Rabbath Ammon, Rabbatammana§ = Filadelfiá, dn. Ammán v JOR

Rabilos, Rabb‘il, ar-Rabil, syn Obody, b. k. Aréty III. Nabatajského§ 84

Rabírius, epikúrik§ 50

C. Rabírius Postumus, řím. finančník§ 55, 54

Rabokentos z Thrákie, vládce Béssů§ 57

Racilia, manž. L. Quictia Cincinnáta§ 458

rada, búlé, „parlamentní“ (srov. pod démokratiá) orgán každého hellénského státu§ 1. v Athénách, rada 500: 461, 410, 403, 104; rada 400: 411; 2. v Élidě, 470; 3. v Massilii, 598 (rada 600), 4. v dórském Korinthu, 766 (rada 200), 5. ve vojenských osadách Seleukovců, 96, 6. ve Spartě gerúsiá, 7. v hellénistických federativních státech nejvyšší spolková rada koinu - spolku/federace

rádža, původn. titul indických volených knížat§ 600

Rádžagaha, Rádžagrha, místo konání prvního buddhistického koncilu§ 483

Rádžasthán, novodobý západoindický spolkový stát§ 90, 55

Rádžpútána, „Země královských synů“, indický spolkový stát, není v CSD

Rafia, bab. Rapichu, m. v jižní Palaistíně mezi Rhínokolúrou a Gázou, dn. arab. Tell Rífa a Rafah§ 720, 217, 210, 194, 58, 16, 15

První velkou bitvu tu vybojoval Šarru-kén II. s Egypťany roku 720, druhou Antiochos III. s Ptolemaiem IV. roku 217. Město s cca. 140 tisíci obyvatel; celé pásmo Gazy/Gázy mělo roku 2004 cca. 1,3 milionu obyvatel, převážně palestinských Arabů žijících po roce 1948 ve vyhnanství z původních domovů. Cesta k egyptským hranicím se jmenuje po starověkém vzoru Cesta Filadelfů.

Před Alexandrem patřila R. k Egyptu, za hellénismu k Palaistíně (Koilé Syriá v době bitvy roku 217), později opět k Egyptu. Koncem osmanské éry ji k Egyptu počítali místní Arabové, Gáza byla syrská (svědectví orientalisty Aloise Musila z doby před první světovou válkou).

Raetia, Raetí, Raetové, řec. Rhaitoi, země a národ smíšený z illyrských kmenů se zřejmě kelt. základem, původně v oblasti dn. Tyrol, jižního Bavorska a východní části dn. Švýcarska, řím. provincie v dnešním jižním Německu společně s Vindelicií; po romanisování předkové dn. Raetorománů, Rätorománů ve Švýcarsku§ 16, 15

Rachiánu z Damasku§ = Rasun

ráj, v semitských písemnostech místo blaženství a bez jakéhokoli soužení, hebr. eden je od sumerského slova pro úrodnou step, edin; srov. pod paradeisos a Triparadeisos. Že židovský věrozvěst Mojžíš nebyl originální, připomněl světu roku 1902 assyriolog Friedrich Delitsch, když pojmenování identifikoval se Sumery. V severní Mesopotamii poprvé došlo k přechodu lovců na zemědělce, zde je začátek pěstování a zpracování obilí a úrody někdy v desátém tisíciletí př. n. l.

Odtud se po ochabnutí stád lovné zvěře stěhovali lidé do jižní Mesopotamie, domestifikovali dobytek, zavodňovali pole, vynalezli písmo, astronomii, kolo, pivo, oslí karavany atd.: žili v „ráji. Sumerské „ti“ neznačí jen žebro (srov. hebrejskou pověst o stvoření ženy z mužových žeber), ale také život. Stejně tak chawwa, hebrejsky Eva, znamená život.

Proměna z lovců na demědělce trvala cca. 9000-6000. Novodobí badatelé kladou Eden na mnoho míst Předního východu, nejčastěji do dn. jižního Iráku, nebo do kdysi propadlého kraje kolem dnešního Perského zálivu, do oblasti jezera Urmia, i na Seychelly, do povodí Indu apod.

rakovina, prsu§ 512

Jméno chorobě dal podle tvaru jednoho nádoru na kůži Hippokratés, karkínos/rak.

Rámájana, indický epos o princi z království Ajodhjá (Oudh)§ 600

Ramesse II., Usermare I. Ramesse II., k. Egypta§ 770, 764, 591

L. Rammius z Brundisia, významný občan a Perseův zrádce§ 172

Ramnés, jedna z pův. řím. tribuí, zřejmě jméno jednoho etruského klanu§ 753, 578

Rapichu§ = Rafia

ar-Raqqa, ar-Rakka, m. v SYR, viz pod Níkéforion. Nezaměňovat s ar-Raka/Arak, lokality východně od Tadmóru/Palmýry.

rasismus, kastovnictví v IND§ 600

Rasun z Damasku, ass. Rachiánu, hebr. Rezín, Resín, k.§ 740, 738, 735, 732

Raš Melkart, viz Hérákleia Mínóá, srov. také Kefaloidion

Rašu(ni) z Ruišia, k.§ 742

Raudií campí, krajina již. od Vercell u ř. Ticínus v transpadánské Gallii a Ligurii, Raudijská pole§ 101

Raurakové, viz Augústa Raurica

Ravenna, m. v cispadánské Gallii§ 6

Prý založena kolonisty z Thessalie (pův. prý zvaná Rhéné), vedle Míséna hlavní základna řím. válečného loďstva, od roku 402 n. l. sídlem západořímského císaře Honória, od 493 sídlo ostrogotského vladaře Theodericha Velikého, od 539 sídlo byzantského exarchy, roku 751 vyhnali Langobardové posledního exarchu Eutychia, roku 755 předán celý kraj Pippinem Franckým papežům.

Ráwalpindi či Ráwalpindí, viz Taxila

ražba mincí, mincovnictví, peníze§ 720, 680, 640, 600, 575, 522 (v Egyptě), 270 (v Římě), 594, 42, 40
ražba stříbrn᧠211
ražba zlat᧠211
mince, mincovní ražba, mincovnictví, platidla, zlatý standard, finanční podvody:

Rozsáhlý obchod, bohatá směna zboží, si v průběhu staletí žádala vytvoření určitých mezinárodně platných směnných ekvivalentů. Zprvu, jak ukazují např. staroassyrské obchodní texty, sloužily za ekvivalenty určitá množství cínu, mědi či stříbra nebo zlata. Stříbro a zlato se však staly směnnou stálicí a oba kovy se udržely jako ekvivalenty směny v podstatě až do našeho věku. Kdysi dávno, v předmincovní době, se ovšem vážily a směnnou hodnotou byla váha vzácného kovu. Assyrský král Sîn-achché-eríba „ulil“ půlšekelovou „minci“.
Vlastní ražba určitých symbolů do kovu, mince, původně vyznačovala garanci váhy kovu, nikoli hodnotu.

V západoanatolském, hellénském a v celém západním Středomoří zprvu plnily funkce směnného ekvivalentu především věci související s dobytkem. Buď celé kusy, nebo např. kůže (srov. např. lat. pecunia od pecus, dobytek, nebo sanskrtské rupa a dnešní rupie). Homérský svět platil dobytkem, Drakontovy zákony udělovaly pokuty ještě v počtech kusů dobytka, v Římě se tak dělo ještě v polovině 5. století.

Vedle dobytka ovšem v nejstarších dobách Hellénům sloužily bronzové předměty jako např. sekery, kusy bronzu apod. Váhové systémy převzala západní část Středomoří z Foiníkie, která byla pod vlivy egyptskými a mesopotamskými. V západní Anatolii byly „raženy“ slitky (fthois) ještě bez obrazu (pokládány tedy za soukromé).

První mince, tedy ražené kusy vzácného kovu (zlato, stříbro či élektron - směs zlata a stříbra, srov. tam) o určité váze s vyraženým znakem (lvem), produkovali vládci západoanatolských Lýdů, viz tam, a o něco později (či souběžně) aigínský stát (želva). Na rozdíl od dřívějších směnných ekvivalentů mají mince velké výhody: jsou snadno přepravitelné a jejich údržba nic nestojí (srov. přepravu a krmení dobytka), vydrží dlouho a dají se přetavovat.

Lýdské mince měly vysoký „nominál“, který však nebyl vyražen: byla to cena dvanácti ovcí, pravděpodobně celoroční nebo ještě větší průměrný řemeslnický výdělek. Lze se domnívat, že proto nebyly určeny pro běžnou směnnu, ale pro nákup proviantu pro armádu nebo na krytí žoldnéřských služeb.

Tyto výhody pozdější historie již jen zdokonalovala - vznikly papírové peníze a v posledních dvou desetiletích 20. století peníze „elektronické“. První papírové peníze byly tištěny v Číně roku 1024 n. l. vládní agenturou na výkupné útočníkům ze severu. Roku 1448 vypukla v Číně hyperinflace, v níž papírová platidla ztratila 99,7 % hodnoty a papír byl jako platidlo na dalších 500 let opuštěn.

První akciovou společností byla kolem roku 1000 „mahona“ v Janově, podnikající v korsárství, ale v dnešním slova smyslu byla první akciovou společností londýnská Muscovy Company (equity shares). První známý cheque byl vypsán roku 1659 v Londýně. První banka je v Evropě až r. 1661 Stockholm Banco Johana Palmstrucha (viz též pod bankéři).

Ze 7. století pochází nejstarší (je-li pravá) zachovaná ražba, a to z Efesu s obrazem jelena (= Artemis) a s nápisem Faenos emi séma, Jsem Faenovou značkou (tzn. ražba privátní?). V mateřské Helladě jsou nejstaršími ražbami mince z Aigíny, Athén (hlava Medúsy) a z Korinthu (Pegassos).

Vyražená heraldická zvířata či obrazy bohů jednak znázorňovaly garanta ražby (množství kovu), jednak byla propagandistickým prostředkem pro šíření slávy státu původu mince. Starý věk neznal znaky a vlajky v dnešním slova smyslu, a mince sloužily i jako representační prostředek - hlavně pak v hellénismu. Monotheisté dlouho s ražbou své kultovní postavy váhali. Jako první dal obraz Ježíše na mince římsko-byzantský císař Iústiniános II. (685 – 695 a 705 – 711) z Hérákleiovy dynastie.

Iúnó, římská bohyně, choť Iovova; Iúnó Monéta měla od roku 344 chrám na severní straně Kapitolu a v jeho sklepení se později nacházela státní mincovna: srov. monéta - münze, monnaie, money a č. mince.

Pozoruhodná je zmínka o neúspěšném ozbrojeném povstání zaměstnanců mincoven roku 271 n. l. za císaře Auréliána, které vedl správce císařské pokladny Félícissimus, ratiónális summae réí. Státní zaměstnanci, propuštěnci, totiž padělali ražbu snižováním vzácného kovu v minci a měli strach z toho, že nový rasantní císař Auréliánus jim půjde po krku. Zřejmě si nakradli hodně, protože jejich odpor byl tvrdý a měli podporu několika senátorů: v boji na Coeliu v Římě padlo na sedm tisíc vojáků pravidelné armády, jak tvrdí jeden pramen!

Všechny státy střežily množství vzácného kovu v mincovní ražbě. V Athénách roku 375/4 odhlasovali zákon na ochranu stříbrné tetradrachmy před napodobeninami nebo dokonce před olověnými padělky. Epimelétové, kteří měli na starosti dohled na tržištěm, tedy jisté ministerstvo obchodu, dohlíželi na stabilní váhu stříbrných mincí.

Od začátku mincovnictví existovaly podvrhy snižující obsah stříbra a zlata v ražbě. Obvykle se namísto stříbra padělalo jádro mědí nebo olovem a potáhlo stříbrnou vrstvičkou; obdobně u zlatých mincí (novověké označení pro takové mince zní fourrée). Penězokazi jsou nejstarší formou finančních podvodů.

Jinde existovala povinná směna. Kolem roku 350 ji sankcionovali Olbijští na Borysthenu a zisk z výměny tlatých a stříbrných mincí cizinců za domácí bronzovu ražbu měli směnárníci a stát. Poněkud jinak použil bronzovou ražbu Athéňan Tímotheos roku 364 ve válce s Olynthem (o válkách v Thrákii viz rok 365 nn.). Protože právě nastala nouze o ražební stříbro, rozdával vojsku jako žold bronzové mince. Obchodníci zásobující vojsko pak „žetony“ směnili přímo u vojevůdce za ražbu stříbrnou.

V hellénismu vedlo užití mědi k širší monetarisaci měny. Např. zákon krétské Gortýny nařizuje někdy kolem 250 až 200 užívání drobných bronzových mincí za stanovený ekvivalent stříbrných.

Ptolemaiovci si hlídali dokonce zlatou ražbu. Roku 310 snížil Ptolemaios I. obsah zlata a stříbra v mincích ražených v attickém stardardu o dvacet procent. Alexandrijská měna stála na zlaté pentadrachmě (trichrýson) o 17,85 gr., která se rovnala 60 stříbrným drachmám o váze 3,65 gr. Podle nařízení ze 24. října roku 258 musely být zlaté a stříbrné mince v ražené i neražené podobě při importu v Alexandreji přeraženy.
Hellénské autonomní ražby v rámci římské říše zanikaly především v průběhu třetího století n. l. Poslední autonomní ražbu, kterou před rokem 300 zastavil Diokletiánus, byla alexandrijská.

První „světovou měnou“, tedy ražbou akceptovanou bez výhrad kdekoli ve Středomoří, byla athénská drachma (di- a tetradrachma) a perský dareikos. Nahradil je římský dénárius (= drachma), později diokletiánovský a východořímský solidus. Až v novověku přišel britský sterling, libra sterlingů. Od konce první světové války nastoupil americký dolar.

Mezinárodně smluvní zlatý standard vznikl 22. července 1944 v Bretton Woods v New Hampshire ve Spojených státech. K dohodě o zlatém měnovém systému postaveném na kursu amerického dolaru 35 USD za trojskou unci přistoupily 44 státy. Ostatní odvozovaly směnný kurs své měny od dolaru (US dollar): například za 0,25 USD byla roku 1949 jedna německá marka, za USD 2,80 jedna britská libra.

