Obrazy ze starého věku

obsah: Persie, první ze supervelmocí • Olympias Épeirská • Pád Makedonie • Fyskón, ptolemaiovský tlusťoch • Sulla, Luculus a Pompeius •Kleopatra a její římští milanci • příběhy zrady (Prométheus, Iúdás, Caesarovi vrazi, Seleukos a Ptolemaios Keraunos) •

•

První ze supervelmocí/Moc a sláva dávných Peršanů

•

Při naší vazbě na hellénocentrickou tradici byla říše Achaimenovců první světovou megamocností, která dosáhla do každého koutu tehdejšího světa; když ne svými zbraněmi, pak spojenci nebo penězi. Sargon Akkadský sice dva tisíce let před nimi ovládl Mesopotamii, egyptští králové po dlouhá staletí vládli zeměmi od Súdánu po Anatolii, Assyřané od Egypta po Írán, ale nikdo tím vším dohromady včetně pobřeží Černého a Egejského moře.

Poprvé na scéně

První zmínka o Peršanech a jejich jazykových a ethnických příbuzných Médech, je z roku 836 př. n. l. z jednoho tažení assyrského krále Šulmán-ašaréda III. (hebr. Salmanasar) jako Parsua a Madai.

Oba kmenové svazy tehdy žily jihozápadně a západně od Kaspického moře, kam se migrací dostaly ze Střední Asie jako součást indoárijské jazykové skupiny pradávných Indoevropanů/Indogermánů, kteří někdy kolem roku 4000 zahájili spontánně první fázi expanse z pontských stepí, z dnešní Ukrajiny na západ do Evropy a na východ do Střední Asie.

Tato fáze skončila kolem roku 2750, kdy Indoevropané obsadili velkou část východní a jihovýchodní Evropy. V důsledku radikálních sociálních proměn začala kolem roku 2500 druhá fáze migrace a kolem roku 1800 překročili Kavkaz.

Krátce po tomto datu přišli Árjové (srov. řecké aristos, nejlepší) na sever indického subkontinentu, do dnešního Pákistánu a severní Indie. Na západě se Indoevropané zmocnili postupně v podstatě celé Evropy (první řecky psané dokumenty 1400 až 1200), a na východě se postupně zmocnili většiny zemí na západ od Indie.

Pravděpodobně již za šestého krále první babylónské dynastie Chammurapiho (1793 až 1750) přišli do Mesopotamie tak zvaní Ummán-manda, »barbaři«, které bychom mohli ztotožnit s Indo-Árijci, kteří později vytvořili vládnoucí vrstvu v churritském státě Mitanni. Silnější infiltrace Indo-Árjů avšak přišla do Syrie a severní Mesopotamie až po pádu dynastie (po roce 1594).

Vedle Assyřanů bojovali později proti Peršanům i králové urartští. Prvním z nich byl Menua (804 až 790) a jeho syn Argišti I. (vládl do roku 766), jemuž byli Peršané od roku 774 povinni ročními poplatky (pro srovnání: od roku 776 počítají Helléni podle olympiád a někdy v této době ukončila kimmerská migrace kulturu lidu popelnicových polí).

Konec mesopotamských říší

Někdy kolem roku 650 opustili jižním směrem Peršané svá sídla u jezera Urmia (dnešní sz. Írán) a postupně obsazovali velké části slábnoucího státu Elamitů: země Parsumaš a Parsa, neboli pozdější Persidu, dnešní Fárs. Vedl je Hachámiš, řec. Achaimenés, z klanu Pasargadů (později jméno jednoho z královských sídel v Persii). Achaimeneův syn Teispés, Čišpi, již byl králem města a země Anšan, odvěké součásti elamského federativního státu.

Roku 639 uzavřel Aššurův král Aššur-báni-apli dějiny elamského státu, začátek jehož královlády je možné položit někam do roku 2550. Jméno Elam v podstatě zaniklo, protože jeho severní část se v hellénismu nazývala Súsiáné (podle sídelního města Sús) a jižní Elymáis.

Assyřané ze země odešli a vzápětí ji obsadili Peršané, jimž tehdy vládl král Kýros I. (persky Kuraš či Kurauš, vládl do asi 590), syn Teispův. Kýros dal svého syna jako rukojmí Assyřanům a za to byl uznán králem Parsumaš a Anšan. Starší Kýrův bratr Ariaramnés vládl po Teispově smrti v Persii.

V roce 617 vypukla první koaliční světová válka v dějinách, válka s Aššurem, která vedla v létě 612 k vyvrácení sídelního města assyrských králů Ninua/Ninive a o šest let později k úplné likvidaci assyrského státu. Na babylónské straně bojovali tehdy mimo jiné Židé a Peršané, kteří si mnohokrát v minulosti měli k sobě velmi blízko. Kýros se po zlikvidování Assyřanů (vymýcení jejich moci a vlivu doslova a do písmene; zcela vyvražděn národ nebyl) stal poddaným médského krále Kyaxara (Médie, Médové sídlili severně od Peršanů). Měl však dost času na to, aby svou moc upevnil.

Roku 596 (pro srovnání: Athény byly očištěny od kylónského zločinu a rok na to začala první svatá válka) vpadla vojska babylónského krále Nabû-kudurrí-usura z poslední, chaldajské dynastie na nová perská teritoria. Začalo nepřátelství, které vedlo k zániku poslední, »domácí« mesopotamské dynastie.

Po Kýrovi I. vládl v Anšanu do roku 559 jeho syn Kambýsés I. (Kambudžija), o němž nemáme zpráv a v druhém perském království vládl Ariameneův syn Arsamés. Teprve Kambýsův syn Kýros II. Veliký spojil brzy po svém nástupu obě královlády do jednoho státního útvaru a stal se vládcem celého perského kmenového svazu.

Vládnoucí větev z Parsa se dostala k moci až roku 522. Kýros II. byl synem Kambýsa s dcerou médského krále Astyaga Mandany: Peršané byli stále povinni tributem Médům.

