křest, první řím. senátor. rodina. Zpočátku nebyl křest začátkem víry v Krista, ale teprve potvrzením víry, srov. životopisy Konstantína I., Ambrosia n. Augustína§ 168

křesťanství, řec. christiánismos, lat. christiánismus či christiánitás, křesťanská revoluce, křesťané, arab. nasárá, sg. nasrání (asi od Christova rodiště), gnóstici, sekty etc., kř. monotheismus, jeho zrovnoprávnění a jako státní náboženství, srov. pod Iésús Christos§ 316, 170, 132, 10, 2

Řecké chréstos, poctivý, užitečný, výhodný, dobrý, přátelský, je jméno osobní mnohokrát doložené (cf. i bíthýnského panovníka) a je od slovesa chré, "je třeba, je nutné". Christos je od chríó, pomazat, potřít, srov. aram. mašiá. Nastupujícím itacismem (é = í) původní rozdíly splynuly. Viz pod Iésús Christos.

Prvním státem s výhradně křesťanským státním kultem byla Osroéné v rukách arabských Abgarů v letech 179 až 216 (nebo už roku roku 132?). Roku 301 následovala Armenie. Roku 311 n. l. byl císařem Galériem křesť. monotheismus povolen (edikt serdický s Constantínem I., svoboda vyznání pro křesťany).

Následujícího roku dal Constantínus Christovy iniciály XP (podle tradičního výkladu) na vojenské štíty svých jednotek a od roku 313 se po dohodě Constantína I. s Liciniem z Mediolána ediktem milánským a níkomédejským dostal nastálo na roveň ostatním kultům v říši. V této době ještě neměla církev výraznější politický vliv ani nábožensky kulturní posici.

Ale už o jednu generaci později bylo všechno jinak. Poprvé zakázali ediktem polytheistické kulty císař Constantius II. se spoluvládcem Constantem 1. prosince 346 (příp. 354 či 356), znovu roku 380, v únoru 391 (zákaz obětování a návštěv chrámů) a od 8. listopadu 392 (úplný zákaz uctívání bohů) za Theodosia I. se definitivně stalo státním náboženstvím. Kolem roku 330 se státním náboženstvím stalo kř. v Aksumu/Axumu, srov. tam. 

Nástup křesťanství a pád polytheismu poněkud souvisí s ekonomickou situací říše. Ve druhé polovině 3. století totiž hluboce hospodářsky strádala a panovala. Roku 255 n. l. stála v Egyptě jedna měřice obilí (= 29,18 litrů) šestnáct drachem. Roku 314 n. l. už však deset tisíc (!).

•

První známá křesťanská stavba, která sloužila výhradně k bohoslužbám, byla objevena roku 1998 v Ailana, hebr. Elach, Elath, dn. arab. al-Aqaba, přístav v JOR. Je z konce 3. st. n. l. Od třicátých let 20. století je za nejstarší zachovanou křesťanskou rituální stavbu pokládán kostelík v Dúra-Európu na syrské straně Eufrátu z roku 232 n. l. (fresky z jeho zbytků jsou v Yale Gallery v New Havenu, US).

Jordánští archeologové v červnu 2008 tvrdili, že v lokalitě Riháb u Mafraq oři hranicích se Sýrií nalezli podzemní křesťanský kostel, který byl podle jejich odhadů v užívání skupinou sedmdesáti Ježíšových žáků v letech 33 až 70. Podzemní prostory leží pod kostelem křesťanského světce jménem Geórgeús (lokálně za Geórgios, č. Jiří), který sám o sobě je snad z roku 230 a je pokládán za nejstarší známý funkční křesťanský kostel.

V Palestíně dosud za nejstarší jsou považovány kostely v Jerúsalému a v Béth lechemu se základy z doby kolem 325 n. 330 n. l. V listopadu 2005 byly při rozšiřování vězení pro Araby v severoisraelském Megiddu odkryty mosaikové podlahy s řeckými nápisy křesťanského kostela či modlitebny z raného 4. století, někdy z doby po roce 313. 

Jistý centurió Gaiános alias Porfyrión věnoval modlitebně peníze na pořízení mosaiky se dvěma rybami, kterou položil jistý Bruti. „Zbožný“ Akeptús podle druhého nápisu věnoval Ježíši Kristovi stůl, o jehož charakteru ale nic nevíme (= výroční sakrální hostiny?).

•

Židovská diaspora byla podhoubím pro šíření monotheismu v jakékoli podobě. Kolem roku 212 př. n. l. mělo být v Lýdii a Frygii usídleno na dva tisíce rodin židovských kolonistů, katoiků, zřejmě pro zmírnění důsledku doznívajících nepokojů a vylidnění celých oblastí po vítězství Antiocha III. nad Acháiem.
Údajný dopis krále Antiocha svému stratégovi Zeuxidovi bývá pokládán za propagandistický podvrh starých židovských historiků, protože oblast Palaistíny byla v této době stále ještě ptolemaiovská (srov. rok 217 a 200). Začátkem druhého století však již existovaly v seleukovské Anatolii židovské obce. Později se staly semeništěm křesťanství.

Prvním místem s křesťanskou obcí v Evropě byly makedonské Filippoi/Filippy. Thessaloníké měla silnou židovskou kolonii, která vydržela až do novověku: roku 1912 bylo ze 160 tisíc obyvatel 61 tisíc Židů, 45 tisíc Turků a pouze 30 tisíc Řeků a Židé ani nechtěli pod řeckou správu. Významnou židovskou obec měl v prvním století n. l. Efesos (zemřela zde údajně Ježíšova matka Marie). 

Kdyby nebylo panovnického kultu císařského převzatého z Orientu, nebylo by zřejmě v Evropě monotheismu. Odpor křesťanů proti státní moci spočíval především na nepřijatelnosti uctívat jiného z bohů, než Ježíše. Srov. židovský odpor proti kultu seleukovských panovníků.

•

Císaři tolerantní a netolerantní. Podle jednoho z křesťanských historiografů Eusébia byl prý Philippus Arabs (244-249) prvním křesťanským císařem (což je zřejmě vycucané z prstu, protože Ph. byl nábožensky velmi tolerantní). Roku 250 n. l. edikt císaře Decia pod trestem smrti nařizoval, aby každý občan obětoval státním bohům a účastnil se příslušných obřadů v přítomnosti komise, která o jeho loyalnosti vystaví potvrzení. Některá na papyru psaná osvědčení se zachovala:
„Výboru pro oběti ve vsi Alexandrův ostrov od Aurélia Diogena, syna Satabútova, ze vsi Alexandrův ostrov, starého 72 let, s jizvou nad pravým obočím. Po celý život jsem obětoval bohům a také nyní jsem ve vaší přítomnosti podle rozkazu podal oběť i úlitbu a okusil jsem z žertev a prosím vás, abyste mi to potvrdili. Buďte zdrávi, Aurélius Diogenés, žadatel. – Aurélios Syros: Viděl jsem tě obětovat společně se syn[…] (následuje datace).

Jako doklad vysokého stupně byrokratisace a s tím spojené absurdity musela požádat o takové potvrzení i kněžka egyptského kultu Petesúcha v Moiridě. C. Messius Quintus Decius, císařem 249-251, byl vedle Diocletiána nejostřejším pronásledovatelem, třebaže vlastní křesťanství nezakazoval., pokud se monotheisté účastní veřejných obřadů státních kultů. 

K monotheistům měl velký odpor. Když mu bylo oznámeno, že byl zabit papež Fabiánus (250), odtušil prý: „Raději bych dostal zprávu o novém vzdorocísaři než o dalším biskupovi v Římě.“ Monotheistům se brzy dostalo satisfakce: V bitvě u Abrittu (též Forum Trebonií, dn. Razgrad v Dobrudži, BG) 1. července 251 Gotové zničili vojsko císaře Decia, který v bitvě padl i se svým synem: byl to první císař, který zemřel v boji rukou neřímského nepřítele.

Panovníci druhé půle 3. století razili mince s polytheistickými symboly (Postumus mimo jiné s nápisem Internuntius deórum, Tacitus s Próvidentia deórum). Posledním z velkých bojovníků s rozlézajícím se křesťanstvím byl Diocletiánus. Je kuriosní, že jeho manželka Prisca už monotheistkou byla. 

Roku 296 zakázal v Římě manicheismus a v rámci zákazu, ačkoli v ediktu nebyli výslovně uvedeni, byli persekvováni i křesťané. Mání byl v Persii popraven roku 276 a římského polytheistu dráždil nejspíše tím, že spojil zarathustriánství s novoplatónismem a křesťanstvím v populární mix. Křesťané v té době odmítali v armádě císařský kult a božské pocty vladaři.

•

Diocletiánovo sólo. Roku 302 si museli křesťané vybrat: buď byli Diocletiánem z legií propuštěni, nebo se museli vzdát víry. Diocletiánus také zakázal propouštěn na svobodu křesťanské otroky. Protože dvakrát zapálili křesťané (prý) císařské sídlo v Níkomédeji, dal ničit jejich kostely. Tažení proti křesťanům ale Diocletiánovi evidentně nešlo.

Jeho čtvrtý protikřesťanský edikt roku 304 nařizoval vybrat si mezi smrtí a starými bohy s Iovem Optimem Maximem. Obnovil Deciova písemná potvrzení o účasti na státních obřadech. Tehdy se poprvé objevili lapsí, „padlí“, kteří se později, když už o nic nešlo, ke křesťanství vrátili.

O vicennáliích, oslav dvacátého výročí vlády v listopadu roku 303, se Diocletiánus v Římě s Maximiánem dohodl, že k vícénnáliím Maximiánovým 1. května 305 oba odstoupí; v Níkomédeji zůstane Galérius, v Mediolánu Constantius I. Chlórus (nechával jesusovce na pokoji). Nástupnický systém bez příbuzenských vztahů nevydržel a přišly nové války.

Na konci své vlády 30. dubna roku 311 Galérius (zemřel na rakovinu třísel 5. května 311; srov. pod proměny osudu) ediktem vydaným asi v Serdice/Sofii zrušil pronásledování a povolil křesťanům svobodu vyznání, třebaže s monotheismem hluboce nesouhlasil. 

Jeho podmínkou bylo, že se budou modlit ke svému božstvu i za zdar státu a císaře! První takový případ v historii. Ostatně jeho manželka, Diocletiánova dcera Galéria Valeria (stejně jako její matka Prisca) byla křesťanka. Galérius byl prohlášen bohem.

Galérius měl i jiný nápad a použil stejné zbraně, jako jeho ideologický nepřítel, podvrhu. Podporoval šíření protikřesťanské literatury a jakýchsi protokolů z procesu s Ježíšem, podle nichž dopadl jako zločinec. Nelze je nijak posoudit, protože později byly „protokoly“ církví zničeny. Šiření „činů Pilátových“ podporoval také syn Galériovy sestry Maximinus II. Daia (310-313), původní profesí pastýř v Illyriku.

Od roku 305 byl caesarem svého strýce na Východě a ve svém polytheistickém nadšení ediktoval, aby všichni obyvatelé Syrie a Egypta obětovali bohům. Roku 309 prý nařídil, aby jedli rituálně obětované maso a prý dal tržiště pokropit krví. Dokonce chtěl polytheistické kulty reorganisovat do hierarchie po vzoru církve.

Maximinus II. vnucoval Armenům, kteří se nedávno dali na křesťanství (301) staré bohy, z čehož byla roku 312-313první nábožensky motivovaná revolta. Křesťanští autoři si na Maximinovi smlsli. Když byl 30. dubna n. 1. května 313 u lokality Campus Serénus/Tzirallum (dn. Corlu) v Thrákii Liciniem poražen, utekl v otrockém převleku do Níkomédeie a „potrestal“ kněží polytheistických kultů, kteří mu věštili vítězství.
Dokonce prý odvolal protikřesťanské edikty a vrátil církvi zabavený majetek… Krátce na to zemřel (otráven, zoufalý, n. „z boží spravedlnosti“).

•

První z křesťanů na trůnu. Mezi Diocletiánovi nástupci první v Evropě vládnoucím monotheistou byl Constantínus I. Zatímco on ještě ostatní kulty toleroval a udržoval státní dotace na kultovní výdaje, třicetiletí po jeho smrti poměr sil definitivně obrátilo a polytheistické kulty začaly být tvrdě pronásledovány a liberální civilisace definitivně zničena (srov. zde výše; roky cca. 350 až 380).

Císař byl prvním stavitelem církevní moci. Jeho přerod v křesťana (pokřtěného až na konci života roku 337) se udál v letech 306-312. Roku 306 garantoval Constantínus svobodu vyznání křesťanům v Británii, Galliích a Hispániích, císařský kolega Maxentius v Itálii a Africe. V té době pravděpodobně vyznával kult Nepřemožitelného slunce, Sol invictus.

28. října 312 u Mulvijského mostu porazil Constantínus Maxentia, Římany neoblíbeného kruťase, ale také posledního z velkých římských stavitelů, a druhého dne vtáhl do Říma a ukazoval protivníkovu hlavu. Jeho proslulý sen „In hóc signó vincés“, V tomto znamení zvítězíš, není kupodivu jednotně tradován. Vztahuje se ke znamení kříže „X“, ale kříž byl na římských štítech už dlouho předtím a neměl se symbolem raného křesťanství nic společného. 

Za povšimnutí též stojí to, že Constantínus neovládal řečtinu, tudíž písmeno X (za Christos) popřípadě XP mu musel poslat některý z bohů a ráno mu to asi někdo „přečetl“.
Začátkem roku 313 v Mediolánu vydal s Liciniem, kterému dal za ženu svou sestru Constantii, edikt o zrovnoprávnění všech náboženství v celé říši a o náhradě zabaveného církevního majetku. Téhož roku osvobodil Constantínus křesťanské hodnostáře, tedy církev, od občanských povinností, leitúrgií/lat. múnera. Dohoda z Mediolána je pouze naplněním tolerančního ediktu císaře Galeria ze 30. dubna 311, který krátce na to zemřel.

V Constantínově teamu byl jako vychovatel jeho syna Crispa křesťanský spisovatel Lactantius, který přestoupil na monotheismus až roku 303, a poradce ve věcech církevních císaři radil cordobský biskup Hosius.

13. června 313 vyhlásil edikt milánský Licinius v Níkomédeji a dal povraždit všechny členy vlády z dob diokletiánovských, Sevérova a Galériova syna a císařovny Valérii (žena Galériova) a Priscu (žena Diocletiánova). Diocletiánus zemřel v Salonách až 3. prosince 316. Od roku 320 ale začal vyhazovat křesťany na Východě z byrokracie.

Roku 314 v lateránském paláci Constantínovy manželky Fausty zasedal římský synodos, jemuž předsedal biskup/papež Miltiadés (311-314). Zřejmě se v této době dostal Laterán na trvalo do majetku církve (konalo se v něm pět „lateránských koncilů/synodů“, viz zde níže). 

Je pozoruhodné, že zachovaná soudobá polytheistická historická díla nebo texty historisující nijak nástup křesťanství nezdůrazňují, ba přímo o trendu mlčí, stejně jako o mocenských sporech v mohutnící církvi.

Téhož roku začala první válka mezi křesťany vedená i sebevražednými praktikami, válka severoafrických stoupenců Dónáta proti římským „katholíkům“. Dónátisté/č. donatisté odmítali spojenectví církve se státem, ale válku s klérem prohráli a byli z Afriky exulováni, přišli o kostely, jejich sebevražedná komanda, agónistici, byli zlikvidováni a biskup Dónátus zemřel cestou přes moře.

Křesťanská revoluce. O čtyři roky později, nebo až roku 319 začal na východu spor kolem alexandrijského presbytera Areia (řec. Areios, lat. Aréus/Arius, ariáni, srov. pod záchodky v lázeňství), který přišel s velmi logickým tvrzením, že Kristus nemůže být identický s bohem „otcem“, jak pravil hlavní křesťanský proud, poněvadž byl jeho synem („Jestliže otec zrodil syna, má ten, který se zrodil, počátek svého bytí, a proto je jasné, že byla doba, kdy syn nebyl; z toho plyne, že syn měl bytí z ničeho“). 

Někdy v této době byly v Konstantínopoli dokonce pouliční boje s Ariovými příznivci, které stály život 3150 křesťanů. Ariánovci nakonec vysokou hru prohráli a Athanasios se svou partou se díky podpoře císaře Constanta ii. v říjnu 346 vrátil do Alexandrie, odkud byl Ariem vyhnán. Z císařů byli ariány Constantius ii. a Flavius Valens.

Roku 318 získali biskupové soudní pravomoc, proti níž nebylo odvolání, a to i v případě, že jednou ze stran sporu nebyl křesťan. O rok později byl klérus zcela zbaven daní. Roku 321 dostala církev právo přijímat dědictví a téhož roku získali kostely právo asylové a za přítomnosti biskupa mohli se v nich pouštět na svobodu otroci. Třetím výdobytkem křesťanů z roku 321 bylo uzákonění neděle, a tedy sedmidenního kalendářního cyklu, jako dne úředního klidu (kromě manúmissií). Od této doby kolem roku 330 do roku 380 lze hovořit o křesťanském padesátiletí, kdy klérus zcela ovládl říši; jakási obdoba athénské pentékontaetidy (478-429), popřípadě římské (218-168). 

V novodobé literatuře se odhaduje počet křesťanů v říši na začátku Konstantínovy vlády na pět procent, nejvýše desetinu populace, nejvíce v Egyptě, Syrii a Anatolii, na západě jen ve městech. Přesto se církvi podařilo udržet si autonomii a nedopustit, aby byla začleněna do císařovy/státní administrativy. Srov. také pozdější úsilí ideologa Ambrosia a jeho „chráněnce“, císaře Theodosia I. Předpokládá se že, že většina populace zůstávala polytheistická i v pátém století.

Constantínus I. se ovšem velmi snažil a 20. května 325 držel v Níkaji na prvním celosvětovém setkání křesťanských činovníků, koncilu, úvodní řeč. Mluvil sice latinsky, ale dále bylo jednáno už jen řecky, čemuž nerozumněl nebo hodně málo; za západu totiž přijelo jen sedm biskupů a k tomu biskup gotský, armenský, perský a arabský.

Roku 325 přestal Constantínus I. vyžadovat oslovení dominus et deus, „pán a bůh“, a k obřadnímu purpurovému šatu se zlatem a diamanty si přidal královské diadéma. O zavedení titulu Dominus noster, d. n., "náš pán", roku 339, viz rok 753 a v indexu pod princeps či titul.

První válka mezi císařským polytheistou a monotheistou se rozjela roku 320 (?), kdy Licinius na východě zrušil státní podporu církve a vyhodil křesťany ode dvora, armády a z administrativy. 3. července 324 u Adriánopole byl však Licinius poražen, třebaže byl v převaze, a pak byl neúspěšný i v námořní bitvě v Helléspontu. 18. září 324 byl potřetí poražen konstantínovci u Chrýsopole. V Níkomédeji se vzdal a ačkoli byl pardonován a za místo pobytu určena Soluň, o rok později byl popraven (bylo mu asi 75). 

Tvrdil, že je potomkem Philippa I. zvaného Araba, o němž křesťané tvrdili, že jim byl nakloněn (jedna z lží užitých v klimatu ideologické války s polytheismem). Liciniova bratra Constantínus popravil, nemanželského Liciniova syna z otrokyně poslal za osudem matky: Roku 336 pracoval mezi ženami v tkalcovně v Karthágu.
Tak se také stalo, že po 39 letech vládního systému zvaného dominát měla římská říše zase jen jednoho panovníka.

Constantínus I., kterému dali křesťané přízvisko Veliký, jako první stavěl křesťanské basiliky a na rozdíl od polytheisty a svého soupeře Maxentia s rovným dřevěným stropem, nikoli obloukovitým. Jeho basiliky v Kónstantínopoli a svatopetrská v Římě už nestojí (ve Vatikánu stála nad Petrovým hrobem s nápisem Petr(os) eni, „Petr je zde“; oltáře byly v Kónstantínově basilice c. 320, zasvětil kostel roku 326 Sylvester I., Gregorius Veliký c. 600, Kallistus II. roku 1123 a Clemens VIII. roku 1594).

•

Konstantínovci a konec polytheismu. Je pozoruhodné, že jeho tři synové-augustové Constantínus II. (337-340), Constantius II. (337-361) a Constáns I. (337-350) prohlásili otce bohem, ačkoli byli křesťany (ale jen Constáns se dal pokřtít už ve věku asi sedmnácti; prvorozeného Crispa dal otec roku 325 popravit i s matkou Faustou, prý pro spiknutí).

Constáns I. se hlásil k níkájskému katholictví a jako příznivec Athanasiův byl ostrý vůči dónátistům, Židům i polytheistům. Roku 343 navštívil jako poslední z legitimních císařů Británii a Hadriánův val. Opovrhoval prý vojáky, byl lakotný a prostopášný. 18. ledna 350 ho v úkolu Magnentiově zavraždil Frank (?) Gaiso, otrok kdysi Konstantína I. (viz pod Germáni).

Aby Magnentia oslabila a pomohla bratrovi, sjednala roku 350 usurpaci v Illyriku jistého Vetrania sestra Constantína II. Constantína Augústa, žijící v Illyriku. Když Vetranió získal illyrské legie, které se tak nepřipojily k Magnentiovi, předal je císaři a v klidu dožil v Prúse. Krátce razil mince s nápisem Hóc signó victor eris, „Tímto znamením budeš vítěz“.

V červnu 350 se proti Magnentiovi postavil Nepotiánus, syn sestry Konstantína I. Eutropie. Augustem byl 28 dnů a zabit byl i s matkou Marcellinem, který řídil Magnentiovu byrokracii. Magnentius byl sice polytheista, ale pro klid a spojenectví s katholíky proti constantiovským ariánům dal roku 353 razit mince, které jako první dominantně zobrazovaly křesťanský symbol XP, chí-rhó, zkratku jména Christos, Pomazaný. 

Nový ekumenický koncil svolal císař Constantius II. do Serdiky roku 342 n. 343, ale sem přišli jen protiariánští biskupové ze západu říše (předsedal Hosia z Corduby), zatímco proariánští východní biskupové zasedali ve Filippopoli. Usnesli se proti Athanasiovi a tím vypuklo první církevní schisma.

Roku 359 byl souběžný ekumenický koncil v isaurské Seleukeji a v italském Ariminu. Nakonec bylo biskupům ode dvora vnuceno pozoruhodné dogma, že „bůh-syn je bohu-otci podobný i stejný, homoios“. Constantius se rád obíral „věroučnými“ problémy a podporoval ariány. 

Na jaře roku 357 dal malý snědý císař Constantius II. s nohami do o z římského senátu odstranit sochu Victorie. Byl tehdy poprvé v životě v Římě, bylo mu asi 36 let a návštěva byla „studená“. Vlády Konstantinových synů antice nepřály, neúčastnili se svátků, polytheisté začali být v menšině. Stavět sochy bohům a přinášet oběti zakázal první Kónstantínus I., ale neuspěl. Cónstantios II. byl horlivější a zakázal bohům obětovat roku 341, 353 a 354. 

Bakchovy slavnosti byly sice drženy ještě roku 361, ale účast na nich byla sledována. Věštění bylo zakázáno, a to hlavně s ohledem na císaře, aby se lidé neptali na jeho budoucnost. Císař byl v této době po celé říši osobou posvátnou. Roku 360 zasvětil v Kónstantínopoli chrám svaté Sofie čili Boží moudrosti, který monumentálně přestavěl Iústiniános I.

Víra ve spasitele císaře nijak nezbavovalo strachu ze spiknutí. Měl stejný strach z okolí jako Dionýsios Syrákúský a svou ložnici či komnaty na spaní dal obehnat příkopem, přes který vedl skládací most. Když šel spat, vytahoval za sebou kolíky držící pospolu prkna a s prkny se zavřel; ráno to zase spojil…

•

Prozření Iúliánovo. Constantius II. oženil Iúliána, nevlastního bratra Constantia Galla (roku 354 popraveného pro špatnou správu Východu), se svou mladší sestrou Helenou. Iúliánus, první z císařů, který se narodil v Kónstantínopoli (332), byl v mládí křesťan. Eunúchos Mardonios ho v dětství vedl k polytheismu a literatuře, později se mu dostalo křesťanské výchovy. V postpubertálním období byl posluchačen novoplatónika Maxima a podlehl polytheistickému mysticismu.

Ve 22 letech pobýval v Athénách. Ačkoli se válel v knihách, měl znamenité vojenské výsledky (porazil koalici Franků s Alamanny). Psal projevy, řecké zápisky o válkách s Germány, proti Galilejským, o císařích a jako staromilec nosil plnovous. V Kónstantínopoli posílil knihovnu v basilice se 120 tisíci svazky, kterou zřídil zakladatel Nového Říma, říšského hlavního města.

Roku 361 se Iúliánus v Naissu přihlásil k polytheismu a obnovil náboženskou snášenlivost. Obnovil oběti v chrámech, které v jeho době byly z velké části již zavřeny a nepoužívány, vrátil státní peníze na státní oběti a do chrámů. Vrátil městům majetek konfiskovaný Konstantínem a jeho syny a zrušil majetkové výsady křesťanského kléru. 4. února 362 nařídil obnovit zbořené chrámy a z armády stáhl labarum s iniciály XP a vrátil nakrátko do užívání orly. 

Téhož roku zakázal křesťanům, nevzdělancům a lidem zbavených rozumu vyučovat na venkovských školách. Křesťanské kněze nechal veřejně hádat se v paláci, aby bylo vidět, jak se křesťané mezi sebou nesnášejí. Naprostá nesnášenlivost, netolerance, je totiž průvodní jev všech tří monotheismů. Přesto nadále v lednu navštěvoval křesťanské epifanie. Iúliánus také zamýšlel obnovit v Jerúsalému Jahweho chrám. Dokonce byly zahájeny přípravné práce, ale pro výbuchy zemního plynu na staveništi toho provinční administrativa nechala.

Když roku 362 nakázal v syrské Antiocheji, která tehdy už byla převážně křesťanská, odstranit z posvátného Apollónova okrsku v Dafné hrob jakéhosi křesťanského pobudy a podle místních světce, bylo zle. 

Jeho předchůdce Constantius také monotheismem opovrhoval. Považoval křesťanství za jasné a jednoduché a spojoval si ho s pověrčivostí.

Ještě Tertullus, praefectus urbis v letech 359 – 361, zdárně obětoval v chrámu Kastóra a Polluka za obrácení nepříznivých větrů na moři, bránícím dovozu obilí do Města. Doma totiž měl revoluci proleteriátu.

Že v konstantínovské době nebyl italský venkov a elita monotheisována, dokazují fresky z Eloro, starého Helóru na jv. Sicílie, z poloviny 4. st. n. l. Motivy z Aeneidy s řeckými nápisy, tančící satyr s mainadou zavalila až zkáza villy požárem koncem 5. století (dnes v museu v Noto). O něco mladší jsou fresky z Villa Romana del Casale u Piazza Armerina slavné děvčaty v „bikinách“ (viz pod móda).

Nicméně kultura zálib v pocitu viny uvalované na člověka trestajícím krutým a anonymním bohem začala korespondovat s potěšením ze života. 

Viventius, praefectus ur. roku 366 řešil v Římě nepokoje mezi znešvářenými křesťany. V boji o římské biskupství se otevřeně na ulicích střetli stoupenci Damasa a Ursína. V basilice Sicinina/Sicinum v jednom dnu leželo 137 mrtvol křesťanů. Vyhrál Damasus a byl papežem v letech 366 – 384. Mluvčí římských staromilců/polytheistů Praetextátus mu tehdy řekl: „Udělejte mne biskupem Města a hned se dám na křesťanství.“
Jeptišky u křesťanů doloženy již roku 358. Perský král Šápúr I., Saporos, se před Amidou zmocnil mj. panen křesťanským rítem zasvěcených, a nedotkl se jich.

•

Návrat ke znamení kříže. Iúliánův nástupce Ioviánus ze Singidunu/Bělehradu v Pannoniích (363-364) s křesťany již držel: značka XP se vrátila na mince a na korouhve. Byl však liberální, antiku toleroval, nikoli však věštění a „čarodějnictví“. Vše, co Iuliánus zrušil, Ioviánus ve prospěch křesťanů obnovil. Měl rád jídlo, ženy, víno. Jeho smrt ve 33 letech byla záhadou (zemřel v noci v místnosti, která byla čerstvě vybílena vápnem; jiní v pramenech uvedli, že se udusil ve spánku z řezavého uhlí, nebo na zácpu).

Jeho nástupce Valentiniánus I. (25. února 364, zemřel 17. listopadu 375 po rozčilení z ostré odpovědi kvádských poslů v Brigetiu), muž bez požitkářských tužeb, byl programově mezi náboženstvími nestranný, liberální křeťan. Za necelé desetiletí bude všechno jinak. Jeho bratr a spoluvládce Valens byl arián a na východě v Antiochii zlikvidoval v zimě 371/372 lidi kolem Iúliána, hellénisty, jeho učitele Maxima z Efesu.

Vdova po Magnentiovi Iustína, která po svém germánském rodu byla ariánkou, se roku 370 provdala ve svých asi čtyřiceti za Valentiniána a jejich dítětem byl císař Valentiniánus II. (375-392).

 

Valentiniánův otec Gratiánus starší byl z Cibalae/Vinkovci v Pannoniích. Císař sídlil Mediólánum a rozdělení říše na západní a východní část s bratrem Valentem se ukázalo jako definitivní. Založil dynastii, která se u moci udržela nejdéle v cásařských dějinách Říma, 91 rok.

Gratiánus (367-383), syn Valentiniána I. a jeho první manželky Maríny Sevéry (druhou byl vdova po Magnentiovi Iustína) byl ze Sirmia/Sremska Mitrovica a císařem se stal v osmi. Jeho mladší nevlastní bratr Valentiniánus II. se stal spoluvládcem ve čtyřech. Roku 376 navštívil Řím a jeho vychovatelem byl vlivný úředník a literát, jen formální křesťan D. Magnus Ausonius.

Ovšem po něm nastoupil v Mediólánu pověstný křesťanský jestřáb Ambrosius. Roku 379 západní císař odmítl všechny „haerese“ a jako první z císařů vypustil z titulatury polytheistickou velekněžskou hodnost pontifex maximus (která prapodivně přešla do užívání k papežům). 

Roku 382 zrušil císař Gratiánus, jehož, všem římským náboženským kolegiím státní příspěvky, zrušil jejich daňové svobody, zakázal jim přijímat dědické odkazy a zabavil pozemky, které takto získaly. Gratiánus, který na začátku vlády odmítl přijmout úřad pontifika maxima, tak ukončil polytheismus a jeho formy jako státní kult.

Znovu dal odstranit ze senátu sochu Victorie (poprvé to nařídil Constantius, ale Iúliánus ji tam vrátil). Dva roky poté, po smrti Gratiánově, sepsal vůdce polytheistické římské „strany“ Q. Aurélius Symmachus žádost císaři Valentiniánovi II., dítěti v rukách Ambrosiových: odmítnuto.

•

Ambrožova a Theodosiova brutalita. Ideolog nesnášenlivosti držel pevně v ruce myšlení tří císařů, Gratiána, Valentiniána II. a Theodosia I. („je-li císař v církvi, nestojí nad biskupem“). Jméno bohyně však doprovázelo západořímské vladaře až do hořkého konce: solidus Rómula Augusta měl na reversu nápis Victoria Aug(ustórum).

Gratiánus v Mediolánu/Milánu odmítl přijmout delegaci protestujících senátorů. Nebyl to ještě úřední konec polytheismu a lidé oddaní starým zvykům vedli kulty a opravovali chrámy na své náklady. 19. ledna 379 udělal Gratiánus augustem východu Flavia Theodosia (sídlil v Soluni) a skončilo křesťanské liberální meziobdobí.

Velký křesťan a milovník „sportů“ Gratiánus byl v sedmi letech oženěn s dvanáctiletou Constantií, dcerou-pohrobkem Constantia II. Roku 383 se v Británii prohlásil císařem Magnus Maximus a v srpnu byl v Lugdunu zavražděn Gratiánus. MM byl proletář z hispánské Callaecie a byl prvním z císařů, kteří vedli monotheistický věroučný proces se smutným koncem: popravou člověka za jeho názory v rámci jednoho náboženství. 

První trest smrti v interní věci věroučné vynesený vladařem nad kazatelem-kacířem je z roku 385, kdy vzdorocísař Magnus Maximus (v letech 383 – 388) ustoupil v Germániích hispánským církevním činovníkům a jako kacíře dal v Trevíru s kumpány a jednou ženou popravit mečem „heretického“ biskupa Priscilliána z Hispánií, obviněného církevními nepřáteli z odpadnutí k manicheismus a gnósi.

Původně Priscilliána a jeho lidi soudil smírným způsobem Martin, biskup v pozdějším Tours a dnes národní světec Francouzů a vojáků. Pocházel z vojácké rodiny, narodil se v pannonské, kdysi bójské Savárii, Sabárii/Szombathely, Stein am Anger, kolonii založené roku 43 Claudiem a tím pádem nejstarším městem na území dnešního Maďarska. Voják Martin se dal pokřtít a odmítl bojovat. Zemřel roku 397 jako první ze světců, který nezemřel mučednickou smrtí (s výkoimkou Marie a apoštola Jana).

Nešťastník toužil po návratu k začátkům křesťanství, klérem uštván: je to první případ v dějinách křesťanství, kdy se někdo chtěl vrátil ke kořenům, a doplatil na to. Císařovo engagement a krutost kleriků se stala vzorem pro jednání s „heretiky“. 

Prvním biskupem, který donutil císaře k veřejnému „pokání“, tj. institucionalisované křesťanské rituální omluvě a očistě, byl milánský fanatik Ambrosius. Postiženým byl likvidátor polytheismu Theodosius I. za masakr sedmi tisíc dostihových fanoušků, kteří nesnášeli jeho úředníka, na stadionu v Thessaloníké roku 390 (srov. pod stadion).
Město mělo silnou židovskou kolonii, která vydržela až do novověku: roku 1912 bylo ze 160 tisíc obyvatel 61 tisíc Židů, 45 tisíc Turků a pouze 30 tisíc Řeků a Židé ani nechtěli pod řeckou správu.

Roku 383 Theodosius I. dal zavřít všechny chrámy na východu říše. Při své návštěvě Říma v létě roku 389 n. l. se choval k polytheistům sice shovívavě, Victorii do senátu ale odmítl vrátit a neúspěšně vyzval senát, aby tradiční náboženství zavrhl a aby přijali křest. Takže zrušil státní subvenci obětin, kulty. 

O dva roky později zakázal polytheistické obřady všeho druhu a vstupovat do antických chrámů. V Alexandreji dal rozbořit Sarápeion. 8. listopadu znovu zakázal všechny kulty kromě křesťanství. To byl také konec olympijským hrám.

•

Poslední pokus. Posledním z císařů, který se pokoušel obnovit pronásledované staré kulty, ač sám formálně křesťan, byl od roku 392 Theodosiův proticísař Flávius Eugenius poražený a popravený 6. září 394 (srov. pod Germáni a Arbogastés). V Římu na žádost senátorů svolil s obnovou oltáře bohyně Victorie, chrámu Venuše, v Ostii Hercula apod.

Proti němu v létě roku 394 vytáhl z Konstantínopole na západ Theodosius posilněn o dvacet tisíc Gotů, který mohl velet Alarich. Na Frigidu jich prý v první den bitvy padlo na deset tisíc (čemuž doboví křesťaští autoři přikládali velký význam, neboť Gotové tehdy byli ariány, nikoli „katholíky).

Císaři se povedlo v Julských Alpách uniknout z léčky Franka Arbogasta a poslední ze známých vůdců „starořímanů“ Virius Nícomachus Fláviánus si vzal 5. září 394 život (Theodosius ale vrátil otcovský majetek jeho synovi, jakmile přestoupil na křesťanství). Druhého dne Theodosius Arbogasta na řece Frigidu, dn. Vipava ve Slovinsku, porazil.

Eugenius, loutka v Arbogastových rukách, byl popraven, Frank si vzal život o dny později. V Aquileji se vítězný Theodosius vrhl na zem před Ambrosiem, který mu šel vstříc z Milána. Z římského senátu byla potřetí odstraněna socha Victorie.

Podle křesťanské tradice pomohl Theodosiovi na Frigidu prudký vítr, který dul proti Arbogastovým šikům. Zlomilo to polytheisty mezi šlechtou v domnění, že u Frigida císaři pomohl Ježíš Kristus. V Římě tehdy zůstalo na straně „antiky“ pouze několik senátorských rodin orientovaných novoplatónsky a relativně hodně stoupenců tradičních kultů na venkově (podle tehdejšího módního označení pro lidi „z okresů, venkovských klanů“, págus, págání, je české křesťanské označení pro polytheisty „pohan“).

Je zajímavé, že původně barbarský, rustikální a provinční orientální monotheismus se stal výsostným znakem modernosti a intelektuální vyspělosti, zatímco polytheistická kultura, dárkyně civilisací, byla degradována na vesnické buranství a primitivismus: to je největší propagandistický úspěch lidské historie...

V této době přišlo masivní přebírání vnějších atributů starých bohů, rituálů římskou církví. Pravděpodobně ještě v pátém století byla většina populace zanikající říše polytheistická. Nicméně roku 416 byl Honoriem uzákoněn zákaz pro polytheisty sloužit v armádě, státní byrokracii a na soudech. 

Jiná tradice zanikla o několik desetiletí později. Velitel římské armády v Galliích Litorius bojoval nějaký čas s Visigoty úspěšně, ale roku 439 u Tolosy byl poražen, zajat a v zajetí na rány zemřel. Byl posledním římským vojákem, který před bitvou konal „staré oběti“.

Pozoruhodným projevem jisté liberálnosti východního dvora byl postoj ke gotskému generálu Fravittovi. Od března 398 byl velitelem vojsk na východě (magister militum per Orientem, stratégos tés anatolés) a vyhnal z Levanty a Kilikie piráty. V červenci 400 byl jmenován vrchním velitelem všech římských vojsk, magister utriusque militiae praesentalis a zničil Gaina s jeho Goty, své soukmenovce.

Za odměnu žádal Fravitta (Frabitás) v době, kdy byl polytheismus už několik let zakázán, právo vyznávat náboženství zděděné po otcích, poněvadž, jak sám řekl, že zvítězil s pomocí bohů, které uctívá. Toho práva se mu dostalo.
Není jasné, zda zemřel násilnou smrtí roku 402 n. 403, nebo, jak je zachováno v jiné pramenné tradici, dožil jako duševně chorý člověk.

•

Východ, Západ a Germáni. Theodosiova dynastie, Valentiniánovci, byly první ryze křesťanskou evropskou panovnickou dynastií. Poslední vládce jednotné římské říše Theodosius I. zemřel 17. ledna 395 v Mediolánu, pohřben byl v Konstantínopoli. Ideolog nesmiřitelného křesťanství Amdrosius ho přežil o dva roky.

Na západu říše předal Theodosius vládu dvanáctiletému synovi Honóriovi a k ruce mu dal pokřtěného Vandala Stilichóna, který se svou ženou Serénou, hysterickou křesťankou, neteří Theodosia I. a sestřenicí Honória, zařizoval likvidaci římského polytheismu (on byl zavražděn i se svými buccellárií, ochrankou, a synem Eucheriem 23. srpna 408 n. l., ona o dva roky později).

Roku 404 přesídlil zbožný či pověrčivý Honórius z Mediolána do Ravenny, které se stalo posledním císařským sídelním městem antické Itálie. Roku 408 Honórius vyloučil všechny polytheisty z armády. Císař zemřel roku 423 na vodnatelnost. 

Stilichó či Stilichón, jehož otec byl Vandal a matka Římanka, jako velitel západořímské Honoriovy armády roku 406 porazil u Florentie Ostrogoty; padlo jich prý na sto tisíc. Seréna po manželově likvidaci žila v ústraní a v armádou prošla vlna protigermánských čistek, Římané vybíjeli i Germánky s dětmi. O dění kolem Alaricha, Visigotů, Gally Placidy, o konci říše apod. viz pod Gotové.

Ve východní části Říma vládl Honóriův bratr Arcadius/Arkadios (395-408), asi první „byzantský“, jehož praefectem praetorió byl Flávius Rúfínus, syn ševce z Aquitánie. Byl to velký jesusovec a na svém panství u Kalchédonu zřídil klášter. Ve sporu se Stilichónem a v době, kdy Visigoti pod Alarichem plenili Helladu a Makedonii, však podlehl intrikám a byl ubodán.

U Arkadia ho nahradil eunúchos Eutropios (do 399). Od roku 400 je skutečnou vládkyní římského Východu Arkadiova choť Aelia Eudoxia, která se Stilichónovi pomstila. Její syn Theodosios II. šel na trůn jako sedmiletý. 

Arkadios roku 402 jmenoval perského vládce Izdegerda/Jazdegerda I. (399-420) poručníkem svého ročního syna s Aelií Eudoxií Theodosia II., aby nebyl sesazen (!!!). Perský král králů byl liberální, nevedl s Římem válku a nepronásledoval křesťany. Theodosius nastoupil na trůn jako sedmiletý. Byl vychováván sofistou Troilem ze Sídé, který nebyl křesťanem, staral se o něj eunúchos Antiochos a praefektem praetorió byl jak za Arkadia Anthemios. Porazil a vytlačil z Moesie hunského krále Uldina a zajaté Skiry „usadil“ v Anatolii na statcích jako pracovní sílu: první masové usazení Germánů v Anatolii (po Herulech?).

•

Křesťanské ženy mocichtivé, svatořečení a kult ostatků. Anthemios zmizel z dějin roku 414, když regentství za Theodosia II. převzala jen o dva roky starší sestra Aelia Pulcheria. Propuštěn byl i Antiochos. Krátce na to byla v Alexandrii zavražděna Hypatie. Kyrillos však měl u Pulcherie slovo: byla to asketická monotheistka, žila v panenství a přemlouvala k tomu i své sestry Arkadii a Marínu. Pulcherie také opatřila roku 421 svému císařskému bratrovi manželku, jistou Athénais, dceru sofisty Leontia.

Jako pokřtěná se jmenovala Aelia Licinia Eudokia a s Theodosiem měla Eudoxii, kterou si vzal Valentiniánus III. (jiná Eu. byla manželkou císaře Arkadia). Aelia Eudokia napsala oslavné verše na vítězství nad Peršany a také jakési biblicky inspirované proroctví. O Aelii Pulcherii (zemřela roku 453) viz pod ženy a křesťanství - procházka minulostí církevního státu.

Theodosios II. byl augustem 49 roků, z toho 42 roky samostatně: je to římský rekord. Do politiky nezasahoval, „studoval vědy“, byl kaligraf a opisoval knihy, měl rád historii a „theologii“, disciplinu křesťanských ideologů o výhradní jedinečnosti jejich kultu. Žil v císařském paláci jako v klášteru. Jeho sestra Pulcharia měla sbírku ostatků 42 „mučedníků“. Zemřela roku 453 a majetek odkázala „chudině“. Roku 429 zrušil židovský patriarchát a jeho majetek propadl státu. Theodosios II. spadl s koně a zemřel.

•

Relikvie, svatořečení. Už císař Theodosius I. roku 386 kšeftování s relikviemi a jejich přemisťování zakázal zákonem. Kult ostatků, ve starém věku neznámý, přetrval mezi křesťany dodnes a ve středověku patřilo mezi zvyklosti, že při stavbě kostela byl pod oltář uložen nějaký ten mučednický ostatek.

Zvláštním druhem "ostatků" byly hřeby, jimiž byl něšťastník přibit na kříž. Dávno před Ježíšem byla živá pověra, že při čtyřdenních horečkách je třeba zavěsit na krk nemocnému úlomek hřebu z kříže zabalený do vlny a nemocného uložit do jeskyně bez přístupu slunečního světla. Pověru zaznamenal Plínius ve své encyklopedii. Jako desítky dalších, například že onemocnění žláz, krku a nádorů za uchem vyléčí dotyk ruky předčasně zemřelého, popřípadě mrtvoly stejného pohlaví. Popravčí hřeby tedy bývaly asi úzkoprofilovým zbožím...

V roce 1980 bylo nalezeno ossuarium se jménem Jóchanan, syn Hagkola, a ve schráně kosti s hřebem a zbytkem dřeva. Dvacetiletý muž byl současníkem Ježíše a spojení hřebu a dřeva je jediný zatím hmotný důkaz literárně známé popravy ukřižováním. 

Mezi kosterními ostatky, zbytky kříže apod. jsou v uctívání dodnes mandylie, látkové relikvie (od mandyá, viz pod móda), jako je údajně Ježíšův pohřební rubáš („turínské plátno“). Jeho zkoumáním dokonce vznikl speciální obor sindonologie (z řec. sindón, plátno), který po letech dospěl k závěru, že rubáš o rozměrech 4,36 krát 1,10 metru s obtiskem muže o výšce 175 centimetrů vznikl někdy ve 13. až 14. století, tedy v době, kdy byl poprvé zmiňován. Zkoumání rovněž odhalilo, že v tkanivu je pyl z předněvýchodních rostlin.

Od roku 1578 je v turínském dómu a je významnou turistickou atrakcí. Když byla látka vystavována roku 2000, přišlo do dómu na milion zvědavců. Vatikán pravost rubáše nikdy nepotvrdil (srov. pod Iésús Christos). Nález pohřebního rubáše z první poloviny prvního století n. l. v Jerúsalému na místě hřbitova Akel damá (aram. krvavé pole) známého z novozákonních časů roku 2009 potvrdil, že textura látky byla v té době jiná. 

Veronica je svaté sudarium/súdárium, „ručník na pot“, o rozměrech 17 krát 24 centimetrů s obrazem Ježíšovy tváře viditelné jen za určitých podmínek, který je uložen v klášterním kostelu v Manoppellu v Abruzzách (do roku 1608 byl ve Vatikánu). Církev sice odmítla původnost obou předmětů, ale uznává, že byly stvořeny „bez lidského přičinění“, řec. acheiropoiéton, lat. nón manú factum.

Za papeže Benedikta XVI. došlo k posunu. Bavorský hodnostář se 1. září 2006 stal prvním papežem, který „Veroniku“ u kapucínů v Manopellu navštívil a poklekl před ní. Relikvie není zmiňována v bibli, ale v apokryfních Pilátových aktech.

Kult svatých ostatků a prohlašování lidí světci funguje dodnes. Někdy si sami křesťané přichystají sprchu. Roku 1969 byl katolíky statutu „svatého“ zbaven sv. Jiří/Georgios, údajně římský důstojník z Kappadokie, který byl umučen roku 303, protože není dostatek historických důkazů pro jeho skutky nebo vůbec existenci. Ve všech východních denominacích zůstává bojovník s drakem jedním z hlavních světců.

Osm let předtím byla z liturgického kalendáře katolíků vyškrtnuta sv. Filumena, o níž pro vatikánské tajemníky také nebylo spolehlivých zpráv a v jejímž hrobě ležely kosti mužské. Roku 2007 byla vědeckou analysou zpochybněna pravost ostatků sv. Jany z Arku: rozbor ukázal, že to jsou kosti z egyptské mumie a kosti zvířecí. Ostatky kromě toho nevykazují stopy po ohni. 

Rekordmanem v blaho- a svatořečení byl papež Jan Pavel II. (1978-2005). Povýšil na světce 483 smrtelníků, blahořečil 1338 křesťanů, zatímco z jeho předchůdců Pavel VI. dohromady jen 56 a šest dalších papežů před Pavlem jen osmdesát. Jan Pavel II. vyznamenal tímto způsobem více zemřelých lidí než všichni jeho předchůdci od roku 1588, odky platí stávající procedury, dohromady. Celkem mají křesťané více než deset tisíc světců.

Prvním kanonisovaným smrtelníkem, tj. nikoli spontánně jako dosud, ale kúrií „jmenovaný“, byl biskup Ulrich von Augsburg, který zemřel roku 973. O dvacet let později byl svatořečen papežem Janem XV. Alexander III. (1159-1181) stanovil pravidla pro volbu papeže: konkláve a jeho dvoutřetinová většina. Kromě toho určil, že světec smí být uctíván z rozhodnutí Říma (roku 1179 třetí lateránský koncil). 

Benedictus XIV. (dva toho čísla, viz seznam papežů) roku 1743 revidoval církevní kalendář a světce. Určil, aby pro blahořečení (beatifikace) stačily dva zázraky, pro svatořečení (kanonisace) další dva. Během procesu povýšení proti navrhovatelům vystupoval promotor iustitiae neboli advocatus diaboli. Zrušil ho roku 1983 Jan Pavel II., který zásady kanonisace přepracoval.

•

Zpět k mocným ženám křesťanského Říma. Sestra Valentiniána III. (vládl 425-455) Iusta Gráta Honória Augústa odmítla římského snoubence, který jí byl vyhlédnut, a pozvala Attilu, krále Hunů od roku 434. Vyplenili Mediólánum a římskému biskupovi Leonovi I. Velkému se je podařilo přesvědčit, aby z vypleněného kraje odtáhli. Nicméně jako západořímské hlavní město Milán skončil. Tomuto Leonovi postoupil roku 444 Valentiniánus III. pravomoci nad všemi kostely v provinciích.

Poslední panovník z dynastie Valentiniánů roku 454 s eunúchem Hérákliem během audience probodl Flávia Aëtia, vítěze nad Attilou a Huny. Po Caracallovi zřejmě druhá vzácná přímá spoluúčast císaře na vraždě. Valentiniánus III. rád „sportoval“, běhal, střílel lukem, jezdil na koni, miloval astrology a kouzelníky, také ženy (třebaže jeho manželka Licinia Eudoxia vynikala krásou).

Licinia Eudoxia si pak musela vzít nového císaře Petrónia Maxima, a tak povolala do říše Vandala Gaisericha, aby si jeho syn Hunerich vzal její dceru Eudokii mladší. 31. května 455 byl Petrónius zabit ranou kamene do hlavy a vhozen do Tibery, 2. června Vandalové dokonale vyplenili Řím. Geiserich si odvezl Licinii Eudoxii s dcerami Placidií mladší a Eudokií mladší, která se roku 456 provdala za Hunericha.

•

Politruci a bojovníci za jedinou pravdu na scéně. Ideologií křesťanského římského císařství (Eusébios) byl monotheistický universalismus: za Augústa se zjevil v Ježíšově podobě nový a jediný bůh, jehož pravda se po řadě „protivenství“ rozšířila po celé říši. Platí heslo „jedna říše, jeden císař a jedna víra“.
Od poloviny čtvrtého století n. l. začalo slovo rhómáios, rómánus, a christianismos na východu říše splývat v christiános orthodoxos, správný křesťan, kdežto Hellén, hellénismos, se stalo označením pro starý polytheismus.

Ideologové jediné pravdy překroutili výrazivo a např. z filosofie se stal „křesťanský způsob života až askese“, jíž se v Byzanci říkalo dokonce i politeia, tedy občanský stát, obec. Ze sportovního borce áthléta se stal mučedník a z jeho cvičení a životního stylu, askésis, dnešní askese. 

Oddíly fanatických protipolytheistických i protižidovských egyptských mnichů využil agresivní alexandrijský patriarcha v letech 412-444 Kyrillos. Jeho úderky v Egyptě dorazily zbytky antiky, zavraždili učitelku filosofie/novoplatonismu Hypatii roku 415. V celé církvi zdvihl prudký vítr sporů, když se začal hádat s Nestoriem, který neuznával paní Marii za bohorodičku a vyrobil z něho „nestoriána“. V Konstantínopoli v boji proti nestoriánům uplácel lidi od dvora a z kléru.

Monotheistická ideologie něco stála: rozdával dárky ze slonoviny, drahé látky, pštrosí pera, peníze nejméně sto solidů až dvě stě liber zlata (= 65 kilogramů), takže si od něho vzal sto liber zlata i nejvěrnější Nestoriův přítel. V Konstantinopoli prý Kyrillos „investoval“ 1500 liber zlata (= 490 kg). Dosáhl svého, konstantinopolský patriarcha, tedy d. f. jeho nadřízený, Nestorios, resignoval, odešel do kláštera, pak do vyhnaství. Kyrillos je v pravoslavné církvi světcem, u katolíků od roku 1882 „doctor ecclesiae“.

Valentiniánus III. roku 445 přiznal papeži Leónu I. „Velkému“ právo rozhodovat o církevních otázkách a věroučných a stanovil, že Řím je sídelním městem „apoštoské církve“. 

Jiný León I., východořímský císař z rodu thráckých Bessů, byl podvodníkem s relikviemi. Z Galileje přivezl, jak tvrdil, závoj panny Marie, který se pro Kónstantínopoli stal i chranou před dobytím města. Leó tvrdě postihoval zbytky polytheismu ve východořímské říši. O císaři Leonovi viz také pod Germáni.
Jedním z dokladů přechodu na nové poměry je snad případ básníka Nonna z Pánopole, který vedle rozsáhlého epu o Dionýsovi parafrázoval v hexametrech Janovo euangelion (viz pod hostiny a epos).

Posledním polytheistickým básníkem byl zřejmě na Honóriově dvoře Claudius Claudiánus, mj. oslavovatel Stilichonův (zemřel roku 440 n. l.). Posledním historickým spisem kritisujícím křesťanství je Zósimova Neá históriá, Nové dějiny, z 5. či 6. století dovedené do roku 410 n. l.

Posledním známým spisem pořízeným autorem, který nepropadl křesťanství, byl Olympiodórův komentář Aristotelovy Meteórologiky z roku 564 n. l. Kde se polytheisté staré víry nevzdávali, postupovala císařská administrativa s dobovou brutalitou. Za císaře Iustiniána vznikly zárodky inkvisice (fanatický mnich Ióannés Asiatikos a jeho christianisace Anatolie), roku 528 císař zakázal poslední zbytky „olympismu“, sportovní hry v Antiocheji, polytheisté vražděni, jejich knihovny páleny.