President Richard Nixon v srpnu 1971 vazbu na zlato zrušil a rok na to devaloval dolar na 38 USD za unci. Roku 1973 skončil také systém z Bretton Woods, poněvadž ve světě bylo v oběhu mnohem více peněz než zlata v předepsaném kursu. Od té doby spočívá mezinárodní finanční systém na důvěře v centrální banky a v pohyblivý výměnný systém měn. Viz také pod zlato.

•

Je pozoruhodné, jak dlouho se mincovní tradice udržela v Británii. Třebaže ji Římané opustili před třemi staletími, určité prvky zůstaly živé. V karlovské době se mincovní ražba částečně vrátila do kvalit pozdní římské říše a řada ražeb byla kromě toho ovlivněna západoarabskými vlivy. Roku 2001 nalezl majitel pozemku na břehu řeky Ivel v hrabství Bedford severně od Londýna dosud ojedinělou zlatou minci o váze 4,33 g s nápisem na obversu „de vico Lundoniae“, z londýnského tržiště.

V dražbě ji předloni koupil jistý americký sběratel za 230 tisíc liber, ale vláda využila zákona o zákazu vývozu památek a mince zůstala v Británii. V únoru 2006 ji koupilo Britské museum, instituce s jednou z největších numismatických sbírek na světě, za rekordních 357 832 liber. Mince je nejstarším dokladem pro zlatou ražbu anglického panovníka a ve své době znamenala měsíční mzdu řemeslníka. Razil ji asi v letech 805-810 Coenwulf či Cenwulf, anglosaský panovník království Mercie v letech 796-821.

Reáte, viz Sabínové

Rébilus, cos.§ viz C. Canínius Rébilus

reforma, pozemková v Římě§ 416

Regensburg, č. Řezno, není v CSD. Někdy kolem roku 400 př. n. l. mělo Řezno opevněné keltské osídlení, které se snad jmenovalo Ratisbona či Ratasbona.

Roku 79 n. l. na soutoku řek Naaby a Řezné (Regen) postavili pevnost pro 500 až tisíc mužů. Byla vyvrácena Germány za markomanských válek M. Aurelia. Roku 179 vybudovali na soutoku Řezné s Dunajem tábor pro legii, Castra Regina, Tábor na Řezné.

Za opevněním pro šest tisíc mužů se usídlilo zázemí legie: řemeslníci s manufakturami, obchodníci, hospodští, „rodiny“ legionářů (oficiálně se v této době ještě vojáci ženit nesměli). V okolí byly chrámové objekty, hřbitovy a statky dodávající potraviny táboru.
Když Římané kolem roku 400 n. l. s armádou odešli, zůstalo po nich opevněné osídlení městského typu, germánské obyvatelstvo se stalo většinou a od dob Karla Velikého se Řezno stalo i prvním sídelním městem budoucího Bavorska (Mnichov je hlavním městem spojených Bavor až od roku 1506).

Régillus, m. a jezero v Latiu§ 499, 496

Régium, viz Rhégion

Rehreh, kmen Blemmyů na severu dn. Súdánu§ 420

reklama, viz propagace, propaganda

rekvisice, divadelní, nejstarší zachovaná, viz herci

religionisté, náboženští theoretici, theologové, viz v příloze Bohové a jejich svátky

relikvie, léčivý palec Pyrrhův§ 272

Rémové, Rémí, kelt. kmen Gallie Belgické na sever od Mátrony, jejich sídel. m. bylo Durocortorum, dn. Reims, č. Remeš; vedle Haeduů gallští spojenci Římanů (za Caesara vůdcem Iccius)§ 57

Remus z Alba Longy, b. Rómulův§ 769, 753

Renus, ř. v Gallii cisalpínské, dn. Reno§ 43

republika, nemonarchistická státní forma se zastupitelskou demokracií různého rozsahu od stavovské demokracie po demokracie parlamentní; jedna z odvěkých státních forem, passim.
Nejstarší soustavně existující republikou v Evropě jsou v San Marinu (od roku 301), Francii (od roku 1870) a v Portugalsku (od roku 1910). Ve světě přišla invase republik s rozpadem španělského impéria za napoleonských válek.

restaurace, viz hostiny, pošta a kulinářství

Retenu, viz Syrie

revoluce, revolucionář, revolucionářka, novodobý pojem (například roky 1688, 1789, 1719)§ 510, 494, 491
Srov. pod socialismus. O levicovosti a levičáctví v Latinské Americe ve druhé polovině 20. století a na začátku třetího tisíciletí srov. zde:

Latinská Amerika: Vzkříšená revoluce

Hovoří většinou španělsky, ale společného mají málo. Na jih od Rio Grande sice panuje povědomí společných kořenů, nikoli však jednota. Někde je více narkopartyzánů, jinde dětských pouličních gangů, levicové vlády jsou ve většině. Jižní Amerika má však něco, co zatím bylo jen snem kavárenského revolucionáře: revoluční osu od Kuby do And. Letošní volební superrok může nachystat další překvapení.

Mužský k zbláznění, obrázek. Učitelka Julia Cortezová ze vsi La Higuera v bolívijských horách si několik slůvek s ním pamatuje dodnes. Když novinářům převypráví svůj příběh o Che Guevarovi, je dojata tím, jak ji velký Argentinec upozornil na pravopisnou chybu na stěně učebny. Nesouhlasila, on se smál svázaný na rukách a nohách. Prý se červenala. Druhý den limonádu ukončili vojáci.

Ráno 9. října 1967 mu přinesla polévku, jeho poslední jídlo. Ernesto „Che“ Guevara de la Serna, který se den předtím vzdal speciálnímu oddílu bolívijské armády, měl hlad. Deset minut po jedné vstoupil do místnosti poddůstojník Mario Terán, aby splnili rozkaz z vrchního velitelství. Do těla revolucionářského elegána vystřelil devětkrát.

Guevara přišel dělat do Bolívie revoluci. Lékař z argentinského Rosaria, kterému by 14. června bylo 78, byl výraznou postavou kubánských povstalců kolem bratrů Castrových proti diktátorovi Batistovi. Poslání permanentního revolucionáře bral velmi vážně. Comander Che v havanské pevnosti dohlížel roku 1959 na likvidaci desítek Batistových lidí a za kubánské krise roku 1961 přemlouval Chruščova, aby na Ameriku shodil atomovku.

Účastnil se rozvržení pozemkové reformy, řídil státní banku a jako ministr průmyslu způsobil na chudé Kubě zásobovací chaos (podle jiného výkladu „položil základy industrialisace Kuby“). Castro ho raději poslal dělat revoluci jinam. Daleko z Kuby. Než ho v bolívijských horách udali, zkrachovala Guevarova mise v Kongu roku 1965 („Černoši nemají disciplínu a ochotu obětovat se“). Jeho tehdejší spolubojovník Laurent-Désiré Kabila roku 1997 svrhl diktátora Mobutua, ale o čtyři roky později ho zavraždili vlastní lidé.

Guevarovo pokolení
Podle učitelky Cortezové byl Che nádherný i ve smrti. Před školou má komunista, více maoista než leninista, bustu a kříž. Neúspěšný revolucionář, který do sítě CIA vletěl v zapadlé bolivijské vsi, zůstal duchovním otcem protiamerického vzdoru v Latinské Americe (Latam). Téměř zapomenutým. Nástup asijských mocností však rozhýbal i Guevarovým kontinentem. Po krachu neoliberální éry devadesátých let byl jeho kult místy povýšen téměř na státní.

Revolucionářský praděd Fidel Castro stále vládne perle Antil a jeho a Guevarovi vyznavači najednou disponují petrodolary z ropy a zemního plynu. Čínský a indický hlad po nerostech a energiích jim dává příležitost uspořádat latinský svět bez gringů. Budou stejně slavnými revolucionáři a špatnými hospodáři jako jejich idol?

O Latam je najednou zájem. Nejsou to jen tradiční záběry z chudinských čtvrtí brazilských velkoměst svíraných banditismem. Nejsou to únosy v dlouhé válce s rudými kolumbijskými narkopartyzány. Není to jen korupce, jíž má ostatně Evropa sama dost, ani fotbalové střípky na konci zpravodajství.

K moci totiž přišli bizarní lidé zvolení v regulérních volbách. Brazilský odborářský předák Lula řídí jednu z největších ekonomik na světě. Plukovník Chávez od výsadkářů, který si odseděl dva roky za pokus o puč, disponuje ropnými zřídly Venezuely. Vůdce pěstitelů koky v Bolívii Morales zestátňuje přírodní zdroje a spustil pozemkovou reformu, v níž mezi indiánské bezzemky rozdělí do pěti let 200 tisíc km2, pětinu rozlohy státu.

Po Bolívii v květnu postátnila ekvádorská vláda těžební kapacity kalifornské ropné společnosti Occidental Petroleum Corp., největšího investora v zemi na rovníku. V ekvádorském chaosu mají velké slovo indiánské organisace. Za deset let se vystřídalo šest presidentů, dva z nich byli v úřadu vyšetřováni a obviněni z korupce, tři z nich za zneužití moci. Ekvádor má našlápnuto bolívijskou cestou, ale ještě nemá svého Moralese.

Držte se vlevo, žádné puče
Naposledy vyjela vojenská vozidla k převratu z kasáren do ulic jihoamerické metropole před čtrnácti roky. V únoru 1992 se pokusil „pokrokový“ plukovník Hugo Chávez (51) v Caracasu sesadit neoliberálního presidenta Carlose Andrése Péreze. Nevyšlo mu to, ale revoluční výřečnost a nápady Chávezovi vydržely. Zvolen byl roku 1998 a zahájil proces překulení Latamu doleva, demokraticky, bez puče.

V Chile v letošním lednu zvolili svou první presidentku. Dceru generála, který zemřel v pinochetovském vězení a ona mimo jiné roky žila ve východním Německu. Po třech měsících se však chilský svět proti socialistce, lékařce a ministryni obrany spikl. Stotisícové demonstrace školáků a studentstva, proti poplatkům u zkoušek, drahému jízdnému a desolátnímu vybavení škol byly největší od roku 1973.

Do Michelle Bacheletové (54) se pustili lidé, kteří ji v zimě zvolili. Zrovna „její“ lidé okusili slzný plyn. Nevděk ostatně patří k nectnostem levice: čekala první ránu od konservativního bloku, velmi silného v Chile, přišla zleva. Bacheletová ustoupila, mimo jiné slíbila nejchudším dětem svačiny zdarma, a komisi...
V Peru si vybrali za presidenta Garcíu, jiného socialistu, který už jednou zemi téměř zruinoval, ale teď slíbil, že bude „odpovědně levicový“. Sázka na barvu je Peruáncům milejší, než aby jim vládl plukovník, kterého podporuje jiný plukovník, upovídaný Venezuelan Chávez.

Argentina se hádá u mezinárodního soudu s Uruguayí, obě s levicovými vládami, o ekologický dopad papíren stavěných na uruguayském břehu hraniční řeky finskou firmou s miliardovým úvěrem od Evropské komise. Zpráva jako z Evropy.

Stejně jako to, že levicoví leadeři se s třídním odporem dělnictva a rolnictva nepářou. Proti stávkujícím zaměstnancům venezuelského ropného průmyslu roku 2002 zasáhl Chávez a na osmnáct tisíc jich propustil. Proti záborům továren družstevníky a blokádě silnic zasáhla v Argentině armáda. Se stávkami autobusáků a zdravotníků za zvýšení platů se už musel srovnat bolivijský Morales. Začátkem června dělala armáda pořádek v Brasílii, kde poničili budovu kongresu rozhořčení bezzemci, kteří se nedočkali půdy slibovanou socialistou Lulou da Silvou.

Každá ves jiný pes
Latamem vane vítr změn. Fouká doleva, ale světadíl není homogenní, jak by se zdálo z toho, že se téměř všude mluví španělsky. Naopak. Už od vyhnání Španělů na začátku devatenáctého století se sousedské republiky hádaly, občas válčily.

Spory vydržely dodnes: v květnu se poškorpily vlády Peru a Venezuely o to, zda podepsat zónu volného obchodu se Spojenými státy. Poslední válku naostro vybojovaly v lednu a únoru roku 1995 o sporné území v Amazonii Ekvádor a Peru. Mírová smlouva byla sice o tři roky později podepsána, ale Ekvádorci říkají, že válku vyhráli oni, Peruánci, že ne, že oni...

Bolivijci se dodnes domáhají přístupu k moři, který prohráli v dávných válkách s Peruánci a Chilany. Kus bolivijské Amazonie se připojil k Brazílii. V jedné z nejkrvavějších válek novověku s Paraguayí ztratila Bolívie Gran Chaco. Ekvádorcům zmenšili republiku Peruánci, Brazilci si ukousli téměř od všech sousedů. Nikdy nevyšel žádný pokus o ekonomickou integraci, natož politickou.

Velká gesta a nadšení brzy ochladí dotykem s lokálními zájmy a tvrdou hospodářskou skutečností. Levicové vlády Brazílie, Chile, Argentiny a Uruguaye se proto drží spíše osvědčených metod než revolučních. Obě hospodářské integrační instituce, Andské společenství a Mercosur, nedospěly ani na dohled ke svého vzoru, Evropské unii. Paraguay a Uruguay chtějí dokonce Mercosur opustit, aby se jako Chile mohli s USA domluvit na bezcelním obchodování a protože obryně Brazílie s Argentinou jim moc nadějí k nadechnutí nedávají.

Hvězdy jižního nebe
Ve světadílu revolucionářů někteří vyháněli španělské monarchisty (Bolívar v andských státech), jiní utužovali lidový charakter státu a zahnali evropskou intervenci (Juárez v Mexiku). První se pokoušel zbavit vlivu USA guatemalský plukovník Jacobo Arbenz Guzmán (presidentem 1951-1954). Legalisoval komunisty a byl inspirací Castrovy a Guevarovy generace. Když Arbenz v Československu objednal plnou loď zbraní, musel utéci před pučem zorganisovaným CIA.

Z levičáckých revolucionářů zůstal na tričkách a v symbolice každého dorostu od šedesátých let Argentinec Che Guevara. Jeho příznivci a symboly zaplavily v polovině května Vídeň, která hostila největší diplomatickou událost od kongresu roku 1815: čtvrtý EULAC, summit 56 hlav států a vlád z Latamu Karibiku a EU. Maximo líder Fidel chyběl.