Ale již roku 556 zahájil válku proti Médům, která skončila o šest let později perským vítězstvím a médským podrobením, když se po prohrané bitvě u Pasargad proti Astyagovi vzbouřila jeho armáda a vydala ho Kýrovi (pro srovnání: v Helladě vznikl kolem roku 556 Peloponnéský spolek).

Tehdy byli perskými spojenci babylónští Chaldajové, jejichž král Nabû-ná‘id ani zdaleka nebyl Kýrovi partnerem, natož později protivníkem. Spojením Peršanů s Médy vznikl zárodek mocného íránského státu, pozdější říše Peršanů. Kýros II. pak definitivně vyvrátil existenci státu Urartu, která byla v této době osidlována různými indogermánskými skupinami a objevil se nový název, Armenie.

Anatolské vítězství

Na západě, v Anatolii, sousedili s Peršany Lýdové, jejichž král Kroisos roku 549 poslal do Delf s dotazem na výsledek války s Peršany. Výrok Pýthie o překročení řeky Halys je znám dodnes. Válka byla krátká: na jaře 547 byli Lýdové po nerozhodné bitvě u Pterie v Kappadokii vytlačeni za Halys a jejich sídelní město bylo oblehnuto.

Na podzim se Kroisos vzdal a dožil v perské internaci v Médii. Sardy se pak na dvě staletí staly hlavním perským garnisonem v Malé Asii a sídlem satrapů. Protiperská koalice, která se tehdy vytvořila, v principu vydržela až do konce existence staré perské říše: Babylónci, Egypťané a Helléni.

Již následujícího roku obsadili Peršané pod Mazarem a Médem Harpagem Anatolii, podmanili si celou hellénskou Iónii a Aiolidu na západě poloostrova. Srážka Peršanů s hellénským světem se nakonec staly pro říši osudové.

Roku 530 se Kýros vypravil proti tak zvaným Skythům ve Střední Asii (Massagetové), byl však v bitvě kdesi na dolním toku Oxu (Amudarja) poražen a zabit. Skythská královna Tomyris mu dala uříznout hlavu a se slovy »chceš-li tolik pít« vložila hlavu do měchu s krví.

Tento Kýros je onen, z něhož udělal literát a voják Xenofón později vzor správného vychování a na něho jako na humánně zaměřeného reformátora navazoval i poslední z perských monarchů; říkával to.

Je zajímavé, že tuto událost vzal císař Muhammad Rezá Pahleví za základ svých pompesních oslav 2500. výročí existence perského království v říjnu a listopadu roku 1971. Do ruin Persepole pozval 69 hlav států, přijel i císař japonský a československý president, generál Ludvík Svoboda. Oslavy v bezvodé pustině stály tehdy sto milionů dolarů a šáh, který se korunoval s manželkou Farah Dibou roku 1967 na císaře, připravil hostům nejpříjemnější podmínky k pobytu. Okázalost se stala jedním k momentů, které vedly k islámské revoluci roku 1979 a konci monarchie.

Králové králů

Kýrovým dědicem byl jeho syn Kambýsés II., který využil napětí s Egyptem a v krátké válce roku 525 v květnu porazil a zabil posledního krále domácí XXVI. dynastie Psammteka III. a tak zahájil perskou nadvládu nad Egyptem, která s přestávkami trvala do roku 332.

Kambýsés se však v Egyptě nechoval moudře a dopustil se několika zlomyslností proti kněžím domácích kultů a mezitím se v Persii objevili usurpátoři perského trůnu. Cestou z Egypta Kambýsés roku 522 zemřel nebo si vzal život, jak praví jiná tradice.

Uchazečů o trůn bylo několik, zvítězil Dáreios I. (Darajawahuš), syn Hystaspův (Víštáspa) z rodu Achaimenovců, z větve odstavené roku 590. Když se zbavil elamských, babylónských, armenských, chorasmijských a médských povstalců. dobyl část Indie, v podstatě dnešní Pákistán.

V roce 518 reorganisoval správu říše, vytvořil dvacet satrapií, které rozdělil na menší kraje, a celou říši rozdělil na vojenské okruhy. V čele satrapií stáli satrapové, perští šlechtici, kteří měli v podstatě neomezenou moc na svém území, ale jejich vojenská síla byla omezena jen na místní zdroje.

Dáreios I. je vlastním zakladatelem perské moci, která tehdy sahala od Libye na západě a Anatolie přes Egypt a celý Přední východ do Uzbekistánu, Afghánistánu a Pákistánu. Od roku 515 se stala hlavní residencí perských králů Persepolis (až do roku 331).

Po uklidnění poměrů v říši a po získání ohromných finančních, materiálních a lidských prostředků se Dáreios upnul nikoli na bohatý indický východ, ale na z orientálního pohledu chudý egejský prostor. Roku 513 zahájil tažení proti Thrákům a evropským Skythům.

Dal postavit přes Bosporos lodní most (staviteli byli pochopitelně iónští Helléni), příštího roku prošel v čele ohromného vojska Thrákií (dn. Bulharsko) a přešel po jiném mostě Dunaj.

Jeho další válka v dnešním Rumunsku, Moldově a na Ukrajině již nebyla úspěšná, neboť Skythové se mu nepostavili v žádné přímé bitvě. Byla to taktika, na kterou nepolepšitelně doplatili všichni, kdo vpadli do tohoto obrovského prostoru (Napoleon, Hitler). Peršané se museli vrátit. Dáreiovým vasalem se tehdy stal i makedonský král Amyntás I.

Kolem roku 500 ostatní západní svět, v němž v západním Středomoří dominovali Kartháginci, nestál v podstatě ani za to, aby ho perská supervelmoc dobývala. Jihoitalské a sicilské hellénské státy se ve východním Středomoří angažovaly jen málo, Řím byl jedním z mnoha státečků střední Itálie a podle tradic se právě zbavil královlády; na severu Itálie sídlili keltské národy.