•

Nové pořádky a vystřízlivění po tisíci letech. Roku 580 byl v Antiocheji úřady odhalen tajný chrám Diův: kněží si vzali život, příznivci kultu byli předhozeni lvům, když je šelmy nerozdrásali, byli ukřižováni a jejich těla vláčena městem. Roku 692 koncil, jednání křesťanských pohlavárů, zakázal zbytky svátků po anthestériích, brumáliích a dionýsiích. Pravděpodobně posledními polytheisty v mateřské Helladě, posledními Hellény, byly obce v Lakónice, které byly někdy v letech 850 až 860 násilně christianisovány arménským aktivistou Níkónem/Nikonem.

Filai, eg. Pilaku, v Horním Egyptu bylo odjakživa sídlem Ísidina kultu; definitivně vyvrácen až o sto dvacet le později než v Alexandreji Iústiniánem II. roku 536 n. l., kdy dal zničit Ísidinu kamennou sochu a chrám uzpůsobil křesťanskému rítu (monotheistům byla vzorem pro Ježíšovu matku Marii, viz v přílohách Bohové a jejich svátky). V Egyptě také došlo k uzpůsobení tradičního symbolu života anch ve znamení kříže, tedy spíše smrti (srov. raněkřesť. hroby).

Byzantský diplomat Geórgios Gemistos Pléthón (1355 – 1452) byl naopak asi první z významných křesťanů, kdo se vymanil z pout monotheismu. Před pádem Kónstantínopole už nehovořil o Římanech, Rhómáioi, ale o Hellénech. Ve Florentii vykládal o jakémsi universálním náboženství, ani křesťanském ani muslimském, „nebude ani jedno ani druhé, ale třetí, jež se nebude lišit od pohanství“. Po Pléthónově smrti byla jeho kniha o novém Diově kultu na příkaz patriarchy Geórgia Gennadie spálena a je známa pouze z citátů. O florentské unii viz zde níže.

•

Zósimova slova o konci starých kultů a Říma: „V řeči, kterou (císař) proslovil před senátem, vybízel senátory, aby zavrhli blud – toho slova užil, ve kterém dosud žili a přijali víru křesťanů, která slibuje odpuštění všech provinění i všech bezbožných činů.
Nikdo však neuposlechl jeho výzvy ani se nechtěl odvrátit od otcovských zvyků, které mají od založení Města, ani na to pošetile nepřistoupil. Žijí prý již téměř 1200 let v neporušeném městě. Jestliže však své náboženství změní, nevědí, co z toho vzejde. Na to Theodosius prohlásil, že výdaje na bohoslužbu a oběti příliš zatěžují státní pokladnu a že je chce zrušit, jednak protože tento stav neschvaluje, zejména však protože vojenské potřeby vyžadují více peněz.
Ačkoli senátoři odpověděli, že oběti se nemohou řádně konat, jestliže náklady na ně nejsou hrazeny ze státní pokladny, přesto byl proto zákon o obětech zrušen a všechno, co přijali jako dědictví od předků, upadlo v opovržení. Římská říše postupně oslabovaná se stala domovem barbarů nebo spíše nakonec ztrativši vlastní obyvatelstvo upadla do tak neutěšeného stavu, že dnes není poznat místa, kde kdysi stála města.“

Příčiny rychlého růstu křesťanské církve viděl anglický historik Edward Gibbon (zemřel 1794), jehož dílo Historie úpadku a pádu římské říše (1766-1788) je pokládáno křesťany za klasiku tohoto období, v několika důvodech:
„1. Nepoddajná až nesnášenlivá horlivost křesťanů odvozená z židovské víry, ale očištěná od malicherného a asociálního ducha, který namísto aby zval, odrazoval pohany od zvětšování slávy Mojžíšových zákonů; 2. Učení o životě po smrti posílené o všechny okolnosti, které mohou zvýšit váhu a účinnost této pozoruhodné pravdy; 3. Zázračné síly připisované pracírkvi; 4. Čistá a přísná morálka křesťanů; 5. Jednota a disciplina křesťanské republiky, která postupně formovala nezávislý a rostoucí stát v srdci římské říše.“

•

Ze začátků křesťanství. Prvním z císařů propadlým kř. byl Constantínus I. Za něho se začalo se stavbou kř. chrámů v Jerúsalému. Pravděpodobně prvním kř. z vyšší římské společnosti byl, dle křesťanských pramenů, proconsul Sergius Paullus, roku 43 n. l. správce Kypru.

Roky 33 až 45 jsou v křesťanských historiografiích označovány za dvanáctiletí apoštolských „kázání“. Nejprve v Palaistíně, pak se rozdělili – např. Tomáš odešel do Parthie a Indie, kde popraven, Petrův bratr Andreás/Ondřej do Skythie a Thrákie, Makedonie, Épeiru a Acháie, kde v Patrách ukřižován („ondřejský kříž“, srov. vlajku Skotska). Ióannés/Jan zemřel v Efesu, Petr šířil křesťanství mezi Židy v Pontu, Bíthýnii, Galatii a Kappadokii.
Jedna z gnóstických versí Ježíšova mýthu praví, že Ježíš se po zmrtvýchvstání pustil na východ a kázal u Parthů a v Indii. V kašmírském Šrínagaru ukazují jeho hrob.

O euangeliích/evangeliích viz pod Iésús Christos.

Prvním biskupem v Antiocheji, nejstaršího křesťanského organisovaného společenství na světě, byl Petr, po něm Euodios, pak Ignátios, učedník Petrův, Pavlův a Janův. Od Tráiána byl osobně, jak křesťané tradují, odsouzen v Antiocheji na smrt a 20. prosince roku 107 byl v Římě při hrách v aréně předhozen lvům. Další biskupové: Héros/Hérón, Cornélius, Etios (?), za M. Aurélia Theofilos, od 182 Maximinus. 

Prvním biskupem v Jerúsalému byl Jákob Spravedlivý, Ježíšův (nejstarší) bratr, který zemřel "mučednickou srmtí roku 62. Po něm si křesťané zvolili Symeóna/Simóna/Simeóna obviněného z křesťanství za Vespasiána a popraveného roku 106 za to, že prý patřil do potomstva Dáwídova.
Třetím biskupem byl od roku 106 n. l. Iustus, pak Zacheus, Tobiás, Benjamín, Jan, Matthiás, Filippos, Seneca, Iustus II., Lévi, Efrés, Josef, Iúdás "Kyriakos" (15. biskup, funkcionář za Hadriána a povstání Bar Kochby).

Roku 137 se stal biskupem v Aelii Capitólíně, přejmenovaném Jerúsalému, Marcus, první křesťan bez obřízky a nikoli židovského rodu. 

Apoštol Marek/Markos kázal v Egyptě, Kýréně, Núbii a Ethiopii. Prvním biskupem po Markovi v Alexandreji byl roku 62 Anniános. Marek se roku 65 setkal s Petrem a Pavlem a po návrat do Alexandreie roku 68 byl popraven. Roku 85 po smrti Anniána druhým biskupem Abilios, od 98 Cerdó, od 109 Prímus, od 111 (120?) Iustus, od 131 šestým biskupem Eumenés, od 144 Marcus, od 154 Keladión a od 168 Agrippiánus.

•

Gnóse. Převahu mezi monotheistickými kulty si ve třetím a čtvrtém století kř. zajistilo po střetu s různými formami ideově blízkého gnósticismu (od gnósis, poznání, aram. manda, viz také pod Iésús), vyšlého z íránského dualismu války dobra se zlem (srov. Zóroastér) a z mesianistického júdaismu.

Původně židovská sekta baptistická přišla ve 2. století n. l. přes Syrii do Iráku. Arabové jim později říkali sabajové (od sb´, pokřtít). Mandajština byla jejich východoaramajský dialekt. Spojením s domácími gnóstiky v jižním Iráku vznikl mandaismus. Jana Křtitele mají za reformátora, Ježíše za falešného proroka. Uzavřená monotheistická komunita dnes v Iráku čítá na pět tisíc vyznavačů.

Prvním gnóstikem byl (tvrdí to křesťanští autoři Epifanios a Irénaeus/Eirénaios) zřejmě za císaře Claudia Žid Šimon Mág/Čaroděj, Símón/Simón Magus, a jeho žák Menandros, oba ze Samareie, ale kariéru udělali v Antiocheji. Oba se prý považovali za bohy, čarovali v Římu mezi dvěma mosty na Tiberu, odmítali židovský starý zákon, měli za to, že zlí duchové vládnou světu a jejich sekta prý přežila dvě staletí. 

Žila s ním jistá Helena či Seléné, prý prostitutka, a příznivci se jim klaněli jako bohům. Nerónovi slíbil, že se vznese, což prý za pomovi zlých duchů, jak praví křesťanští oponenti, také udělal, ale Petr s Pavlem se prý tak modlili“, že se chudák zřítil. Namíchlo ho to tolik, že se o své vůli vrhl z výšky a zabil.

Jeho mnotvárné učení o nižších a vyšších aiónech/eonech stvořených bohem, z nichž vznikli andělé řídící chod světa získalo popularitu kupodivu až v oblastech nejdále od Říma, v Syrii a Mesopotamii. Kristus se narodil ze smrtelných rodičů, byl chudý, ale pro spravedlnost tolik povýšen. Jiní z heretiků sice uznávali, že se Ježíš narodil z panny a tzv. svatého ducha, ale jinak ctili Mojžísovy zákony. 

Símónovým žákem byl Cerdó, který měl za to, že bůh není otcem Ježíšovým, protože toho fysického každý zná. Jeho následníkem byl Markión z Pontu. Viz také pod Iésús a zde níže.

•

Sektářství, koření monotheismu. Po „apoštolském“ sjezdu křesťanských aktivistů po roce 51 n. l. roku 54 přišel do Římu Petr, Símón Ježíšem přejmenovaný na Petros (aram. Kefas, skála). V té době bylo sepisováno Markovo „euangelion“. Vrátil se do Alexandrie, kde jako první řídil obec křesťanů.
V té době měl Egypt také svou první křesťanskou sektu: skupina si říkala therapeuti, žili u jezera Marea/Mareótis, neživili se, ale leželi ve svých spisech, jak tvrdí pozdější autoři. Roku 57 jakýsi Egypťan, podle židovské terminologie „falešný prorok“, shromáždil na třicet tisíc lidí, obsadil Olivetskou horu a chystal se obsadit celý Jerúsalém.

Římané neklid pacifikovali, podivín zmizel a správce Iúdaie Felix obvinil jednoho z prvních křesťanských aktivistů Pavla (tzv. apostoloi/apoštolové, „vyslanci“; srov. pod Iésús), že on byl oním strůjcem nepokojů. 

Paulos, Pavel, z Tarsu, rodným jménem Šaul/Šául/Saul a vlastní zakladatel křesťanské ideologie, pobýval do roku 35 n. l. hodně v Damašku a v Syrii. Po otci podědil majetek a římské občanství, mezi Židy v té době vzácné. Studoval prý judaismus a dokázal se uživit výrobou stanů.

Kolem roku 37 byl poprvé misijně v Jerúsalému. Někdy v letech 36-40 zde byl odsouzen k ukamenování diákón Stefanos, Štěpán, první z křesťanských mučedníků, kteří zemřeli za to, že se hlásili k Ježíšovu učení (svátek má v západním světě 26. prosince).

V letech 46-47 byl Pavel na Kypru, rok na to podruhé v Jerúsalému na "koncilu apoštolů", roku 48 v Antiocheji, kde se poprvé objevila slova křesťan, katholická církev a první křesťanské znamení ryby, jinak zkratka za řecké Iésús Christos theú hyos, sótér, "Ježíš Kristus, boží syn, spasitel" (zkráceno jako ichthys, "ryba"). 

Odtud odešel do Makedonie (Filippoi, Thessaloníké) a Athén. Zřejmě v letech 50-51 byl v Korinthu, odkud poslal Soluňským první dopis, pravděpodobně nejstarší křesťanská písemnost. Z roku asi 125 je nejstarší uchovaný papyrus s textem Nového zákona.
V letech 52-56 žil v Efesu. Roku 57 byl zatčen v Jerúsalému a uvězněn v Kaisareji, odkud byl v roce 59 převezen do Říma. Jako římský občan se mohl odvolat k císaři a mohl vyvrátit obvinění z rušení zemského míru. Zemřel buď cestou do Říma, nebo tam roku 61, či byl popraven někdy v letech 64-67 (možná 29. června 67; srov. zde níže jinou versi).

S překvapivou informací přišel 28. června 2009 papež Benedictus xvi. Na jeho pokyn byl otevřen kamenný sarkofág v basilice San Paolo fuori le mura označovaný za Pavlův hrob, což se prý předtím nikdy nestalo. Krypta se sarkofágem byla prý půl tisíciletí zavřena. Po přestavbách, restauračních pracích a požáru se ztratila znalost o místu, kde se mohl sarkofág nalézat. Roku 2005 byl archeology nalezen a od prosince 2006 byl zpřístupněn na něj pohled okénkem pod oltářem basiliky veřejnosti.

Obsahoval zbytky lidských kostí a purpurové lněné látky zdobené zlatými nitěmi a jiné modré. Kosti byly datovány do 1. nebo 2. století, z čehož papež usoudil, že jde o křesťanského šéfideologa. Téhož dne v L´Osservatore romano publikován nejstarší známý apoštolův portrét nalezený nedávno archeology pod Římem a pocházející z pozdního 4. století, tedy doby, kdy křesťané říši již vládli.

Pavlova největší zásluha o šíření křesťanství spočívala v tom, že židovskou sektu zbavil ethnické uzavřenosti a otevřel ji i těm z věřících v příchod jakéhosi spasitele, kteří nepatřili k vyznavačům jerúsalémského jednobožství (ale také odporu k judaismu a Židům upozorněním na to, že zabil Ježíše, že se nelíbí bohu a že jsou lidem odporní, jak napsal v dopisu křesťanské obci v Thessaloníce). 

Roku 61, popř. roku následujícího, byl na poštvání farizejů během proroctví o svém bratru ukamenován Jákob Iústus, Ježíšův bratr (viz tam), populární mezi chudinou pro askesi. Tvrdil, že právě Ježíš je Christos/Kristus, čímž popíral dogma dalších nejméně sedmi sekt (jejich leadery – Kristy, byly např. Símón, Kleobios, Dositheos, Gortheos plus gnóstici).

Níkoláos, jeden z diákónů a žáků Stefanových/Štěpánových, pověřený tím, aby posluhoval chudým. Mikuláš prý měl velmi krásnou manželku a po smrti Ježíše ho apoštolové obvinili z toho, že na ní velmi lpí. Přivedl ji tedy mezi ně, ať si ji kdokoli vezme za ženu (což se prý nestalo). 

Od toho jeho přívrženci odvodili sexuální svobodu a nijak se neohlíželi na manželské závazky – první z takových hnutí, které se staly populárními až o mnoho staletí později a úplně někde jinde než v Orientu. Níkoláos, dodejme, nikdy neměl žádnou jinou ženu a jeho dcery zůstaly do smrti pannami.

•

Šiřitelé víry a jejich nepochopení. Nejstarší zmínka Kristova jména je z pera historisujícího autora císařských životopisů C. Suetonia Tranquilla (zemřel někdy po roce 130) a vztahuje se k roku 49 n. l., kdy Claudius vyhnal z Říma Židy, mezi nimiž působil rozvrat jistý Chréstos (Suetonius, Claudius 25: „Iudaeos impulsore Chresto assidue tumultuantis Roma expulit.“ čili: Vyhnal z Říma Židy, které podněcoval (jistý) Chréstos.“). Říman zjevně nebyl informován o rozdílu mezi "pomazaným" christem a "praktickým" chréstem.

Suetonius v životopisu Neronově poznamenal, že vládce dával popravovat křesťany, lidi nové a zhoubné pověry ("afflicti suppliciis Christiani, genus hominum superstitionis novae ac maleficae", Nero 16). Historik Tacitus, starší vrstevník Suetoniův, v souvislosti s Neronovým vypálením Říma roku 64 n. l. uvedl, že vinu hodil na lidi, kterým lid říkal křesťané, christiani, a že je  potrestal "vybranými" tresty. 

Původce jména Christus byl za vlády Tiberia popraven správcem provincie Pontiem Pilatem ("ergo abolendo rumori Nero subdidit reos et quaesitissimis paenis affecit, quos per flagitia invisos vulgus christianos appellabat. auctor nominis eius Christus Tiberio imperante per procuratorem Pontium Pilatum supplicio affectus erat"); o Pontiovi viz též s. v.

Petr s Pavlem se podle jedné tradice roku 65 n. l. sešli v Římě; podle této verse mýthu zřejmě spolu přicestovali z Korinthu (viz jinou versi zde výše). Následujícího roku strávili devět měsíců ve vězení, důvod není zřejmý. 29. června 67 n. l. dal prý, jak se mezi křesťany traduje, Neró Petra s jeho manželkou „pověsit na kříž“, ukřižovat; Petr, aby neznesvětil smrt Ježíšovu, dal se ukřižovat hlavou dolů (nebo 26. června 67 či už 13. října 64 u příležitosti desetiletí Nerónovy vlády). 

Pavel byl sťat hodinu cesty směrem na Ostii, protože prý obrátil na víru jednu z Nerónových přítelkyň (sic!) a jednoho z číšníků (sic!!). Křesťané ve dějinách svého utrpení nazývají odjinud nepodložené „protikřesťanské nepokoje“ jako tzv. první protivenství (katalogisují jich deset).
Jeho ostatky prý leží pod podlahou chrámu sv. Petra ve Vatikánu v kryptě, která je však římským hrobem z doby kolem roku 200 n. l.

Pavlovo učedníky byli Tímotheos, první episkopos/biskup křesťanské organisace v Efesu, Titus, biskup na Krétě, Lúkás/Lukáš, lékař z Antiocheie, Crescens vyslaný do Gallií, Linus, první biskup římský a první v linii tzv. papežů, hlav katholického směru křesťanství, nejrozšířenější z forem monotheismu (postoupil funkci Anaklétovi), Clémens, třetí římský biskup v letech 92 – 100 n. l. (roku 94/5 byl údajně poslán Domitánem na Chersonnésos Tauridský, kde byl utopen v moři; jeho ostatky prý přinesli roku 868 do Říma Kyrillos a Methodios), Dionýsios Aréopagíta, první biskup v Athénách a jiný Dionýsios působící v Korinthu. 

Domitiánův odpor k monotheistům pokládají křesťané za druhé protivenství. Kromě Clémenta musel do vyhnanství na Pathmos „apoštol“ Jan. Flávia Domitilla, dcera sestry cos. Roku 95 Flávia Clémenta (zastával s císařem), byla vypovězena na Pontijské ostrovy.

Domitiánus dal prý také vyhledat potomky židovského krále Dáwída a jak praví křesťanská tradice, zahrnul do toho vnuky Iúdovy, Ježíšova bratra: když se však dozvěděl, že Chréstovo království je „andělské a nebeské“, propustil je. Tohle si vyprávějí křesťané.

Domitiánův nástupce Nerva prý stíhání křesťanů zastavil a Jan se vrátil do Efesu, kde roku 100 zemřel. Třetí protivenství se mělo udát v letech 103 až 105 za Tráiána. Roku 111 se stal v Bíthýnii próconsulem C. Plínius Secundus (a zřejmě v provincii roku 113 nebo 115 zemřel).

Známa je jeho korrespondence s císařem mimo jiné o tom, co s křesťany; tento dopis napsal mezi 18. zářím 111 a 3. lednem 112. Římským biskupem, čtvrtým v pořadí, byl v letech asi 97-105 jistý Euarestus/Evaristus (se Simónem Petrem/Kefou pátý), jeho nástupcem byl Alexander I. (105 n. 109?-115).

Mezi křesťanskými ideology se zaskvěli biskup smyrenský Polykarpos a později biskup hierápolský Papiás, autor výkladu o Ježíšových proslovech, v nichž dal podnět ke vzniku chiliastické víry mezi křesťany, populární až za mnoho staletí a v úplně jiném prostředí. Jistý Quadrátus, apoštolský učedník, sepsal apologii monotheismu a předal ji prý Hadriánovi, stejně jako Aristeidés. 

Jiným heretikem té doby byl Cerinthus/Kerinthos, pokřtěný egyptský Žid (v Alexandrii byl biskupem tehdy Dionýsios). Uznával toliko tzv. Zjevení Janovo a myslel, že to také ten Jan napsal. Tvrdil, že svět není od boha, ale stvořen od jakési moci, andělů. Ježíš byl synem Marie a Josefa a všechny převýšil spravedlností atd. Po křtu do něho prý Chréstos/Christus vstoupil v podobě holubice a proto dělal zázraky. Když začal Kristus trpět, uletěla holubice do nebe.

•

Římští biskupové. Jméno kř. pro náboženskou komunitu přišlo do užívání v Antiochii/Orontu za Klaudia I. První kř. basiliku, Petrovu, dal v Římu na místě dn. vatikánské stavby postavit císař Konstantínos I. Římskému biskupovi přenechal část obydlí rodiny Lateránů na Caeliu, vedle něhož povstala basilika S. Giovanni in Laterano, dodnes kostel římského biskupa (tím je d. f. pro kř. svět nejdůležitějším kultovním místem-kostelem).
Palác Plautia Laterána na Caeliu zkonfiskoval již Neró a zůstal císařským majetkem po staletí. Do roku 1306 n. l. byl palác sídlem hlavy katolické církve, dn. podobu má od roku 1586.

Od roku 109 (n. už 105, cf. zde výše) byl římským biskupem Alexander I., po něm od roku 119 (n. už 115) Xystus/Systus či Sextus I., od roku 129 (či 125) Telesphorus, za něhož došlo v Palaistíně, severní Africe a na Kypru k povstání Židů pod Bar Kochbou a k povraždění několika set tisíc jinověrců-polytheistů. 

Od roku 138 (136) byl po Telesphorově „mučednické“ smrti hlavou římských křesťanů jistý Hygínus. Za něho kázali gnóstické rozumy v Římě jistý Valentínus, ale dobře to s ním dopadlo: vyznal se prý ze svých „bludů“ a z křesťanské komunity-církve byl vyloučen.
Od roku byl biskupem 142 (140) Pius I., od roku 157 (155) Anícétus. Za něho se Iustínus z Palaistíny obrátil na císaře Antónína Pia s novou apologií křesťanství, neboť v Asii se mělo opět šířit pronásledování křesťanů, které zarazil prý až Marcus Aurélius Antónínus (za něhož další apologii sepsal Melitó, biskup sardský). Dvanáctým římským biskupem byl od roku 168 n. l. Sótérus, třináctým od roku 177 (175) Eleutherínus.

Polykarpos, biskup ve Smyrně, navštívil v Římu Anícéta, aby sladili datum svátků velikonoc. Polykarpus totiž začal držet tento původem židovský svátek odchodu z Egypta čtrnáctého dne nového měsíce po jarní rovnodennosti (srov. pod Svátky a bohové a Iúdaioi, svátky). 

Opíral se o apoštoly Filippa Diákóna a Jana, kteří praktikovali po židovsku, kdežto v Římu se drželi Petra a Pavla, kteří drželi jarní svátky až v neděli na to. Anícétus pohrozil, jak praví římská tradice, tzv. klatbou, neustoupí-li Polykarpos. Proto jel „dissident“ do Říma, ale věci se urovnaly až za Victora I. (biskupem v letech 192 – 202).
V té době byl již Polykarpos po smrti, neboť během tzv. čtvrtého protivenství roku 166 byl ve Smyrně upálen a s ním po provincii Asia řada dalších křesťanských aktivistů. Následujícího roku byl „mučednicky“ zemřel ideolog Iustínus Palaistínský (předtím platónik), protože mu prý nedokázal kynik (sic!) Crescens odpustit, že ho křesťan přemohl v disputacích.

Sáturnínus učil v době Hadriánově v Antiocheji o židovském bohu a jeho protikladu satanovi, jistý Markión Pontský, cf. výše, jinak křesťan, přišel kázat svou gnósi do Říma ve stejné době. Ze školy Sátúrnínovy a Markiónovy, nařizující nejíst masitou stravu a neženit se (protože obojí je z ďábla) vyšel roku 172 n. l. Taciánus ze Syrie, učitel rhétóriky usmlouvaný na křesťanskou víru Iustínem, a enkratité, se s drobnými úpravami ke gnósi a tím pádem v očích „řádných křesťanů“ k heretikům připojil. 

Sloučil v jednu knihu euangelia, Diatessaron, vyndav z nich Ježíšův rodokmen. Jiným vášnivým stoupencem gnóse byl jistý Sevérus, až se jí říkalo sevérská: horní polovina těla je prý dílo boží, dolní satanovo, apoštolské skutky neuznával, odmítal Pavla a starý zákon si prý vykládali dle potřeby. V Mesopotamii za M. Aurélia „bojoval“ proti markiónovi Bardasanus Syrský, žák Valentínův. Jak praví křesťanský autor, „nakonec prohlédl, ale kacířství se nikdy zcela nezbavil“.

• 

Sekty a mniši. Seznam antických křesťanských (= monotheistických) sekt, heretiků, viz pod hairesis, je rozsáhlý. Jen o něco málo později byl jedním z velkých hlasatelů gnóse v Anatolii jistý Theodotos, v Egyptě Valentínus/Valentíniánus, tento ovšem se prý s kř. rozešel. Za Hadriána v Alexandreji učil gnóstický sektář Basileidés, jehož žákem byl Kastór Agrippa a autorem gnóstického spisu, křesťanská sekta ofitů (od ofis, had), baptisté, eucharisté, kainité, docetisté, peretikové, frygové, haimatové, enkratové a entychové.

Aramajský mandajaismus (od mandajja, gnóstikos, mající vědomost) je zřejmě starší než křesťanství, nedrží se Ježíše jako ústřední postavy, ale Jana Křtitele a udržel se v Iráku dodnes. Perskou formou gnóse byl manicheismus („apoštol světla“ Mani, řec. Manés, rodným jménem prý propuštěnec Kubrikos, 217 – 274/277). 

V Egyptě vzniklo křesťanské mnišství a poustevnictví, které vzalo základ z osamělého života jedinců od konce třetího století, anachóretů (od anachórésis, odchod, ústraní) či erémitů (od erémos, hé erémé, poušť). Prvním eremitou byl zřejmě jistý Pavel Thébský (3. století), ale slávu z toho má o století později Antónios, který se prý dožil 108 let.

Křesťané mu dali přízvisko „svatý“, které udělují smrtelníkům, jichž si z různých důvodů váží (jméno Antoni přijal také zakladatel ruského mnišství a zakladatel jeskynního kláštera v Kyjevě; zemřel roku 1073). Druhým směrem mnišství, rovněž z Egypta, je klášternictví, společný život komunit mnichů v celách klášterů, mnišství koinobijní (od koinos bios, coenobius, společný život). 

Zakladatelem prvního takového kláštera, řec. laura, byl Egypťan Pachómios (též svatořečený). Antóniův život sepsal roku 357 n. l. velký bojovník s ariány, alexandrijský biskup Athanasios pod titulem Bios kai politeia tú hosiú patros hémón Antóniú; dílko se stalo základem křesťanské hagiografie, životopisů svatých. U jeskyní asi 160 kilometrů jihozápadně od Káhiry, v nichž Antónios kolem roku 270 postevničil, vznikl později koptický klášter sv. Antónia. Byly v něm odhaleny mnišské cely ze 4. století.

Jinak orientované bylo poutnictví, cesta na svatá místa. Zřejmě prvním „poutníkem“ byl křesťanský učenec Órigenés z Alexandrie (asi 185-254), jako instituci ji však asi spustila Helena Flávia, matka prvního z křesťanských císařů Kónstantína I. roku 325. Již roku 333 vznikl první poutní itinerář, Itinerárium burdigalense, „štace“ cesty z Bordeaux do Jerúsaléma. 

Monofysité (viz zde níže) uznávají po svém ideologovi Eutychovi, archimandritovi alexandrijským, za boha pouze Ježíše, do něhož se božská podstat vtělila (egyptští Koptové, kdysi populární v Syrii a Armenii). Ariáni podle alexandrijského presbytera Areia/Aria naopak Krista s bohem neztotožňovali, protože bůh prý před stvořením světa stvořil Krista, aby mu styk se světem zprostředkoval.

Byl populární zprvu mezi Germány, mezi nimiž se nejdéle udržel u Visigotů, ariánem byl Constantius II. a Valens, od roku 325 s přestávkami herese, definitivně od roku 381. Nestorios, biskup konstantínopolský, a jeho nestoriáni nerozlišovali mezi Kristovým lidstvím a božstvím, protože Marie je Christotokos (rodička Christa), nikoli Theotokos, bohorodička. Herese od roku 431, populární hlavně v Persii, Střední Asii po Indii.

Ačkoli je kř. monotheistickým kultem (orthodoxeia – katholicismus, schisma dovršeno roku 1054), uznává nepřebernou řadu nesmrtelných bytostí tzv. andělů a svatých, obě instituce podobné héróům (první úřední soupis „svatých“, tzv. kanonisace, provedena roku 933 n. l.).

•

Marie panna. Mirjám z Nazareth, řec. a aram. Mariám, arab. Marjám, lat. Maria, se stala první „svatou“ křesťanů. V hebrejském textu o zrození Mesiáše je jeho matka zvána alma, mladá žena. Řecký překlad z ní však udělal parthenos, pannu.
Roku 431 v Efesu biskupové odhlasovali dogma o Marii Theotokos, rodičce boží. V evangeliích se však k ní Ježíš nechová příliš synovsky a více se hovoří o Marii z Magdaly. O své matce mluví jako o ženě a oslovil ji tak i na kříži. Marie asi nebyla revolucionářově věci příliš oddána…
Zato Marie z Magdaly („Magdaléné“), kterou s několika dalšími ženami Ježíš zbavil jakési duševní choroby („sedm ďáblů z ní vyšlo“), až mu dali k disposici své majetky, mu posluhovala a byla věrna za hrob; dokonce byla prvním z lidí, kdo z Ježíšem mluvil po jeho zmrtvýchvstání, jak praví pověsti křesťanů.

Podle pravoslavné větve křesťanů zemřely obě Marie, Ježíšova matka i Magdalská, v Efesu. Podle západních v Provenci v lokalitě Saint-Baume. Kdo se zabývá mariánským kultem bývá zván mariolog.

Ve starověku se tradovala i jiná verse Ježíšova otcovství. Podle filosofického autora Kelsa/Celsa z doby M. Aurélia Antónína byl jeho otcem lučištník z foiníckého Sídónu a římský občan Ti. Iulius Abdes Pantera/Panthera. Stýkali se spolu za Mariina zasnoubení a Ježíš by podle této verse byl synem nemanželským a božské otcovství smyšlenka pro řemeslníka Josefa.
Voják zemřel jako šedesátidvouletý zřejmě roku 40 n. l. v Germániích. Jeho náhrobek byl nalezen v Bingen na Rýnu u Mohuče/Mainz. Kelsovy vývody ze zničeného spisu Aléthés logos, Pravdivé slovo, známe jen zprostředkovaně z obranného spisu Kata Kelsů, Proti Kelsovi, jednoho z církevních "otců" Órigena Alexandrijského.

•

Křesťanství a judaismus. Třebaže křesťanský mythus je celý zasazen do ryze židovského prostředí Palestiny, židovských obcí východního Středomoří a Říma prvního století, už jeho první ideologové byli protižidovští, stejně jako oficiální židovští "chrámoví" představitelé protisektářští.

První s myšlenkou, že Ježíšovou smrtí se Židé znelíbili bohu a tím pádem jsou nepřáteli všech lidí přišel apoštol Pavel. Nicméně ve svém údajném dopisu římské židovské obci ("epištola Římanům") také říká, že není před bohem rozdílu mezi Židem a Hellénem a ne všichni Židé jsou zavrženíhodní.

Biskup sardský Melitón či Melitó, údajně eunúchos a ve své době vážený mezi křesťany, který napsal obranu monotheismu před svým vrstevníkem M. Antóniem Antónínem, už byl ostřejší a obvinil Židy z vraždy boha, že "král Israéle byl zavražděn rukou Israélitů". Tato představa přetrvala v konservativních pravoslavných a katolických kruzích dodnes.

Arcibiskup kónstantínopolský Ióannés Chrýsostomos (zemřel roku 401) je pokládán za  ideologa odporu vůči Židům, i když pravděpodobně ve svých výlevech o uctívání ďábla a mimo jiné židovském kanibalismu neměl na mysli národní zvrhlost, ale skupinu judaisovaných křesťanů v syrské Antiocheji. Ostatně vyvolenost Israélitů uznával.

Roku 1215 na čtvrtém lateránském koncilu se katoličtí hodnostáři usnesli na odlišovacích znacích pro Židy: jinověrci museli nosit klobouky, žluté pásky a pruhy na kabátech. Roku 1247 vydal papež Innocentius iv. bullu zakazující propnásledování Židů a roku 1272 Gregorius x. podobný dokument, který rozsahem vyzněl jako "toleranční patent" pro jinověrce v Evropě (i když, jak sám v bulle praví, opakuje jen dokumenty Gregoria i. z roku 598 a Karlova syna a císaře Ludvíka Zbožného vydaný před rokem 825).

Nicméně dominikán Thomas Aquinas/Tommaso d´Aquino (zemřel roku 1274) vydávaný křesťany za filosofa, pokládal Židy, kteří odmítli křest, za stejně odpovědné za Ježíšovu smrt, jako jeho současníky. Roku 1492 byli Židé vyhnáni z rekatolisovaného Španělska, údajně tři sta tisíc lidí. Edikt z Alhambry byl odvolán o půl tisíciletí později králem Juanem Carlosem i. roku 1992. 

Roku 1543 vydal augustiniánský mnich a otec německého protestantismu Martin Luther pamflet Von Juden und ihren Lügen a vidí v nich "opravdové ďábly" a "kdybych mohl, srazil bych ho (= Žida) k zemi a mečem probodl". Roku 1791 francouzské národní shromáždění plně zrovnoprávnilo Židy a byli plně tolerováni v habsburské říši, roku 1881 však v ruské říši vypukla vlna pogromů.

Roku 1897 organisuje Theodor Herzl první sionistický kongres pro obnovení židovského státu v Palestíně. Roku 1965 během druhého vatikánského koncilu prohlášení Nostra aetate zbavilo z pohledu katolického kléru Židy obvinění ze smrti Ježíše na kříži. V březnu 2000 požádal Jan Pavel ii. Židy za odpuštění za příkoří spáchána katolíky. 

V únoru 2008 ale židovské organisace protestovaly proti úpravě velikonoční modlitby papeže Benedikta xvi., v níž se modlí, aby "bůh Židy osvítil, aby Ježíše Krista uznali za spasitele všech lidí".

•

Křesťané, muslimové a návrat polytheismu. Jméno anonymního boha křesťanů umístily Spojené státy Ameriky, USA, 22. dubna 1864 na své mince/platidla rčením In God We Trust, „věříme v boha“. Heslo je od roku 1956 uzákoněno vedle "E Pluribus Unum" za motto státní a 1. listopadu potvrzeno resolucí sněmovny representantů amerického kongresu, v níž právě drželi republikáni většinu. • Jako první dal obraz Ježíše na mince východořímský císař Iústiniános II. Rhínotmétos, „S uřízlým nosem“ (vládl dvakrát v letech 685 – 695 a 705 – 711) z Hérákleiovy dynastie.

Prvního roku třetího tisíciletí se odhadoval počet křesťanů, resp. lidí úředně takto vedených, na 1,5 až dvě miliardy, tj. třetinu lidí planetě. Z nich je tzv. katholiků, jejichž hlavou je římský papež, více než polovina, pravoslavných 60 až 80 milionů, protestantů všech odstínů asi 375 milionů (65 milionů lutheránů, 75 anglikánů), na dvě stě milionů tzv. necírkevních křesťanů a letničníků (Freikirchler und Pfingstler, angl. pentecostals, např. baptisté, methodisté, starolutheráni, mennonité etc.; podle jejich údajů až pět set milionů, čtvrtina všech křesťanů).

Zatímco v Evropě počty věřících v církvích dlouhodobě klesají, ve třetím světě je trend opačný. V Číně jsou křesťané komunisty pronásledováni, ale jejich počet se odhaduje na čtyřicet až sedmdesát milionů. 

Počty mohamedánské obce, ummy, se odhadují na jednu až 1,5 miliardy lidí a vlády mohamedánských zemí nebo států s významnou muslimskou menšinou se dokonce sdružily ve spolek Organisace islámské konference, OIC, o 56 členech. V březnu 2008 přiznal Vatikán, že podle jeho odhadů překonal počet muslimů všech denominací počet katolíků: 19,2 procenta lidí jsou prý muslimové, 17,4 katolíci, ale všech křesťanů údajně 33 procenta, asi dvě miliardy lidí.

Počet muslimů neustále roste, místy i díky válkám. Například v Turecku bylo na začátku 20. století ještě 24 procent obyvatel křesťanů, ale po masakru Arménů v 1. světové válce a po porážce Řeků byl na konci téhož století jen zlomek procenta obyvatel Anatolie křesťanský. V roce 2005 mělo Turecko podle vládních údajů 75.033 mešit, k tomu 1600 v zahraničí a na to vše dohlížela vládní Správa náboženských záležitostí s odmdesáti tisíci zaměstnanci. 

Polytheistických hinduistů se odhaduje 746 milionů, jim co do hindského polytheimu příbuzným, ale nenáboženských buddhistů 353 milionů, 22 miliony sikhů a až 15 milionů vyznavačů monotheistického judaismu ("židů").

Roku 2000 dosáhly dobročinné dary v Americe 240 miliard dolarů, objem 2,3 procenta hrubého domácí produktu státu. Velkou část ovšem Američané věnují na církevní účely: roční průměr 234 USD církvím a 85 USD na jiné věci. Na církve např. v Německu vybrali roku 2003 na tzv. církevní daň ročně 8,5 miliardy eur: katolíci s protestanty dohromady (v roce 2008 to bylo 5,1 miliard eur pro katolíky a 4,6 miliard pro evangelíky).

Členy církví to stojí osm devě procent na daních (ale z toho až polovinu uždíbne stát za správu daně). Členů v Německu soustavně ubývá. V roce 2000 se k církvi katolické hlásilo 26,8 milionů Němců a 26,6 milionů k evangelíkům. Roku 2008 byl poměr 25,2 milionů ku 24,5 milionům, o rok později 24,65 ku 24,2 milionům. Podle statistik Biskupské konference (katolíci) a Evangelické církve (EDK) ze srpna 2010 opustilo v letech 1990-2009 obě německé církve patnáct procent lidí a jejich počet klesl z 57 694 tisíc organisovaných křesťanů na 49 104 tisíc. V Německu bylo v této době strženo nebo prodáno (mimo jiné i muslimům) na sedm set kostelů.

Silně ubylo brazilských katolíků. Odhady hovoří v letech 2003-2009 o více než sedm procent a celkový odhad říká, že katolíci tvoří již jen 68 procent populace (zato ale roste podíl amerických evangelikánů...). 

S novým školním rokem 2003/04 se začal poprvé po mnoha staletích vyučovat polytheismus na veřejných školách v Evropě: dvě berlínská gymnasia zavedla nepovinný předmět buddhismus, potvrzení trendu posledních desetiletí odklonu od jedné z podob monotheismu (první učitelkou Renate Noack, 54, členka pětitisícového buddhistického společenství v Berlíně). 

Roku 2005 slavil atheisticky orientovaný Humanistischer Verband Deutschlands (HVD) sté výročí. Členů HVD v Berlíně bylo onoho roku na tři tisíce a Michael Schmidt-Salomon je autorem jeho Manifestu evolučního humanismu.
V Berlíně, kde jsou dvě třetiny jeho 3,4 milionů obyvatel „bez vyznání“, mimo jiné učí na čtyřicet tisíc školáků s jistou státní finanční podporou necírkevní předmět „Lebenskunde“ a spravuje dvacet „atheistických“ mateřských školek (pro srovnání: protestantské „náboženství“ navštěvovalo devadesát tisíc dětí, katolické dvacet čtyři tisíc).

V Německu je několik skupin sdružených v Koordinační radě sekulárních organisací (Korso), mezi nimi Giordano-Bruno-Stiftung. Tvrdí, že je v zemi méně křesťanů než lidí žijících bez monotheistických kultů ("religionsfreie Zone"). 

Podle Spolkového statistického úřadu roku 2005 se třetina Němců nehlásí k žádnému z náboženských kultů a jen 22 procenta z nich nemá pochybnosti o existenci (jednoho) boha. Atheistů a agnostiků bylo v zemi, z níž se vedlo několik krvavých náboženských válek, 23 procenta.

V březnu 2009 publikovala Trinity College v Hartfordu v Connecticutu výsledky rozsáhlého celoamerického průzkumu (v rámci "Program on Public Values" zpráva "American Religious Identification Survey"). Tvrdí, že patnáct procent Američanů je atheistů či agnostiků. V roce 1990 to bylo pouze osm procent.
Američanů s "No religion" příbývá v každém z padesáti států Unie a v severovýchodních státech jako Massachusetts, New Hampshire, Vermont a Maine nastal v posledních dvaceti letech dokonce nárůst o tři sta procent.

Monotheismu se nejvíce zříkali katolíci, kterým se církev zošklivila skandály kolem homosexuálních kněží. Mezi dalšími apostaty vynikali judaisté a hinduisté. Šedesát procent novoatheistů jsou muži. Jenom malé procento lidí "nonreligious" se sama nazývá atheisty či agnostiky, ale 21 procento z nich věří v jistého osobního boha (zatímco u všech Američanů to je sedmdesát procent). 

Asi třicet procent amerických atheistů se hlásí politicky k demokratům, pouze dvanáct procent k republikánům.
V Řecku, baště pravoslaví, bylo olympské náboženství státem uznáno po více než 1600 letech roku 2006 a spolky polytheistů pořádaly veřejné bohoslužby Diovi (první byla v athénském Olympieiu 21. ledna 2007).
Roku 2009 jezdilo v Londýně na dvě stě autobusů s plakáty "Bůh asi neexistuje. Přestaňte si dělat starosti a užívejte života." Podobné protitheistické propagační akce byly v Detroitu, v Barceloně, Itálii, Kanadě, Austrálii a Německu.

Stojí za povšimnutí, že původní obyvatelstvo Mexika, Mesoameriky a Peru sice navenek přijalo katholické křesťanství, ale monotheistický kult míchá dohromady se svými původními zvyklostmi vůči kultům polytheistickým a animistickým, aniž by církev zasahovala. 

V Povolží se jako na posledním místě udržel ve větší míře polytheismus a šamanismu v ruském údělné republice Mari El (Marij El). Třebaže byli Marijci z ugrofinské jazykové skupiny nuceni k islámu a později pravoslaví, podrželi kulty v posvátných hájích dodnes a slunečnímu bohu obětují jehňata.

Podle průzkumu skupiny European Social Service (ESS) vedené z Mannheimské university z let 2008-2009 nebylo téměř 65 procent dotazovaných Čechů nikdy na nějaké bohoslužbě (s výjimkou "zvláštních příležitostí jako jsou svatby a křtiny). Za Čechy zůstali Francouzi s téměř 55 procenty, Britové a Belgičané s 52, Holanďané s padesáti procenty, Španělé s téměř 45 procenty, israelští Židé s 42 a Švédové se čtyřiceti a Němci s téměř tolika procenty.
Naopak Chorvaté nebyli na mši jen ze dvanácti procent, Poláci a Řekové z pěti a Kypřané pouze ze dvou procent.

V červenci roku 2004 vyhlásila finanční bankrot první z církevních institucí, arcidiecese portlandská v americkém Oregonu. Neměla totiž už peníze na odškodné pro homosexuálně znásilněné věřící knězy. Od začátku třetího tisíciletí se hlavně v anglosaském světě vynořují nároky obětí pederastie a homosexuality křesťanských kněží zasvěcených pohlavní čistotě ze sedmdesátých a osmdesátých let. 

Mnoho případů se objevilo v Německu a Rakousku a všude po západní Evropě. Za znásilňování žáků církevních škol v Irsku se 20. března 2010 dokonce pastýřským listem obětem svým způsobem omluvil papež Benedikt xvi. Bavorský papež se odhodlal ke vzácnému gestu. Muž v úřadu vybaveném výsadou neomilnosti politoval obětí sexuálního násilí na sirotcích a svěřencích, nicméně žádné disciplinární řízení Vatikánu se o tísíce prokázaných případů z let 1930-1990 konat nebude.

Je pozoruhodné, že ke stejným událostem v církevních školách docházelo i v letech 1977-1982, kdy měl jako arcibiskup mnichovský odpovědnost za katolíky v jeho rodném Bavorsku. O tom, že šlo o kriminální případy násilí a omezování svobody, ani slova, a oběti násilností list nijak neusmířil a slova „prosím o odpuštění“ v něm ani nejsou.

• 

Křesťané v Orientu: poslední zvonění
Žádná z muslimských zemí nedělala v posledních letech census a ani nevede statistiku o počtech vyznavačů Ježíšova kultu. Jisté však je: křesťanů na Předním východu rychle ubývá.

Křesťanství v této oblasti vzniklo, máme staleté zkušenosti s nevěřícími, utěšovali se minulý týden během poutní návštěvy Benedikta XVI. v Jordánsku a israeli věřící Ježíšova kultu. Doba je však pro znamení kříže v Orientu zlá: křesťané mizejí.
Latinský patriarcha Jeruzaléma Fuád Tuvál (68; Fuad Twal) zdůraznil, že je to poprvé, kdy klérus má problémy s dorostem. Seminář ve Svatém městě je zavřený, počty věřících mezi Araby rapidně klesají.

Při papežově kázáni na stadionu v Ammánu bylo dvacet tisíc křesťanů, ale mezi nimi velký počet Asiatek, služebných a zaměstnankyň z Filipín a Srí Lanky. V řadě jordánských křesťanských komunit tvoří dnes většinu, i když se káže arabsky a kněží jsou Jordánci.
Bavorský papež je třetím z řady římských biskupů, kteří se v historické Palestině objevili. Roku 1964 sem přijel Pavel VI. jako první z nich a byla to rovněž první papežská cesta mimo Itálii po stu padesáti letech. O třicet let později uznal Jan Pavel II. stát Israel a v březnu 2000 se Židům omluvil za příkoří, která museli snášet od křesťanů.
 

Blesková expanse
Roku 1948 žilo v celém předněvýchodním regionu údajně na dvacet procent křesťanů. Dnes nejvýše dvě procenta. Všechno jsou to jen odhady. Například poslední census v Libanonu byl proveden roku 1932 a podle něho se přes velkou změnu poměrů dodnes rozdělují nejvyšší státní a ministerská místa.

Irácký národní socialista Saddám Husajn také nedával sčítat lid podle vyznání, protože by bylo zjevné, že sám patřil k sunnitské menšině v Meziříčí, kde ve většině jsou šíité.
Čísla o vyznání jsou v Orientu nebezpečná. V Egyptě kolísají odhady o počtu Koptů, potomků starých Egypťanů vyznávajících křesťanství, mezi pěti a dvanácti miliony lidí. Křesťanský monotheismus byl přitom po likvidaci polytheismu ve čtvrtém století dominantním náboženstvím stejně jako jinde na severu Afriky a v Levantě. Koptové měli a mají své papeže. Na stolci apoštola Marka v Alexandrii dnes zasedá 117. z nich Šenuda III. (85).

V polovině sedmého století však poměry obrátila blesková expanse islámu a z vládnoucího křesťanství se na Předním východu stala podrobená komunita. V dnešním Egyptě jsou koptové znevýhodňováni a utiskováni. Nejznámějším koptem byl zřejmě ministr zahraničí Anvara Sadata a generální tajemník OSN v letech 1992-1996 Butrus Butrus-Ghálí (Butrus či Butros je arabská podoba jména Petros).
 

Útěk z Levanty
Počty katolických maronitů v Libanonu spadajících pod římského papeže však od té doby významně klesly a maronitský kardinál Nasralláh Butrus Sufajr (89) vidí budoucnost Ježíšova odkazu v zemi cedrů skepticky. Soužití totiž jako všude jinde na světě znamená asimilaci menšiny. Například syrský křesťan Míšíl (Michel) Aflak zakládal roku 1940 hnutí Baas, Renesanci, hlavní směr panarabského národního socialismu v Sýrii a Iráku.

Exodus křesťanů z Libanonu má zatím dvě velké vlny. Za občanské války, kde maronité byli jednou z hlavních válčících stran, opustilo zemi v letech 1975-1990 na 730 tisíc lidí. Za letní Olmertovy války roku 2006 emigrovalo dalších sto tisíc křesťanů.
Oba údaje jsou však z ústředí maronitské církve a nejsou ověřitelné.

Z dnešních křesťanů v arabských zemích jsou známější chaldajský katolík Tárik Azíz (73), který býval ministrem zahraničí a vicepresidentem Saddáma Husajna. Letos v březnu byl odsouzen šíitským soudem na patnáct let do vězení.

Křesťanka Hanán Ašrávíová (62), literátka a vysokoškolská učitelka, bývala za Arafata ministryní školství v palestinské autonomní vládě. Naopak maronitský generál Míšíl Aún (71; Michel Aoun), kdysi velitel libanonské armády, je se svým Svobodným vlasteneckým hnutím (FPM) od února 2005 spojencem šíitského Hizballáhu a damašské vlády (Bašír al-Asad je alavitský muslim).
 

Stíny mesopotamské slávy
V Iráku během náboženských a etnických čistek spuštěných kajdistickým terorem v roce 2005 část křesťanů uprchla do milionového Arbílu, další do Mosulu. Tam jim jistou šanci na záchranu křesťanství na severu Mesopotamie dávají Kurdové.
Přislíbili assyřanům, chaldajům a syřanům, kteří všichni se však zároveň pokládají za národy-potomky věhlasných polytheistických civilisací, že jim v provincii Nínavá (Ninua, Ninive), kdysi jádru assyrského státu, poskytnou kulturní autonomii a regionální shromáždění.

Jejich aramejštinu však během kázání začala nahrazovat všem srozumitelná arabština. Složité na kurdském slibu je to, že v provincii žije také značné množství sunnitských a šíitských Arabů, kromě toho Turkmenů, kteří všichni se k žádnému podobnému slibu nemají.

Ostatně třímilionový Mosul je po dodnes Bagdádu největším iráckým a také nejkrvavějším městem Iráku a dodnes v něm ani v Kirkúku neproběhlo slibované referendum o připojení ke kurdským autonomním provinciím.

Podle OSN žilo před válkou v Iráku 1,5 milionu assyrských křesťanů. Polovina uprchla ze země a velká část do kurdských oblastí. Asi třicet tisíc chaldajských křesťanů uprchlo ze středu země do Arbílu, asi pět tisíc rodin. Řada křesťanských rodin nalezla mezitím nový domov v Německu.

tabulka: Kříže východního křesťanství
země         miliony      v procentech obyvatelstva

Egypt         5 (12)       8
Súdán        2,4           8
Libanon     1,5          40
Sýrie          1,2           7   
Irák            0,7          3*
Jordánsko  0,3          4
Palestina    0,2          9**
Israel         0,1          2***

* odhad před americkou invasí 2003; dnes se odhaduje, že v zemi zůstalo jen asi 600.000 křesťanů
** z toho asi 3000 křesťanů žije v Gaze
*** 80 % křesťanů jsou Arabové a zhruba z poloviny katolíci a pravoslavní

Pestrý svět skupin hlásících se k odkazu Ježíše Krista, které jsou z velké části autokefální a od katolictví i pravoslaví se odlišuje v řadě drobných liturgických i věroučných detailů. Z větších skupin uznává římského papeže pouze libanonští maronité či chaldajové.
Mezi východními „ortodoxními“ církvemi co do počtů vynikají koptská, etiopská, arménská, syrská, eritrejská a indická (malankarská).

vyšlo v časopisu Týden, 20/09

•

 Jak to dopadlo aneb Svět kolem roku 1000 (n. l.)

 Všechno bylo jiné. Bohaté regiony byly chudé, oblasti dnešního třetího světa naopak byly centry vzdělanosti, technických vynálezů a bohatství. Dědictví antiky bylo v Evropě záležitostí několika málo gramotných mnichů. Lidé k sobě měli daleko, novinky ze světa "roznášeli" obchodníci.

Tehdy ovšem cestování vůbec nepatřilo mezi oblíbené kratochvíle. Naprostou většinu tehdejších Evropanů tvořili venkované, svázaní s půdou. Jejich jedinou "turistikou" byly cesty na nejbližší tržiště, na trhy do měst nebo do lesa za dřevem. Cestovalo se do soumraku, protože v noci vládli krajinou zlí duchové.
Cesty lesnatou Evropou byly riskantní, neboť banditismus byl velmi rozšířený. Kdo neměl ozbrojený doprovod, lesům se vyhýbal. Lesy však kryli více než osmdesát procent střední Evropy. Lupičem byl tehdy kdekdo. Zlodějíčkové na útěku, pytláci, kteří byli odsouzeni za pych na panském, vojáci, jejichž vojsk a prohrála, ale také potulní klerici, kterým se nechtělo do klášterů.
 

Zpřetrhané tradice

Starý římský silniční systém již šest staletí chátral, protože ho nikdo neudržoval (ve střední a východní Evropě ostatně nikdy neexistoval). Šlechtické družiny a poustevníci na svatá místa na západě a jihu Evropy putovali zeměmi, v nichž ruiny antických staveb čněly z krajiny jako na filmové Planetě opic. Dosud nebyly zcela rozebrány na stavby nové a místně sloužily za pevnůstky.

Sám Řím, spíš vesnice ve srovnání se starou slávou, byl největší vápenicí a kamenolomem Evropy. O lidech, kteří staré stavby stavěli, tehdy už nikdo nic nevěděl. Velká část Evropanů pocházela z kořenů, které nikdy nepřišly s antickou civilizací do styku. V průběhu následujícího tisíciletí zmizí také většina antických pamětihodností a znovuobjevení helénsko-římských hodnot práva, demokracie a tolerance potrvá ještě staletí.
 

