě o pádu Massalie udělil (stejně formální) nezávislost její métropoli Fókaji. • Massalští vybojovali poslední námořní bitvu samostatného hellénského státu s Římany a byli také posledními z Hellénů, kteří s Římany válčili. Byli přitom odvěkými spojenci a přáteli Říma, viz rok 389, Římany neustále vyznamenáváni. Domitius Ahenobarbus z Massalie unikl na jediné ze tří lodí, která dokázala uniknout blokádě přístavu; jeho přátelé na ostatních dvou se museli vrátit a být později zajati. Bojoval u Farsálu a zabit byl na útěku Caesarovými jezdci.  

 

Hispánii drželi Pompeiovi legáti v čele tří vojsk. Přední Hispánii/Citerior se třemi legiemi ovládal L. Afranius, Zadní/Ulterior si rozdělili a drželi po dvou legiích M. Petreius a literát a učenec M. Terentius Varro, největší z římských psavců. Caesar se šesti legiemi s pomocnými sbory od Keltů a Germánů a sedmi tisíci keltských jezdců z Gallií manévroval proti pompejovcům. Postižen nepřízní počasí, povodní, která zatopila ležení, zásobovacími těžkostmi a několika nerozhodnými střetnutími v létě, porazil pompejovce Afrania a Petreia u Ilerdy/dn. Lérida dne 2. srpna. Poražení v poli se mu vzdali i s legáty (o jejich osudech viz rok 46). Ve čtyřiceti dnech prošel provincií Hispánia Ulterior, v Cordubě se mu vzdal Terentius Varro s vojskem, předal Caesarovi provinční finance s výkazy své činnosti a Caesar tu propustil pompejovské důstojníky a vojáky zčásti zařazoval do svých oddílů.

Za podporu ve válce proti pompejovcům udělil Gáditánům, na něž dohlížel důvěrník Domitia Ahenobarba C. Gallonius, jako prvním na poloostrově římské občanství a status municipia. Údajně se povýšení týkalo více měst v regionu, nevím však kterých a je pravděpodobné, že historická noticka se týká činnosti až Augustovy užívajícího též jména Caesar. Srov. názvy veteránských osad Colonia Iulia Hispalis/d. Sevilla, Iulia Victrix Tarraco/dn. Tarragona, Iulia Victrix Nova Carthago/dn. Cartagena, Colonia Iulia Genetiva Urbanorum/Urso, dn. Osuna.  

K tomu Božský Iulius vrátil Gáditským mnohamilionové peníze vynucené pompejovci na válku. Nelze opominout roli Caesarova tajemníka, obchodníka L. Cornelia Balba, který z Gád pocházel, srov. o něm rok 62 a 61. O čtyři roky později po Mundě už tak velkorysý nebyl a zabavil i finance vyhlášeného chrámu Melkarta-Héráklea (srov. roky 68 a 61): Caesar nebyl Hispáncům neznámý, ačkoli tu měl Pompeius velmi silnou klientelu.

V Zadní Hispánii zanechal se třemi legiemi Q. Cassia Longina, bratra C. Cassia, jednoho z budoucích předních caesarovrahů, se zprvu jednou legií M. Aemilia Lepida, budoucího triumvira, v Přední, a po souši se Caesar vrátil přes Massalii do Říma.

Do Města Caesar dorazil v říjnu po té, co se mu vzdala Massaliá: město, které vládlo celému Azurovému pobřeží a dolnímu toku Rhôny a bylo odjakživa římským spojencem uchovalo pouze holou nezávislost. O původu přátelství viz rok 389 a v indexu CSD s. v.

 

V Římě se na jedenáct dnů prohlásil diktátorem a organisoval volby. Povolil Caesar návrat vyhnanců exulovaných v posledních letech s výjimkou T. Annia Milona, viz rok 52 a rok následující. Dal se zvolit konsulem, deset let od konce svého prvního, jak nakazoval zákon, prosadil zákony rehabilitující syny obětí Sullovy diktatury a po jedenácti dnech římského pobytu se vypravil do Brundisia do války s Pompeiem.

Kolem zimního slunovratu/kolem 21. prosince dorazil s vojskem do Brundisia, odkud se chystal přeplavit do Órika. Cestou z Massalie v prosinci v Placentii „usmlouval“ vzpouru vojáků nespokojených se zákazem plenění (ale tvrdili, že jsou unavení), vzápětí ale přikázal mezi nespokojenci decimaci, čtvrtou, kterou z dějin známe (srov. roky 471, 295, 71 a dále 36 a 34).

V Římě byl na Caesarovo přání přijat zákon navržený praetorem L. Rosciem Fabatem, který s Caesarem válčil v Galliích, jímž se dostal římského občanství všem svobodným obyvatelům Předalpské Gallie/Gallia cisalpina, lex Roscia, a z římských kolonií/osad se stala municipia; srov. rok 89; provincie zanikla roku 42. Oddaný populár a caesarián Roscius padl roku 43 v bitvě u Fora Gallorum, viz. Za Caesara se senátorem nestal žádný Hellén, ale několik Keltů, přesněji Gallorománů, ano.    