Castro je hvězdou západolatinského světa. Sice dosáhl velmi neoslnivých hospodářských neúspěchů na ostrově rumu, tabáku, kasinové a sexuální turistiky, ale oslnil svět těch, kteří z různých důvodů pohrdají konvenčním měšťáctvím a rádi solí antiamerikanismem. Po pádu berlínské zdi přestal kouřit a ve zdraví přečkal čvachtavý zánik sovětského ochránce. V srpnu mu bude osmdesát a jeho bratr a nástupce Raúl, vicepresident, partajní dvojka a nejdéle sloužící ministr obrany planety (od roku 1959), měl právě 75. narozeniny.

Jejich noví spojenci z Venezuely a Bolívie vzhlížející kdysi ke kubánské naději ze svých kasárenských lůžek nebo kokových políček, z dědečků latinských revolucionářů udělali přešťastné politiky. Kdo by se nadál, že válka s Amerikou dostala mladou krev. Ke kormidlu kontinentální revoluce přišli pokračovatelé vybavení nerostnými zdroji a armádami. Z kubánského prazdroje povstali plk. Chávez a indiánští vůdci And.

Zato v nesprávnou dobu byl v Chile zvolen socialista Salvador Allende (1970-1973), kterého smetl puč. Americkému tlaku neodolal v Nikaraguy sandinista Daniel Ortega (60), který na rozdíl od chilského soudruha prohrál roku 1990 ve volbách a v listopadu se už počtvrté pokusí k vládě vrátit parlamentní cestou (a s pomocí Chávezových peněz).

Aymarská kometa
Donedávna patřilo slovo Bolívie spíše do zeměpisných časopisů. Chudé andské země nebylo proč si v Evropě všímat. Slavnější než domácí byli cizinci jako filmoví Butch Cassidy a Sundance Kid, nebo marxistický pistolník Che Guevara.

Tradiční vojenská junta se vytratila začátkem osmdesátých let. Hospodářské reformy pod dohledem Světové banky se, jako obvykle, nezdařily, a jako obvykle vzrostla s vyvanutím slibů nespokojenost. Indiánští vůdcové pěstitelů koky, odboráři a „pokrokové“ studentstvo klovaly do neoliberálních „reakcionářských“ vlád tak dlouho, až je položili.

V říjnu 2003 se v boji za výrazné zvýšení státního podílu na ziscích z prodejů ropy a plynu podařilo indiánské koalici donutit presidenta Gonzala Sáncheze de Lozadu uprchnout ze země. Jeho vicepresident Carlos Mesa ustál tlak dva roky. Loni revoluční ulici neuspokojil přechodný president Eduardo Rodríguez. Od letošního ledna stojí v čele Bolívie první aymarský indián v historii země Evo Morales (46), stoprocentní proletář. V Bolívii, jak o své inauguraci 22. ledna 2006 oznámil, prý skončilo pět staletí kolonialismu. Guevara chtěl v Bolívii před 38 roky zažehnout revoluční plamen mezi vesničany. Nevyšlo mu to a teď má vesnického nástupce – v presidentském paláci.

Andská revoluce obrací všechno na ruby. Dokonce i to, že partajními barvami jeho Hnutí za socialismus (MAS) není vůbec žádný odstín červené, ale modrá a bílá. Má to logiku. Partaj totiž roku 1997 Morales odkoupil od obchodníka a bývalého vojáka Davida Añeze Pedrazy, protože se svým hnutím IPSP dělal soud problémy s registrací. MAS však byla strana spíše vpravo a s ní převzali cocaleros a odboráři i barvy.

Guevarista, který se chlubí tím, že měl jen jednou na sobě kravatu (v jeho vládě ji nenosí žádný z ministrů: „je pro bílé a mestice“), po prosincové volbě obcestoval Evropu, Čínu a Jižní Afriku ve svetru a bundě. Výjimku neudělal ani při setkání se španělským králem nebo francouzským presidentem. Lidi libující si v levicové symbolice uchvátil puloverovou módou („Jsem z lidu, oblékám se jako lid“), tím, že si významně snížil plat, nebo tím, že v presidentském paláci propustil krejčího a pradlenu. V sídlu hlavy státu přespává podle medií vzácně, všude doporučuje čaj z koky („ve školách lepší než mléko“).

Konec plundrování
Morales stál a stojí po boku revolucionářského veterána Castra a akčního Cháveze. Antiamerikanismus je sice v Latamu tradiční, vlastně společenskou konvencí, ale málokdy bylo kubánské snění tak blízko realitě. Castrova posice nebyla tak silná ani v jeho nejlepších letech, kdy chráněn sovětským jaderným spojencem hrozil přes úžinu lidem karikovaným jako postavičky v proužkatých cylindrech a fráčcích s výrazem žraloka zakousnutého do odhozené pneumatiky.

Morales ukončil „neoliberální a koloniální model“, jak dějiny před sebou ocejchoval. Intensivně pracuje do noci, zestátňuje, rozděluje půdu a dá Bolívii novou ústavu. Indiánskou. Je od roku 2000 sedmým politikem, který se v Latamu dostal k moci z levé strany. Jeho vicepresident matematik, sociolog a revoluční marxista Álvaro García (43) seděl pět let za komunistickou vzpouru mezi indiány.

Morales nechce odstraňovat kapitalismus, ale zušlechtit ho ve prospěch indiánské spravedlnosti. V rozhovoru pro časopis Spiegel řekl, že sám neví, jestli je socialista. O tom prý může rozhodnout jen lid. Říká, že místo kolonialismu bude „obecní socialismus“, protože prý obce povedou dolování a zemědělství.
Andská revoluce je totální. Ze 157 členů sněmovny a senátu pouze sedmnáct bylo v kongresu v minulém volebním období. Ministrem energetiky je marxista, právník a novinář Andrés Solís Rada, ministrem důlního průmyslu je představitel hornických odborů Walter Villaroel.

Latinská rudá trojka
Ideály kubánské revoluce se naplňují. Bez sovětského vměšování ani žádného jiného. Před branami Spojených států hlučí nová revoluce. Chudá Kuba a Bolívie dostávají zlevněnou dieselovou naftu z venezuelské státní společnosti PDVSA, Havana posílá na Orinoko a do And lékaře a učitele i s videoprogramy, dohromady prý na třicet tisíc lidí. Chávez postaví v Bolívii stovku rozhlasových vysílačů, aby revoluce dosáhla do každé vísky.

Co dělá země Latamu tolik neúspěšné? Tradičně slabé vlády s málo spolehlivými úředníky, vládami, které neprosazují právo a neumějí vybírat daně. Státy se nestarají o důchody, školství a vědu, o to, čemu se říká veřejný statek, o komunikace, školy, nemocnice. Namísto klasických komunálních projektů vynikají stavební megaprojekty, stavitelská gesta. Stát byl v Jižní Americe vždy více „stavovský“ než občanský.

V zemích se slabými institucemi a silnými pozemkovými vlastníky platí zásady, které asi nejstručněji formuloval sociální inženýr Platón ve své fašisující Ústavě: „Bohatství vyvolává rozmařilost, nezájem o práci a o novoty. Chudoba k novotám přibírá i nízké mravy a sklon ke špatné práci.“ K tomu všemu od válek se Španěly se amerických Latinů také drží zhoubná móda pro hlasité násilnické vůdce...

Trio Castro-Chávez-Morales na konci dubna utvořilo „společný trh“, na truc všem v Latamu, kteří uzavírají rámcové obchodní smlouvy se Spojenými státy (Chile, Peru, Kolumbie, Uruguay). Kromě vzájemné podpory, která spočívá na vysokých světových cenách venezuelské ropy, spojuje vůdce revolučních mas světec Guevara a politestrády pod širým nebem, masové akce s procítěnými proslovy.

V nich sice Morales hodně zaostává (na rozdíl od soudruhů se mimo jiné nikdy neoženil), ale ostrý být umí. Kritisoval Chile s její socialistickou presidentkou Bacheletovou za to, že se drží hospodářských smluv se Spojenými státy a měl pro to i přirovnání: „USA chtějí proměnit Chile v Israel Latamu.“ Možná, že to jen pastevcův syn kritisuje generálskou dceru a lékařku...

Chávez goes to Hollywood
Venezuelský voják vystupuje jako kontinentální leader. Ropnou politiku s nízkými cenami dělá také v Karibiku, Nikaraguy, dokonce nárazově rozdává levnou topnou naftu chudinským vrstvám v USA. Chudákům na jihu světadílu loni zařídil Telesur, konkurenci k americkému zpravodajskému kanálu CNN.
Válku o jihoamerického diváka posílí nový filmový studiový komplex v Caracasu, prý venezuelský Hollywood. Hned první zakázka bude pro Latinoameričany nepochybně bomba: seriál o bojovníkovi se Španěly Franciscovi de Mirandovi, který sice roku 1816 umřel ve španělském vězení, ale byl prý milencem Kateřiny II. (v duchu žánru tedy klidně může skončit na čaji s Gorbačovem).

Chávez inspiroval Moralese, když donutil zahraniční firmy změnit ve svůj neprospěch těžařské smlouvy. Na Prvního máje postavil bolivijský president pod státní kontrolu těžbu zemního plynu a ropy. Levicoví presidenti sousední Brazílie a Argentiny, jejichž firmy jsou největšími odběrateli bolivijského plynu, byli andskou revolucí zaskočeni.

Luis Inácio „Lula“ da Silva (60) a Argentinec Néstor Kirchner (56), péronistický president se švýcarsko-chorvatskými předky, na setkání v argentinském Puerto Iguazú 4. května sice formálně přivítali Moralesovu akci, ale více se zajímali o to, jak dostat zpět investice do bolivijského ropného průmyslu.
Caracaský president dráždí Washington. Společnost Citgo Petroleum, dceřiná firma PDVSA, drží ve Spojených státech nejhustší síť benzinových pump se čtrnácti tisíci adresami a řadu rafinerií. Každé desáté natankování v USA je u venezuelské pumpy. Venezuela je však zároveň typickým příkladem „surovinového prokletí“.

Naftový boom sice vypukl v sedmdesátých letech po arabsko-židovské válce, ale statisticky nejsou dnes příjmy Venezuelanů na hlavu o nic vyšší než před čtvrt stoletím.

Ropa se tu těží přes sto let, ale země o rozloze téměř jednoho milionu km2 s 26 miliony obyvatel dováží potraviny. Za druhé světové války bylo šedesát procent spojenecké ropy projeté v Evropě z Venezuely.
Venezuela je pro Washington vedle rozstříleného Předního východu a rostoucí komunistické Číny dalším balvanem na krku. Chávez miluje provokace. Má na to dokonce pořad v televisi: „George W. Bush je největší terorista na planetě, jeho vláda nejperversnější, nejvražednější a nejnemorálnější v dějinách.“ Ve vzájemném projevování laskavostí přirovnal ministr obranu Donald Rumsfeld Cháveze méně originálně k Hitlerovi a vlivný telekazatel blízký Bílému domu Pat Robertson doporučoval CIA, aby Venezuelana zlikvidovala.

Chávez nehraje však karty jen na západní polokouli. Požaduje, aby Ekvádor a Bolívie vstoupily do Organisace zemí vyvážejících ropu (OPEC), chce stavět plynovod napříč Amazonií do Argentiny, uzavírá obchody s Číňany, jednal s Íránci. V květnu byl na své třetí návštěvě Libye. S plk. Kaddáfím, s nímž právě Spojené státy obnovily plné diplomatické styky, se shodl, že nejhorším nepřítelem lidstva je americký imperialismus, s nímž je třeba bojovat.

Obchod venezuelského státního ropného monopolu PDVSA, zestátněného již roku 1976, však politikou nijak netrpí. Venezuela je vedle Saúdské Arábie, Kanady a Mexika hlavním energetickým dodavatelem Spojených států.

Peruánský výprask
„Poslyš, Chávezi, vyhrál Alan,“ vzkázal z obrazovek nový peruánský president. Chávezovo bolivarské tažení kontinentem má velkého obdivovatele v Moralesovi, sympatie „v chýších“, ale více nefunguje. V presidentských volbách v Peru se ukázalo, že si lidé raději vyberou člověka, který už jednou se zemí nehezky nakládal než se přihlásit k venezuelské cestě, jak to sliboval jeho protivník.

Alan García (56) má přes dva metry a vyřídilku, která dává zapomenout. Své Peruánce umluvil už jednou, aby ho zvolili presidentem republiky. Jeho vláda v letech 1985-1990 s partou, která si říkávala Americká lidová revoluční aliance, skončila div ne státním bankrotem, dvanáctitisícovou inflací a karnevalem pro krvavé maoistické partyzány (na sedmdesát tisíc obětí války s hnutím Sendero luminoso).

Ve druhém kole 4. června dostal sociální demokrat García druhou šanci. Jeho protihráčem nebyl nikdo z měšťanského bloku, nikdo ze světa businessu. Ollanta Humala (43) je plukovník ve výslužbě a z komunistické rodiny. Vyhrál první kolo voleb, v kampani dlouho vedl, stál za ním peruánský venkov. Dokud mu „nepomohl“ jeho hodnostně stejně vysoko postavený Hugo Chávez. V dubnu Peruáncům z Caracasu sdělil, že Humala je pro Peru jediný vhodný kandidát.

Odstupující peruánský president Alejandro Toledo odvolal velvyslance z Caracasu a Peruánci otočili.
Humala, který byl za účast na vzpouře vyhnán z armády, má po presidentských prýmkách a snu, že se stane dalším z jihoamerických národních vůdců, caudillů, mužem silné ruky, který vyhraje válku s chudobou a cizáckými vykořisťovateli. Chtěl přepsat ústavu jako Chávez, postátnit důležitá průmyslová odvětví. Chávezova prohlášení z jeho tažení udělala hody pro psefology, jak si vznešeně říkají lidé z agentur na průzkum veřejného mínění o výsledcích voleb. Humala však zůstává Chávezovi v záloze: jeho blok je v peruánském parlamentu nejsilnější.

Garcíův liberální předchůdce Toledo (první indián v peruánském presidentském úřadu) po sobě zanechal ekonomiku s pětiprocentním meziročním růstem, se schodkem pod kontrolou, zónou volného obchodu se Spojenými státy (a se státními úředníky, kterým Toledo snížil platy na polovinu). Alan García má z čeho začít: v Limě zavede do šesti měsíců pro půl milionu domácností pitnou vodu a každoročně najde 350 tisíc Peruánců práci. Takové věci slýchávají Latinoameričané o volebních kampaních nejenom v Andách.