Jediným soupeřem váhové kategorie Achaimenovců byli indické národy a Číňané, ale s těmi rovněž nebylo nijak intensivního kontaktu.

Marná cesta na Západ

Osudy druhého Dáreiova tažení do Evropy, přímo proti hellénským státům, jsou všeobecně známy z podání historika Hérodota. V roce 498 se vzbouřila část iónských států v Anatolii a dostaly symbolickou pomoc z Athén. To bylo záminkou pro Dáreiovo tažení, které ale skončilo naprostým fiaskem po nevydařeném vylodění v Attice, kde byli Peršané 13. září 490 u Marathónu poraženi a odraženi.

Tak začala první válka s Hellény, která s přestávkami trvala až do roku 449. Z hlediska obrovské perské říše to byla sice víceméně okrajová záležitost, ale z hellénského a později evropského hlediska bývá vykládána jako první střetnutí Evropy s Asií, světa řekněme demokratického s východní despocií. Pro Hellény to byl boj s »barbary«, válka s »králem«.

Dáreios I. zemřel na podzim roku 486 a jeho nástupcem se stal jeho syn s Atossou, dcerou Kýra II., Xerxés I., persky Chšjárša. Vypuklo povstání v Egyptě, kterému se dostalo hellénské podpory, ale za dva roky bylo potlačeno. Xerxés se chystal na novou výpravu do Hellady, která se poprvé proti velkému nepříteli spojila.

V roce 480 Peršané obsadili střední Helladu, vypálili Athény, ale 28. září byli poraženi v námořní bitvě spojeným hellénským loďstvem u attické Salamíny a v červenci následujícího roku na souši u Platají v Boiótii. V roce 478 zahájili Hellénové protiofensívu, osvobodili egejské ostrovy, celé pobřeží Thrákie a jejich loďstvo operovalo až po Kypr.

Tíhu protiperských válek převzali Athéňané a jejich spojenci, Sparťané se stáhli. Roku 470 ztratili Peršané poslední opěrný bod v Thrákii a následujícího roku Athéňan Kimón vyhnal všechny perské posádky z maloasijské Iónie. Po slavném vítězství ve velké bitvě na Eurymedontu se Peršané stáhli z celého maloasijského pobřeží.

Místo zbraní zlato

Někdy na přelomu let 465 a 464 byl v Persii zavražděn velitelem stráží Artabánem z Hyrkánie král Xerxés I. Před mladším z bratrů-nástupců trůnu vedl vraždu na staršího z nich Dáreia a mladší Artaxerxés ho zabil. Ale po půlroční vládě, asi pouze regentské, Artabánově ho předešel ve vražedném úmyslu a usurpátora zabil. Xerxovu synovi Artaxerxovi I. Helléni říkali Makrocheir, Dlouhoruký.

I jeho vláda začala povstáním v Egyptě, které bylo po deseti letech ukončeno ukřižováním jeho vůdce Inara. Na straně Egypťanů bojovalo i athénské loďstvo, ale velmi nešťastně. Po bojích na Kypru zemřel roku 451 nebo 450 Kimón a roku 449 byl uzavřen tzv. Kalliův mír (víceméně gentlemanská dohoda) spojených Hellénů s perským králem, podle něhož nesmějí perské lodě do egejské oblasti a maloasijské pobřeží zůstalo demilitarisováno.

Ačkoli se hned vzápětí hellénská protiperská jednota rozložila a vyvrcholila do tří desetiletí "peloponnéské" války, perští králové drželi úmluvy o garnisonech do roku 414 a o plavbě až do roku 394. Peršané ani nezasahovali do první fáse celohellénské války (431 až 421, 414 až 404).

Po čtyřicetileté klidné vládě zemřel v prosinci 425 král Artaxerxés I. Po hellénském debaklu se na žádné velké výpravy nehrnul a hodně se věnoval různým megastavbám. Následovala krátká vláda jeho syna Xerxa II., toho zavraždil jeho nevlastní bratr Sogdis a v lednu 424 se stejným způsobem dostal k moci další nevlastní bratr Xerxův Dáreios II., jemuž Helléni pro jeho původ říkali Nothos, "Nemanželský".

Jeho nevýrazná a slabá vláda, kterou držela v ruce intrikami manželka Parysatis, dala prostor satrapům pro zvýšení své autonomie. Roku 420 proti němu a hlavně manželce povstal bratr Arsités, který jako první z Peršanů použil hellénských žoldnéřů.

Roku 414 Dáreios II. využil celohellénských sporů a poručil satrapům vybrat poplatky a dávky v maloasijských hellénských státech. Perský král, jemuž vyhovovalo, že na západní hranici říše se jeho sousedé mezi sebou perou, změnil taktiku. Namísto přímé konfrontace zvolila přebohatá Persepolis, spravující obrovské prostředky, cestu intrik, finanční korupce vybraných hellénských politiků, prostě v současných měřítkách "práci s lidmi".

Tato politika v podstatě vydržela sedmdesát let, dokud nenarazila na radikálního idealistu Alexandra Makedonského.

Neúspěšný sparťanský pokus

Díky perským »lučištníkům« (perské minci se říkalo dareikos, na jejímž rubu byl obraz lučištníka) porazili Sparťané a jejich spojenci Athéňany. Hellénský svět byl tehdy plný potloukajících se žoldnéřů, kteří hledali práci.

Někteří se dávali najímat do Egypta, kde v Deltě delší dobu probíhaly boje mezi místními dynasty, ale i proti perským posádkám, jiní válčili ve službách kyperských (hellénských i foiníckých) králů, jiní »pracovali« v náročných službách perských maloasijských satrapů. Na některé z nich ale čekala nejgrandiosnější žoldnéřská akce.