 

Obsadit Afriku poslal Caesar C. Scribonia Curiona a C. Asinia Polliona, pozdějšího historika. Cestou se bez boje zmocnili Sicílie, kterou před nimi 23. dubna vyklidil pompéjovec, idol aristokratických konservativců M. Porcius Cato, než odešel do Dyrrhachia. Vylodili se před Utikou, Curio zaskočil praetora Afriky P. Attia Vara, který se přidal k pompéjovcům, a město oblehl. Pak však přišla katastrofa. C. Curio se nechal vlákat do pasti předstíraným útěkem do roviny, kde numidská jízda, jíž velel Iubův vojevůdce Sabúrra/Saborra, srov. o něm roku 47, otočila a caesariány obklopila. V době, kdy Caesar uspořádával po vítězství u Ilerdy poměry v Hispániích, podlehli 24. srpna na řece Bagradás caesariáni pompejovcům, jimž velel P. Attius Varus a spojenecký král Iuba I. z Numidie, oddaný Pompeiovi: C. Scribonius padl a obě jeho legie, celý výsadek, byly pobity, pouze Asiniu Pollionovi se podařilo s hrstkou vojáků uniknout do Utiky a odtud na Sicílii. Byl s ním i praetor C. Caninius Rebilus, který se proslavil konsulátem na několik posledních hodin starého roku 45, viz tam. Iuba část římských zajatců před Utikou popravil, část z nich odvedl s sebou do otroctví, když se vzápětí vracel do svého království. 

V téže době v Illyrii a na jaderském pobřeží byli caesariáni rovněž neúspěšní, neboť bojovali proti přesile. Veliteli caesarovců byli P. Cornelius Dolabella a C. Antonius, bratr triumvira M. Antonia: C. Antonius byl dokonce na ostrově Curicta/Krk opuštěn domorodci a částí vojáků, kteří prchli na pevninu, vyhladověn a donucen ke kapitulaci.

 

V Číně zemřel chanský císař Süan/Xuan (vládl od roku 74). Za něho nemírně narostla korupce mezi byrokraty, po zbytek čínských dějin součást životního stylu. Nástupcem se stal jeho syn Liou Š'/Liu Shi neboli Jüan/Yuan (27; vládl do roku 33). Byl to prý první z císařů, který se nezabýval vládou, ale hrátkami s dvorními přítelkyněmi, nicméně za něj likvidovala chanská armáda část Hunů, viz roky 53 a 36. Noční zábavou všeho druhu žil také jeho syn, viz rok 33. Nicméně omezil výdaje paláce, císařských chrámů a na rozdíl od svého otce i na armádu: roku 46 dal vyklidit Chaj-nan. Oproti svému otci byl nakloněn konfucianismu.

Roku 48 učinil císařovnou Wang Čeng-ťün/Zhenjun, s níž měl syna Liou Ao/Liu Ao, císaře Čchenga/Zheng. Císařovna vedle permanentní palácovou válku s Jüanovými milenkami Fu a Feng Jüan, s nimiž měl též syny. Když roku 35 onemocněl, byl mu nejsympatičtější s z potomků Liou Kchang, syn s Fu, neboť prvorozený syn Liou Ao byl po otci hodně na zábavu. Nakonec se rozhodl pro Ao, viz rok 33.

 

************************************************************

48.

Ol. 183, 1

Theodóros z Messény (poprvé)

264 SE

200 AE

Filokratés III.

a. u. c. 706

C. Iulius Caesar II. a P. Servilius Isauricus I.

Rok 1 tzv. první Caesarovy éry (viz rok 47)

Rok 1 autonomní éry Láodikeie na Moři (srov. rok 81)

Rok 1 autonomní éry Antiocheie na Orontu (viz však rok předešlý)

************************************************************

4. ledna/5. listopadu jul. kal. vyplul C. Iulius Caesar z Brundisia a přes Palaisté dorazil do Apollónie a Óriku; města byla obsazena. V Dyrrhachiu se držel Cn. Pompeius Magnus a Caesar ho oblehl. Pompejovci ale ovládali moře a caesariáni strádali nedostatkem potravin. V dubnu se připlavil s posilami M. Antonius a byly obnoveny boje, které se v zimě zastavily. Caesar byl v řadě drobných potyček poražen, pompéjovci měli navrch. Od Caesara k Pompeiovi dosud nepřeběhl z vojska nikdo, až nyní dva Allobrogové, šlechtičtí sourozenci Raucillus a Egus, synové národního vůdce Abducilla, vyznamenávaného soustavně Caesarem: chlapi kradli, fasovali na vyšší počet mužstva než měli a byli o poměrech v Caesarově armádě dobře informováni.

V červenci byl Caesar donucen odejít od Dyrrhachia do Apollónie a odtud pak směřoval se šesti legiemi do Thessalie. Cn. Pompeius Magnus ho s celým vojskem, jehož jádro tvořilo dvanáct legií, následoval. Zásobování caesariánů na Jadranu znepříjemňoval se svou flotilou Cn. Pompeius, starší syn Magnův. 

U Farsálu, resp. Palaifarsálu, byla vybojována jediná bitva, kterou spolu Caesar a Pompeius svedli: 9. srpna/6. června jul. kal. byl Cn. Pompeius Magnus se svou elitní armádou na hlavu poražen. Jeho vojenská síla však zlomena nebyla a s ohromnými finančními a materiálními zdroji, jimiž Pompeius disponoval, se mohl snadno postat na nohy. Místo toho muž, jemuž se dostalo mimo jiné přezdívky Agamemnón, ze země prchl na moře. Caesar se zmocnil též ležení pompéjovců a všech jeho zásob a sám snědl večeři chystanou Pompeiovi.