Posud však pouze brazilský president Lula da Silva systematicky pracoval na splnění svých slibů, přesto se půdy a státní podpory dočkala jen část bezzemků. Díky vysokým cenám surovin však Brazílie s Argentinou (s významnou pomocí Venezuely) po dlouhých letech letos definitivně splatily veškeré své zahraniční dluhy, které v 80. a 90.letech u každé přesahovaly sto miliard dolarů.

Vyhánět čerta ďáblem
V šedesátých a sedmdesátých letech vládly Jižní Amerikou s tichou podporou Spojených států krvavé diktatury (Brazílie, Argentina, Uruguay, Chile). Zatímco vlivný vysoký katolický klérus podporoval diktatury, venkovští kněží stáli při chudácích. Brazílie a Mexiko jsou nejlidnatější katolické země světa, politicky nikoli však tolik oddané. Mexiko obnovilo diplomatické vztahy s Vatikánem přerušené roku 1867 až roku 1992.

Když padla berlínská zeď, přestaly USA honit levicové nebezpečí, za které pokládaly jakoukoli reformistickou tendenci. V osmdesátých letech přišly recepty Mezinárodního měnového fondu a v neoliberalismu vykrystalisoval levicový odpor. Latam se sice zbavil diktátorů, ale se změnami nepřišel blahobyt ani naděje na zlepšení. Chudoba naopak vzrostla.

Dnešní levicové vlády se ze strachu před novou zadlužeností drží neoliberálních zásad makroekonomické rovnováhy, která přichází s krocením inflace, nízkými cly, udržováním rozpočtového přebytku, aby bylo na umořování dluhů.

Rozdíly mezi Latiny jsou hlavně v intensitě antiamerické rétoriky. Princip světového trhu obecně není napadán, lidu se nerozhazuje. Nemluví se moc o nastolování socialismu, spíše se vylepšuje stávající kapitalismus. Nikdo, ani Venezuela nebo Bolívie, nemění strukturálně ekonomické vztahy, ale důsledně obnovuje státní vlastnictví přírodních zdrojů.

Ovšem různá hnutí bezzemků a obsazovačů továren pokračují ve svých akcích a dostávají se do sporů se svými levicovými vládami (např. Brazílie, Argentina, Ekvádor). Proto mají také levicoví reformisté zázemí více ve středních vrstvách, a je to klasická parlamentní levice známá z Evropy, která nemá podporu v nejchudších vrstvách. Srov. v Brazílii Lulovu Stranu práce, v Chile Bacheletové koaliční vládu s křesťanskými demokraty a socialisty (La Concertación), v Uruguayi presidenta Tabarého Vázqueze (66), prvního socialisty na takovém místu v Montevideu a lékařského kolegy chilské presidentky.

Chávezova Venezuela („nový socialismus 21. století“), Kirchnerova Argentina („třetí cesta v Latamu“) a Moralesova Bolívie („všechno vrátit indiánům“) jsou co do výraziva politiků radikálně antiliberální, velmi nacionalistické, mají podporu v proletariátu i středních vrstvách; zasahují do sociální sféry řadou neekonomických opatření. Pořádají velké pouliční akce (Kirchner se bez humbuku obejde), vše se řídí systémem vůdcových mediálních gest. V andských státech mají podporu mezi indígenas, domorodci, jejichž moc velmi vzrostla. Nepřédnutelné jsou silné odbory: campesinos v Paraguayi, Hnutí bezzemků (MST) v Brazílii, Conaie, indiánský odborový svaz v Ekvádoru, cocaleros v Bolívii.

S Brazílií se počítá v případě rozšíření počtu stálých členů Rady bezpečnosti OSN. V květnu zahájila jako devátý stát na světě obohacování uranu; nikdo neprotestoval. Její mezinárodní posici posilovanou slavnými karnevaly však oslabují neklidné poměry ve vnitrozemí. V neustálých sporech s bezzemky, drobnými farmáři a indiány jsou dobytkáři, dřevorubecké firmy a velkostatkáři. Ve městech řádí chudinské gangy, politika je svírána korupčními skandály.

Železné srdce světa
Jedenácté září 2001 nebylo v Latamu tak velkým datem jako na severní polokouli. Jihoameričané reagují na dvě neoliberální desetiletí. Velkou část světadílu ovládli národně socialističtí populisté. Systémově jsou však odlišní od socialismu castrovského typu spojeného s již zaniklými východoevropskými vzory.

Od osmdesátých let klesaly investice do těžařského průmyslu. Trh se hutnickými surovinami stagnoval, západ měl nadprodukci oceli. V devadesátých letech se s výraznou americkou pomocí vynořoval čínský zázrak a výhodu velmi, velmi nízkých cen objevil svět globálního kapitálu v Indii. Závod za nižšími náklady nastartoval po finanční krisi roku 1997 v Asii a surovinové tituly se na bursách vrátily na výsluní. Z Číny a Indie se staly největší výrobci a spotřebiteli oceli na světě. Do rychlého růstu se dostaly ruské těžařské firmy.

Ze zemí Latamu má však pouze Brazílie šanci nespadnout do energetické krise. Má vlastní velká naleziště ropy, uhlí a rud, není závislá na dovozu. Companhia Vale do Rio Doce je největší těžařská společnost na železnou rudu, která s jinak většími australsko-britskými společnostmi BHP Billiton a Rio Tinto loni rudu téměř dvojnásobně zdražila. Protože tato trojice ovládá naprostou většinu trhu, určuje, jak budou fungovat ocelová soukolí globalisované ekonomiky.

Brazílie má polovinu známých světových zdrojů železa. Tři čtvrtiny niobu, kovu nezbytného do speciálních ocelí s vysokým bodem tavení, pochází z jediného dolu na světě (Araxá). V mědi je silná Chile: třetina světových zásob je v Chile. Své těžební rekordy mají Peru a Bolívie. Boom závisí hlavně na Číně, stejně jako v šedesátých letech na Jižní Koreji a Japonsku, kdy byl zájem o nerosty také enormní. Dnešní Čína je však mnohem větší žrout.

Ekonomika na rumu
Cukrová třtina je předmětem dlouhé cenové války, v níž se, jak se zdá, prosadil Latam. Po loňských jednáních Světové obchodní organisace snižuje v červnu EU subvencovanou cenu řepného cukru z 632 eur na 505,5 eura, od července 2009 na 404,4 eura a do roku 2015 mají být světové ceny plně liberalisovány. V Evropě zřejmě zmizí řepná pole. Loni stála světová cena cukru na 275 eurech.

Brazílie má i jiný světový primát. Z obřích třtinových plantáží získává ročně na deset milionů tun bioethanolu, formy třtinového alkoholu. Asi čtyřicet procent spotřeby pohonných hmot je kryto „rumovými“ zdroji. Pro třtinové plantáže, ale také pro nové pastviny dobytka nebo pole pro módní soju, byly vykáceny miliony hektarů lesů. V Brazílii se jezdí i na čistý ethanol, ale spotřeba „rumu“ roste: má totiž jen dvě třetiny energie ukryté v benzinu. Což ale není spouštěcí informace pro případné benzinoholiky.

Rum patří k Latamu, patří k Brazílii a k revoluční Kubě. Šťávu revoluce spaloval i Fidel Castro. V káravém projevu v prosinci 2002 se mládežníků tázal: „Kolik škody způsobil rum společnosti?“ Odpověděl si, že hodně. Jakoby naznačoval, že permanentní revoluce je jedna dlouhá kocovina. Rum je však věčný, i kdyby se měl spalovat jen v motorech. Velké myšlenky často mizejí se šiřiteli.

Jako v případě Che Guevary. Kolik pravých proletářů z chudinských čtvrtí velkoměst nebo amazonského pralesa zná jeho jméno? Bezprisorní mladiství neválčí s imperialismem, ale s gangy ze sousedství, se zkorumpovanými policisty, protivným světem, do něhož byli narozeni. Pro uvědomělé měšťáky nabízí svět podnikání jiného Guevaru. Etnografické putování po stopách partyzánské skupiny v Bolívii nabízí podnikatelka Karen Wachtelová. Její firma Chaco Guarani Tours na dobrodružnou ekoturistiku nadšencům přiblíží příběh z roku 1967 a snaží se, aby lokální hotýlky byly dobově vybavené. Aby bylo cítit, že Che zůstává mezi námi.

mapa 1: Do zbraní: Růžovorudá Latinská Amerika
Jihoamerická levicová vlna není žádným socialistickým tsunami. Vlády Brazílie a Chile udržují hospodářské vztahy se Spojenými státy, Uruguay uvažuje o dohodě, Peru ji asi nevypoví. Argentinská vláda balancuje, Ekvádoru Spojené státy smlouvu o volném obchodu zmrazili. Venezuela a Bolívie se postavily na stranu castrovské Kuby.

Kolumbie: president Álvaro Uribe (od 2002) je jedním z mála věrných spojenců v Latamu. Zóna volného obchodu s USA způsobila, že země například soju nevyváží, ale z USA dováží. Jediná země Latamu s válkou.

Paraguay: president Nicanor Duarte Frutos (od 2003) údajně nabídl USA místo pro vojenskou základnu.

Kuba: prazdroj latinských revolucí s pradědou Fidelem Castrem v čele (od 1959). Americké embargo trvá čtyři desetiletí, naposledy utuženo roku 1996.

Venezuela: využívá vysokých cen ropy. Hugo Chávez (v úřadu od 1999) kupuje za 2,6 miliardy dolarů zbraně ze Španělska, Brazílie a Ruska. Mimo jiné sto tisíc kusů automatů AK-103 a 24 stíhaček Suchoj, jimiž nahradí americké F-16. Buduje miliční oddíly o více než dvou milionech členů.

Ekvádor: president Alfredo Palacio (od 2005) vypověděl těžební smlouvu americké firmě Occidental Petroleum Corp., USA zmrazily obchodní smlouvu.

Brazílie: přirozený leader kontinentu. Luís Inácio „Lula“ da Silva (od 2002) má přes zkorumpovanou vládu šance na znovuzvolení, usiluje o energetickou soběstačnost.

Peru: socialista Álan García (od 2006) bude bojovat s chudbou. Jeho první presidentura před (1985-1990) skončila fiaskem.

Chile: po socialistovi Ricardovi Lagosovi nastoupila Michelle Bacheletová (od 2006); bývala ministryní obrany. Chile nakoupí za téměř tři miliardy dolarů sto tanků Leopard z Německa, dvě španělsko-francouzské ponorky, čtyři holandské a tři britské fregaty, deset nových F-16 a osmnáct restaurovaných z Holandska.

Bolívie: Evo Morales (od 2006) d. f. vyvlastnil (potřetí v historii země) podnikání v těžbě ropy a plynu, zahájil pozemkovou reformu. Hospodářská pomoc od Venezuely a Kuby, součást tvrdé antiamerické osy Kuba-Venezuela-Bolívie.

Uruguay: president Tabaré Vázquez (od 2005) je prvním socialistou ve funkci. Obnovil sice diplomatické styky s Kubou, ale vyhledává hospodářskou kontakty s USA.

Guyana: od roku 1999 president Bharrat Jagdeo (42), vůdce Lidové pokrokové strany, dostudoval v Moskvě ekonomiku v roce 1990. Etnické spory Indů s Afričany.

barvy:
červená Kuba, Venezuela, Guyana, Bolívie
růžová Belize, Kostarika, Panama, Surinam, Peru, Chile, Argentina, Brazílie, Uruguay
modrá Mexiko, Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua, Kolumbie, Paraguay

Levice ve hře: Volební superrok
2005, prosinec Bolívie, Evo Morales nastoupil v lednu 2006
2006, květen Kolumbie, podruhé Álvaro Uribe
2006, červen Peru, Alan García
2006, červenec, Mexiko, Andrés Manuel López Obrador vers. konservativec Felipe Calderón
2006, říjen, Brazílie, Lula má velké šance
2006, listopad, Nikaragua, sandinista Daniel Ortega má Chávezovu podporu
2006, prosinec, Venezuela, Chávez
2007 volby v Argentině, místo nemocného Néstora Kirchnera může nastoupit manželka, senátorka Cristina Fernández.

mapa 2: Spory a války v Latamu, výběr:
Peru-Chile-Bolívie (1879-1884 tichomořská válka)
Bolívie-Paraguay (1932-1935)
Peru-Ekvádor (už od 1828, naposledy 1995)
Venezuela-Guyana (od 1889)
Argentina-UK (otevřená válka 1982)

Vlády generálů nad Latamem (v posledním půlstoletí):
Argentina 1930-1932; 1943-1946; 1955-1958; 1966-1973; 1976-1983
Brazílie 1964-1985
Dominikána 1844-1978 s malými přestávkami
Ekvádor 1972-1979
Guatemala 1931-1944; 1954-1986
Haiti 1957-1990; 1991-1994
Chile 1973-1990 (1998)
Kolumbie 1953-1957
Honduras 1963-1971; 1972-1982
Panama (1968-1989)
Paraguay (1940-1948; 1949-1989)
Peru 1948-1956; 1968-1980
Salvador 1931-1992
Surinam 1980-1988
Uruguay 1973-1985
Venezuela 1952-1958
Vojáci se pučem nedostali k moci v Belize, Guyaně, Kostarice (ani armádu nemá) a Nikaraguy.

Mesoamerické režimy:
Střední Amerika není doleva, ale většinou konservativní. Kromě Kostariky, kde je od května presidentem liberální sociální demokrat Óscar Arias (65) a Panamy, kde od roku 2004 vládne Martín Torrijos (43), syn reformistického důstojníka a vůdce Omara z let 1968-1981, který zbavil Američany vlády na Panamským průplavem.

Je zajímavé, že ve dvou státech řídí vlády lidé s arabsko-palestinskými kořeny (Belize a Salvador). V 90. letech měl Ekvádor dva presidenty s libanonskými předky, jeden „Libanonec“ presidentoval na přelomu 70. a 80. let v Kolumbii, ze syrských přistěhovalců byl argentinský president v 90.letech Carlos Menem. O Arabech v Latamu viz TÝDEN 25/05.

