N
Naarda, Nearda, Nehardea (pl.), m. na Eufrátu západně od Ktésifóntu, viz pod Iúdaioi
Nabataiá, Nabatie, Nabatové, hebr. Nebajót, dn. arab. al-Anbaat, Nabatajší Arabové, severoarabský národ na Sínaji a v Transjordání§ 650, 311, 260, 182, 175, 168, 218, 135, 110, 101, 103, 96, 93, 87, 86, 83, 69, 65, 62, 55, 48, 47, 42, 39, 31, 30, 25, 24, 9, 8; viz též pod Arabové, Arábie a Petrá
Jméno prý měli podle jistého Nabata, ale říkalo se jim také Dacharénoi. Celé hornaté území bylo v římské době zváno i Arabiá hé oreiné, Arabia Petraea, Skalistá Arabie. V Petře byly roku 2010 restaurovány nástěnné malby z hellénistické Petry v jednom ze společenských sálů s vyobrazeními vinné révy a hroznů, efébů a ptáků. Britští restaurátoři odhadli, že majitelem domu býval arabský obchodník s vínem.
Nábis ze Sparty, k., manž. Api᧠227, 207, 206-204, 201, 200, 198, 196, 195, 193, 192
Nabonassar§ = Nabû-násir, éra N.
Nabonid§ = Nabû-ná‘id
Nabopalassar§ = Nabû-apla-usur
náboženská svoboda, viz svoboda slova
náboženství, viz kulty římské, Bohové a jejich svátky
Nabu(ok)chadnezzar apod.§ = Nabû-kudurrí-usur
Nabû, jeden z hlavních mesopotámských bohů, oblíbený v Babylónu (jméno se přepisuje se střížkou nad u, neboť jde o kontrakci z nabíu(m), tj. povolaný), pův. vegetativní kult a bůh znalosti psaní, který psal lidské osudy určené bohy. Jeho sídelním městem byla Borsippa, do Babylónu jej jako Mardukova syna uvedl poslední král I. babylónské dynastie Samsuditana (1626 - 1594), populární v Babylónu ale byl až v posledním tisíciletí. Kult přišel ze západu a oblíben byl mezi aramajskými Chaldaji.
Nabû-apla-usur, hebr. Nabopalassar, řec. Búpalossoros, k. v Babylónu§ 626, 624, 616, 614, 609 - 607, 605
Nabû-bél-šumáti z Bít Jakíni, povstalec§ 651, 646
Nabû-bullit [...], viz pod Šamaš-eríba
Nabû-kudurrí-usur, jméno babylónských králů („Bože N., střez mého nejstaršího syna“ [kudurru je výpůjčka z elam.]); hebr. Na/ebo/uk/chadne/-ressar, Nabu(ok)chadnezzar:§
Nabû-kudurrí-usur I.§ 770
Nabû-kudurrí-usur II.§ 605, 601, 597, 595, 589, 587, 573, 562
Nabû-kudurrí-usur III. alias Nidíntu-Bél I. (per. Naditabira), syn Kén-zéri (vydával se za syna Nabu-ná?ida)§ 522, 521
Nabû-kudurrí-usur IV. alias Nidíntu-Bél II., vlastním jménem Arácha z Armenie (vydával se za syna Nabu-ná?ida jako jeho předchůdce)§ 521, 520
Nabû-mukín-zéra, ass. Mukín-zéra z Bít Amukkáni, k. v Babylónu§ 733, 729
Nabû-nádin-zéri, ass. Nadinnu, k. v Babylónu§ 734, 733
Nabû-ná‘id, hebr. Nabonid, k. v Babylónu§ 556, 555, 553, 550, 549, 540, 539
Nabû-násir, k. v Babylónu§ 747, 745, 734
Nabû-rimanni, nejstarší jménem známý babylónský astronom, řec. Nabúrianos či Naburiannyos§ 300
Nabû-šezibanni z Egypta§ = Psammetichos I.
Nabû-šuma-iškun II., k. v Babylónu§ 761, 747
Nabû-šuma-líšir, b. Nabu-kudurrí-usura II.§ 605
Nabû-šuma-ukín II., k. v Babylónu, ass. Šuma-ukín§ 733
Nabû-ušallim z Bít Dakkúri, šejk§ 678
Nabû-zéra-kitti-líšir z Bít Jakíni, šejk§ 680
nábytek
Hellénský nábytek. Klasická hellénská domácnost byla nábytkem vybavena velmi střídmě, a to i v případě velmi majetných rodin. Malými okny šlo do místností málo světla a „obytné“ místnosti nesloužily stejným způsobem, jako dnes. Veškeré domácí práce i společenský život se soustřeďoval spíše na „dvůr“.
V místnostech nestály žádné skříně, neboť ty byly až vynálezem římským. Vlastní vzory pro nábytek hellénského světa jsou pravděpodobně z Egypta. V hrobce Heteferidy ze 26. století se uchoval nábytek se zlatým lůžkem s podhlavníkem na opření krku, zřejmě nejstarší postel.
Šaty a veškeré další věci ukládali Helléni do skříněk a různých truhlic se zámky (larnax). Podle uměleckého provedení truhel bylo poznat sociální příslušnost majitele. Egypťané, jak ukázaly nálezy z osady stavitelů královských hrobek v Thébaidě, dávali osobní věci a šaty do košů, hliněných hrnců nebo dřevěných truhel. Stolovali na tácech, které bývaly na dřevěných stojáncích. V „bytech“ byly cihlové divany na sezení i spaní. Jenom „lepší“ rodiny měly dřevěná lůžka, stolky a sesle.
Při práci a odpočinku sedávali lidé na stoličkách a sedátkách (i skládacích, difros), obdobných dnešním židlím. Takové židle s opěradly na ruce vyklenutým směrem od sedícího používaly hlavně ženy, nebo na nich seděli bohové. Říkalo se jim thronos a jako trůn jejich podoba i svým způsobem i účel vydržely dodnes.
Po celý starý věk jedli, hodovali, ale také intelektuálně pracovali lidé na lehátkách, kde jedna strana byla vyvýšena a sloužila jako opěrka (klíné). před lehátkem stával nízký stolek (trapeza), hostiny se ale konaly také za jedním velkým stolem se spojenými lehátky.
Antika u jídla a rozprávění od sedmého století ležela; sezením se trůnilo, soudilo, prostě vládlo. Homérovští hrdinové u jídla a pití seděli na židlích nebo v křeslech, často s podnožkou (srov. dar Héry Hypnovi ve xiv. zpěvu Íliady).
Ženy používaly pohovky (lechos) s polštáři, koberci či přehozy. Ke spánku se na prostých lůžcích lidé ukládali přikryti dekou. Péřové přikrývky všeho druhu starý věk neznal - a vlastně ani nepotřeboval. Nejstarší zachované koberce však pocházejí z údolí sibiřského Pazyryku na území severovýchodního Kazachstánu, srov. pod mumie. Skythská lokalita z 5. až 3. století s několika pohřby v mohylách uchovaných v ledu kromě toho dosvědčuje Hérodotova slova o tom, že Skythové se oddávali vdechování kouře z konopí, cannabis.
Dům osvětlovaly hliněné či bronzové olejové knotové lampy (lychnos) či lojové nebo voskové svíce. Louče (lampas) byly používány jen pro osvětlování v otevřeném prostoru (cesta v noci).
Zřejmě nejstarším jmenovaným řemeslníkem-truhlářem, tektón, byl v Odysseji Ikmalios/Ikmaleos, který pro Pénelopeju zhotovil lenošku.
•
Římský nábytek. Stejně jako hellénské místnosti byly také římské (a italské) střídmé s málo nábytku, s málo stolů a skříní. Třebaže původně Římané u jídla seděli, vlivem hellénismu začali zaléhat na lehátka, kde též diskutovali, bavili se, pili atd. Lehátko v jídelnách bylo obvykle určeno pro tři strávníky (tríclínium). Jídelních stolů v dnešním slova smyslu bylo používáno hlavně k servírovacím účelům.
Roku 2007 byly v Herculáneu ve ville L. Calpurnia Písóna, „villa dei papiri“, odkryty první zbytky římského trůnu, židle s opěradly zdobené slonovinou, jaké byly známy jen z nástěnných maleb.
Matrace a polštáře na lehátkách a lůžkách byly plněny vlnou, od 1. st. n. l. bylo módní plnit je husím peřím (loveny v Germániích). Římané na lůžka používali přikrývky, prostěradla neznali.
Předměty byly v místnostech obvykle skladovány na nástěnných policích, nebo v místnostech k tomu určených. Osvětlení místností večer poskytovaly hliněné nebo bronzové knotové olejové lampičky.
Starožitný nábytek se stal ještě koncem republiky předmětem sběratelské vášně. Zřejmě první z Evropanů, který starožitnostem propadl, byl Augústus, sbírající cenné kusy nábytku a korithské vázy (slitina zlata, stříbra a bronzu vzniklá údajně při požáru Korinthu roku 146). O sběratelství, vykrádání památek apod. viz také pod hroby.