Před bitvou se na Pompeiovu stranu postavili mimo jiné Nabatajci, jejichž král Obodás II. poslal jízdní oddíl. V Pompeiově vojsku stály oddíly Židů, Armenů, Keltů, Thráků atd. Ještě před bitvou u Farsálu uzavřel Pompeius smlouvu o spojenectví s králem Dáků Burebistou, ale Dákové do této války nazasáhli; smlouvu Burebista ujednal prostřednictvím Helléna Akornióna z Dionýsopole (srov. rok 60). Jezdce Pompeiovi poslal král Astů a Odrysů Kotys V.; velel jim jeho syn a nástupce Sadalás II. Stejnou podporu poslal kníže Sapajů Rhaiskúporis I. n. Rhéskúporis (vládl do roku 42; doložen až tohoto roku, začátek vlády neznáme). • Téhož dne roku 378 n. l. padlo u Adriánopole proti vítězným Visigotům čtyřicet tisíc římských vojáků vedených císařem Valentem: byla to jedna z nejtěžších římských porážek vůbec, viz v indexu pod Řím a vojenské katastrofy. U Farsálu padlo nesrovnatelně méně vojáků: šest tisíc pompéjovců a asi stejné množství jejich spojenců a vojáků pomocných sborů.

 

Během vojenských operací před Farsálem bylo Římany zničeno město Aitólů Kalydón. Zbytek obyvatelstva později usídlil Augustus v Níkopoli (srov. rok 29). Caesar udělil svobodu thessalským městům, potvrdil svobodu Ília a rozšířil státeček o pozemky, obnovil svobodu Knidu, to z vděku vůči svému příteli a mýthografovi Theopompovi z Knidu, a Pergama v Asijské provincii, kde jinak trestal obce držící při Pompeiovi.

Po prohrané bitvě, jejíž vojenský dosah nebyl až tak vážný, se pompejovci dali na bezhlavý útěk, někteří hned přešli do tábora Caesarova; po Pompeiově smrti se k vítězi přidal i C. Cassius Longinus, jeden z předních Caesarových vrahů. Pompeiovi fakticky zbývalo hodně prostředků, příznivců a vojáků od Syrie a Egypta po Hispánie, ale potenciálu nedokázal využít. Z egyptského bohatství a celkového potenciálu měl strach i Caesar.

Po Farsálu poslal Caesar do Illyrika A. Gabinia, kterého povolal z exilu, k němuž byl odsouzen roku 54 za podvody při správě provincie Syrie a nepřímo za dosazení Pompeiova chráněnce Ptolemaia XII. na trůn, viz roky 56-55. Gabinius byl původně oddaný pompejovec a proti Pompeiovi bojovat nechtěl, viz rok následující. Jeho protivníkem na Jadranu byl M. Octavius, velitel Pompeiovy flotily. Po smrti svého vůdce se na Korkýře připojil k ostatním pompéjovcům. Před otcovou smrtí se Cn. Pompeius s egyptskou spojeneckou flotilou zmocnil přístavu Órika, i s loděmi ho vypálil, ale po zranění se o jeho celkové dobytí už nepokoušel. Měl namířeno na Brundisium, ale když dorazila zpráva o otcově vraždě, Egypťané odpluli a Pompeiův prvorozený syn se přidal ke Catonovi. 

Q. Fufia Calena poslal Caesar ještě před Farsálem, aby zbavil Helladu pompéjovců. Obsadil Peiraieus a zpustošil okolí Athén, které nechtěly otevřít brány. Po Farsálu se jako všechny hellénské obce vzdaly kromě Megar. Calenus se jich zmocnil zradou a přeživší prodal do otroctví; ale tak, aby je mohl vykoupit nějaký příbuzný a za co nejméně (oddaný caesarián, tr. lidu roku 61, praetor roku 59 a konsul roku 47 se přiklonil k M. Antoniovi a padl v bitvě roku 40, nebo podle jiného zdroje zemřel přirozenou smrtí; jeho syn se přidal k Octavianovi).

M. Porcius Cato, který na začátku roku úspěšně bojoval s Caesarem po jeho vylodění v Illyrii, nebyl u Farsálu, neboť velel jednotkám v Dyrrhachiu. Po bitvě uprchl před vzpourou na Korkýru a do Kýrénaiky, kde se dozvěděl o Pompeiově smrti. Odtud se pak v zimě odebral podél Syrty na západ do provincie Afrika, kde se stal velitelem místních pompejovců. Na Korkýře předtím jmenovali vrchním velitelem všech svých sil Q. Caecilia Metella Pia Scipiona Nasiku.

M. Tullius Cicero, který byl vlažný pompéjovec, zůstal v Dyrrhachiu a odmítl velitelskou funkci, přešel k Caesarovi. Vítěz pardonoval většinu pompéjovců i poražené jejich spojence mezi asijskými monarchy. Cicero podpořil před Caesarem roku 46 udělení milosti pro aristokrata M. Claudia Marcella, cos. 51, pompéjovce první hodiny, takže se směl vrátit z Mytilény, kde po Farsálu žil; cestou do Říma však byl zavražděn jakýmsi otrokem a pohřben v Athénách. Stejně se Cicero roku 46 zasadil o legáta Q. Ligaria, který proti Caesarovi bojoval v Africe a nesměl do Říma - a pak se přidal k caesarovrahům (Ciceronovy zachované projevy Pro Marcello a Pro Ligario). 