Roku 404 zemřel Dáreios II. a králem se stal jeho nejstarší syn Arsakés pod jménem Artaxerxés II. Mnémón, tj. Rozvážný. Jeho mladší bratr Kýros, zvaný Mladší, byl vrchním velitelem perských vojsk v Anatolii. A chtěl také vládnout.

Roku 401 dostal od Sparťanů vojenskou pomoc v podobě deseti tisíc hellénských žoldnéřů, jimž velel Klearchos, později Cheirisofos, jehož zástupcem byl Athéňan Xenofón. Jeho střídmý popis hellénského tažení Anabasis, "cesta nahoru", od moře do vnitrozemí, patří mezi nejproslulejší literární díla.

Úspěšný návrat tohoto expedičního sboru ukázal na určitou vnitřní slabost perské říše. Vzájemných intrik perských satrapů využili roku 399 Sparťané, kteří otevřeli jako hegemóni hellénského světa druhou válku s Persií za obnovení podmínek Kalliova míru (mimo jiné tohoto roku byl v protioligarchickém procesu odsouzen Sókratés).

Od roku 396 bojoval v čele spartských vojsk v Anatolii král Agesiláos II. Satrapové ale měli peněz dost a posílali své "lučistníky" do Hellady. Sparťané doplatili na totéž, na co předtím Athéňané. Roku 394 byli poraženi v námořní bitvě u Knidu spojeným persko-athénským loďstvem (Konón) a spartské posádky byly vyhnány z celé Malé Asie a Égeidy.

Válka se změnila na spartsko-perskou válku, v níž se Peršan Farnabázos v roce 393 dostal s loďstvem až ke Kythéře před Lakónikou a k Isthmu: je to vůbec nejzápadnější místo, kam se kdy nějaký Peršan dostal.

Roku 387 dohodl Sparťan Antalkidás s králem Artaxerxem II. mír v Súsách, kterým skončila druhá válka Peršanů s Hellény: králi zástala celá Anatolie a Kypr. Vyhlášení míru se konalo na konferenci následujícího roku ve Spartě   byl to zároveň vrchol lakedaimonské hegemonie.

Artaxerxés II. vládl šedesát let a v té době zažila říše řadu místních povstání. V Egyptě zase vládli domácí panovníci, roku 378 vypuklo v Anatolii povstání satrapů proti Velkému králi, které trvalo až do konce Artaxerxovy vlády (v čele Datamés, satrapa Kappadokie), ale také boje některých satrapů proti sobě. Vývoj na východě říše byl po celá tato dvě staletí v podstatě klidný a »orientálně« oddaný.

Konec samostatnosti

Rok 359 se stal zlomovým pro hellénské i perské dějiny. V Makedonii se totiž stal králem Filippos II., kterému se během jeho dvacetileté vlády podařilo z okrajového hellénského království vybudovat nejsilnější stát hellénského světa. V Persii zemřel král Artaxerxés II. a po něm vládl jeho syn Artaxerxés III.

Za něho roku 355 uprchl do Makedonie satrapa Artabázos, který se účastnil již povstání proti Artaxerxovi II., a je tak jediným perským šlechticem, který kdy hledal útočiště v nějakém hellénském státě; a my o tom máme uchovanou zprávu. Roku 346 vyzval známý athénský řečník Ísokratés krále Filippa II., aby se postavil do čela Hellénů v boji proti králi »barbarů«.

Roku 343 zaznamenala "stará" perská říše poslední velké vítězství ve své historii, když víceméně díky hellénským žoldnéřům Peršané znovu dobyli Egypt a vyhnali Nektaneba II., posledního egyptského vladaře z poslední domácí, XXX. dynastie.

Roku 338 byl otráven jistým Bagóou Artaxerxés III. a královrah povznesl na trůn syna oběti Arsa. Roku 337 rozhodli v Korinthu hellénské státy (bez Sparty) pod vůdcovstvím makedonského krále Filippa II. o válce proti Persii. Válečné operace začaly příštího roku budováním předpolí v Helléspontu.

Travič Bagóás (což zřejmě není osobní jméno, ale perský ekvivalent pro řecké eunúchos) roku 336 otrávil i Arsa a králem prohlásil příbuzného zavražděného Dáreia III. Ten ho dal hbitě zlikvidovat a stal se posledním Peršanem staré říše, který prošel inauguračním rituálem v Persepoli.

Téhož roku byl v Makedonii zavražděn Filippos a jeho nástupcem se stal králův osmnáctiletý syn Alexandros III., brzy nazývaný Veliký. Brzy se ukázalo, že perská říše, rozvrtaná lokálními zájmy místních dynastů a satrapů a se slabou ústřední královládou, byla kolosem na hliněných nohách.

Na jaře 334 rozdal Alexandros téměř veškerý královský majetek, v zemi nechal na kontrolu hellénských států a Thráků čtvrtinu makedonských vojenský sil a v čele 37 tisíci pěšáků a 5 600 jezdců vyrazil do Asie. Alexandros musel jistě být oblíbencem bohů, což snad dokazuje jeho rychlý život a smrt na vrcholu slávy.

Nedaleko moře na anatolské straně Helléspontu porazili Makedonci začátkem léta roku 334 perské satrapy, obsadili Sardy. V listopadu následujícího roku porazil Peršany i s králem Dáreiem ve veliké bitvě u kilikijského Issu, obsadil Levantu a koncem roku 332 obsadil Egypt. 1. října 331 porazili Makedonci a jejich hellénští spojenci mohutné perské vojsko u Gaugamél u Arba´ilu (dn. Arbil v severním Iráku) v zemi, která se kdysi jmenovala Assyrie.

Dáreios měl mnohonásobnou převahu, údaje starých autorů se pohybují mezi miliónem perských pěšáků až střízlivějšími 200 tisíci! Poté Alexandros obsadil Babylón a v prosinci 331 byla obsazena Persepole. Královský palác byl při jedné pitce na popud athénské hetéry Tháidy v odplatu za vypálené Athény zapálen.