Svět naruby

Dnešní evropské metropole byly z hlediska tehdejšího velkého světa pouhé vesnice, některé z nich ještě ani nestály. Londýn měl prý deset tisíc obyvatel, Paříž snad padesát tisíc. Největším městem na území dnešního Německa bylo možná dvacetitisícové bavorské Řezno (Regensburg). Trier neměl pět tisíc obyvatel, ačkoli za Římanů v jeho zdech žilo padesát tisíc lidí. Praha snad měla nějaké kamenné budovy. Berlín neexistoval.

Odhaduje se, že v Evropě na sever od Alp bylo zhruba čtyřicet osídlení městského typu s více než pěti sty obyvatel. Vesnice mívaly jen vzácně více než deset „čísel“. Okna byly díry ve stěně: anglické window souvisí s německým Windauge, „oko pro vítr“.

Města měla většinou dřevěné palisády a připomínala westernové pevnůstky. Podobně vypadala většina šlechtických opevněných sídel; kamenná sídla si stavěli jen nejsilnější z panstva. Ve městech pobíhal po úzkých ulicích dobytek, všude ležely odpadky, exkrementy, ve vzduchu smrad a vysoké risiko nakažlivých chorob a epidemií. Požáry byly časté a po nich vydržely jen kamenné kostely apod. Topilo, vařilo se dřevem a území kolem měst a sídlišť se po roce 1000 rychle odlesňovala.

Civilizační centra na severní polokouli ležela v arabském světě, v Indii a Číně. Z evropského hlediska to byl islám a jeho svět, který kolem roku 1000 n. l. stál stále ještě na vrcholu moci. S výjimkou byzantské říše se tehdy zcela zaostalá křesťanská Evropa s Araby nemohla měřit, a to ani ve vojenství. Arabové si osvojili a spojili kultury zemí, které v průběhu 7. a začátkem 8. století dobyli. Na sever od Pyrenejí se ale arabská invase nedostala. V říjnu 732 zastavila Araby pod Abdarrahmánem, guvernérem al-Andalús rodem z Jemenu, koalice Franků, Sasů, Langobardů a Frísů. Abdarrahmán, který předtím vyvrátil Bordeaux, padl a Evropa si ušetřila islám.

Na indonéské Jávě kolem roku 1000 opustili lidé největší z buddhistických staveb Borobudur, „Buddhův klášter na výšinách (?)“, a nebylo to ještě pod tlakem muslimů. Vznikala v letech asi 778-824 a dostavěl ji král Samaratunga. 

V Kambodži kolem roku 1000 měl hinduistický a buddhistický residenční a chrámový komplex khmerských králů Angkor milion obyvatel a v té době byl asi největším sídelním městem světa. Město sice nemělo hradby, ale zástavba se zavodňovacími systémy se rozkládala na ploše jednoho tisíce kilometrů čtverečních (dnešní Berlín devět set, Praha pět set, ale Babylón jen devět). Jeho největší stavbu Angkor Vat, „Klášter sídelního města“ (dostavěn v letech 1113-1150), velikostí překonal pouze Borobudur.
 

Orient: Arabská převaha

Abbásovský kalifát (od roku 750/132 A. H.) se sídlem v Bagdádu již nebyl jednotnou arabskou říší. V dnešním Španělsku až k Pyrenejím sahal kalifát córdobský, založený roku 756/138 A. H. Arabská velkoměsta mohla mít přes milion obyvatel: na východě vedle Bagdádu starý Damašek, Káhira (založena 969), na západě Palermo, Sevilla, Granada, Toledo; Córdoba se svými 80 školami, 50 špitály a 500 mešitami byla zřejmě největším městem západní Evropy.

Obchodníky z křesťanského severu musela arabská města přivádět k většímu úžasu, než jaký cítíme dnes my v Los Angeles či Tokiu. V římské říši, to jest v Německu, bylo kolem roku 1100 asi padesát měst, teprve v polovině 15. století na čtyři tisíce. Arábie ležela velmi blízko. Muslimové drželi od roku 711 většinu Pyrenejského ostrova, po dvou staletích nájezdů dobyli roku 831 na Sicílii Palermo a pod jménem al-Madína z něho udělali hlavní město ostrova; arabské panství omezil až roku 1060 vpád Normanů, roku 1072 "osvobodili" Palermo a teprve roku 1091 byly vyhnány z ostrova poslední arabské posádky - a muslimové vyháněni až do roku asi 1240. Dlouho se drželi Arbanové také na jihu Itálie. 

Třebaže se tehdy v křesťanských kostelech západní Evropy začala výrazněji objevovat vitráž, práce z emailu, iluminované rukopisy, práce zlatnické, kováři dokázali vyrábět varhanní píšťaly, v zemědělství se vylepšil pluh a začalo se intenzivněji využívat vody k pohonu mlýnského kola, evropský svět ve srovnání s arabským zaostával. 

Na dvorech mohamedánských velmožů se pěstovala poesie, astronomie, matematika, historie a geografie, působili tu hudebníci i tzv. filosofové; někdy po roce 950 byly do jedné sbírky shrnuty pohádky Tisíce a jedné noci.
Vyráběly se mechanické hračky, lékaři prováděli stejné chirurgické zákroky jako jejich hellénští předchůdci před tisícem let (např. tracheotomii). Botanici křížili stromy, vyráběly se parfémy a arabské číslovky se v této době dostaly do užívání i na sever od Pyrenejí (v Indii se kolem roku 870 poprvé objevila nula).

Rukou psané knihy byly doslova vyvažovány zlatem. Spisy dávných řeckých autorů byly přeloženy do arabštiny a odtud zprostředkovaně přicházely do Evropy. Mohamedánští obchodníci navštěvovali subsaharské oblasti (říše Songhaj), kde je zajímala např. tehdy hledaná sůl a otroci, plavili se podél východoafrických břehů a do Indie a Číny.
Dováželi slonovinu, zlato, koření, ořechy kola. Islám se uchytil na severu Indie a později v dnešní Indonésii. Že byla Afrika obepluta již ve starověku a helénští panovníci vládli ve Střední Asii a v Indii, bylo zapomenuto.

Otroci byli také v Evropě vyhledávaným artiklem. "Zbožím" byly hlavně oběti válek nebo loupeživých výprav ze slovanských zemí, které na arabských dvorech sloužily jako vojáci a konkubíny. Prodávali je vikingové, ale také „nóbl“ věřící. Prodejem slovanských otroků z Polabí zbohatli například saští Liudolfingerové (= Ottonovci): jejich zboží zprostředkovaně končívalo v Orientu. 

V době, kdy latinské označení pro otroky servus a řecké dúlos upadlo v zapomenutí, vzešlo germánské a románské sclave, slave, esclave, neboť otroci byli v raném středověku získáváni ve slovanských oblastech (mimo jiné se slovem souvisí původ pozdravu čau).
S lidmi se obchodovalo v přemyslovských Čechách ještě ve 12. st. a různé formy otrokářství/nevolnictví přetrvávaly v Evropě do poloviny 19. století, ve smyslu politické/občanské svobody až do začátku století dvacátého.
 

Řím východu

Nástupcem římského císařství byla jeho východní polovina, které Evropané říkali říše byzantská (podle starého městského státu Býzantion, přestavěného ve 4. století v Konstantinopoli). Křesťanští Řekové, kteří tvořili jádro státu, sami sebe ovšem nazývají Římany (Rómáioi, Rómájové) a také arabský svět a po nich Turci říši na Bosporu nazvali Rumelií. Naopak Řekové a po nich celá Evropa nazývala bez rozlišení všechny mohamedány po jednom nevýznamném mesopotamském beduínském kmeni Saracény (Sarakénoi).

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí existovala v Evropě výrazná hranice mezi východem a západem, a to nikoli jen mezi římským (katolickým) křesťanstvím a pravoslavím; byl tu i velký rozdíl civilizační. Řekové byli vyhlášenými staviteli a určovali trend (v jižní Francii, Španělsku a v Itálii se začínal objevovat románský stavební sloh). Konstantinopolis měla milion obyvatel a ještě dlouho byla největším městem celého křesťanského světa.

Stejně jako velká arabská města měla z antických dob pouliční osvětlení, veřejný dohled nad hygienou, nemocnice, chudobince, ale také luxusní obchody otevřené dlouho do noci. Na tržištích a širokých ulicích se obchodovalo s textiliemi, dobytkem či rybami v téměř bursovním kursu, fungovaly směnárny a místní bankéři poskytovali obchodníkům exportní úvěry (ještě dlouho se bude platit mincemi, první papírový peníz je z Číny z roku 1024). Veřejní písaři a notáři pořizovali zápisy. 

Císařský dvůr byl proslulý přepychem a bohatí chodili v hedvábí, které se ve městě tkalo. Dělníci pracovali za mzdu a řemeslníci byli organizováni do cechů. Některé ceny byly pevně stanovené, stát kontroloval zahraniční obchod. Město mělo knihovny, zahrady, zoologickou zahradu a tolerovalo obchodníky-jinověrce. Ve vojenství vyvinuli v Byzanci na bázi nafty látku dnes neznámého složení, tzv. řecký oheň, který nešel uhasit vodou.
 

Barbarská Evropa

Ostatní Evropa žila výrazně "jednodušeji". Znalosti hygieny byly i v nejvyšších vrstvách téměř nulové. Splachovací záchody, koupelny, sauny a lázně z Evropy zmizely. Byzantinci a Arabové je používali. Zatímco velmoži Orientu jedli a pili, co svět dal, jejich evropské protějšky měly omezenější zdroje. Na stolech evropské šlechty převládala zvěřina; lov byl nutností i vášní (o štvanicích viz zde níže). Pro chytání ptactva se používali sokolové a sokolnictví bylo pro feudály kultovní zábavou (zvyk přišel z Arábie, kde je dodnes populární).

Kdo v Anglii nevrátil ulétlého sokola a byl usvědčen, byla mu z těla vyříznuta tři kila masa a předhozena k sežrání psům majitele dravce. K pečenému masu byly přílohami ořechy, obilné kaše a placky; méně chléb, neboť patřil na chudé stoly. Ze Středomoří se na sever jako vzácné zboží vozily mandle, pomeranče a hrozinky. Jídlo se zapíjelo medovinou, pivem a v některých oblastech vínem.

Obžerství bylo společenským standardem vyšších vrstev a zůstalo ještě po dlouhá staletí (s racionální výživou se od dob antických přišlo až v 15. století). Zeleninu horní vrstvy nekonzumovaly, byla považována za potravu pro poddané. Víno se tehdy za Alpami pilo mladé.
 

Na dně dna

"Lid", tzn. vesničané, jedl maso vzácně. Ostatně rapidní nárůst konzumu masa patří teprve do 14. století, kdy lidé jedli mnohem více masa než dnes. Bylo-li maso, pak vepřové (koně a skot, pokud je vesničan vůbec měl, se poráželi jen pro stáří). Prostí kolem roku 1000 jedli hrachové, ovesné, prosné a žitné kaše ochucené bylinami, placky a chléb, ale málokdy z mouky. Kromě toho všechno, co les a louka daly.
Pily se medové nápoje zkvašené nebo mošty (hruškový). Znalost vaření domácího piva často patřila do výbavy manželek, ale velká éra piva nastane až za půl tisíciletí. V této době neexistovaly ve většině Evropy restaurace, zájezdní hostince ani nevěstince. Tradice taberen se uchovala na jihu Evropy a vzkvétala v arabském světě (srov. karavanseráje, slovo kurdského původu). Zvěřina byla ze stolu chudiny v podstatě vyloučena. Feudál totiž znemožňoval poddaným lovit na svých pozemcích. Pytláctví se trestalo oběšením či utnutím ruky. Načerno se lovila zvěř do ok, ptáci "sedali na lep" na větvích.

Zemědělec (v této době ještě převážně osobně svobodný) toho s primitivním pluhem ve volském spřežení mnoho nevyprodukoval. Když přišla neúroda nebo války, snědl lid dobytek a pak došlo na mouku smíšenou s hlínou a kořínky. Majitelům pozemků, šlechtě, byla ve výroční dny odevzdávána naturální daň z úrody a domácích zvířat. Podíl roboty byl ještě nízký, ale sedláci o osobní svobodu již přišli, viz zde níže. Panské a církevní "velkostatky" byly hospodářsky autonomními celky, státy ve státě. 

Po Evropě ještě existovalo otroctví (zajatci), evropští panovníci měli otrokyně a otrocké služebníky. Vikingové a Arabové přímo pro otroctví lovili, Slované svá děvčata a ženy prodávali (srov. spojitost mezi slovy Slave, Sklave, slave, esclave a slovem Slovan).
 

Cena života

Kdo se neuhájil silou, o své právo přišel. Krevní msta byla rozšířená všude po Evropě. Cena za krev, zranění či zabití byla placena příbuzenstvem, jak stanovovaly dobové "zákoníky". Týkaly se však jen osobně svobodných lidí nebo majetku velmožů. Sem také patřily zlé skutky vůči královým otrokům a otrokyním. Za ty se platilo o trochu více. Z Východu přicházely do Evropy hazardní a jiné hry.

Karban lidu znám ještě nebyl, zato se všeobecně hrály staré známé kostky. V této době rozšířili Arabové znalost šachu, hry, která pochází z Indie ze 7. stol. (šaratunga, „vojsková hra“). Do Evropy dorazila její perská podoba (slovo je odvozeno od perského "šáh", král) a na evropských dvorech se stala vášní, někdy až nesportovní. Kanut, nástupce anglosaského krále Ethelreda II., dal popravit jednoho šlechtice za to, že ho na šachovnici porazil. Tu a tam byly Franky obnoveny arény, ale nikoli pro lidské zápasy, ale pro štvanice zvěře.
 

Evropská (ne)vzdělanost

Naprostá většina Evropanů byla v této době negramotná. Znalost čtení a psaní byla získávána v křesťanských klášterech, odkud vybraní "učenci" přicházeli na panovnické dvory. Jenom málo mnichů, hlavně na jihu Evropy, mělo možnost dostat se k opisům antických svitků (knihtisk tehdy ještě neexistoval a ručně psané pergamenové a papyrové knihy zůstávaly velevzácností). Obecným jazykem Evropy byla latina, jazyk církve.
Pozdní latina se v nejčistší formě pozoruhodně zachovala tam, kam moc Říma nikdy nesahala - v irských klášterech. „Intelektuálové“ na kontinentu pocházeli za franské expanse převážně z gallorománských domácích kruhů, nikoli germánských.

Povědomí o jakési sounáležitosti neexistovalo a ani "konec světa" roku 1000 nebyl společnou "oslavou". První stoletní oslavou západního křesťanstva byl rok 1300, vyhlášený papežen Bonifatiem viii. 22. února.

Pouze několik lidí umělo řecky a arabsky. První univerzity vzniknou až v nadcházejícím století v italském Salernu a v Bologni. Staré vědy, jako fyzika, matematika a mechanika, byly v Evropě v podstatě zapomenuty. Medicína byla závislá na pověrách, magii a na špatně přeložených a upravených knihách z pozdní antiky. Největšími stavbami tehdejší Evropy byly ještě dlouho ruiny římského Colossea a dalších amfiteátrů v Galliích. 

I šlechta bydlela v dřevěných staveních, města byla převážně dřevěná, elita se uchylovala do dřevěných věží, začínalo se teprve se stavbami kamenných kostelů (např. dón ve Špýru/Speyer byl zasvěcen až roku 1061). S rapidní proměnou se přišlo až kolem roku 1050, kdy se šlechta začala stěhovat do kamenných staveb na kopcích, hradů.

O egyptských pyramidách věděl v Evropě málokdo a od 3. st. př. n. l. neustále se prodlužující Velkou čínskou zeď neznal vůbec nikdo. Špitály na západě a ve středu Evropy ještě neexistovaly. Chudí se rodili a umírali bez povšimnutí, od sedmého století do zhruba roku 1000 se většina germánských sedláků (na starém říšském území byl proces rychlejší) zbavila osobní svobody; zakořenil lenní systém.

Průměrný věk populace nedosahoval třicet roků. Ženy s dvaceti dětmi nebyly vzácností. Odhaduje se, že téměř dvě třetiny novorozeňat se nedožívaly pěti let. Mezi panstvem byla šedesátka považována za věk požehnaný. Někdy v této době se začala šířit znalost stavby komínů, které odváděly kouř z domků a chýší. Topilo se všude dřevem (v Číně bylo právě jako topivo objeveno uhlí).

Bosí a do suknicovitých oděvů oblečení lidé si někdy kolem této doby vymysleli knoflíky na zapínání, nikoli jen na ozdobu (přišly z Orientu); topení v podlaze se vrátilo do Evropy až po roce 1400. Móda ve Středomoří kopírovala arabské a byzantské vzory, sever jen zíral. Párové tance se „dostaly do módy“ u šlechty také až po roce 1400.
 

Svět sám pro sebe

Do Číny za vlády dynastie Sung (960 - 1279) cestovali ze západu hlavně obchodníci arabští a indičtí. Velká čínská města měla kolem dvou milionů obyvatel a říše středu byla světem v hranicích, které v podstatě zůstaly až do roku 1912. Z Číny pochází papír z dřevité hmoty (slovo ale zůstalo "evropské", od papyru), znalost knihtisku stejně jako první kompas a první porcelán. Arabové roku 851 u Číňanů poznali čaj a dovezli jej na Západ (rostlina pochází z Barmy, nápoj byl v Číně znám údajně již od roku 2780 př. n. l.).

Evropa čaj objevila až roku 1610, kdy jej dovezli Holanďané. Další povzbudivý nápoj, káva, byl sice v Etiopii a v Jemenu znám kolem roku 850, ale na sever se pozvolna dostával až později. Holanďané ji přivezli do Evropy roku 1637. Americkou čokoládu/kakao zprostředkovali Evropě Španělé roku 1528 (první recept je z roku 1631). Všechny tyto nápoje byly zprvu Evropany považovány za medicínu. Také chemii, či spíše alchymii, poznali Arabové u Číňanů. 

Od 10. století znali Číňané střelný prach, ale ne pro válečné použití, nýbrž pro pobavení, ohňostroj. První dělo z okovaného bambusu vystřelující šípy sestrojili Arabové roku 1304, ze začátku 14. stol. je první západoevropský ohňostroj (kolem 1320 Florencie; kolem 1420 teprve masivnější použití děl při obléhání hradů) a teprve z roku 1575 známe první použití ohňostroje k poctě panovníka (v Anglii). Státy hinduistické Indie byly technologicky také výrazně nad západním světem.

Zatímco orient stavěl do pole desetitisíce jezdců, císař Otto II. vyrazil na své slavné tažení do Itálie s 2100 obrněnci (prý měli na sobě padesát tun železa), syrské křižácké hrady pojaly nejvýše dva tisíce jezdců. Doba okázalých rytířských soubojů přijde až za sto let: první turnaj ve střední Evropě se konal roku 1127 ve Würzburgu.

Patriarchalismus indické společnosti byl však brutální nade všechny. Hinduisté praktikovali zvyk satí, rituální vstup vdovy do žároviště zesnulého manžela. Sebeupálení se na zbožném indickém venkově děje místy dodnes. (Před třemi roky se takto upálila jistá Rúp Kanwarová, vzdělaná žena ve věku necelých třiceti let, pouze šest měsíců provdaná, když její manžel zemřel. Přihlížely tři tisícovky souvěrců, kteří čin nadšeně schvalovali.)

 Pověry a víra

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí byla převážná většina evropské šlechty pokřtěná. Výjimku tvořily ostrůvky starých kultů ve východní a severní Evropě. Naopak mezi prostým lidem byl odpor ke křesťanství, většinou šířenému cizinci, rozsáhlejší (srov. legendy kolem sv. Václava a Vojtěcha). Původní náboženství keltské, germánské a slovanské stále řídilo život evropského venkova. Síť kostelů a klášterů byla v této době ještě řídká a církev ideologicky ovládala přímo jen panovnické rody a města; zato od Grónska po (formálně) Palestínu.

Rozšířeným jevem mezi křesťany v této době bylo putování na svatá místa. Na místa mučednická, do Říma nebo galicijského Santiaga de Compostela. Pouť měla zkrátit pobyt věřícího po smrti v očistci. Brzy se z toho pro církev vyklube výnosný obchod. Kvetl byznys se svatými ostatky, tedy podvrženými objekty z těl mučedníků víry nebo předměty z příběhů Ježíšových (krev, kosti, třísky z kříže). 

Už císař Theodosius I. roku 386 kšeftování s relikviemi a jejich přemisťování zakázal zákonem. Neúspěšně. Kulty uctívání relikvií, neznámé ve starověku, přetrvaly dodnes (srov. předměty po slavných hercích, zpěvácích a politicích, srov. také useknutou ruku Rudolfa Švábského z roku 1080). Pravé šílenství po relikviích vypuklo s „latinským“ dobytím Konstantinopole roku 1204.

Pokud někdo v této době hledal východisko z problémů, doporučili mu duchovní správci, tj. církevní hodnostáři, obvykle jednoduchý všelék: zbožnost a abstinenci od masa a žen. Císař římskoněmecký Heinrich/Jindřich II. (králem od roku 1002, posledním ottonovským císařem 1014-1024) dostal přízvisko svatý, protože se nikdy nedotkl své manželky Kunigundy/Kunhuty (zemřela asi 1033). 

Nápad, který vedl k vymření dynastie, obdivovali ještě po stu letech a papež Eugenius III. roku 1146 udělal z Heinricha světce, roku 1200 stejná sláva potkala Kunigundu z rozhodnutí papeže Innocentia III. (srov. zde výše pozdněřímské vzory).
Naopak jeden z jeho císařských nástupců, který to ve Vatikánu neměl dobré, Friedrich I. Barbarossa (žil 1122-1190), měl se svou druhou manželkou Beatrix Burgundskou jedenáct dětí, z toho osm chlapců; děvče se provdávalo jako třináctileté. Ovšem obnovitel říše na západě Karel Veliký měl s osmi ženami osmnáct dětí.

Pověrčivost tehdejších Evropanů byla mnohem větší než dnes. Kolem roku 1000 se všechny neobvyklé úkazy jako komety, zemětřesení, růže v lednu apod. hned masově vykládaly jako předzvěst zkázy. Čekalo se na příchod Antikrista. Poprvé se s ním počítalo roku 800. Nestalo se tak, Frank Karel Veliký se dal v Římě korunovat na římského císaře. O dvě staletí později se připravoval na nový věk mladý císař Otto III. Dokonce roku 1000 symbolicky otevřel Karlův hrob v Cáchách a vylomil si z jeho ostatků zub. 

Konec světa nebyl a Otto za dva roky nato v Itálii zemřel, prý na malárii. Chápání jiného než křesťanského světa bylo tehdy vysloveně nepřátelské. Znalosti geografie končily u špatně vykládaných a malovaných starověkých map. Takže mimo malou Evropu žily podle dobových představ jen šelmy, draci a za nimi, za pouštěmi, ležela země zaslíbená (Palestina) a biblický ráj (někde v Anatolii). Dveřmi do pekla byly jícny sopek a zemí-pohádkou byla Taprobané, dnešní Cejlon.

Srovnáme-li, že od začátku samostatného vývoje živočišného rodu Homo sapiens uplynulo nejméně 1,5 milionu let, jsou poslední staletí technického rozvoje úchvatně rychlá. Kolem roku 1000 Eilmar z Malmsbury na anglicko-velšském pomezí vylezl na věž opatství, na ruce si přidělal jakousi konstrukci křídel a skočil. 

Prý proletěl 600 yardů a do konce života byl mrzák. O necelých tisíc let později, 20. července 1969, stanul první člověk na Měsíci, Neil Alden Armstrong v Moři ticha (nar. 5. srpna 1930; na Měsíc se v letech 1969-1972 dostalo v šesti misích dvanáct Američanů).

[v poněkud pozměněné podobě vyšlo v časopisu Týden 52/00]

•

Jak vypadal svět o dalších tisíc let později?

Text z roku 1994/1995, který se pokoušel o shrnutí proměn 20. století:

XX. století a dědictví tří světových válek
Psáno koncem roku 1994, poslední část aktualisována 12. února 1995 a vycházela na pokračování v Českém týdeníku začátkem téhož roku

 

Konec 20. století je na dohled a navozuje atmosféru blížícího se jakéhosi zlomu. 1. leden roku 2001 však nebude érotvorný a stejně jako dvacet takových předešlých lednů bude pouze prvním dnem nového kalendářového století.
Všechny převratné události končícího století proběhly v méně „kulatých“ datech. Nepropadejme proto mesiášskému šílenství, které se na okamžik v Evropě rozšířilo před právě tisíci lety: roku 1001 se také nic nestalo a svět nezanikl.

Nedávno se dokonce v Německu objevil názor, podle něhož v evropských dějinách neexistovala celá tři staletí od sedmého do devátého a podle něhož dokonce neexistoval ani Karel Veliký. Prý si to vymyslel mladý císař Otto III., aby to byl on, který bude slavit osudové millennium. 

Není-li theorie pravdivá, je jistě krásně zkonstruovaná. Nám přesto dějinná malversace nehrozí - i když jich v tomto století bylo až až, kromě jediného nedorozumění: media se připravují na příchod nového století, které podle nich má nastat 1. ledna roku 2000. Ve skutečnosti bude oním dnem až doba po půlnoci na Silvestra roku 2000, tedy 1. ledna roku 2001.

Symbolika změny data je příležitostí k ohlédnutí. Vybízí k pokusu o určité zhodnocení této nejživější části lidských dějin a o vystopování trendů dalšího možného vývoje. Thema je to jistě citlivé. Nejcitlivějšími okamžiky úvahy jsou pochopitelně ty, kde v mladé minulosti splývají hranice mezi historií a politikou. Vždyť např. rozhodnutí versailleského míru po skončení první světové války jsou dodnes dosti žhavým politikem a v českém prostředí patří do skupiny jedné nepříjemné vnitropolitické šlamastyky, jakou bezpochyby je otázka vyhnání Němců z českých zemí. 

Politika 20. století je „dlouhá“, protože řada neusazených problémů sahá nezvykle daleko do minulosti a potvrzuje jeden z nejzákladnějších rysů uplynulých desetiletí. Totiž, že kromě přirozeného plynutí času a života v něm to byla doba neuzavřeného společenského přerodu na chabě znatelné cestě za něčím novým, limitovaným ustálením hodnot, klasickým věkem nových životních podob lidstva.

 

Celý čas 20. století tedy byl začátkem doby předklasické k jakési budoucí globální éře. Přijde v průběhu příštího století, nebo ještě nejsou všechny oživující momenty na scéně?
Bude to skutečně globální, planetární civilisace nebo rozparcelované regionálně vymezené kulturní okruhy? Blíží se doba dalších lokálních konfliktů nebo jednoho planetárního, svět zkázy, konec lidské vývojové dynamiky? Upevní se nadstátní, nadnárodní organisace, nebo se prostě bude dál vše vyvíjet sice propojeněji, nicméně svou cestou: bohatí budou bohatší a mocnější, chudí chudší a o to více závislejší a o to více se budou prát mezi sebou?

•

Jedno století, tři světové války
V odcházejícím století mělo mezinárodní i vnitropolitické dění světa velmi odlišný charakter od dob minulých.
Rozdíly nespočívají v množství vybojovaných válek, rozsahu škod a utrpení, jak se obvykle soudí, protože fenomén „světové“ války poznal už starověk (srov. např. válku assyrsko-babylonskou v letech 617 až 612 př. n. l., která vedla k zániku Aššuru, či I. válku syrskou v letech 275 až 271 př. n. l.; později pak války o dědictví španělské 1700 až 1713 a sedmiletou válku 1756 až 1763, v níž mimo jiné Francouzi a Britové bojovali na několika kontinentech).

Přesto zůstane nevídaný rozměr posledních válek a jejich dopad především na evropskou populaci nejznámějším obrazem první poloviny 20. století. V první světové válce bylo do konfliktu zataženo 28 států a ze 70 milionů válčících vojáků jich na deset milionů padlo a dvakrát tolik bylo zraněno. Ve druhé světové válce se bojových akcí zúčastnilo na 110 milionů vojáků ze 48 států a odhady počtu padlých přesahují čísla padesáti milionů.

Mnohamilionové oběti přinesla ve třicátých letech japonská intervence v Číně, na začátku padesátých let korejská válka, o dvacet let později pákistánsko-indický konflikt, dvě indočínské války, biaferská válka a občanské a intervenční války v Kambodži, Afghánistánu, Ugandě či v Africkém rohu.

Vítězstvím komunismu po skončení první světové války vzniklo, doufejme, neopakovatelné společenské klima, když sociální utopie nalezly státní útvar, kde by mohly dospět. Nejmasovějšími zločinci byli uskutečňovatelé těchto snů. Podle některých odhadů způsobilo šílenství Mao Ce-tungovo v Číně smrt na šedesáti milionů lidí z hladu, násilného přesídlování, likvidace.

Díky místy zoufalým sociálním poměrům a nezodpovědnému experimentování se dráždivý vzor prvního společného státu dělníků, rolníků a pracující inteligence rozšířil od vídeňských a pražských kaváren po zapadlé jihoamerické vesničky, indické a čínské přístavní čtvrti.

Pověření i nedekretovaní šiřitelé podivné formy monotheistické pověry v království rovných a spravedlivých na zemi vědomě či nevědomě zamlžovali poměry života v zemi Sovětů a jejich hospodářské výsledky. Návody k nim se staly na dlouhou dobu katechismem sociálních revolucionářů. Významná účast Sovětů na vítězství spojenců v druhé světové válce exportní atraktivnost ideologického zboží jen zvýšila. 

Opět to byli především intelektuálové, kteří nedokázali rozpoznat, že komunistické „internacionalistické“ vise jsou zástěrkou ruských velmocenských ambicí. Rozlišovali mezi ideologiemi: Indočína, Suez, Katanga byly příklady západního imperialismu, Maďarsko a Československo byly příklady „zašlapaných snah o větší samosprávu“.

Neselhali ale západní politici. Svět parlamentní demokracie vystavěl kolem sovětského bloku pomyslnou zeď, Sověti pak stavěli zdi skutečné: vypukla třetí a poslední světová válka dvacátého století, válka demokracie s utopistickou ideologií a jejím státem, válka, které se říká studená. Nikdo nespočítá, kolik energií, zbytečných zbraní a výzkumů stála. 

Přímé soupeření obou společenských systémů trvalo čtyři desetiletí. Na rozdíl od horkých válek nebyly na společných hranicích vedeny žádné bitvy, ale válčící strany se trumfovaly hospodářskými výsledky, technickým výzkumem, zbrojením a válkami svých satelitů mimo Evropu.

Neschopnost ekonomického systému reálného socialismu držet krok a zajišťovat prostředky pro udržení vojenské úrovně na nepřítelových možnostech se stala sovětskému systému a říši zla (tak americký president Ronald Reagan) osudová. Nemalou úlohu jistě sehrála i přesvědčivá úvaha o „hubenosti“ případného nukleárního Pyrrhova vítězství; konečný důkaz se v říši zla jmenoval Černobyl, havárie jaderné elektrárny na sovětské Ukrajině roku 1986.

Zůstane nezodpovězenou otázkou, zda důvodem pádu sovětské moci a zhoubné Gorbačovy reformy komunistického státu byla ekonomická slabost nebo právě poznání neodvratitelných hrůz nukleární války, poznání, k němuž musely dospět obě hlavní velmoci studené války.

Z čehož vyplývá, že konec velmocenského střetu s tímto poetickým názvem byl smluvně garantován oběma stranami, ale obsah dohod nebyl zveřejněn (srov. setkání amerického presidenta Bushe a nejvyššího sovětského představitele Gorbačova na křižníku před Maltou v prosinci 1989). 

Veškerá potomní velmocenská politika stavěla na tom, že existuje na planetě klub jaderně vyzbrojených států, který není radno rozšiřovat a protože kapitalistická hypervelmoc Spojené státy a její spojenci jsou natolik silní, aby ochránily lidstvo před darebáky, začalo se uvažovat o zrušení občanských armád a nahradit je malými profesionálními „odborníky“.

Sovětská kapitulace roku 1989 vzdáleně připomínala německou z listopadu 1918. Také tehdy stály německé armády hluboko na cizím území na východě i západě a v Německu nebyl jediný cizí voják. Sovětskou i Německou říši zničil "vnitřní" nepřítel.

Výzkum a hospodářská polarisace
Vojenské soupeření velmocí spustilo zatím nevídaný rozvoj technologií, jejichž užití se projevilo i v civilním životě.
Prudký vzrůst vojenství vedl k vývoji hromadných ničivých zbraní. V první polovině století strojových, později nukleárních, biologických a chemických. Kosmický a s ním spojený telekomunikační výzkum posledních desetiletí posunuly spojovací a mediální informační možnosti v krátké době za hranice předválečných science fictions.

Do nejnovějších počítačových a biogenetických studií daleko nejvíce prostředků je vynakládáno ve Spojených státech a s odstupem v Japonsku a v Německu. Enormně vzrostla spotřeba surovin a energií a dvacáté století se zapsalo do dějin jako okamžik, kdy lidstvo poprvé údajně ohrozilo své životní prostředí a kdy bylo samo sebou přinuceno se ekologickými záležitostmi vážně zabývat (debaty o tom, odkud pochází skleníkový efekt, oteplování planety). Nebezpečí ekologických katastrof se stalo jedním z momentů dobrovolného zřeknutí se určitých součástí státní suverenity (v Evropě mj. v rámci Evropské unie).

Dvacátý věk byl stoletím elektroniky a rekordů ve vzduchu a ve vodě, byl stoletím překonání páry, dokonalosti výbušných motorů, atomového opojení a kosmických experimentů. V roce 1969 se dokonce dostali první lidé na jediný satelit planety, na Měsíc a měli potěšení z pohledu na Modrou planetu shůry.
Budiž ovšem připomenuto, že i tyto úspěchy souvisely s rozvojem technické soutěživosti velmocí v oblasti vojenství.

Prudký ekonomický rozvoj způsobil, že bohaté průmyslové země se staly hospodářsky ještě mocnějšími, zatímco tzv. třetí svět (podle maoistické terminologie: světová vesnice), zchudl, a jeho africká část většinou pod úroveň dob koloniálních.

Rozpornost protikladů zájmů průmyslových států, které se nacházejí převážně na severní polokouli, s hospodářsky nesamostatným třetím světem, se od konce sedmdesátých let vášnivě diskutuje v rámci politických a ekonomických podpůrných projektů pod heslem Sever-Jih.

Několik států jihovýchodní a východní Asie (srov. tchajwanskou Čínu, Jižní Koreu, Singapur, Malajsii) se ale zbavilo chudoby a zařadilo mezi průmyslové země. Stalo se tak po pomoci a na základě politického rozhodnutí dnešní supervelmoci a vítěze studené války Spojených států Ameriky.

Vedle úspěšných hospodářských ukazatelů všechny tyto země mají shodný jeden vnitropolitický rys: jde o země s režimy silně autoritativními a často se v jejich souvislostech hovořívá o moderní restituci modelů asijských či orientálních despocií, spočívajících na státně ochranářských hospodářských základech svého kapitalismu s omezeným přístupem obyvatelstva k řídícím a kontrolním institucím formálně národně demokratických států.

V této souvislosti nelze přehlédnout, že tyto režimy, země ASEAN, mezi sebe vzaly jako plnoprávného člena komunistický Vietnam a jako přidružené členy Kambodžu, komunistický Laos a vojenskou juntou ovládanou Barmu.
Podobná rozhodnutí v Evropě např. ve věci rozšíření EU o země s ústavně nedemokratickými základy nejsou myslitelná.

Posuny politických a hospodářských center
V průběhu století se na planetě přesouvala centra moci. Z počátku to byla ještě západní Evropa, hlavně Spojené království, Francie a Německo se sílícími Spojenými státy v zádech.
Po první světové válce přešla iniciativa do Severní Ameriky a obchodní centra se rozprostřela po obou stranách severní části Atlantického oceánu. Výsledky druhé světové války posice Ameriky umocnily a díky své hospodářské a vojenské (nukleární) převaze mohla rozhodnout mimo jiné také o obnově Evropy zničené válkou a o obnově německého a japonského státu.

Německo se v třiceti poválečných let proměnilo v hospodářského hegemona západní Evropy a třetí ekonomicky nejsilnější zemí světa (tzv. německý hospodářský zázrak). Japonci se stali ekonomickou planetární dvojkou za Spojenými státy a oblast východní a jihovýchodní Asie se na konci století stává regionem rychlého ekonomického a technologického růstu. Obchodní a technologické aktivity se pozvolna od břehů atlantických přesouvají na oba břehy oceánu Pacifického. Zatím však v perspektivách politicky méně stabilních vod, než u zemí severního Atlantiku.

S posuny hospodářských a mocenských center vůbec nekorespondovala místa soustavného nárůstu počtu obyvatel. Zatímco počty Evropanů, hlavně těch na sever od Alp, od 70. let století stagnují nebo klesají, počet obyvatel světového Jihu neustále roste. Do čela zemí s nejvyššími přírůstky obyvatelstva patří mohamedánské země Katar (6 % ročně), Jordánsko (5,8 %), Jemen, Omán a Írán (po 3,7 %).
Jestliže měla planeta na začátku století odhadem 1,6 miliardy obyvatel, ve třicátých letech to byly dvě miliardy, o třicet let později tři miliardy, v roce 1990 dosáhl odhad OSN údaje 5,5 miliardy lidí a v roce 1994 5,66 miliard.

Přitom podle jiných odhadů počet obyvatelů planety např. v letech 200 př. n. l. až rok 1000 n. l. byl v podstatě stejný (od 225 milionů po 253 miliony). Miliarda lidí se poprvé na Zemi v jednom okamžiku sešla až kolem roku 1830. Situace je o to dramatičtější, že vlivy klimatickými, ale i lidskými zásahy (kácení pralesů pro, pastviny a plantáže) ubývá ročně na Zemi kvalitní orné půdy o rozloze celého Švýcarska. 

Velké proměny prodělala hospodářská politika států. V téměř všech zemích světa propuklo v osmdesátých letech odstátňování hospodářského sektoru, který jako státní vznikl v minulém století především defeudalisací šlechtických majetků a díky silné posici panovníků (resp. jejich dekolonisací, srov. Latinskou Ameriku).

Posice státního sektoru v národních ekonomikách byla velmi silná důsledkem vojenských výrob z doby předválečné a válečné a z časů navazující rekonstrukce druhou světovou válkou zničených zemí, která byla mj. vedena snahou po zmírnění strádání obyvatelstva. Stejný proces probíhal a probíhá nejen v západní Evropě, ale i v zemích mimoevropských, kde základní ekonomická odvětví výrobní, finančnictví či doprava tradičně historicky patřily do rukou státu. 

Srov. všechny země Latinské Ameriky, státy s různými formami afrického a arabského socialismu, ale i etaticky založené a motivované ekonomiky rychlé expanse v jihovýchodní a východní Asii. Hospodářsky úspěšné státy světa se držely tržní ekonomiky, systému víceméně volné hospodářské soutěže (s pozoruhodnou výjimkou, Francií).

Kdysi všeobecně rozšířené silné státní ochranářství domácích výrobků před cizími a podpora exportu doznaly hlavně pod tlakem rychle sílících „nadnárodních“ finančních a výrobních společností značné liberalisace díky mezinárodním hospodářským smlouvám, které se objevily po druhé světové válce. Např. Světová obchodní organisace (WTO, do roku 1995 známa jako Všeobecná dohoda o obchodu a clech, GATT) či Organisace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Ekonomická a politická integrace
Ekonomika se v posledních desetiletích globalisovala, tzn. že hledala možnosti co nejnižších výrobních nákladů a co nejvyšších zisků. Sociální výdobytky evropského dělnictva a vysoký (= drahý) životní standard dal v devadesátých letech šanci třetímu světu.
V první polovině století vznikly průmyslové a finanční společnosti, jejichž síla již tehdy překračovala možnosti celých států. S koncem dvacátého století se odhaduje, že kontrolují a vlastní třetinu soukromého majetku na planetě. Stejně jako tehdy sídlí největší z nadnárodních koncernů ve Spojených státech. Koncem století po japonském také německý a britský kapitál vstupuje do Ameriky.
V posledních desetiletích rostla úloha japonských koncernů, naopak posice ztrácejí západoevropské. Od poloviny devadesátých let se vynořuje fenomén indický a hlavně růst komunistické Číny s pseudokapitalistickým hospodářským modelem.

V posledních letech století začala být ekonomická efektivita mamutích koncernů podrývána systémem manažerské správy společnosti. Ve věčné válce o strategická rozhodnutí mezi manažery a na okamžitý zisk naladěnými majiteli dochází k vytváření gigantů, jejichž moc v jednotlivých hospodářských odvětvích likviduje konkurenci, a tím i stabilitu, které ekonomice dává pokrok. 

Hierarchický manažerský systém přestává být funkční a jakoby ukazoval, že není zaměřen na výkon, ale na udržení vlastních posic a na vytvoření nedobytného světa zdání prosperity (pád americké energetické firmy Enron a jev zvaný enronitis, začal roku 1999).
Tam, kde nejsou exaktně definovány majetnické vztahy, potkáváme poměry, které důvěrně zná obyvatel exsovětské země s centrálním způsobem řízení. Mezi manažerskou elitou vznikla bratrstva, která ovládají široké mocenské struktury ekonomiky i mnohdy i politiky. To je také jednoduché vysvětlení, proč si západní manažeři tak rychle rozuměli v devadesátých letech na východě Evropy s komunistickými aparátčíky.

Z omylů nejsou brána ponaučení a práci takto fungujících řídích struktur nezatěžují obavy z postihu při vzniku chyby nebo dokonce podvodu: namísto touhy po hledání nových cest se obvykle pohodlně zkouší totéž, ale s vyšší rasancí, s tvrdšími prostředky (srov. německý model korporativního řízení a propojení bank, průmyslu, obchodu a politiky). 

Ve druhé polovině století více či méně úspěšně vznikaly regionální hospodářské dohody odbourávající obchodní bariéry a zavádějící společné výzkumné a ekonomické projekty. Z nich nejdále došla Evropská společenství, od roku 1992 Evropská unie, která dokonce dospěla na základě společné integrační vise k určité míře politické unie vybudované v podstatě na základech atlantického obranného souručenství (NATO) proti sovětské expansi.

Společenství v jiných regionech nebyla tak úspěšná, stagnovala nebo zanikla. Srov. např. vojenské pakty CENTO, SEATO, SATO, ANZUS, Varšavskou smlouvu, nebo hospodářsko-politické smlouvy jako např. asijský ASEAN, karibský CARICOM, Latinskoamerické sdružení volného obchodu LAFTA, Andský pakt, dohody jiho- a západoafrických států SADCC, ECOWAS, ECOCAS, Ligu arabských států či v Evropě EFTA nebo RVHP.

Posledními ekonomicko-politickými projekty, které překročily stadium rozvah, jsou např. severoamerická NAFTA, celopacifická Hospodářská rada zemí Asie a Pacifiku APEC, jihoamerický MERCOSUR, východoevropská CEFTA či ruská snaha spojit trosky hospodářských vazeb v SNS. 

Lidé v objetí techniky
Zatímco technický pokrok postupoval neobyčejně rychle novými směry, na sobě samých lidé změnili několik módních stylů.
Muži oproti předešlým desetiletím dloužili vlasy, ženy krátily sukně a dohromady délku společného manželství. Vznikla nová špičková díla umění všeho druhu, opravňující 20. století pokládat za věk nijak kulturně zaostalý. V hudbě se od šedesátých let usadila elektřina, objevily se další žánry a musika se stala jedním z nejmocnějších průmyslových odvětví: hudba přestala být masově díky rozvoji elektroniky zážitkem, stala se doprovodnou součástí každodenního života.

Život se stal celkově materiálně bezpečnější. Lidé v průběhu století díky technice zpohodlněli. Zmizela řada historických epidemických chorob, zato celé oblasti tropické Afriky zamořila choroba AIDS, která se jako děsivá hrozba společenských excesů rozšířila v podstatě po celém světě.

Sociální programy nebo přímo ústavou vymezené sociální státy západní Evropy zbavily většinu proletářů existenčního strachu (srov. skandinávské státy, Německo, Rakousko a Nizozemí). Nedělní promenádní koncerty a vycházky do přírody (obvykle pod egidou nějaké národovecké a socialistické instituce) ze začátku století nahradilo na konci dvacátého věku domácí vysedávání u televisních obrazovek.

Nastoupil konsumismus, proletářská napodobenina života feudální a finanční elity. Fenomén televise se stal natolik dominantní v kultuře a kulturnosti, že druhá polovina století bývá označována (kromě jiného) za věk televisní. Pohoda povalování před obrazovkami v zajetí jídla, přeslazených limonád a piva vytlačila pohyb. 

Tloušťka, obesita, bývalá odjakživa součástí nákladného života nejvyšších společenských vrstev. Platívalo, že blahobyt dělá tloušťku a chudoba že dávala prostému lidu štíhlou postavu. Sociální státy 20. století přivodily revoluční změnu: proletáři jsou tlustí, neboť hojnost jídla je pro ně znamením blahobytu, střední vrstva a bohatci naopak prahnou po štíhlých postavách. Nejkřiklavější výkladní skříní obesity byly s koncem století Spojené státy.

Nastupovala medialisace osobních prožitků a presentace nicotností zatlačující do pozadí podstatné informace. V humanitních vědách se začaly  koncem století recyklovat zjištění starší než jedna generace a činit je společně se zpochybněním předešlých zjištění za nový, odměnyhodný objev. Grantový systém odměňování vědců a kongresová turistika začaly ovlivňovat jejich seriosnost.

Generace konce dvacátého věku byly posedlé současností, svým okamžikem, touhou vědět, co se právě děje a nehledět, proč se to děje a kam to povede. Posedlost blahobytem bez zájmu o risika nákladů, starost o to vypadat teď hned dobře a bezstarostně a spláchnout výmluvami, lžmi a lstmi všechno, co by současnost očerňovalo, tupilo a ničilo představu o úspěchu. Platí to o osobním životě, businessu a politice. Slova o zítřcích vlastního rodu a země se stala pouhou lstí (budoucností ostatně nikdy předtím lidstvo neargumentovalo ani nemanipulovalo).

Obdobně jako v dobách antického polytheismu se herci a sportovci stali váženou součástí společnosti. I tento jev Evropa exportovala do celého světa. Sport a umění se za studené války přeměnily v prostředek propagace a důležitou formu konfrontace a presentace úspěchů hlavně u zemí, jejichž jména dosud do celosvětového povědomí nevstoupila. 

Obnovené olympijské hry se v závěrečných desetiletích odcházejícího století změnily ve velkolepou, prestižní a výdělečnou podívanou a stejnému osudu neunikly ani vrcholové turnaje a soutěže fotbalu, sportu dvacátého věku číslo jedna.

Filmové umění bylo po celé století masovou „kulturou“ a od svého rozšíření na začátku věku do jeho konce prošlo velkými proměnami. V posledních desetiletích umělecká kriteria, jak se tvrdívalo, ustupovala komerčním cílům. Hrdinové příběhů zhrubli, mezi hlavními rolemi zdomácněli ideály násilí a bezpráví, čímž mj. filmařský průmysl přispěl k šíření kultu síly, hrubé moci a kriminality, jimiž kompensovali v Evropě a v Americe společenskou druhokolejnost především příslušníci neevropských etnik a migranti.

Filmové plátno a televise vytlačily z rodin a života dospívající mládeže četbu, která se stala svým způsobem předmětem intelektuálního luxusu. Pro široké vrstvy jsou herci mnohdy v posici jakýchsi guruů, jimž impresáriové z komerčních důvodů zajišťují snadný pohyb v mediích. Postavení filmových a televisních hvězd upomíná na život u dvorů starověkých mocnářů, kde herci a herečky soupeřili o vliv s kleštěnci. 

Všeobecné požadavky na vzdělanost paradoxně v průběhu století klesaly. Společenská atraktivnost spíše technických směrů a celková orientace na osobní úspěch (srov. obory právnické či účetně-řídící) oslabily úroveň humanitního vzdělání. Vzdělání, hlavně díky vyhraněně finanční orientaci Američanů a nových asijských metropolí, se začalo považovat za životní investici a podle toho k němu bylo i přistupováno. Objevily se prapodivné instituce udělující honosné certifikáty k jinak naprosto běžným a spíše rutinním činnostem (např. v administrativě či účetnictví nebo jazykové znalosti).

Především v Americe, v komunistických zemích a ve třetím světě degradovalo v druhé polovině století universitní vzdělání tak, že např. v řadě humanitních oborů nedosahovalo úrovně gymnasiálních maturit z první poloviny věku. Prohlubovala se propast mezi průměrným a špičkovým vzděláním, což umožňovalo v průmyslových státech novou proletarisaci větší části námezdně pracujících, takto snadno přístupné jakékoli mediální kampani. V honbě za tituly, resp. za všelijakými oborovými oprávněními, upadal pojem universita či akademie. Jsou vojenské akademie, policejní, ale také university veterinární či chemické... 

Rychlost šíření informací mnohonásobně převýšila možnosti telegrafu a fotografie a politika zprostředkovávaná sdělovacími prostředky se stala jednou z nejvýraznějších forem bojů, svedených ve studené válce. Práce s informacemi, jejich selekce a okamžik šíření se v tomto století totiž staly nejzákladnějším způsobem prosazení politického a ekonomického záměru.

Vzrůstající životní úroveň v průmyslových státech světa dala zrod další podnikatelské branži, turistice. Mnoho národních ekonomik je přímo závislých na ziscích z tohoto odvětví, které ale tvoří důležitou součást příjmů i v těch nejrozvinutějších státech (Rakousko, Itálie). 

Turistika se stala jednou ze základních proletářských zábav. Vzbuzuje dojem nekonvenčního poznávání nebo dokonce poznání cizích krajin a lidí. Jestliže v první polovině století převládala vnitřní turistika a nákladnější pobyty u severního Středomoří (Francie, Itálie), v posledních desetiletích věku se rozšířilo cestování za mořem a sluncem po celém Středomoří, do karibské oblasti, do Indického oceánu (Seychelly, Maledivy), do jihovýchodní Asie (Thajsko, Indonésie) nebo do černé Afriky (Gambie, Keňa, jih Afriky).

Největšími turisty a největšími utráceči v cizině se stali Němci, Američané a Japonci. Turistické reservace v chudých zemích často ovšem naplňují zcela opačný účel: turisté provokují již svou přítomností a nechtěně radikalisují místní sociální a náboženské revolucionáře (srov. islamisty v Egyptě a v zemích Maghrebu).

Individualisace ve společnosti a korupce
Evropský svět v druhé polovině 20. století doznal i několika hodnotových změn.
V osobním životě se začala všeobecně akcentovat orientace na osobní úspěch při současném zneužití jakéhokoli společenského závazku. Například členství v politických stranách (spolcích apod.) se ve druhé polovině století stalo spíše pragmatickým prostředkem k naplnění tužeb, kterým se v první polovině století ještě říkalo maloměšťácké.

Obecně lze říci, že společenský život se odideologisoval a je mimo jiné pozoruhodné, že právě členové velkých a silných extremistických stran (jakými jsou komunisté) jsou dnes ve světě často hlasitými ekonomickými liberály a místně i garanty svérázného přechodu systému reálného socialismu na systém volné soutěže (rozumí se po pádu berlínské zdi, nebo v komunistické Číně či Vietnamu).

S koncem dvacátého věku byl spojen i ústup autority staré rodové a finanční šlechty. Osudy britské královské rodiny v devadesátých letech se dostaly do stejného bulvárního prachu jako například příběhy ze života a konání arrivistů typu Murdoch či Trumpová. 

Na rozdíl od začátku století na jeho konci se rovněž ztrácela autorita státní byrokracie, ozbrojených a bezpečnostních složek (důstojník nebo policista už nebyl tak výhodná „partie“ na provdání dcery, někde dokonce svým způsobem ostuda).

V celém světě se pod tlakem vysokých finančních kruhů začaly probírat dokonalejší politické a právní kontrolní mechanismy proti celosvětově rozšířené korupci, finanční malversaci a proti propojení světa organisovaného zločinu se špičkami politickými.

Západní politici a učitelé politologie v duchu jakéhosi misionářství neustále vnucovali dalekým zemím evropský parlamentarismus a Američané byli "exportem" demokracie až posedlí: generace na přelomu 20. a 21. století věřily, že Spojené státy jsou předurčeny ke spáse světa a že jsou "v dějinách nezastupitelné" (ministryně zahraničí Madeleine Allbrightová). 

Díky spíše nemajetnosti většiny politiků se přijímání „drobné pozornosti“ ze strany lobbujících koncernů či zločineckých skupin stalo v podstatě společenskou normou. Úplatky firem politikům a úředníkům při získávání státních zakázek se staly životním stylem světa politiky a velkého byznysu. Korupce se postupně šířila po planetě především ze zemí s latinskou kulturou, a to rychlostí, s jakou se tento svět zapojoval do celosvětové ekonomiky, eventuálně s jakou se přistěhovalci začleňovali do starých struktur severní části Evropy i Ameriky.

Politici se v posledních desetiletích dosti úspěšně zbavovali svého základního společenského poslání a v mnohých velkých demokraciích (Severní Amerika, západní Evropa) se zčásti stali jakýmisi zaměstnanci parlamentní demokracie. Protože tak přišli o charisma volby k poslání, stal se namísto politického programu voličsky rozhodující mediální šarm. Z politiky zmizeli koncem století „visionáři“ a s nimi vůle v parlamentech předkládat jasně formulované návrhy a představy, jichž si většina společnosti nedokáže nebo nechce všimnout.