 

Cn. Pompeius Magnus se na útěku 10. srpna dostal do Lárissy a lodí, kus cesty s ním sdílel Déiotaros, přes Amfipoli na Lesbos do Mytilény, kde se spojil s Cornelií a Sex. Pompeiem, svým mladším ze synů (nebylo mu dvacet), které sem poslal před bitvou do zázemí; starší Cn. Pompeius (c. 30) ležel s flotilou v době farsálské bitvy před Korkýrou, srov. zde výše. Přes Rhodos, který odmítal pompejovce přijímat, a Attaleiu v Pamfýlii, kde se k němu přidalo několik triér s vojáky z Kilikie a skupina se rozrostla o šedesát senátorů, pokračoval Velký Pompeius na Kypr, kde se dozvěděl, že ani syrská Antiocheia ho nechce.

Směřoval proto do Egypta, kde počítal s všemožnou podporou, neboť chlapeckého Ptolemaia XIII. před Farsálem podporoval a jeho otec mu byl zavázán. Zabavil na cestu peníze publikánů na Kypru a půjčil si u soukromníků. Pompeius zjevně doufal ve stejný zázračný návrat do čela světové politiky jako se to kdysi podařilo vůdci populárů C. Mariovi, jehož krvavý návrat do Říma roku 87 si "Magnus" musel z mládí pamatovat. 

Den před svými 59. narozeninami, 28. září/24. července jul. kal. byl při vyloďování před přístavem Pélúsia z rozhodnutí poručníků mladého Ptolemaia XIII. Filopatora a na radu rhétora Theodota z Chiu ("mrtvý nekouše/nekros ú daknei") zavražděn centurionem L. Septimem či Septimiem, Salviem a Achillou (narozen byl 29. září roku 106)Ptolemaios Filopatór byl před Pélúsiem táborem ve válce se svou starší sestrou Kleopatrou. Septimius sloužíval pod Pompeiem za války s piráty a patřil k vojákům, které s sebou roku 55 přivedl do Alexandrie A. Gabinius; nyní stál v královských službách. Bezhlavé Pompeiovo tělo spálil na mořském břehu jeho propuštěnec Filippos s otrokem Skythem a kyperský quaestor Cordus (jinde jmenovaný jako Servius Codrus), Caesar mu dal postavit náhrobek, jeho vraždu pomstil a ostatky předal Cornelii.

Rodina, která sledovala vraždu z lodi, prchla zpět na Kypros; manželka Cornelia Metella (c. 25), jejímž prvním mužem byl P. Licinius Crassus, syn triumvira a slavného boháče (vdovou od roku 53), byla Pompeiovi, jehož byla pátou manželkou, oddána a oporou; jejich manželství bylo bezdětné. Byla vzdělána v literatuře, mathématice, ve filosofii a hudbě. O synech viz další léta. • Později byl Pompeiovi vybudován u Kasia náhrobek, který ještě ve starém věku obnovil císař Traianus, když byl zničen povstalci za druhé války židovské roku asi 115 n. 116 n. l.

Jen o několik dní později, dne 1. října (26. července, dva dny po Pompeiově smrti), připlul do Alexandreie přes Helléspontos, Iónii a Rhodos s malou částí vojska, dvěma legiemi, C. Iulius Caesar.

 

V Egyptě vládla napjatá situace. Krátce před bitvou u Farsálu, pravděpodobně v květnu, byla z Alexandreie vyhnána královna Kleopatrá Filopatór (srov. předcházející rok). Utekla buď do Thébaidy, nebo k arabským kmenům na pobřeží Rudého moře. Podle další verse měla prchnout do Syrie. Oba královští sourozenci sbírali vojsko. Kleopatrá VIII. a Ptolemaios XIII. stáli v době bitvy u Farsálu proti sobě u Pélúsia a u mysu Kasion.

Mezi egyptským obyvatelstvem se po příchodu Caesara šířila nespokojenost s Římany ve městě, s vybíráním peněz, se zabavováním chrámových peněz. Caesar si totiž vybíral dluh po Ptolemaiovi XII., jemuž kdysi půjčil 17,5 milionů drachem, z čehož sedm a půl jeho dětem odpustil. Docházelo k přepadání a zabíjení vojáků. Kleopatře (21) se podařilo tajně dostat k Caesarovi do paláce a představit se mu. Kromě politiky to rozhodlo o jednom z nejznámějších románků světových dějin. Caesar se snažil urovnat spor mezi oběma královskými sourozenci, ale třináctiletého Ptolemaia to rozčílilo tak, že prý si strhl s hlavy diadéma a zahodil. Caesar ho na to zatkl.

Za sílících pouličních nepokojů se pustil stratégos Achillás s královou gardou vedenou L. Septimiem z Pélúsia s vojskem na Alexandreiu byv povolán královým regentem Potheinem: všeobecně se předpokládá, že to byl on, kdo štval Ptolemaia XIII. proti sestře (sloužil jako obraz hanebnosti do nejpozdější antiky: ještě básník Claudius Claudianus ho jako bídáka připodobnil k významnému, podle autora ničemnému dvořanu císaře Arkadia/Arcadia, eunúchovi Eutropiovi, viz rok 392 n. l.).