To byl také konec starého perského státu, který byl obnoven až zase v letech 227 až 651 n. l.

Dáreios III. prchal do Médie a dále do střední Asie, ale na útěku byl v létě roku 330 zavražděn šlechticem Béssem, který se prohlásil králem Artaxerxem IV. Spoluspiklenci však Béssa vydali a roku 328 byl v Ekbatanách popraven po perském způsobu pro královrahy, to znamená roztržen mezi dvěma ohnutými a pak prudce uvolněnými stromy, mezi něž byl přivázán.

Alexandros se snažil systematicky sblížit a spojit oba imperiální národy, resp. jejich šlechtu. Zavádění perských zvyků však narazilo na značný odpor, především u hellénských spojenců. Organisaci své říše Alexandros přizpůsobil perskému modelu.

Satrapou Persidy jmenoval Makedonce Peukestu, který se naučil persky a chodil v perském šatu. Hellénové se mu smáli a nechtěli se podrobit perskému zvyku proskynése, tj. podle jedněch padnutí na zem před králem, podle jiných sklonění hlavy před panovníkem (podle hellénských zvyklostí přísluší takový pozdrav jen bohům).

Roku 324 uspořádal Alexandros v Súsách svatbu deseti tisíců makedonsko-perských párů. Z významných Makedonců však pouze Seleukos, který později vybojoval jádro Alexandrovy říše, zůstal věrný své Apamě.

Persie hellénistická

Po Alexandrově smrti roku 323 se na území zaniklé perské říše intensivně bojovalo o nástupnictví. Po čtyřiceti letech bojů připadlo území dnešního Íránu Seleukovi a jeho nástupcům. Seleukos nemohl udržet Indii (dnešní Pákistán), který vyklidil roku 303 za velké finanční odstupné ve prospěch indického vládce Sandrokotta-Čandragupty.

Zřejmě roku 250 vpadli do Íránu ze Střední Asie kočovní Parnové, kterým podle země Parthie (jižně od Kaspického moře), říkali Helléni Parthové. Jejich vládcem byl Arsakés, který založil parthskou dynastii Arsakovců.

Seleukovci se po celou dobu drželi prostoru u Středomoří a Mesopotamie a Írán byl kolonisován jen okrajově. Roku 239 n. 235 definitivně Parthové obsadili Hyrkánii a odřízli hellénské osady v Baktrii od jádra seleukovské říše (indobakterská království zanikla až v prvním století, když jejich vládci přijali buddhismus).

Posledním seleukovským vládcem, který byl úspěšný v Íránu v letech 211 až 205 a který se dostal v podstatě až do Indie, byl Antiochos III.. Proto se mu říkalo Veliký, ale jeho porážka Římany byla žalostná. Roku 141 obsadil Arsakés VI. Mithridátés I. Médii, celou Mesopotamii a krátce nato všechny íránské satrapie Seleukovců.

Parthové neměli na administrativě vůbec nic a hellénský element protežovali (většina parthských králů užívala jako jeden z oficiálních titulů slova Filellén, Přítel Hellénů). Přirozenou západní hranicí parthské říše se stal Eufrátés a až na několik vpádů západněji do Syrie a Anatolie to byla i pozdější hranice s římským imperiem (Syrie provincií od roku 64).

Středoperská říše

Slabost parthské říše, neustálé spory o nástupnictví, války s Římany o Armenii atd. daly na začátku třetího století n. l. možnost obnovení politické moci perských šlechticů. Perský šlechtic Ardašír (tj. Artaxerxés), syn Pápagův z rodu Sásánovců využil války dvou bratrů o nástupnictví na parthském trůnu, králů Arsaka XXXV. Vologasa V. a Arsaka XXXVI. Artabána VI., získal značnou moc a oba soky odstranil.

Roku 226 n. l. obnovil perskou říši a vědomě se přihlásil k »dědictví předků«. To dokázal požadavek římskému císaři Alexandrovi Severovi, aby mu vrátil původní země perských králů.

Perští Sasánovci pokračovali ve válkách s Římany, ale v podstatě zůstávala hranicí řeka Eufrátés. Ardašírův syn a nástupce Šápúr I. (241 až 271) byl v těchto válkách velmi úspěšný a roku 260 padl do perského zajetí dokonce jeden z římských císařů, Valerianus; byla to nejostudnější římská poražka dějin. V Armenii se uchytil panovnický rod parthských Arsakovců, tradičních sasánovských rivalů. Roku 287 se tu stal králem Tíridátés III. a přijal křesťanství za státní náboženství jako první v historii.

Zoroastrismus, jehož ideologem byl tehdy Peršan Mání (216 až 276), se stal perskou státní ideologií (na rozdíl od parthského kultu boha Mithry). Boj o Armenii byl dlouhý a roku 387 n. l. si Římané s Peršany zemi rozdělili. Roku 428 byla v perské části Armenie se souhlasem šlechticů zrušena královláda. Středoperská říše tak zaujímala území dnešního Íránu, části západního Turecka, část kavkazských zemí a Střední Asie.

Nejznámějším jejím válečníkem byl Chosroés I. (Chusráu, 531 až 579), současník východořímského císaře Justiniána, který dokázal po dlouhých válkách získat i na Římanech (= Byzantincích) roční poplatky. Tehdy perská říše na čas opět sahala až k Egyptu a ovládala i Arabii. Chosroés poskytl útočiště posledním řeckým filosofům, kteří museli odejít před křesťanskou zvůlí z Athén roku 529, když Justinián zavřel poslední z filosofických škol, Akademii (dlouho u něho nepobyli, Peršané žádnou liberální alternativu neposkytovali).

Chosroovi nástupci si však neudrželi tak velké sousto. Na jihu vznikl nový mocný soupeř, Arabové (622, rok hidžry). Roku 627 byl perský král Chosroés II. poražen ve velké bitvě u dávného Ninive římským císařem Hérakleitem I. Roku 632 zemřel prorok islámu Muhammad a zanechal svým nástupců centralisovaný theokratický stát, chvějící se na šíření prorokových slov. Na ráně byl Východní Řím/Byzanc a Persie.