V průběhu století se snižoval věk lidí vstupujících do politiky i výše volební hranice. Zlomem byla šedesátá a začátek sedmdesátých let, roky protestu proti starému pojetí rodiny, vzdělání a společnosti vůbec. Navazoval neustálý tlak radikálních společenských a ekologických organisací, vedený mnohdy stejným směrem. V měšťácké politice se nezřídka stává, že mladostí politiků trpí solidnost politiky celé.

Organisovaný zločin na jedné a převládající extremisticky liberální úvaha na straně druhé, že každé násilí je omluvitelné a právně obhájitelné, způsobily, že se ztrátou citu pro míru hodnocených věcí a událostí se do tradičních demokracií vkradl duch absolutního právnického zpochybňování.

Je to vlastně obdoba fundamentalistických náboženských požadavků, operujících ve společnosti smrtelných s absolutními kriterii. Díky ochotě advokátů a jejich lobby procedurálně protahovat vědomě neobhajitelné se posílila sebedůvěra nemravných jedinců v osobní nepostižitelnost.

Ze státu právního se v západním světě místy stal stát právnický, kde společensky okrajové skupiny a jedinci diktují „normativnímu“ celku. Ten si následně vytvořil obrannou ideologii chápání špatnosti a zla, tzv. positivní chování (srov. Spojené státy s hlubokými ethnickými problémy, s postavením různých náboženských a sexisticky orientovaných skupin apod.).

V posledním desetiletí už je například těžké rozlišit, které korupční způsoby politiků a byrokratů, zda ty unijní v Bruselu nebo na březích vltavských, jsou společensky přijatelnější či odpudivější. Jisté je ale jedno: často po roce 1990 směřoval zločin nikoli z východu na západ, ale ze západu na východ. 

Proces praní špinavých peněz je dvouproudový, pašování drog je jednosměrné a stejně jednosměrné jsou v podstatě finanční spekulace při privatisaci a některých investicích do nově otevřeného prostoru.

Z obecně etického hlediska lze v těchto souvislostech konstatovat, že vítězům studené války se podařilo na východ exportovat lidsky často velmi podřadný materiál a manýry. Postoje a rozhodnutí bruselských eurokratů byla ve vztahu k exkomunistickým státům mnohdy nepochopitelná. Jsou to však postoje vítězů, což je o to trpčí, o co méně západ zná poměry v exsovětském bloku.

Všeobecně totiž v západním světě převládá naprostý nezájem a lhostejnost k tradičně tak vzdáleným zemím, které po tisíciletí nesrovnatelně více braly, než samy civilisačně rozdávaly...

Století naplnění ženských práv
Společenské a technické předpoklady uvolnily stará, nábožensky vázaná pouta rodinná.
Zásadním způsobem se v evropském kulturním okruhu, především v jeho germánské části, změnilo postavení žen a jejich zrovnoprávnění ve společnosti. Vždyť ještě na začátku století neměla většina evropských států pro ženy ani volební právo.

Dnes sice nalezneme jen tři panovnice mezi čtyřmi desítkami korunovaných hlav na světě, zato se ženy od šedesátých let stávají volenými hlavami států i vlád, a to i v takových zemích, kde nemají šanci obecně dosahovat rovnopráví s muži (srov. Pákistán, Bangladéš či Indii, ale i Turecko, Cejlon, Argentinu. Pákistánská předsedkyně vlády Bénazír Bhutto se v roce 1990 dokonce stala první ženou v historii, která během svého úřadování porodila - a byla to dcera).

Ve skandinávských státech a v Německu musejí partajní gremia a kandidátky obsahovat minimálně 40 procent zastoupení žen, což tím pádem platí i pro zastupitelské instituce. Některé směry křesťanství šly již tak daleko, že ženy volí do čelných liturgických funkcí (Anglie, Skandinávie, severní Německo). I v nejkonservativnější zemi Evropy, ve Švýcarsku, kde se ženám dostalo volebního práva až v roce 1971 (když referendum v roce 1960 bylo ještě zamítavé), se už žena dostala mezi ministry. 

Letos tomu přitom bude teprve deset let, co mají Švýcarky plnou rovnocennost práv a povinností v majetkoprávních otázkách (na druhou stranu má Švýcarsko nejvyšší poměr počtu cizinců vůči "domorodcům" v Evropě - 15 procent a každý třetí zaměstnanec není občanem konfederace).

Evropský rekord konservatismu v ženských právech však nesmazatelně drží Lichtenštejnsko. V tomto alpském knížectví obdržely ženy volební právo až roku 1984, nikoli však ve všech místních obcích. Zbývající tři obce z jedenácti se připojily až o dva roky později.

Především v anglosaském světě začaly feministky děsit patriarchální planetu visemi nikoli rovnosti ženy a muže, ale návratu k eneolitickému matriarchátu. Vedle různých eko-skupin, které na nadnárodním základě od sedmdesátých let ostře vystupovaly proti příčinám ekologických katastrof, patří feministky mezi nejradikálnější neozbrojené zájmové skupiny na světě (požadavek obnovení orgiastických kultů plodnosti zatím, díky bohům, hlasitě nezazněl). 

Nelze však konstatovat, že by zastupitelské kvóty žen ve volených orgánech ve Skandinávii či v Německu zároveň přinesly nějakou viditelnou změnu...
V ovzduší uvolňování náboženských tabu vůči ženám je na konci století vedena silná kampaň proti interrupcím, dokonce proti kondomům apod., tzn. proti právu ženy rozhodovat o svém budoucím životu.

Největšími odpůrci takto regulované natality jsou především dogmatické monotheismy, a to hlavně katolické křesťanství, některé „letniční“ křesťanské americké sekty a islamisté. Proti právu ženy rozhodovat o budoucím životě zatím výrazně nevystoupili judaisté, hinduisté a buddhisté.

V Evropě se uvolnila bigotní náboženská rodinná dogmata a v průmyslově vyspělých zemích se šíří osamělý způsob života mužů i žen, bez rodinných závazků. Materiální ctižádostivost je kompensována „nevyváženým“ citovým životem, především ale nevázaným sexem, čemuž bylo ještě na začátku století opačně. 

V Evropě poprvé na konci století ubývalo obyvatelstva, ačkoli byl půl století mír. Poprvé také nebyl problém populaci uživit a vyrábět pro ně více. Naopak, nastala nadvýroba a poprvé se lidstvo orientovalo na kvalitu, nikoli kvantitu.

Průmysl s láskou a nabídky pornobranže dosáhly na konci století takové oblíbenosti, že se staly stejně přístupné, jako např. tabákové výrobky či alkohol. Na začátku osmdesátých let byla záhadně po světě rozšířena smrtelná a dosud nevyléčitelná nemoc AIDS, především v černé Africe.

V západním světě se postupně měnil i vztah k homosexualitě a v řadě zemí se tolerance vůči společnému životu dvou lidí stejného pohlaví odrazil i v nově přijatých právních normách zrovnoprávňující homosexuály.

Důsledkem všech těchto myšlenkových a ekonomických změn se stalo to, že řada hospodářsky vyspělých evropských států začala ve druhé polovině století vymírat a doplňování jejich populací se děje již jen na základě migračním, příchodem většinou mimoevropských přistěhovalců. Ženská část západního světa nebyla ještě nikdy tolik vzdělaná. Ve školách vykazovala děvčata lepší výsledky než kluci a na vysokých školách ženy převládly. Do nového tisíciletí vstoupily ženy zřejmě intelektuálně „silnější“ než muži, kterým možná hrozí posice ekonomicky slabších na hlídání dětí...

To vše vedlo k postupné recidivě rasově vyhraněných názorů a k násilnostem k migračním novousedlíkům, mnohdy kvůli nevyvážené sociální politice státních podpor vůči migrantům a místnímu evropskému obyvatelstvu, postiženému zvýšenou nezaměstnaností (styk dvou kultur, „civilisací“, se až dosud děl prostřednictvím válek, nikoli ekonomických migracích „za lepším“).

Jsou však i místa na planetě, která by se raději obyvatelstva zbavily. Tak japonští ekonomové by chtěli své pensisty vyvést mimo zemi, nejlépe do tichomořských ostrovních států. Odchod aktivně činného obyvatelstva z ostrova zase podporuje vládní program Mauritia. Např. v roce 1983 mauritijská vláda nabídla Spojenému království poskytnutí kolonistů na práci na Falklandech.

Zcela novým sociálním celosvětovým jevem se stala od konce 60. let konsumace silně omamných látek, drog, jejich výroba a obchod s nimi. Původně okrajový fenomen se v průběhu dalších desetiletí stal pro své silné destrukční vyústění jedním z hlavních problémů západní civilisace. Produkce a distribuce drog vedly ke vzniku zločineckých struktur po celé planetě, proti nimž zatím politici nenašli účinný obranný mechanismus.

Naopak: zisky z obchodu s drogami otevřely světu zločinu mezi politiky, do policejních kanceláří i do nejvyšších vládních orgánů (Kolumbie, Bahamy, Panama, Turecko). Řada latinoamerických levičáckých gueril (Kolumbie, Peru) se v téže době financovala obchodem s drogami, stejně jako nacionalistické, secesionistické či komunistické skupiny v Asii (Barma, Thajsko, Kambodža).

Národní a náboženské posuny
S uvolněním církevních vazeb vzrostla náboženská skepse a na místo náboženských visí a dogmat nastupuje pověrčivost. Především katolický kult v zemích Třetího světa se stal pestrou eklektickou snůškou starých domorodých praktik s křesťanskou věroukou (srov. Brazílie, karibské ostrovy či některé církve v anglosaském světě). V podstatě ušetřen zůstal dogmatický svět islámu, hinduismu či buddhismus. Ten se stal módním náboženským směrem generace šedesátých let, a to opět především v anglosaském světě, ale výrazněji nepronikl.

Celkové rozšíření obzorů a spekulativnost poválečné generace navodila atmosféru odinstitucionalisování náboženství v Evropě a vytvořil se prostor pro návrat polytheismu.

Liberálnost řady křesťanských theologů vnesla do církví moment pochybnosti a spekulace, což je pro jejich struktury zhoubné. Množí se počty věřících, kteří ke své víře dogmatickou a nedemokraticky řízenou organisaci církve nepotřebují a ani ji nevyhledávají. Zatímco počty „organisovaných“ věřících klesají, podle údajů Vatikánu mírně rostou počty kněží. V roce 1996 jich měla katolická církev po celém světě 404 750, což bylo o 289 více, než rok předtím (biskupů bylo 4224 a Vatikán udržoval diplomatické styky se 162 zeměmi světa). 

Kupodivu stejně, jako pozvolna opouštějí věřící katolíci a protestanti své církve, snižují se i počty členů velkých všelidových politických stran - ještě v první polovině století bylo partajnictví pojímáno stejně bigotně, jako přináležitost k některé z křesťanských náboženských obcí.

Díky občanské toleranci v Západní Evropě a Americe vůči politicky a nábožensky jinak smýšlejícím mohou se zde po tragedii třicátých a čtyřicátých let v klidu rozvíjet judaismus a nejnověji buddhismus a islám. Je možné, že recese náboženské zanícenosti a hlad po tradicích při trvající potřebě určitého kultu povedou k návratu některých forem polytheismu (náboženství olympské nebo tzv. pohanská náboženství Slovanů, Germánů či Keltů). Politická a náboženská hravost vnuků však už není tak společensky směrodatná jako kdysi jejich evropských dědů.

Poněkud jiná situace je na Balkánu a v zemích bývalého Sovětského svazu, kde úpadek komunistické moci s sebou přivedl renesanci křesťanského pravoslaví (srov. Rusko, Ukrajina, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko). Na exponovaných hranicích s oblastmi a zeměmi islámskými je tradiční nevraživost obou náboženství snadným ideologickým prostředkem pro místní politiky, resp. se může stát součástí mocenských her, usnadňujících opětovné proniknutí do historicky závislých oblastí (srov. historické nepřátelství Řecka a Turecka, ač jsou oba státy v NATO; srov. dále Bosnu a Kosovo na Balkáně nebo turecké a íránské ambice v kavkazském a středoasijském regionu). 

Přesto i v mateřské zemi pravoslaví, v Řecku, došlo v posledních dvou desetiletích k posunu: v roce 1982 byl Řekům poprvé od dob přijetí křesťanství povolen občanský sňatek a letos i občanský pohřeb.

Začátek století byl ve znamení nacionalistických emocí. K jejich útlumu došlo hlavně získáním hrůzného mementa z druhé světové války z toho, kam až může dojít v jádru intelektuálně neškodná romantická myšlenka nedílnosti a specifičnosti národa, dovršená systematickou genocidou jednoho etnika, překračující všechny známé historické dimense (srov. náboženská vyvražďování nepřátel Aššuru, římský způsob pacifikace, mongolské nájezdy či vyhlazení Indiánů, nebo z jiných důvodů např. likvidace Ukrajinců či Kambodžanů). 

Národovectví ze státní politiky Západní Evropy zmizelo. Byly utlumeny „národní“ způsoby chápání kulturního prostředí a nastoupilo vědomí celoevropských souvislostí. Zvláštním způsobem zneužití tohoto jevu byl tzv. proletářský internacionalismus u těch národních komunit, které byly nebo se dostaly pod nadvládu komunistů (sovětský blok, Jugoslávie, Čína, srov. Tibet, Indočína).

Současně s konfliktem modelů parlamentních demokracií a reálného socialismu a v boji o získávání nových surovinových zdrojů přinášel technický pokrok do mimoevropských zemí uvolnění místních tradičních společenských vazeb a náboženské rigorosity, např. v zemích islámu. Společenské proměny byly však natolik rychlé a povrchní, že s koncem století přišly „fundamentalistické“ reakce islamistů a obrození náboženských norem (srov. Írán, Egypt, Afghánistán, Alžírsko či Súdán). 

Islám se tak nyní, po rozpadu Sovětského svazu, opět po tisíci letech dostal do stadia nové expanse, zatím brzděné protichůdnými zájmy státními. Výhledově při zachování stávajícího trendu se islámský radikalismus stane otázkou vnitřní bezpečnosti evropských středomořských států a neodmyslitelným nástrojem expansionistických extremistů islámského světa od zemí Sahelu po Indonésii.

Konec konfrontací v západní Evropě
Národní mentalita evropských lidí se měnila pomalu a jejich „europeisace“ se projevila zatím jen vnějšími konsumními změnami. Jedinou novou kvalitu dokázali, či přesněji řečeno, k tomu byli donuceni, v sobě vytvořit Němci. Stát a lidé zdeptaní prohranou válkou vybudovali v rozmezí necelých dvou generací stát, který se stal pilířem evropské demokracie a vzorem pro exkomunistické země evropského Východu. Němci odložili vypjatý šovinismus a dokázali se zbavit letitých předsudků vůči svým sousedům, aniž totéž mohli očekávat od druhých. Státní usmíření s Francií a se zeměmi tzv. Beneluxu se na začátku Studené války stalo základem nastupující evropské integrace.

Přes svou složitost a otevřenost se vztahy v Západní Evropě staly zcela jedinečným vzorem státních a občanských usmíření na základě pocitu civilisační sounáležitosti, solidarity, politické a náboženské shovívavosti. Ani takovou skutečnost lidstvo dosud nepoznalo - ač to zní paradoxně, je tomu tak pouze díky studené válce a jejím nukleárním výhrůžkám. 

Spojený německý stát bude muset obstát v tvrdé zkoušce: na konci století, stejně jako na jeho začátku, je opět ústřední politickou a hospodářskou mocností Evropy. Na rozdíl od dob před oběma světovými válkami tohoto století se však na jeho konci neřeší otázka míry hegemonie nad ostatními, ale míry evropské integrace. A to je kardinální rozdíl, který z německé otázky dělá podstatnou součást celého dlouhého integračního procesu v Evropě.

Rozpad velkých říší
V průběhu celého století prodělali myšlenkový vývoj v mocenských postojích i občané tří generací dalších evropských a neevropských států. Rychlým vzestupem prošlo Japonsko, které v polovině století vojensky zničeno (mj. za prvního bojového použití nukleární zbraně v historii lidstva), se od konce šedesátých let zařadilo zpět mezi velmoci, tentokrát hospodářské. Vítězství admirála Toga v námořní bitvě s Rusy v průlivu Cušima roku 1905 byl prvním vítězstvím třetího světa nad Evropany a kolonialisty.

Spojenému království, Francii, Belgii, Nizozemí, Španělsku a Portugalsku se po druhé světové válce v rozmezí třiceti let definitivně rozpadly koloniální říše. Zanikla největší říše všech dob, britská. Její král Jiří V. (vládl 1910 - 1936) byl z tohoto hlediska unikátním, ale určitě i smutným panovníkem. Byl totiž nominálním vládcem nad nejlidnatější říší v dějinách lidstva a zároveň ke konci vlády zažil její rychlý rozpad, jemuž musel přihlížet i syn Jiří VI. 

Vnučka Alžběta II., o níž sice tradice praví, že je jediným vladařem v historii, který večer vylezl na strom jako princ, aby ráno slezl jako král (hotelový objekt v Keni), pak už jen zažila dokonání naprostého rozpadu impéria. Sama nakonec nominálně vládla svazku zemí ani ne v rozsahu začátku éry hannoverské dynastie z kraje 18. století.

Ještě rychleji se rozpadl Sovětský svaz, který sice nezdědil po carské Ruské říši celé území (přišel o Finsko, Polsko a Moldávii), ale i po odchodu jednotlivých tzv. svazových republik na začátku devadesátých let zůstala Ruská federace 89 územních celků (z toho 21 republik) stále ještě plošně největším státem světa, kterým ostatně Rusko bylo už na konci 17. století. 

Nikdy v posledních více než 250 letech, stejně jako v případě Británie a dalších „postižených“, nebyl územní rozsah Ruska tak malý. Z tohoto hlediska lze dvacáté století nazvat mj. pravým opakem označení století předešlého, érou dekolonisační.

V prvním dvacetiletí odcházejícího věku se rozpadly dvě tradiční rivalitní středo- a východoevropské říše, habsburská a otomanská. Jejich místa zaujaly menší národní státní útvary, které koncem století prošly dalším štěpným procesem, opět na národním základu (Československo, Jugoslávie). Zatímco vlastní Rakousko územních ztrát nezaznamenalo (srov. ale sporné Jižní Tyroly, na něž však nárok ze strany Vídně nebyl nikdy oficiálně činěn), plocha Maďarska (Uher) se po první světové válce zmenšila o dvě třetiny historického území, což je v historii evropského novověku situace ojedinělá. Vnitřní stabilitě Maďarska věnují velmoci mnoho pozornosti, neboť její porušení okamžitě ohrožuje klid v celém karpatském regionu (Slovensko, Rumunsko).

Po krachu sovětské moci ve východní části střední Evropy začaly všechny státy, které prostor zaplňují, usilovat o připojení k západoevropskému integračnímu systému a k atlantické obranné organisaci pod hegemonií Spojených států. Pochopitelná opatrnost vůči nedávnému studenoválečnickému nukleárnímu protivníku je však dosud ve všech rozhodnutích převažující - Amerika vyčkává na další vnitropolitický vývoj v těchto zemích a hledá odvahu k rozhodujícímu obsazení prostoru.

Na národním principu se v podstatě rozpadla i otomanská říše. Turci přišli kromě malého předmostí o všechny balkánské državy a o arabské země, kterých nabyly nejpozději v 16. století. Stejně jako v případě bývalé habsburské střední Evropy i anatolský stát Turků se stal na dlouhá léta spíše prostorem velmocenských zájmů, než aby dokázal vyvinout větší vnější tlaky.

Turecko se však nezúčastnilo druhé světové války a svou posici postupně restituovalo do úctu vzbuzující podoby, když v sedmdesátých letech nerušeně dokázalo rozdělit Kypr. Co do počtu stálých vojáků ve zbrani má Turecko nejsilnější „evropskou“ armádu, bez jejíhož souhlasu ostatně by ani nefungoval vnitropolitický život.

V poslední době se laicisovaná armáda stává dokonce garantem pro uchování demokratické ústavy země před reformními snahami islamistů. Doma turecké vlády systematicky likvidují autonomní snahy svých Kurdů, když arménskou otázku na území dnešního Turecka v podstatě vyřešila genocida v průběhu první světové války - bylo vyvražděno na 1,5 milionu Arménů. 

Se změnami na Kavkaze a ve Střední Asii je evidentní zájem Ankary angažovat se v oblastech, v kterýc žijí turkické národy a které byly určitou část dějin pod vládou Porty. Z Turecka se koncem století stává opět nadregionální mocnost. Jeho soupeřem na východě je dnes theokratický Írán, tradiční mocnost středoasijské a kavkazské oblasti.

Ústup monarchií
Jedním z politologicky nejpozoruhodnějším fenoménem dvacátého století byl hromadný zánik monarchií. Ještě v první polovině věku měla většina státních útvarů v Evropě v čele korunovanou hlavu. To se změnilo hlavně po druhé světové válce a v mimoevropském světě v sedmdesátých letech.

První republikánský převrat odstranil v Evropě monarchii v Portugalsku již v roce 1910. V důsledku vnitřního převratu zanikly na samém konci první světové války odvěké monarchie na území Německa a Rakouska, v Rusku s revolucí o rok dříve, v Turecku roku 1924. V meziválečném období existovalo v Andoře efemérní knížectví bělogvardějského emigranta Borise I. Skosyreva.

Jako důsledek Druhé světové války nahradila volená hlava státu dědičného monarchu v Itálii, Maďarsku, Rumunsku, Jugoslávii, Albánii a v Bulharsku, v sedmdesátých letech zanikla monarchie v Řecku. V Evropě tak zůstalo již jenom deset zemí s korunovanou hlavou v čele.

V Asii první zanikla monarchie roku 1911 v Říši středu - Číně, v zemi s nejstaršími nepřetržitými suverénními státními dějinami v historii lidstva. O rok dříve zaniklo japonskou okupací staré království korejské. Po zániku Britské Indie se nástupnické státy staly po krátkém období tzv. dominií (kdy nominální hlavou zůstával britský panovník) republikami (Pákistán, Indie, Barma, Cejlon, později v sedmdesátých letech po krvavé válce Bangladéš).

V Indočíně zanikly ve složitých mocenských střetech studené války (srov. tzv. vietnamský konflikt) monarchie ve Vietnamu v padesátých letech, v Laosu a v Kambodži o dvacet let později, takže v regionu zůstalo královstvím Thajsko, Kambodža, a malajská část Malajsie a Brunej.

Na konci padesátých let byla odstraněna královláda v Iráku, v šedesátých letech byla nastolena republika v Jemenu, v sedmdesátých letech pak skončilo tisícileté trvání monarchie v Etiopii a v Afghánistánu a o něco později dva a půl tisíc let trvající perská královláda v Íránu. 

S koncem druhé světové války byla v Japonsku zbavena božství nejstarší panující dynastie světa. Kuriositou byla v 70. letech existence Středoafrického císařství jednoho bývalého domorodého poddůstojníka francouzské armády, po jeho sesazení prostého důchodce Bokassy I. Roku 1974 byl komunisty sesazen poslední z etiopských císařů Hailé Selassié I.

Poslední zaniklou monarchií, tentokrát ale odúmrtí v roce 1976, byl konec královlády na Západní Samoy. Na světě tak zůstalo na čtyřicet více či méně suverénních korunovaných hlav, naprostá většina z nich panuje v islámských zemích. Někdy též korunovaná hlava, jako osoba volená, zastává presidentský úřad (Spojené emiráty).

Tak je tomu např. mezi vládci Spojených arabských emírátů, kde jeden z nich bývá volen za presidenta, představitele federace, a krátce v šedesátých letech tomu tak bylo v Ugandě, kde bugandský král Mtesa II. byl současně presidentem tehdejší federativní republiky (musel však do exilu, kde se po třech letech v Londýně upil k smrti - jeho syn Ronald Mwenda Mteti II. se roku 2004 mohl na otcovský trůn bugandského kabaka vrátit). 

Na západní polokouli (tak vzácné na korunované hlavy vůbec) se v tomto století žádný monarcha nenarodil. Obecně platí, že hlavně v Evropě je více ochotných příslušníků starých panovnických rodů, než potenciálních trůnů.

Zdánlivý klid a světová lhostejnost
Jak vidíme, všechny skutečnosti, uvedené v předcházejících částech seriálu, vykreslují odcházející století jako nesmírně pestré a antagonistické. Řada společenských dogmat vyvanula a člověk se mohl dostat díky technice „hned za svá humna“. Samozřejmě že ne každý a ne všude.

Jestliže na první polovinu století bývá nahlíženo jako na věk krutosti a šílenství, druhá půle bývá považována za éru stability. Mimo Evropu však bylo vybojováno a probíhá několik velmi krvavých mezinárodních i domácích válek, většina z nich jako důsledek Studené války velmocí.

V Evropě poklidný, neválečný, průběh Studené války, setrvalý hospodářský růst a měnící se kvantita životní úrovně vytvořily průměrnému občanovi klamný obraz zahraničněpolitické stability a pocitu „nesmírné blízkosti ke všem těm vzdáleným lidem kdesi tam v pralesích, na pampách, pouštích a ostrovech“.

Rozšíření módních hudebních žánrů přineslo spolu s toulavými literárními vzory dnešní střední generace zdání vzniku jakési celoplanetární civilisace, nějaké megakultury, jejíž základ mají tvořit euroamerické ekonomické a politické představy, odlehčené evropskými náboženskými a filosofickými pohledy a prošpikované podle nálady a míry etnické promíchanosti momenty z orientálních kultů.

Poválečná generace sice dokázala rozšířit cestovatelské radosti otců a dědů na společenskou normu znějící „na dovolenou mimo rodné hroudy a do pokud možno nejexotičtějších zemí“, nijak se ale při tom neodnárodnila. Jako vnější atributy své generace přinesla toleranci vůči cizímu způsobu života, přivedla do Evropy mimoevropské umělce a zavedla masovou konsumaci omamných drog, která se od konce šedesátých let stala osudovým doplňkem světové kriminality a osobní tragedií stejně jako o desetiletí později šíření HIV.

V ovzduší vnitřního klidu a s pocitem celosvětové stability žily i národy sovětského bloku. Že to byla občanská i státní stabilita jen zdánlivá, daná mocenským zařazením pod perutě jedné z nukleárních velmocí, ukázal vývoj od zlomového podzimu a zimy roku 1989/90.

Ačkoli zkoumáním a odhadem vývojových trendů se po desetiletí zabývaly na obou stranách zákopů Studené války početné vědecké teamy kremlinologů, badatelů-prognostiků z ústavů vědeckého marx-leninismu a vojáci s politiky, konec sovětského impéria zastihnul vítěze naprosto nepřipravené.

Západ neměl nachystanou systémovou podporu novým východoevropským demokraciím. Po počáteční euforii, jíž dokázalo využít pouze Německo k připojení bývalého sovětského satelitního státu na svém území, přešlapoval kolem rozšíření EU a NATO. Režimy, které přečkaly nebo se drobnou transformací dostaly k moci po skončení studené války ve státech sovětského bloku, je společné to, že se nelegitimovaly právem revolučním, ale dohodami s těmi, kteří moc předávali.

Což platí stejně např. pro Guayanu, Benin, Kongo, Mosambik, Etiopii, Čechii, Maďarsko, nebo Ázerbájdžán. Mnohdy si marx-leninisté předali moc po zavedení systému několika stran sami sobě, když si předtím (např. po občanských válkách) dali sněmovnami odhlasovat beztrestnost.

Konec studené války měl na straně poražených spíše charakter operetní přestávky, než systémové změny. Tzn., že všechny otázky a problémy, které válka za sebou nechala, se budou teprve řešit s další generaci - včetně event. vyrovnání se zločiny komunistů.

Institucionálně se západní svět nezměnil, protože na principech parlamentní demokracie není co měnit. Změnily se ale její základní kameny, politické strany. Od téměř náboženského zápalu všelidových stran z první poloviny století přecházeli partajní členové převážně nejmladších generací ke skepsi a šířily se protesty proti partajokracii, ovládání politiky a státní byrokracie partajními aparáty. Jestliže např. v Německu SPD měla v polovině 80. let na 920 tisíc členů, o deset let později to již bylo méně než 800 tisíc; stejný trend vládne v CDU).

V devadesátých letech se v žádném z exkomunistických států nové velké strany vůbec neobjevily. Za politologicky kuriosní platí skutečnost, že v např. v desetimilionové populaci českých zemí je nejsilnější partají strana s dvacetitisícovou členskou základnou, která vládne v koalici se stranami, z nichž jedna nemá více než tři tisíce členů. 

Není ale tak zle, aby nebylo ještě hůř: na karibském Montserratu, který má 12 tisíc obyvatel, působí čtyři politické strany a jedna politicky aktivní odborová organisace, v Barmě se před pěti lety po obnovení činnosti stran ucházelo o místo v parlamentu na 160 partají (jako další kuriositu uveďme Vatikán, Bhútán, Nauru, Tuvalu či Tokelau, ale také monarchie Arabského poloostrova, kde pro změnu nemají politické strany žádné, a to ani v podzemí či exilu.

Transformací neprošly, ani z důvodů obtížnosti a krátkosti časového údobí nemohly projít, celoevropské instituce, které zatím fungují způsobem téměř ignorujícím existenci nových demokracií na východě.

Západoevropská veřejnost si dění v nových demokracií nevšímá, nemá na to čas, má vlastní žhavé problémy s vnitřní restrukturalisací. Sleduje dění v Rusku a krátce na Balkáně a tím pádem má pocit, že vnímá celý východ. Země východní Evropy ovšem byly pro Západoevropany v minulých staletích vesměs Drákulovými hrady, sídlem odpudivosti.

Umělecké originality z východu se vždy rychle nostrifikovaly na západě a doma pak působily kulturodárně. Hospodářské zájmy západu spočívaly vždy v dovozu surovin a potravin z východu a v exportu výrobků opačným směrem. Západ Evropy svým Východem vždy opovrhoval, nebo mu byl lhostejný. 

Počet kulturních a hospodářských center na východě Evropy, směry učenců a umělců za vzděláním a za vzory z východu na západ, to vše jsou skutečnosti vypovídající o formách závislosti a z pohledu Západoevropanů snad i podřazenosti. Přitom u nich nešlo o standardisovaný pohled na Východ: jako asi pro řadu Čechů začíná Asie za Havlíčkovým Brodem a Třebovou, pro mnohé Evropany třeba už na Rýně.

Mocenské poměry se v posledním desetiletí tohoto století v Evropě i ve světě radikálně změnily.
Už s ukončením studené války nastoupilo lidstvo do nového století, byť o deset let dříve, než numericky skončí. Po uzavření této třetí světové války 20. století začalo lidstvo žít s minimálně dvěma novými jevy.

Protože zvítězil systém parlamentní demokracie, a to nejen ve východní Evropě, ale všude, kde se v uplynulých dvou desetiletích sovětské expanse uchytily režimy, aplikující různé obdoby reálného socialismu, bylo holdování vítězům nekrvavé: ethnická společenství nebyla odsouvána a přesouvána, naprostá většina místních politických přeměn byla poklidná a co je nejmarkantnější fenomén u poražených ve studené válce, moc staré, komunistické hierarchické elitní nomenklatury byla až na výjimky zachována díky aktivní účasti na všech hospodářských a politických proměnách.

Na rozdíl od konce fašistického šílenství nebyl nikde na světě (s výjimkou Albánie) za účast na zločinech totalitární moci z komunistů přímo souzen nikdo. Zároveň nedošlo, kromě rozpadu, k nijaké územní změně.

Druhým, zatím pro východoevropské politiky a politology stále ještě ne příliš vnímaným momentem, je to, že výsledek studené války překryl výsledky válek předešlých. Konkrétně versailleských a postupimských mírových konferencí. Když krátce po skončení druhé světové války západní spojenci definitivně pochopili, že moc stalinského Sovětského svazu neúměrně vzrostla, bylo už pozdě: komunismus vládl v polovině Evropy a rychle se rozšiřoval dále. Proto především díky možnostem Spojených států byly v právě skončené válce poražené Německo a Japonsko proměněny ve spojence, z nichž se v průběhu dalších desetiletí staly nové velmoci ekonomické.

V Evropě se tak Německo stalo jedním z hlavních vítězů Studené války a svým způsobem z velké části dosáhlo anulování výsledků předešlých dvou světových válek (mezi šesticí, zakládající EHS, byl i další člen fašistické osy, Itálie). 

Tato posice byla pak umocněna ještě o skutečnost, že při rozpadu sovětské moci se na východě Evropy a na Balkáně rozpadl stávající mocenský postupimský systém a vznikla pestrá síť národních států, oddělujících nynější Ruskou federaci od Evropy (srov. obnovení suverenity pobaltských republik, obnovení státní nezávislosti Ukrajiny, rozpad Československa a Jugoslávie).

Německo se v Evropě stalo strategickým spojencem USA číslo jedna - nikdy neopustilo linii atlantismu a jak tvrdil president Bill Clinton, co je v Evropě dobré pro Německo, je dobré i pro Ameriku.

Děje spojené s přetvářením a překonáváním dědictví bipolárnosti světa jsou důvodem pro to, proč je dnes celá Evropa neklidná a proč na rozdíl od časů studené války nastoupil dojem celkové planetární nestability. Jak jsme však v seriálu nastínili a jak budeme později dokladovat na dalších příkladech, byla během studené války řada tendencí a konfliktů „skryta“, hořela místně, bez zájmu velkých sdělovacích prostředků, eventuálně byla mocensky utlumována. 

Války na území rozpadajícího se sovětského státu nebo na Balkáně toho jsou nejznámějšími příklady. O řadě konfliktů, které proběhly nebo probíhají stranou zájmu světových medií (např. dlouhé napětí ve Rwandě a Burundi před eklatantním vyústěním v 90. letech, války v Ugandě či v Barmě nebo Súdánu, boje Tuáregů v saharských státech atd.) lze říci, že na jejich budoucí eskalaci se podílela právě ona světová lhostejnost.

Za příklad mediální nezodpovědnosti a politické ostudy uveďme nedávný americký zásah v Somálsku (dvakrát v Libanonu, nebo v osmdesátých letech fiasko v Íránu) - ač spektakulární, klidu v zemi nepřidal a poměry nestabilisoval.

Nekontrolovatelným dědictvím z bojišť studené války je obrovské množství klasických střelných zbraní mezi lidmi, ozbrojené gangy v zemi, guerillové poměry. Ke statisícům padlých neustále přibývají tisíce a tisíce lidí zmrzačených výbuchem zákeřných min. 

Hlavně ze zemí bývalého Sovětského svazu začaly nekontrolovatelně proudit do světa komponenty jaderných a jiných zbraní hromadného ničení. Mnoho bývalých sovětských vědců začalo pracovat pro vojenské programy jiných mocností, nebo islámských států.

Poprvé v historii byl svět v 80. a 90. letech konfrontován s obrázky dětí se samopalem v ruce, vycvičených k zabíjení (Kambodža, Angola). V letech 1995 - 1996 bylo odhadem na 250 tisíc dětí, a to i sedmiletých, nasazeno v boji ve 33 válečných konfliktech.

Nespokojené Spojené národy
Jedním z dalších důležitých jevů 20. století v politických vztazích byl vznik a činnost celosvětových mezistátních organisací (srov. o hospodářské a vojenské integraci v předcházejících částech seriálu).

V žádném případě nedošlo k vytvoření celosvětových výkonných center pro společenství národů s rozhodovací pravomocí, ale zcela určitě byly v důsledku velkých válek vytvořeny instituce, které by se zárodkem takových orgánů stát mohly.

Ve snaze vybudovat mírový systém mezinárodních garancí byla po První světové válce v roce 1920 založena Společnost národů, na které se nakonec podílelo 54 států planety. Byla plně pod kontrolou velmocí, k udržení míru nijak nepřispěla a pouze formálně přečkala druhou světovou válku. Po ní byla proto nově založena Organisace spojených národů (OSN), původně ze zemí protifašistické koalice. Zakládajícími členy bylo 51 zemí, na konci století jsou jejími členy téměř všechny suverénní země světa (180), mezi nimiž má pět původních velmocí protifašistické koalice právo veta.

Třebaže v mnohých válečných konfliktech dokázala OSN účinně zasáhnout i pomocí společných ozbrojených, tzv. mírových sil (srov. korejskou válku, válku v Katanze, proti Iráku, jednotky např. na Kypru, v Palestině, Libanonu, v Salvádoru, na Balkáně, v Kambodži atd.), jádro činnosti spočívá v diplomatickém úsilí o překlenutí válečných hrozeb. 

Již několik let funguje komise pro restrukturalisaci OSN, probírá se možnost rozšíření práv nových velmocí podle aktuální mezinárodněpolitické situace (srov. diskuse o začlenění Německa a Japonska mezi stálé členy Rady bezpečnosti a několika velkých států z třetího světa, jako např. Brazílie či Nigerie). Zatím ale jednala OSN spíše pouze jako prodloužená ruka velmocí, budící zdání skutečně skupinového rozhodnutí.

Přesto se díky převládajícímu úsilí západních velmocí o nekonfliktní řešení sporných otázek mezinárodněpolitických vztahů uchytila zásada, že slabší snadněji prosadí svou pravdu, než ten velký, jemuž z obavy o porušení rovnováhy v regionu zůstává už jen pocit převahy z vlastní shovívavosti, než převaha sama.

Obecně řečeno došlo v druhé polovině století k pozoruhodnému posunu pojetí velmocenského postavení, když této snahy o bezkonfliktnost (která souvisí se stejným úsilím ve vnitropolitických a společenských vztazích) a tolerantnost začaly menší státy zneužívat v prosazování svých požadavků způsobem, jaký by si před půl stoletím nedovolily. 

Mnohdy byly mocnosti vzhledem ke svým vojenským potenciálům přímo vydírány. Srov. sleďové války Islandu se Spojeným královstvím a Norskem ze začátku osmdesátých let, argentinsko-britskou válku o Falklandy nebo různé formy terorismu (rukojmí) v blízkovýchodních konfliktech a naftové vydírání v sedmdesátých letech.

S touto zdrženlivostí ostře kontrastuje praxe velmocí v první polovině století, kdy se běžně provozovala tzv. politika dělových člunů. Rekordní počet použití této metody měly Spojené státy, které mnohdy i několikrát zasáhly v podstatě ve všech středoamerických státech a na některých antilských ostrovech (např. Nikaraguu nebo Haiti okupovaly USA dvě desítky let a v Hondurasu vojensky zasáhly celkem šestkrát).

Evropská vise pro 21. století
Jak už bylo řečeno, 1. ledna 2001 nevypukne žádný nový věk. S koncem studené války na přelomu let 1989 a 1990 vstoupil svět do nové éry.
Nejbližší roky budou pokračováním načatých změn, které vyspělé státy konce 20. století charakterisovaly: parlamentarismus, mocenská a technologická globalisace, ale zároveň politická a ethnická parcelisace. Průmyslové oblasti planety budou žít ve znamení postupujícího konsumismu a společenské stability a nadále bude na Západu pokračovat odideologisace společenského života, to vše ovšem při radikálnějším vymezení proti sociálně a nábožensky cizorodým prvkům.

Mladší generace nemají reformátorského ducha otců a dědů a lze předpokládat, že budou dlouho spíše dokončovat a konservovat, než začínat s čímkoli novým. Společenské procesy, které začaly koncem tohoto století, se budou vyvíjet i v desetiletích následujících. Představy, že s novým stoletím přijde nějaký nový zlatý věk nebo naopak, že se do společnosti vkrade duch celkového úpadku a hrubého individualismu à la Petroniův Satyricon, jsou liché a patří do světa umělecké licence.

Nové cesty integrace bude hledat, a jistě je i nalezne, Evropská unie. Hospodářsky i společensky je již delší dobu unií vícerychlostní, a to od okamžiku rozšíření EU (tehdy EHS) o Irsko a o jižní křídlo, země Pyrenejského poloostrova a Řecko. Otevřenou otázkou zůstává, zda tato vícerychlostnost, tj. míra hospodářské závislosti na dotacích z centra, bude vyjádřena i mírou účasti na rozhodování. Zda např. hlasy Francie, Německa či Spojeného království a zemí Beneluxu budou platit více, než např. Portugalska či Irska. 

Uvnitř Evropy bude pokračovat regionalisace velkých národních států, která může vytvářet nová hospodářská centra, překračující stávající hranice (např. oblast Baltu a Severního moře od Skotska jižního Norska a severního Německa po východní Balt, země Beneluxu a německé Porýní, české země v hospodářském spojení se Saskem a slezskou oblastí atd.).

Svět EU bude vzdorovat silným etnickým tlakům v oblasti Středomoří - v jeho západní i východní části. Velmi aktuální bude otázka míry „integrace“ arabského světa, minimálně jeho severoafrické části. Arabský svět je pro EU hrozbou, nikoli oblast Střední Evropy, kde vlastně vše spadlo do klína, do předsálí EU a pod dozor Německa. 

Další rozšiřování EU není otázkou ekonomickou, ale politickou. V Bruselu nevědí, co je lepší: mít východní kuřátka hezky u kvočny, nebo je nechat běhat po dvorku, když stejně přijdou zobat na jedno místo. Připojením Finska se Unie stala přímým sousedem Ruska, což mj. zcela určitě povede k zintensivnění hospodářských vztahů právě přes východobaltskou oblast a dávné vikingské obchodní cesty.

Století národního socialismu?
S koncem studené války se rozhořelo v blízkosti evropských hospodářských center několik ethnicky a nábožensky motivovaných válek, jejichž příčiny leží v minulých staletích a které velmocenské vztahy dlouho tlumily. Často se proto hovoří o 21. století jako o věku renesance ethnické nesnášenlivosti. Že pro takové tvrzení je důvodů na celé planetě mnoho, jsme již uvedli a dokladovat ještě budeme. Z tohoto pohledu můžeme s novinářskou nadsázkou přímo hovořit jako o planetě v plamenech.

Jak již však bylo řečeno, nejde o konflikty nečekané, ale vždy o postupný vývoj. Směrodatné bude, zda se podaří je udržet ve stínu nukleární hrozby a pochopitelně co nejdále od Evropy, Severní Ameriky a Austrálie, které tak budou mít větší šanci a čas strukturálně přebudovat zřejmě již nevyhovující model spojenectví velkých národních států z doby romance.

Celkově lze očekávat, že příští desetiletí budou na velkých částech planety ve znamení lokálních ethnických konfliktů a z politických systémů se módně ve světě s rozvojem orientálních autokracií uchytí národní socialismus, nebo hnutí jinak pojmenované, ale stejně zaměřené: s liberální ekonomikou silně státem chráněné, s malou rolí parlamentu, ale velkou, byť neviditelnou, rolí armády s národními a sociálními hesly.

Překvapení z ethnických čistek se může objevit všude mezi malými komunitami, protože všude stále doutná. Z tohoto hlediska se může změnit např. jinak klidná česká kotlina v balkánský kotel nenávisti na všechny strany (srov. cikánskou otázku, nebo tradiční otázku česko-německé minulé i dnešní vzájemnosti). V těchto souvislostech nezapomeňme na to, že ze svého geopolitického pohledu mohou velmoci považovat Čechy za pouhou oblast Horního Polabí a Moravu za součást Středního Podunají.

Zaniklý systém ideologické a mocenské bipolarity nahradí v nejbližších letech systém ekonomické soutěže mezi Evropou, Amerikou a novými asijskými centry. Odhadnout, zda přitom nedojde k vytvoření do sebe uzavřených příbuzných kulturních okruhů - jako reakce mj. na vzrůstající moc nadnárodních koncernů z mimoevropských oblastí - je prakticky nemožné, protože zcela odvisí od možnosti použití válečných prostředků. 

Těmi shodou okolností nová ekonomická centra neoplývají, i když se snaží vše dohnat (srov. obrovské nákupy moderních zbraňových systémů a letectva ze strany Malajsie, Saúdské Arábie a dalších arabských monarchií). Hovořit v těchto souvislostech o vzniku nových železných opon (např. ve východní Evropě o novém sanitárním kordonu vůči neklidnému Rusku) se zdá nemožné, neboť jeho potřeba zřejmě nebude v takto úzce vymezené smluvní podobě nutná.

Osvícený věk Západní Evropy a Ameriky posledních desetiletí 20. století zasel v mladších generacích dojem, že mají zvládnuty všechny nástrahy nacionalismu, vícekulturnosti, tolerance vůči slabším.

Navíc jsou obklopeni technikou, z větší části využívanou pouze ve zlomku její kapacity. Ale to vše se dělo pouze na malém úseku celé planety. Zbytek světa ani zdaleka nedospěl např. k potravinové soběstačnosti a jen pro nepatrnou část jsou evropské hodnoty atraktivní i jinak, než pouze jako vysoký životní standard. 

Pro větší část planety však Evropa, bílá Evropa, zůstává se svými občanskými normami cizím, ba nepřátelským světem. Řada rasově vystupujících hnutí v Severní Americe je natolik nekriticky protibíle orientovaných, že při jejich další zesílení se Evropa může připravit na remigraci bílých Američanů z USA do zemí původu svých předků.

O posunu hospodářských center jsme již hovořili. Asijští tygři čili země, kterým se v posledních třech desetiletích odcházejícího věku podařilo zařadit mezi průmyslové státy, jsou zatím velkou neznámou. Prudký ekonomický rozvoj Tchaj-wanu, Koreje, Singapuru, Malajsie, Indonésie, Bruneje, Thajska, ale i komunistické Číny či Vietnamu dosud nijak nekoresponduje s evropským pojetí občanského uvolnění ve společnosti, s její demokratisací. Zřejmě se tak ani nestane. 

Všude vládnou v kouřové cloně národního demokratického státu autoritářské režimy s přímými vazbami na armádu a rodové klany. Tento model je velmi blízký zemím balkánským a státům bývalého Sovětského svazu (srov. Jugoslávie, Slovensko, Rusko atd.), ale i vnitropoliticky nestabilním latinskoamerickým zemím (jako rekord střídání vlád uveďme Honduras, kde za 146 let nezávislosti bylo 126 vlád, 16 ústav a 385 pučů nebo pokusů o ně; v letech 1821-1876 jich bylo 85).

V asijských mohamedánských státech přistupují pojítka náboženská (srov. Brunej, Malajsie nebo Indonésie, která je zároveň nejlidnatějším islámským státem). Jak ukazuje např. nejnovější vnitropolitický vývoj Tchaj-wanu nebo Japonska, s postupující ekonomickou úrovní se systémy jedné silné strany začínají postupně hroutit. Ve všech těchto zemích lze v dalších letech očekávat ostrý vnitřní střet hodnot tradičních - konfucianismu, islámu a buddhismu s hodnotami evropskými - s parlamentní demokracií a občanskou společností. 

Mimoevropské kulturní tradice čeká renesanční vlna (srov. Čína, kde komunismus v podstatě vrůstá do podoby národního socialismu, dirigovaného konsumním konfucianismem). Zároveň všude existují neuzavřené teritoriální a mocenské spory s různým historickým pozadím (srov. ostrovní státy Indonésie a Filipíny s ethnicky a nábožensky pestrým obyvatelstvem, staré čínské územní nároky podél celé hranice říše středu, náboženské a územní spory na území bývalé Britské Indie, dědictví koloniální hranic v Africe atd.). Celkově však lze předpokládat, že evropský hédonismus by mohl nakazit asijské principy úporné životní cesty a oddané povinnosti vůči státu.

Prognosy futurologů praví, že dnešní složení ekonomicky nejsilnějších zemí světa, přijímajících rozhodnutí na summitech tzv. skupiny G 7, se v příštích desetiletích pozvolna změní. Jestliže dnes tvoří G 7 Spojené státy, Kanada, Německo, Spojené království, Francie, Itálie a Japonsko, předpovědi pro rok 2020 nejčastěji hovoří o Spojených státech, Japonsku a Německu, další účastníky však mají nahradit Čína, Indie, Indonésie a Korea. Zdá se však, že jde o kalkul ryze počtářský a méně objektivní: jmenované země nevynikají stabilními poměry, neboť procházejí celospolečenskými proměnami. 

Bohatí versus chudí
Hospodářský vývoj dovede ke svému vrcholu odstátňovací vlnu z posledních dvou desetiletí tohoto století, ale k podstatnému snížení ingerenční role státu zřejmě nedojde: země vyspělého západního světa budou stát před úkoly takové závažnosti, že bude zapotřebí kolektivního souhlasu a společenské přijatelnosti.

Vlnu privatisační později opět zastoupí vlna postupného postátňování. Především země mimoevropské se v dohledných letech makrostrukturálně ani cestou důsledné deetatisace (např. země Latinské Ameriky) zřejmě ani nevydají, neboť jim to nedovoluje starý spor mezi charakterem místní ekonomiky (její malostí a malou konkurenceschopností) a „národními zájmy“ (srov. s myšlenkami národně socialistickými).

Velkým problémem bude vyřešení otázky subvencované agrární nadprodukce ve vyspělých zemích (srov. obchodní "války" mezi EU a USA, EU a Japonskem a USA a Japonskem atd.) a nízké produkce potravin ve třetím světě, hlavně v Africe.

Jakkoli se materiálně stírá vnější charakter dělnictva v zaměstnance s vyššími učebními předpoklady, proletariát zůstane proletariátem i na začátku příštího století. Přes formálně změněné zaměstnanecké vztahy lze v celé odvěké vazbě pouze konstatovat tolik, že jménem proletariátu se přestalo vládnout. 

Evropa a Amerika je v nové konkurenci v jedné nesmírné nevýhodě a tou je vysoká cena nekvalifikované pracovní síly, výsledek staletého úsilí proletariátu o participaci na státu. Navíc budou bílý svět v příštích desetiletích zatěžovat stoupající náklady spojené s rostoucím počtem neproduktivních členů společnosti na solidárně platící lidi ve věku produkčním.

Chudnutí nejchudších států světa bude pokračovat, resp. z hlediska ostatních chudé země budou stagnovat a zaostávat ještě více. Ekonomické příčiny se mohou brzy stát zoufalým důvodem pro rozpojování stávajících státních útvarů, kde se mohou zbavovat bohatší oblasti těch bídných (oblast Sahelu), nebo naopak spojováním či přeformováním dnešních státních celků mohou vznikat ekonomicky silnější útvary (Guinejský záliv, Jižní Afrika, Střední Amerika a Karibik).

Hospodářsky nejzaostalejším světadílem je černá Afrika, kde leží většina nejchudších zemí světa (srov. Burkina Faso, Rovníková Guinea, Čad, Rwanda, Burundi, Somálsko, Středoafrická republika, kromě toho asijský Bhútán, Bangladéš a Laos).

Pozoruhodnou brzdou všech dosavadních rozvojových projektů v afrických zemích je rekordní korupce. Odhaduje se, že nejméně jedna třetina finanční prostředků, poskytnutých na hospodářské projekty či reformy, skončila na kontech místních politiků a úředníků v evropských bankovních domech. Řada velkolepých projektů nesplnila svůj účel nebo byla předimensována (srov. přehrady na Voltě v Ghaně nebo v Senegalu, velké ocelárny v Nigérii, největší africký pivovar v islámském Chartúmu atd.).

Právě Afrika je kontinentem největších hospodářských kontrastů. Tak např. nejzaostalejší zemí světadílu a pravděpodobně i celé planety je snad jen filatelistům známá Rovníková Guinea. Země, ve které díky klanovým vazbám za třicet let nezávislosti nevzniklo vědomí státní sounáležitosti, byla v roce 1968 (kdy Španělé ukončili svou vládu) na třetím místě afrického žebříčku hrubého národního důchodu na hlavu - o třicet let později na posledním. Opakem Rovníkové Guineje je Botswana, která za 25 let samostatnosti zvýšila svůj hrubý národní produkt jedenapadesátkrát!

Průmyslový svět bude muset nalézt účinnější cesty, jak kontrolovat hospodářské projekty a jak pomoci především v produkci potravin. Africké státy byly ve své většině před půl stoletím v dobách koloniálních potravinově soběstačné. Zdá se, že dnešní svět klanových a tribálních vztahů uvnitř afrických a asijských zemí, jsou největší zábranou mladých států.

Zároveň lze očekávat, že právě v Africe a na jihu Asie budou v novém století procházet těžkou zatěžkávací zkouškou staré hranice z dob koloniálních.
V těchto oblastech bude docházet ke krutým válečných střetům nově vymezujícím národní hranice namísto koloniálních (srov. např. války v Čadu, Libérii, biaferskou válku, války Tuáregů, ale také jakartské vlády proti Melanésanům na Západním Irianu-Nové Guiney či katolíkům na Východním Timoru, nebo dlouholetý odboj proti manilské vládě za strany moluckých mohamedánů a horských národů v Barmě a Indii proti ústředním vládám).

Zdaří-li se reorganisovat OSN, podaří-li se učinit tuto mezistátní organisaci určitou měrou nadstátním orgánem kolektivní obrany a pomoci proti zlu, bude její politická a vojenská mezinárodní garance i jistotou pro ekonomické projekty.

Nevypočitatelným společenských a celoplanetárním zlem jsou přírodní a ekologické katastrofy. Léta velkého sucha v polovině století a v jeho sedmdesátých a osmdesátých letech uvrhla především země Sahelu místy do hladomoru a ještě větší ekonomické závislosti, než kdy předtím. Sucho je ovšem velkým nepřítelem i vyspělých států, jakými jsou Austrálie či Spojené státy. Nekontrolovatelné velké povodně pravidelně ničí hlavně země Indického subkontinentu, jihovýchodní Asie a latinoamerické země, zemětřeseními trpí z průmyslových center mj. Japonsko a ohrožován je západ Spojených států. 

Nedávné zničení japonského Kóbe dokumentuje slabost lidského rodu proti planetě. Ačkoli Japonci vydávali ročně velké sumy na kontrolu a předvídání tektonické činnosti, byli bezradní. Přírodní katastrofy zůstaly v nukleárním věku nevyzpytatelným momentem lidské budoucnosti.