Brzy ovládli královy vojáci, mezi nimiž sloužilo mnoho gabiniovců, většinu velkoměsta. Během jednání o smíru nabídl dokonce Caesar Kleopatřině sestře Arsinoé IV. vládu nad Kyprem, který byl již od roku 58 římskou provincií (srov. níže; Kypros pak byl v letech 48 až 30 naposledy egyptský).

Od podzimu tohoto do jara následujícího roku probíhala v Alexandreji známá už ve starém věku jako válka alexandrijská, v níž se Caesar musel bránit.

Dělal zprvu jakoby nic, chodil po památkách, oddával se hostinám, v pozadí okázalé nečinnosti připravoval válku. Pro spiknutí dal popravit eunúcha Potheina, ukázal mladého krále lidu a povolal posily ze Syrie, opevnil se v rozsáhlém prolemaiovském paláci. V září dal v přístavu zapálit v přístavu ptolemaiovskou flotilu. Od požáru rychle chytla část města a s ní jedinečný komplex alexandrijské knihovny; menší část zůstala přesto zachována. Caesar, nyní již pevně na straně královny Kleopatry VIII. (21), byl obklíčen v královském paláci a hrozilo mu odříznutí od moře. Achillovo vojsko provolalo královnou Arsinoé IV. (20), nejmladší dceru Aulétovu, jíž se podařilo s eunúchem Ganymédem, jejím vychovatelem a velitelem alexandrijské milice, uniknout z paláce z Caesarovy moci. Ganymédés ovládl Arsinoé a po neúspěšných operacích ptolemaiovského vojska proti Římanům obvinil Achillu ze zrady: královna dala stratéga popravit a na jeho místo jmenovala Ganyméda (zahynul kdesi v Deltě na útěku roku následujícího).

V listopadu dorazila do Alexandreie legie Cn. Domitia Calvina a Caesarovi se podařilo vytlačit Egypťany z města. Koncem roku se Caesarovi na pomoc blížil Mithridátés z Pergamu, jehož dával vychovávat jako svého syna král Mithridátés Eupatór Dionýsos. Byl po matce příbuzným krále Déiotara I. (viz následující rok). Za Mithridátem tábořím v Askalónu dorazil s oddílem tří tisíc Židů Antipatros a zprostředkoval caesariánům podporu arabských šejků. Vzápětí se Antipatros aktivně účastnil Mithridátova dobývání Pélúsia a úspěšně verboval egyptské Židy, aby se přidávali k Mithridátovi na stranu Caesarovu; viz rok následující. 

Caesar předal po odpadnutí Arsinoé IV. Kypros královně Kleopatře Filopatór (srov. výše). Později sem vyslala jako stratéga-správce Sarapióna. V Antoniově éře ho následoval jistý Démétrios (až do roku 30?).

 

Farnakés II., král Kimmerského Bosporu (viz rok 63), využil římské občanské války a pokusil se obsadit otcovský Pontos. Předtím úspěšně bojoval se Skythy, dobyl zpět Tanais, kam zavedl klérúchii, a Fanagoreiu, od roku 63 svobodné město, za které ji prohlásil Pompeius, viz tam. • Tanais zřejmě nikdy nebyla polis ani nebyla Hellény kolonisována, zřejmě byla stále emporiem, tj. střediskem obchodu v oblasti. Později byla zničena Polemónem I. a obnovena teprve za vlády Ti. Iulia Sauromata I. v letech 93 až 124 n. l. Jeho sarmatští protivníci žijící severně od Maiótidy a východně až po Tanaida/Don byli v této době velmi silní. Král Siraků Abeakos sice do pole mohl postavit dvacet tisíc jezdců, ale Spadinés, král mnohem větších Aorsů-Alánů desetkrát tolik a tzv. Horní Aorsové/hoi anó Aorsoi, ještě více. 

Farnakés II., pyšný na své válečné úspěchy přijal titul Král králů, byl na vrcholu moci. Obsadil k tomu Kolchidu, odkud pravděpodobně prchl sképtúchos Aristarchos (u moci od roku 65), a některá města Kappadokie a Pontu. V Bosporu zanechal jako místokrále Asandra, viz rok následující.

 

V Římě M. Caelius Rufus (34), praetor peregrinus t. r. a caesarovec, se postavil začátkem roku proti Caesarově vůli. Ve sporech s konsulem P. Serviliem senát odmítl Caeliův návrh na zrušení dluhů, respektive aby se dluhy spláceli po dobu šesti let bezúročně, a zbavil ho úřadu. Konsul disponoval vojáky a Caelius byl ve Městě bezmocný. Přidal se k pompéjovci T. Anniovi Milonovi, který přes Caesarův zákaz, viz rok předešlý, prchl z Massalie (zde od roku 52, kdy byl Caelius tribunem lidu) a dal na jihu Itálie dohromady oddíl z velké části z otroků a gladiátorů a plánoval velké povstání. Pokoušel se s ním obsadit Capuu. Byl tu poražen a padl koncem roku při obléhání hirpínského městečka Compsa zasažen kamenem. Caelius byl dopaden v Bruttiu a v Thúriích zemřel ve vězení. 

 

************************************************************

47.