Arabská expanse

V čele Arabů stanul Abú Bakr, který v následujících letech dobyl na Římanech řeckého jazyka část Syrie a na Persii Mesopotamii. Jeho nástupce Omar definitivně obsadil Syrii s Palestínou (637), Egypt (641) a nadvakrát byla podmaněna Persie: po vítězných bitvách proti perskému králi Jazdkartovi III. u Kádisíje roku 636 a u Nehávendu roku 642 (poslední středoperský král-zarathuštrovec, Pírúz/Péróz III., zemřel asi roku 679 v Číně).

Muslimští Arabové uhasili ohně v chrámech Zoroastrových (Zarathuštrových) a celý íránský prostor islamisovali, což trvalo tři staletí. Arabský dobyvatel Persie, kalífa Umar, byl roku 644 zavražděn mstitelskou rukou jistého Peršana.

Ve sporech mezi dalšími chalífy/kalífy se Peršané postavili na stranu Alího (zavražděn 661) v době, kdy mezi mohamedány došlo k věroučnému schizmatu. Alího předchůdce, kalífa Usmán, dal sepsat Muhammadovo učení a ústní tradici (sunnu), která v mnohém doplňovala korán. Většina muslimů sunnu uznala, menší část (a hlavně Peršané) však ne a její platnost popírají (šíité, »straníci, totiž Alíovi«).

Arabský kalífát přestal být theokratickým státem, kde byl kalífa »volen« a stal se dědičnou monarchií-říší, když se k moci dostal Muávija z rodu arabských Ummájovců (660-680). Přenesl sídelní město z Mekky do Damašku. Jeho nástupci v 8. století dobyli celou severní Afriku, Pyrenejský poloostrov, Střední Asii a došli až do čínského Turkestánu (dnešní Nová území, Sin-ťiang).

Damascénští Ummájovci byli roku 750 vyvražděni soupeřícím klanem Abbásovců, kteří přenesli sídlo kalífátu z Damašku do Baghdádu (vládli až do roku 1258). Obrovská arabská říše, svým způsobem trvající dodnes, se postupně politicky rozpadala.

Od roku 929 existoval kordóvský kalífát, pak se odtrhla severní Afrika (Maghrib), Egypt, ale i Střední Asie (rod Sámánovců vytvořil stát se sídlem v Buchaře). Kalifát se vnitřně dělil na emíráty (tedy vlastně starý systém satrapů), a ti se čas od času prohlašovali kalífy.

Muslimské říše v Íránu

Persii a celý jižní Írán ovládl perský rod Bújovců, kterým se dokonce roku 945 podřídil baghdádský kalífa ar-Rádí, kterému byla ponechána správa církevních věcí. Ze sámánovského státu pocházel Ibn Síná (Avicenna) a matematik al-Chuvárizmí, který mj. zavedl "indické" číslice, kterým my říkáme arabské.

Sámánovci měli neustále spory o vládu a místní, etničtí vládci využívali každé možnosti ke vzpouře. Koncem 10. století si v sousedství sámánovského státu vytvořili státní útvar Turci (Karachánovci) a Sámánovce zlikvidovali. Nejsilnější sámánovský emír z Ghazny založil vlastní stát Ghaznovců (997 až 1030), který zahrnoval území na jih od Amudarji, Afghánistán a velkou část Íránu.

V téže době kočoval na dolním toku Syrdarji turecký kmen Seldžúků. Ti vyvrátili roku 1040 stát Ghaznovců, roku 1042 se zmocnili státu perských Bújovců a pokračovali dále na západ, přes Baghdád a Syrii do Anatolie, kterou z velké části dobyli.

Po smrti jejich chána Málikšáha roku 1092 se Seldžúcká říše rozpadla na několik menších sultanátů. Proto se podařilo např. baghdádským kalifům získat roku 1132 zpět politickou moc nad dn. Irákem a Chúzistánem (dn. jz. část Íránu).

Jádro seldžúcké moci zůstalo omezeno na sultanát Velkých Seldžúkovců ve Střední Asii a v Afghánistánu. Ten byl ale v neustálé válce s tureckými Karachánovci a s dalšími turkotatarskými kočovníky; roku 1157 stát Velkých Seldžúků zanikl.

Jeho zánik povznesl Chorézm, dříve seldžúcké léno, který se pustil do expanse. Roku 1194 se šáh Takaš zmocnil seldžúckého sultanátu v Iráku, celého západního Íránu a jeho nástupce Mohammad dobyl celý dn. Afghánistán a Střední Asii. Vznikla tak největší říše ve Střední Asii, která sahala od Mesopotamie po Pákistán.

Roku 1220 však byl Chorézm, stejně jako další země, proměněny v poušť krvavou mongolskou expansí, kterou vedl Temudžin alias Džingischán. Roku 1258 Mongolové dobyli a vyvrátili Baghdád a ukončili stínový abbásovský kalífát. S Mongoly se do východní Anatolie dostali i tzv. Osmanští Turci, kteří pozvolna likvidovali Východořímskou/Byzantskou říši a dobyli celý Přední východ.

Roku 1369 se ve Střední Asii dostal k moci Tímúr Lenk, Tamerlán, z poturčeného mongolského rodu Barlasů a zmocnil se Samarkandu. Do své smrti dobyl všechny středoasijské a íránské země, rozdrtil mongolskou Zlatou hordu, zničil Dillí a severní Indii, zpustošil Baghdád, Damašek a Syrii, u Ankary roku 1402 porazil a zajal osmanského sultána Bajezida I. Tamerlánovi nástupci postupně krutě dobytou říši ztráceli.