Jih proti Severu
Průmyslový Sever se bude intensivněji pokoušet nalézt politické a hospodářské prostředky, jak alespoň zpomalit zaostávání většiny zemí jižní polokoule.
Nejproblematičtější přitom bude skloubení industrialisace třetího světa se základními celoplanetárními ekologickými požadavky (srov. např. ubývání tropických pralesů v Africe a Jižní Americe, následky velkých vodohospodářských děl apod.). Nízká ekologická odpovědnost a potřeba snadných finančních zdrojů přilákala do chudých zemí světa výrobce nebezpečných chemických látek (srov. tragedii v indickém Bhópálu před deseti lety).

Vlády průmyslových států, aby obešly odpor doma, v osmdesátých letech uzavíraly dohody o skladování toxických chemických i jaderných odpadů v hospodářsky zaostalých zemích. Tak např. Spojené státy uzavřely v polovině osmdesátých let dohodu o skladování radioaktivního odpadu na ploše 800 km2 v Somálsku a jako protihodnotu nabídly hospodářskou pomoc, která pak byla činiteli tehdejšího režimu mj. dána armádě (podobnou dohodu uzavřela Jižní Afrika za možnost přistávat na somálských letištích).

Smlouvy o ukládání jedovatého odpadu, obvykle v ceně 2,5 dolaru za tunu, uzavíraly evropské státy v téže době i s Beninem, Guineou-Bissau, Somálskem, Čadem, Kenyou a Ethiopií.

Mezi Jihem a Severem je v ekologických otázkách základní spor: hospodářsky slabé státy nejsou schopny realisovat ekologické požadavky a z mnoha důvodů se nechtějí zbavovat rozšiřování vlastní průmyslové základny na úkor přírody. Je, tuším, otázkou relativně krátkého času, kdy někoho ze seveřanských ekologů napadne navrhnout, aby se celoplanetární ekologické zájmy prosazovaly třeba i vojenskou silou.

Lokální konflikty a jejich souvislosti
Odcházející století nebylo odlišné od předcházejících pro své velké války a počet dalších vojenských konfliktů, ale pro jejich charakter a pro změny, které s sebou přinesla třetí ze světových válek, zvaná studená.
Na vlastní linii střetu byl bojový klid a za celých čtyřicet let zde v podstatě nepadl výstřel. Konfrontaci demokratického a komunistického světa brzdilo oboustranné vědomí nukleární síly. Mocenská bipolarita světa po dlouhá desetiletí tlumila národní, politické a sociální procesy. V některých částech světa se v posledních deseti letech jeho mapa jakoby okopírovala v podobě o několik století zpět, neboť se zase objevily státy a státečky mezitím zaniklé ve větších útvarech.

Zároveň z minulého století zůstala nevyřešena řada mezinárodních sporů, které pouze čas zakonservoval, ale které hrozí kdykoli oživit lechtivá povaha politiků, neúspěšných na domácí scéně...

Lokální konflikty probíhaly i nadále se stejnou válečnou krutostí, kterou evropský svět spojuje se svou poslední zkušeností - s druhou světovou válkou. Boje v bangladéšské, pákistánsko-indické, vietnamské, katanžské či jemenské válce byly stejně krvavé a běžně se v nich děly zločiny proti lidskosti, jako za občanské války v Rusku po skončení první světové války nebo během kterékoli jiné války.
Evropanům to ale „jaksi“ sdělovací prostředky nesdělovaly, nebo to konsumenti informací, čtenáři a diváci, nechtěli vidět a číst. Po skončení studené války zavládlo překvapení, jakých že to krutostí je možné se dopouštět na bojišti. Obrazy např. z ethnických čistek na Balkáně postavily před odpovědné evropské politiky nepřekonatelnou hrůzu z přijetí jakéhokoli rozhodnutí a na mír navyklým Západoevropanům, Američanům a Australanům obnovily historicky neodvolatelnou a nenapravitelnou skutečnost, že totiž války se vedou o vítězství za jakoukoli cenu a že poražený je vydaný na milost a nemilost vítězovu.

Stejně tak si zjemnělý Evropan připomněl, že občanské války jsou ještě krutější, než ty mezietnické a že v nich lze zvítězit pouze jedním způsobem - naprostou fysickou deklasací jedné ze stran. To vše se ve světě dělo, děje a dít bude (srov. „dokonalost“ přístupů ve třech občanských válkách posledního století republikánského Říma). 

Z obecně lidského hlediska bude muset blízká budoucnost rozhodnout, zda má mezinárodní společenství, nebo nějaká garanční velmoc, právo zasáhnout v interních konfliktech či v mezistátních válkách s plnou silou zbraní. Lidstvo nemá možnost se válek zbavit, dokáže je však zdokonalit a urychlit...
Na rozdíl od předešlých věků předvedlo končící století fenomén souboje ideologie společenské rovnosti, pojímanou s chiliastickým zanícením a šířenou systematicky po světě jako nástroj mocenského vlivu země Sovětů. Stejně systematicky byl vzápětí šířen islámský fundamentalismus perskými visionáři.
Sovětská expanse do třetího světa vymezená roky 1968 a 1989, kulminovala v polovině sedmdesátých a začátkem let osmdesátých. Pak přišla recese, protože Sovětský svaz nedokázal držet hospodářsky krok s demokratickou konkurencí a své satelity už nemohl dále účinněji podporovat.

Celé století, které jednou historici vymezí logikou událostí lety 1914 až 1989, neoplývalo kuriosními státními útvary a státečky, neboť svět byl pod kontrolou velmocí, nebo se řídil na západní polokouli zásadou „Amerika Američanům“. Za zmínku stojí sedmiletá knížecí vláda bělogvardějského důstojníka Borise Skosyreva v Andoře v letech 1934 až 1941 (srov. výše), což nelze srovnávat např. s rodinným knížectví Hutt River Province v Západní Austrálii, které existuje od šedesátých let dokonce zákonně a bylo diplomaticky uznáno. 

Začátek století ještě znal galantní formu územního zisku - koupi: v tomto století se objevila jen dvakrát, r. 1904 koupila Brasilie od Bolivie dnešní spolkový stát Acre (pravda, předtím ho okupovala) a r. 1916 koupily Spojené státy od Dánska (za 25 milionů dolarů) část Panenských ostrovů.
Ve druhé polovině století a hlavně v sedmdesátých letech se v souvislosti s ideologickými globálními hrami studené války a někdy i pro hospodářské zájmy objevily státní útvary, kde se s pozoruhodnou vitalitou uchytily marxisticko-leninské režimy, nebo do nich místní socialisté dorostli (je pozoruhodné, s jakou lehkostí po pádu sovětské moci se s vědeckým komunismem rozloučili; vydělali na tom téměř všichni).

Obvykle mohli své utopické nápady podpořit místní surovinovou základnou a obvykle se pohyblivost světových cen surovin směrem dolů také staly hroby všelijakých národněsocialistických revolucí. I tak se mezi státy s pokrokovými tradicemi zařadily země, jejichž jména po větší část století nemohly nic říci, protože prostě právě neexistovaly, nebo byly jen místním krajovým označením.

Pod vlivem komunistické Kuby se několik let vyvíjely národněsocialistické režimy v Guayaně, Surinamu, Nikaraguy a krátce na Grenadě, africké formy socialismu „kvetly“ po desetiletí v Tanzanii, Etiopii, Somálsku, na Seychellách, v Dahomé-Beninu, v Ghaně, Kongu, Burkina Faso, Mali, Alžírsku, nebo v Guineji, kde se nadšenci Sekou-Tourému podařilo spojit členství ve své monopolní straně s guinejským občanstvím a jako jedinému z osvícených myšlenkami marx-leninismu na světě se mu podařilo sjednotit stranu a stát v opravdovou státostranu.

V dlouhé válce s židovským státem vznikl institucionalisovaný odpor zvaný Palestinský stát s množstvím odnoží a údů, ale i ten se nakonec marx-leninismu zbavil, když dosáhl svého: získal autonomní území v Palestině. 

Výrazné postavení ve světě revolucionářů-naftových magnátů zaujímala Libye. Plk. Kaddáfí díky surovinovému kapitálu země vytáhl tři libyjská písečná království z neznáma mezi nejproslulejší země a režimy světa (Kyrenaika, Tripolis a Fezzán). Jeho panarabský utopický socialismus se stal útočištěm pro mnoho lokálních revolucionářů a Kaddáfí mohl svůj antiamerikanismus a antisionismus exportovat.
Za jeho peníze se školily k boji proti imperialismu revolucionáři ze všech severoafrických a subsaharských států, měl přátele mezi pokrokovou mládeží na Antillách (srov. Grenada, nebo Trinidad a Tobago), stejně jako finanční účast na osvobozeneckém boji Kanaků na Nové Kaledonii a muslimů z Republiky Severních Moluk, bojujících leta proti katolické filipínské vládě. Podobně postupoval vládce Iráku Husajn.

Je ovšem pravda, že nafta dala moc i Kaddáfího protivníkům, bigotním islámským monarchiím na Arabském poloostrově. Království Saúdů se s koncem století stalo jedním z nejmoderněji vyzbrojených států pod sluncem. Jeho poslání je pravým opakem libyjského utopismu - udržet mohamedánský konservatismus. 

Právě surovinový boom způsobil, že do popředí hospodářského dění se dostala většina arabských států, ale ambiciosní společenské představy pomáhala naplňovat surovina např. na Jamaice, Nauru, v Norsku i v Persii, v Malajsii i v Mexiku. S těmito a dalšími ekonomickými zázraky tohoto století jsou spojeny četné nevyřešené společenské a mezistátní konflikty, které budou utvářet obraz prvních desetiletí století 21.
Kromě chronicky známých globálních konfliktů zanechalo po sobě mnoho nedořešených otázek - diplomaticky i silou - mnoho lokálních konfliktů, které vedly státy mezi sebou, nebo ve kterých zasáhla na ochranu svých zájmů některá z velmocí, nebo konflikty, které byly vybojovány jako součást Studené války spojenci z obou stran.

Nejrozsáhlejší bojové operace byly v tomto století, a to výhradně v její první polovině, vybojovány na území Ukrajiny, Bílé Rusi, Polska, ve francouzsko-německé pohraniční oblasti, v Palestině a na Dálném Východě (japonská okupace Číny a následně občanská válka). 

Státní útvar, na jehož území a z jehož území v odcházejícím století vyšlo a dopadlo nejvíce vojenských konfliktů, je bezesporu Sovětský svaz a jeho nástupnické státy (účast ve třech světových válkách, jedna zničující občanská válka, expansionistické akce, okupace Maďarska, Československa, Afghánistánu a války při rozpadu svazu). Rozsahem velké konflikty byly vybojovány na Indickém subkontinentu (Indie v. Pákistán, Indie v. Čína, bangladéšská válka, občanská válka na Cejlonu, náboženské nepokoje v Indii a ethnické a náboženské srážky v Pákistánu).

Na počty obětí slabší, ale pro příslušný region vyčerpávající, byly lokální občanské války ve Střední Americe a v černé Africe, které téměř všechny skončily s koncem komunistického Sovětského svazu. Národní polarisace v Americe, Asii a v Africe však zůstává otevřenou hrozbou (srov. indiánské nepokoje po celé století v Mexiku, vyvražďování autochthonního obyvatelstva v Brasilii, nepokoje v Nigérii, Súdánu, v Barmě, na Cejlonu nebo v Indonésii, rasové rozbroje na jihu Afriky).

V následujícím přehledu se pokusíme o stručný výčet válečných konfliktů v tomto století, sporných smluv a dohod o příměří, které hrozí kdykoli vybuchnout, a o odhad trendů. Obecně lze říci, že na světě není země, která by nepoznala cizího vpádu (srov. migrace). Jsou však země, ze kterých nepřátelský vpád nikdy v historii nevyšel, jako např. Švýcarsko, Lichtenštejn, Irsko, Island, Andora či San Marino, Belize, Panama, Austrálie... 

Severní Amerika
byla část planety v tomto století bezpochyby nejklidnější, bez jakýchkoli větších mezistátních konfliktů, řekli bychom vzor ekonomického rozvoje ve stínu velmoci.
Ve Spojených státech bylo masové vyvražďování Indiánů na začátku století už ukončeno a do roku 1960 byly k Unii připojeny poslední čtyři spolkové státy. Území USA po celé století nikdo neohrozil, zato američtí vojáci se na straně vítězů zúčastnili všech velkých konfliktů a s koncem studené války má v nich „planetární oikúmena“ opět jen jednu jedinou skutečnou velmoc. Kromě toho se po celou dobu americká armáda starala o ochranu amerických zájmů v okolních zemích. Byly to desítky ozbrojených intervencí často ve prospěch lokálních politických sil, které měly s cíly parlamentní demokracie společné velmi málo.

Jednou z nejznámějších adres 20. století byla Hradební ulice, Wall Street, hlavní stan kapitalismu. Pád akcií na burse o Černém pátku 25. října 1929 postrašil krachem systému volné soutěže. V Evropě následoval prudký vzestup národního socialismu a komunismu.

Americká zahraniční politika se v tomto dosti podobá politice starého Říma: obě důsledně podporovaly korupční diktatury a latifundisty a současně ostentativně vystupovaly proti různým zločinům, třeba i na lidskosti, a přehlížely jiné - srov. z poslední doby příběh gen. Noriegy, který se jako americký agent a obchodník s drogami dostal na čelo panamského státu, ale pak jako nepohodlný politik byl americkou invasí sesazen a později odsouzen na čtyři desetiletí do vězení. - Poučí se z podobných příkladů Spojené státy pro příští století?
Jižní soused USA se v devadesátých letech připojil k oblasti Severní Ameriky účastí na ekonomickém pokusu, nazvaném Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA). Tím se slabší mexické ekonomice formou politického gesta Kanady a Ameriky dostalo možnosti participovat na hospodářsky nejsilnějším prostoru planety. Mexiko v tomto století již o žádné území nepřicházelo (předtím ve prospěch USA polovina teritoria a ze Střední Ameriky mu zůstala jen provincie Chiapas).

Zato v prvních dvou desetiletích prodělalo občanskou válku a po celé století se opakovaně v lokálních ozbrojených bouřích projevovala sociální nespokojenost domorodého venkovského obyvatelstva, řízená městskými socialisty. Tohoto fenomenu se zřejmě země rychle nezbaví.

Co do plochy druhý největší stát planety, Kanada, získal zároveň pověst jedné z hospodářsky a politicky nejstabilnější země světa. Formálně zůstala Kanada britským dominiem (westminsterský statut 1931). Do jejího svazku roku 1948 na základě referenda (20. století bylo věkem referend a plebiscitů) vstoupila i poslední britská kolonie v Severní Americe, Newfoundland.
V druhé polovině století zesílilo v Kanadě autonomistické úsilí francouzsky hovořící menšiny, žijící téměř výhradně v provincii Québec. Vášně akceleroval francouzský president de Gaulle, který při státní návštěvě země pozdravil Quebečany slovy: "Ať žije francouzský Québec!"
Referenda o osamostatnění v Québecu zatím neprošla, i když secesionistické nálady se postupně rozšířily i do anglofonních provincií, kde důvodem je neochota finančně podporovat ekonomicky slabší provincie, hlavně na východě Kanady (srov. surovinově bohatou Britskou Kolumbii či Albertu a na východě malé provincie Newfoundland, New Brunswick, Nova Scotia a Ostrov prince Edwarda).
Od roku 1985 má Québec i frankofonní vládu a značné autonomní výhody. Politika kanadských Francouzů v mnohém připomíná vztahy v zaniklém Československu...

Federální kanadská vláda má kromě toho na krku ještě jiné teritoriální problémy. Jedním je místní jediné francouzské výsostné území, „collectivité territoriale“ St. Pierre et Miquelon v pobřežních vodách Newfoundlandu a důvodem starostí jsou občasné hádky kanadských a francouzských rybářů o rozsah lovišť. 

Druhou otevřenou otázkou jsou kanadští Indiáni a Eskymáci. V Severozápadních teritoriích jim byla udělena v roce 1992 autonomie (Nunavut roku 1999 z teritorií zcela vyčleněn), ale k "nedorozuměním" dochází stále. Dva roky předtím povstali se zbraní v ruce Indiáni Mohawkové v reservaci Kahwawake u Montrealu proti stavbě golfového hřiště na území reservace. Po měsíci odolávání policejní přesile se několik desítek Indiánů vzdalo, protože jim prý došel tabák...
Díky sporům na obdobné úrovni vyhlásili Dánové v roce 1979 plnou autonomii své provincie Grónsko, které o šest let později vystoupilo i z EU, v němž má nyní jako první země status zámořského území. Ještě v devadesátých letech zde byla vládou přísně kontrolována spotřeba alkoholu a mezi místními Eskymáky byl dosti populární i marxismus. Lze předpokládat, že to budou právě originálně formulované národněsocialistické myšlenky, které povedou ke vzniku eskymáckého státu, k plné nezávislosti na Dánsku, ale i k rozšíření politických nároků v Kanadě a na Aljašce.

Americké Středomoří
Vedle častých vojenských zásahů Ameriky ve prospěch konfliktních domácích politiků, největším zjevem tohoto století bylo po občanské válce v padesátých letech katastrofické třicetileté budování reálného socialismu na „ostrově svobody“ a sovětského exponenta na západní polokouli, na Kubě.
Jakékoli napodobeniny antiamerické kubánské cesty v regionu Američané zlikvidovali. Např. 1983 Grenada, což bylo spojeno s obavami z mezikontinentálního letiště, stavěného s libyjskou pomocí, nikaragujské sandinisty, nebo v době jednání Bush - Gorbačov o ukončení studené války v prosinci 1989 Panama, kdy jediný stát, který schválil americkou intervenci, bylo Spojené království (jakoby oplátka za podporu během falklandské války).
Tato episoda má své pozoruhodnosti: jednak byl poprvé v historii uzavřen panamský průplav, jednak v únoru 1990 držel krátce hladovku nový panamský president Endara, aby americký president Bush dostál slibu, podle kterého měla Panama dostat miliardu dolarů hospodářské pomoci. Je to jediný známý případ, kdy státní president v úřadu držel hladovku).

Vývoj na antilských ostrovech byl z lokálního hlediska v průběhu století mnohdy revoluční a z většiny získaly samostatnost na evropské metropoli. Z celosvětového pohledu se koncem století Antily staly zajímavé z několika souvisejících důvodů.

Jednak je na ostrovech velmi levná pracovní síla a blízkost Spojených států je činí atraktivní pro výrobce spotřebního zboží, ale i pro telekomunikační společnosti a společnosti zpracovávající elektronicky zprostředkovávané informace (např. Jamaika, Bahamy, obojí Panenské ostrovy). Na Trinidadu a na Nizozemských Antilách jsou kromě toho velké rafinérie ropy, převážně venezuelské.
Dále se ostrovy vypracovaly na jedno z center turistického průmyslu, dosti atraktivní mj. i pro místní velmi liberální politické postoje (první premiérkou západní hemisféry byla roce v 1980 Mary Eugenia Charlesová na Dominice, zvaná Železná lady Karibiku). Často místní vlády nabízejí ke koupi pozemky na celých ostrovech (např. St. Vincent vyprodal své tři Grenadiny: jejich moře se prý považuje za nejlepší vody na jachting vůbec).

Na Jamaice, která je největším producentem hliníku na světě a na které jsou volební kampaně vždy spojeny s mrtvými na obou stranách, došlo rovněž ke zneužití lákadel vysokých surovinových příjmů: v 80. letech se původní zadluženost dvě stě tisíc dolarů propadla na neuvěřitelné čtyři mld. dolarů, což byl americký kontinentální rekord zadluženosti na jednoho obyvatele.

Od sedmdesátých let se celá antilská oblast dostala do sféry zájmu jihoamerických, hlavně kolumbijských, překupníků s drogami. Na ostrovech se kromě meziskladišť drog praly peníze z drogových obchodů a mnohdy podobné obchody zasáhly i místní nejvyšší představitele (např. v osmdesátých letech drogové skandály na Bahamách a Bermudách).

Kromě toho, poslední dvacetiletí Antily neproslavoval rum, doutníky a plážový písek, ale pojem daňový ráj, z nichž nejproslulejší jsou např. Kajmanní ostrovy, Panenské ostrovy, Bahamy a Bermudy. Bankovní domy v politicky dosti klidné oblasti nevyžadují vykazování původu peněz a bankovní poplatky jsou nejnižší na světě.

Ale i na Malých Antilách docházelo k ozbrojeným konfliktům. V letech 1967-69 jsme byli svědky secese Anguilly ze svazku britského přidruženého státu Sv. Kryštof a Nevis, takže Britové zasáhli. Dnes je to vedle Turks a Caicos, Brit. Panenských ostrovů, Montserratu, Kajmanních ostrovů a Bermud poslední britský koloniální zbyteček v oblasti.
Na Montserratu na začátku 80. let vzbouřil místní farář obyvatele proti vládě, když ho popuzovalo právě otevřené kasino. Poslední interní násilností byl pokus o puč na Trinidadu v létě 1990: prolibyjští muslimové pod vedením bývalého fotbalového representanta a policisty Jasina Abú Bakra chtěli k moci ve státě, kde je po 40 procentech křesťanů a hinduistů a jen šest procent muslimů, přičemž zcela originálně vzali mezi rukojmí i premiéra Robinsona. Po týdnu, než se vzdali, po nich zbylo vypálené Pt. of Spain a třicet mrtvých...

Kuba se zřejmě pustí cestou východoevropských sametů a harvardů a zase se stane ostrovem turistiky, rumu a tabáku. Socialismus Fidela Castra byl zjevným fiaskem, ale rpo chudý latinský svět Ameriky byl jistou nadějí. 

Na Haiti i v Dominikánské republice se teprve od šedesátých let začaly stavět silnice, ale např. třicetiletá vláda rodiny Duvalierů na Haiti prý stála život 30 až 50 tisíc lidí. Civilisačního pokroku ostrov jistě dosáhl. Teprve roku 1915 byl zrušen článek haitské ústavy, který bez ohledu na barvu pleti vyhlašoval všechny občany za černochy a bílý člověk nesměl vlastnit nemovitost. Dnes je na severu ostrova turistická oblast a země je od poloviny osmdesátých let největším exportérem baseballových míčků a druhým největším podprsenek.

Ještě proslulejší ji dělá kult voodoo, neuvěřitelná korupce, počet generálů na vojáka a jedna z nejnižších životních úrovní na světě. Jak z Haiti, tak z Dominikány se v osmdesátých letech pokoušelo hodně lidí emigrovat na Portoriko nebo přímo do USA. Na ostrově několikrát zasahovala cizí vojska - Haiti bylo pod americkou okupací v letech 1915 - 1934 (naposledy v devadesátých letech jako mírotvorci v domácí občanské válce), v Dominikánské republice v letech 1916 - 1924, naposledy v roce 1965. 

V minulém století byla španělsky hovořící východní část ostrova několikrát okupována z francouzsky mluvícího Haiti.
Jiný španělsky hovořící ostrov, Portoriko, se během století stal ze závislého území Spojených států jejich autonomním přidruženým státem. Požadavky na úplnou samostatnost v referendu neprošly. Země je v oblasti hospodářsky nejrozvinutějším státním útvarem, hned po Panenských ostrovech Spojených států (1916 koupeny od Dánska).

Střední Amerika
Patří mezi regiony s nejčastějšími ozbrojenými konflikty v tomto století. Úsilí o obnovení unie středoamerických států neodumřelo, ale také nedosáhlo výraznějšího úspěchu a zřejmě ještě dlouho zůstane v říši snů. Není země, v níž by armáda Spojených států v tomto století neintervenovala (v Hondurasu rekordně šestkrát).
Současně tu není v podstatě země, kde by v posledních třiceti letech neřádila občanská válka, jejíž jedna bojující strana neměla podporu Kuby a komunistických režimů za oceánem. A pokud snad byl v této době někde klid, země jako Kostarika si občanské války odbyla v první polovině století.
Ve Střední Americe z územních sporů uveďme nejprve starý nárok Guatemaly vůči Belize, státu bez armády s plnou samostatností od roku 1973. Belize (bývalý Britský Honduras) je jediným anglicky mluvícím státem ve Střední Americe/Mesoamerice a shodou okolností i jediným v regionu s vyrovnaným hospodařením. Dříve si Guatemala nárokovala celou zemi, nyní chce pro svá práva na přístup k Mexickému zálivu jen jednu z provincií.

Možnému konfliktu jistě brání i přítomnost koncernu Coca Cola, který v roce 1985 zakoupil osminu plochy belizského státu na pěstování citrusů a britská garance. Země nabídla státní občanství Číňanům z Hong Kongu a je zde rovněž nejvíce německy mluvících osad ve Střední Americe (mennorité, bydlící předtím v Kanadě).

Již dvakrát v minulosti se spojoval do státní unie Salvador s Hondurasem a dvakrát spolu obě země válčily o sporná území. V tomto století tomu tak bylo v roce 1969 v tzv. fotbalové válce. 1:0 vyhrál kvalifikační zápas na mistrovství světa v Mexiku salvadorský team v honduraské Tegucigalpě a salvadorští hráči byli po zápase napadeni domácími fandy. Během krátké doby obsadila salvadorská vojska větší část Hondurasu a pouze na zásah Spojených států neobsadila Tegucigalpu.

O něco později vypukla v Salvadoru občanská válka, která byla ukončena s pomocí OSN po dvanáctiletém trvání 1992 s odhadem 75 tisíci oběťmi. Téhož roku Mezinárodní soud v Haagu rozhodl smírně pohraniční spor s Hondurasem o ostrůvky na pacifickém pobřeží, z nichž dvě třetiny dostal Honduras. 

Honduras, vlastně historické jádro středoamerické federace z minulého století, je jinak pojmem pro vnitropolitickou nestabilitu. Za 146 let nezávislosti měl šestnáct ústav, 128 vlád a 385 pučů nebo pokusů o ně. Státní sebevědomí zřejmě vzrostlo v osmdesátých letech, kdy v souvislosti se socialistickou vládou v sousední Nikaraguy a občanskou válkou tam, Spojené státy silně zmodernisovaly honduraskou armádu.
Po dlouhé občanské válce v Nikaraguy země vnitřní stability ještě nedosáhla. Otevřená je také záležitost autonomních požadavků oblasti na Atlantiku, která je známá jako Pobřeží Moskitů. Celý kraj byl v minulém století pod britským protektorátem jako indiánské Království Mosquito a k Nikaraguy bylo připojeno formálně roku 1860, fakticky až o více než třicet let později.

Na rozdíl od ostatního území Nikaraguy zde žije vedle domorodců větší počet černochů (stejně jako na atlantickém pobřeží Kostariky a dalších středoamerických států, srov. pak Belize) a v zájmu svých práv během občanské války byly Mosquitové jednou z bojujících stran, střídající koalice.

Ve státě, který vznikl díky průplavu, je průplav i jeho osudem. Panamu odtrhla roku 1903 Američany podporovaná revoluce od Kolumbie, jíž byla jednou z provincií (v 19. století byly dva pokusy o nezávislost neúspěšné). Spojené státy dostaly správu nad celou Zónou panamského průplavu na věčné časy, kteroužto vymoženost jim předtím nechtěla zaručit vláda kolumbijská.

Panamsko-americká smlouva byla v průběhu století několikrát revidována: podle poslední úpravy skončí všechna vlastnická a výsostná práva USA v Panamě v roce 2000. Kolem průplavu bude napětí do té doby, dokud nevznikne alespoň jedna náhrada. 

Již celá desetiletí existují plány na nové prokopání Střední Ameriky, někde se už i investovalo, doděláno však není a dlouho nebude nic: počítá se s novými průplavy v Mexiku (Tehuantepecká šíje), na území Nikaraguy nebo na dvou jiných místech Panamy. Železnici pro převoz lodí v obřích vanách od oceánu k oceánu plánuje Kostarika.
Tato země byla v regionu po celé století nejklidnější: Spojené státy tu dělaly pořádek jen jednou, krátce na to v roce 1921 rozhodly ozbrojený pohraniční spor o území mezi Kostarikou a Panamou ve prospěch Kostariky a od listopadu 1983 je země "aktivní, autonomní, neozbrojená a věčně neutrální".
Od konce druhé světové války zachovaly civilní vlády z celého latinského nového světa pouze Kostarika a Kolumbie; jinak všude byly autoritářské režimy a teprve v osmdesátých letech odcházeli vojáci „do pense“. Po nich přišla krátká éra neoliberalismu, na něž koncem devadesátých let reagovala vlna levicových (Argentina, Brasilie, Chile) a levičáckých režimů inspirovaných castrovskou Kubou (Venezuela, v novém tisíciletí Bolívie a Ekvádor).

Latinská Amerika (Latam)
Latinoamerické země patří papírově mezi nejstarší demokratické státy na světě. Jihoamerické ústavy vznikaly pod přímým vlivem americké a francouzské revoluce. V minulém i tomto století bylo vybojováno několik válek o sporná území, většinou liduprázdná pobřeží a hluboké pralesní oblasti, dávající ale tušit nerostné bohatství.
Nejvíce postiženými státy byly ve válkách se sousedy Bolivie a Ecuador, který po konfliktech v letech 1904, 1916 a 1942 přišel o polovinu území ve prospěch Brasilie, Kolumbie a Peru. Že jde o problém kdykoli oživitelný, ukazuje nejnovější obnovení konfliktu ecuadorsko-peruánského. Peru byla navíc v sedmdesátých a osmdesátých letech sužována maoistickými guerillovými brigádami (Sendero luminoso, Tupac Amaru).

V zemích, které kdysi tvořily Velkou Kolumbii (v letech 1819-1930 Ecuador, Kolumbie a Venezuela), je ale hraničních sporů více. Ozbrojeným konfliktem v letech 1932 - 1934 se Peru neúspěšně pokoušela získat kolumbijský amazonský přístav Leticia. Mezi Kolumbií a Venezuelou to občas zajiskří při výkladech hraniční čáry v pobřežních vodách před naftonosným Maracaibským zálivem. 

Venezuela se nikdy nezřekla více než 150 tisíc km2, které podle arbitráže velmocí z roku 1899 připadlo tehdejší Britské Guyaně. Dodnes je to pro Venezuelu zóna en reclamación. Když se roku 1969 proklamovala v Guyaně separatistická republika Essequibo, dostalo se jí z Caracasu podpory.
Odlehlost pralesních oblastí a celková liduprázdnost tří státních útvarů, které se podělily o starý název pobřeží Guyana, přilákala v posledních desetiletích mnoho dobrodruhů všeho ražení. V nejzápadnější Guyaně je od 1970 kooperativní republika indické, černošské, čínské a indiánské populace. Jednotlivé její vlády se odlišují mírou levicovosti.

V 80. letech se země silně orientovala na Sovětský svaz, Kubu, DDR a Rumunsko, ale na druhé straně se v pralesích začaly usazovat prapodivné náboženské sekty (srov. hromadné sebevraždy Američanů v téže době). 

Územní nároky vůči Guyaně mají Venezuela, Brasilie i Surinam. Při zachování současného vývoje nečeká zemi klidná budoucnost. Totéž platí pro sousední Surinam, bývalou holandskou část Guyany. Ještě před vyhlášením nezávislosti roku 1975 opustilo Surinam přes 200 tisíc lidí, polovina obyvatelstva, kteří odešli do Nizozemí. Což je pravděpodobně dosavadní světový migrační rekord (srov. ještě Ostrovy Zeleného mysu)!
S přestávkami v Surinamu probíhá válka etnických skupin. Z Francouzské Guyany jsou podporováni bojovníci za demokracii pro pralesní černochy, boschenegers, své ozbrojené skupiny mají Indiáni. Ústřední státní moc lze charakterisovat jako jakýsi experiment levičáckých utopistů.
V 80. letech v zemi krátce působili kubánští poradci, premiérem byl jeden čas dokonce bývalý aktivista z amerického hnutí Black Power, politické skupiny spoléhají na podpory soukromníků ve Spojených státech a celý systém je stavěn na základech, ztotožňujích stranu s etnickou skupinou. Ani zde se ještě nevytvořilo vědomí státní sounáležitosti (srov. například s Rovníkovou Guineou).

Jiná je situace ve Francouzské Guyaně. Dotace z metropole, která mj. v zemi provozuje odpalovací základnu raket, jejíž služeb používá celá Evropská unie, proměnily starou trestní osadu v malý zázrak: hrubý národní produkt ve Francouzské Guyaně je 24krát vyšší, než světový průměr (a to mezi exportní komodity patří pouze krevety, dřevo a rum). 

Bolivie, která v minulém století přišla v tzv. tichomořské válce o přístup k moři, odstoupila území Argentině a prodala Acre roku 1904 Brasilii, ztratila v tomto století v krvavé válce s Paraguají v letech 1932-1935 velkou část Gran Chaka. Země vůbec patří mezi nejnešťastnější státní útvary na planetě a u toho zřejmě zůstane. Roku 1984 zaznamenala Bolivie rekordní neválečnou mírovou inflaci - 2177 procent.
I druhý vnitrozemský stát Latamu, Paraguay, může svým sousedům působit starosti. V 70. roce minulého století přišel stát o dvě třetiny svého území po válce s Argentinou a Brasilií (tu přežila jen třetina obyvatelstva, což je v nových dějinách srovnatelné snad jen s hrůzami třicetileté války!). Co do korupčnosti požívá země špatnou pověst i v jihoamerických podmínkách a hlavní město Asunción dostalo mj. vodovod až v padesátých letech.

Latinoamerická velmoc Brasilie neměla v tomto století otevřených vnějších nepřátel a její vnitřní vývoj byl ve znamení posouvání hospodářských aktivit od pobřeží do vnitrozemí. Od šedesátých let bylo do vnitrozemí v nově vybudovaném hlavním městě přesunuto i administrativní centrum státu a země prodělává rychlou industrialisaci se všemi společenskými důsledky: je ničen tropický prales v Amazonii, chudne větší část obyvatelstva, ubývá domorodého obyvatelstva (mnohdy díky řízené genocidy Indiánů). 

Brasilie je země hlubokých sociálních propastí, nejvyšší kriminality mládeže na světě, ale její ekonomika zaujímá osmé místo na světě. Uruguay měla v první polovině století vzorovou jihoamerickou ekonomiku, později díky vojenským režimům měla pravý opak. V 70. letech tehdejší vojenská vláda dosáhla světového rekordu ve věznění lidí: každý pátý občan byl pro své názory zavřený.

Staré územní spory mezi sebou mají i Chile a Argentina. V tomto století se obnovil roku 1978 spor o ostrůvky kolem Ohňové země, který byl ukončen mírem roku 1984, kdy se tři z ostrovů v průlivu Beagle dostaly pod svrchovanost Chile. Ve sporném území se nacházejí naleziště ropy. Argentina koncem tohoto století udělala velmi špatnou zkušenost, když se v polovině roku 1982 pokusila odejmout Falklandské ostrovy ze svrchovanosti Spojeného království. Výsledkem byl debakl a memento, že velmoci jsou ochotny ustupovat až kam samy považují za vhodné.

Zato Argentina zaznamenala jiný územní úspěch: jako první stát na světě zahájila roku 1986 plný bankovní provoz v Antarktidě, ve světadílu, kde podle mezinárodních dohod neexistují hranice. Přesto právě Chile a Argentina spravují své antarktické claimy, které se částečně kryjí s britskými nároky a v padesátých letech již byly předmětem ozbrojeného zásahu Britů proti jedné argentinské stanici. Až dosud platí, že ledový světadíl je otevřený výzkumu a těžbě nerostného bohatství, ale uzavřen pro vojenské a politické nároky.

Arabský svět a Přední východ
V průběhu sedmého a osmého století obsadila arabská vojska celou severní Afriku od Maroka až po Indii a rozšířila tak jedno z monoteistických náboženství, islám. Po staletí se utvářel stejný životní styl, jeden z civilisačních okruhů planety. Sporů mezi Araby vždy bylo dost a některé přečkaly i do druhé poloviny století, kdy všechny země severní Afriky obnovily svou suverenitu. Připomeňme si některé.

Arabský Západ
Mezi Marokem a Alžírskem panovala vždy rivalita. Naposledy se projevila ke konci tohoto století, když v roce 1975 ukončilo Španělsko svou suverenitu nad územím tzv. Západní Sahary. Zemi si mezi sebou rozdělily dva islámské státy, Maroko a Mauretánie, ale místní Arabové a Berbeři s alžírskou pomocí proklamovali Saharskou arabskou demokratickou republiku.
Mauretánie už roku 1979 postoupila svou část záboru Maroku. Válka Maročanů se už táhne šestnáct let, zatím s jediným výsledkem: po několika jednáních obě strany pozastavily operace...

Maročané mají otevřený ještě jeden účet na severu, ačkoli mimo své výsostné území. Ve španělské Melille se od r. 1985 občas demonstruje za připojení k Maroku, třebaže muslimové jsou ve městě v menšině. Jinak má Maroko úzké hospodářské styky s EU a je jednou ze zemí, která již v 80. letech podala přihlášku na plné členství v EU.

V ostatních severoafrických arabských státech po získání nezávislosti přehlušovaly spory vnitřní spory se sousedy. Vzrůstající role konservativního islámského fundamentalismu se projevuje stejnou agresivitou v obou národněsocialisticky řízených státech, v Alžírsku i Tunisku a ohrožuje vnitřní stabilitu Egypta. Ten z tureckého panství a z britského protektorátu se v roce 1922 změnil v suverénní monarchii, od roku 1952 v republiku.

Od 80. let má nejsilnější armádu v Africe. Kromě válek s israelem, viz níže, má hraniční spor s Libyí a se Súdánem o trojúhelník Haladžib u Rudého moře. Haladžib spadá od roku 1902 pod egyptskou výsost, ale spravován byl Súdánem. Egypt oblast policejně obsadil roku 1993. Od poloviny 80. let sužují zemi násilné akce islámských fundamentalistů.

Nejvyhlášenějším státem posledního třicetiletí je však v této oblasti Libye. Z počátku století ještě turecká, od 1912 italská, po krátkém britském poručenectví od 1951 království a od 1969 republika se svérázným vývojem. Díky ropnému bohatství se plk. Kaddáfímu, od 1977 Vůdci revoluce, podařilo realisovat řadu průmyslových a sociálních projektů.
Jako revoluční islámský socialista se však zároveň staral o své ideologicky blízké, vyzbrojoval je a financoval stejně v Evropě, Guayaně, jako v USA, na Trinidadu, v Ugandě, na Filipínách, nebo v Oceánii. Kaddáfího boj s americkým imperialismem a s israelským sionismem vedl k vytvoření teroristické sítě, operující po celé planetě. Doplněna palestinskými, íránskými či syrskými agenty islámské revoluce zůstává do nového století funkční jako jeden z možných destabilisujících faktorů hlavně v zemích třetího světa.

Začátkem 80. let měla Libye více tanků, než např. DDR (2900), pozemní armáda čítala 100 tisíc mužů ve zbrani a počet bojových letadel (pilotovaných žoldnéři např. ze Severní Koreje) byl srovnatelný s italským letectvem. Od roku 1985 se přiostřily vztahy k USA a Západní Evropě. 

O rok později byly spáleny francouzské a anglické knihy, vyhlášena hospodářská blokáda Libye a v Syrtě, kterou si Kaddáfí nárokuje celou, se konaly manévry amerického námořnictva, při nichž došlo k vzdušnému souboji, sestřelení libyjských letadel a k bombardování pobřežních měst. Ze země byly ve třech vlnách vypovězeni gastarbeiteři v počtu více než sta tisíc lidí, nejvíce z Egypta a Tuniska (v letech 1976, 1980 a 1985).
Plk. Kaddáfí podporoval vojensky i finančně mohamedánské skupiny v subsaharské oblasti (např. Gambie, Burkina Faso, Benin, Guinea-Bissau, válka v Čadu, Súdán atd.). Roku 1973 využila Libye občanské války v Čadu a obsadila na severu země oblast s oasami Aouzou, na něž si činila nároky podle neratifikované dohody o rozdělení Sahary mezi Francií a Itálií z roku 1935. V čadské občanské válce, vyvolané opět etnickými spory místních politiků, byla země od roku 1982 v podstatě rozdělená.

Později sice jihočadské jednotky, podporované mj. francouzskými legionáři, celou zemi opět obsadily, v jednáních se dospělo k určitým hraničním dojednáním, Mezinárodní soud v Haagu rozhodl ve prospěch Čadu, ale dohoda s Libyí není uzavřena dodnes.

V 80. letech se Libye postavila na stranu saharských Tuáregů, kteří především v Nigeru usilovali o autonomii, nebo přímo o vytvoření svého vlastního saharského státu. V Nigeru žije na půl milionu Tuáregů, v Mali na 300 tisíc, v Libyi asi 50 tisíc, v Burkině Faso na 30 a v Alžírsku asi 20 tisíc.
Kaddáfí Tuáregům nabídl Libyi za vlast a v Nigeru začal podporovat nejsilnější tuárežskou organisaci, Osvobozeneckou frontu Airu a Azawadu. V první polovině osmdesátých let ohrozilo tuárežskou populaci velké sucho a v roce 1986 rekordní záplava kobylek.
Tuáregové se dávali najímat jako žoldnéři u Kaddáfího, bojovali na straně Tamilů na Cejlonu, v Libanonu u Arafáta, v občanské válce v Čadu, v Polisariu na Západní Sahaře a pochopitelně v Nigeru proti ústřední vládě.

Arabský východ a kmenová území
Arabský Egypt a všechny země Levanty leží ve druhé polovině století v nejvýbušnější oblasti planety. Důvodem je obnovení židovské státnosti po 1900 letech na britském mandátním území Palestina (do konce první světové války pod tureckým panstvím), což nebylo dodnes definitivně přijato arabskými blízkými a vzdálenými sousedy israele.
Celý kraj prodělal v průběhu století obrovské proměny. Palestina patřila k zaostalejším oblastem turecké říše a v roce 1920 dosahoval poměr arabského a židovského obyvatelstva čísla 9:1. O deset let později se ale redukoval už na poměr 2:1, stále ještě ve prospěch Arabů. Masivní vykupování pozemků z arabských rukou vedlo k protižidovským nepokojům v letech 1921, 1929 a v roce 1936 po generální stávce Arabů i k ozbrojenému nepřátelství proti britské administrativě.

Těsně po druhé světové válce byla Palestina Brity rozdělena na židovskou a arabskou část. Důsledkem byla první palestinská válka, během níž byl vyhlášen Stát Israel. Jedna ze zbylých částí Palestiny, Transjordání, připadla Jordánsku a druhá část, Gaza, se dostala pod správu Egypta.

Po druhé arabsko-židovské válce roku 1956 byl potvrzen status quo, ale o jedenáct let později v tzv. šestidenní válce deklasovali Židé spojené Araby a obsadili egyptskou Sinai, Transjordání a syrskou část Golánské vrchoviny. Čtvrtá arabsko-židovská válka roku 1973 potvrdila israelské zisky. Palestinští Arabové žijí po desetiletí v exilu v arabských zemích od Syrie po Jemen a Alžír.

Únava po desetiletí trvajících násilnostech zatím v náznacích vede k možnosti vytvoření podmínek mírové koexistence Židů a Arabů. V roce 1979 na základě separátního israelsko-egyptského míru dostala Káhira zpět Sinajský poloostrov. Po dlouhé teroristicky vedené válce došlo loni (1993) dokonce k uznání Organisace osvobození Palestiny a udělení autonomie arabským územím v israeli a k mírově smlouvě israele a Jordánska. 

Vzhledem k tomu, že téměř jediným zahraničněpolitickým pojítkem všech arabských států byl odpor k existenci israele, je mírový trend na konci století příslibem pro celkové uklidnění poměrů na Blízkém východu s jeho surovinovými a finančními zdroji. V opačném případě je celá oblast jednou z možných zón pro použití nukleárních zbraní.

Šestnáct let trvala 1991 ukončená občanská válka v Libanonu, který roku 1920 oddělila Francie od Syrie (od roku 1941 formálně jako republika). Od sedmdesátých let operovala na jeho území i Organisace pro osvobození Palestiny a několik islámských náboženských ozbrojených skupin. Po intervencích israele a mezinárodních mírových sborů USA, Británie, Francie a Itálie začátkem osmdesátých let došlo v roce 1985 k ústavní změně, podle níž přišla křesťanská menšina o svou parlamentní většinu ve prospěch muslimů. 

Během občanské války přišlo o život na 150 tisíc Libanonců. Bejrút, kdysi bankovní centrum arabského světa, leží v troskách a novými finančními centry se mezitím staly emiráty na Arabském poloostrově.

O tureckých ambicích a o Kypru jsme již hovořili. S dostavbou velkého vodního díla na horním toku Eufrátu se Turecko dostává i do posice vodního hegemona nad Syrií a částečně i Irákem a tuto vodní diplomacii se již pokusilo použít. Syrie kromě na israelem obsazené Golánské vrchoviny vznáší nároky proti tureckému držení malého území na moři, Hatay (hellénistická Seleukis).

Územní spory mezi státy Arabského poloostrova nabyly na důležitosti až v posledních desetiletích, kdy jsou spojeny se zisky z těžby ropy. Předtím šlo většinou o lokální boje beduinů o prameny a pastviny.
Tak byl v poslední době ohřát spor o vymezení hranic mezi spojeným republikánským Jemenem a saúdskoarabskou monarchií. Hraniční spory má od získání samostatnosti Bahrajn s Katarem, Katar s Abú Zabí ze Spojených arabských emirátů (dř. Pirátské pobřeží, později Pobřeží dohody, Smluvní šejchanáty nebo Dohodový Omán). Emiráty jsou ve sporu o několik ostrůvků v Perském (Arabském) zálivu, které obsadil Írán.

Všechny tyto země se díky svému ropnému bohatství staly jedněmi z nejbohatších států světa a finančně nejsilnějšími. Toho využívají i pro diversifikaci svých ekonomických zdrojů i k proměnám svého životního prostředí. Poněkud jiné primáty zaznamenalo od 80. let Jordánsko. V zemi, kde 60 procent obyvatelstva je palestinského původu a roční přírůstek činí 4 procenta (což je po Keni druhé místo na planetě), navštěvoval každý čtvrtý Jordánec nějakou střední či vysokou školu. Jordánsko má od roku 1965 díky výměně území se Saúdskou Arábii za přístav Akaba i přístup k moři.

Největším konfliktem je ale neuznávání suverenity Kuvajtu ze strany Iráku, což vedlo k obsazení země na Zálivu v létě 1990 a následně k mezinárodní vojenské akci OSN pod vedením Spojených států, která Iráčany z Kuvajtu vyhnala a doma vojensky porazila.
Byla to předimensovaná, mnohem rozsáhlejší bojová operace, než celá první světová válka v této oblasti. Irák vedl od šedesátých let s přestávkami vnitřní válku s Kurdy, usilujícími o plnou autonomii. Stejně jako v Turecku iráčtí Arabové usilovali o likvidaci Kurdů.

Nejnovější povstání Kurdů souviselo s bojovými akcemi, navazujícími na irácko-kuvajtskou válku roku 1991 a Kurdové byli opět velmocemi opuštěni. O rok později se v Ankaře dokonce dohodly Turecko, Syrie a Írán na nedělitelnosti území Iráku. V roce 1981 vybombardovalo židovské letectvo atomový reaktor francouzské výroby Osirak u Baghdádu, čímž byl zrušen irácký nukleární program. V letech 1980 až 1988 vedl Irák neúspěšně válku s teokratickým Íránem o Araby obývaný naftový kraj Chúzistán, která byla zakončena pouhým příměřím. Američané evidentně ponechali Husajna u moci, aby zůstal hrozbou svým sousedům...

Černá Afrika
Velká část afrických zemí dostala nezávislost v roce 1960 (tzv. rok Afriky). Jimi založená Organisace africké jednoty, jinak nefunkční instituce, se rozhodla konservovat koloniální hranice se všemi etnickými nepřístojnostmi. První vlaštovkou byla Eritrea, která v dlouhých domácích válkách získala samostatnost a mezinárodní uznání v roce 1993.
Opakem rozpadu koloniálních hranic byly pokusy o vytvoření státních konfederací. Vedle arabských pokusů o státní spojení (srov. v padesátých letech unii Egypta a Syrie, později Egypta a Súdánu, pokusy Libye o unie se sousedy) dosud funguje spojení Tanganjiky a Zanzibaru v neobvykle stabilní, byť dlouholetým nyererovským socialismem zchudlé Tanzanii (1964).
Nevyšel pokus o spojení Senegalu a Gambie v Senegambii v osmdesátých letech. Rozpory přiostřil v roce 1985 incident na fotbalovém zápase, srov. salvadorsko-honduraskou válku. Od sedmdesátých let je v kraji Casemance na jihu Senegalu aktivní separatistické hnutí. Jeho lidé nechtějí nadvládu „severu“, který je muslimský. President Diouf navštívil jih teprve po šestnácti letech vlády v květnu 1996.

Zato prožila a prožívá černá Afrika několik občanských válek, přesněji řečeno srážek na kmenovém, klanovém a národním či náboženském základě uvnitř mnohonárodnostních států. Konflikty mezistátní byly kupodivu vzácnější. Zde uveďme (kromě již známých) protimauretánské a protisenegalské bouře v obou zemích v roce 1989, spojené se vzájemným vyháněním občanů, nebo válku Mali s Burkina Faso, která vypukla o vánocích 1985 (předtím již v roce 1974) o správní oblast Agacher se čtyřmi vesnicemi a která opět nic nevyřešila. Kromě toho, že se obě země velmi zadlužily u dodavatelů zbraní, což byl Sovětský svaz a Libye. 

Roku 1977 vpadli somálští vojáci do etiopského Ogadenu s cílem vytvořit Velké Somálsko všech somálských kmenů. Byli odraženi a ačkoli se země přeorientovala z libyjsko-sovětského spojenectví na Spojené státy, o jedenáct let později vypukla doma meziklanová válka, která mj. vedla v roce 1991 k vyhlášení státu Somaliland na území bývalého Britského Somálska na severu (Berbera byla ve své historii britskou, sovětskou a naposledy americkou základnou).

Na rozdíl od Eritreje se ale Somaliland mezinárodního uznání ještě nedočkal. V Etiopii zaniklo po marx-leninské revoluci roku 1974 císařství. Nový vládce Mengistu Hailé Mariam se držel jen s pomocí sovětské a kubánské intervence. V domácích válkách byla roku 1990 ztracena Eritrea, Mengistu se zřekl marxismu a o rok později uprchl do Zimbabwe na ranč, který si pro svou rodinu u spřáteleného socialisty Mugabeho pořídil.

V posledním desetiletí procházejí v podstatě všechny země kolem guinejského zálivu vnitropolitickými bouřemi, často spojenými se zánikem sovětské, kubánské či libyjské podpory socialistických režimů (např. Benin, Kongo). Již pět let trvá krvavá mezikmenová válka v Libérii, do níž byla částečně zatažena a destabilisována sousední Sierra Leone.

V Nigérii na konci šedesátých let se neúspěšně pokusily Ibové na jihu odtrhnout jako Republika Biafra, aby unikli společnému státu s mohamedánským severem a aby měli zisky z ropy jen pro sebe. Po většinu času vládne v Nigérii armáda. Ve dvou vlnách (v roce 1983 a 1985) byli vyhoštěni občané okolních států, ale mnohdy stejné etnické příslušnosti, kteří žili v zemi bez pracovního povolení. Týkalo se to téměř čtyř milionů lidí, převážně z Ghany, Toga, Nigeru, Kamerunu a Beninu (jen v Ghaně žije 87 národností, užívajících 56 jazyků a nářečí). 

Hraniční spor Guineje a Guineje-Bissau roku 1985 vyřešil Mezinárodní soud v Haagu a o rok později obdobný spor se Senegalem. V Kamerunu stále trvají spory o míru autonomie bývalé britské části země (Britský Kamerun byl rozdělen mezi Nigérii a bývalý francouzský Kamerun). V relativním domácím klidu žily dlouhá desetiletí bývalé francouzské země Pobřeží Slonoviny a ropou bohatý Gabun.
Pobřeží slonoviny má druhý největší katolický kostel na světě, ale president Houphouet-Boigny je také animista a v Gabunu vládne velký mohamedán Bongo - oba už třicet let.

Na ostrovech Zeleného mysu došlo za studené války k jedinečné situaci, že totiž hospodářskou pomoc státu, sužovanému dlouhým suchem, poskytovaly země z obou stran: vedle pomoci USA a EU byly realisovány i projekty Severní Koreje, Číny či Sovětského svazu. Ostrovy během desetiletého sucha 1940-1950 přišly o třetinu obyvatelstva a v cizině, většinou v Portugalsku, dnes žije dvakrát více Kapverďanů, než doma!

Více než dvě desetiletí trvá občanská válka v Súdánu mezi islámským severem a křesťansko-animistickým jihem. Odhaduje se, že jen v letech 1983-1988 jí padlo za oběť na 35 tisíc Súdánců, na 260 tisíc zemřelo hlady a 360 tisíc jich odešlo do exilu. Proklamovaným cílem súdánských jižanů (hlavně nilotské kmeny Dinků a Šilluků) je nezávislost.

V Ugandě po diktatuře libyjského chráněnce boxera Idi Amina Dady od roku 1978 přerostla mezikmenová guerilla ve válku, jejíž konec není v dohlednu. Kenya je pro západní svět jakýmsi modelem africké podoby parlamentní demokracie a tržněkorupční ekonomiky: turistické oblasti a masoví turisté však musejí být i v této zemi separováni od domorodců, neboť se rozmohl banditismus.

V mnohonárodní největší africké zemi Zairu se několikrát pokusila odtrhnout provincie Kasai a Šaba (bývalá Katanga, povstání Šaba I. v roce 1977 a Šaba II. o rok později) s přímou vojenskou podporou Sovětského svazu, DDR a Polska z území Angoly. Zairský president Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu Waza Banga (dř. prostě Joseph-Désiré M.) vládne přes dvacet let díky shovívavosti velmocí - jeho osobní majetek bývá odhadován výše, než jsou vůbec ekonomické možnosti Zairu, dříve Konga-Kinshasa, popř. Leopoldville.