Luxus konce republiky a později byl nepřehlédnutelný také u nábytku. Stůl z pomalu rostoucího a proto vzácného afrického citrovníku, mensa citrea, stál milion sésterciů. Starý svět neznal lakování nábytku, dekorací ani dřevěných stolních kousků. Povrchová úprava končila vyhlazením a fermežovým nátěrem. Pevný a lesklý lak je vynález čínský z dynastie Šang (1523-1028) a jeho technologie se do Středomoří nedostala.
nacionalismus, viz národovectví
nadace, finanční podpůrné fondy, výchovné, filanthropie, viz obilí, zásobování potravinami, nebo pod ceny, bohatství, dobročinnost; hellénská dobročinnost byla například v Athénách částečně uzákoněna, viz tam, a svým způsobem žije dál v anglosaské nadační dobročinnosti.
Nadinnu, Nadinu§ = Nabû-nádin-zéri
Cn. Naevius, básník§ 270, 235, 204, 201, 189
Q. Naevius Crista, velitel§ 214
nafta, ropa, mesopotamská. Alexandrovým hlavním mastičkářem a něco jako animátorem, tajemníkem přes zábavu, byl jistý Athénofanés z Athén. Mimo jiné jako legrácku pro pobavení krále roku 331 jako první předvedl moc nafty-petroleje. Na lázeňského eunúcha Stefana, prý s překrásným hlasem, dal nalít petrolej a zapálit. Živá pochodeň všechny vyděsila, ale podařilo se to uhasit, nicméně eunúchos tím ještě dlouho trpěl.
V hellénistické době byla známa osada Démétrias v Assyrii na Tigridu chrámem Anaje, královskými pozemky a naftou v okolí. Nacházela se totiž na jižním okraji pozdějších kurdských naftových polí. Hellénský starověk ropu masověji nepoužíval, snad byla součástí „řeckého ohně“, zápalné zbraně neznámého složení a hoří i pod vodou. Asfaltování chodníků snad poprvé použito při stavbě Baghdádu roku 762.
Turecké úřady pronajímaly před první světovou válkou naftové prameny u Hítu na Eufrátu (dnešní irácká provincie Anbár). Povrchový asfalt byl rafinován a používal se na potírání rovných střech, aby do domů nezatékalo. Průmyslové využití irácké ropy však nastalo až roku 1927 na nalezištích u Kirkúku.
První povrchová ruční těžba ropy v Evropě je zaznamenána roku 1854 v lokalitě Bobrka u Boryslawi v haličských Karpatech na dnešní západní Ukrajině. První vrt pro získávání petroleje na svícení v Boryslawi byl otevřen roku 1861 a byl to začátek prvního evropského naftařského boomu.
Roku 1908 zde také vypukl první požár evropských naftových polí. Pro srovnání: první naftový vrt v Baku a okolí je z roku 1846 a rozparcelování polí pro mezinárodní investory (bří Nobelové, Rothschild) je z roku 1872.
Naga, Nagaland§ 155
Nagara, viz Pátaliputra
nagasi, jihoarab. „výběrčí daní“, z toho etiop. negus, neguš, „král“§ 600
Nahanarvalové§ = Silingové
Nahapana, k. indosakské dynastie Kšaharáta§ 55
nahota, v athletice§ 720
Nahr al-kalb, viz pod Lykos
Nahr Baradá, viz Bardinés
Nahr az-Zarkí, viz Jabbok
Nahr malcha, Nahr malk, nahar malka, „královská řeka“, největší kanál v Mesopotamii. Dílo Nabû-kudurrí-usurra ii. spojující Eufrátés s Tigridem obnovili Seleukovci, dn. Razwaníja mezi Babylónem na jihu a Baghdádem na severu. Není v CSD.
Nacharina, eg.§ = Chanigalbat, Mygdoniá
náia (pl.), hry v Dódóně, věnované místnímu celohellénskému Diovu kultu a jeho chrámu (od náos, chrám)§ 776
Ná‘id-Marduk, b. Nabû-zéra-kitti-lišira, ass. guvernér Přímoří§ 680
Nairi, jeden z krajů Urartu na horním toku ř. Zab, jižně od jezera Van; původ. označení Assyřanů pro Urartu, pozd. pro celou zemi§ 774, 739, 737, 107
Naissos, Naissus, dn. Niš v Srbsku, rodiště římských císařů, mimo jiné Constantína I. Velikého; není v CSD
nájem, nájemné bytu, nájemní bydlení, viz architektura a ceny
Nakebos z Nabatie§ 8
Nalda-mak, manž. Taeid-amani, k. v Meroé§ 80
nalezinec, viz siroty, fondy nadační
Namadas, viz Narbada
Namhe Čcha-čchaung, ang. Namhae Ch’ach’aung, k korejského státu Šilla§ 57
námořní invase, první v historii popsan᧠693
Mezi klasická vylodění z vody patří ve starověku perské invase do Hellady (i s přemostěními), boje za peloponnéské války, výprava Athénských na Sicílii, vylodění Agathoklea na Sicílii, Římanů v severní Africe atd. Početně největší vyloďovací invasní akcí byl Den D za druhé světové války 6. června 1944 v Normandii na devadesátikilometrovém úseku.
Anglo-amerických spojenců bylo v přímé akci na 156 tisíc vojáků (z toho 23 400 parašutistů) z pěti až sedmi tisíc lodí a člunů (z toho bojových lodí bylo 1213, největší loďstvo všech dob), vylodění předcházelo těžké bombardování 11 500 spojeneckých letadel.
Pro celou operaci vylodění spojenců v Evropě Overlord však měli Angloameričané k disposici tři miliony vojáků a třináct tisíc letadel. Za vylodění padlo na šest tisíc mužů (do ukončení celé operace na 65 tisíc), zhruba stejný počet na německé straně. Jiné zdroje vycházejí ze síly spojenců kolem 1,5 milionu mužů, Němců kolem 350 tisíc, z nichž padlo na 120 tisíc spojenců a přes 110 tisíc nebo dokonce dvě stě tisíc Němců.
Namri, země již. od jezera Urmia; spolu s Nairi část pozd. Médie Atropatény, viz, její severových. část§ 774, 744
Namviet, Daiviet, čín. Nan Jüe, stát na severu Vietnamu§ 175 (panovníci)
Naná, Nanná, Nannáj, Nannája, sumerský Nannar, měsíční bůh, řec. Ninos (?), viz ale hlavně Sîn; hl. sídlo kultu bylo v Uru; v Súsách jiné jméno Artemidy-Anaítis§ 761, 646, 164
Nandivardhana, k. v Magadě§ 1. I. 600, 2. II. 461
Nanda, Nandové z Magadhy v Indii, královská dynastie§ 362, 321, 297
Nanda či Mahápadmadhipati Nanda, k. v Magadě, o. osmi synů-králů§ 362, 321
Naniwa, dn. Ósaka§ viz
Nannos, k. ligurských Segobrigů§ viz pod Massaliá
Nan-wang z Čou, císař§ 315, 256
Napata (v řečtině pl., do Napat), egypt. Nepet, sídelní m. Aithiopů-Kúšitů v letech asi 750 - 590; na 4. kataraktu Nilu v severním Súdánu, dn. Džebel Barkal u Kurajm᧠751, 737, 730, 716, 666, 664, 600, 595, 580, 300, 80, 24
nápisy, epigrafai, inscriptiónés, oficiální znění zákonů, vyhlášek, usnesení atd., sbírka epigrafická první§ 253
nápoje, viz kuchyně
Naqí‘a, Nakíja z Babylónu, m. k. Aššur-acha-iddina§ 688
Druhým jménem byla Zakútu. Její sestrou byla Abí-rami.
Nárajána, k v Magadě§ 68
Naravas z Libye, dyn.§ 239
Narbada, Narmada, u starých geógrafů Namadas, ř. na sz. IND; pramení v Madhjapradéši, do moře se vlévá v Khambátském (angl. Cambay) zálivu Arabského moře v Gudžarátu (Lariké)§ 600, 321
Narbó Martius, řec. Narbón, dn. Narbonne, sídelní m. Gallie Narbonské§ 118
narkomané, narkotika, narkomanie, nucen᧠323
Drogy a narkomani ve starém věku. Přesné užívání a rozměr obliby omamných látek ve starých dobách pochopitelně neznáme. Z velké části jsou naše znalosti útržkovité a mnohdy spekulativní. Ani neznáme stará jména pro řec. opion, lat. opium, omamná látka z maku (papaver somniferum). Biologové soudí, že pravlastí maku leží na Ibérském a Apenninském poloostrovu. Nálezy maku patří k neolithickým kulturám severně od Alp (cca. 5 tisíc let), jeho užívání bylo známo ve všech starověkých civilisacích.
Népenthes (farmakon népenthes) byla stará omamná rostlinná látka dovážená z Egypta. V homérské Odysseji na hostině, uspořádanou ve Spartě na počest Télemachovu, hledajícího otce, látku do vína nasypala královna Helena, živoucí příčina trojské války. Poznala ji údajně v Egyptě, když se s manželem Meneláem vraceli od vyvráceného Ília domů.
Népenthes byl na zapomenutí životních strastí a na veselost, jak pravil básník. Možná to bylo opium, jehož pravlastí ale asi v tom případě byla Anatolie, nikoli západní Středomoří. Srov. pod kulinářství a hostiny.