Obnovení domácí vlády

V průběhu 15. století se celý Írán rozdrobil na řadu knížectví. Změna přišla s Ismáílem, vládcem v západoíránském Ardabílu z dynastie Safíjovců a zároveň hlava mystického šíitského řádu (říkalo se jim i »rudohlaví«, kyzyl-baši). Roku 1502 se v Tabrízu, v íránském Ázerbájdžánu, prohlásil za šáha a zkonfiskoval obrovský majetek sunnitů.

Dobyl celý Írán a soustavně válčil s osmanskými Turky o Irák, stejně tak jako jeho nástupci: nejslavnějším byl Abbás I. (1581 až 1628). Ten vyhnal i Portugalce z Ormuzu, kde se uchytili pro potřeby svého indického obchodu.

Posledním vládcem safíjovského státu byl šáh Husajn (1694 až 1722), proti jehož daňové politice povstalo několik provincií a situace využily afghánští kočovníci, kteří pod Mírem Mahmúdem vpadli roku 1721 do Persie, oblehli Isfahán, kde se 12. října 1722 Husajn vzdal a abdikoval.

Persie se zmocnili Afghánci a rozpadu říše využilo Rusko, které ještě téhož roku obsadilo například Baku; Turci vpadli do Zakavkazí a později obsadili celý Ázerbajdžán, Kurdistán, Chúzistán a centrální část Persie. Loupeživé Afghánce vyhnal ze země vojevůdce Nádir a po dlouhých bojích donutil i Turky vrátit mírem z roku 1736 odňatá území. Téhož roku se dal perskou šlechtou provolat šáhem. Pak vpadl do Afghánistánu, obsadil severní Indii (Dillí) a Střední Asii.

Roku 1747 byl Nádir zavražděn, dobytá území se odtrhla/osvobodila a v zemi zavládl chaos. Boj o moc mezi jednotlivými chány správci provincií až roku 1794 ustál Áká Muhammad Chán, zakladatel dynastie Kádžárů, jemuž se opět podařilo spojit mnohonárodní perský, tj. íránský stát. Sídelním městem učinil namísto Šírázu Teherán.

Hrátky velmocí

Za jeho vlády se začal silně zvýrazňovat boj evropských mocností o vliv nad Persií. Nejsilnější se zdálo být Rusko a Británie, vliv Turecka podstatně zeslábl. Rusko získalo celé perské Zakavkazí (a drží se ho dodnes), Británie se uchytila na jihu země. V britsko-perské válce o Afghánistán roku 1856 byla Persie poražena a musela uznat nezávislost Afghánistánu.

V britských rukách se ocitly monopolní koncese v oblasti spojů, dopravy (1888), financí, těžby ropy (1901). Ruský vliv na severu země se projevil v řízení perské armády a při obsazování úřadů. 31. srpna 1907 si Rusko a Británie smluvně rozdělily sféry vlivu v Persii: v ruské zóně se objevil i Teherán, v anglické byl jih země s naftou.

Ruská revoluce měla přímý dopad na Persii. Roku 1906 byl svolán první perský parlament, medžlis, ale ústava trvala jen do roku 1908. Po občanských bojích a ruské intervenci v »perské revoluci« let 1905 1911 se medžlis zase sešel v roce 1914 a země zůstala po dobu I. světové války neutrální (ale ropa šla na stranu Dohody; roku 1909 vznikla Anglo-íránská naftová společnost, předchůdce pozdější British Petroleum).

V roce 1918 opustily Persii ruské jednotky a v zemi převládl zcela vliv britský (smlouva z roku 1919). 1920 se Persie stala zakládajícím členem Společnosti národů. Nespokojenost s britským vlivem byl silný hlavně v armádě. Velitel kozácké brigády (k ochraně šáha) Rezá chán provedl 1921 převrat, šáh musel zrušit řadu smluv s Británií a podepsat smlouvy o přátelství s Ruskem a Tureckem.

Roku 1923 se stal Rezá šáh premiérem. 31. října 1925 medžlis sesadil posledního panovníka kádžárské dynastie Ahmada Mírzu a 13. prosince parlament proklamoval šáhem Rezu Pahlavího (do roku 1941). Za své vlády provedl řadu hospodářských a společenských reforem (mj. zakázal komunistickou stranu), vše v duchu sekulárního kemalovského Turecka.

Roku 1932 dokonce dosáhl výhodnější smlouvy s Brity z naftových koncesí. Rezá 21. března 1935 změnil oficiální, tisíciletý název perského státu na Írán, aby tak manifestoval jednotu etnicky mnohotvárného státu (polovina obyvatel není perského původu; druhou polovinu tvoří hlavně Ázerové a Kurdové. mezi menšinami jsou silní sunnitští Balúčové).

Konec tisícileté královlády

Měl však příliš blízko k tehdejším evropským diktátorům a obdivoval Adolfa Hitlera. Sovětská a britská vláda se dohodli na rozdělení Íránu do tří zón, kde pro perského vládce zůstalo místo v podstatě jen v okolí Teheránu. 6. září 1941 abdikoval Rezá Pahleví ve prospěch svého syna Muhammada Rezy Pahleví, který vládl až do roku 1979, kdy byl sesazen chomejníovskou revolucí.

Rezá Šáh byl Angličany odvezen na Mauritius, pak do Jižní Afriky. Zemřel v Johannesburgu roku 1944 a jeho syn mu později postavil v Teheránu mausoleum, které však dali ajatolláhové po revoluci srovnat se zemí.

Během 2. světové války byly na území Íránu sovětské, britské a americké jednotky a sovětský vliv na severu území se projevil v bouřlivém poválečném vývoji země, v konfliktu mocenských zájmů (snaha po zestátnění a reformy, premiéři Alí Rázmara, Muhammad Mosaddegh, komunisty infiltrovaná strana Túdé 1949 zakázána).