Hned po odchodu Portugalců v roce 1975 vypukly občanské války v Angole a Mosambiku: v obou zemích se vládní marxistické strany po skončení Studené války zbavily revolučního charakteru a vyhrály pluralitní volby, v Angole se válka rozhořela znovu. K největší změně na černém kontinentu došlo na jihu, kde po desetiletí trvajícím rasovém oddělování černé a míšenecké většiny od vládnoucí bílé menšiny došlo loni k mírovému předání moci formou všeobecných parlamentních voleb. 

Jižní Afrika se tak po dlouhých desetiletích mezinárodní isolace díky svému systému odděleného rasového rozvoje, apartheidu, stala opět positivním faktorem mezinárodněpolitického života. Teprve roku 1902 uznali Búrové britskou svrchovanost, o osm let později byla vyhlášena Jihoafrická unie a v roce 1961 republika.

Od sedmdesátých let vzniklo v Jižní Africe deset bantustánů, samosprávných černých území s rozličným statutem (srov. Republika Transkei, Bophuthatswana, Venda, Ciskei atd.). Jako dříve je Jižní Afrika nadále vystavena neustálému nebezpečí eskalace vnitřních kmenových, národních a rasových konfliktů. 

Toto nebezpečí se vztahuje i na enklávy v jihoafrickém území, monarchie Svazijsko a Lesotho. Před obdobným problémem ovšem stojí všechny bývalé „frontové státy“ proti bílé vládě na jihu Afriky, třebaže v mnohých případech tvoří ekonomickou špičku černé Afriky a prošly válkami s bílými: Namibie (bývalá Jihozápadní Afrika), Botswana (bývalé Bečuánsko) a země bývalé Rhodesie a Njaska Zambie, Zimbabwe a Malawi. Kromě pohraničních problémů mezi Zimbabwe a Mosambikem během občanské války s jednou z válčících stran (Renamo), v regionu nepovstal žádný podstatný územní spor.

V šedesátých letech oživl hluboký etnický rozkol mezi Tutsiy a Huty v bývalé německé a posléze belgické oblasti Ruanda-Urundi. Tutsiové se už roku 1919 postavili na stranu Belgičanů proti povstavším Hutům. V Burundi i ve Rwandě je poměr obyvatelstva 85 % Hutů ku 14 resp. 15 % Tutsiů, úřednictvo v osmdesátých letech ale tvořili v Burundi Tutsiové z 95 %. Ve Rwandě je třetina obyvatelstva katolická, v Burundi dvě třetiny. 

Hutuové na rozdíl od Burundi ve Rwandě i vládli. V r. 1959 Hutuové zničili ve Rwandě tutsiovskou hierarchii a král Mwami Kigeri V. uprchl (o dva roky později byla monarchie zcela zrušena). Následovala agrární reforma a nové pogromy a menšinoví a dosud vládnoucí Tutsiové v hromadných exodech prchali do okolních zemí. Monarchie zanikla roku 1966 i v Burundi (Mwambutsa IV.).

Za jedenáctileté vlády Kaddáfího přítele a Tutsiho plk. Bagazy (1976-1987) byly mj. zakázány v zemi katolické svátky a bylo vyvražděno na sto tisíc Hutů, část z nich prchala do ciziny. V roce 1984 bylo ve Rwandě na 50 tisíc uprchlých Hutů, o čtyři roky později opět krvavé nepokoje v Burundi. 

Roku 1990 vpadli Tutsiové z Ugandy do Rwandy a současně se proti vládě postavili i exiloví Hutuové. O dva roky později začal konflikt v oblasti, kde prý má obyvatelstvo z 80 procent virus HIV, eskalovat. V etnické válce se odhaduje, že byl vyvražděn téměř milión lidí a zhruba půl miliónu jich uprchlo do okolních zemí.

Relativním klidem žijí ostrovní státy Indického oceánu. Na Seychellách organisoval proslulý žoldnéř Mad Mike Hoare na začátku osmdesátých let tři pokusy o puč (údajně v dresu Adnana Kashoggiho, který zde přišel při postátňování o hotely a pozemky). Byl však vždy odražen tanzanským oddílem, který chránil socialistický režim na ostrovech (a později v Jižní Africe odsouzen na deset let, ale za dva roky propuštěn). 

O Seychelly se v polovině osmdesátých let v rámci soupeření se Spojenými státy živě zajímal Sovětský svaz: měl tu 12 vojenských přidělenců a jednoho manažera Aeroflotu, který sem ovšem nelétal. Velvyslanec M. Orlov byl exšéfem KGB v Turkmenistánu. Vytvořit sovětský protipól americké základny na čagoském ostrovu Diego García se už nepodařilo. S pádem sovětské moci přešly i Seychelly na systém pluralitní demokracie.
Sesadit presidenta pomocí žoldnéřů (v Africe dosti obvyklé v posledních dvaceti letech, srov. pokusy v Beninu, na Komorách, ve Svazijsku, v Zairu-Kongu) se v listopadu 1988 pokoušeli příznivci monarchie i na Maledivách. V žoldu tentokrát stáli většinou Tamilové, ale po indické intervenci byl pokus snadno odražen. Dopadení žoldnéři byli později popraveni nebo exulováni na pusté ostrovy.

Jiný z indických států, Mauritius, prohlásil v roce 1982 za neoddělitelné od svého území Čagoské ostrovy s největším z nich, Diego García. Britové ale obyvatele ostrova přesídlili na Mauritius a odškodnili je. Ostatní, trvale neosidlované ostrůvky, jsou pod přímou správou Londýna jako Britské Indickooceánské terirorium. Mauritius si rovněž nárokuje na Francii ostrov Tromelin, který je spravován z Reunionu.

Muslimská Asie
Největší zvrat z nearabských muslimských zemí prodělal v tomto století Írán. Jedna z nejstarších monarchií změnila v roce 1935 svůj název Perské císařství na širší „íránské“ a v dalších desetiletích se stala díky ropnému bohatství hospodářsky i vojensky nejsilnějším státem regionu.
Po krátké revoluci a za všeobecného zděšení západního světa však byla monarchie v lednu 1979 odstraněna a nahrazena teokratickou islámskou republikou. Země, která za šáha v podstatě vstupovala do elektronického věku, se začala řídit náboženskými předpisy a popřela, za použití krutých represálií, vše evropské. V zahraničí začal teokratický režim financovat skupiny ozbrojených islámských radikálů, bojujícím proti americkému imperialismu a sionismu.
Systém jedné strany byl v roce 1988 sice opět nahrazen parlamentním systémem více stran, ale země zůstala v mezinárodní isolaci. Mocenské ambice se Írán snaží uplatnit ve své tradiční zájmové sféře, ve Střední Asii. Roku 1992 inicioval vznik hospodářského seskupení zemí kolem Kaspického moře (Írán, Rusko, Ázerbajdžán, Kazachstán a Turkmenistán) a k Organisaci hospodářské spolupráce, založené v roce 1965 Íránem, Tureckem a Pákistánem (ale nefunkční), se připojily ještě Ázerbájdžán, Turkmenistán, Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgystán.

V příštích desetiletích lze očekávat mocenský střet o oblast Střední Asie právě mezi Íránem, Tureckem, Ruskem a zřejmě i Čínou. Zatím jelcinovské Rusko cvičí íránskou armádu a staví tu továrnu na výrobu letadel MiG-29.

Velkými proměnami v druhé polovině století prošel Afghánistán. Po zrušení monarchie roku 1973 se k moci dostal socialistický režim, jehož vnitřní spory umožnily Sovětskému svazu po vánocích 1979 vojenskou intervenci, která skončila v únoru 1989 stažením vojsk. Tím se otevřel prostor k rozšíření občanské války různých etnických a politických skupin a klid není v zemi dodnes. Sovětská intervence v Afghánistánu měla obdobné rysy jako americká ve Vietnamu dvě desetiletí předtím.

Dosud jedinou islámskou zemí s vlastní odzkoušenou nukleární zbraní je Pákistán. Po odchodu Britů roku 1947 tvořilo jeho území ojediněle dvě části, Západní a Východní Pákistán, rozdělený územím Indie. Východní část se po krvavé válce oddělila v březnu 1971 s pomocí Indie jako republika Bangladéš (při stomilionové populaci má o tři miliony více mužů, než žen, což je ve světě unikátní). 

Teprve dvacet jeden rok po válce byli odsunuti do Pákistánu muslimští Urdové, které jako zajatce drželi celou dobu muslimští Bengálci v Bangladéši v lágrech! Po pět desetiletí existence jsou vztahy mezi islámským Pákistánem a vícenáboženskou Indií napjaté a obě země spolu již vedly dvě války. V roce 1949 byl rozdělen stát Džammú a Kašmír, druhá byla vedena v prosinci 1971 (bez nějakého výsledku). Vztahy mezi oběma státy zůstávají i do budoucna pro mír v oblasti velkou neznámou.

Nejlidnatějšími muslimskými státy v Asii jsou Malajsie a Indonésie. V obou však žijí i jinověrci a náboženské spory bývají mj. častými příčinami konfliktů a prvkem nejisté budoucnosti pro vnitřní stabilitu. 

V Malajsii žije 47 % Malajců, 34 % Číňanů a 9 % Indů. Malajština a Malajci mají zvláštní práva. Po skončení britského protektorátu nad malajskými sultány čas od času propukají etnické rozbroje mezi Malajci a Číňany a Malajci a Indy. V Sabahu a Sarawaku na Borneu přitom žije více Číňanů, než muslimských Malajců (75 % obyvatelstva Singapuru tvoří rovněž Číňané, což bylo příčinou osamostatnění se tohoto malého, ale hospodářsky silného ostrůvku). Zato převážně animistickým státem, ale s bigotně islámskou vládnoucí vrstvou, je naftový sultanát Brunei. O malajsijské území na Borneu vedou od 50. let spor Filipíny.
V Indonésii hned po skončení nizozemské koloniální správy v padesátých letech začala nová vláda napodobovat národnostní politiku holandské administrativy. Ta již od 1905 stěhovala desítky tisíc Javánců na řidčeji osídlenou Sumatru, Kalimantan a N. Guineu (Irian), kteří tam dostávali po jednom hektaru půdy.
V letech 1951-1983 odešlo odhadem z Jávy na 5 milionů lidí, ale ve stejné době jich na ostrově přibylo milionů 45. Dnes Javánci tvoří 62 % indonéského obyvatelstva. Součástí Indonésie je od roku 1962 i bývalá Holandská Nová Guinea (jako Západní Irian) s melanéskou většinou a od roku 1975 Portugalský Timor s katolickou většinou. Čas od času zde dochází k násilnostem armády proti domorodcům.

Na Irian bylo přestěhováno v 80. letech na 700 tisíc Javánců, proti nimž zahájili Melanésané ozbrojený boj. Na Sumatru si od konce padesátých let činí nárok Malajsko a od šedesátých let působí na severu ostrova protivládní guerilla, která vyhlásila stát Atjeh (Aceh). K tomu přistupují občasné protičínské bouře, z nichž největší byla v návaznosti na pokus indonéských komunistů o puč v roce 1965.

Filipíny mají od 70. let na svém území dva odboje. Jedním je ozbrojená komunistická skupina a druhým je Fronta národního osvobození Moro, která proti ze severu přicházejícím katolíkům jako kolonistům s vládní podporou vyhlásila džihád, svatou válku. Nárokuje pro sebe třináct jihofilipinských provincií, které zahrnula do své Republiky Severních Moluk, podporované mj. z Libye.

Filipíny vyhlásily svůj nárok na Paracelsovy a Spratlyho ostrovy, stejně jako kontinentnální Čína, Vietnam, Malajsie a tchajwanská Čína. Formální nárok přednesly na Severní Mariany, které se nedávno staly samostatnými. Jako náhrada za v roce 1992 vyklizenou americkou základnu Subic Bay se počítá s pacifickým Guamem.

Přední a Zadní Indie
Indický subkontinent je co do počtu obyvatel nejrychleji se rozvíjejícím regionem a soudí se, že v první polovině příštího století jenom obyvatel Indie bude více, než kolik bude mít Čína. Indie se v průběhu tohoto věku proměnila z pestrého konglomerátu států a státečků, spojených Brity v Indické císařství, v polovině století na republiku, která v šedesátých letech zde ukončila i portugalské a francouzské panství.
V roce 1975 bylo jako spolkový stát připojeno Knížectví sikkimské. Sporná je hranice s Čínou (válečný konflikt v r. 1962), která neuznává tzv. MacMahonovu linii z roku 1914. O válkách s Pákistánem viz výše. V polovině 80. let propukl pohraniční konflikt s Bangladéší kvůli bengálské imigraci do Ásámu, kde se místní obyvatelstvo dostalo do menšiny. V téže oblasti, v Ásámu, v Nágsku a Tripuře, bojoval proti ústřední vládě národní ozbrojené, povětšinou marxistické skupiny za odtržení od Indie.

Marxisté ovládali vedle Tripury i Západní Bengálsko a Keralu. V 80. letech se přiostřil spor s paňdžábskými Sikhy, kteří usilují o samostatnost ve státě jménem Chálistán. Terostickým akcím padla za oběť i ministerská předsedkyně Gándhíová. Ústřední vláda roku 1986 obsadila Zlatý chrám v Amritsaru. 

O čtyři roky později explodovaly náboženské spory mezi muslimy a hinduisty v Ajódhji v Uttarpradéši, které se přenesly i do indických komunit po světě. V zemi se hromadí náboženské, politické a sociální konflikty, pro něž neexistuje rychlé řešení (dodnes se např. udrželo kastovnictví, dlužní otroctví, prodej dětí, rituální sebeupalování vdov atd.). Je otázkou, zda má takto národně a nábožensky složitý stát vůbec budoucnost.
Značnou proměnou prošel i himálajský Nepál, kde v poslední době král Birendra umožnil činnost politických stran a odešel z aktivního politického života. V loňských volbách zvítězili místní komunisté/maoisté. Snaha o autonomii cejlonských Tamilů, které kdysi přiváželi na ostrov Britové na práci na čajových plantážích z jižní Indie, nenalezla u většinových obyvatel Srí Lanky pochopení a v 80. letech eskalovala v krvavou občanskou válku. Před pěti lety vyhlásili předáci Tamilů boj do "konečného vítězství".

Vnitřně velmi neklidnou zemí je dlouhodobě Barma. Již v dobách britské vlády bojovali menší národnosti Barmského svazu o svou samostatnost. Od šedesátých let v těžce přístupných lesních a horských oblastech bojují vládní oddíly s Kareny, se třemi ozbrojenými skupinami Šanů, s Darenny a Kajahy, s barmskými komunisty, thajskými revolucionáři a dokonce s čínským Kuomintangem. 

V 80. letech kontrolovala ústřední vláda jen polovinu plochy státu s 80 % obyvatelstva. Stejně jako odbojné národy a revolucionáři i barmská armáda aktivně participuje na produkci a obchodu s drogami. V jedné z nejchudších zemí planety jsou už půl století u moci vojáci, kteří teprve po skončení Studené války ukončili experimenty se socialismem.

Při pronásledování zbojníků v občasných ofensivách vládních vojsk mnohdy dojde ke konfliktu s Thajskem. To přišlo na začátku století o některé provincie ve prospěch francouzských částí Indočíny Laosu a Kambodže. V thajských lesích působí od 60. let různé ozbrojené skupiny, ať už etnická, nebo klanová spojení pěstitelů a pašeráků drog (v r. 1985 zemřel vyhlášený opiový král Khun Sa). 

Začátkem roku 1988 propukla krátká pohraniční válka s Laosem a Thajsko, které se v posledním desetiletí stalo mj. jednou z Evropany vyhledávaných turistických zemí, vzneslo své staré nároky i vůči Kambodži.
Kambodža byla v první polovině století pod francouzskou vládou. Jako samostatné království od roku 1953 zažilo již o rok později první vietnamský vpád. První polovinu 70. let existovala v zemi proamerická Lon Nolova Khmerská republika, po níž přišli Rudí Khmerové Pol Pota. Podle odhadů OSN vyvraždili 3,3 miliony Kambodžanů - lonnolovce, inteligenci, městské obyvatelstvo, vše v rámci maoistických kooperativ, čili nucených prací.

Po roce 1975 opět začali v zemi působit Vietnamci, a byli tu až do konce Studené války. Třebaže nyní v Kambodži působí jednotky OSN (mezi nimi poprvé po padesáti letech v cizině japonští vojáci), občanská válka se ještě neuklidnila. V Laosu byla suverenita království obnovena v roce 1954 a už dva roky na to propukla občanská válka s vietnamskou účastí. V r. 1975 nahradila komunistická republika tradiční monarchii (v jejímž čele stál deset let následník trůnu princ Souphanouvong!). Po odchodu Vietnamců ze země zůstali u moci komunisté.

Nejbohatší zemi Indočíny Vietnam postihly v tomto století čtyři války. Ta první vedla k okupaci země Japonci za světové války, druhá v letech 1946 až 1954 vedla k odchodu Francouzů ze země. V roce 1955 zaniklo Annámské císařství (dalšími historickými vietnamskými zeměmi jsou na severu Tonkin a na jihu Kočinčína) a na jihu země vznikla proamerická republika. 

Proti ní a proti Američanům vybojovali Vietnamci úspěšnou třetí indočínskou válku v letech 1960 až 1975, která vedla ke sjednocení země pod myšlenkami marx-leninskými. Pak ještě následovala vietnamská expanse do Kambodži a Laosu, což můžeme v letech 1978 až 1989 považovat za čtvrtou indočínskou válku. Hraniční spory s Čínou Vietnam ukončil dohodou v r. 1991.

Eurasie a Dálný východ
Ruské bezpečnostní zájmy dnes, po půl století studené války, již neleží ve střední a východní Evropě, ale na Kavkaze, ve střední Asii a na Dálném Východě. Tomu zřejmě bude muset v příštích desetiletích ruský stát věnovat veškerou svou moc, kromě zvládnutí domácího chaosu. Rusko tak bude odvráceno od problému Evropy a Evropské unie a intensivně se bude věnovat uchování surovinových zdrojů za Uralem a jejich prodejem („sibiřský emirát“).
Státy, které obnovily po studené válce svou existenci (západní část Sovětského svazu) nebo nově vznikly z bývalých svazových republik, budou mít především starost s vnitřní stabilitou. Jak v případě Ruska, tak i těchto nových států, lze předpokládat časté vnitřní konflikty (viz otázku ruských menšin v Pobaltí, spory mezi kavkazskými státy, karabašskou, abcházskou a čečenskou válku, islamisaci států střední Asie, válku v Tádžikistánu, ale i složitou vnitřní situaci Ukrajiny, boje v Podněstří, nebo nároky Rumunska na Moldovu atd.).

Rusko je svou oblastí Kaliningradu, tedy zbytku Východních Prus s kdysi hlavním městem Pruského království Königsbergem, stále ještě přítomno ve východní Evropě asi jako na jihu Turecko svým thráckým předmostím. Oblast Kaliningradu se může stát citlivou zónou polsko-litevsko-rusko-německých zájmů.

U komunistické Číny lze očekávat pronikavý hospodářský boom, jehož šíření bude záviset od rusko-čínských vztahů a od schopnosti změnit stávající komunistický režim doma. Přitom nelze očekávat europeisaci, tj. převzetí evropského pojetí parlamentní demokracie. Do konce století připadne Číně bývalé britské a portugalské území Hong Kong a Macao, což bude zřejmě spojeno s exodem části místních podnikatelských kruhů.
Směr vývoje na kontinentální Číně bude i odpovědí na rychlost, s jakou zanikne původně čankajškovský čínský stát na Tchaj-wanu. Vícerychlostnost společenských změn může znamenat i rozpad dnešního centralistického státu na několik čínských států.

Čína v tomto století prodělala prudké změny: v roce 1911 zaniklo čtyři tísíce let staré císařství a vznikla republika, následovala anarchie, ve třicátých letech přišla japonská intervence, po válce občanská válka republikánů s komunisty a roku 1949 vznikl nejlidnatější komunistický stát a zároveň celé planety. V letech 1950 až 1951 se Čína zapletla do korejské války, kde se dostala do přímého bojového styku s Američany: z milionového expedičního sboru padlo více než 900 tisíc Číňanů. Vůdcovství Maa stálo zemi mnohem více milionů obětí než obě světové války dohromady.

Desetiletí 1966 až 1976 země prožila v hrůzné levičácké maocetungovské „velkou kulturní revoluci“, ničící všechny tradiční hodnoty minulosti. Ale i to země unesla, stejně jako předtím světovou nevoli s okupací Tibetu.

V Koreji bude pokračovat liberalisace komunistického režimu na severu a sbližování obou korejských států, existujících po obou stranách 38. rovnoběžky již půl století. Šance spojit zemi v jeden stát německým způsobem, tj. náhlým včleněním severu do jihokorejské ekonomiky a naroubování jihokorejských právních, politických a společenských norem, ale očekávat nelze.
Celý proces, bude-li mírový, bude dlouhodobý. Japonsko patří vedle Spojených států k technologicky nejvyspělejším zemím. Země byla v první polovině století vojenskou velmocí, okupující Koreu a velké části Číny (stát Mandžukuo) a ve druhé světové válce přechodně obsadila celou Jihovýchodní Asii a část Pacifiku.
Po totální porážce Spojenými státy a spojenci se po dvaceti letech stala opět velmocí, tentokrát hospodářskou. Problémem japonské budoucnosti bude změna společenské hodnotové orientace mladších generací, „nakažených“ evropským hédonismem. Řada výrob velkých koncernů se proto přesune mimo zemi (např. do Koreje, Číny, na Filipíny, do Thajska či Vietnamu atd.).

Austrálie a Oceánie
Dějiny Melanésanů, Mikronésanů a Polynésanů jsou plné zničujících agresí. Shodou okolností teprve velmoci v minulém století přinesly do oblasti klid... Již dlouho žijí vnitřním klidem Austrálie a Nový Zéland, které bychom měly řadit spíše po bok států severoamerických, než za asijské.
Indonésie ale vznesla nárok na australský Vánoční ostrov (od zač. století pod správou britského Singapuru, australský od r. 1958) a na Kokosové ostrovy (též Keellingovy). V tomto století spadaly pod britskou administrativu v Singapuru, na Cejlonu a od roku 1955 jsou australské. Kdysi dostal rod Rossů, který se na ostrovech usadil se svými Malajci, od královny Viktorie vlastnická práva na věčné časy, což ale po stu letech začalo jiným překážet.

V roce 1982 vyhlásili nespokojenci na ostrově Horsburgh republiku. Rok nato bylo odloženo referendum o budoucnosti Kokosových ostrovů a teprve dalšího roku byl pátý Tuan Besar John Clunnies Ross referendem pod dohledem OSN definitivně zbaven mj. i soudní moci. Obyvatelstvo v počtu asi 600 lidí se přihlásilo k Austrálii a zvolilo si Radu Kokosových ostrovů.

Neklid trvá s přestávkami v Papui-Nové Guinei, která vznikla jako suverénní stát v r. 1975. Secesionisté na ostrově Bougainville vyhlásili Republiku Severních Šalamounových ostrovů, ale pokus byl potlačen. Opakoval se o patnáct let později pod názvem Republika Mukamui-Republika Bougainville a klidu v zemi není dodnes. Občas dochází k narušení hranic ze strany indonéských vojáků, když pronásledují melanéské partyzány ze Západního Irianu, kteří pod jménem Svobodná Papua bojují proti usidlování Javánců.

K neúspěšné secesi provincie došlo ještě před vyhlášením nezávislosti Vanuatu (dř. anglo-francouzské kondominium N. Hebridy) na ostrově Espiritu Santo pod jménem Federace Nagriamel. O pět let později, v roce 1980 byla na témže ostrově s francouzskou pomocí proklamována Federace Vemerana, když týden předtím odtud byli vyhnáni Britové. Akce, která těsně předcházela oficiálnímu vyhlášení nezávislosti Vanuatu, byla opět neúspěšná a s pomocí britského a papuánského vojska potlačena. 

Současně zanikla Republika N Makiante na ostrově Malekula. Kvůli podpoře separatistů vládne mezi Vanuatu a Francií napětí. Vanuatu podporuje hnutí Kanaků na Nové Kaledonii. Zde se totiž v 60. letech začali usazovat alžírští Francouzi a domorodí Kanakové se dostali téměř do menšiny. Začátkem 80. let vypukly násilné akce Melanésanů a koncem r. 1984 dokonce vyhlásili Socialistickou republiku Kanaků. Podpory se jim dostalo v Libyi, kam jezdili na školení. Francouzi protahují vypsání dalšího referenda o budoucnosti zámořského území a na konci 80. let se v hnutí Kanaků objevil rozkol.
Etnické spory s nově usazeným obyvatelstvem se řešily i na Fidži. V polovině 80. let bylo z necelých 700 tisíc obyvatel slabá polovina Fidžijců a o zhruba 35 tisíc převládali Indové, které sem od minulého století vozili Britové na práci na třtinových plantážích. V roce 1987 povolily spory v protiindický puč, provedený domorodou armádou.

Melanésané vyhlásili republiku s podporou Sovětského svazu a Libye. Indové se stáhli do pasivní resistence, ale o rok později bylo v Austrálii zabaveno větší množství zbraní určených pro Indy na Fidži. Mezitím se několik desítek tisíc Indů z ostrovů odstěhovalo a Melanésané mají převahu 56 procent.

Myslím, že pro naše účely je zbytečné uvádět chronicky známé konfliktní oblasti v Evropě. Proto na tomto místě seriál ukončím.

vyšlo v Českém týdeníku na pokračování začátkem roku 1995, zde doplněno

•

První dekáda 21. století
(volné pokračování XX. století, prosinec 2010)

Desetiletí 2001-2010 poznamenaly čtyři velké události. Dominovaly důsledky útoku sebevražedných wahhábitských sunnitů v unesených dopravních letadlech na New York a Washington 11. září 2001, který odstartoval „dlouhou válku“ Američanů s muslimským protizápadním terorismem. 

President George Bush mladší se jí věnoval po celou dobu své vlády (2001-2009), přinesla vleklou válku do Afghánistánu a na paštunská území Pákistánu, stala se jednou ze záminek pro americký vpád do Iráku a pro likvidaci národně socialistického režimu Saddáma Husajna.

Američané koncentrovaní na Přední východ a Střední Asií zanedbali vývoj na Dálném východě. V historii nevídaná hospodářská expanse komunistické Čínské lidové republiky je dalším a největším fenomenem desetiletí. Země s 1,3 miliardami obyvatel se pro svou přelacinou pracovní sílu krocenou brutální maoistickou despocií stala planetární výrobnou západních koncernů, jejichž posice postupně přecházely pod kontrolu gigantických čínských státních podniků.
Letní olympijské hry 2008 v Pekingu se staly výkladní skříní maoistů a upozorněním celému světu, že hospodářský rozvoj je možný i bez demokracie a dodržování lidských práv.

Bushovu éru ukončila roku 2008 krise amerických bank a celého finančního systému, která přešla v krisi hospodářskou. Zmuchlaná pýcha finančního světového centra na newyorské Hradební ulici (Wall Street), který byl v tomtéž desetiletí na svém vrcholu i propadu, se promítla do celého západního světa. Největší ostudou byl krach jedné z největších investičních bank Lehman Brothers. Několik evropských států se dostalo na hranici státního bankrotu (Island, Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko). To je třetí úkaz desetiletí s důsledky do dalších let.

Americká vláda zachraňovala banky a podpořila domácí průmyslovou výrobu přímými injekcemi v objemu vyšším než jeden bilion dolarů. Zadluženost západního světa byla v přímém protikladu s mohutnícími národními ekonomikami Číny, Indie a Brasilie.

Jestliže se po celé dvacáté století pokládal dolarový milionář za nesmírného bohatce, koncem století a začátkem 21. se na místo milionů začalo počítat v miliardách – u státních i soukromých výdajů; nikoli milionář, ale miliardář byl společenským hrdinou nové éry. Po celé desetiletí rostla s poklesem dolaru cena zlata a do léta 2008 i ropy.

Šlágrem decenia byly „alternativní“ zdroje, například výroba etanolu jako pohonné hmoty na obřích plantážích cukrové třtiny nebo palmy olejnaté. V Brasilii proměna deštného pralesa v plantáže a pastviny významně ohrozila plochu amazonských lesů a v indonéské části Kalimantanu/Bornea zmizela polovina pralesa. V rozsáhlých částech světových oceánů se za stejnou dobu průmyslovým lovem významně snížil objem ryb. 

Čtvrtým jasným fenomenem bylo šíření významu internetu. V jeho západními vládami nekontrolovatelném „cyber“ světě se šířily myšlenky mudžáhidů, optimismu a pesimismu Západu, zároveň také rozsáhlé soubory vojenských a diplomatických dokumentů (aféra WikiLeaks).

Zintensivnělo šíření islámu a muslimů na Západ a v řadě evropských států proti tomu rostl odpor (Skandinávie, německy mluvící země). Evropská unie se co do plochy zdvojnásobila a v očích eurokratů se naplnil sen jedné měny a Evropy od Atlantiku po Černé moře. Do ruské sféry vlivu, tedy na Ukrajinu a na Kavkaz, se EU ani Američanům proniknout nepodařilo. 

Ani americký pokus rozšířit svůj vliv prostřednictvím afghánské války do Střední Asie nevyšel. Hráči nové „velké hry“ o Turkestán se s nimi vedle Rusů stali Číňané a tak trochu i Indové.

Rusové posílili pod vládou skupiny tajných policistů a rozvědčíků (bývalá KGB) kolem Vladimira Putina („putinovština“); ještě nikdy v žádném státě nevládli policisté ekonomikou a politikou současně. Po desetiletí rozvratu vrátil Putin Rusům díky vysokým cenám surovin pocit slávy a v očích Američanů se udělal partnerem pro jejich strategická jednání. K zásadní hospodářské proměně jako například v Číně však v Rusku nedošlo. 

Číňané hledali, kde jsou volné kapacity pro těžbu surovin, skupovali firmy a těžební licence a především v afrických státech investovali obrovské částky protihodnotou za pravidelné dodávky ropy a nerostů. Jejich praktiky připomněly po dvou desetiletích pojem „neokolonialismu“.
Na rozdíl od Evropanů nekladli maoisté propagující svérázný partajně státní kapitalismus nikdy důraz na ideologii obchodních partnerů ani na jejich režimní praktiky.

Afrika zažila rozsáhlé „občanské“ války. Nejkrutější dvě „africké světové“ s přesahem z devadesátých let v Kongu s odhadem pěti miliony obětí. Černým kontinentem se šířila bída. V kdysi soběstačné Zimbabwe dosáhla v březnu 2009 inflace neuvěřitelných 231 milionů procent; roku 1996 v Kongu byla dokonce 6,3 miliardy procent (sic). 

V Latamu se šířily levicové režimy, které všechny vzešly z voleb, nikoli převratů. Jihoamerickým fenomenem byla Brasilie v době presidentování Luize Inácia Luly da Silvy (2003-2010), jemuž se dařilo zmírnit masovou chudobu.
Žádné ze stávajících válečných ohnisek se nerozrůstalo, ale také nezaniklo. V rozpadlém Somálsku se poprvé od dob bukanýrských vedla mezinárodní válka s piráty unášejícími obchodní lodi s posádkami. „Jugoslávské“ války zavřelo odtržení albánského Kosova od Srbska Američany.

•

Procházka minulostí církevního státu
 

Začátky kdysi největšího theokratického státu byly nenápadné. Malá židovská sekta na okraji zájmu v polytheistické společnosti po dvou staletích překonala svou ethnickou bariéru, poprvé ji prolomila v syrské Antiocheji, o století později byla její víra zrovnoprávněna s ostatními říšskými kulty a od poloviny 4. století naopak zakazovali její přívrženci polytheismus a názorovou pestrost.

 Roku 380 přišel v osobě Hispánce na římském trůnu Theodosia I. definitivní zákaz polytheismu. První schisma v církvi však začalo dřívě, než se vůbec křesťané dostali definitivně k moci, roku 342 n. 343, viz zde výše.
V té době věřili v Ježíšův příběh nejenom nejnižší vrstvy. Nicméně jeden propuštěný otrok, který byl v civilním životě bankéřem, se za bujného Commoda stal papežem Callixtem I. Milenkou Commodovou byla Marcia, o níž kdosi napovídal, že prý byla křesťankou.

První starořímský šlechtický rod, který přijal křest, byli Aniciové někdy za časů vlády Konstantinových synů. Prvním z císařů propadlým křesťanství byl zřejmě Constantínus I. Za něho se začalo se stavbou chrámů nového kultu i v Jerúsalému. Pravděpodobně prvním křesťanem z vyšší římské společnosti byl, podle křesťanských pramenů, proconsul Sergius Paullus, roku 43 n. l. správce Kypru. O Konstantínových krocích viz zde výše, na začátku hesla křesťanství.

Na rozdíl od Kónstantínopole/Konstantinopole/Cařihradu a východní části římské říše, rozdělené roku 395 nebystrým Theodosiem mezi své retardované syny, nebyl Řím residenčním městem. Na východu až do konce východořímských či byzantských dějin roku 1453 převládla autorita vladařova nad církevními hodnostáři.

Západořímští císaři po Konstantinu I. sídlili v Milánu nebo Ravenně, kdysi sídlu jaderské říšské flotily, a ani definitivní konec západní říše se už neřešil v Římě. Hlava místní církevní organisace proto byla od 5. století nejvyšší domácí autoritou ve městě a nahrazovala autority říšské. Do doby, až se papež stane šéfem představenstva největší firmy s duchovní útěchou na planetě, je ještě hodně daleko. 

Během nástupu křesťanství a všeobecného kulturního úpadku koncem 4. a v 5. století držela v křesťanské hierarchii nejdůležitější posice biskupství a patriarcháty v Antiochii (první vůbec), Alexandrii (největší), v Římu, Konstantinopoli a Jerúsalému. Biskupové (slovo z hellénistické královské byrokracie episkopos, dohlížitel) odvozovali svou legitimitu od apoštolů, jichž se stali v jednotlivých oblastech nástupci.

Theodosius I. se souhlasem Gratiánovým 28. února 380 nařídil všem Římanům vyznávat stejnou víru, jaké je „pontifex“ Damasus (tj. křesťanskou níkajskou, antiariánskou). Rok na to postavil konstantinopolský ekumenický koncil konstantinopolského patriarchu na roveň biskupa římského: do té doby měl na východu říše nejvyšší autoritu patriarcha alexandrijský.
 

Církevní tvůrci a reformátoři

Na západě prosadil až Leo I. (440 – 461), že římský biskup-papež (od pa(p)pa, č. papež, viz zde níže) je nástupcem svatořečeného apoštola Petra a prvního z řady 265 papežů (a 38 nebo 39 protipapežů), a tudíž více než patriarcha konstantinopolský (město bylo založeno až roku 330); předzvěst dodnes trvajícího schismatu v obci křesťanské.
Leonovi se nepodařilo na koncilu v Chalkédonu roku 451 primát ruinovaného starého Říma, jak mu to dekretoval západořímský císař Valentiniánus III., prosadit a jemu rovnocenná se stala autorita Nového Říma, Konstantinopole, a jeho církevních hodnostářů.

Leo dokonce dostal od Valentiniána potvrzeno, že pouze papež může rozhodovat o církevních záležitostech a vládnout kostely v provinciích (444). Prý se mu podařilo odvrátit Attilovy Huny od dalšího plenění (už vypleněného) Mediólána. Církev se mu odměnila tím, že je v historii jmenován jako Leo I. Veliký (přízvisko dostali ještě dva papežové, Gregorius I. a Mikuláš I., viz zde níže). Jako jediný z papežů zemřel prý během přestávky na koncilu na záchodě (10. listopadu 461); tvrdí to mnohem pozdější legenda.

Leonovou vrstevnicí byla východořísmká císařovna Aelia Pulcheria Augusta. Po Konstantínově matce Heleně zřejmě první vlivná žena křesťanských dějin. Iniciovala roku 451 největší z římských křesťanských koncilů, chalkedonský, předsedala mu a Leo I. a další biskupové byli z panenské císařovny nadšeni. Jistého Markiána, protože žena nemohla být přímou vládkyní, si vzala pod podmínkou, že zůstane pannou. Leo ji tituloval „ochránkyně víry“. Takové to byly časy. 

Sněm se 25. října 451 usnesl, že pravověrný křesťan uznává v Kristovi dvě přirozenosti, božskou a lidskou. Východní biskupové a hlavně celá Syrie spojovali však obě přirozenosti v jednu Kristovu bytost. Odtud se jmenovali monofysité. Podporovali je později ghassánští králové (např. Hárith/Háris a al-Mundir, viz pod Arabové) a císařovna Theodora, která roku 542 dala v Cařihradu vysvětit dokonce dva monofysitské biskupy Theodora a Jákoba.

Jákob syrskou (= aramejskou) církev přivedl k rozkvětu a spojil miafysitskou věrouku (bývá odlišováno od monofysictví) s národním charakterem.
Církev jakobitská/miafysitů má historické centrum v patriarchátu v Antiochii. Kříž dělají jedním prstem a kázání mají dodnes v syrštině (= aramajštině).

Postupně připustili, že lidská přirozenost Ježíšova nemohla zmizet, přesto jsou pro Řím schismatiky. Jakobitů bylo před první světovou válkou v Syrii, Libanonu a Iráku na 150 tisíc, část z nich se sídlem v libanonském klášteru Šarfe se s Římem sjednotila a měla tehdy na třicet tisíc členů. 

První z římských biskupů, který žádal přednostní posici v celé křesťanské obci, byl 14. papež Victor I. (189 – 198; zopakoval Stephanus I., 254 – 257). O něco později prožila církev první schisma a prvního protipapeže Hippolyta (217). Rozkol trval do roku 235, kdy oba papežové-sokové odstoupili (viz o resignacích zde níže).

Siricius (384-399) byl první z římských biskupů, který o sobě uvedl, že je „papa“, nápisně je poprvé užito již o biskupovi římském Marcellinovi, nikoli však jím samým (údajně zemřel pro víru roku 304). Slovo jako povinnou titulaturu zavedl o dvě stě let později Gregorius I.

Siriciův nástupce Anastasius I. (399-401) „vynikl“ pouze tím, že vládu předal svému synovi Innocentovi I. (401-417), který se dočkal dobytí Říma Visigoty Alaricha I. (410). Podle jiného pramene však Innocent měl jiného otce. Kněžský celibát v této době ještě neexistoval.

Král Franků Chlodwig I. (vládl 481-511; též Hludwig, lat. Clovis, dn. Ludwig a franc. Louis, angl. Lewis) s vlasy až po opasek přestoupil roku 496 z ariánství na katolictví (pokřtěn v Reims) a stal se tak prvním z „německých“ (pro Francouze platí za vznešeného zakladatele Francie) pravých „křesťanských“ králů. Většina Germánů byla v této době stále ariány. 

Ještě několik generací Merovejců/Merowinger se však drželo germánského polytheismu, stejně jako mnohoženství a krutosti vůči „bližním“. Chlodwigův syn a křesťanský nástupce Chlothar I. (do roku 561) měl sedm manželek a královským synem se stával králův chlapec s kteroukoli žen.
Gelasius I. (492 – 496) prosazoval jako první z papežů učení o dvojí moci, církevní a světské, a kanonisoval dokumenty náboženského práva. Papež původem Říman z Kabylie (třetí „Afričan“ na Petrově trůnu) však prostor k tomu, aby se mohl prosadit: v té době lavíroval římský biskup mezi ostrogotským králem v Ravenně (a později Langobardy) a Východořímany (= Byzantinci), kteří obnovili římskou státnost na jihu Itálie (období 525 – 711 se nazývá byzantským papežstvím).

Papež byl už tehdy nejvlivnější institucí ruinovaného Říma, města plného zřícenin. Odhad, že Věčné město mělo dvacet tisíc obyvatel, je s velkou pravděpodobností nadsazený. 

V té době první z papežů změnil své rodné jméno a přijal „trůnní“: Mercurius se přejmenoval na Joanna/Jana II. (533-535). Po něm jistý Pietro da Albano, jehož otec byl v Římě ševcem, se prý za mlada jmenoval Bucca Porci či Boccadiporco, tedy Prasečí tlama, si dal papežské jméno Sergius IV. (1009-1012).
Jemu se též jako prvnímu z římských biskupů přičítá výzva ke křížovému tažení do Palestíny. Obeslal vladaře s žádostí dát peníze na tažení, zbraně a lodi. Autentičnost dopisu objeveného v 17. století bývá však zpochybňována (o provedení nápadu viz níže u Urbana II.).

Ovšem první z biskupů se přejmenoval hned ten úplně první: apoštola Šimona prý inspirovala nejasná Ježíšova věta z evangelia: Tu es Petrus et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, „Ty jsi skála a na ní postavím svou církev (řec. petros, skála, kalk z aramejského kefa, pořečtené Kefás).“
Přejmenování se stalo zvykem od Gregoria V. (Bruno Korutanský) a pouze Hadrianus VI. (1522-1523; jediný holandsko-německý papež) a naposledy Marcellus II. (vládl jen 22 dny v roce 1555) si jména nezměnili.

Zásadní státoprávní změnou bylo papežství mnicha Gregoria I. (Řehoř, 590 – 604), který systematicky poskládal staré územní dary císařů v jeden majetek a dokázal římské biskupství postavit na nohy finančně. Po vzoru dávných císařů dokonce rozdával obyvatelům obilí a zcela ovládl město s okolím. Položil základ budoucího církevního státu, Sancta sédés, Svaté stolice. Zavedl dodnes užívanou papežskou titulaturu servus servórum deí, otrok otroků božích. 

Gregorius, který pokračoval v dílu Benedikta z Nursie, viz pod mnišství, prosadil theorii hříchu o boji Krista se Satanem a o trestajícím Kristovi sesílajícím na nehodné lidi nemoci, války a další pohromy. Vyšel z pověsti o o trestu Jahweho na všechny potomky Adama a Evy za to, že žena sáhla na plod stromu vědění.
Do křesťanství „hříšnost“ přenesl Pavel (epištola Římanům). Uchránit může smrtelníky před Kristovým hněvem jen přímluva kněží, ovšemže za úplatu. O čemž není řeč ani ve Starém, ani Novém zákonu, nic takového Ježíš nekázal a je to první brutální pokroucení věrozvěstova poselství ve prospěch organisace živící se jeho jménem, církve.

Gregoriův nápad se stal základem později tolik kritisované a napadané hrabivé ideologie obchodování s vykoupením, milostí, odpouštěním a také důvodem odchodu protestantů ze západní církve. Je pozoruhodné, že papež nešel proti Byzanci ani neprosazoval papežskou mocenskou nadřazenost. 

Z církve se stala první multi-levelová marketingová společnost, která má jedinečnou výhodu, že jí do businessu nemůže nikdo mluvit. Vybírá po světě od věřících drobásky, její šéfové svítí zlatem.
Theorii prvotní lidské viny, tzv. hříchu, řec. hamartéma, lat. peccátum, poprvé ustanovili v Evropě thráčtí orfici. Podle nich může lidstvo za to, že Títáni, v jejich podání, roztrhali, vařili a snědli Dionýsa (jak si přála Hérá), za což je Zeus zničil bleskem. Z jejich kouřících těl se narodili lidé, tedy zlí tvorové. Zagreus a jiní z bohů ale věnovali některým z lidí duše a tím jim dali naději na spásu.

Život je v tomto pojetí očistná příprava na život posmrtný. K tomu srov. pověst o Orfeovi a jeho ženě Eurydice. Orfický hřích se však nijak v hellénském světě ani římském nerozšířil a v Evropě se uchytil až s judaimem, resp. s jeho křesťanským směrem (srov. tzv. papyrus z Derveni/Leté, cca. 340 př. n. l.). 

Jeden z Gregoriových nástupců uvedl v církvi v život svátek všech svatých, omnium sanctórum. Bonifatius iv. (608-615) zasvětil 13. května 609 n. 610 římský Pantheon "všech bohů") "panně Marii a všem svatým". Nařídil výroční oslavy v pátek po velikonocích a zachránil tak velkou památku na augustovský Řím.

Gregorius iii. (731-741) přeložil svátek na 1. listopadu a Gregorius iv. to roku 835 potvrdil. Kult bývá spojován se vzpomínkami na zemřelé. Římané přitom drželi svátky zemřelých (parentália a férália) v únoru jako zhruba ve stejné době Helléni anthestérie (Athény), viz pod Bohové a jejich svátky.

Stephanus/Štěpán III. (752 – 757), 92. papež, vyřešil langobardskou otázku jednou pro vždy. Požádal o intervenci franského krále Pippina/Pipina III. (předchozí stejnojmenný papež byl v úřadu jen dva n. tři dny a protože nebyl posvěcen, nebývá někdy počítán, takže dostává tento Štěpán rovněž označení II.). V Quiersy roku 756 dojednal obchod zvaný historiky Pipinova donace. 

Podle něhož Frankové získají vládu nad Langobardy, papež Pipina v St. Denis korunoval (= první západoevropský monarcha korunovaný papežem), a zato obdržel biskupský úřad římský územní oblast Říma (tzv. římské vévodství langobardské), a oblast Pentapole, Pětiměstí (Rimini, Pesaro, Fano, Sinigaglia a Ancona), tzv. exarchát ravennský (podle řeckého titulu pro správce italských území pod východořímskou správou).
Langobardský král Aistulf byl Franky dvakrát poražen (754 a 756) a tak povstal církevní stát rozdělující po velkou část dějin Itálii na dvě části a který samostatně existoval do roku 1870 (patrimónium Petri, „Petrovo dědictví“, viz zde níže).

Protože však na území exarchátu a vůbec celé Itálie měl nepochybný právní nárok (východo)římský císař, vznikl zřejmě z popudu Štěpána III. někdy v této době (asi 752) podvrh nadace, kterou prý pořídil císař Konstantinus I. roku 324: za uzdravení věnoval papeži Sylvestru I. území pozdější západořímské říše a sám odešel na východ do Konstantinopole. Donátió Constantíní ad Sylvestrem I. papam je největší falsifikát dějin a nejslavnější. Pravost byla vyvrácena až v 19. století na základě jazykových a věcných nesrovnalostí (západní říše ještě nebyla vymezena, Konstantinopol byla ještě Byzancí atd.). 

Nárok Byzance na exarchát byl později jedním z hlavních důvodů rozdělení západního a východního křesťanství (1054).
 

Svatý stolec: místo pro šlechtické půtky

Ani následující dvě staletí nepatřila ke zdařilejším v dějinách katolické organisace. Papeži, často z řad římské nobility, a jak upozorňují křesťanští historici, byli v područí franských vládců a svých žen, a podlézavost „korunoval“ Leo/Lev III. 25. prosince 800 „zaskočil“ Franka Karla Velikého a korunoval ho císařem římským; ačkoli skutečný císař žil v Konstantinopoli!
Přesněji řečeno, ani to nebyl muž. Aniž tušil, co provedl, položil základ německého „římského“ císařství a dlouhého boje o kontrolu nad Itálií: Otto I. byl v Římě korunován nezletilým Joannem XII. na císaře 2. února 962, což ovšem ještě ani zdaleka nebyl začátek „Německa“, natož právního povědomí o proklamační legitimitě.

Císařovna Eiréné/Irena vládla krátce 797 až 802 a evropský západ tehdy ještě vládu ženy odmítal. Karel uvažoval o tom, že by se s Irenou oženil, ale v Konstantínopoli byli rychlejší: byla sesazena povstáním. 

Karel Veliký měl vpravdě zbožné předpoklady stát se ochráncem theokratického státu, které ovšem nebyly u panovníků dobově ničím neobvyklé. Například při pacifikaci polytheistických Sasů dal roku 782 ve Verdenu v dnešním Dolním Sasku popravit 4500 Sasů. Podle novodobých historiků byl počet popravených mnohem nižší, než kolik udávají kroniky, ale pro své odhady nemají podklady. Koneckonců určil král trest smrti i těm, kdo jedli maso v předepsané postní dny.
Leo III. (795-816) to také neměl jednoduché.

Až se stal svatým. Roku 799 byl během procesí/litania maior 25. dubna stržen z koně a atentátníci (prý ze msty za jeho záletnictví?) mu vyřízli jazyk a vyloupli oči. V noci zkrvaven unikl do kláštera a to prý byl zázrak, protož měl jazyk i oči. Proti římské šlechtě však povolal na pomoc Karla a výsledek čertvíjakého sporu mezi Římany měl za následek obnovu západního císařství.

Za Gregoria IV. (827-844) byla ve Verdunu rozdělena mezi Karlovy vnuky Lothara (císař), Karla II. a Ludvíka I. franská říše a rok 843 je jedním z veledůležitých okamžiků evropských dějin. Roku 870 za papeže Hadriana II. (867-872) byl rozděleno „střední“ království franské, už víceméně po jazykové hranici „francouzsko-německé“ (Lotharingie od dnešní Belgie a Švýcarska se severní Itálií). 

Východofranská říše Ludwiga I. zvaného později Der Deutsche, Němec, byla chudší než západní část, kterou například „navštěvovali“ vikingové raději. V budoucím Německu o rozloze zhruba dnešní spolkové republiky tehdy žilo odhadem 3,5 milionů obyvatel různých národů, nikoli však Němců. Do francouzského a německého státu bylo však tehdy ještě hodně daleko.

Mezi Leonovými nástupci Nikolaus/Mikuláš I. (858 – 867) doplnil ideologickou výbavu církevního státu o papežský universalismus: papež je přímým zástupcem křesťanského boha na zemi, a proto vládne nejen církví, ale také světským panovníkům, kteří ovšem nemají do věroučných věcí co zasahovat (ani to není k nalezení v Ježíšově novozákonním mýthu). Ve franské říši se to podařilo prosadit a roku 867 přišel další hluboký rozkol s východním Římem a patriarchou Fotiem (rozkol vyvrcholil roku 1054).

Ioannes/Jan VIII. (872-882) byl prvním z asi osmi papežů, kteří byli zavražděni nebo to tvrdí alespoň část pramenů. Jeho příbuzní ho v Římě otrávili, protože však jed rychle neúčinkoval z netrpělivosti ho ubili kladivem. Srov. zde níže osud Jana XII. (955-963).

Mravy ctihodných zástupců bohů na zemi byly tehdy různé i hrůzné. Jeden z Mikulášových nástupců Stephanus/Štěpán VI. (896 – 897) dal vykopat mrtvolu svého předchůdce Formosa, aby ho soudil. Pobouření Římané za to Štěpána uškrtili: první případ popravy zástupce Ježíše Krista na Zemi. O Janovi VIII. neboli papežce Janě viz zde níže.

 Německý kurs a světové schisma

Po celé 10. století určovali, kdo bude papežem, italští šlechtici, viz oddíl o pornokracii zde níže. Od dob Joanna/Jana XII. (956 – 963) se po zániku franské moci papežové sbližovali s říší, s německým císařstvím a řada z nich byla císaři přímo designována. Autonomistické tendence však nadále zřetelně rýsovaly papežskou ideologii. Mikuláš II. (1058 – 1061), jak se jmenoval na Petrově trůnu Gerhard z Burgund, vyloučil bullou In nomine domini 13. dubna roku 1059 z volby papeže císaře a "lid" a ponechal ji v rukách kardinálů, povstávající církevní šlechty. Udělal to na ochranu úřadu před simonií, údajně, tedy kupováním církevních funkcí, a císaři a "lidu" ponechal právo potvrzovací. Normanský vévoda na Sicílii se uznal za papežova leníka na panstvích v Itálii, za což se stal světským ochráncem církevního státu.

V této éře Bonifacius/Bonifác VII. byl dvakrát (proti)pažem (974 a 984-985) a Benedictus/Benedikt IX. dokonce třikrát (1032-1044, 1045 a 1047-1048). Drží ještě jeden primát mezi římskými biskupy: poprvé ho posadili na svatý stolec ve dvanácti. Druhým nejmladším a nezletilým papežem byl zvrhlík Joannes XII. (955-963); dosazen byl v šestnácti. 

Když ho císař Otto I. sesadil (ale dal se od něho 2. února 962 korunovat císařem!), nahradil ho narychlo Leonem VIII., který nebyl ani knězem: laik papežem (963-965). Otto se stal prvním „římským císařem“, hlavou jakési středověké Evropské unie. Současníci mu říkali Veliký (zemřel roku 973).
Římské císařství (titul poprvé použil Karel Veliký), římské říše, která dostala roku 1157 přívlastek svatá a někdy kolem roku 1480 „národu německého“, vydrželo formálně do roku 1806, kdy pod Napoleonovým nátlakem zaniklo.

Jednou z pověr kolem roku 1000 mimo jiné bylo, že se musí něco udělat na obranu před posledním soudem. Něco takového prý mohlo nastat, protože jistý Antikrist se svým posledním soudem přijde tehdy, až zaniknou říše babylónská, perská, řecká a římská. Aby tedy na západ nepřišel Antikrist, dostalo německé království jméno římského státního útvaru (ačkoli na východě existovala svým způsobem „řecká“ říše dál). 

Kolem roku 1000 se také na sever od Alp začalo šířit označení z papežské kanceláře „regnum teutonicum“, tedy německé království (římanství v Římě moc nebaštili). Je zajímavé, že se nešířilo jméno „regnum germanicum“.

O německých papežích viz více zde níže. Z roku 1049 je první zmínka o tom, že papež měl na hlavě mitru; tiara je poprvé zmiňována u papeže Constantina (708 – 715).

Leo IX. (1049 – 1054), rodem alsaský hrabě, dostal mnišské kláštery pod papežskou kontrolou (tzv. clunyjské hnutí). Za jeho pontifikátu (ale nikoli života, protože zpráva o nedohodě dorazila do Říma až po jeho smrti) se formálně rozdělila církev na východní-pravoslavnou (orthos, správný, orthodoxeia, správná víra) a západní-katolickou (katholikos, týkající se celku, všeobecný, proklad k mérikos a idios, částečný a vlastní).