Archeologický nález potvrdil, že s narkotikem se obchodovalo již dávno a zcela oficiálně, bez jakýchkoli zákazů. Opiovou pastu vyváželi Kypřané do Egypta již kolem roku 1350. Egypťané opiu říkali snad mehes a užívali ho na horečky, průjmy, bolesti a kašel, také na uklidnění malých dětí (papyr Ebersův, c. po 1700), nebo kýfi, což bylo zároveň kadidlo.
Arrhidaios, syn Filippa II. s Filinnou z Lárissy, byl nevlastním bratrem Alexandra Velikého. Jako král se roku 323 rozhodl pro trůnní jméno Filippos III. Olympias ho za mlada údajně systematicky navykala na drogy, protože chránila nástupnická práva svého syna; což je první doložená vnucená narkomanie v historii!
V krétské a hellénské symbolice se makové hlavice objevují v souvislosti s extatickými kulty. Erasistratos, dvorní lékař Seleuka Níkátora, a lékař Diagorás, autor spisu o léčebných látkách a bylinách, zcela prokleli užívání opia včetně jeho uklidňovací funkce ve vínu. Věděli, že opium oslabuje zrak. O omamných látkách psal jinak neznámý lékař Iollás.
Jeho i další knihy nejsou zachovány. Lékaři předepisovali pilulky s obsahem opia na nespavost a proti bolestem hlavy. Rozžvýkané se zapíjely mlékem.
Římský důstojník Plinius zná případy předávkování opiem (např. otec praetora P. Licinia Caeciny). Císař M. Aurélius Antónínus pro celkovou profylaxi bral prý denně thériakon, tedy lék z různých látek s až dvacetiprocentním podílem opia. Musel se tak stát nutně drogově závislý.
Před ním z císařů pravděpodobně fetovali Claudius a Neró. Claudiův lékař Scríbónius Largus upozornil na to, že se do mékónia, tj. makového mléka, má dávat čistá šťáva z makových hlaviček a nikoli výtažek z listů; což by hovořilo proti obchodníkům s opiem, lékárníkům, a byl by to asi první evropský případ apatykářského podvodu, popř. dealerského podvodu!
Gaiova třetí manželka Caesonia mu dávala nápoje lásky, po nichž tři dny nespal, měl přeludy a blouznil. Ačkoli to není řečeno explicitně - žádná starověká informace nehovoří přímo o užívání drog - zdá se, že pološílený Caligula bral opiáty.
Thériaka byly původně látky proti uštknutí zmijí, později mnoho druhů pestrých léčivých nebo ochranných směsí, vždy s příměsí opia. Věhlasné bylo thériakon Mithridátovo, mithridáteion, o 54 složkách, a jeho rozšířená forma Nerónova lékaře Andromacha o sedmdesáti komponentech. Mithridátova preparátu bylo po staletí používáno jako prevence proti otravě.
První čínský herbář, jehož autorství je připisováno Šen Nungovi (po roce 200, navazuje na starší), obsahuje soupis 365 rostlin a látek z nich. Mezi nimi opium.
Jako anaestheticum poprvé opia užil perský lékař Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríja ar-Razí (864 – 930), zabývající se, jako všichni velcí učenci arabského kalífátu, také alchymií, matematikou, filosofií a fysikou.
V Baghdádu založil nemocnici (její místo určil podle stupně zasmrádlosti kusů masa, které po městě pohodil: kde smrdělo nejméně, bylo vhodné místo pro nemocnici). Byl prvním lékařem dějin, který zavedl do medicíny užívání alkoholu (al-kuhl), jehož destilaci zdokonalil.
Narkomanie ve starověku nedosáhla nikdy rozměrů novodobých od konce šedesátých a začátku sedmdesátých let 20. století s tendencí stoupající. Takový feťácký vražedný bakchanal, jaký postihl poslední hinduistickou královskou rodinu, vládce Nepálu, 1. června roku 2001, starý věk nezná. Zfetovaný korunní princ Dípendra tehdy v několika okamžicích z automatické zbraně postřílel svého otce krále Bíréndru, svou matku a královnu Aišvarju a dalších osm příslušníků panovnické rodiny. Pak se sám postřelil a po třech dnech zemřel (jak tvrdí palácová verse).
Pro zisky z drog byla už také vedena válka. Spojené království bylo v 19. století prvním státem, který oficiálně prodával opium. Britští obchodníci v Číně opiem made in India platili za porcelán, čaj, hedvábí atd., protože sami neměli co nabídnout, leda stříbrnou ražbu. Dovoz opia byl do Číny zakázán a protože to Číňany dlouhodobě ničilo a kolaboval správní systém na velkém území jižní Číny, císař import drogy znovu zakázal. Byly z toho dvě opiové války, první s Británii v letech 1834-1843, druhá s Brity a Francouzy 1856-1860.
•
Fenomen kouření tabáku nebyl evropskému starověku znám. Hérodotos sice o Skythech praví, že se nemyli ve vodě, ale v kouři z konopí, cannabis (viz poznámku o hrobu pod heslem nábytek) a staří lékaři doporučovali v některých případech vdechování kouře z léčivých rostlin, zpráv o kouření jako běžného jevu nemáme.
V bohaté výbavě skythského hrobu ze čtvrtého či třetího století v kurganu Aržan 2 v republice Tuva v sibiřské části Ruské federace archeologové nedávno nalezli kouřovou misku s hromádkou semínek a plodů konopí a máku. Gáiova třetí manželka Caesonia mu dávala nápoje lásky, po nichž tři dny nespal, měl přeludy a blouznil. Ačkoli to není řečeno explicitně, žádná starověká informace nehovoří přímo o užívání drog, zdá se, že pološílený Caligula bral opiáty.
Věštci a věštkyně Hellénů vdechovali bylinné kouře či výpary, ale tabák neznali. Evropané se poprvé setkali s kouřícími indiány 6. listopadu 1492 na slavné výpravě Kryštofa Kolumba. První Evropan, kdo si „zapálil“ byl jistý Ramon Pane roku 1497. Zvyk kouřit tabák do Evropy přivezl a doma v Alicante praktikoval Rodrigo de Jerez. Za to ho křesťanští soudcové, inquisice, odsoudila na deset let do vězení. Ovšem už 1519 dovezl do Španělska první sazenice tabáku do Evropy královský úředník Oviedo a v průběhu 16. století se semínka tabáku rozšířila po celé západní Evropě.
Formou kouření bylo spalování tabáku v dýmkách či balení doutníků, od 17. století šňupání, od dob francouzské revoluce doutníčky. Do té doby šlechta šňupala, lid kouřil doutníčky, cigarillos: dnes je to díky ceně spíše opačně. První cigaretu, tabák zabalený do papíru na zabalování střelného prachu, vyrobil egyptský voják ve válce s Turky roku 1832. V krymské válce turečtí vojáci kouřili běžně cigarety (ruské papirosy udržely jejich podobu) a zvyk převzali britští spojenci. Roku 1856 rozjel v anglickém Walworthu jistý Robert Golag první továrnu na cigarety.
Narmada, viz Narbada
Narnia, m. v Umbrii, před dobytí Římany Nequinum, dn. Narni§ 299
národní, povstání, viz pod sociální
národovectví, nacionalismus, chauvinismus/šovinismus, výrazy pro větší část lidských dějin před érou romantismu neznámé, třebaže v dílčích projevech jsou našinectví a xenofobie prastaré. Ačkoli byl hellénismus dobou universálních říší, universalismu v myšlení, první světovou hospodářskou globalisací v pravém slova smyslu, zároveň vznikl prostor pro posílení lokálního charakteru tradičních ethnických státních útvarů např. v Anatolii a Levantě. Srov. dějiny Kommágény (chetitské?), Kiliků, Bíthýnů, Thráků, Římanů, Arabů, Židů etc.
Vlastní národ. v dnešním slova smyslu se vynořilo s parlamentní demokracií a souvisí s francouzskou revolucí a její kontrarevolucí: kdo se postavil proti revoluci, byl zrádce národa, protože zrazoval revoluci. Jakmile zmizela kategorie „poddanství“ a objevilo se „občanství“ národního státu, přišlo národovectví. Hranice mezi vlastenectvím, patriotismem, tedy odvěkým projevem „občanství“, bývá často nezřetelná. Míra a únosnost jeho agresivity okolím bývá různá, měřítka bývají různá a co se toleruje například v anglosaském světě a Francii nebývá tolerováno například v poválečném Německu.
Ve střední Evropě „národní“ znamenalo v duchu roku 1848 tolik co protifeudální, pokrokové, liberální a protipartikulární. Po vyhlášení Německé říše tolik co protiinternacionální, přešlo jakoby zleva doprava.
O prvním „národovectví“ viz pod patriotismus.