Ol. 183, 2

265 SE

201 AE

Dioklés VI.

a. u. c. 707

Q. Furius nebo Fufius Calenus a P. Vatinius (od září)

C. Iulius Caesar dict. II.

Rok 1 tzv. druhé éry Caesarovy v Anatolii (srov. předešlý rok)

************************************************************

V lednu/v listopadu jul. kal. ve válce alexandrijské zvítězil C. Iulius Caesar v bitvě v Eunostu, ale u Heptastadia, alexandrijské čtvrti, byl poražen a div že se na útěku neutopil. Alexandrijským se zajídala vláda Arsinoé IV. s Ganymédem a požádali Caesara, aby jim pustil Ptolemaia XIII. (proč to udělal, zůstane záhadou). V únoru/v prosinci jul. kal. vyjednával Caesar s chlapeckým Ptolemaiem XIII. o smíru s Kleopatrou. Neúspěšně, neboť klučina byl rozhodnut s Římany bojovat; jak se lze domnívat, stála při něm pravděpodobně podstatná část hellénomakedonské ptolemaiovské elity. V námořní bitvě před Kanóbem porazil Ti. Claudius Nero ptolemaiovskou flotilu, jíž velel Eufranór. Nato vytáhl Ptolemaios z Alexandreie proti pomoci, která přicházela Caesarovi z Anatolie (viz závěr předešlého roku). Caesar krále sledoval k Pélúsiu.

Dne 27. března, tj. 14. ledna jul. kal., byla vybojována tzv. bitva na Nilu, v níž byli královští poraženi. Tělo mladého krále Ptolemaia XIII. Filopatora, který se starší sestrou spoluvládl od roku 51, nebylo nikdy nalezeno (jiný zdroj zaznamenal, že tělo utopencovo identifikováno bylo; srov. k tomu rok 705, 480 a 41; roku 1798 n. l. před Kanóbem vybojovali námořní bitvu Angličané a Francouzi, jíž se také dostalo označení bitva na Nilu).

Pak se Caesar vrátil do Alexandreie, a tak bylo město poprvé obsazeno nehellénskými vojsky.

Nabízelo se, aby Caesar proměnil Egypt v provincii. Dosadil však na formálně suverénní trůn královnu Kleopatru VIII. Filopatór a za spoluvládce jí určil druhého mladšího, teprve dvanáctiletého bratra Ptolemaia XIV. Filopatóra IV.; spoluvládli jako Theoi Filopatores III. do roku 44. Sourozenci uzavřeli formální, kultovní sňatek. Theoi Filopatores III. spolu vládli i na Kypru, protože Caesar sesadil královnu Arsinoé IV. a poslal ji do Říma.

 

Na jaře porazil Farnakés II. (viz předešlý rok) Caesarova legáta Cn. Domitia Calvina v Malé Armenii u Níkopole a ovládl celou provincii Bíthýnie & Pontos, když od vypuknutí římské občanské války již obsadil Kolchidu a části Armenie a Kappadokie. Po dlouhém obléhání se zmocnil prořímského Amísu, povraždil všechny zbraně schopné muže a chlapce dal vyklestit. Na Caesarově straně setrvali Galatové (viz níže).

V téže době byl C. Iulius Caesar na cestách po Egyptě, kudy ho doprovázela královna Kleopatrá Filopatór. Pobyl v zemi osm a půl měsíce: 23. června/předjul. 6. září se narodil Kleopatře Caesarův syn Ptolemaios (XV.) Theos Filopatór Filométór vulgo Kaisarión; zavražděn byl v roce 30.

To se již Caesar obrátil proti Farnakovi. Prošel s vojskem Palaistínou, potvrdil Ióanna Hyrkana II. v jeho velekněžském úřadu v Jerúsalému a jako ethnarchu Židů. Antipatra z Idúmaie obdaroval římským občanstvím, osvobodil ho od placení daní a jmenoval ho prokurátorem Iúdaje. S Caesarovým svolením se začalo hned s obnovováním hradeb Jerúsaléma zničených Pompeiem za obléhání roku 63. Druhorozený syn Aristobúla II. (srov. předešlý rok) Antigonos si v duchu otcovských tradic u Caesara stěžoval na spiknutí Hyrkana II. a Antipatra proti jeho rodině, byl však Caesarem odmítnut, když Antipatros neopomněl zdůraznit, že Aristobúlos se syny byli protiřímští.

Héródés z Idúmaie, druhorozený syn Antipatrův a pozdější král (srov. rok 65), byl otcem jmenován stratégem Galileje, bylo mu snad 25 (Iósépos mu spočetl let patnáct? zemřel však jako téměř sedmdesátiletý, viz rok 4); Héródova staršího bratra Fasaéla jmenoval Antipatros vojenským velitelem Jerúsaléma.

Héródés zlikvidoval bandu brigantů vedených jistým Ezekiou loupících v Galilaji a ohrožujících jih Syrie. Synedriu/sanhedrinu, jerúsalémské radě/senátu, se však nelíbila násilnost na Židech bez jejich rozsudku a chtěli Héróda soudit: je možné, že Ezekiás a jeho banda patřili k náboženským fanatikům, zřejmě pozdějším zélótům (viz rok 4- a 6+), se sympatiemi k farisajům. Umírněné prameny totiž mezi monotheistickým terorismem a banditismem nerozlišovaly.