Box: Narkomarxisté a Plan Colombia
Álvaro Uribe (54) je v Latamu zvláštní osobností. Ve zemi odlišné od ostatního kontinentu. Protože jí desítky let cloumá podivná partyzánská válka, v níž se z levičáckých revolucionářů stali překupníci s heroinem. Drogy nefinancují jen komunistické Revoluční ozbrojené síly (FARC), ale také bojovníky z druhé strany fronty, antikomunistické bojůvky AUC. Právník Uribe dostal v květnových presidentských volbách více hlasů než před čtyřmi roky a vyhrál již v prvním kolu (62 %).

Proti levicovému uskupení Demokratický pól v čele se soudcem Carlosem Gaviriou uspěl stabilním ekonomickým růstem a hlavně tvrdou rukou ve válci s partyzány. Státní moc v rozsáhlých oblastech Kolumbie je přesto velmi omezená, lidé z AUC sice demobilisovali, ale bojůvky nevymizely. Země drží rekord v únosech a stala se vzorem pro irácké bandity a džihádisty (roku 2002 asi tři tisíce únosů, loni jen osm set). Na dva miliony Kolumbijců žijí mimo své domovy a andskému státu zůstává pověst násilnické země s narkobarony a džunglovými marxisty.
Spojené státy od roku 2000 ročně 600 milionů dolarů na boj s kolumbijskými pěstiteli a obchodníky s drogami, zatím bez většího úspěchu (Plan Colombia). Kdyby snad přesto došlo k výraznému snížení výroby opiátů v Kolumbii a Peru, Bolívie čeká na svou příležitost pod Moralesovou zásadou „Kokain ne, koka ano“. 

vyšlo v časopisu Týden 26-27/06

•

Rezín, Resín§ = Rasun z Damasku

Rgvéda, viz védy

Rhá, Rá, ř. ve Skythii, slovo převzaté od obyvatel žijících na horním toku (pozdější Mordvinci), dn. Volha, známá rebarbarou rostoucí na březích§ 600

rhabdúchos, dozorce s tyčí, prutem, rhabdos, policista, bezpečnostní „pracovník“, lat. liktor, srov. tam; policista vybavený bičem byl mastigoforos, viz pod hry v Olympii.

Rhagai (pl.), m. v Médii, Seleukem I. přejmenované na Európos, za Parthů Arsakeia§ 316

Rhaikélos, mí. na Chalkidice, později (u Hérodota) zvané Ainei᧠551

Rhaiskúporis z Thrákie, Rhaskúporis, dynasta§ 277

Rhaizdos z Thrákie, dynasta§ 277

Rhakótis, Rhakóti§ = Alexandreia v Egyptě

Rhambajové, arab. nomádi v Syrii§ 54, 46

Rhambakia§ = Alexandreia Rhambakia

Rhamnús, attický démos§ 480, 432

Rhaskúporis, jméno sapajských králů v Thrákii:§
Rhaskúporis I.§ 48, 42
Rhaskúporis II., syn Kotya VII., o. Kotya IX.§ 22, 13
Rhaskúporis III., b. Rhoimetalkův§ 13, 10

Rhaukos, m. na Krétě§ 166

Rhéa Silvia, alias Ília, d. Numitorova, m. Rómula a Réma§ 769

Rhégion, m. v Bruttiu, krátce Foibiá (nebo jen jedna čtvrť Rhégia?), dn. Reggio di Calabria; na zač. císařství ještě převládal hellénský živel§ 730, 684, 667, 550, 539, 532, 535, 494, 483, 473, 461, 427, 426, 476, 415, 413, 405, 398, 394, 390, 393, 388, 387, 370, 351, 345, 282, 280, 278, 275, 272, 270, 264, 250, 216, 205

Rhéneia§ = Rhýneia

Rhénos, Rhénus, ř. v Germánii, dn. Rhein, Rýn; říční nymfou v ústí řeky byla Nehalennia; R. pramení v Alpách obývaných kdysi kelt. Lepontiy (srov. Tráiectus ad Rhénum, Rýnský přívoz, z toho Ultrá tráiectum, dn. holandský Utrecht)§ 775, 450, 58, 56, 55, 53, 72, 70, 38, 30, 16, 8

rhétór, gen. rhétora, profesionální řečník, lat. órátor, rhétoriké techné, ars órátória, umění řečnické, řečnictví§ passim, žena-řečník viz rok 42

Řečníci v hellénském světě. Politický systém života hellénských městských států, svoboda projevu, parrhésiá, a nutnost veřejné obhajoby vlastních názorů umožnila pěstování řečnictví politického, soudního i okrasného. Již v pátém století se objevily první teoretické práce o řečnictví, první učebnice rhétoriky (viz o autorech učebnic). Rhétorikou se od začátku zabývali především sofisté (viz).

V oblasti soudnictví působili logografové, kterým se tak říkalo od Platónových dob (předtím bylo logografové označení pro jakéhokoli autora, resp. pro předhérodotovského historika). Logografové připravili a na zakázku napsali soudní řeč - v Athénách musel obžalovaný i žalující vystupovat před soudem osobně. Nejstarším logografem byl Athéňan Antifón, sám učitel řečnictví a autor učebnice řečnictví, jehož posledním činem bylo, že se musel obhajovat roku 411 za spoluúčast na oligarchickém puči: podle Thúkýdida to prý byla nejlepší řeč, která kdy byla pronesena (ovšem marně...).

Theorie nutila rhétory při projevu nerozhazovat rukama, nepohazovat hlavou, nepobíhat. Lidový politik a majitel jirchářské firmy Kleón za peloponnéské války se prý však v projevech plácal do stehen, jako první řečnil v pracovním šatu s přepásaným chitónem a starší Periklés se při obhajobě své přítelkyně Aspásie dokonce uchýlil k slzám, aby pohnul soudci (úspěšně).

Mladší vrstevník Platónův Alkimos byl snad ze Sicilie a podle některých byl ve své době nejslavnějším z řečníků. Byl přítelem a žákem megarika Stilpóna a vydal také historický spis.

Antifóntovi nástupci v Athénách v branži byli Lýsiás ze Syrákús a Ísaios z Chalkidy, tedy oba metoikové. Řečník Andokidés mluvil jen na svou obhajobu v politických procesech (a neuspěl - srov. např. causu hermovky). Jeho athénský spoluobčan Ísokratés, který se dožil 98 let, se naopak stal prvním z propagátorů panhellénismu a obrany hellénských (= evropských) hodnot proti barbarům (tehdy Peršanům): nerozhoduje ethnický původ, ale příslušnost k hellénské civilisaci. Byl žákem Prodikovým, Gorgiovým, Tísiovým a Sókratovým.

Roku 392 otevřel řečnickou školu na Chiu a snd dva roky na to se s ní vrátil do Athén. Dokázal prý prodat jednu ze svých řečí za dvacet talentů. Jeho nikdy nepronesená řeč Peri antidoseós (O výměně majetku; 353) proti jistému Lýsimachovi byla v podstatě prvním autobiografickým hellénským literárním dílem.
Proti Ísokratovu Panégyriku psal řečník Aristotelés ze Sicílie. Ísokratés celý život hledal podporu pro myšlenku spolupráce hellénských mocností, ale ani Sparťané, Thébané, ani Athéňané nedokázali svou hašteřivost odložit. Poslední Ísokratovou nadějí byl Filippos Makedonský, který se skutečně do Peršanů pustil, ale usilovněji do hellénských států.

Slavný se stal sofista a rhétór Alkidamás z Elaie, žák Gorgia z Leontín, nejproslulejšího hellénského sofisty. Alkidamás první razil zásadu, že před vystoupením je třeba si připravit pouze myšlenky a rozvržení řeči, zatímco během proslovu improvisovat. Zcela nevázaně vystupoval athénský politik, démagógos Kleón, který jako první si strhával při projevech svrchní roucho z těla a tloukl se do stehen. Řečníkův postoj byl dán přísnými pravidly, předpisově držel podkasaný svůj oděv a pravou ruku držel směrem k oslovovaným s oběma nejmenšími prsty ruky skrčenými do dlaně.

Zatímco dosud uvedení řečníci se do politiky míchali, pozdější řečníci z poloviny a konce 4. století mnohdy přímo politiky byli (řeč na sněmu, démégoriá): Kallistratos, Aischinés, Démosthenés, Hypereidés, Hégésippos, Lykúrgos či Deinarchos z Korinthu, protivník Démostheneův. Pozoruhodný u Démosthenea byl způsob, jakým se zbavil slabosti hlasu a ráčkování: chodil křičet na mořský břeh a pod jazyk si dával oblázek. Mezi Démostheneovými žáky byl Kineás z Thessalie, přítel dobrodružného Pyrrha Épeirského, jeho diplomat. Vyděšeným Římanům předváděl ukázky umění řečnického nevázaného na prosté vyjádření vlastních názorů, a hlavní myšlenky stoiků a akadémie.

Z dynastů měl nejužší sepjetí s politikou vládce východní části Pontu Polemón I. Eusebés (36 – 8). Byl totiž synem rhétóra Zénóna z Láodikeie na Lyku, tzn. nebyl „aristokratického“ původu.

Z protiřímských rhétorů vynikl Athéňan Amfikratés, který odmítnuv vyučovat řečnictví v Seleukeji Tigridské („mísa je moc malá pro delfína“) nakonec zemřel hladovkou na dvoře Tigránovy manželky Kleopatry, Mithridátově dceři, protože mu byl zakázán styk s Hellény. Je autorem spisu O slavných mužích, který ho zřejmě dostal do emigrace.

Z hellénistických řečníků byli nejproslulejší Hégésiás z Magnésie, který je považován za duchovního otce tzv. asijského stylu. Jeho příznivcem byl v prvním století i Gorgiás z Athén, zv. Mladší, učitel Ciceronova syna Marka. V reakci na asianismu vznikl ve 2. století atticismus, jehož vzorem byla stručnost a jazyková střídmost klasických attických řečníků. Slávy dosáhl např. Theodóros z Gadar, učitel Tiberiův. Hermagorás z Témnu zdokonalil ve druhém století teorii soudních řečí, teorií řečnictví se zabýval Dionýsios z Halikarnássu. Střední cestou mezi oběma soupeřícimi styly byl tzv. rhodský podle Apollónia Molóna, který vyučoval římskou elitu na Rhodu.

Kaikílios (Caecilius) z Kalakté na Sicílii, nejstarší židovský autor, věnující se slovesné kultuře, byl zřejmě autorem kanónu deseti attických (= hellénských) řečníků, kam patří Antifón, Andokidés, Lýsiás, Ísokratés, Ísaios, Lykúrgos, Aischinés, Démosthenés, Hypereidés a Deinarchos:

1. Antifón z Rhamnúntu, byl synem a žákem Sofilovým. Do otcovy školy mimo jiné docházel také Alkibiadés. Antifón se věnoval státoprávním kausám a hrdelním. Sám vystoupil jen jednou, a to na svou obhajobu, ale jako první z Athéňanů psal řeči druhým (logografos). Sepsal učebnici řečnictví, také první athénské provenience. Pro své vzdělání a zkušenosti dostal přezdívku Nestór. Roku 411 se zapletl s vládou čtyř set, v níž měl velké slovo, fungoval jako velitel lodi i jako vyslanec do Sparty.

Po svržení vlády čtyř set byl s Archeoptolemem obviněn ze zrady a popraven. Zřejmě existoval ještě jeden Antifón, syn Lýsidonidův, sofista (viz tam), popírající sociální nerovnost mezi lidmi, Hellény i barbary, jako prvek, který jde proti přírodě. Podle Kratína v jeho hře Pýtíné to prý byl pěkný lump.

2. Andokidés byl synem Leogorovým, který kdysi sjednal mír Athénských s Lakedaimonskými. Patřil mezi attickou šlechtu a rodinná tradice říkala, že jsou potomci Hermovými, protože jsou vyhlášenými heroldy. Roku 415 byl zapleten do aféry se znesvěcenými hermovkami a prozradil jména spolupachatelů. Přesto byl exulován a domů se vrátil až po válce roku 403.

Za korinthské války byl členem diplomatické mise do Sparty, po níž byl obviněn ze zrady a znovu vypovězen z vlasti. V exilu zřejmě také zemřel. Narodil se za archonta Theágenida roku 468, je tedy o deset let starší než Lýsiás. Zachovaly se tři z jeho řečí a všechny, naopak od Antifónta všechny ve svých případech.

3. Lýsiás, byl synem Kefalovým, který byl rodem Syrákúsan. Otec byl bohatý, z vlasti musel zřejmě uprchnout před Gelónem a díky Perikleovi se domohl athénského občanství. Lýsiás se narodil za Frasiklea roku 459 a patřil roku 444 mezi první kolonisty Thúrií. Žil zde až do roku 413, ale po athénské porážce na Sicílii následujícího roku byl pro stranictví Athénám exulován a vrátil se do Athén.

Za třiceti tyrannů unikl smrti útěkem do Megar, dal dohromady a ozbrojil tři sta dobrovolníků a aktivně se podílel na osvobození Athén. Za to obdržel na Thrasybúlův návrh občanství. Proti tomu vystoupil Archínos a doložil, že dekret bez souhlasu rady není platný a Lýsiás zůstal až do smrti v Athénách jako ísotelés, „rovný v daních“, ale bez aktivního volebního práva.

Pod jeho jménem kdysi kolovalo 425 soudních řečí, z nichž staří pokládali 130 za pravé. Zachovalo se jich 35. Ve věcech svého vyhnanství, potrestání vraha svého bratra za vlády třiceti tyrannů ani svého občanství neměl úspěch. Platón o něm řekl, že je velmi výřečný, starší než Ísokratés. Napsal mimo jiné řeč pro vojevůdce Ífikrata.

4. Ísokratés z Erchií, syn Theodórův, který udělal majetek výrobou fléten. Ísokratovi se dostalo drahého vzdělání u Pródika, Gorgii, Teisii a Thérámenea. Za peloponnéské války rodina zchudla a Ísokratés se živil skládáním soudních řečí a vyučováním řečnictví, nejdříve na Chiu. Stal se proslulým, měl více než sto žáků, mezi nimi Tímotha, Konónova syna (který mu zaplatil za výuku talent ze samské kořisti roku 365), polyhistóra Theopompa, historika Efora, tragika Theodekta.