Nasamónové, libyjský kmen na východním pobřeží Syrty§ 67
nasárá, viz křesťanství
nasárim, nassórajové, nassrájové, nasárénové, viz Iésús Chréstos
Nasecheperensechmet, wezír§ 664
Nasibina, viz Nisibis
Násos, tj. Ostrov, hrad u Oiniand§ 212
Nasr Juha'min z Hamdánu, k. Sabajů§ 109
Nastesen z Napat, k.§ 300
Natak-amani z Meroé, k.§ 10
Nauklos z Athén, levoboček Kodrův, posílil kolonisty na Teu§ 650
naukrárie, v Athénách nejmenší územní jednotka a občanská družstva na stavbu válečných lodí; v čele společenství stál naukráros (od naus, loď)§ 508
Naukrátis, m. v západní části Delty na kanóbském ramenu u Sají§ 749, 664, 611, 568, 331, 68
Centrum hellénského živlu v předalexandrijské době. Založeno roku 749 Míléťany mělo „federální“ emporion a Hellénion s chrámy Dioskúrů, Apollóna, Héry a Afrodíty. Přes N. musel povinně jít veškerý obchod Hellénů s Egyptem, obchodníci měli exteritoriální právo (jakási businessmanská polis) a m. vedle businessu proslulo sexem na prodej. Osadníci pocházeli původně z Mílétu, Samu, Chiu, Teu, Fókaie, Klázomen (to vše Iónové), z Rhodu, Aigíny, Knidu, Halikarnássu a Fasélidy (to vše Dórové) a z aiolské Mytilény. Z Egypta putovalo do Egeidy papyrus (na psaní a lana), alabastr, fajáns, obilí a plátno, do faraonova království připlouvali žoldnéři, stavební dřevo, olivový olej, víno, šperky a stříbro (z kterého by se dali platit žoldnéři). Výhody Naukrátidy vydržely Hellénům i po roku 525.
„Sesterskou“ osadou N. bylo 100 km severně u Kanóbu, dn. Abúkíru, položené Hérákleion (eg. Thónis), emporion kolem Héráklova chrámu u eg. osady Menúthis (s kdysi slavnými Sarápeiem a Íseiem), od snad 7. st. n. l. po zemětřesení pod hladinou moře. Menúthis (srov. Menúthias-Zanzibar) a Hérákleion byly v hellénismu zřejmě součástí Kanóbu.
Naulochos, mí. na severovýchodním pobřeží Sicílie u Messány, dn. Spadaforo§ 36
naumachia, námořní bitva, naumachie, umělé místo pro konání námořní bitvy; u Tiberu dal Domitiánus vykopat nádrž, obestavět ji sedadly a pořádal tam námořní bitvy, návále proelium (ostatně téměř jediná činnost římského námořnictva do konce starověku). Později bylo jejího kamene použito k dobudování circu maximu, když po obou stranách vyhořel, viz circus maximus. Srov. pod gladiátoři.
O největší naumachii vůbec, kterou uspořádal císař Claudius na Fúcinském jezeru, viz pod Marsové a hry.
Naupáktos, m. v Ozolské Lokridě, středověké Lepanto§ 460, 459, 431, 429, 428, 426, 425, 430, 413, 405, 401, 338, 217, 212, 207, 206, 200, 193, 191
Naupliá, m. v Argolidě§ 700, 417
Nausiás z Athén§ arch. 115
Nausiklés z Athén, strat.§ 352
Nausigenés z Athén§ arch. 368
Nausimachos z Athén§ = Lýsimachos z Athén
Nausiníkos z Athén§ arch. 378
Nautaka (pl.), m. v Sogdiáně§ 328
C. Nautius Rutilus§ 1. cos. 475 a 458; 2. cos. 287
Sp. Nautius Rutilus§ 1. cos. 488; 2. cos. 316
Sp. (C.?) Nautius Rutilus§ cos. 411
Naxos, ost. v Kykladách§ 648, 551, 546, 541, 532, 517, 501, 500, 491, 467, 447, 453, 376, 362
Původně se prý jmenoval Strongylé a žili na něm Thrákové. Dalším jménem, a básnicky, byl Día. Vypudilo je sucho a přišli Kárové, jejichž král se jmenoval Naxos, jak praví jeden ze starých pramenů. Později s krétskou osadou, jedno z center mykénské kultury. Kolonisováno Ióny z Athén pod Archetímem a Teuklem či Téleklem koncem 11. století. Těsně před perskými válkami byl schopen postavit do pole osm tisíc hoplítů a vydržoval jednu z nejsilnějších flotil v Kykladách. Město a chrámy vypálili roku 490 Peršané. Ostrov vynikal vedle Paru jako velká tvůrčí dílna v začátcích hellénského sochařství. Byzés z Naxu vynalezl mramorové střešní tašky.
Naxos, m. na východní Sicílii, dn. ruiny u C. Schiso§ 741, 735, 498, 476, 425, 415, 403, 358, 728
Názara (sg.), Názareth (nesklon.), ves u hl. m. Galilaje Sepfóris, viz Iésús
Neai, „Dívky“, pusté ost. před Lémnem§ 72
Neaichmos z Athén§ arch. 320
Neandreia, m. v Tróadě§ 307
Neápolis, m. v Kampánii, pův. hell. Parthenopé, dn. Napoli, srov. také Palaiopolis§ 754, 327, 325, 280, 216, 248, 110, 102, 80, 73, 50, 40
Za císařství byla posledním městem v Itálii, jehož jednacím jazykem byla řečtina. Neápolské slavnosti se jmenovaly sebasteje, tedy augústálie.
Neápolis, m. v Africe, později řím. Leptis Magna v dn. LAR, západně od mysu Trikeron či Kefalai, Cephalae, dn. lokalita Labda/Lebda u mysu Misuráta nedaleko města al-Chums (Choms/ital. Homs)§ 203-202, 148, 46
Leptis s převážně púnským obyvatelstvem se stala roku c. 108 n. l. římskou kolonií, pocházel odtud císař L. Septimius Sevérus (193 – 211), součást svazku Tripolitanie s Oeou a Sábrathou, arab. Sabráta.
Neápolis, jiné m. v Africe v Býzakiu, dn. TN§ 148
Neápolis, čtvrť v Syrákúsách§ 212
Neápolis, m. na Eufrátu, Bitra, jižní okraj satrapie Mesopotamiá s brodem a cestou na kanál Narmalcha a Seleukeji Tigridskou. Lodní most zničen roku 580 Peršany§ není v textu
Neápolis v Palaistíně, starý Síchem/Šechem v Samareji, po r. 67 n. l. Flávia Neápolis, dn. Náb(u)lus (to již z Neápolis)§ není v textu
Neápolis, dř. Daton, dn. Kavalla, osada Thasských založená kolem roku 650, není v CSD
Nearchos z Attiky, hrnčíř černofigurální keramiky§ 550
Nearchos z Eley, tyr.§ 490
Nearchos z Látónu na Krétě, Alexandrův nauarchos§ 360, 334, 331, 330, 326 - 323, 317, 316, 312
Nebra, viz matematika
Nefaarud, řec. Neferités, jméno eg. králů:§
Nefaarud I.§ 399, 393
Nefaarud II.§ 380
Neferdžedneferibre, wezír§ 570
Neferis, lokalita u dn. Džabal Resas na jih od Karthága v TN§ 147
Negova, Negau, m. kdysi ve Štýrsku, dnes ve Slovinsku u obce Lenart u Mariboru, viz též rúnové písmo, rúna a Harigastův nápis na helmě§ 100
Negrána, mí. v severním Jemenu ve Wádí Nejrán§ 24
negus, neguš, viz nagasi
Nehemíá(s) z Iúdy, ethnarcha a per. místodržitel§ 458, 455, 433
Snedžemibré Nechtharebhe, řec. Nektanebés, -is, -os II., k. Egypta§ 361, 358, 354, 343
Cheperkaré Nechtnebof, řec. Nektanebés, -is, -os I., k. Egypta ze Sebennytu (Thebnúte)§ 380, 378, 374, 373, 363
Neferkaré§ = Peftdžanawejbast
Neileós z Athén, syn posl. ath. krále Kodra; srov. Néleus§ 650
Neilos, lat. Nilus (ze semit. kořene nahal, říční údolí), Delta Nilu, prameny§ 610, 462, 332, 321, 306, 280, 279, 197, 186, 117, 47, 24
Egypt. Hopej, Hapi (personifikovaná řeka), Iteru ,kopt. Iaro, Piaro (vždy: „řeka“), Ar či Aur a starší Kem, Kemi, „Černý, Temný“, arab. Bahr an-Níl, Nahr an-Níl, nejdelší řeka světa; druhým řeckým jménem od dob Homérových pro Nil je „ho Aigyptos“ (mask.), na rozdíl od „hé Aig.“, fem., Egypt, země.