Papežský vyslanec kardinál Humbert položil 16. července 1054 na oltář v chrámu svaté Sofie v Konstantinopoli papežskou bullu s vyobcováním pravoslavných z církve. Totéž učinil s „latiny“ patriarcha Michail Kerularios. Oikumenický patriarcha Bartholomaios I., arcibiskup konstantinopolský a Nového Říma, který vystudoval v Itálii, se zúčastnil 29. června 2004 v Římě papežské mše sloužené Janem Pavlem II., prvním slovanským papežem, 950 let od začátku schismatu.

Papež libující si v monotheistickém mysticismu, se podle módní vlny omluv vyjádřil svým způsobem omluvně za dobytí a vyloupení Konstantinopole v dubnu 1204 (roku 2001 se v Athénách „omlouval“ pravoslavným za příkoří od katolíků). 28. listopadu 2004 pak převzali v Římě pravoslavní ostatky tří theologů a odvezli je zpět do Konstantinopole/Istanbulu. 

Roku 1995 navštívil patriarcha Bartholomaios I., 273. oikumenický z Konstantinopole (zvolen v říjnu 1991) poprvé Vatikán. S papežem Janem Pavlem II. vyjádřii přání zrušit vzájemná staletá prokletí a exkomunikace.

Nechuť ruských pravoslavných jednat s hlavou katolíků je, zdá se, trvalá. Patriarcha Alexej/Alexij II. (světským jménem Alexej Rüdiger) nesouhlasil s návštěvou papeže Ruska. Začátkem listopadu 2003 byl sice president Putin, který jako čtyřicátník v sobě nalezl víru v Ježíše Krista ve Vatikánu a s Janem Pavlem se setkal už podruhé, pána na Kremlu a celé Rusi se však nedaří přemluvit svého nadřízeného ve věcech církevních, patriarchu moskevského Alexeje II., aby s návštěvou Ruska svolil (vydržel s odporem až do své smrti 5. prosince 2008). Jeho ryze ruský nástupce Kirill I. (od ledna 2009) tak vyhraněný odpor nevykazoval.

V Evropské unii byly roku 2009 čtyři členské země, jejichž největší křesťanské církve jsou pravoslavné: Řecko, Kypr, Bulharsko a Rumunsko a na Litvě, v Lotyššsku a Estonsku žila silná ruská komunita. Vatikán sice o sbližování hovoří, ale koná pravý opak. Kongregace pro učení víry neboli dřívější inkvisice vydala pod praefektem Josephem Ratzingerem 6. srpna 2000 prohlášení Dominus Iesus s podtitulem "o jedinečnosti a blahodárném universalismu Ježíše Krista a církve". 

Papež Benedictus xvi. v ní opět rozlišuje mezi křesťanskými denominacemi. Jedinou církví Kristovou je katolická, pravoslavné církve dostávají označení "pravé údělné církve", neboť sice nestojí v plné obci s katolickou, ale zůstávají s ní spojeny pevnými svazky "apoštolského nástupnictví a platnou eucharsitií".

Ty církve, které nic z toho nemají, tedy reformní (protestanté), jsou pro katolické ideology pouhými "církevními společenstvími". To kázal i druhý vatikánský koncil o ekumenismu. 

Bezpochyby nejslavnějším papežem dějin a představitelem agresivního pojetí zastupitelství moci jednoho z bohů na zemi byl Langobard Hildebrand-Gregorius/Řehoř VII. (1073 – 1085). Rozpomenul se na svého „velkého“ jmenovce a chtěl si podřídit veškerou světskou moc světa. Centralisoval moc nad biskupy a vydal „dictatus pap(p)ae“, stanovující například, že pouze knížata mohou papeži líbat nohy, že církev římská je neomylná a mimo jiné vypověděl pravidlo, že církevní funkcionáři byli dosazováni a sesazováni místními vládci (boj o investituru). Gregorius vii. proměnil západní křesťanství v romanisovaný papežský církevní stát.

Císař Heinrich/Jindřich IV. (1056 – 1106) ho dal svými biskupy roku 1076 ve Wormsu sesadit, papež se císaři revanšoval klatbou, tj. zákazem pro všechny stýkat se s obětí středověké křesťanské fatwy. 

Tehdejší „Evropané“ podobným věcem věřili, nepochybovali o hrůzách prokletí, příšernostech pekla. Císař s manželkou a synem cestoval do Itálie. V té době bylo klima studené, hodně sněhu a Tiber v Římě byl prý zamrzlý až do velikonoc. Od 25. ledna 1077 bos a v jediném rouchu „šel do Canossy“, vykonal předepsaná třídenní pokání (forma křesťanské rituální očisty). Pěkně vymrzl a zcela ponížil císařskou autoritu. V Německu se Jindřichovi vzbouřila knížata, která zkrotil až o tři roky později.

Pak přišel čas na pomstu: němečtí biskupové Řehoře znovu sesadili, vybrali si ravennského biskupa Wiberta jako Klementa III. (1080 – 1100) a Jindřich svého člověka v Římě nainstaloval na Petrův trůn. Řehoř se ukryl za zdmi Hadriánovy hrobky, tehdy již zvané Andělský hrad, odkud ho osvobodili sicilští Normané, a zemřel v exilu v Salernu na jejich území (Jindřichův konec však byl také neradostný: postavil se proti němu vlastní syn).

Za pontifikátu Francouze Kalixta II. (1119 – 1124) byl boj o investituru ukončen (konkordát wormský 23. září 1122, pactum calixtinum) prvním lateránským koncilem roku 1123: císaři (tehdy Heinrich V.) zůstalo právo dosazovat církevní funkcionáře do majetků (předání žezla), symboly funkce (prsten a berlu) zůstala v církvi. Dohoda byla výhrou církve a dovršila proměnu duchovních v šlechtu.

Poslední papežská korunovace římského (= německého) krále na císaře (roku 1157 kancelář Friedricha I. Barbarossy název Svatá říše římská) v Římě se konala roku 1530 (Habsburg Karel V.), pak většinou ve Frankfurtu několik dnů po královské volbě a korunovaci, viz zde níže o Karlovi IV..
Druhý lateránský koncil roku 1139 svolaný Innocentiem II. (1130-1143) nad schizmatem Anakleta II. (zemřel roku 1138) schválil kněžský celibát.

Agresivní kurs papežství vyvrcholil válečnou ideologií „osvobození božího hrobu“ (o původu nápadu viz výše u Sergia IV.). Urbanus II. (1088 – 1099) poštval 27. listopadu 1095 slavnou řečí v Clermontu („Deus lo vult“, Bůh to chce) celou Evropu v letech 1096 – 1099 na první křížovou/křižáckou výpravu, během níž byl dobyt 15. července 1099 i Jerúsalém. Sliboval rytířům, že jejich smrt ve Svaté zemi je „zbaví všech hříchů a dostane se jim daru věčného života“, válka to bude spravedlivá (trochu to připomíná naděje sebevražedných atentátníků džihádu ze začátku 21. století). 

Z původních padesáti tisíc ozbrojenců a jejich doprovodu se k Jerúsalému dostalo jen čtrnáct tisíc nadšenců. Radikální muslimové se dodnes dívají na Evropany jako na křižáky, jako na nebezpečí ze západu. Koneckonců: Innocens IV. (1243-1254) pak tvrdil, že papež má právo vládnout nevěřícím a donutit je k poslušnosti i násilím.

Jako se Leo IX. nedozvěděl, že se mu definitivně podařilo rozeštvat východní a západní křesťany, protože zemřel dříve, než o tom do Říma dorazila zpráva, stejnou smůlu měl Urban II.: zemřel čtrnáct dnů po dobytí Jerúsaléma a o události se nedozvěděl. Jerúsalém se vrátil do arabských rukou roku 1187, poslední křesťanská pevnost na palestínské půdě vydržela do roku 1291 (padl Akkon). 

Čtvrtá výprava naopak dobyla křesťanskou Byzanc a založila „latinské“ státy v řecké oblasti na Balkánu. Poslední sedmá byla fiaskem a hrobem francouzského krále Ludvíka IX. a jedenáct let později se vrátil Jerúsalém do rukou mohamedánů, kam patřil od arabské expanse v sedmém století. Během „křižácké“ éry vzniklo v orientu několik křesťanských bojovných i „humanitárních“ řádů, z nichž poslední přišel o území řád johanitů, když 12. června 1789 kapituloval na Maltě před Napoleonem; na ostrovu sídlil od roku 1530.

Francouzská revoluce symbolicky uzavřela také křižáckou štvanici za osvobození „božího hrobu“. Benediktýnský klášter v Cluny v Burgundsku, odkud vyšel Urban II. a který tolik zvelebil, republikánští revolucionáři zničili. • Kolem roku 1350 bylo v Evropě více než čtyři tisíce klášterů, z toho benediktinských na 1500, františkánských 1450, cisterciáckých 740 a premonstrátských 450. 

Současnicí papeže Eugenia III. (1145-1153) byla sebetrapička Hildegard von Bingen. Jejím živočišně ultrastrohým životním stylem byl papež tak nadšený, že jí povolil kázat v Metách, Bambergu a Würzburgu (prophetissa teutonica). U katolíků výjimečný úkaz. Šiřitel křesťanství Pavel totiž zakazuje, aby ženy kázaly a katolický ideolog Thomas z Aquina (zemřel 1274) si vymyslel „defectus naturae“, přírodní vadu, že totiž žena je neúplný muž, a proto nemůže být knězem.

Alexander III. (1159-1181) měl za svou vládu proti sobě čtyři protipapeže. Roku 1179 svolal třetí lateránský koncil, který stanovil pravidla pro volbu papeže: konkláve a jeho dvoutřetinová většina. Kromě toho určil, že světec smí být uctíván z rozhodnutí Říma a že homosexuální kněz bude propuštěn z kněžství nebo zavřen do kláštera (těm, kdo by ublížili chlapcům hrozil už autor Matoušova evangelia tím, že dostanou na krk mlýnský kámen a bude uvžen do mořských hlubin). 

6. července 1274 v Lyonu na koncilu dohodl východořímský císař Michaél VIII. unii/henósis s katolíky, ale pod tlakem svých kleriků ji musel císařův syn a nástupce Androníkos II. poníženě odvolat. Mnohem později, 6. července 1439, dohodnutá unie „florentská“ byla katolíky v podstatě přijata, doma, ve zbytku římské říše nenaplněna. Byzantským diplomatem byl Geórgios Gemistos Pléthón (1355 – 1452), který se jako první z významných křesťanů vymanil z pout monotheismu. Před pádem Kónstantínopole už nehovořil jako o Římanech, Rhómáioi, ale o Hellénech. Dodnes z toho přetrvala obec řeckokatolická, zvaná unionisté.

Ve Florentii vykládal o jakémsi universálním náboženství, ani křesťanském ani muslimském, „nebude ani jedno ani druhé, ale třetí, jež se nebude lišit od pohanství“. Po Pléthónově smrti byla jeho kniha o novém Diově kultu na příkaz patriarchy Geórgia Gennadie spálena a je známa pouze z citátů. 

Jediný papež z Anglie Hadrián IV. vládl v letech 1154 – 1159; ostrovní království ještě dlouho nebylo církevně samostatnou katolickou zemí (1534).
Světovládné plány církve Řehoře VII. (1073 – 1085), Innocenta III. (1198 – 1216) a Bonifácia VIII. (1294 – 1303) se nezdařily a papežové zapadli zpět do soukolí velmocenské politiky.

Zajímavý byl osud Bonifácův. Byl z římského rodu Caetanů, který soupeřil s Colonny. Zbavil dva Colonny kardinálství a Sciarra, hlava rodu, uprchl. Byl lapen katalánskými piráty a přikován k veslu. V Marseilles byl poznán a poslán králi Filippovi do Paříže. Krále Bonifác viii. exkomunikoval a Sciarra se hodil. Filip Colonna poslal do Anagni, kde papeže zajal. Bonifác byl sice osvobozen, ale z rozrušení nad svým osudem skonal. Jeho nástupce Benedikt xi. (1303-1304) Filipovu klatbu zrušil a Colonnům vrátil kardinálství.

Po stránce právní byl z uvedené papežské trojice nejaktivnější Lothar, hrabě ze Segni, alias Innocenc III., který se stal papežem v 38 letech a jeho rozvětvená rodina měla třináct papežů, tři protipapeže a čtyřicet kardinálů.

Roku 1215 řídil čtvrtý lateránský koncil (neboli dvanáctý katolický ekomunický) za účasti 1200 biskupů a opatů mimo jiné také z východní církve. Synod potvrdil práva kolem investitury, ale také existenci ďábla a démonů, stanovil pořadí patriarchátů za římským biskupstvím (Alexandrie, Antiochie, Kónstantínopolis a Jerúsalém). 

Odsoudil herezi valdenských, formuloval vyznání víry a konsekrační rituály. Kněžím zakázal vykonával lékařskou praxi a židům a mohamedánům nařídil nosit oslišný oděv, aby se dali v křesťanském světě snadno poznat (židům a Židům bylo nakázáno nosit žlutou skvrnu na šatech a špičatý klobouk a nesměli sedět u stolu s křesťany).
Roku 1275 byla v Toulouse spálena na hranici první „čarodějnice“ (viz zde níže roku 1224 císařské povolení pro říši).
 

Francouzští papežové a západní schisma

Ze sporu Philippa/Filipa IV. le Bel s Bonifáciem VIII. O zdanění církevního majetku měl navrch Francouz a po papežově smrti král dosadil svého člověka, arcibiskupa z Bordeaux Klementa V. (1305 – 1314), který z Říma přesídlil do tehdy šestitisícového Avignonu, francouzskému králi blíže. Král v „černý pátek“ 13. října 1307 vylikvidoval silný a majetný řád templářů a jeho papež mu posvětil, že to byl spolek vyznavačů ďábla. Templáři zemřeli na hranicích.

Roku 2001 však byl nalezen ve vatikánském archivu dokument dokládající, že Clemens V. se u krále ucházel pro rytíře o milost. Je pozoruhodné, že hlavní aktéři likvidace vlivných templářů, kteří naposledy mimo jiné vyřizovali spojenectví mezi francouzskou korunou a Tatary, zemřeli téhož roku. 18. března 1314 byl upálen poslední velmistr templářů Jacques de Molay, o dva dny později zemřel Clemens V. a 29. listopadu Philippe IV. le Bel (tnhe Fair/Sličný).

Za nástupce rytířů chráních jerusalémský chrám se mají zednáři. První protizednářskou bullu vydal roku 1738 Clemens XII.; dodnes se ale představa, že papežové se zednáři drží basu. 

Klementův nástupce v Avignonu („Ubi papa, ibi Roma“, kde je papež, tam je Řím) po více než dvouletém bezvládí na Petrově trůnu Joannes XXII. (1316-1334; zvolen bylo jako 72letý, zemřel 90letý) měl k majetku rovněž velmi positivní vztah. Prý žádný z papežů před ním ani po něm nevyždímal z veřících tolik peněz jako on (a přestavěl z nich mimo jiné Avignon).

Ve sporu s tehdy módními františkánskými mnichy (prohlédnutí Františka z Assisi 1207), kteří odhazovali majetky, hlásali chudobu, v níž prý žil Ježíš, rozhodl proti ideologii bídy. Aby ochránil příjmy církve (a dost možná vlastně chod celé společnosti), prohlásil papež, že každý, kdo prohlašuje, že Ježíš neměl žádný majetek, je heretik a skončí na hranici. Basta! Teprve roku 1346 se vlezlých mnichů řád podrobil: Ježíš měl majetek a církev není jedna velká zlodějna. Éra sociálních kazatelů se teprve blížila…

V té době vládla v Německu slabá dynastie Lucemburků, za níž začal územní rozpad „římské říše“. Roku 1348 založil v Praze císař Karel IV. první říšskou, „německou“ universitu. 

V Avignonu, pro Petrarku „babylónská kurva“ a největší ostuda lidstva, se žilo ve velkém stylu. Při korunovaci papeže Klementa VI. (1342-1352) v květnu 1342 fungovalo během čtrnáctidenní slavnosti šedesát kuchařů, snědlo se prý 118 volů, 1023 jehňat, 101 tele,914 srnců, 1446 husí, 7458 slepic a vypilo sedmdesát tisíc litrů vína.

Během tzv. babylónského zajetí 1309 – 1376 nebylo sídlem papežství Řím, ale Avignon (Urbanus V., Kristovým náměstkem v letech 1362-1370, úřadoval tři roky 1367-1370 v Římě, ale vrátil se do Avignonu, kde krátce na to zemřel), a na něj navazovalo tzv. velké schisma katolické církve 1378 – 1415, kdy pro sobě brojili dva, od roku 1409 tři papežové. Roku 1378 byl zvolen Urbanus VI. (1378-1389), dodnes poslední z papežů, který nebyl kardinálem. Hned si myslel, že ho prostoupil svatý duch, ale Římanům se líbil: Neapolitánec byl jejich papežem, nikoli avignonským.

Nicméně kardinálové téhož roku zvolili ještě jednoho, Clementa VII. (1378-1394), úřadujícího z jižní Francie. Urban se hezkého života nechtěl vzdát, církevní schisma po dvou řádných volbách bylo na světě. • Jeden z jeho jmenovců, Urban IV. (papežem 1261-1264), se proslavil tím, že rozšířil sadu církevních svátků o „svátek božího těla“, Fronleichnam/tělo páně, držený koncem května a začátkem června, druhý čtvrtek po svátcích „svatodušních“, Pfingsten/pentékosté. Poprvé se „corpus Christi“ drželo roku 1246 v Lutychu, Urban IV. ho nařídil všem katolíkům. 

Politicky byly oba tábory také jasně vymezené: Řím podporovaly Německo, Anglie, Portugalsko a většina italských států, Avignon Francie, Skotsko a Kastilie. Oba papežové měli své nástupce a koncil v Pise zvolil roku 1409 dalšího, Jana XXIII.: nikdo z obou „konkurentů“ se svých práv nechtěl vzdát.

Rozhodl tedy koncil kostnický, který 29. května 1415 zbavil moci Jana, Gregorius XII. se v Římě vzdal vlády sám a Benedictus XIII. v Avignonu byl 1417 koncilem sesazen (on sám ale zemřel až roku 1423, pokládal se za papeže a věřila tomu Aragonie). 8. listopadu 1417 byl na konkláve v Kostnici zvolen Martinus V. (1417-1431). Schisma tím skončilo.

Zmatená doba, kdy se stará Řehořova dogmata otřásala v základech, zrodila např. husitské války, roku 1347 nakrátko byla v Římu vyhlášena republika (Cola di Rienzo). V lednu 1356 (s dovětky z prosince 1356 v Metách) vyhlásil císař Karel IV. v Norimberku, tehdy z největších říšských měst, první německou ústavu (roku 1348 založil v Praze první říšskou universitu, roku 1365 následovala Vídeň a 1386 Heidelberg). 

Zlatá bulla minimalisovala nebezpečí proticísařů, způsob a místo volby (sedm kurfiřtů ve Frankfurtu do třiceti dnů, když ne, pak museli pokračovat o chlebu a vodě, srov. s papežským konkláve) a římský král se stával automaticky také císařem a nemusel do Říma za papežem (což začalo ale platit až po roku 1530, srov. zde výše). Nápad, aby se kurfiřtové učili latinsky, italsky a česky, nevydržel. Už roku 1519 musel jeho jmenovec Karel V., který neuměl německy, slíbit, že říšské úřady připadnou jen Němcům.

V prvním polovině 15. století probíhaly tři koncily (Pisa 1409, Konstanz/Kostnice 1414 – 1418, Basilej 1431 – 1449) a znamenaly konec vševládným církevním choutkám. Nenaplněna také zůstala kapitulace zoufalých Východořímanů, když pod letálním tureckým tlakem roku 1439 se podřídili církvi západní (florentská unie). 

Vedle schismatů a vysoké politiky bylo 14. století označkováno jako století piva, hospod a alkoholismu: tímto fenomenem se monotheistická Evropa odlišila od všech ostatních monotheistů i polytheistů, jakoby vytáhla kus z dědictví antiky. Kolem roku 1300 připadla například v Londýně jedna hospoda na asi padesát lidí a pivečko pily ke snídani i děti. Soudí se, že denní spotřeba piva tehdy na hlavu dosáhla čtyř pěti litrů (sic).

Teprve však od patnáctého století se např. v Anglii začal dávat do piva chmel. Tehdejší značky obsahovaly výrazně méně alkoholu než dnešní. Od 16. století se stávalo pivo hlavním alkoholovým nápojem před vínem například v Bavorsku, poněvadž v chladné klimatické vlně ho bylo čím dlouho přírodně chladit.

Kostnický koncil bylo zřejmě největší diplomatické divadlo evropských dějin před dobou nejmodernější. Do říšského a biskupského města na horním Rýnu s asi šesti tisíci obyvateli přijelo roku 1414 na sedmdesát tisíc (!) lidí z celého světa. Církevní hodnostáři všech stupňů, mniši všech řádů, vyslanci a k tomu pozorovatelé z Turecka, od Arabů, Armenů, z Ruska a dokonce Indie. Účastníky bavilo na 1500 prostitutek a asi zdárně: koncil ukončil velké západní schisma, ale také životy českých kazatelů Jana Husi a Jeronýma Pražského. • Kazatelé monotheistické morálky měli i jiný rekord: na říšský sněm ve Frankfurtu roku 1394 se sjelo na tři sta účastníků, ale dam prodávajících sex na osm set. 

Z „humanisty“ Enea Silvia Piccolominiho se stal Pius II. (1458-1464), který marně brojil proti Turkům (1453 padla Konstanínopolis, srov. zde výše). Plodný autor historií (mimo jiné Čech) i různých příběhů napsal jako jediný z papežů paměti, v nichž se velmi okrajově zmínil o konkláve, jímž byl zvolen. Zřejmě z papežů člověk nejvzdělanější.

•

Z roku 1419 pochází první zmínka o vánočním stromku. Cech pekařů v německém Freiburgu ověsil strom, Christbaum, ořechy, ovocem a pamlsky, který na nový rok mistři setřásli a děti si je rozebraly. Další listinný doklad o stromku je z roku 1539 ze Straßburgu a opět ho stavěly cechy.

První zmínka o vánočním stromku/jedle v domácnostech jako o běžně rozšířeném zvyku je z roku 1605; znovu je ze Straßburgu a na stromky se věšely papírové růže, jablka, oplátky, cukrátka. Roku 1611 poprvé zdobila stromek ve Slezsku kněžna Dorothea Sybille. První vánoční strom ve Vídni postavila Henrietta von Nassau-Weilburg, manželka arciknížete Karla.

Do Anglie stromek přinesl Albert von Sachsen Coburg, za něhož se roku 1840 provdala královna Victorie. Roku 1837 se konala ve Versailles svatba Ferdinanda, vévody orléanského, s kněžnou Hélène de Mecklembourg-Schwérin, která stromeček přinesla do Francie. Kolem roku 1850 dorazil vánoční strom z Německa do Ameriky. Největší vánoční strom postavili 20. prosince 1999 ve Styx Forest na Tasmanii. Osmdesát metrů vysoký eukalypt byl ozdoben třemi tisíci světel. 

Nicméně 6. prosince 2009 postavili v Ciudad de México konstrukci v podobě vánočního stromku vysokou 110 metrů a tím překonali podobné stavby v Riu de Janeiru s 85 metry a São Paulu se 75 metry výšky. Mexický „stromek“ byl ověnčen prý 72 kilometry kabelů s milionem světel a šesti sty stroboskopy. Celek vážil 330 tun.
 

Souvislost vánočního stromku s hellénským a římským oslavným znamením vítězství v bitvě tropaion/tropaeum ověnčeného výzbrojí a výstrojí poražených je spíše náhodná podobnost.

•

Renesance, protestantismus a rozdělení západu
Renesanční papežové žili většinou rozmařilým životem italských magnátů. Jejich světskou marnotratnost zdrženlivě popisuje věhlasný výtvarník Benvenuto Cellini. Byla to éra nejvyšší slávy církevního státu spočívající z velké části na diplomatickém umu vykutálených a poživačných papežů.

Zatímco si hlava římské kurie Leo X. (1513 – 1521) krátila nudu výběrem mezi nabídkami zlatníků a medailérů, v Německu se ozvala revoluce. 31. října 1517 přibil na vrata kostela v polabském Wittenbergu (dnes země Sasko-Anhalt) přemýšlivý augustiniánský mnich Martin Luther proklamaci nových časů. Jeho 95 thesí o businessu s odpustky definitivně ukončilo jednotu západní křesťanské církve a po dlouhých protireformačních náboženských válkách se pro polovinu Evropy stal papež pouhou kuriosní postavou.

Roku 1534 se dal dokonce anglický král Henry/Jindřich VIII. prohlásit za hlavu katolíků ve své zemi zjevně jen proto, že ho papež nechtěl rozvést s jednou nesympatickou španělskou princeznou Katharinou Aragonskou a napodobil cestu řady „národních“ autokefálních pravoslavných církví křesťanského východu (anglikánská církev bývá počítána mezi protestantské). 

Leo X., první ze tří papežů z rodu Medici (nastoupil jako 38letý), stavěl v Římu velechrám Petrův a sbíral na něj po celé Evropě formou prodeje písemných odpustků za „hříchy“, což je vynález křesťanských theologů z 11. století indoktrinující lidi, že kromě obecně lidských špatností je na stejnou úroveň třeba řadit sex nebo i myšlenku na něj a vůbec haldu „zlých“ věcí, které jsou mimo jakékoli chápání jako kdysi před přívalem laviny křesťanství (v podstatě i myšlenka na to, že nepozdravíte školníka, který vás udal protivné učitelce). Papež a jeho aparát prodával „vykoupení před plameny pekelnými“ a rozdával vstupenky do ráje.

Církevních úřadů bylo tehdy na dva tisíce a ročně business kolem nich vynášel 2,5 milionů zlatých. Pro Leonův velkolepí život to bylo málo a tak se vymyslely mimo jiné i odpustky za hříchy, které ještě ani nebyly spáchány. Luthera vyprovokoval k protestantismu v podstatě dominikán Johann Tetzel, který roku 1517 sbíral po Německu na stavbu chrámu sv. Petra, ale polovina peněz skončila u mohučského arcibiskupa (který byl papeži dlužen za své povýšení). 

Luther se řadou zásad trefil do dobové úlevy od bigotnosti. Mimo jiné hlásal: „Wer nicht liebt Weib, Wein und Gsang, der bleibt ein Narr sein Leben lang; Kdo nemiluje ženy, víno a zpěv, zůstane po celý život bláznem.“

Leo X. nechodil za ženami, protože byl zřejmě homosexuální. Na jeho pověstných hostinách o 65 chodech pobíhali nazí chlapci, zavedl do Města býčí zápasy a maškarní plesy. Homosexuálním kněžím ale hrozil církevním i světským trestem. 

Ovšem také úřady: kardinálský klobouk prý přišel na třicet tisíc dukátů. Leona proslavil výrok, kultovní pro celou renesanční křesťanskou honoraci: „Pán nám propůjčil papežství, tak si ho teď chceme užít.“ Proti Lutherovi, který si později vzpomněl, že své reformní nápady dostal na záchodě kláštera ve Wittenbergu, dlouho nic nepodnikal, teprve když ho "Wittenberžan" nazval antikristem kněze exkomunikoval.

Leonův nástupce Hadrianus VI., jediný z Holanďanů na Petrově stolci, také moc energicky proti „protestantům“ nevystupoval. Doba už měla jiné mechanismy a z lutheránství se stala praktická politika.

Rod florentských Medicejských dal církvi ještě dva papeže: Klementa VII. (žil 1478-1534) a Leona XI. (žil 1535-1605), z italských nejvíce. 

Leonův předchůdce Iulius II. (1503 – 1513) byl podobně ziskuchtivý papa (a postižený syfilitidou), velký stavitel. Roku 1508 pověřil Michelangela výzdobou Sixtinské kaple. Finanční nákladnost vedla k „aktivaci“ bojovníků proti kšeftu s tzv. odpustky, mezi nimi Martina Luthera. Leo jen navazoval. Iulius II. zahájil pátý lateránský koncil (1512-1517), který se nedohodl na tom, co s Martinem Lutherem, ale uzavřel konkordát Leona X. s Françoisem/Františkem I. Francouzským.

Iuliův předchůdce Španěl z rodu Borgiů (Rodrigo) Alexander VI. (1492 – 1503) byl skvostným dokladem andělské čistoty hlavy správné víry. Kolumbův součastník podnikal po Římu sexuální orgie, měl podle tradice sedm dětí (zřejmě napodoboval biblickou Marii) a nejslavnějšími z jeho potomků jsou krvesmilní Lucrezia a dobrodružný Cesare Borgia, kterého udělal v patnácti či šestnácti biskupem a kardinálem v sedmnácti či osmnácti (roku 1498 ale církevní hodnost odložil, aby ho francouzský král Ludvík XII. mohl jmenovat vévodou de Valentinois; zemřel vojenskou smrtí v 31 letech).

Lucrezii papež zbožňoval a dokonce ji svěřoval státnické úkoly, když byl mimo Vatikán. Měla mimo jiné právo sedět za jeho psacím stolem a otevírat korespondenci. Když roku 1519 zemřela, lidé její jméno špinili obviněními z čarodějnictví a pomluvami o sexuální obludnosti. Otec ji třikrát provdal, poprvé ve třinácti, a sedmkrát porodila, z toho dvakrát mrtvé dcery.

Podle jiných údajů měl dětí devět nebo dokonce tucet, z toho se šlechtičnou Vanozzou de Cattanei pět. Jinou jeho milenkou byla provdaná Guilia Farnese. Z deníků jeho tajemníka Burcharda je zřejmé, že Alexander se svými dětmi žili nákladněji a hédonističtěji než tehdejší světští panovníci. 

Na dvoře Borgiovců inscenoval stripteasová vystoupení padesáti děvčat, kdy ve finále nahým a na čtyřech házel papež s dcerou a synem na podlahu jedlé kaštany. Přijal dokonce vyslance Říše, když mu u nohou před trůnem sedělo blond děvčátko a říkalo mu „papa“.

Kariéru Alexandrovi otevřel jeho strýc španělský Alfonso Borgia/Borja, který vládl jako papež Callixtus III. (1455-1458): milého Rodriga-Alexandra udělal kardinálem, ačkoli kluk nebyl knězem. Svého otce omylem otrávil arsenem Cesare.

Renesanční Alexander VI. kromě zábavy dělal i velmocenskou politiku. Roku 1494 rozhodl spor mezi Španěli a Portugalci o to, komu patří objevy z Nového světa. Demarkační linii vedl napříč Jihem Ameriky a od té doby mluví v Brasílii portugalsky a všude jinda v latinské Americe španělsky (smlouva z Tordesillas). Dal také roku 1498 oběsit a spálit dominikánského kněze Girolama Savonarolu, jehož „socialismus“ čtyři roky terorisoval Florencii.

Jiného předchůdce, Innocenta VIII. (1484-1492), proslavila simonie, uplatil kardinály před svou volbou a také jako první z papežů se přiznal ke svým dětem; prý jich měl šestnáct, po osmi synech a dcerách. K tomu byl posedlý strachem z čarodějnic, viz zde níže. Roku 1488 slavil svatbu svého syna s Maddalenou Medicejskou přímo ve svých pokojích ve Vatikánu; byla to premiéra takové akce.

Stejně jako to, že Maddalena dostala pro svého bratra od papeže kardinálský klobouk. Byl to pozdější Leo X. a sestře se odvděčil: ze tří svých synovců udělal kardinály včetně Innocenta (22), který měl syfilitidu a zplodil čtyři děti. 

Luther se podobným pokrytectvím příliš nezabýval. Z církve byl exkomunikován a císař Karel V. ke stáru litoval, že ho nezabil a nezastavil tak protestantskou povodeň německých knížat. Lutherův překlad bible z řečtiny do němčiny se v září 1522 stal bestsellerem a náklad tří tisíc kusů byl okamžitě rozebrán.

Roku 1525 se mnich oženil se zchudlou šlechtičnou Katharinou von Bora, která na jeho podnět uprchla se skupinou dalších jeptišek z kláštera. Bylo mu 41, jí 26. Měli spolu šest dětí. Lutherova vzpoura (jako vedlejší produkt vznikl překlad Nového zákona z řečtiny do němčiny a základy dnešní spisovné němčiny) našla mezi mocnými v Německu oporu. Učení, že peníze nepatří do Říma, ale domácím vládcům, a že pravý křesťan se proti svému knížeti nebouří, byla sympatičtější než olupování vlastních oveček cizím klérem.

Snad také proto později v německých dějinách (ale i skandinávských) protestantská elita proti moci příliš nebrojila (srov. „prušáctví“), ani proti hitlerismu. Pro nacismus byl navíc atraktivní Lutherův ostrý odpor vůči Židům, které doporučoval vyhánět ze zemí říše, tvrdě je pronásledovat a dokonce jako první v dějinách formuloval pro Židy pracovní tábory. Realisováno bylo nacisty o půl tisíciletí později se stejnou vášní, s jakou Luther psal své poznámky. 

Protože se jeho názory na Židy nedostaly do svodů evangelické víry, jeho antisionismus později nedráždil. Kromě toho u knížat stejně nepochodil: Židé se u zeměpánů vykupovali a byli pro pokladnu snadným příjmem.

Ani katolíci se s židovskými souvěrci v monotheismu dosud nesrovnali. Od druhého vatikánského koncilu pohlížejí na katolicismus jako na "vystřídání, výměnu" judiasmu. Vatikánský stát diplomaticky neuznal israel a papež Benedikt XVI. obnovil velikonční modlitbu s formulací z doby před druhým vatikánským koncilem, v níž katolíci žádají boha, aby osvítil srdce Židů, aby uznali Ježíše Krista za spasitele všech národů.

Reformační vlna, která povstala z protestu proti odpustkům a hamižnosti církevních funkcionářů, podřizoval náboženské struktury zcela vládci země, myšlenka, která se drobným dynastům v rozdrobeném Německu nepochybně líbila (srov. také švýcarskou reformaci, od roku 1499 de facto nezávislé na říši). 

Dohoda luteránských knížat s katolickým císařem roku 1555 v Augsburgu zavedla územní zásadu, podle níž poddaní (ani zdaleka ještě ne „národ“, natož „občané“) museli sdílet náboženské rituály vrchnosti. Zásada byla potvrzena po třicetileté válce roku 1648 vestfálským mírem. Tím skončily formálně věroučné války v Evropě: vítězstvím protestantů, moc Říma byla drasticky omezena.

Stojí však za povšimnutí, že Wittenberg je sice pro evangelíky cosi jako Vatikán pro katolíky, ale těch je v Itálii všude plno, zatímco v Lutherově městě s 46 tisíci obyvateli žije protestantů pouze 4500 (2007).

Luteránství a další formy křesťanského protestantismu vyostřily ideologickou reakci Říma, protireformaci. Roku 1534 byl v Paříži ultraorthodoxním katolíkem Ignaciem Lópezem de Recalde y Loyola založen na ochranu ideologické čistoty řád tovaryšstva Ježíšova (schválen 1540 Pavlem III., zrušen na nátlak velmocí roku 1773 Klementem XIV.); Paulus III. také roku 1542 založil Sanctum officium, Svatou kancelář, která dodnes pod pozměněným názvem za Pavla VI. střeží správný výklad křesťanské víry. 

Už císař Friedrich II. Hohenstaufský (1194-1250), jinak velmi vzdělaný a liberální člověk znalý italštiny, francouzštiny, řečtiny a jako první korunovaný Evropan arabštiny, „moderní člověk na trůnu“ (stupor mundi, úžas světa), stanovil roku 1224 smrt pro „kacíře“ upálením (srov. zde výše v Toulouse roku 1275). Papež Innocens IV. povolil výslech „kacířů“ na mučidlech, aby se dospělo k opravdu pravdivému zjištění. Císař Karel V. stanovil pro heretiky, pro ty, kteří se odchýlí od „správného“ výkladu monotheistické víry, trest smrti.

Dlouhý tridentský koncil (severoitalské Trento, roky 1545 – 1547, 1551 – 1552 a 1562 – 1563) schválil stará dogmata a disciplinu duchovních v habsburské říši a potvrdil papežova práva uvnitř církve i navenek; byly to však již jen ryze verbální nároky. 

Pavel IV. (1555 – 1559) založil při svatém stolci inkvisici, jeho příbuzní (papežem se stal v osmdesáti) tunalovali církev a on sám jako z jiného světa tvrdil, že může kdykoli sesadit jakéhokoli panovníka a křesťana bez soudu zbavit majetku. Snad proto ho inquisiční procesy tolik bavily. Roku 1559 zavedl také seznam zakázané literatury, kterého se církev zbavila až ve 20. století (!).

Jeho nástupci Pius IV. (1559-1565) a Pius V. (1565-1572) utužili církevní řády. Pius V. dokonce exkomunikoval anglickou královnu Elizabeth/Alžbětu I. za to, že drží s anglikány. Vynálezcem inkvisice byl papež Gregorius/Řehoř IX. (1227 – 1241), rozený jako hrabě de Segni: vzal ji biskupům a přenesl na dominikány a františkány. Innocens VIII. (1484 – 1492) se proslavil zvráceným životem a bullou Summis desiderantes affectibus o pronásledování čarodějnic („bulla o čarodějnicích prosinec 1484).

Byl prvním z papežů, který veřejně uznal svého syna, tedy to, že porušil slib pohlavní zdrženlivosti, viz zde výše. Poslední „čarodějnice například v Německu byla upálena roku 1775 v Kempten/Allgäu.

Upálen byl za svůj rozchod s Ježíšovým kultem a monotheismem 17. února 1600 dominikánský učenec a literát Giordano Bruno (52) za „kacířství a čarodějnictví“. Prošel celou Evropu po Oxford, ale nikde neměl zastání. Jeho popravou zatraktivnil papež Clemens VIII. (1592-1605) začátek svatého roku.
Známý je též mírnější osud matematika a astronoma Galilea Galilei (1564-1642), jehož héliocentrické učení mu od papeže Urbana VIII. (1623-1644) vyneslo roku 1633 doživotní vězení a zákaz publikování („Eppur si muove!“). Rehabilitován byl roku 1992 papežen Janem Pavlem II., 359 let po procesu.

V 16. a 17. století podobné excesy ustoupily. Avšak za Innocenta X. z rodiny Pamphili/Pamphilj (1644-1655) měla u něho tak velký vliv jeho švagrová Olimpia Maidalchini a tolik zasahovala do vatikánských záležitostí, že se jí říkalo papessa a karikaturisté ji malovali s tiárou na hlavě. Od té doby je ženám v papežském sídlu odzvoněno a žádná velká žena se tam neobjevila.

Až na jednu. Roku 1854 zavedl Pius IX. dogma o neposkvrněném početí panny Marie a o tom, že jako jediná ze smrtelníků nebyla poskvrněna „dědičným hříchem“ („Nová Eva“) a roku 1950 její tělo Pius XII. přijal do nebe (sic).
Pius XII. ovšem téhož roku uznal, že práce Charlese Darwina O původu druhů (1859) je „hypothesa, kterou je nutné brát vážně“. O půl století později prohlásil v poselství k Papežské akademii věd, že evoluční theorie „je více než hypothesou“ a že je v souladu s biblickým příběhem z stvoření světa (1996).

•

Ve stejné době se na rozdíl od katolíků ultrakonservativní „letniční“ křesťané ve Spojených státech snažily vrátit do škol výklad o jediném božském tvůrci-stvořiteli („kreaticionismus“) lstí, která spočívala v tom, že se domáhaly povolení výkladu v hodinách biologie o inteligentním designu (ID) vedle vědeckých evolučních poznatků.

Roku 1987 totiž nejvyšší soud Spojených států kreacionismus vykázal ze škol, protože znamenal šíření náboženství, které ústava zakazuje (ještě roku 1925 ale soud pokutoval stem dolarů učitele Johna Scopese v Daytonu v Tennessee za to, že Darwinovu theorii o původu člověka učil).

Roku 1995 uspěli monotheističtí aktivisté za zřízení theokratické Ameriky ve státu Alabama: učebnice musely dostat přelepku, že evoluce je „pochybná theorie, na niž nelze nahlížet jako na skutečnost“. Roku 1999 ve státu Kansas školská rada zakázala učitelům zkoušet žáky z themat „big bangu“ a evoluce.

V listopadu 2005 v Kansasu nakázala rada učit ve školách vedle darwinismu také pohádku o „inteligentním designu“. Podle ní není svět starší deseti tisíců let a například Nóe mohl vzít do archy o délce 135 metrů dinosaury, protože lidé žili už po boku veleještěrů...

 

V prosinci 2005 však ve sporu (jinak velmi křesťansky zbožných) občanů se školskou radou v pennsylvanském Doveru rozhodl příslušný federální soudce John Jones III v Harrisburgu, že ID nepatří do škol, že to je „nehorázná pitomost“, kterou chtějí oklamat veřejnost, jak dostat náboženství do škol.

Američtí ultrakonservativci zřídili v Seattlu Discovery Institute na podporu a šíření nápadů typu ID, aby zastavili „dusivou nadvládu materialistického světového názoru“ a aby ho nahradili „přírodovědou, která je v souladu s křesťanským a theistickým přesvědčením“.

•

Největší vliv v Itálii a na papežství mělo habsburské Španělsko a na severu Francie. Pozdější osvícenství a státní církevní politika vyzdvihující autonomii domácích církevních představitelů ve Francii a Německu (gallikanismus, josefínství).

Církevní stát, jemuž z Evropy začalo plynout méně církevních daní, neměl síly oponovat ztrátě vlivu na biskupy a doma začal hospodářsky zaostávat: katolické státy jižní Itálie, církevního státu a Španělska se staly synonymem pro ekonomickou zaostalost a náboženskou bigotnost. Clemens XII. (1730-1740) zakázal zednářství, ale bez nějakého významnějšího ohlasu. Papežská autorita se uzavřela do světa katolictví, ostatní svět ji přehlížel.

 

Mimo Vatikán také vzniklo vysvětlení, proč křesťanský bůh, který všechno ví, je dobrotivý, všemocný atd., trestá poctivé lidi přírodními katastrofami a epidémiemi popřípadě jim nedokáže zabránit; takže je asi pěkně zlý. Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 – 1716) zkonstruoval, že bůh je všemocný v tom, co dělá dělá logicky a určité faktory mohou působit proti dobrotě. Zkrátka křesťanský bůh stvořil svět jako nejlepší ze všech možných světů, lepší to už nebude (Theodicea/Essais de Théodicée sur la Bonté de Dieu, la liberté de l´Homme et l´Origine du mal, 1710).

Později konstrukci vylepšili jesuité a vymysleli slovo optimismus (poprvé roku 1737 jako optimisme v Journal de Trévoux v souvislosti s Leibnizem). Poprvé bylo lstivého učení, které nijak nevysvětluje, proč by měl nedokonalý člověk věnovat pozornost stejně nedokonalému tvoru božskému, použito k ideologické útěše po lisabonském zemětřesení 1. listopadu 1755, jednom z největších přírodních neštěstí v novodobých evropských dějinách, viz pod zemětřesení (jesuité vznikli jako Společenství Ježíšovo roku 1534 a roku 1773 byli přechodně Clementem xiv. zakázáni; dnes jsou s asi dvacet tisíci členy největším z řádů katolické církve). Protijesuitský byl již papež Benedikt xiv. (1740-1758), kgterý se mimo jiné zasloužil o zachování Colossea, viz pod divadla.

Až ve dvacátém století přišla církev s učením, že bůh netrestá a neubližuje, protože je hodný. 

Pro osobní boj s protikladem bezbřehé boží dobroty dodnes funguje v katolické církvi vyhánění vládce zla, ďábla. Římské biskupství má stále svého exorcistu, kterého ročně navštěvují desítky lidí, většinou rodičů zneklidněných chováním svých dětí.

Novověký Vatikán
Napoleonská éra sice do Říma přinesla hodně vzruchu, církevní stát vnitřně pozměnila jen málo. Roku 1797 se Pius VI. (1775-1799; nastoupil ve věku 58 let a zvolen pět měsíců po smrti Clementa XIV.), kterého už sužovaly reformy Josefa II., pod tlakem revoluční Francie zřekl Avignonu, Ferrary, Bologni, Romagni a Ancony.

Roku 1798 vyhlásili republikáni v Římu republiku a papež byl internován v jižní Francii, kde také v létě 1799 zemřel. Osvícenci se tehdy posmívali, že zemřel „Pius Poslední“.
Roku 1800 však Napoleon obnovil suverenitu církevního státu pod Piem VII. (jako šedesátiletý zvolen na konkláve v březnu 1800 v Benátkách pod rakouskou ochranou; vládl do roku 1823), aby ho mohl roku 1804 v Paříži pomazat na císaře (ale korunu si dal na hlavu Napoleon sám, aby nebyl „z milosti papežovy“), roku 1808 ho opět zrušil a roku 1809 bylo věčné město francouzské.

Papežský stát, patrimónium Petri, v krátké době zažil americkou a francouzskou revoluci, osvíceneckou liberalisaci Habsburků a náhlý vzestup Francie, téměř zanikl. Podle konkordátu z roku 1801 Pius VII. uznal, že katolicismus není ve Francii státním kultem a roku 1804 korunoval Napoleona císařem. Byl jeho zajatcem, ale po císařově pádu se nijak nemstil. 

Po vídeňském míru roku 1815 se vedle Francie etablovalo v Itálii Rakousko. Revoluci v letech 1830 – 1832 a 1841 - 1845 potlačily francouzské a rakouské jednotky a v reakci na revolucionáře z Mazziniho Mladé Itálie reagoval Gregorius/Řehoř XVI. (1831-1846) velmi zpozdile, nicméně zcela ve vatikánských tradicích: vydal roku 1832 edikt proti svobodě tisku, slova a svědomí. Od roku 1849, kdy byla krátce v Římu republika, zůstala v městu francouzská posádka.

Konec církevního státu byl rychlý. Pod savojským rodem sjednocená Itálie vyhlásila hlavním městem Turín (od 1861) a Florenc (od 1865). Po francouzské porážce bismarkovským Německem obsadila savojská vojska 20. září 1870 Řím a nové Italské království papeži garantovalo pouze vatikánské paláce, Laterán a Castel Gandolfo: papežský stát mocensky zanikl. 256. papež Pius IX. (1846 – 1878) odmítl Vatikán opustit („vatikánský vězeň“).

Také proslul, kromě toho, že vládl nejdéle ze všech papežů po Petrovi (32 let), dogmatem o neomylnosti papeže v otázkách ideologických (18. července 1870): kodifikovat může představu a názor, který se již obecně po církvi rozšířil (o neposkvrněném početí Marie viz zde výše). 

Za Pia IX. se církev přizpůsobila sílícímu liberalismu a po Evropě začaly vznika národní „biskupské konference“ projednávající otázky spojené se vznikajícím národním státem, aniž by se nějak vzdalovaly kurii. V německé oblasti byl césurou rok 1867. Pius IX. nepatřil mezi oblíbené církevní mocnáře. Roku 1881 se skupina Římanů pokusila zmocnit jeho sarkofágu a hodit ostatky do Tiberu.

Jeho nástupce Leo XIII. (1878-1903) ovšem dbal na vědu. Zpřístupnil vatikánské archivu vědcům, sympaticky se vyjádřil o Francouzské republice a roku 1891 zřídil za chrámem sv. Petra astronomickou observatoř. Když se později Řím v noci osvětloval elektřinou, roku 1935 byla přestěhována do Castel Gandolfo a od 70. let je v americké Arizoně. 

Při volbě Pia X. (1903-1914) vyvolenci pomohla intervence Františka Josefa I. Rakouský císař využil práva intervence katolických panovníků do konkláve a vetoval volbu jiného kandidáta, který by snadno vyhrál. Konservativní Pius X., který dával dokonce přísahat na to, že kněží budou postupovat proti „modernisaci“, se mu odměnil: intervenční veto zrušil. Byl také posledním z papežů, který byl svatořečen (Piem XII. roku 1954).

11. února 1929 podepsala velká fašistická rada se svatým stolcem Pia XI. lateránské dohody a konkordát, jímž Itálie uznala správní, územní a finanční práva nezávislého a neutrálního státu s názvem Sancta sedes, Santa sede, Stato della Citta del Vaticano (zkratka SCV, což bývá zesměšňováno jako zkratka za "Si Cristo vedesse, Kdyby to Kristus viděl...").

Pius IX. byl zvolen roku 1922 až po čtrnácti hlasováních, jeho nástupce Pius XII. hned: neměl konkurenta. 

Benedikt XV. (1914 – 1922) se pokoušel zprostředkovat za první světové války mezi bojujícími státy, ale ignorovaly ho obě strany. Jeho nástupce Pius XI. (1922 – 1939) se nikdy nedistancoval od fašismu. Jan XXIII. (1958-1963) zahájil debatu o formálních reformách církve a uvolnění centralisace (druhý vatikánský koncil 1962-1965), ale ke změnám nedošlo.

Jan měl stejné pořadové číslo jako papež, který svými obchody s odpustky pobouřil Prahu a kazatele Jana Husa jako Antikrista (zvolen v Pise a vládl 1410-1415, sesazen v Konstanzi). Byl prvním, o jehož umírání referovala v přímých reportážích rozhlas a televise. Bylo mu 81 rok.
Autoritářstvím a konservativismem, ale také využíváním všech mediálních triků, se vyznačoval dlouhý pontifikát Poláka Jana Pavla II. (1978-2005), prvního neitalského papeže po 455 letech. Kromě tří, které jmenoval Pavel VI. (1963-1978), dosadil do kardinálské funkce všech 117 volitelů v konkláve (rok 2005; dva mladší osmdesáti se nedostavili pro nemoc).

Mezi ním a Pavlem VI. vládl 33 dny Jan Pavel I., jehož náhlé úmrtí vedlo ke spekulacím, že byl zavražděn, protože se příliš věnoval objasnění vazeb vatikánských státních financí s kriminálním prostředím (srov. např. projení smrti s rejdy zednářské lože Propaganda Due, P2, jejímž členem je mimo jiné Silvio Berlusconi, mediální magnát a dvojnásobný premiér). 

Do dějin nicméně Jan Pavel I. vstoupil zrušením korunovačního ceremoniálu. Posledním korunovaným papežem je tedy Pavel VI. Od časů Landona (913-914) byl také prvním papežem, který neměl jméno po některém ze svých předchůdců.

Nástupcem Jana Pavla II. se roku 2005 stal bavorský klerik Joseph Ratzinger jako Benedikt XVI. (viz zde níže). Za něho dospěla vatikánská Mezinárodní theologická komise v dubnu 2007 k závěru, že limbus (okraj, pás, opasek), jinak pro křesťany stav přirozeného duševního štěstí mimo nebe, jakési předpeklí, není. Děti, jimž se nedostalo křtu a jejichž duše byly zatraceny ideologem Augustinem, protože podle něj přišly rovnou do pekla, se teď mohou dostat do nebe.

Když 26. června 2007 maličko zjednodušil volební řád o konkláve, 7. července téhož roku autorisoval papež Benedikt XVI. dekretem (motu proprio Summorum pontificum) užívání latiny při katolických mších. Pokud si farníci budou přát, provede kněz mši v podobě přijaté roku 1962 druhým vatikánským koncilem, což je upravená verse schválená o tridentském koncilu, který se vlekl v letech 1545-1563 a vyhlášená papežem Piem V. roku 1570. O čtyři sta let později ji upravil do dnešní podoby papež Pavel VI. Při latinsky pronášené mši stojí kněz zády k věřícím. 

Změna je vykládána jako ústupek konservativcům v neprospěch národních podob mší a modernímu pojetí katolické bohoslužby, jak ji otevřel druhý vatikánský koncil. Krátce na to vydal prohlášení tvrdící, že katolická církev je jedinou církví Ježíšovou.

V roce 1970 založil francouzský biskup Marcel Lefebvre (zemřel roku 1991) Kněžské bratrstvo svatého Pia X. (Fraternitas sacerdotalis s. Pii X., FSSPX), které se na rozdíl od druhého vatikánského koncilu 1962-1965 drží latinských liturgických tradicí. Roku 1988 přes papežův zákaz zasvětil čtyři nové biskupy, za což byl se svými učedníky Janem Pavlem II. exkomunikován z církve. V lednu 2008 je papež Benedikt XVI. pardonoval a exkomunikaci zrušil (nikoli však jejich suspensi z úřadu), aniž by se strany Bratrstva hlava katolické církve slyšela jediné slovo ústupku či lítosti z rozhodnutí zavánějícím schismatem. 

Poněvadž ve sporné omilostněné skupině byl i jistý biskup Richard Williamson, který byl ve svých kruzích znám jako člověk zpochybňující počty židovských obětí v nacistických vyhlazovacích lágrech ("popírač"), snesla se na papeže a kurii z celého světa ostrá kritika.

•

Papežství

Plný titul: "Biskup římský, zástupce Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů Petra, hlava celosvětové (= katholické) církve, patriarcha západu, primas Itálie, arcibiskup a metropolita církevní provincie Řím a suverén státu Město Vatikán.“
Jako další tituly a oslovení užívá: svatý otec, sluha sluhů, nejvyšší pontifex (summus nebo maximus p.). Oslovován je i v diplomatickém usu jako svatý otec. Titulatura je v užívání od roku 1075 a od tehdy užívá papež jiného jména než rodného. Z počtu 265 nositelů papežské titulatury bylo 38 protipapežů.

Užívání titulu pontifex maximus je pro monotheistického kněze kuriosní. Bylo totiž označením nejvyššího představitele státního římského polytheistického voleného občanského systému, představeného sboru pontifiků (pontifex, řec. gefýraios, stavitel mostů). Od Caesarových dob zastávali úřad všichni principové (císaři), a to dokonce vladaři křesťanští.