Héródés tedy na varování otce Antipatra necestoval do Jerúsaléma, ale putoval do Damasku, kde ho přátelsky přijal syrský legát Sex. Iulius Caesar, diktátorův příbuzný; viz o něm roku 46.

Krátce před těmito událostmi zemřel král Nabatajů Obodás II. (vládl od roku 62). Nástupcem se stal jeho syn Malichos/Maliku I. (vládl do roku 30). Malichos poskytl Caesarovi podporu na jeho pontském tažení.

Caesar dorazil v polovině července (greg.) do Antiocheie, potvrdil autonomii města, pokračoval dále Anatolií a 2. srpna, tj. 20. května jul. kal., porazil Farnaka II. v bitvě u Zély v Pontu na úpatí hory Skotios (druhá bitva u Zély; srov. rok 67, kdy Mithridátés porazil Římany pod C. Triariem). Farnakés byl vyhnán z provincie a prchal zpět do svého Kimmerského Bosporu. Proti Farnakovi vypukla v jeho království vzpoura, kterou vedl místodržitel Asandros (srov. předešlý rok a viz králův konec roku následujícího). • Snadnost vojenské operace dokladoval C. Iulius Caesar proslulou velestručnou zprávou: „veni, vidi, vici“, viz o adresátovi rok 61 (jak zněla informace určená senátu, nevíme). O případné Caesarově inspiraci ke stručnosti logografem Lýsiou viz rok 403. 

 

Caesar nově uspořádal poměry v Anatolii; některá rozhodnutí přijal v Kománách ještě před bitvou u Zély (sic!; srov. římské míry pro Anatolii v letech 188, 64, 63 a 36):

1. sesadil Archeláa, syna Archeláa jmenovaného Pompeiem (a krále v Alexandrii v letech 56-55; viz rok 64) a veleknězem v Kappadockých Kománách byl jmenován Archeláův vnuk Lykomédés Bíthýnský (pokud nejde o syna krále Níkoméda III. Níkoméda V., srov. rok 74). Lykomédés vládl theokratickému státečku do roku 29 (?), srov. též rok 36. Byl ženat s dcerou Mithridáta Eupatora Músou Orsobariou/Orsabaris, a jejich pravděpodobně společnou dcerou byla Órodaltis, s níž matka žila v bíthýnské Prúse.

2. Déiotaros I. si směl podržet královský titul, ale přišel o území Trokmů, kam Caesar jmenoval tetrarchou Mithridáta z Pergama, syna Brogitarovy sestry Adobogióny s Ménodotem z Pergama (srov. předešlý rok). Poněvadž keltská princezna byla milenkou Mithridáta Eupatora, býval jeho mladý jmenovec pokládán za syna králova. Caesar pergamskému Mithridátovi zároveň slíbil království Bosporos (viz následující rok) a zřejmě i části Pontu.

3. Malou Armenii obdržel král Kappadoků Ariobarzánés III. Eusébés Filorhómaios.

4. Kastór I. Tarkondarios (srov. rok 64) vládl nyní jen nad okolím Gordia a Gorbeu (do roku 44, viz, kde jeho nezvyklý konec).

5. Amísos (srov. rok 63) byl potvrzen jako svobodné město. • Asi roku 36 ho přidělil M. Antonius galatským králům (viz tam), ale již krátce před Aktiem zde s Antoniovým souhlasem vládl samovládce Stratón.

 

Pak se C. Iulius Caesar vracel s vojskem do Itálie a Říma přes Mytilénu, Athény, vypálený Korinthos, o jehož obnově se zde rozhodl (srov. Neá Korinthos roku 44), a Brundisium. Cestou po Helladě vybíral kontribuce od všech, kteří dali peníze Pompéiovi. Mimo jiné ve foiníckém Tyru zabavil chrámový poklad Melkarta-Héráklea se zdůvodněním, že Tyrští přijali po Pompeiově smrti jeho prchající manželku Cornelii a syna Sexta. • Z Egypta do Evropy Caesar přivezl dosud neznámý medový meloun.

V Římě rozprodal za plnou cenu majetek Pompeiův a řady padlých nepřátel i těch, které nevzal na milost. Jeho zástupcem byl M. Antonius v posici magistra equitum, viz zde níže.

Jiný Caesarův legát, A. Gabinius, který byl Caesarem poslán proti Delmatům (viz předešlý rok), byl v bitvě u Sinotia těžce raněn a na rány zemřel v Salónách (podle jiného zdroje zemřel na nemoc). V dlouhé válce pokračoval úspěšně se třemi legiemi proconsul P. Vatinius a byl jimi provolán imperátorem. Po roce 44 se postavil na stranu válčící s caesarovrahy, třebaže ho vojáci opustili. Do Itálie se vrátil roku 43, nad Illyry triumfoval roku 42, viz tam.  

Už po Farsálu udělil senát Caesarovi pětiletý konsulát a pokud by chtěl diktátorský úřad, pak ne na půl roku, ale na rok. Získal v podstatě doživotní tribunskou pravomoc, což před ním z Římanů neměl nikdo. Dokonce mu přiřkli právo triumfu nad Iubou a jeho římskými spojenci-pompéjovci, ačkoli ještě žádnou válku v Africe nevedl.