Neitokret, řec. Nitókris, jména dvou velekněžek Ammónova kultu v eg. Thébách§ 720
nejmenší z lidí, viz pod trpaslíci
Nektanebés, -is, -os I.§ = Cheperkaré Nechtnebof
Nektanebés, -is, -os II.§ = Snedžemibré Nechtharebhe
Nekó, jméno eg. králů, řec. Nechos, Nechós, Nekós, ass. a bab. Nikkú:§
Nekó I.§ 666, 664
Nekó II.§ 610 - 608, 605, 601, 595, 280
Néleus z Pylu, srov. Neileós; podle Athéňanů oikistés Mílétu§ 650
Néliá, obec Thessalii§ 293
Nelson, Horatio, admirál, viz Kanóbos
Nemausum či Nemausus, viz Volkové
Nemea, m. v Argolidě, nemejské hry (viz hry)§ 776, 573, 532, 418, 394, 362, 315, 353, 235, 225, 217, 209, 197, 195, 68
Německo, novověký federativní stát na území starověké Germánie, viz tam a viz spolkové země§ 775, 404
Nemesis, bohyně§ 432
Nemetové, suébský kmen v Belgické Gallii v okolí dn. Speyer - Špýru§ 58
Németti-Enlil, jméno babylónských hradeb, „Opora Ellilova“§ 626
L. Nemisius Circeus, praetor Latinského spolku§ 341
Nennísowet§ viz Hérákleopolis
Neobúlé, d. Lykambova, o níž se marně ucházel Archilochos§ 648
Neofrón ze Sikyónu, tragik a filolog§ 350
neodámódeis, bývalí heilóti, sociální skupina ve Spartě§ 397
Neokaisareia v Pontu, předtím Kabeira§ = Kabeira
Neogenés z Hestií, tyrannos§ 377
Neoklés z Frear v Attice, o. Themistokleův§ 524
Neoklés z Gargéttu (athén. démos), o. Epikúrův§ 324, 323
neókoros, viz pod bůh, božství smrtelníků
Neoláos, b. usurpátora Molóna a Alexandra§ 221, 220
Neón z Théb, dva thébští předáci§ 1. 172, 167, syn Brachyllův; 2. 222, o. Brachyllův
Neoptolemos, jméno épeirských králů:§
Neoptolemos I., o. Arryby a Olympiady§ 370, 359, 357, 343
Neoptolemos II., syn Alexandra I. s Kleopatrou (III.) Makedonskou§ 330, 323, 321, 322, 317, 307, 302, 296
Neoptolemos z Makedonie (?)§ 323, 321, satrapa Armenie
Neoptolemos z Paria alias Glossografos, učený básník§ 300
Neoptolemos, vojevůdce Mithridáta VI.§ 88
Nepál, země na Indickém subkontinentu§ 483, 250
Nepet, m. v Núbii, viz Napata
Nepete, Nepeta, Nepita, Nepet, nebo Nepe, m. v Etrúrii, dn. Nepi§ 386, 383
nepokoje, viz sociální n.
Nequinum, viz Narnia
Néréis, d. Pyrrha II. ?peirského§ 233, 215
Nergal-šarra-usur, hebr. Neriglissar, k. v Babylónu§ 560, 557, 556
Nergal-ušézib, ass. Šuzub, k. v Babylónu§ 694, 693
Neriglissar§ = Nergal-šarra-usur
Neró, císař (N. sabínsky silný, důrazný)§ = Neró Claudius Caesar
nerónea, -iána, viz pod hry a v příloze Bohové a jejich svátky
Neróniás§ = Chalkis pod Libanem
Nerviové, kelt. kmen v Belgické Gallii v dn. jižní Belgii, po krátké válce s Caesarem, vedeni Boduognátem, ze 60 tisíc bojeschopných zbylo asi 500 mužů. Sídel. m. jejich potomků bylo Bagacum, dn. Bavay na hranicích s Belgií, městem od Augústa v letech ,6 až 13 n. l.§ 57, 54, 53
Nesactium, sídelní m. Istrů, dnes zbytky u vsi Vižače u Puly; vyvráceno Slovany§ 177
Nesbanenbdžed, řec. Smendés, trůn. jm. Hedžchéperré, k. XXI. eg. dynastie§ 770
Nésiótés z Athén, sochař§ 514, 477
Nésiótai, Nésióti, koinon tón Nésiótón, Ostrované, spolek Ostrovanů; srov. i pod Kyklady apod., federativní státní útvar v Egejském moři§ 339, 323, 315, 308, 286, 275, 253
Nesipaqašutej I., wezír§ 730
Nesipaqašutej II., wezír§ 730
Nesipaqašutej III., wezír§ 730
Nesmen I., wezír, s. Harsieseův§ 730
Nesmen II., wezír, s. Chamhórův § 730
Nésos, „ostrov“, ost. v souostroví Hekatonnésoi (?100 ostrovů?)§ 333
Nespamedu, wezír§ 730
Nestór, achajský k. v Pylu a okolí§ 425
Nestorios, nestoriáni, viz Assyrie, Assyřané
Nestis, sicilská vodní bohyně zmiňovaná Empedoklem, není v CSD
Nestos či Nessos, ř. v Thrákii, tvořící klasické východní hranice Makedonie, dnes stejnojmenná ř. se v BG jmenuje Mesta§ 286, 281, 240, 148
Néton, m. jižně od Syrákús, patřící do státu Syrákúsanů; lat. Nétum, dnešní Noto§ 275
netopýři, jedlí§ 268
Netze, ř.§ = Notec
nevěra manželská, cizoložství, a z ní plynoucí peněžitý trest, v Římě, srov. rozsáhleji pod žena§ 295
První člověk, který potrestal cizoložství, byl Argejec Hyéttos, který zabil Arisbantova syna Molúra, když ho přistihnul u své choti. Hyéttos utekl pak do Boiótie k Orchomenovi, synovi Minyovu, a ten mu dal kus své země (město Hyéttos).
Na rozdíl od panenských Vestálek (srov. roky 483, 337 či 114) bývala věrnost vdaných římských žen trestána méně krutě. Roku 295 bylo např. pro cizoložnictví odsouzeno několik manželek k peněžitým pokutám, za něž pak byla pořízena stavba Venušina (sic!) chrámu u Circu
nezaměstnanost, viz ceny, obilí
nezvěstní, králové a vojevůdci§ 480, 47
Nibelungové, viz pod Germáni
Nice§ = Níkaia u Massalie
Nícer, dn. ř. Neckar, viz pod přesídlení
Nicosia, Nikosia (novořec.)§ viz Ledroi
Nidíntu-Bél I.§ = Nabû-kudurrí-usur III.
Nidíntu-Bél II.§ = Nabû-kudurrí-usur IV.
Nidíntu-Bél, o. Šamaš-barakku§ 414
Níger, řec. Nígir, (není v textu) dn. Niger, řeka v západ. Africe, obyvatele kolem řeky nazývali staří geógrafové Nígrítai, Nígrítae, součást Aithiopů, tj. černoši (odtud pochází hanlivé „negr/nigr“)
P. Nigidius Figulus, novopýthagorejský filosof a pompéjovec§ 98, 45
Níkagorás z Messénie, alexandrijský dvorní udavač§ 219
Níkaia, jméno makedonských královen:§
Níkaia I.§ 323 - 321, 300, 283, d. Antipatrova, manž. Perdikkova a Lýsimachova
Níkaia II.§ 272, 244, 243, 192, manž. Alexandra VII.
Níkaia na Hydaspu, m. v dn. PAK§ 326
Níkaia v Bíthýnii, dříve Olbiá a Antigoneia, dn. Iznik v TR, od roku 1080 hlavní město Sulejmanova sultanátu Rúm§ 307, 289, 275,150, 149, 116, 112, 85, 35
Níkaia, pevnost u Thermopyl v Lokridě Opúntské§ 198
Níkaia, m. u Massalie, dnešní Nice, Nizza § 600, 154
Níkainétos z Abdér, autor epyllií a epigramů§ 250
Níkandros, pirát ve službách Antiocha iii.§ 190
Níkandros z Aitólie, strat. a protiřímský politik§ 193, 191 - 189, 184, 177, 176, 170,
Níkandros z Athén§ arch. 41
Níkandros z Kolofónu, lékař a farmaceut§ 200
Níkandros ze Sparty, o. Theopompův§ 739
Níkánór z Makedonie (gen. –oros)§ 1. 333, o. Balakra. 2. 327, 326, satrapa Indie I.; 3. 322, 321, 316, 312, 311, satrapa Kappadokie; 4. 319 - 317, přítel Kassandrův; 5. 317, b. Kassandrův; 6. 320, vojevůdce Ptolemaia I.
Níkánór, seleukovští hodnostáři§ 1. 292 a viz pod Mesopotamia, satrapa Horních satrapií a zakladatel např. Antiocheje-Edessy a Dúra-Európos. 2. 223, stratégos; 3. 166, 161, stratégos
Níkánór ze Stageiry, frúrarchos makedonské posádky v Athénách§ 229
Níkarchos z Orchy§ = Anu-uballit z Uruku
Níkarchos, seleukovský stratégos§ 217
Níkasiás z Opúntu§ 500 (Ol.)