Reformy posledního šáha, zestátnění olejářského průmyslu, snaha po užším napojení na průmyslový svět vedly k rychlým změnám, které učinily z Íránu hospodářsky silnou zemi s třetí největší armádou Asie. Ale také s velkým odporem šíitského kléru, na jehož účet chtěl císař provést pozemkovou reformu a který s odporem pohlížel na šíření západního vlivu (v sedmdesátých letech žilo například v Teheránu několik desítek tisíc Američanů).

Theokratická revoluce ajatolláhů skončila s monarchií. 16. ledna 1979 odletěl osobně řízeným boeingem šáh s rodinou do Egypta, 1. února se vrátil ajatolláh Ruholláh Chomejní z pařížského exilu; rodnou zemi opustil roku 1964. Dlouhá válka s Irákem (23. září 1980 až 20. srpna 1988) postihla hospodářství země a vypjatý šíitský fundamentalismus dostal Írán do mezinárodní isolace.

Muhammad Rezá Pahleví (1919-1980; vládl 1947-1979), árjamehr, Světlo Árjů, šáhanšáh, Král králů, vládl v Teheránu z Golestánského paláce. Korunoval se až po 26 letech vlády roku 1967, a to po napoleonovském způsobu: korunu si nasadil sám jako Napoleon nebo po něm Středoafričan Bokassa. Za petrodolary vybudoval po boku Turecka nearabskou muslimskou velmoc a svou „bílou revolucí“ modernisoval stát, který roku 1974 měl 32 milionů obyvatel (z toho Teherán necelé čtyři miliony; roku 2010 měl přes 74 milionů obyvatel a z nich žilo v Teheránu a okolí přes 13 milionů). Šáh držel ve zbrani 160 tisíc vojáků armády, 40 tisíc u letectva a 11 500 u námořnictva. Byli vyzbrojeni americkými, britskými a ruskými zbraněmi a sám Rezá pilotoval letouny a vrtulníky. Na vnitřní klid císařství a na likvidací oposice měl panovník obávanou Bezpečnostní a informační organisaci SAVAK, která se později stala velkou zátěží režimu a šáhovi se vymkla z rukou. Roku 1954 znárodnil ropný průmysl do společnosti National Iranian Oil Co. (NIOC). O dvacet let později se mimo jiné odhadovalo, že kolem roku 1990 začne objem těžby íránské ropy klesat... Šáh prodával ropu i do Israele, který od něho kupoval polovinu své spotřeby. Naopak Židé instruovali Peršany v zemědělství při zavodňovacích pracích. Roku 1950 dal šáh k disposici pozemkové reformě na 450 tisíc akrů své půdy, ale s velkostatkáři to nijak nehnulo. Roku 1963 začala „Revoluce šáha a lidu“ neboli Bílá revoluce. Roku 1971, v době, kdy ještě televise tolik neznamenala, uspořádal velkolepou podívanou v ruinách Persepole. Nákladem jednoho sta milionů dolarů (roku 2010 inflačních asi 275 milionů dolarů) pořádal oslavy 2500 let perského státu. Mezi pozvanými byl etiopský císař Hailé Selassie I. (čtyři roky na to byl zavražděn) a devět králů a šestnáct presidentů, mezi nimi i československý president, armádní generál Ludvík Svoboda. Roku 1972 zrušil americký president Richard Nixon všechna omezení na vývoz zbraní do Íránu (bylo jich pak prodáno za čtrnáct miliard dolarů), šáh v době ropného embarga po židovsko-arabské válce roku 1973 zvýšil těžbu a prodej ropy (a snížil tak její cenu) a Američané si přestali všímat politických poměrů v Íránu a na demokratisaci poměrů nenaléhali. Šíitský fundamentalismu byl reakcí na vládu tajné policie a chronickou korupci. V lednu 1978 začaly demonstrace za reformy a síly spojila studentská, náboženská i komunistická oposice doma i v exilu. Když se šáha v listopadu 1978 ptal korespondent magazínu Time na to, co si myslí, že udělal za největší chybu, císař řekl: „Že jsem se narodil.“

•

Stará Persie, nový Írán

Pojem Írán je pojmem zeměpisným. Pro označení státního útvaru se používá teprve od roku 1935. Geografický pojem navíc zahrnuje i oblast dnešního Afghánistánu, část Střední Asie a západní část Pákistánu, Balučistán. Zároveň se pojmu »íránský« používá pro příbuznou jazykovou skupinu v této oblasti.

Persie, Peršané bylo a je označením pouze jedné části celého Íránu, kterého se ale používalo, jako vůdčího elementu, pro celý státní útvar (srov. podobný případ Anglie a Spojené království či Velká Británie/Británie).

Nejstarším ze známých jazyků íránské skupiny je stará perština. První nápisy pocházejí z doby vlády krále Dáreia I. (slavný skalní behistúnský nápis, kde činy krále oslavují paralelní perský, elamský a babylónský text). Staří Peršané používali nejprve uzpůsobeného babylónského klínového písma, ale oficiálním jazykem státní správy byla ve staré Persii, u Parthů i ve středoperské říši aramejština.

Peršané, Parthové i Středoperšané byli politicky a nábožensky tolerantní. V rámci perské říše existovalo velké množství státečků (hellénské městské státy, theokratické státy v Malé Asii a v Levantě), do jejichž vnitřního života ústřední perská vláda v podstatě nezasahovala. Stejně jako Helléni a Římané, nezasahovali Peršané ani do náboženského života poddaných »Krále králů«.

Všichni Íránci, tedy i Peršané, byli ve starověku polytheisty se světem dobrých a zlých duchů. Ahura Mazda, vládce nebes, ideál čistoty a spravedlnosti, bojoval s Ahrimanem, vládcem zla. Tento duální princip převzal blízký zarathuštrianismus, který se později stal »státním« náboženství perské střední říše.

U Parthů, jednoho z íránských národů, převládl kult boha světla Mithry, od kterého se později »poučil« i Kristus a ideologie jeho příznivců. Mithrův kult dosáhl v prvních staletích našeho letopočtu díky římským legionářům značné obliby po celé starověké Evropě.