 

Z Říma se C. Iulius Caesar obrátil proti pompejovcům v Africe. Přes Lilybaeum na Sicílii, kde se vylodil 1. října (jul.), pokračoval do Afriky. Při vyloďování v Býzákiu u Hadrúmeta 28. prosince/12. října jul. zakopl a upadl; ominosní pád, srov. s rokem 204, proměnil v polibek zemi s výkřikem: "Mám tě, Afriko/teneó té, África!" Vrchním vojenským velitelem pompéjovců byl konsulár Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (srov. předešlý rok), z významných předáků konservativců byli přítomni M. Petreius, T. Labienus, Cn. a Sex. Pompeiové, synové zavražděného imperátora, M. Porcius Cato, král Iuba.

Na Caesarovu stranu se postavili králové Mauretánie Bógud I. (srov. rok 81) a Bokchos II. K nim se připojil jistý P. Sittius z Nucerie, dobrodruh, kdysi jako účastník Catilinova spiknutí poslaný do Hispánií, aby dal dohromady armádu: s oddíly se roku 64 přeplavil do Afriky. Do Itálie s po Catilinově konci nevrátil, ale udržoval kontakt s řadou Římanů, mimo jiné s M. Tulliem Ciceronem, který se ho zastal v procesu s P. Corneliem Sullou, srov. rok 66 a 62, jehož prostřednictvím prodal Sittius sví italské majetky po stejnojmenném otci, válčícího za spojenecké války na římské straně. Sittius pak velel Bokchově armádě a svůj oddíl italských žoldnéřů nabízel místním dynastům. V Cirtě si utvořil vlastní knížectví, jehož autonomii potvrdil Caesar (vydrželo do roku 44). Sittius milující "změkčilý život v luxusu/en epitryfé kai malakiá" se prohlásil za Caesarova spojence a zmocnil se Iubova vojevůdce Sabúrry, srov. o něm roku 49. 

Od Caesara dostal odměnou část území krále Masinissy, Iubova spojence, Sittius, druhou získal Bokchos. Masinissův syn Arabión uprchl k pompéjovcům do Hispánií, ale zřejmě po Caesarově smrti se do Afriky vrátil. Vyhnal Bokcha z otcovské země a Sittia dal lstivě zavraždit. O další africké válce viz rok 43 a 42. 

V Africe se prý stala Caesarovou milenkou manželka krále Bóguda Eunoé.

 

Druhým centrem pompéjovců byla v té době Zadní Hispánie, kam po ztrátě Afriky prchli zbývající bojechtiví konservativci. Caesarův legát Q. Cassius Longinus to neměl s domorodci snadné a oni s ním. Porazil sice roku 49 n. 48 propompéjovské Lúsítány, zpustošil jejich město Medobrigu/dn. Marvão (?) v P na hranicích s E a obsadil pohoří Herminius (mons), kam prchli, ale v míru mu to nešlo. Dal vojákům odměnu, kteří ho provolali imperátorem, dvakrát po stu séstertiích, a bojová morálka ochabovala. Přezimoval na tento rok v Cordubě a zatížil provincii a její bohatce zvláštními daněmi, včetně příspěvku na novou legii, kterou zde odvedl.

Když přišel v zimě od Caesara rozkaz, táhnout přes Mauretánii do Numidie, shromáždil legie v Cordubě. Zde se proti němu spikli provinční nespokojenci i někteří z legionářů, hlavně z těch, co byli právě odvedeni, a na radnici města zavraždili spiklenci Cassiova liktora a jeho několikrát bodli, ale neusmrtili. Cassius dokázal řídit protioperaci a vůci atentátníků L. Racilius, L. Laterensis a Annius Scapula, který byl po celé provincii velmi oblíben, byli popraveni. Na mučení vyzradili své soudruhy a následovaly další popravy; někteří se však směli vykoupit za několik desítek tisíc séstertiů. Penězi se mohli u Cassia vyplácet i ti z odvedenců, kterým se do války nechtělo.

Pak se vzbouřila celá nově odvedená Pátá legie a vůdce vzpoury M. Thorius z Italiky se prohlásil za pompéjovce. Vrchu však mezi nimi nabyl Cassiův quaestor M. Claudius Marcellus Aeserninus, který se vydával za caesariána a Cassia se svými muži oblehl u Ulie. Sem dorazil s pomocí mauretánský král Bógud, povolaný Cassiem k likvidaci rebelie. S jeho oddíly dorazila pomoc i hispánských měst, která zůstala věrna, a po nich legát Přední Hispánie M. Aemilius Lepidus, praetor roku 49, jemž se předhazovalo, že během svého úřadování v letech 48-47 provincii důkladně vyraboval; jev určitě málo překvapivý. 

V Hispániích dojednal Lepidus smír obou stran, rebelové potrestáni nebyli a Q. Cassius Longinus odešel z provincie, neboť mu skončilo funkční období. Jeho nástupcem byl C. Trebonius, ale tomu se vojáci rovněž bouřili a po roce odešel. Lepidus byl za diplomatické řešení interních sporů legionářů po návratu do Říma odměněn na Caesarův návrh dokonce poctou triumfu, ačkoli žádného nepřítele neporazil a žádného území nedobyl. K tomu ho do role magistra equitum diktátor Caesar jmenoval příštího roku namísto M. Antonia: důvěřoval mu více než Antoniovi, který nedokázal ve Městě zajistit klid. 

Zemřel propraetor Cisalpinské Gallie M. Calidus, praetor roku 57, atticista, žák Apollodóra Pergamského.