Níkásipolis, Níkésipolis, z thessalských z Fer, manž. Filippa II.§ 316, 294, 337
Níkátór z Kýrény, gen. -ora§ = ?daios z Kýrény
Níkátoris na Eufrátu, m. v Mesopotámii u Európu, založeno Seleukem Níkátorem§ 301
Níké, bohyně§ 560, 450
Níkéforeia, hry v Pergamu§ 776
Níkéforion, též Kalliníkon na soutoku Balíchu s Eufrátem, též Kalliníkopolis, lar. Nícéphorium, m. v Mesopotamii, dn. ar-Raqqa v SYR§ 244, 54
Jméno má prý od toho, že zde kdysi v diadošských válkách zvítězil Seleukos Níkátór (jiné zdroje hovoří o Alexandrovi). Hellénský charakter mělo ještě v době Crassova tažení. Jméno Kalliníkon dostalo město za císaře Galliéna 253-268 prý na počest sofisty Callinica Sutoria/Kalliníka Sútória („Vítězslav Švec“), který sepsal dějiny Alexandra Velikého a zde byl zavražděn. Zřejmě to však bylo jen předměstí Níkéforia a vzniklo asi dvojměstí. Roku 542 ho rozbořil Chosroés, Iústiniánus dal opravit jen Kalliníkon, od roku 639 v arabském kalifátu. Byl tu křesťanský klášter Mar Zakkaj s oborou se zvěří. Arabové lokalitám říkali Raqqa, Černá/Spálená a Kalliníku Bajdá/Bílá.
Jiné N. bylo u Edessy a později se jmenovalo Kónstantíné.
Níkératos z Athén§ 1. 427, o. Níkiův; 2. 404, s. Níkiův
Níkératos z Borysthenu, strat.§ 100
Níkésipolis§ = Níkásipolis
Níkétés z Athén§ 1. arch. 332; 2. arch. 225; 3. arch. 84
Níkiás z Athén§ 1. 437, o. Hagnónův; 2. 427 - 425, 421, 419, 417, 415 - 413, 404, syn Níkératův; 3. arch. 296; 4. arch. 282; 5. arch. 266; 6. arch. 124; 7. arch. 10
Níkiás z Acháie, strat.§ 209, 208
Nikiás z Baktrie, k.§ 95, 85
Nikiás z Kou, tyrannos§ 41, 33
Níkiás z Makedonie, Perseův dvořan§169
Níkiův mír§ 421, 414
Nikkú, ass.§ Nekó
Níkodámos z Aitólie, stratégos§ 189
Níkodámos ze Sparty§ 104 (Ol.)
Níkodémos z Athén§ 1. arch. 483; 2. arch. 122
Níkodóros z Athén§ arch. 314
Níkodromos z Aigíny, proathénský politik§ 491
Níkofanés z Megalopole, achájský vyjednavač§ 226, 225
Níkofémos z Athén§ 1. 393; 2. arch. 361
Níkofón z Athén§ arch. 200
Níkocharés z Athén, komický básník§ 400
Níkoklés z Athén§ 1. z prokassandrovské strany, 318; 2. arch. 302
Níkoklés z Pafu, k.§ 323, 309
Níkoklés ze Salamíny na Kypru, k.§ 374, 361
Níkoklés ze Sikyónu, tyrannos§ 252, 251
Níkokratés z Athén§ arch. 333
Níkokratés ze Skotússy, tágos Thessalů§ 182
Níkokreón ze Salamíny na Kypru, k.§ 340, 332, 321, 313 - 310
Níkoláos z Aitólie§ 1. loupežník a bohatec, 253; 2. ptolemajovský vojevůdce, 219-218
Níkoláos z Damasku, filosof, historik a diplomat§ 64
Níkoláos z Makedonie, o. satrapy Amynty§ 328
Níkoláeia, hry a slavnosti založení Níkoláem Aitólským na svou počest§ 253
Níkolochos z Rhodu, skeptik§ 230
Níkomachos z Athén§ 1. arch. 341; 2. arch. 134
Níkomachos z Filadelfie v Lýdii§ 108 (Ol.)
Níkomachos, vojevůdce Pyrrha I.§ 277
Níkomédeia v Propontidě (Bíthýnii), do ní převedeni obyvatelé Astaku; sídel. m. království, později sídelní m. císaře Diocletiána, dn. Izmit v TR; hrozné zemětřesení, viz tam§ 711, 315, 264, 230, 85, 35
Níkomédés ze Sparty, poručník Pleistanaktův§ 458, 457, 445
Níkomédés, jméno králů Bíthýnů:§
Níkomédés I.§ 280 - 275, 264, 246, 220, syn Zipoita I.
Níkomédés II. Epifanés§ 167, 149, 132, 108, 107, 102, 100, 98, 96, 95, syn Prúsiy II.
Níkomédés III. Euergetés Filopatór§ 95, 90 - 88, 85, 81, 74
Níkomédés IV. Filopatór§ = Sókratés
Níkomédés V.§ 95, 74, 47, snad identický s Lykomédem z Bíthýnie, viz tam; syn Níkoméda III.
Níkón z Athén§ arch. 379
Níkón z Boiótie§ boiótarchos 208 či 207
Níkón z Tarentu, vůdce prokartháginské strany§ 213, 209
Níkónidés z Thessalie, odborník přes technologii dobývání měst, poliorkétik§ 73
Níkopolis v ?peiru§ = Aktion
Níkopolis v Amánu§ snad = Zinçirli
Níkopolis v Armenii (jméno prý od toho, že zde kdysi v diadošských válkách zvítězil Seleukos Níkátór)§ = Dasteira na Eufrátu
Níkopolis v Palaistíně§ = Ammaus
Níkopolis u Isského zálivu, není zřejmě totožná s Amánskou, místo vítězství Alexandra Velikého nad Dáreiem III, dn. Islachíja, není v CSD. Nalezen nápis dotvrzující, že to byla polis: „hé búlé kai ho démos alexandron filippú…“.
Níkorontés, kelt. vrah vůdce Lúsítánů Viriatha§ 139
Níkósi᧠viz Ledroi
Níkosthenés z Athén§ 1. hrnčíř-umělec černofigurální techniky, 540, 530; 2. arch. 167
Níkostratos z Athén§ 1. 427; 2. 388, syn Aristofanův, autor komédií; 3. arch. 295; 4. arch. 7
Níkostratos z Acháie, strat.§ 198, 197
Níkostratos z Trichonia v Aitólii, loupežící předák§ 220
Níkostratos z Argu, velitel žoldnéřů v per. službách v Egyptě§ 343
Níkotelés z Athén§ arch. 391
Nimlot, jméno eg.-libyjských aristokratů-veleknězů:§ 1. 770, o. Takelotha III.; 2. 745, kněz v Hermopoli
Nimrud, viz Kalchu
Nimrud dag, viz pod Antiochos I. Kommágénský a Kommágéné
Ninive, ass. Ninua, m. sídelní Assyřanů, řec. Nínos, lat. Ninus či Ninivé, Nínívé, novozákon. řečt. Nineui, tur. Kujundžik, arab. Níniwá, vlastně stará část moderního Mosulu, al-Mausíl§ 653, 649, 612
Nínos mělo hellénskou polis, jejíž jméno ale neznáme. Z fragmentu jedné dedikace z prvního století n. l. víme, že její nejvyšší úředník byl „Apollónios, stratégos kai epistatés tés poleós“. Možná v té době stejné poměry jako v Dúra-Európos a osada/město bylo arabisováno.
Ninnius Celer, plebejský rod původem z Kampánie
Pácuvius Ninnius Celer z Capuy, magnát, b. Stheneův§ 216
Stheneus Ninnius Celer z Capuy, b. Pácuviův§ 216
Nippur, m. ve střední Babylónii s Enlilovým chrámovým komplexem Ekur, sídlo sumerské a akkadské amfiktyonie; arab. Nuffar§ 694, 693, 626, 623, 587
Ninos§ = Nan(n)á (?)
Nísaia, přístav a pevnost Megarských§ 570, 446, 424
Nisibis, Nasibis, Nesibis, stará Nasibina, hl. město státu Katmuchu, pak hl. m. aram. Chanigalbat, řec. Antiocheia v Mygdonii§ 221-220, 166, 68, 63, 1 n. l., 681, 612
Z Antiocheje-Nisibis pocházel stoik Apollofanés a Farnúchos, autor perských dějin.
Nísos z Makedonie, syn Alketův§ 312
Nistasen, Nastasen, k. Meroé§ 340
Nitétis z Egypta, manž. Kýra II.§ 530
Nitókris z Babylónu, manž. Nabu-kudurrí-usura II. a podle jiných m. Nabonidova, vlastním jménem Adad-guppí§ 605
Nitókris z Egypta§ viz Neitokret
Nitriótés (nomos)§ = Gynaikopolítés nomos
Nizza§ = Níkaia u Massalie
Nóla, řec. Nóla, m. v Kampánii§ 313, 216, 215, 214, 198, 90, 82, 73, 63
Nomadiá, řec.§ viz Numidie
nomos, nomarchos, v Egyptě, správní okres a nejvyšší úředník král. správy v nomu, eg. sepatu§ 331
No Amon, eg.§ = Thébai
nómenclátor, viz otroci
Nómentum, m. v Latiu, dn. La Mentana§ 338
nomografové, v Aitólii; obec. v hellénském světě lidé pověření sepsáním zákonů, zákonodárci§ 205
L. Nónius Asprenás§ cos. suff. 36
Nonnos z Pánopole, viz pod hostiny
Nóra (pl.), pozd. Néroassos, pevnost na kappadocko-lykáonských hranicích§ 320, 319
Norba, m. v Latiu, dn. Norma§ 492
C. Norbánus§ cos. 83
C. Norbánus Flaccus§ 1. cos. 38; 2. cos. 24
Nor Bajazet, viz Chaldíni
Nordická liga§ = Severní liga
Nóréiá, m. v Nóriku, sídelní m. Taurisků, dn. Neumarkt ve Štýrsku§ 113
Nóricum, Nórikum, země a provincie, zhruba dnešní Rakousko§ 170, 114, 113, 60, 16
Původní historičtí obyvatelé byli Keltové možná pod illyrským vlivem, jejichž sluneční kult Beal, Bélénus se z N. rozšířil do celé východní části Alp a býval později ztotožňován s Apollónem.