Démosthenés neměl tisíc drachem na zaplacení celého kursu, chtěl dal mu jen dvě stě za pětinu vzdělání, což Ísokratés odmítl. Dožil se 98 let. Byl bohatý nejen ze své školní činnosti, ale například dvacet talentů dostal od kyperského krále Níkoklea za řeč, kterou mu věnoval. Také jeho adoptivní syn Afareus napsal několik řečí a tragedií. Jeho sochu vytvořil Leocharés.

5. Ísaios z Chalkidy, syn Diagorův, byl Ísokratovým žákem, sám vyučoval Démosthenea. Zachovaný tucet řečí se věnuje dědickým sporům. Starý věk jich znal padesát, ale pod jeho jménem kolovalo řečí 64. Sepsal také učebnici řečnictví.

6. Aischinés, syn Atrometův z Kothókidií, nebyl ani bohatý ani vznešeného rodu. Dobře však vypadal, hodně všestranně cvičil a měl jasný hlas. Začínal jako herec tragedií a žoldnéř. Celoživotně byl v oposici k Démostheneovi a tudíž také promakedonský. Byl exulován a dožil na Rhodu, kde otevřel řečnickou školu. Zemřel buď zde nebo na Samu.

7. Lykúrgos, syn Lykofrónův, patřil do starého rodu Eteobútadů. Do školy chodil k Platónovi a Ísokratovi a po roce 338 dvanáct let znamenitě spravoval athénské státní finance. Rukama mu prý prošlo, jak praví Plútarchos, 14 tisíc talentů nebo dokonce 18650. Financoval tím mimo jiné stavbu 400 trojřadek, ozdobil město, postavil doky, závodiště a sportoviště, obnovil hradby.

Mimo jiné navrhl zákon zakazující Athéňanům kupovat z válečné kořisti člověka, který byl předtím svobodný. Prosadil, aby ženy nejezdily do Eleusíny dvojspřežím po pokutou šesti tisíc drachem a nepovyšovaly se tak nad ostatní poutníky. Když to udělala jeho žena, talent bez okolků zaplatil. Napsal patnáct řečí, jen jedna celá se uchovala.

8. Démosthenés z Paiánie, syn Démosthenea a Kleobúly, nejznámější z hellénských řečníků, byl od sedmi let sirotkem. Byl prý posluchačem Platónovým, Ísokratovým (?), Ísaiovým a Kallistrata z Afiden. Okraden o dědictví poručníky Thérippidem, Démofóntem (n. Démeou) a Afobem domohl se soudně alespoň části. Známé jsou příběhy, jak se učil přemoci své tělesné nedostatky.

Byl symbolem athénského imperialismu/vlastenectví v boji s nastupujícím králem Filippem II. Makedonským. Po Alexandrově smrti byl dohnán v exilu makedonským komandem, které likvidovalo hellénskou oposici. Starověk pokládal 64 řečí pod jeho jménem za pravé.

9. Hypereidés, syn Glaukippův, byl z Kólyttu a z bohaté rodiny. Vedl řadu diplomatických misí a byl Makedonci považován za nebezpečnějšího než Démosthenés a potkal ho mnohem tvrdší osud. Jat Archiou z Thúrií, bývalým hercem lovícím v Antipatrových službách oposiční Hellény (dostal za to přezdívku Fygadothérés, Lovec uprchlíků) si prý v Korinthu před popravou ukousl jazyk, resp. mu ho kati vyřízli. Pod jeho jménem existovalo ve starém věku 77 řečí, více než padesát bylo pokládáno z původní a zachovalo se jich šest a řada zlomků.

10. Deinarchos, syn Sókratův či Sóstratův, pocházel z Korinthu a v době začátku Alexandrovy výpravy do Asie mladý přišel do Athén. Byl posluchačem Theofrastovým a Démétria Falérského a osobním přítelem Kassandrovým. Zbohatl na vysokých cenách svých řečí a vydával se za největšího z řečníků své doby. Během válek o Athény v posledním desetiletí 4. století prodal roku 307 své statky a odjel do Chalkidy, kde žil patnáct let, zemřel pravděpodobně v Athénách.

Aristón z attických Hal sepsal učebnici řečnictví. Nám již neznámým rhétórem byl Démétrios ze Smyrny, Démokritos z Pergamu. Ve snaze o přiblížení se sofistům klasické Hellady vzniklo během prvního stoleté n. l. umělé řečnictví, kterému se říká druhá sofistika. O dalších sofistech a řečnících viz autory učebnic řečnictví a sofisty. Své řečníky měla i začínající křesťanská církev: Basileios z Nové Kaisareie v Kappadokii, zv. Veliký, asi 330 - 379, aristokrat a rhétór, 357 se dal pokřtít, v letech 370 - 379 arcibiskupem v Kaisareji.

•

Římští řečníci. Stejně jako u Hellénů patřila přirozená výmluvnost k základnímu vybavení římského „politika“, ať už patricije či plébéje. Protože nejenom státní správa, ale i soudy byly u Hellénů a Římanů věcí veřejnou, mělo umění veřejně promlouvat, řečnit, nesmírnou společenskou důležitost.

Za prvního vynikajícího řečníka byl pokládán Ap. Claudius Caecus, jehož řeč v Senátě roku 280 proti Pyrrhovu vyslanci Kíneovi z Thessalie a proti spojenectví s králem byla sepsána a pak písemně rozšiřována. Tak se stala i první latinskou památkou prosaického charakteru. Skvělé řečnické pověsti se těšil konservativní římský národovec M. Porcius Cato Censorinus ( zemř. 149), stejně jako mladší C. Laelius Sapiens. Vysoce byl ceněn řečnický zápal a umění bratří Gracchů, stejně jako jejich protivníka P. Scipiona Africana jr. Ti. Sempronia Graccha vyučoval rhétór a sofista Diofanés z Mytilény.

Doby dlouhých římských občanských válek prvního století umožnily vedle rozvoje vojenství i rozvoj politického a soudního řečnictví. Nade vše ostatní měli tehdy vynikat zkraje století M. Antonius zv. Órátor, tj. Řečník, děd triumvirův a aristokrat L. Licinius Crassus. Jeho protivníkem, a to nejen politickým, byl přítel Mariův a populár L. Plotius Gallus, který v Římě založil vůbec první řečnickou školu, v níž vyučoval latinsky a nikoli draho. Právě censorským dekretem uvedeného Licinia Crassa roku 92 byla škola uzavřena.

Plotius byl prvním profesionálním řečníkem, který sepisoval řeči na objednávku. Posedlý ctižádostivostí a řečněním byl neúspěšný reformátor z roku 91 M. Livius Drusus ml.: hovoříval prý na soudech za obžalované ještě před svým osmnáctým rokem a prý dosahoval osvobozujích rozsudků.

Za vrchol římského republikánského řečnictví je obecně považována druhá polovina posledního století před naším letopočtem. Občanské války dávaly vynikat řečnickým výkonům. Řečnické umění se tehdy zformovalo i ideologicky: podle hellénských vzorů a podle používaných projevových prostředků dělili řečníci rhétorské slohy na asijský, rhodský a attický.

Tvůrcem květnatého asijského stylu byl Hégésiás z Magnésie (3. století) a v Římě byli jeho nejznámějšími řečníky Q. Hortensius Hortalus a triumvir M. Antonius. Nejslavnější z latinských řečníků M. Tullius Cicero se pokládal původně rovněž za rhétora asijské školy, ale po pobytu na Rhodu u učitele Apollónia Molóna se umírnil a pokračoval střední cestou mezi asianismem a atticismem, což bylo nazváno stylem rhodským.

Později Cicerona napodobil M. Valerius Messala Corvinus. Řečníci M. Caelius Rufus a C. Licinius Calvus se narodili téhož dne a roku: 27. května roku 82. Caelia hájil Cicero u soud, psal si s ním a Caelius byl milencem Clodie po básníku Catullovi. V jedné anekdotě z jeho života je vystižena podstata řečnictví. Když jeho host znalý Caeliovy hašteřivosti, u jídla po celou dobu řečníkovi jen přitakával a se vším, co říkal, souhlasil, hostitel se rozčílil: „Řekni něco proti mně, abychom byli dva!“

Nejpopulárnějším řečnickým slohem z konce republiky byl atticismus, jehož největší představitelé ale zemřeli ještě před smrtí Ciceronovou (r. 43), který měl radost z toho, že atticismus na Foru umlkli. Známými řečníky tohoto stylu byli C. Licinius Calvus, neóterik a přítel Catullův, M. Porcius Cato Uticensis, M. Iunius Brutus a pochopitelně C. Iulius Caesar. V jeho šlépějích pak už šel pouze C. Asinius Pollio: za Augusta a jeho nástupců zmizela politická řeč v dějinách a vrátit se na čas směla až v dobách italské renesance.

I zde je jedna kuriosita: Stoickému rhétorovi Diónovi z Prúsy zv. Chrýsostomos/Zlatoústý zakázal Domitiánus pobývat v Římu a když procestoval velký kus světa Nerva mu návrat do Města povolil. Z Dióna se dochovalo osmdesát řečí a je jedním z nejlépe dokumentovaných řečníků starého věku. Jeho vnuk Dión z bíthýnské Níkáie, lat. Cassius Dió Cocceiánus, žil cca. 155 až 235, proslul jako autor Římských dějin o osmdesáti knihách od Ainea po Héliogabala (rozsáhleji uchována pouze střední třetina díla).

Pozoruhodně tradice hovoří jako o jednom z velmi nadaných řečníků o Postumovi mladším, syna a spoluvládce císaře M. Cassiánia Latínia Postuma (258 – 268). Jeho řeči byly zařazeny mezi výběrové sborníky. Císařem západu byl provolán 9. července 455 gallorománský šlechtic Avítus a na nový rok 456 držel k Římanům řeč, za niž ho ocenili bronzovou sochou; zřejmě poslední taková pocta ve vyloupeném Věčném městě.
V principátu dostávali učitelé řečnictví a filosofové plat od císaře, což zavedl Antónínus Pius.

Jak dlouho dokázali staří hovořit, není známo. Koneckonců jednou ze zásad rhétoriky nebylo posluchače otravovat, ale udržet jeho pozornost. Novověky parlamentarismus dokáže řečnické výstupy využít jako taktické zbraně vedoucí k odkladu hlasování nebo nedodržení procedurálních zákonných lhůt. Podle španělských pirátů/bukanýrů nazvali američtí politologové a novináři časově neomezené obstrukční proslovy senátorů filibusterskými.

Nejdelší držel na thema rasová segregace senátor za Jižní Karolínu Strom Thurmond roku 1957: 24 hodin a 18 minut. Senátor, který roku 1964 přešel od demokratů k republikánů, zemřel koncem června 2003 ve věku sta let, ze senátu odešel v listopadu roku 2002. V OSN nejdéle mluvil nonstop roku 1957 indický velvyslanec Krishna Menon (o kašmírské otázce): déle než devět hodin.
Neuvěřitelný údaj tradují Turci. Roku 1927 mluvil Mustafá Kemal Atatürk k poslancům jednokomorového parlamentu údajně 36 hodin a 31 minutu čistého času a svou řeč pronášel po šest dnů.

•

autoři učebnic rhétoriky. Theorie řečnictví pochází od západních Hellénů. Nejstaršími autory učebnic řečnického umění a řemesla byli Sikelióté Korax a Teisiás ze Syrákús. Otázkami rhétoriky se ale před nimi zaobíral i Empedoklés Akragantský. Mezi theoretiky řečnictví patřili pochopitelně všichni sofisté, proto viz i tam.

Umění a tradici do oblasti mateřské Hellady přenesl slavný Gorgiás z Leontín, žák Empedokleův. Gorgiás se dožil 109 let, z nichž velkou část prožil v Athénách a mj. přežil i Sókrata. Starším vrstevníkem Thrasymachovým byl Démétrios z Chalkedónu. Gorgiovými současníky byli rhétoři a vyhlášení sofisté Thrasymachos z Chalkédonu, autor Megalé techné rhétoriké, Velké theorie řečnictví, Prodikos z Kea či Prótagorás z Abdér, který mj. za 10 tisíc „denárů“, tj. 100 min, vyučil jistého Euathla. Svou učitelskou roli vzal Prótagorás natolik vážně, že na základě získaných zkušeností sepsal učebnici řečnictví. Vedle Gorgii byl Prótagorás prvním, kdo začal v řečích používat loci communes. Co se týká vložených „investicí“ Prótagorás i mnozí další sofisté se živili dosti exklusivně.

Mezi další Gorgiovy současníky, kteří zaznamenali své řečnické názory ve formě odborných spisů nebo učebnic, byli Hippiás Élidský, jistý Polykratés (autor řeči proti Sókratovi), Alkidamás z Elaie, žák Gorgiův (Platón mu říkal Palamédés) a Theodóros z Býzantia. Attičan Antifón byl prvním člověkem, který za plat psal řeči pro druhé, a také sestavil učebnici rhétoriky.
Gorgiovým dalším slavným žákem byl Athéňan Ísokratés, který se rovněž dožil věku téměř sta let. Ísokratés byl hlavním ideologem hellénské jednoty proti všemu barbarskému - nejprve pod lakedaimónskou, pak makedonskou hégémonií.

Učebnice řečnictví sepsali později Theodektés z Fasélidy, Aristotelés ze Stageiry a jeho žák a nástupce v peripatetické škole Theofrastos z Eresu. Theodektés, Ísokratův žák, byl též pokládán za autora tzv. mnémotechnického učebního systému. Hermagorás z Témnu z druhého století a ještě mladší byli římskou elitou vyhledávaní rhétoři a učitelé Apollónios Molón z Alabandy, Kaikílios (Caecilius) ze sicilské Kalakté, Dionýsios z Halikarnássu, nebo Augustův učitel Apollodóros z Pergama a chráněnec v Alexandreji Areios Didymos: ten prý sepsal na 350 prací, hlavně komentářů literárních děl - byl ale přezdíván bibliolathés, tj. Zapomínač knih. Po nich byl ještě proslulý Theodóros z Gadar, který si říkal Rhodský a jehož žákem byl jistý Hermagorás. Ti všichni již působili v Římě.

Ailios Theón z Alexandrie učil theorii řečnictví v Římě. Dochována jsou cvičební texty pro žactvo i učitele Progymnasmata. Zřejmě nejvlivnějším pedagogickým dílem dějin jsou Institutiones oratoriae ve dvanácti knihách řečníka a Vespasianem jmenovaného státního učitele rhétoriky M. Fabia Quintiliana z Hispánií (dokončeny na samém konci Domitianovy vlády).

Sofista Démétrios z Alexandreie sepsal učebnici řečnictví. Démétrios z Eryther, který získal občanství v Témnu, byl autorem mnoha knih o dějepisectví a řečnictví. Neznámý zůstal Hérákleidés z Kýmy, skladatel učebnice řečnictví (nezaměňovat s historikem), stejně jako Parmenidés, jiný od eleaty.

•

Řečnictví, umění dojmu
Bez řečnictví by nebylo demokracie a naopak. Rhétoriké techné (řec.) a ars órátória (lat.), řečnictví, je umění zapůsobit slovním projevem, dojmout, přemluvit, poradit, zvrátit rozhodnutí, ale také vychválit. Nezabývala se ani nezabývá pravdou, ale dojmem o ní.

Prvních velkých úspěchů zaznamenala mezi západními Hellény na Sicílii ve státech, které se začátkem pátého století př. n. l. zbavily oligarchií. Snaha prosadit se mezi spoluobčany jinak než silou dala vzniknout řečnictví a jeho obliba se stala jedním z charakteristických rysů hellénství. Učitelé a autoři učebnic byli velmi žádaní a svět omamovali sofisté, kteří sílu slova, liberálnost k názoru druhých, diskusi a rozpravu a pochybování o tradičních hodnotách učinili jedním z hlavních momentů pro odlišný vývoj civilisace v Evropě.

Řečník, rhétór, órátor, nebo řečnicky vzdělaný člověk musel umět zřetelně a plynule mluvit, odnaučit se jazykovým vadám, rozpoznat příležitost a k jakému publiku hovoří. Musel vědět, jak se obléci, kam s rukama, jak dýchat, jakou mimiku použít, zacházet s hlasem, být sečtělý a ve vhodný okamžik použít něco k literárních zážitků pro zvýraznění argumentů nebo pro pobavení. Na jeho vystoupení nezávisel jen osud majetků, ale často vlastní život a politická orientace státu. Vystupovat veřejně, uspět, být viděn a na očích, patřilo mezi společenské priority hellénského a římského světa.

Řeč měla pevně danou přípravu a skladbu. Protože například v Athénách se před soudem musel každý hájit osobně, musel se člověk neznalý umění řečnického naučit řeč, kterou mu složil (a často za velmi velké peníze) nějaký věhlasný řečník, nazpaměť.

Když se hellénské státečky staly součástí hellénistických říší a pak římské, politické řeči vymizely. Kromě těch přesvědčující posluchače o odvěké oddanosti mluvčího. Vedle soudního řečnictví vzkvétala od prvního století př. n. l. disciplína krasořečnická často přecházející v tlachavou nabubřelost.

Mluvilo se na efekt, ve sloupořadích dopoledne a v pozdní odpoledne, na libovolné thema (kromě císařovy politiky), v knihovnách, veřejných lázních, na sportovních hrách. Co záleželo (a záleží), že mezi dokazatelným, vědeckým, a pravděpodobným, řečnickým, leží mnohdy obrovská propast? Pravda není předmět řečnictví. Možná také proto běžně splývá umění řečnické lidem se žvaněním.

Mistři slova, hráči na city
Přesvědčovat, ovlivňovat, převyprávět veřejně nějakou událost, řečnit, žvanit, dojímat. Zatímco Orient z veřejných vystoupení zná pouze kázaní a proroctví, euroamerická civilisace zná dva a půl tisíce let řečnictví, umění pronášeného slova.

Když velký athénský politik Periklés někdy na začátku roku 430 př. n. l. pronášel slavnou řeč nad prvními padlými ve válce se spartskou koalicí, snad mluvil k třiceti tisícům posluchačů, tehdy nejvýše desetině všech obyvatel Athén. Jeho proslov, jak ho zaznamenal očitý svědek události Thúkýdidés, zůstal vzorem podobných vlasteneckých projevů i v demokraciích novověkých. Zásadním projevům Caesara, Pompeia, Catona mladšího a Cicerona z konce římské aristokratické republiky naslouchalo několik set posluchačů v senátu nebo na foru.

Kdo chtěl říci něco, co se rychle dozví celý svět, musel počkat jednou za čtyři roky na olympiádu: v Olympii se jeho nápad roznesl mezi zhruba stejné množství lidí, jako bylo na athénském pohřbu, a ti to řekli všude tam, kam se vraceli domů. Do měsíce to věděli i na Krymu nebo na Tigridu.

Od starého řečnictví vede přímá linie k moderním audiovisuálním představením a k public relations. Od dvacátých let 20. století vstoupil na scénu rozhlas, po druhé světové válce televise. Jestliže projevy Franklina D. Roosevelta poslouchaly po celém světě miliony lidí, televisní klání Johna F. Kennedyho s Richardem Nixonem sledovaly desítky milionů diváků. Prohlášení Billa Clintona stovky milionů po celém světě. S televisními kazateli mají jedno společné: chtějí zaujmout, ovlivnit a přesvědčit.

Theorie řečnictví pochází od západních Hellénů. Nejstaršími autory učebnic řečnického umění a řemesla byli začátkem pátého století n. l. Sicilané Kórax a Teisiás ze Syrákús. Otázkami rhétoriky se před nimi zaobíral Empedoklés Akragantský.

Umění a tradici do mateřské Hellady přenesl Gorgiás z Leontín, žák Empedokleův. Dožil se 109 let, z nichž velkou část prožil v Athénách a mj. přežil i Sókrata. Gorgiovým neméně slavným žákem byl Athéňan Ísokratés, který se rovněž dožil věku téměř sta let. Ísokratés byl hlavním ideologem hellénské jednoty proti všemu barbarskému - nejprve pod lakedaimónskou, pak makedonskou hégémonií.

Zachované učebnice sepsal jeho mladší vrstevník Aristotelés ze Stageiry, nejznámější učebnicí starého věku jsou Základy řečnictví M. Fabia Quintiliana (zemřel krátce před rokem 100 n. l.). Institutiones oratoriae (čti: institútiónés órátótiae) jsou zřejmě jednou z nejvýznamnějších a nejpopulárnějších pedagogických příruček dějin. Profesionální řečník a císařem Vespasianem jmenovaný státní učitel řečnictví Quintilianus neučí jen umění zaujmout, ale podává komplexní návod na vzdělávání dětí.

Athéňan Antifón, učitel řečnictví, jehož posledním činem bylo, že se musel obhajovat roku 411 za spoluúčast na oligarchickém puči: podle Thúkýdida to prý byla nejlepší řeč, která kdy byla pronesena (ovšem marně...). Theorie nutila rhétory při projevu nerozhazovat rukama, nepohazovat hlavou, nepobíhat. Lidový politik Kleón za peloponnéské války se prý však v projevech plácal do stehen a starší Periklés se při obhajobě své přítelkyně Aspásie dokonce uchýlil k slzám, aby pohnul soudci (úspěšně).

Z přebohatého jmenného seznamu starých řečníků vynikali Athéňané. Profesionální rhétór, řečník, se živil psaním soudních a oslavných řečí na zakázku, za sebe nebo za svůj politický klub vystupoval sám. Z politicky angažovaných řečníků se proslavil protimakedonský tandem Démosthenés a Hypereidés. Démosthenés se dokázal zbavit ráčkování, slabého hlasu i trhání těla, slovně válčil s králem Filippem II., ale ve skutečné bitvě u Chairóneie roku 338 odhodil štít. Porazil však politického protivníka Aischina v přímém souboji před soudem a soupeř musel odejít do vyhnanství. Obě řeči jsou zachovány.

Římanům dlouho stačila zásada vyslovená o řečnictví ultrakonservativcem M. Porciem Catonem ve druhém století př. n. l.: „Rem tene, verba sequentur“, tedy Drž se thematu, slova přijdou sama od sebe. První řečnickou školu v Římě, v níž vyučoval latinsky a nikoli draho, otevřel kolem roku 100 př. n. l. L. Plotius Gallus. Nejznámějším z řečníků a theoretiků umění řečnit byl lstivý advokát M. Tullius Cicero (zavražděn roku 43 př. n. l.). Jeho osobní život je znám z rozsáhlé dochované korespondence.

Řečnictví se nikdy nevytratilo ze školních „osnov“. Církev užívala řečnické zručnosti v theologických sporech. Papež Urban II. přemluvil roku 1095 Evropu, aby se pustila na křížovou výpravu. Dialektickými triky v náboženských argumentacích vynikli Říman Augustinus, Ital Thomas Aquina (Tomáš Aquinský; zemřel roku 1274), nebo jeho portugalský vrstevník, papež Jan XXI. (zemřel 1277). Výřečnost nikdo neupíral kazateli Janu Husovi. Z protestantů prosluli silou slova Martin Luther (zemřel 15746), Huldrych Zwingli (padl 1531) a Jean Chauvin-Calvinus (zemřel 1564).

Obnova neomezeného řečnictví nastala s pozvolným návratem demokracie do Evropy. Ovšem objev knihtisku zrušil tradiční argumentační rhétoriku a televise ji zrušila zcela. Z řečnictví se stalo studium komunikace s využitím psychologie. Francouzi jako Honoré Mirabeau (zemřel 1791) nebo Maximilien Robespierre (popraven 1794) se brali za své pravdy v revolučních klubech.

V Americe Daniel Webster (zemřel 1852) ovládl všechny tři řečnické kategorie a mluvil na soudech, v senátu i na pohřbech (Thomase Jeffersona a Johna Adamse). Před nejvyšším soudem Spojených států pronesl sto padesát řečí. Z pozdějších amerických řečníků proslulo „Měl jsem sen“ aktivisty za rovnoprávnost černochů Martina Luthera Kinga na demonstraci ve Washingtonu roku 1963.

Výřečnými politiky novodobá politika sice nevyniká, ale řada z nich si udělal řečnická jména. Spatra a k úžasu současníků hovořili britští politici Benjamin Disraeli (zemřel 1881) a jeho sok William Gladstone (1898), v Německu jejich současník Otto von Bismarck (1898), později Gustav Stresemann n. Carlo Schmid. Z politiků usilujících o diktaturu uchvacovali davy bolševik Vladimir Iljič Lenin, fašista Benito Mussolini a nacista Adolf Hitler.

Hitler s menším italským bratrem na sebe upozorňovali výraznými gesty a mnohdy až komickou mimikou. Z žijících diktátorů miluje předlouhé proslovy kubánský vůdce Fidel Castro, kterého začátkem 21. století začal napodobovat Venezuelan Hugo Chávez.

Mezi současnými evropskými politiky demokratickými vyniká řečnictvím britský premiér Tony Blair, který nedávno v Bruselu dokázal otočit náladu europoslanců vůči sobě. Uvolněné vystupování, sebeironie, práce s úšklebky a rukama, hra na city posluchačů, argumentační verva, úspěch zaručen. Odmyslíme-li nenucenost, sebeironii a pohyb tělem a přidáme-li agresivní jízlivost a demonstrativní opovržení posluchači vybaví se nám obraz nejbystřejšího z tuzemských politiků Miloše Zemana.

Jak dlouho dokázali staří hovořit, není známo. Koneckonců jednou ze zásad rhétoriky nebylo posluchače otravovat, ale udržet jeho pozornost. Novověky parlamentarismus dokáže řečnické výstupy využít jako taktické zbraně vedoucí k odkladu hlasování nebo nedodržení procedurálních zákonných lhůt. Podle španělských pirátů/bukanýrů nazvali američtí politologové a novináři časově neomezené obstrukční proslovy senátorů filibusterskými.

Nejdelší držel na thema rasová segregace senátor za Jižní Karolínu Strom Thurmond roku 1957: 24 hodin a 18 minut. Senátor, který roku 1964 přešel od demokratů k republikánů, zemřel koncem června 2003 ve věku sta let, ze senátu odešel v listopadu roku 2002.

Sofisté, stavitelé demokracie
Sofistická revoluce v pátém století př. n. l. byla prvním převratem evropských dějin, který nebyl postaven na změnách majetkových poměrů ani mocenských. Sofisté vytvořili základ volně uvažující a rozvažující, liberální, Evropy. Instituce svobody slova, úsudku a přesvědčení vycházející z volně přístupného vzdělání odlišilo západ od orientálních despocií.

Sofista, řec. sofistés, sofistai, znamená „moudrého člověka, vzdělance, myslitele, toho, kdo něco umí, učitele moudrosti“. Díky posměšné kampani autorů tzv. staré attické komedie se na sofisty začalo pohlížet s vrchu a po celý zbytek hellénských dějin se slovo sofistés považovalo víceméně za nadávku. Za principátu, v éře tzv. druhé sofistiky, se naopak označení stalo poctou pro klasicky vzdělané literáty a pro hlasatele filosofie; proto se označení sofistés dostalo od Lúkiána také Ježíšovi.

Hellénská démokratiá politisovala, soudila a soutěžila veřejně. Argumenty a celkový dojem vítězily na shromážděních občanů. Kdo nevynikal přirozenou výmluvností, musel se uměním agory, tj. řečnictví, argumentaci, ale i dalším dnes tzv. humanitním oborům, naučit. Úhrnné politické vzdělání poskytovali právě sofisté, vzdělanci putující z místa na místo, lidé zvyklí žít ve všech společenských vrstvách, učitelé a poradci aristokratů, obchodníků, lidí „neurozených“, ale i králů.

Měli mnoho zásad, přímo jimi sršeli, ale dvě vynikají nade všemi jako společné motto celého „hnutí“: 1. Metron chrématón anthrópos čili člověk je mírou (všech) věcí, a 2. Gnóthi seauton, poznej sebe sama, které si Helléni v Delfách napsali na Apollónův chrám (připisováno jednomu ze sedmi mudrců Cheilónovi).
Vyučovali rhétorice i grammatice, literatuře i správnému přednesu, umění vedení dialogu a důkazů - argumentů, pěstovali svou osobitou filosofii a životní styl. Vymýšleli sofismata, úsudky vědomě zaměřené k oklamání. Záměrné používání sofismat se nazývá sofistika. První vyučovali, že každá věc podléhá minimálně dvojímu pohledu a sofistická zásada „slabší důvod činit silnějším“ se dnes jeví jako erbovní heslo např. advokacie.