Třináct kelt. kmenů se kolem roku 190 spojilo do jednoho království s voleným králem. Jedním z sídel osvědčujících kultovní původ lokality, je zřejmě Linz, č. Linec, z pozdněřímského Lentia, pocházející z keltského lentos, ohnutý, povolný.
Norma, viz Norba
Norsko, skandinávský středo- a novověký stát§ 150
Nortia, Nevortia, viz Volsinií
nosítka, viz móda
Nossis z Epizefýrských Loker, autorka epigrammů§ 300
nótae Tiróniae§ viz těsnopis
Notea, něm. Netze, ř. v Polsku, přítok Warty§ 150
Notion, mí. a přístav Kolofónu§ 650, 427, 407, 190
Notú keras, Notúkeras, viz Somálsko a objevy
novela, román, povídka, růžová knihovna, "liebesromány/love stories", pornografie:
Příběhy, kuriosní osudy lidí plné zvratů, osobní vyprávění mnohdy až fantastické nebyly starověkým literaturám cizí. Helléni nazývali takovou literaturu plasma, plasmatikon, fikce, smyšlený příběh, ale také drama, dramatikon, historiá, diegéma, syntagma, tedy příběh, historka, povídání. Teprve doba moderní začala rozlišovat mezi delší a bohatší vypravěčskou fikcí románem a kratšími s jednodušší scénou novelou (od ital. novella, novinka) a povídkou.
Své počátky má vyprávění v literatuře egyptské (např. Sinuhet, cestopis Wenamunův z roku 1091-1090 atd.). Zřejmě z 5. století je aramajská verse románu“ o učenci/ummiánu Aba-Enlil-dari, jemuž Aramajové říkali Achíkar, tajemníkovi či vesírovi assyrských králů Sîn-achché-eríby a Aššur-acha-iddina (uchováno aram. na papyru z Elefantíny, později několikajazyčné verse).
Achíkar (též Haiqar, Achiachar) byl bohatý a mocný, měl šedesát žen, ale žádného dědice. Adoptoval synovce Nadána (v hebr. versi Nádaba), dává mu rady do života, průpovědi a moudra. Synovec se však proti němu spiknul, chtěl ho zabít a zemřel ve vězení.
Průpovídky přešly mimo jiné do sbírek Aisopových bajek a později do Tisíce a jedné noci. Řecká verse se neobjevila, srov. pod Démokritos (školy, překlady).
Přesto vlastní literární žánr našich samostatných úzce pojatých „novel“ měl starý věk zaveden až od hellénismu. Novely byly většinou součástí rozsáhlejších děl, většinou historických, kam byly vkládány pro zpestření faktografických údajů.
První novely, pokud nechceme uvažovat o vypravováních Odysseových v Homérově epu, jsou v díle Hérodotově (srov. např. vložené příběhy o Kroisovi, Gýgově prstenu, o Polykratovi Samském atd.). Novelistický ráz zřejmě měly příběhy, kterými prokládal své spisy o Persii a Indii lékař Ktésiás z Knidu. Díla jsou známa převážně jen z citací u jiných autorů.
Podle nich lze usoudit, že i někteří další, především hellénističtí historici, zpestřovali svá díla novelistickými vsuvkami. Tak z historického díla Charéta z Mytilény, vrchního ceremoniáře Alexandrova, se zachovala téměř jen právě jedna taková povídka. Jako válečný zajatec se do Říma roku 73 dostal Parthenios z Níkáie, básník a mj. později i učitel Vergiliův. Jeho básnické dílo se nedochovalo, dochováno je však prosaické dílko Erótika pathémata, „Milostné strasti“.
První známou, nicméně nezachovanou sbírku novel Mílésiaka v sedmi knihách ale měl kolem roku 100 sestavit Aristeidés z Mílétu. Stala se velmi oblíbenou a dočkala se brzkého překladu do latiny, který pořídil L. Cornelius Sisenna pod názvem Mílésia, „Mílétské příběhy“. Název se pak stal pojmem pro milostné (erótické) příběhy vůbec.
Středověké trojské kroniky navazují nikoli přímo na Homéra, ale na Daréta z Frygie (či přímo z Troje) z 1. st. n. l., resp. na latinskou versi jeho Historie záhuby Troje. L. Septimius ve 4. st. n. l. přeložil do latiny neznámý text o válce, údajně z pera Diktyda Krétského, pocházející snad z 1. st.
Vznik vlastní realistické novely možná patří až do doby pozdější, např. Petronius Arbiter se Satyrikonem v 1. století n. l., později Apuleius z Madaury v Africe s Metamorfosami neboli Zlatým oslem, Asinus aureus (124 - c. 180 n. l.) atd. Ovšem obecně se předpokládá, že oba římští autoři vycházeli ze starších hellénistických předloh. Z dochovaných římských historiků používal novelistických vsuvek T. Livius, převyprávění příběhu zahrnul i Diodóros Sicilský.
Dnešní románový žánr klasický hellénský svět nepěstoval a samo označení pro vyprávění v prose pochází až ze 13. století n. l. (slovo znamená „psáno latinsky“, linguá Rómáná). Snad nejstarším dílem tohoto druhu byla Kyrúpaidiá, O Kýrově výchově Xenofónta Athénského, nebo jeho popis dobrodružné výpravy žoldnéřů napříč perskou říší a mezi kavkazskými barbary, Anabasis.
Cestopisný utopický román Euhémera ze sicilské Messány, který byl nějaký čas ve službách krále Kassandra, Hierá anagrafé, tj. Posvátný nápis, známe jen z citátů u jiných autorů. Byl velmi populární u Římanů (do latiny přeloženo Q. Enniem jako Sacra historia). Euhémeros vykládal mj. vznik bohů jako přerod slávy vynikajících mužů do podoby nesmrtelnosti (euhémerismus).
Z románu (?) ve své době váženého historika a řečníka Theopompa z Chiu O městu Bojovném a Zbožném se uchoval zlomeček. Hekataios z Abdér n. Teu sepsal někdy ve 3. st. čtení o Hyperborejích.
Dalším nám známým románem byla opět utopie, a to syrského autora Iambúla ze 3. století (popř. z hellénismu ze 3. – 1. st.; asi Arab píšící řecky), jehož dílo Sluneční ostrovy ale známe jen ze stručného výtahu u Diodóra. Byl-li z hellénistické éry, zřejmě ovlivnil několik povstání otroků nebo právě zotročených lidí ve 2. století, srov. sluneční stát Aristoníkův v Pergamu.
Jiný Arab Iamblichos ve 2. st. n. l. sepsal Babylónské příběhy, Babylóniaka, z nichž rovněž známe jen zlomečky.
Z pravděpodobně hellénistických titulů Chioné, Sněhurka, Kalligoné s příběhem ze Skythie či Sarmatie a ze satyrického románu Ioláos se zachovaly také pouze zlomky. Ioláos mohl přitom být předlohou pro Petroniův Satyricon.
Ze 2. st. n. l. se pod jménem P. Hordenia/Hordeonia Lolliána z Efesu zachovaly zřejmě až moderně krvavé Foinícké příběhy, Foiníkika. Známý zlomek líčí lidskou oběť v jakémsi divokém kultu nilských búkolů, v němž kněz zabije chlapce a jeho osmažené a rozporcované srdce ochutnávají nově zasvěcovaní do lupičské komunity; následuje skupinový sex.
Nejstarších zachovaným dílem je anonymní milostný román o Ninovi a Semiramidě ze 2. nebo 1. století, známý jen ze zlomků, dtto román o Sesonchósidovi (ze 3. st. n. l.). Anonymní zlomeček titulu Nektanebův sen byl možná překladem z egyptštiny do řečtiny.
Jiným erótickým románem, podle dnešních vymezení románem milostným, byl Charitónův příběh o Chairétovi a Kallirrhoé z 1. st. n. l. (možná však již z hellénismu), vedle Xenofótova spisku nejlépe uchovaný text z této branže. Lehká četba byla nesmírně oblíbena kdysi jako nyní a lehké pasáže kuriosních příběhů až fantaskních u historiků zřejmě měly za účel celkovému dílu přidat na čtivosti.
Jistý Chión z Hérákleie v 1. st. př. n. l. nebo v 1. st. n. l. vydal román v sedmnácti dopisech O spiknutí proti tyrannovi (Kleitarchovi). Z téže doby může pocházet anonymní zlomek Herpyllis a čtení o Métiochovi a Parthenopé.
Všichni další známí autoři působili až mnohem později a jejich díla byla velmi oblíbená. Vždyť např. erotický (= milostný) román autora z přelomu 2. a 3. st. n. l. Xenofónta z Efesu Efeské příběhy, Efesiaka, o Antheji a Abrokomovi/Habrokomovi doporučoval kolem roku 400 n. l. medicínský spisovatel Theodorus Priscianus jako afrodisiakum (podle jednoho starého slovníkového hesla psali romány také jistí Xenofón z Antiocheie a Xenofón z Kypru).
Milostný román o Leukippé a Kleitofóntovi sepsal někdy ve 2. či zač. 3. st. n. l. Achilleus (S)Tatios, podle jinak nepřijaté zprávy údajně křesťanský hodnostář.
Také o arabském autorovi Héliodórovi z Emesy ze 3. století n. l. se zachovala z doby byzantské nepravděpodobná informace, že byl hodnostářem u křesťanů (biskup v thessalské Trikce): patřil totiž do rodu kněží Héliova kultu v Emese, k nimž patřil také podivný císař Héliogabalos. Sepsal dochovaný erótický román o deseti knihách Aithiopika, snad celým názvem Syntagma tón peri Theágenén kai Charikleian čili Aithiopské příběhy, Soupis příběhů kolem Theágena a Charikleie.
Antónínus Líberális, propuštěnec císařské rodiny, ve 2. st. n. l. řecky sepsal sbírku Metamorfós. Cestopisnou fantastikou byly Ta hyper Thúlén apista, čili 24 knih Neuvěřitelných příběhů ze zemí za Thúlé z 1. či 2. st. n. l. Antónia Diogenea: Cestováno bylo na Sever a odtud na Měsíc (dílo je známo z excerptu byzantského patriarchy Fótia).
V novověku zřejmě největší zásluhu na návratu žánru do literatury má dílko Angličana D. H. Lawrence z roku 1928 Lady Chatterley´s Lover, které vydal nejprve v Itálii a v Anglii vyšlo až třicet let po jeho smrti a zabýval se jí soud, zda nejde o knihu obscénní.
•
Pornoautoři. Elefantis bylo jméno prý hetairy a básnířky nebo název sbírky o sexuálních praktikách a kosmetice. Její vzácný illustrovaný výtisk měl císař Tiberius, velký sběratel pornografie. Tvrdívá se, že autorka popsala devět, nejvýše dvanáct poloh. Jak vidno, Helléni ani Římané na sexuální gymnastiku příliš nebyli, srov. s indickými příručkami.
Jistá Astyanassa, údajně služka Heleny Spartské/Trojské, byla prý první, která „o sexuálních polohách“ psala. Následovala jistá Filainis z Leukady a Elefantida, autorky nepochybně hellénistické; netřeba dodávat, že díla jsou ztracena. Stejně dopadl Botrys z Messány, dnes zcela neznámý pornoautor.
V římské éře erótická dílka řecky a latinsky sepsali básníci Aedituus, Annianus a Anser, jistý Bassus, básnířka z Lesbu Kallistraté, prý obscénní. Hémitheón ze Sybaridy, zjevně pseudonym („Polobůh“), složil Sybaritika, milostné příběhy.
Laevius Melissus, básník z prvního století př. n. l., nejstarší z neóteriků, složil částečně zachované Erótopaegnie/Erótopaignia, Milostné hry, svátky. Jistý Paxamos sepsal Dódekatechnon, spisek o dvanácti polohách. Sabellus, skládal verše o sexu stejně „ostře“ jako jeho současník Martialis.
Novempopulána, viz Gascogne
noviny římské, viz acta diurna
Noviodúnum, viz Gallia Comáta
Novius, autor atellány§ 50
novověk, moderní dějin, viz pod křesťanství
Núbijská poušť, dn. název, vých. od Nilu v severových. Súdánu (sev. část provincie Kassala), kdysi součást tzv. „Východní pouště“, jak ji opět po dobytí Egypta nazývají Arabové: as-Sachrá aš-Šarqíja (je v podstatě jižní částí egyptské Arabské pouště mezi břehy Rudého moře a Nilem - déserta Arabica je název již starověký)§ 600
Núbie, Núbiové, řec. Noba, Nobai, jedno z míst. kmenových jmen, které bylo později v hellénismu rozšířeno na stát. útvary Kašitů-Kúšitů (Aithiopů)§ 400, 343, 340, 211, 210, 204, 200, 186, 165, 130, 60, 24
Pojmy Kúš (bibl.), Aithiopiá a Núbiá proto splývají, srov. pod Meroé a Napata; označení Kaš, Koš, Kúš splývalo také s archaickým označením pro celou černou Afriku, sum. Meluchcha. Staroeg. nobo, nub z XII. dynastie = zlato. Jméno N. převzali Arabové, Núbijská poušť, sachrá an-Núbíja.
Kmenové území Núbie leželo zhruba mezi 1. nilským kataraktem a dn. Chartúmem. Egypťané nazývali severní část N. zemí Wawat, jižní s Meroé a Napatami Kaš (od střední říše), starým jménem Ta-Seti, Země luku. Vládli v Egyptě jako xxv. dynastie, ale nijak se do egyptské kultury nezapsali (účesy mikado), rozhodně však naopak.
Núceria, m. v Kampánii, dn. Nocera§ 73
Numa Marcius, první pontifex maximus§ 715
Numa Pompilius z Cury, druhý k. v Římě, řec. Nomás (snad souvisí s řec. nomos, zákon, srov. lat. numerus, nummus); od N. prý odvozovala svůj původ rodina císaře M. Aurélia Antónína; s manž. Tatií měl dceru Lucrétii, s nymfou Egérií šest dětí: Pompónius, prapředek rodu Pompóniů, Pínus, prapředek rodu Pínariů, Calpus, prapředek Calpurniů, Mamercus, prapředek rodu Aemiliů, d. Pompília, která se provdala za Marcia a jejich s. byl čtvrtý k. v Římu Ancus Marcius, jejich potomky byl rod Marciů; poslední dítě jménem neznáme, ale jeho potomky byl rod Pompíliů§ 715, 672, 640
Numantia, m. v Tarrakónské Hispánii, dn. ruiny u Garray u m. Soria v Castillii-Leonu; zbytky po sedmi táborech obléhatelů byly nalezeny, stejně jako dále ležící tábor M. Fulvia Nobiliora cos., obnovena jako Augústobriga§ 153, 143, 141, 137, 136, 134, 133
Numasios z Praeneste, blíže neznámá, pokud skutečná osoba§ 600
Númenios z Mesény, stratégos Antiocha III.§ 204
Numerius z Praeneste§ = Numasios
Numidie, Numidia, řec. Nomadiá, z ?nomás?, kočovník, souhrnné označení pro obyvatele části severní Afriky (dn. Tuniska a Alžírska a části Libye), příbuzní Libyů, předkové dn. Berberů, srov. heslo Afrika§ 396, 307, 220, 213, 211, 206, 205, 200, 168, 152, 149, 120, 118, 116, 112-110, 106, 105, 81, 60, 50, 46, 25
Numistró (gen. Numistrónu), m. v Lúkánii na hranicích s Ápúlií, dn. Muro Lucano§ 210
Numitor z Alby Longy, k.§ 769
nuraghe, kamenné stavby a kultura, viz pod Sardinie
Núré§ Afrodision na Kypru
Nyatri Tsanpo/Nyachi Zainbo, viz Ňathi Cänpo
Nymfaion v Pontu (to en Pontó), m. na Tauridském Chersonésu§ 405, 64
Nymfodóros z Abdér, význ. občan a proxenos v Athénách§ 431
Nypsios ze Syrákús, tyrannos§ 356, 354
Nýsa, m. v Kóféně pod h. Aornos, m. též zváno Meros, dn. na AFG-PAK hranicích (jiná Nýsa či Nisa u dn. Ašchabatu měla parthské jméno Mithrádatkart)§ 327
Nýsa, m. v severní Kárii u Trall, dn. Sultanhisar v TR§ 35
Nýsa, jméno bíthýnských královen:§
Nýsa I.§ 102, 95, manž. Níkoméda II.
Nýsa II.§ 100, 95, manž. Níkoméda III., d. Níkoméda II.
Nýsa III.§ 95, d. Níkoméda III.
Nýsa z Bíthýnie alias Láodiké§ = Láodiké z Bíthýnie, manž. Antiocha Hieráka
Nýsa alias Láodiké z domu Seleukovců§ = Láodiké Nýsa
Nýsa, jméno pontských královen:§
Nýsa I.§ 169, manž. Farnaka I., d. Antiocha (syna Antiocha III.)
Nýsa II.§ 63, d. Mithridáta VI.
Nýsa z Pontu§ = Láodiké IV. Pontská, možné ale, že se jedná o dvě různé osoby
Nýsaios ze Syrákús, tyrannos§ 351, 347
Ň
Ňathi Cänpo, angl. Nyatri Tsanpo/Nyachi Zainbo, mýthický první tibetský král, první z Čogjalů/Chogyal, králů dharmy§ 127 a vide s. v. Tibet