Řada ze sofistů odmítala dělení světa na hellénský a barbarský (tedy takový, kde neumějí řecky, neznají gymnasia a neuctívají olympské bohy), tvrdila, že lidé si jsou rovni (Antifón z Athén), nebo že bohové dali svobodu všem a že otroctví není přirozené (Alkidamás z Elaie).
Od 3. století př. n. l. roli sofistů převzali, alespoň v nižších vrstvách hellénské populace, kynikové. Sofisté zpochybňovali autority a náboženské pověry a svým výrazným skepticismem ovlivnili historii evropského myšlení. Činnost a výsledek práce sofistů je jedním z mystických základů evropské civilisace.

Z desítek jmen je těžké vybrat nejslavnější. Démokritův žák Prótagorás z Abdér (zemřel po roce 420 př. n. l.) se jako první nazval sofistou (jako protiklad k pýthagorovskému filosofos, „milující moudrost“). Zavedl dialog kopírovaný pak Sókratem. Prótagorás byl prý též první, kdo si dal za výuku zaplatit sto min stříbra. Pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena. Je prvním z velkých příkladů evropských selfmademanů.

Gorgiás z Leontín (zemřel kolem roku 380) v Athénách založil řečnické prosy. Svou činností si vydělal dost peněz a byl prvním z Hellénů, který vyzval k jednotě proti barbarům (= Peršanům; zřejmě na olympiádě roku 408).

Hippiás z Élidy (zemřel roku 399 př. n. l.) podnikal, obdobně jako Gorgiás, za svou vlast diplomatické mise. Přednášel všechny vědní obory, od astronomie, aritmetiky a geometrie po starožitnosti a Homéra. Ve snaze být plně soběstačný presentoval jednou na olympiádě oděv, boty a doplňky zcela vlastní výroby. Látku utkal, v purpuru obarvil, obroubil, boty vyrobil, zlatý prsten ukul a opatřil rytinou stejně jako u dalšího prstenu osobně vyryl motiv do drahokamu.

Box 1: Příprava a stavba řeči:
Práce před a během vystoupení: vyhledání námětu – rozložení řeči – výběr řečnických prostředků, stylisace – uložení do paměti a přednes.
Stavba řeči: úvod – popis události – osnova – argumentace – vyvrácení důkazů protistrany a závěr.

Box 2: „výňatek“
„Před soudci, na shromáždění lidu a všude tam, kde potřebujeme vést smýšlení ostatních podle svého přání, budeme sami předstírat hned hněv, hned obavy, hned soucit, abychom to vnutili druhým. Často předstírání citů vyvolalo to, co opravdové city nevyvolaly.“
L. Annaeus Seneca, římský miliardář a autor filosofujících spisů

Psáno pro Týden 28/05, vyšlo ve zkrácené podobě

•

rhétrá, ústavní zákon ve Spartě§ 750

Rhéxibios z Opúntu, olympioníkos§ 544

Rhiános z Béné na Krétě, epický básník§ 668, 250

Rhínokolúra nebo Rhínokorúra (pl.), m. na hranicích Egypta a Palaistíny, dn. ar-Ar횧 315

Rhintón ze Syrákús, autor komédií a frašek§ 250

Rhion, mys v Acháji (pozd. Drepanon), od srpna 2004 v těchto místech přes tři kilometry široký Korinský záliv mezi obcemi Rhiem a Antirhiem na severu vede most, v době dostavby nejdelší zavěšený v Evropě. Stál 770 milionů eur§ 429, 389, 220

Rhion§ = Asiné v Messénii

Rhipsoláos ze Sparty§ 624 (Ol.)

Rhízón, Rhízinion, m. v Illyrii (gen. Rhízonos), dn. Risan v Kotorském zálivu§ 229, 228

Rhízús, m. v Thessalii§ 293

Rhodai nebo Rhodé, m. v Hispánii, dn. Rosas na severovýchodu Katalánie§ 600, 530

Rhodanos, Rhodanus, ř. v Galliích, dn. Rhône§ 218, 104, 102

Rhodaspés z Parthie, syn Fraáta IV.§ 10

Rhodogené či Rhodogúné z Parthie, s. nebo d. Arsaka VI.§ 141

Rhodón z Alexandreie, zrádný vychovatel Ptolemaia XV.§ 30

Rhodopé, pohoří v Thrákii, dn. Rila v BG§ 211, 181

Rhodos, ost. a stát; aristokratická republika s ekklésií a búlé, vládlo šest na rok volených prytanů z řad aristokracie§ 750, 700, 691, 668, 650, 611, 600, 580, 568, 411, 408 - 405, 395, 394, 390, 389, 376, 378, 364, 353, 352, 341, 324, 323, 321, 318, 315, 306 - 304, 300, 293, 253, 246, 229, 226, 220, 218, 217, 209, 204, 202 - 197, 195, 192, 190 - 187, 185, 182, 180, 178, 177, 174, 172, 169 - 164, 160, 156 - 154, 152, 151, 141, 139, 102, 88, 87, 85, 79, 73, 84, 64, 62, 51, 50, 48, 42, 40, 30, 6

V novověku souvisí se slovem Rh. jméno britského koloniálního území v jižní Africe Rhodesie (Severní = od roku 1964 Zambie, Jižní = od roku 1980 Zimbabwe). Dostala jméno na počest Cecila Rhodese. Nejmenším ze spolkových států Spojených států Ameriky je „Rhode Island and Providence Plantations“, zkráceně Rhode Island. Jméno tohoto ostrůvku pochází od Giovanniho da Verrazana, prvního Evropana, který se zálivem roku 1524 plavil.

Rhoikos z Amathúntu, k.§ 350
Rhoikos ze Samu, architekt§ 532

Rhoimetalkés I., syn Kotya VI., k. thráckých Sapajů§ 31, 28, 22, 13, 10

Rhoiteion, mys a m. v Tróadě§ 335

Rhósos, m. v Syrii, později Antiocheia Piérijsk᧠299, 298, 39

Rhóxáné, Róxáné ze Sogdiány, d. Peršana Oxyarta, manž. Alexandra Velikého§ 327, 325, 323, 319, 317, 316, 310, 244
Rhóxáné z Pontu, s. Mithridáta VI.§ 71

Rhóxolání, Róxolánové, sarmatský kmen na dn. východní Ukrajině§ 250, 110, 109

Rhýneia, též Rhéneia, o. u Délu§ 532, 426

Rhypés, m. v Acháji§ 710, 708, 281

rhytmos, rhytmus, viz metrika s. v. lyrika

Rion§ viz Fásis

Rínó, bab. zachováno Ri-[i]-nu, m. Fraáta II.§ 138

Rípa Thráciae, ‘Thrácký břeh’, později Římany nazváno Moesia§ 13

ritualismus, čín., viz legalismus

robot, umělý člověk, viz pod Héfaistos

robota, viz pod daně, druhá část

rod, rody v Římě, viz gens

Rok očisty Hellady§ = Očista Hellady

rok, úřední začátek v Římě§ 153

Rolés z Getie, dynasta§ 44, 28, 14

Róma, Dea Róma, Theá Rómé, bohyně, kult zosobňující moc Města§ 196
Róma§ 1. viz Řím; 2. mýth. dcera Ítala a Leukárie, nebo Télefa, syna Hérákleova§ 753
Roma, č. Romové, Cikáni, část ethnických skupin migrujících zřejmě od 11. století ze západní Indie (Rádžasthán). Svéráznou součástí Romů jsou Sintiové. V arabském světě Nuar, Nuwar, Nawar. Není v CSD.

Nejstarší stálá osada Cikánů-Romů v Evropě je v istanbulské čtvrti Sulukule, kde se podle některých úvah mohli zdržovat již roku 1054. Několik desetiletí předtím mohla začít jejich záhadná migrace, takže dorazili od Ománu po Maroko a Irsko. V Turecku žijí tři až pět milionů Cikánů, nejvíce na světě. 

román, milostný román, viz novela

Rómánia, (východo)římská říše, viz pod Řím

romanisace, pořímštění kolonisací§ 194, 81, 80

Rómános, mýth. syn Odyssea a Kirké§ 753

Servius Romanus, propuštěnec§ 404

T. Rómilius Rocus Váticánus§ cos. 455

Rómis, k. Latínů§ 753

Rómos, syn Émathiónův§ 753

Rómulus z Alba Longy, řec. Rómylos, zakladatel a k. Říma; s Hersilií, jejímž prvním manž. byl Hostílius, měl d. Prímu a s. Aollia či Avilia§ 769, 753, 751, 726, 716, 578

ropa, viz pod nafta

Rosas§ = Rhodai

L. Roscius, tr. pl.§ 67

Q. Roscius Gallus Comoedus, herec komédií (řec. podoba jména je Rhóskios)§ 80

Rosetta, m. v Dolním Egyptě, arab. (ar-)Rašíd v dnešní provincii al-Buhajra§ 197, 196
Po ní nazvaná basaltová deska s řecko-egyptským nápisem byla nalezena Francouzy v srpnu 1799. Obec byla založena roku 853 Araby na místě staré lokality Bolbitin.

rostliny, plodiny, viz zemědělství

rouška bederní, používaná áthléty, zóné, diazóma, perizóma nebo tribón § 720

rovnodennost, podzimní (23. 9.)§ 217

rozpočet, státní, viz pod daně

roztržení koňmi, způsob popravy§ 672

rozvody, viz pod ženy

Ruad, arab.§ = Arados

Rubicó, řec. Rubikón, ř. mezi cispadánskou Gallií a Itálií, již. od Ravenny§ 49

Rubobostés z Dakie, k.§ 200

rubríca, rubrika, viz pod knihy

Rudamun či Rudžamun (dř. Amenrud; Usermare-setepenre V.), k. Egypta§ 770, 745

Rudé moře§ = Arabský záliv (= dnešní Rudé moře); viz také Satrapie Rudého moře, Charakéné, Meséné apod. (= hellénistická doba)

Rudiae (lat.), Rhodiai (řec.), m. v Kalabrii, rodiště Enniovo, dn. Rotigliano v Puglii§ 239

Rudžamun§ vide Rudamun

Rugiové, lat. Rugií, severogermánský kmenový svaz na Baltu mezi Odrou a Vislou a na ost. Rujána, část později migrovala na jih do Nórika, kde jejich státeček vyvrátili roku 489 Langobardi§ 150

Ruhuna, království, viz pod Cejlon

Ruišia, země na sev. Armenie§ 748

Rujána, ost. na Baltu, něm. Rügen (ze jména germ. Rugiů)§ 150

rukypolíbení, viz pod políbení ruky a princeps

Rúm, viz pod Řím

Rúmína, staroitalská bohyně kojení dětí i zvířecích mláďat; rumínálská vlčice (odkojila Rómula a Rema), rúmínálský fík na Capitoliu, pod kterým vlčice děti krmila, srov. pod vlčice§ 296

Rumunsko, novodobý balkánský stát; srov. pod Volkové§ 60

rúnové písmo, rúna, rúny, č. též runa (od lat. r., oštěp, později běžnější pílum), got. futhark (podle prvních šesti znaků), nejstarší germánské písmo§ 100

Rozšířené do 8. st. n. l. po Germániích (raná, teutonská r., 24 písmen), od 5. a 6. do 12. st. v Británii (anglo-saská r., 28, později 33 písmen) a v 8. - 13. st. na severu Evropy (nordická či skandinávská r., redukce až na 16 písmen), přetrvalo až do 16. či 17. st. n. l.
Odvozeno je snad z etruského písma ze severní Itálie (srov. podobnost s etr. znaky nápisů z Cividate Camuno, Val Camonica v Trentinu, ze 6. až 1. st. př. n. l., srov. pod Negau a Harigast), resp. od latinského z 2. či 1. st. př. n. l. (vyřčena byla rovněž theorie, že rúny povstaly u Gotů na Ukrajině z alfabéty).

Nejstarším rúnovým nápisem v Německu (jedním z pouze čtyř) jsou čtyři znaky na bronzové sponě z doby kolem roku 50 n. l. od Meldorfu v kraji Dithmarschen ve spolkové zemi Schleswig-Holstein. Nejstarší vůbec je jméno majitele (?) na kostěném hřebenu z dánského ostrova Fyn/Fünen z doby kolem roku 160 n. l.
Rúnové nápisy (více než 5500 z toho tři tisíce ze Švédska; z velké části na ozdobách a pohřební na kamenech) byly nalezeny od Islandu a Británie po Ukrajinu, Rusko a Řecko.

P. Rupilius§ cos. 132

Rusko, euroasijský novověký stát, největší v dějinách co do rozlohy vůbec, srov. SSSR, Sovětský svaz, Sovětské Rusko§ 177, 88

Etymologicky jméno Rus nemá jednoznačný původ. Může souviset s normanskými "veslaři", rodr, nebo se sarmatskými Roxolány (od perského rochs, bílý, světlý), nebo se slovanským rusyj, rusovlasý. Tak jako tak to asi bylo označení pro germánské obchodní a nájezdnické skupiny Normanů putujících po řekách od severu do Černomoří, na Kaspik a do Persie. Od nich zůstalo jméno celé zemi Rus, ponejprv jako Kyjevská Rus.

Ruténí či Rúténí, Ruthéní, viz Arvernové

P. Rutilius, legát§ 91

P. Rutílius Lupus§ 1. cos. 108, 78; 2. cos. 90; 3. řečník, 1 n. l.

Rutulové, Rutulí, latinský kmen s původním sídelním m. Ardeou§ 510, 442
S novodobými kavkazskými R. z Dagestánu nemají pochopitelně nic společného.

Rusa(s), jméno králů Urartu:§
Rusa(s) I.§ 733, 725, 719, 715, 714, syn Šadura II.
Rusa(s) II.§ 678, 651, 645, 610, syn Argištiho II.
Rusa(s) III.§ 610, 600, syn Erimenův
Rusa(s) IV.§ 600, 580, syn Rusy III.?

Rusellae, m. ve střední Etrúrii, dn. Roselle§ 539

růžová knihovna, milosatné romány, viz pod novela

Rwanda, novodobý stát ve vých. Africe§ 117