Prvním, kdo odmítl veleknězovo roucho, byl syn a spoluvládce Valentiniána I. Grátiánus (vládl 375 - 383 n. l.) se zdůvodněním, že není kněz. Prvním papežem historie, který polytheistického titulu užil, byl proto jeho současník Damasus I. (366 – 383). 

Papež je voleným nástupcem apoštola Petra a z tohoto odůvodnění pramení jeho postavení mezi křesťany - je nejvyšším představitelem katolické církve s rozsáhlými pravomocemi ideologickými. Dominance římského biskupa nad ostatními biskupy západní části je odvozována od dopisu papeže Clementa I. křesťanům v Korinthu kolem roku 100 n. l.

•

Je hlavou nejmenšího z členských států Spojených národů (s pozorovatelským statutem) s názvem Svatý stolec, Sancta sédés/Santa Sede, Stato della Citta del Vaticano, Stát vatikánského města. Podle ústavy má práva hlavy státu a moc zákonodárnou i soudní.

Na ploše 0,44 km2 žije maximálně pět set šedesát občanů. Vatikánské občanství mají všichni kardinálové a preláti s funkcí ve Vatikánu, diplomaté zastupující Vatikán a švýcarská garda. Občany je také asi 50 laiků, ale většina z 1540 civilních zaměstnanců ve Vatikánu nebydlí a nemá státní příslušnost. Je to vedle pravoslavné řecké svaté hory Athós jediný stát na světě, jehož populace se nerozšiřuje rozmnožováním.

 

V zemičce Svatého stolce se platí eurem a hlavním dorozumívacím jazykem je italština. Podle oficiálních vatikánských údajů získal roku 2003 theokratický státeček 146 milionů eur z prodeje známek, mincí, medailí a asi tří milionů vstupenek do museí. Nestačilo to prý ani k pokrytí nákladů na chod Radia Vatican. Finanční instituce a operace církve nebyly a nejsou zveřejňovány a požívají velmi špatné pověsti.

Latina zůstala jazykem důležitých dokumentů (od druhého vatikánského koncilu roku 1965 přestala být jediným liturgickým jazykem církve, povoleny jazyky národní), diplomacie užívá francouzštiny.

Zatímco papež Jan Pavel II. ještě psal svou doktorskou theologickou práci latinsky, začátkem 21. století znalost latiny ve Vatikánu téměř vymizela a plně byla nahrazena italštinou (poslední církevní „latináři“ si stěžovali, že mluvenou latinu už nemá ani kdo učit…). Předsedou vlády je od června 1991 Angelo Sodano. Vatikán má své noviny Osservatore Romano a silnou rozhlasovou stanici.

Slovo papež se do češtiny dostalo od misionářů ze starohornoněmeckého bábes pocházející z latinského papa (čti: pápa), které souvisí s řeckým pappas, obojí s původním významem otec, dědek. Ve východní církvi původní titul pro opaty, biskupy a patriarchy. Patriarcha alexandrijský má rovněž dodnes titul pappa stejně jako hlava autokefální církve koptské s dvanácti miliony příslušníků Šenuda III.

•

Vatikán a diplomacie:
Prvního apoštolského vyslance podle dnešních diplomatických zvyklostí, nuncia (ital. nuncio od lat. nuntius, posel), jmenoval roku 15000 papež Alexander VI. v Benátkách Angela Leonininiho. První mimoevropskou nunciaturu Vatikán otevřel v Brazílii. První zastoupení protestantů ve Vatikánu mělo od roku 1805 Prusko, prvním státem mimo křesťanský svět od roku 1942 Japonsko a Čína (Kuomintang).
Do roku 1978, kdy nastoupil Jan Pavel II., udržoval Vatikán diplomatické styky s 85 státy. Po jeho smrti roku 2005 se 174 (mimo jiné dojednal diplomatické vztahy se Spojenými státy, Spojeným královstvím a Ruskem), v polovině roku 2007 to bylo se 176 (ale jen 78 má zastoupení přímo v Římě). Formální vztahy nejsou s komunistickou Čínou, Vietnamem, se Saúdskou Arábií.

•

Nejdelší a nejkratší pontifikáty:
Petr, přesná data nejsou známa, v čele římských křesťanů zhruba 35 let. Rodným jménem Šimon, rybář z Bethsaidy. Popraven byl prý za Nerona ukřižováním hlavou dolů.

Pius IX., zvolen ve věku 54 let
Jan Pavel II., zvolen ve věku 58 let
Leo XIII., zvolen ve věku 67 let

jméno                   zvolen       instalován      zemřel           let     měsíců       dnů
Pius IX.            16. 6. 1846        21. 6.        7. 2. 1878       31     7                22 (blahořečený)
Jan Pavel II.     16. 10. 1978     22. 10.       2. 4. 2005       27     5                17
Leo XIII.           20. 2. 1878        3. 3.         20. 7. 1903      25     4                29
Pius VI.             15. 2. 1775        22. 2.        29. 8. 1799    24      6               12
Benedikt XIII.    (protipapež) 1394 - 1417
Hadrián I.          1. 2. 772             9. 2.         25. 12. 795    23     10              25
Pius VII.           14. 3. 1800        21. 3.        20. 8. 1823     23      4                 6
Alexander III.    7. 9. 1159         20. 9.        30. 8. 1181      21     11             23
Silvestr I.          31. 1. 314                           31. 12. 335     21     11               0 (svatý)
Leo I. zv. Veliký 29. 9. 440                          10. 11. 461     21      1                12 (svatý)

Nejkratší pontifikáty:
Pouze dva nebo tř dny byl v úřadu Štěpán II. (březen 752; viz výše o číslování s výrazně slavnějším stejnojmenným nástupcem Štěpánem III.), a 12 dnů Urban VII. (15. až 27. září 1590; prý onemocněl malárii a nebyl korunován). Méně než měsíc vládlo církvi jedenáct pontifiků, méně než rok 38. Předchůdce dnešního papeže Jana Pavla I. jen o něco déle (26. srpna – 28. září 1978).

Dobrovolné odstoupení z funkce a pozoruhodnosti
Je možné a nepotřebuje žádného schválení. Zatím pouze jeden nejvyšší pontifex odešel sám od sebe, roku 1294 Coelestinus/sv. Celestýn V. Resignace Pontiana roku 235, Silveria roku 537, Jana XVIII. roku 1009 a Gregoria XII. roku 1415 byly vynuceny (a řady dalších).

Bonifacius/Bonifác VII. byl dvakrát (proti)pažem (974 a 984-985) a Benedictus/Benedikt IX. dokonce třikrát (1032-1044, 1045 a 1047-1048). Drží ještě jeden primát mezi římskými biskupy: poprvé ho posadili na svatý stolec ve dvanácti. Prvním papežem, který si při nástupu do úřadu změnil jméno, byl Mercurius-Joannes II. (533-535).

Po něm jistý Pietro da Albano, jehož otec byl v Římě ševcem, se prý za mlada jmenoval Buccaporci či Boccadiporco n. Osporco, tedy Prasečí tlama, si dal papežské jméno Sergius IV. (1009-1012). O jménech viz zde výše.

Nejstarším papežem, když usedal na Petrův trůn, byl Hadriánus I. roku 772; bylo osmdesát. Benedictus XVI., který byl vybrán kardinály v dubnu 2005, byl v okamžiku volby 78letý (posledním tak starým byl roku 1730 Clemens XII.). 81 papež byl svatořečen, sedm blahořečeno.

Odkud přišli papežové
Itálie          205 (z toho 106 Římanů) a 57 „cizinců“:
Francie      18
Řecko        15 (jeden byl z Kréty)
Německo   8 n. 9 (ve středověkých dimensích; jeden byl z Utrechtu, a dva z Alsaska-Lotrinska, dva z Rakouska, srov. zde níže)
římská severní Afrika   2 (místa narození Miltiada a Victora I. nejsou známa)
Egypt        2 (vzdoropapež Hippolytos mohl být i z Anatolie)
Anglie       1 (anglické rodiště Hadriána IV. není známo)
Portugalsko        1
Polsko       1

Papež v ČR:
Duben 1990, poprvé a naposledy v Československu
Květen 1995, poprvé v ČR
Duben 1997, potřetí v Praze

•

Kolik bylo papežů z Německa:
Otázku není možné jednoznačně odpovědět. Lze zahrnout papežku Janu alias Joanna VIII. (viz TÝDEN 16/05), která sice pocházela z Igelheimu, ale o jejím papežství nepanuje shoda? Počítáme Německo v dnešních, nebo středověkých hranicích?

1. Gregorius V. z Korutan, 996-999
Bruno von Kärnten, Bruno Korutanský, první z německých papežů, vnuk císaře Ottona I., jmenován byl ve svých 24 letech římským biskupem Ottonem III., kterého vzápětí korunoval císařem. Když císař opustil Řím, došlo ke vzpouře, papežem prohlásil římský šlechtic Crescentius II. arcibiskupa v Piacenze a rodilého Řeka Ioanna Filagatha papežem Joannem XVI., Gregoriova i císařova učitele.
Otto se vrátil a Gregorius se pomstil: východořímský protipapež byl znetvořen a zavřen a povstalec popraven. Gregorius V. byl prvním papežem, který vyslovil interdikt, a to proti francouzskému králi Robertovi II. za to, že si bez jeho souhlasu vzal vzdálenou příbuznou.

2. Clemens II. ze Saska, 1046-1047
Šlechtic Suidger, hrabě z Morsleben a Hornburgu, biskup bamberský, přišel do Itálie v doprovodu krále Heinricha/Jindřicha III. roku 1046. O papežství tehdy soupeřili tři papežové: Sylvester III., Benedictus IX. (Theofylactus/Theofilatto) a Gregorius VI. Německý král je všechny sesadil, na Petrův stolec posadil Suidgera jako papeže Clementa II. a dal se jím o vánocích téhož roku korunovat císařem.
Nový papež se pustil do boje s církevní korupcí (simonie), ale náhle zesnul; prý ho otrávili Benediktovi příznivci. Benedictus IX. z rodu Tusculani se vrátil do Říma a pokračoval v přerušeném papežství (od 1032-1044, 1045 a 1047-1048). Jediný z papežů, který leží pochován severně od Alp (Bamberg).

3. Damasus II. z Bavor, 1048
Poppo/Bruno, biskup brixenský, byl císařem Heinrichem III. jmenován v prosinci 1048 nástupcem Clementa II., ale ve funkci již opět seděl Benedictus IX.: vládl třikrát, papežský rekord, a také byl nejmladším z papežů, když začal v papežském státu vládnout. Damasus byl však byl papežem pouze 23 dny, po nichž zemřel zřejmě na malárii.

4. Leo IX. z Egisheimu v Alsasku (jako Říše římská), 1049-1054
Bruno, hrabě z Egisheimu a Dagsburgu, dostal přízvisko svatý a za něho se definitivně rozešel křesťanský západ a východ. Prosazoval politiku nadřazenosti papeže nad veškerou světskou mocí, posílil moc kardinálů (svaté kolegium). Krátce byl zajatcem Normanů, a jeho posel Humbert v Konstantinopoli exkomunikoval patriarchu a naopak. Leo se toho ale už nedožil.

5. Victor II. ze Šváb, 1055-1057
Gebhard von Dollnstein-Hirschberg, biskup v Eichstättu. Patřil do úzkého kruhu kolem císaře Heinricha III., který ho jmenoval nástupcem Leona IX. Stíhal manželství knězů a simonii. Poslední z německých papežů a z papežů dosazených německým císařem.

6. Stephanus IX. z Lotrinska (jako Říše římská), 1057-1058
Friedrich, syn Gozela I. a bratr vévody Godfreye Lotrinského, opat benediktinského kláštera Montecassino, nástupce Victora II.

7. Adrianus/Hadrianus VI. z Utrechtu (jako Říše římská), 1522-1523
Adrian Florenszoon Boeyens, jediný z Holanďanů na Petrově stolci a poslední z neitalských papežů před Janem Pavlem II. roku 1978. Kariéru udělal, když ho císař Maximilana I. jmenoval pečovatelem svého vnuka Karla, budoucího císaře Karla V. Chtěl reformovat církev, snažil se vyhlásit říšský acht nad Lutherem.

8. Benedictus XVI. z Bavor, 2005-
Joseph Ratzinger z obce Marktl am Inn

(vyšlo v časopisu Týden 17/05)

•

Švýcarská garda, armáda Vatikánu

 Prvním stálým žoldnéřským oddílem u bran vatikánských a kolem osobního sídla papeže byla garda 150 vojáků ze Švýcar pod velením Kaspara von Silenen z kantonu Uri. Všichni byli svobodní a pochopitelně katolíci. Švýcarské kantony byly od roku 1499 fakticky nezávislé na říši. Do Říma dorazili 15. ledna 1506 a 22. ledna odpřisáhli věrnost papeži Juliánovi II.

Jejich nástupci se proslavili hrdinným odporem vůči 24 tisícům landsknechtů císaře Karla V. během slavného drancování Říma (sacco di Roma, "plenění Říma") 6. května 1527, protože jejich pán se spojil s francouzským králem. Při dobývání města a během devítiměsíční hrůzovlády žoldnéřů tehdy zahynulo na deset tisíc Římanů.

Žoldnéři byli v podstatě bez velení. První z velitelů Georg von Frundberg ochrnul a oněměl před Bolognou 16. dubna při proslovu ke vzbouřeným vojákům po mozkové mrtvici, druhý Charles de Bourbon padl na začátku obléhání Říma 6. května. Řádící vojáci vylupovali kostely, hrobky (včetně Petrovy), patricijské a kardinálské domy (v Římě žilo 25 kardinálů), veškerý papežský majetek. Kořisti bylo prý za deset milionů dukátů, asi 35 tun zlata.

Vojáci a jejich ženy vládli Městu tři čtvrti roku. Žertem zvolili Martina Luthera papežem, když skutečný seděl v Andělském hradu. Clemens vii. se po měsíci vyplatil a mohl uprchnout. Řím byl vydrancován a katolické špičky zachvátila kocovina z hrůz, k nimž tak snadno došlo.
Z gardy o 189 mužích 147 padlo při obraně Petrova chrámu, ale zbytku se podařilo dostat medicejského papeže Clementa VII. do Andělského hradu (Castel San Angelo). V ten den dnes každoročně přísahají nováčkové gardy.

Papež pak jako výraz vděku nadekretoval, že pro všechny budoucí dny budou papežům v gardě sloužit pouze Švýcaři, a pouze neženatí a katoličtí (později se stalo podmínkou, že prošli výcvikem ve švýcarské armádě). Vznikla La guardia svizzera pontifica, GSP. Rozhodnutí potvrdil roku 1970 papež Pavel VI. (Montini), že GSP je jediným ozbrojeným papežským oddílem: symbolicky získala vojenskou funkci již roku 1929. 

Garda je zároveň nejstarším žoldnéřským oddílem na světě a poslední ryze nájemní armádou (srov. však Cizineckou legii ve Francii). Švýcaři sloužili také jako osobní garda francouzských králů a ve Vídni za Marie Theresie. Ve Francii se proslavili obranou Tuilerií roku 1792, kdy z devíti set mužů šest set padlo. Republika gardu zrušila. • Švýcaři posílali do válek půl tisíciletí žoldnéře, protiklad k dnešní jejich humanitě a neutralitě. To, že se bojovnost domácích mužů vybíjela jinde, je snad vysvětlením pro dlouhý mír mezi konfederovanými: válečníků by pak bylo zapotřebí doma, a to by škodilo obchodu...

Od června 2002 má Vatikán prvního barevného z asi stovky gardistů, Švýcara indického původu. Uniformy jsou stále tradiční a vzešly z návrhů Michelangelových. Skandál má garda také slavný: roku 1998 zastřelil jeden z gardistů, kterému již končila smlouva, svého velitele a jeho manželku. Pak se sám zastřelil. 

Poslední bojovou akcí vatikánské armády byla roku 1870 obrana před jednotkami Italského království. Italští dělostřelci tehdy prorazili průlom do hradeb u brány Porta Pia a během útoku zemřelo 49 Italů a 19 Švýcarů. Pius IX. vyvěsil bílý prapor a exkomunikoval všechny, kteří na Vatikán zaútočili.

•

Pravěk Vatikánu

Než se na Vatikánském pahorku (Váticánus mons, nadmořská výška 63 m) usídlili křesťané, mělo místo rozporuplnou pověst. V okolí pahorku, ager Váticánus, sídlilo prý božstvo, vydávající věštebný hlas, Váticánus deus. Zvuk údajně připomínal hlas dítěte vydávajícího při porodu svůj první hlas uá, což staří dávali do souvislosti se slovesem vágíre, čti uágíre, křičet. Jiná starořímská etymologie pravila, že slovo pochází od váticínium, věštba.

Okolí pahorku bylo v republikánských dobách a na začátku císařství známé špatnou půdou a víno z ní bylo pokládáno za mizerné (Váticána bíbere, pít vatikánské víno, pít břečky), působili tu hrnčíři. Za krátké vlády císaře Vitellia roku 69 n. l. zde byl tábor germánských a gallských žoldnéřů, kteří z nezvyklého horkého počasí a klimatu houfně hynuli.

Roku 59 n. l. Nero uzavřel úžlabinu mezi pahorky Vatikánem a Ianiculem, vallis Váticání pro dostihovou dráhu, circus. Už jeho předchůdce Claudius zde pořádával hry. 

Na Vatikánu dal postavit císař L. Aurelius Verus, spoluvládce M. Aurelia v letech 161 – 166, náhrobek svému oblíbenému koňskému šampionovi ze stáje zelených jménem Volucris. Nosil při sobě jeho zlatou sošku a živou předlohu krmil místo ječmenem hrozny a ořechy a přikrytého nachovým pláštěm si ho vodil do paláce. Zelení na Volucrovu počest požadovali, aby vítězní koně dostávali odměnu ve penězích.

 

O století později prapodivný císař Heliogabalus (vládl 218–222) dal náhrobky, kterými už byl Vatikán plný, vyvrátit, aby tu mohl pořádat dostihy čtyř sloních čtyřspřeží a čtyřspřeží velbloudích. Za Augústa zde totiž byl založen hřbitov, kde se pohřbívalo až do doby Konstantínovy. Roku 2003 byl zčásti odkryt při stavbě parkoviště. Pohřby byly žehem i do země. Mezi pohřbenými byl např. umělec, který navrhoval kulisy pro divadlo v Pompéjích, nebo archivář Nerónova soukromého majetku.

Podle křesťanské tradice měli v Neronově circu při krvavých zábavách hynout i křesťané. Kolem roku 200 tu měl stát pomník „mučedníků víry“ (křesťanský pojem od řeckého martyr, svědek) z neronovské doby. Roku 322 tu dal císař Konstantin I. stavět pětilodní basiliku, kterou zasvětil papež Silvester I. 18. listopadu 326 (papežským chrámem a sídlem ale byl Laterán, S. Giovanni in Laterano). 

V 9. století byl Petrův chrám obklopen zdí proti vpádům Saracénů-Arabů. Dnešní vatikánský komplex povstával až po avignonském zajetí. Sixtus IV. (1471 – 1484) dal postavit Sixtinskou kapli (1473-1481) dlouhou čtyřicet metrů, třináct širokou a dvacet jeden metr vysokou. Byl to zbožný muž: měl několik synů a za třicet tisíc zlaťáků prodával roční licenci na bordelly a bral si poplatky od těch z kněží, kteří si chtěli držet metresy.
Michelangelo kapli na příkaz Iulia II.  v letech 1508-1512 vyzdobil freskami se starozákonními náměty a roku 1541 byl odhalen jeho obraz „posledního soudu“ na zdi za oltářem. Nahota postav byla po umělcově smrti zakryta.

Postranní zdi kaple pokrývají malby Pietra Perugina, Sandra Botticelliho a Domenika Ghirlandaia. Poprvé se v ní sešlo konkláve po smrti Sixta IV. roku 1484 (některá volební konkláve se konala v 19. století v Quirinálu, který býval letním palácem papežů, dnes je residencí italských presidentů). V letech 1980-1994 byla restaurována a roku 2004 ji spatřily 3,46 miliony návštěvníků. 

S novostavbou Petrova chrámu se začalo roku 1506 na pokyn Iulia II. podle plánů Donata Bramante s půdorysem řeckého kříže (zemřel 1514). V jeho dílu pokračoval Raffael (do 1520), Michelangelo navrhl definitivní podobu kopule (řídil práce 1546 – 1564) a stavbu s náměstím dokončil G. L. Bernini v letech 1656 – 1663.

Petrův chrám má v nejširším místu 138 m, délku 187 m a kopule je vysoká 119 m. Pojme až na šedesát tisíc věřících. Papež Sixtus V. (1585 – 1590) byl stavitel dnešní residence a knihovny. • Nejvyšší křesťanskou stavbou je však katedrála (od ecclesia cathedralis, „sídelní kostel“) Notre Dame de la paix v Yamoussoukro na Pobřeží slonoviny. Dílo libanonského architekta žijícího v zemi Pierra Fakhouryho v rodišti diktátora Félixe Houphuët-Boignyho (zemřel roku 1993) je vysoké 158 metrů a bylo dokončeno roku 1989.

Původní Svatopetrská basilika v Římě nestojí. Ve Vatikánu ji dal nad Petrovým hrobem s nápisem Petr(os) eni, „Petr je zde uvnitř“, postavit Kónstantínos I. c. 320, zasvětil ji roku 326 papež Sylvester I. Oltář byl v Kónstantínově basilice od roku c. 320, pak ho stavěl Gregorius Veliký c. 600, Kallistus II. roku 1123 a Clemens VIII. roku 1594. Kónstanínovu stavbu nebylo nutné strhávat pro stáří, jak se tvrdívalo, ale protože nebyla už nebyla dostatečně honosná.

•

Papež „nekardinál“ a jediná dobrovolná resignace
Nikde není psáno, že papež může být volen pouze z řad kardinálů, ba dokonce ani nemusí být knězem a ani ne svobodný, klidně ženatý. Nutnou podmínkou pro jeho zvolení je hlas dvou třetin přítomných kardinálů, mužské pohlaví a nesmí být žádným heretikem.
První, kdo platnost těchto regulí prokázal a byl zvolen papežem, aniž před tím získal červený kardinálský klobouk, byl kněz–poustevník Pietro di Murrone v roce 1294. Po svém zvolení přijal jméno Coelestinus/Celestýn V. Brzy však poznal, že se pro úřad nehodí, a resignoval, čímž vyvolal v římskokatolické církvi krisi – nikdo jiný se totiž dosud papežské funkce nevzdal – a na svou hlavu přivolal hněv samotného Danteho: Ten se prý za onu resignaci zasazoval o Pietrovo odeslání do pekel. Církev však zřejmě byla jiného názoru: Poustevník Pietro je uctíván jako svatý. Druhým nekardinálem byl roku 1378 Urban VI.

•

Konkláve jako volební sněm církve a dvoutřetinovou většinu ustavil třetí lateránský koncil roku 1179 za Alexandra III. (1159-1181), viz zde výše. Podobnou instituci s podobnými zvyky určovala Zlatá bulla Karla IV., první „německá ústava“.
První konkláve trvalo jen den, druhé sedm dnů. Než se vůbec kardinálové sešli k volbě papeže, trvalo to nejdéle dva roky a devět měsíců do roku 1271:

Z volby ve Viterbu vzešel papež Gregorius X. Jeho předchůdce Clement IV. zemřel roku 1268, Gregorius byl korunován až roku 1272, oficiálně bylo conclave zavedeno roku 1274 na koncili v Lyonu. 

Aby to už nikdy tak dlouho netrvalo, vydal Gregorius dekret Ubi Periculum, podle něhož se kardinálové v doprovodu jediného ze sloužících či laika měli deset dnů po smrti papeže shromáždit k volbě nového zástupce nejmenovaného z bohů na Zemi. Z uzavřené místnosti nesměli pod trestem exkomunikace vynášet zprávy jakéhokoli druhu.

Pokud se do tří dnů na volbě nedohodli, na příštích pět dnů jim je snížen příděl potravy na oběd a večeři. Jestliže ani v tyto dny nepadne rozhodnutí, dostanou až do doby svého rozhodnutí k jídlu jen chléb, víno a vodu.

Slovo conclave se poprvé ve spojitosti s volbou papeže objevuje na druhém koncilu v Lyonu roku 1274. • Říšská Zlatá bulla Karla IV. byla v otázce nátlaku na volitele velkorysejší. Teprve když se nedohodnou po třiceti dnech kurfiřti na volbě nového německého (= římského) krále, budou v dohadování pokračovat o chlebu a vodě. Nikdy k tomu nedošlo.

Po Gregoriově smrti 1276 bylo zase konkláve suspendováno a na nového papeže se čekalo často několik měsíců. Obnoveno bylo po volbě Celestina V. roku 1294, která trvala dva roky a devět měsíců. Pravidla Ubi Periculum byla několikrát doplňována a měněna, naposledy Janem Pavlem II. roku 1996. Bulla Universi Dominici Gregis reguluje mechanismy nástupnictví, mezidobí od smrti, volby a nástupu papeže.

Potvrzovala nezbytnost dvoutřetinové většiny až do 33. volebního kola. V následujícím se mohli elektoři dohodnout, zda chtějí použít prostou většinu a z kolika kandidátů, nebo zda setrvají u dvoutřetinové většiny. 26. června 2007 papež Benedikt XVI. zjednodušil volbu o nařízení, že 34. kolo rozhoduje jen prostou většinou mezi dvěma nejvolenějšími uchazeči.

•

Pontificalia, uniforma vyšších katolických kněží:
Při kultovních úkonech jsou od časů dekretu papeže Pia VII. z roku 1823 předepsáno osm součástí oděvu, pontifikálií: caligae, které z vysokých vojenských bot proměnily v biskupské punčochy, sandály, rukavice, kněžské roucho (dalmatica), plášť (tunicella), prsten, náprsní kříž a mitra. Papež Benedictus XVI. měl 21. prosince 2005 při audienci na Svatopetrském náměstí na hlavě camauro, červenou „santaklausovskou“ čepici s bílým lemem, kterou v zimě naposledy vzal na sebe Jan XXIII.

•

Orientační seznam papežů

Roky jsou našeho letopočtu, jména v latinské podobě, třebaže zpočátku bylo mezi římskými biskupy například mnoho Řeků. Sv. nebo sv., svatý, lat. sanctus, je mezi křesťany člověk povýšený do pomyslného pantheonu světců-héroů za příkladný čin na ochranu víry, nebo za to, že pro svou víru byl mučen a usmrcen, nebo protože způsobil „zázrak“. Nižším stupněm zbožtění je u křesťanů udělení titulu "blahoslavený". Jména ve druhé řadě, s odrážkou, patří „protipapežům“.

sv. Petrus 33-67
sv. Linus 67-76
sv. Anacletus n. Cletus 76-88
sv. Clemens I. 88-97
sv. Evaristus 97-105
sv. Alexander I. 105-115
sv. Sixtus I. n. také Xystus I. 115-125
sv. Telesphorus 125-136
sv. Hyginus 136-140
sv. Pius I. 140-155
sv. Anicetus 155-166
sv. Soter 166-175
sv. Eleutherius 175-189
sv. Victor I. 189-199
sv. Zephyrinus 199-217
sv. Callistus I. 217-222
Hippolytos 217-233
sv. Urbanus I. 222-230
sv. Pontianus 230-235
sv. Anterus 235-236
sv. Fabianus 236-250
Novatianus 251
sv. Cornelius 251-253
sv. Lucius I. 253-254
sv. Stephanus I. 254-257
sv. Sixtus II. 257-258
sv. Dionysus 260-268
sv. Felix I. 269-274
sv. Eutychianus 275-283
sv. Caius n. Gaius 283-296
sv. Marcellinus 296-304
sv. Marcellus I. 308-309
sv. Eusebius 309 n. 310
sv. Miltiades 311-314
sv. Sylvester I. 314-335
sv. Marcus 336
sv. Iulius I. 337-352
Liberius 352-366
Felix II. 355-365
sv. Damasus I. 366-83
Ursinus 366-367
sv. Siricius 384-399
sv. Anastasius I. 399-401
sv. Innocentius I. 401-417
sv. Zosimus 417-418
sv. Bonifatius I. 418-422
Eulalius 418-419
sv. Coelestinus I. 422-432
sv. Sixtus III. 432-440
sv. Leo I. Magnus 440-461
sv. Hilarius 461-468
sv. Simplicius 468-483
sv. Felix III. (též II.) 483-492
sv. Gelasius I. 492-496
Anastasius II. 496-498
sv. Symmachus 498-514
Laurentius 498-507
sv. Hormisdas 514-523
sv. Ioannes I. 523-526
sv. Felix IV. (též jako III. rozlišován) 526-530
Bonifatius II. 530-532
Ioannes II. alias Mercurius 533-535
sv. Agapetus I. n. Agapitus I. 535-536
sv. Silverius 536-537
Vigilius 537-555
Pelagius I. 556-561
Ioannes III. 561-574
Benedictus I. 575-579
Pelagius II. 579-590
sv. Gregorius I. Magnus 590-604
Sabinianus 604-606
Bonifatius III. 607
sv. Bonifatius IV. 608-615
sv. Deusdedit alias Adeodatus I. 615-618
Bonifatius V. 619-625
Honorius I. 625-638
Severinus 640
Ioannes IV. 640-642
Theodorus I. 642-649
sv. Martinus I. 649-655
sv. Eugenius I. 655-657
sv. Vitalianus 657-672
Adeodatus II. 672-676
Donus 676-678
sv. Agatho 678-681
sv. Leo II. 682-683
sv. Benedictus II. 684-685
Ioannes V. 685-686
Conon 686-687
sv. Sergius I. 687-701
Theodorus (nečíslován) 687
Paschalis (nečíslován) 687
Ioannes VI. 701-705
Ioannes VII. 705-707
Sisinnius 708
Constantinus (I.) 708-715
sv. Gregorius II. 715-731
sv. Gregorius III. 731-741
sv. Zacharias 741-752
Stephanus II. 752 (protože nebyl v papežství vysvěcen, nebývá někdy počítán a číslování připadá stejnojmennému nástupci; proto bývá počítáno Štěpánů na Petrově trůnu někdy o jednoho méně)
Stephanus III. 752-757
sv. Paulus I. 757-767
Constantinus II. 767-768
Stephanus IV. 767-772
Philippus 768
Adrianus/Hadrianus I. 772-795
sv. Leo III. 795-816
Stephanus V. 816-817
sv. Paschalis I. 817-824
Eugenius II. 824-827
Valentinus 827
Gregorius IV. 827-844
Sergius II. 844-847
Leo IV. 847-855
Ioannnes/Joannes, Joannes Anglicus, Joanna 855-857
Benedictus III. 855-858
Anastasius zvaný Bibliothecarius 855
sv.Nicolaus I. Magnus 858-867
Adrianus, Hadrianus II. 867-872
Ioannes VIII. 872-882
Marinus I. 882-884
sv. Adrianus, Hadrianus III. 884-885
Stephanus VI. 885-891
Formosus 891-896
Bonifatius VI. 896
Stephanus VII. 896-897
Romanus 897
Theodorus II. 897
Ioannes IX. 898-900
Benedictus IV. 900-903
Leo V. 903
Christophorus 903
Sergius III. 904-911
Anastasius III. 911-913
Lando 913-914
Ioannes X. 914-928
Leo VI. 928
Stephanus VIII. 929-931
Ioannes XI. 931-935
Leo VII. 936-939
Stephanus IX. 939-942
Marinus II. 942-946
Agapetus II. 946-955
Ioannes XII. 955-963
Leo VIII. 963-964
Benedictus V. 964
Ioannes XIII. 965-972
Benedictus VI. 973-974
Bonifatius VII. alias Bonifatius Franco 974
Bonifatius VII. 974-983
Ioannes XIV. 983-984
Ioannes XV. 985-996
Gregorius V. 996-999
Ioannes XVI. 997-998
Sylvester II. 999-1003
Ioannes XVII. 1003
Ioannes XVIII. 1003-1009
Sergius IV. 1009-1012
Benedictus VIII. 1012-1024
Gregorius VI. 1012
Ioannes XIX. 1024-1032
Benedictus IX. 1032-1045
Sylvester III. 1045
Benedictus IX. 1045
Gregorius VI. 1045-1046
Clemens II. 1046-1047
Benedictus IX. 1047-1048
Damasus II. 1048
sv. Leo IX. 1049-1054
Victor II. 1055-1057
Stephanus X. 1057-1058
Benedictus X. 1058-1059
Nicolaus II. 1058-1061
Alexander II. 1061-1073
Honorius II. 1061-1072
sv. Gregorius VII. 1073-85
Clemens III. 1080-1100
blahoslavený Victor III. 1086-1087
blahoslavený Urbanus II. 1088-1099
Paschalis II. 1099-1118
Theoderich 1100-1102
Albert 1102
Sylvester IV. 1105-1111
Gelasius II. 1118-1119
Gregorius VIII. vulgo Burdinus/Osel 1118-1121
Callistus II. 1119-1124
Honorius II. 1124-1130
Coelestinus II. 1124
Innocentius II. 1130-1143
Anacletus 1130-1138
Victor IV. 1138
Coelestinus II. 1143-1144
Lucius II. 1144-1145
blahoslavený  Eugenius III. 1145-53
Anastasius IV. 1153-1154
Adrianus, Hadrianus IV. 1154-1159
Alexander III. 1159-1181
Victor IV. 1159-1164
Paschalis III. 1164-1168
Callistus/Calixtus III. 1168-1178
Innocentius III. 1179-1180
Lucius III. 1181-1185
Urbanus III. 1185-1187
Gregorius VIII. 1187
Clemens III. 1187-1191
Coelestinus III. 1191-1198
Innocentius III. 1198-1216
Honorius III. 1216-1227
Gregorius IX. 1227-1241
Coelestinus IV. 1241
Innocentius IV. 1243-1254
Alexander IV. 1254-1261
Urbanus IV. 1261-1264
Clemens IV. 1265-1268
blahoslavený Gregorius X. 1271-1276
blahoslavený  Innocentius V. 1276
Adrianus, Hadrianus V. 1276
Ioannes XXI. 1276-1277
Nicolaus III. 1277-1280
Martinus IV. 1281-1285
Honorius IV. 1285-1287
Nicolaus IV. 1288-1292
sv. Coelestinus V. 1294
Bonifatius VIII. 1294-1303
blahoslavený Benedictus XI. 1303-1304
Clemens V. 1305-1314
Ioannes XXII. 1316-1334
Nicolaus V. 1328-1330
Benedictus XII. 1334-1342
Clemens VI. 1342-1352
Innocentius VI. 1352-1362
blahoslavený Urbanus V. 1362-1370
Gregorius XI. 1370-1378
Urbanus VI. 1378-1389
Clemens VII. 1378-1394
Bonifatius IX. 1389-1404
Benedictus XIII. 1394-1417
Innocentius VII. 1404-1406
Gregorius XII. 1406-1415
Alexander V. 1409-1410
Joannes XXIII. 1410-1415
Martinus V. 1417-1431
Clemens VIII. 1423-1429
Benedictus XIV. 1425-1430 (viz ale rok 1740)
Eugenius IV. 1431-1447
Felix V. 1439-1449
Nicolaus V. 1447-1455
Callistus III. 1455-1458
Pius II. 1458-1464
Paulus II. 1464-1471
Sixtus IV. 1471-1484
Innocentius VIII. 1484-1492
Alexander VI. 1492-1503
Pius III. 1503
Iulius II. 1503-13
Leo X. 1513-1521
Adrianus, Hadrianus VI. 1522-1523
Clemens VII. 1523-1524
Paulus III. 1534-1549
Iulius III. 1550-1555
Marcellus II. 1555
Paulus IV. 1555-1559
Pius IV. 1559-1565
sv. Pius V. 1566-1572
Gregorius XIII. 1572-1585
Sixtus V. 1585-1590
Urbanus VII. 1590
Gregorius XIV. 1590-1591
Innocentius IX. 1591
Clemens VIII. 1592-1605
Leo XI. 1605
Paulus V. 1605-1621
Gregorius XV. 1621-1623
Urbanus VIII. 1623-1644
Innocentius X. 1644-1655
Alexander VII. 1655-1667
Clemens IX. 1667-1669
Clemens X. 1670-1676
blahoslavený Innocentius XI. 1676-1689
Alexander VIII. 1689-1691
Innocentius XII. 1691-1700
Clemens XI. 1700-1721
Innocentius XIII. 1721-1724
Benedictus XIII. 1724-1730
Clemens XII. 1730-1740
Benedictus XIV. 1740-1758 (viz ale rok 1425)
Clemens XIII. 1758-1769
Clemens XIV. 1769-1774
Pius VI. 1775-1799
Pius VII. 1800-1823
Leo XII. 1823-1829
Pius VIII. 1829-1830
Gregorius XVI. 1831-1846
blahoslavený Pius IX. 1846-1878
Leo XIII. 1878-1903
sv. Pius X. 1903-1914
Benedictus XV. 1914-1922
Pius XI. 1922-1939
Pius XII. 1939-1958
blahoslavený Ioannes XXIII. 1958-1963
Paulus VI. 1963-1978
Gregorius XVII. 1978-2005
Ioannes Paulus I. 1978
Ioannes Paulus II. 1978—2005
Benedictus XVI. 2005-x

•

Irák: Chaldejové mají nového patriarchu

 Patnáct dnů s více než padesáti schůzemi trvalo mesopotamským katolíkům, než zvolili svého nového představeného.
Chaldejská katolická církev se sídlem v Baghádu, k níž se hlásí na 700 tisíc až milion lidí hlavně v Iráku, Libanonu, Syrii, Egyptě a ve Spojených státech, se začátkem prosince 2004 zbavila své husajnovské minulosti. Patriarchou Babylónu nad Chaldeji, jak zní titul jejího nejvyššího představitele, byl Rafael I. Bidawíd, který podporoval režim Saddáma Husajna až do konce.

Když letos v červenci zemřel, zasedlo podle informace francouzského listu Le Monde v Baghdádu k volbě nového patriarchy dvaadvacet chaldejských biskupů. Vybírali patnáct dnů, během nichž se konaly 54 volby! Nezvolili, a tak se uchýlili pod egidu Vatikánu. V Římu dílo konečně dokonali a hlavou církve se stal Emmanuel Delly (78) pocházející z Tell Kajf jako o devět let mladší Husajnův ministr zahraničí Tárik Azíz, který je rovněž chaldejským katolíkem.
Demokratická strana Chaldejů se již postavila na stranu nových poměrů v Iráku, a nyní se k ní připojila i církev. Nový patriarcha přijal jméno Emmanuel III. Delly. Mesopotamští katolíci odvozují svůj etnický původ od dávných Assyřanů a aramejských Chaldejů, vládců novobabylónské říše (vyšlo v časopisu TÝDEN).

•

Jan Pavel Veliký

Jaká je bilance dlouhého pontifikátu polského papeže? Od ledna nepromluvil, kyne lidem, choroby ho vláčely mezi římskou nemocnicí a Vatikánem sem a tam. Co zůstalo skryto za charismatem člověka, který kázával na obřích shromážděních?
Stal se nejznámějším mužem současnosti, je na obrazovkách domácností všude na planetě. Vystoupení Jana Pavla II. přesáhly slávy rockových hvězd a v globální politice byl k nepřehlédnutí. Milovník fotbalu, divadla a kina, velký propagátor obrody víry, přesto zůstal klerikálním konservativcem.
Jeho nástupce na čele katolické církve převezme dědictví v tradičně přísně centralisované instituci, která za poslední čtvrtstoletí vlády Jana Pavla ztrácela miliony příznivců v Evropě, ale mnohem více získávala v Africe a Latinské Americe. Papežův boj se světským kultem požitkářské pohody a návratu k sexualitě téměř antických rozměrů z něho v očích ekonomicky silných liberálních „seveřanů“ udělal člověka odkudsi z pravěku.
 

V rukách božích
„Papež se zcela odevzdal do rukou božích,“ uvedl minulý pátek římský generální vikář kardinál Camillo Ruini. Jemu přísluší oznámit světu, že Jan Pavel II. zemřel. Životní cesta Karola Jozefa Wojtyly, jak zní jeho rodné jméno, začala v květnu 1920 ve Wadowici jižně od Krakova. Otec byl pensionovaný voják, matka pocházela z Litvy. Za války osiřel a roku 1942 se rozhodl pro kněžství.

Po válce studoval v Římě a ve svých 38 letech se stal nejmladším polským světícím biskupem, ve 43 v Krakově nejmladším arcibiskupem. Roku 1967 byl papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem a v říjnu 1978 byl zvolen prvním neitalským papežem po 455 letech. Bylo mu padesát osm. Jméno si vzal po svém předchůdci Janu Pavlu I., který zemřel po 33 dnech vlády; jsou jedinými papeži s dvojčlenným jménem.

Životopisci zdůrazňují papežovu oblibu ve sportu, atletické tělo trénoval horskými túrami a lyžováním, pěstoval literární koníčky, napsal několik divadelních her, měl rozsáhlé jazykové vybavení. S lyžemi přestal v sedmdesáti a držel se jiného koníčka, televize. Fenomén žhnoucí obrazovky mu učaroval a po nástupu na svatopetrský trůn televizi proměnil ve svou účinnou zbraň. Byl ostatně prvním z papežů, který úřadoval v mediálním věku (a také prvním, který nosil náramkové hodinky).
 

Veliký papež
Po vzoru globálních politických megahvězd soustavně využíval elektronických medií. Jeho vysoké „pracovní“ nasazení v popularisaci svých myšlenek po planetě z něho udělalo rekordního papeže-cestovatele. „Cestování s kamerou“ naplnilo papeži zbožné přání všech velkých indoktrinátorů dějin: být ve stejný okamžik všude a ve všem u všech.

Přízvisko Veliký zatím církev přiznala pouze třem papežům, zakladatelům vatikánské mocenské ideologie. Leo (Lev) I. za svého pontifikátu v letech 440-461 přesvědčil o tom, že nástupce Petrův v Římě je více než patriarcha v Konstantinopoli-Cařihradu. Gregorius (Řehoř) I. seskupil v letech 590-604 majetek římských biskupů do jednoho účetnictví a pod jednu územní správu a kromě toho prosadil do křesťanské morálky kuriosní theorii hříchu. Posledním z velikých papežů byl Nicolaus (Mikuláš) I., který v letech 858-867 vymyslel, že papež je přímým zástupcem boha na zemi, a proto vládne úplně všem.

Nic podobně zásadního v církvi Jan Pavel II. neudělal, ale jinak mu „velikost“ u jména sluší. Je zřejmě člověkem, kterého v dějinách za jeho život vidělo nejvíce současníků. Vatikánští kronikáři tvrdívají, že „živě“ vyslechlo kázání ve Vatikánu na osmnáct milionů lidí, celkově po světě 250 milionů. Jednorázovým rekordem bylo vystoupení ve filipínské Manile, kde ho prý spatřily čtyři miliony lidí. Na 104 cestách mimo Itálii urazil 1,25 milionu kilometrů, navštívil 129 států a území.

Na cestách strávil muž postižený od roku 1992 Parkinsonovou chorobou dva roky a tři měsíce. Pro věřící byl zosobněním ideálních vlastnosti duchovního vůdce. Jeho „papamobil“ se stal ikonou putujícího dobrého muže od země do země a šířícího šeptem evangelium míru. Za délku cest se mu přízviska „Dlouhý“ asi nedostane, stejně jako za konservativnost v otázkách sexuálních „Zatvrzelý“.
 

Nahlédnutí za opony
Během svého úřadu se Jan Pavel stal nějakým způsobem aktérem všech velkých událostí doby. Podílel se na pádu komunismu ve východní Evropě. Podporoval oposici v rodném Polsku, sháněl pro ni finance a osobní přítomností dráždil vládce tradičně silně katolické země. Na první z devíti cest byl oficiálně v Polsku rok po nástupu pontifikátu a za své třetí návštěvy roku 1987 se veřejně zastal zakázaných odborů Solidarity.
Vlastní domovinu „říše zla“ však zlomil až Michail Gorbačov, zřejmě nechtěně. Papežova autorita také nijak neoslovila vládce v Pekingu, když po komunistech s buddhistickými a konfuciánsko-taoistickými tradicemi žádal náboženskou toleranci pro monotheistické křesťany. Ani v největší pravoslavné zemi nedostal papež nikdy žádnou šanci: Pravoslavná církev v čele s patriarchou širé Rusi Alexejem II. odmítá vpustit katolickou církev do svého prostoru a nabídky na ukončení tisíciletého nepřátelství považuje za lest, jak posice „třetího Říma“ oslabit. Naději na sblížení s východní církví vyslovil papež už roku 1989, ale po roce 2000 narazil na ještě těžšího protivníka, než pouze patriarchu: Svou víru v ruskou podobu křesťanství objevil v sobě president Putin...

Ve vztahu k jinověrcům Jan Pavel zavalil dějiny okázalými gesty, které se však zatím nijak neprojevily skutky („není alternativy k Ježíšovi“). Omluvil se řecké pravoslavné církvi za vyplundrování Konstantinopole roku 1204, Židům za příkoří způsobená katolicismem (1998, 2000) a za to, že za nacismu toho proti pronásledování Židů moc křesťané neudělali, indiánům za krvavé šíření víry a Afričanům za účast na zotročování, jako první z papežů vstoupil do synagogy i mešity.

Všechno líbivé, možná „big bang“ zmírnění ostrých rozporů mezi třemi základními monotheistickými náboženstvími. Zatím za předpokladu, že se ostatní přizpůsobí.
 

Není Amerika jako Amerika
Jan Pavel byl prvním z papežů, který navázal diplomatické styky se Spojenými státy. Až do roku 1984 totiž vatikánské konservativce děsil americký liberalismus a rozjásané obličeje modelů štěstí, zkrátka konsumismus. Nepřekousnutelný také byl duch zámořských náboženských radikálů, baptistů, metodistů a kalvinistů. Za vlády Ronalda Reagana došlo ke změně.
Antikomunistický papež chtěl spojit síly proti společnému nepříteli. Ministr zahraničí Colin Powell loni v dubnu při oslavách dvacátého výročí navázání diplomatických styků s Vatikánem prohlásil, že oba státy jsou globálními velmocemi se stejnými cíli, jimiž jsou šíření svobody, spravedlnosti, náboženské a národnostní snášenlivosti, sociálního a hospodářského rozvoje.

Prvním z papežů, který navštívil Svatou zemi, byl roku 1964 Pavel VI, ale jeho dvanáctihodinová návštěva a setkání s presidentem Zalmanem Šazarem k uznání židovského státu nevedla (byla to zároveň první papežská cesta z Itálie po 150 letech). O rok později druhý vatikánský koncil dokumentem Nostra aetate poprvé zrušil z pohledu katolických křesťanů kolektivní vinu Židů na smrti Ježíšově.
J

an Pavel II. byl roku 1986 první papež, který navštívil synagogu (Řím) a teprve roku 1994 byly formálně navázány diplomatické vztahy s Israelem. 12. března 2000 se papež omluvil Židům za příkoří spáchaná katolíky a koncem měsíce navštívil jako druhý z papežů Svatou zemi. V květnu 2009 byl Benedikt xvi. třetím z nich.

Tak jednoduché to ale 264. nástupce svatého Petra s potomky revolucionářů a protipapežských protestantských sekt, kteří utekli z Evropy po westfálském míru, neměl. Roku 2003 týž Powell přemlouval papeže, aby získal podporu pro irácké tažení. Janu Pavlovi se však zásada preventivního úderu nelíbila a vůbec nezapadala do jeho „dialogu“ s muslimy s omluvami za křižácká tažení.

Byl přesvědčen o tom, že vývoz demokracie do orientu je „záminka velmi urážející islámskou společnost“. Kromě toho se, jak se ukázalo oprávněně, obával o osud mesopotamských křesťanů (viz TÝDEN 34/04).

Jinak ovšem papež a neokonservativci s Georgem Bushem (ale také islamisté) sdílejí stejný názor: svět drží pohromadě jen díky morálním hodnotám danými jejich náboženstvím. Jan Pavel mnohokrát mluvil o evropském liberálním životním stylu jako o „civilisaci smrti“. V záplavě sexu a kultu úspěchu tušil návrat polytheismu na zemi. Nesouhlasil s jakoukoli formou potratů, protože jakoukoli podobu života pokládal za svatou.
Odmítal genetické výzkumy a jakoukoli formu antikoncepce a dokonce gumových ochran v oblastech postižených AIDS. Trest smrti odmítal ve všech případech, stejně tak euthanasii i v naprosto bezvýchodných případech a utrpení. Za jistou formou kontroly porodnosti pokládal sex v manželství, neboť prý může být projevem lásky.
 

Papežem na svém místě
Zažil tři ideologie, hrůzy nacismu, komunismu a liberalismu. Všechny měly a mají „pifku“ na jeho víru. Papež dokázal mobilisovat do protiútoku. Tam, kde vládne bída, získal podporu poukazováním na zvrhlictví z majetku (třetí svět); v rozvinuté světě odstrašování před konsumismem neuspěl. Soustředil se na získání mládeže a církev za jeho pontifikátu pořádala mamutí srazy, jakoby chtěla konkurovat komunistickým festivalům mládežníků (na Světovém dnu mládeže roku 2000 byly v Římě dva miliony lidí).
Svatořečil Josemaríu Escrivá de Balaguera y Albas (1902-1975), zakladatele záhadné ultrakonservativní sebemrskačské fanatické organisace na šíření katolicismu Opus Dei, Dílo boží, už roku 2002, ale také 482 jiné křesťany a 1338 blahořečil, což je více než všichni papežové před ním dohromady: z jeho předchůdců Pavel VI. dohromady obojího jen 56 a šest dalších papežů před Pavlem jen osmdesát..

Podařilo se mu získat podporu v Evropském parlamentu (EP) v lidoveckém bloku a jeho snaha prostřednictvím poslanců ovlivnit například podobu euroústavy byly projevem zjevného klerikalismu. EP na oplátku odmítl uznat italského konservativce Rokka Buttiglioneho komisařem Evropské komise a také zahrnout do preambule ústavy zmínku o křesťanství jako o společné „hodnotě“.

Západní demokracie jsou podle Jana Pavla II. natolik posedlé svobodou, že ztratily smysl pro dobro a zlo. Negativní část společnosti, „negativní kultura“ západu, se chová, jakoby by bůh ani neexistoval. Všechno, co není podle církevních dogmat, vyhlašoval za proticírkevní tažení, a za ním prý stojí obrovské ekonomické síly, které podporují rozvody, volnou lásku, potraty, euthanasii.

Za západním stylem života se tak může skrývat „nová totalita lstivě převlečená za demokracii.“ V této souvislosti připomínal Hitlerův vzestup k moci, protože mu k ní pomohly demokratické volby a parlamentní demokracie.

Jan Pavel II. byl tedy papežem velmi konservativním, vlastně takovým, jakým být musí, má-li se udržet komplikovaná a nákladná církevní stavba. Všechno, co mu předhazují vnitrocírkevní kritici, jako například, že odporoval zrušení celibátu, že ostře odmítal jakékoli zrovnoprávnění žen v církvi a větší autonomii v rozhodování biskupů, by vedlo zřejmě ke krachu stávajícího modelu.

Nástupce Jana Pavla bude mít na vybranou: buď setrvat na staletími osvědčeném konservativním kursu a využít k udržení posic technologií nového tisíciletí, nebo se pustit do reforem, perestrojky, která pozvolna odstaví Vatikán na vedlejší kolej.
 

Na mušce
Ještě další mediálně nepříjemné záležitosti lpí na pontifikátu Jana Pavla II. V Evropě se vylidňují kněžské stavy, o zaměstnání či poslání katolického faráře není zájem. Nejmarkantněji se to projevilo v Německu. Ještě roku 1990 bylo podle Hanse Künga (75), jednoho z nejznámějších kritiků Jana Pavla, vysvěceno 366 nových kněží. Roku 2003 pouze 161. Vzpurný theolog je dokonce přesvědčen o tom, že nucený celibát vede k šíření pederastie a homosexuality mezi kněžími.
Ve Spojených státech soudní spory o odškodnění finančně zruinovaly několik katolických diecésí, pobouřily případy prznění v irských a rakouských seminářích. Soustavné lhaní, zamlžování a shovívavost Vatikánu ve velké řadě skandálů odvrátili od církve hodně sympatisantů. Křesťanství však na rozdíl od církví v Evropě nevymírá, což dokládá stále značný zájem o „církevní“ školy a o „civilní“ rozjímání o klášteřích.

Dosud nevyjasněnou záležitostí ze života Jana Pavla II. byl atentát na něho 13. května 1981 na Svatopetrském náměstí. Střelec Mehmet Ali Agca byl téměř úspěšný, ale lékaři papeže z objetí smrti dostali. Kulku, kterou mu vyndali z žaludku, zasvětil své oblíbené Panně Marii v portugalské Fátimě.
Agca byl po devatenácti letech v Itálii omilostněn a teď sedí v Turecku, ale to už za něco jiného. Bývala podezřívána KGB, bulharská tajná služba, Vatikán však své záhady světu neotevírá. Tajemství atentátu, bankovních skandálů, homosexuální úlety vysokých hodnostářů, mnohdy podivná spojení s mafiánskými kruhy zůstanou neobjasněna teď i za jakéhokoli příštího nejvyššího pontifika.

Box 1: Čekání na nového pontifika
Dokud nezvolíte, nesmíte ven, praví zásada o volbě papeže
Způsob volby římského biskupa je zřejmě jednou z mála demokratických institucí uvnitř katolické církve.
Papež je volen kolegiem kardinálů na uzavřeném tajném sněmu, konkláve (v klasické latině conclave znamenalo uzavíratelný jídelní nebo spací pokoj, v jiné souvislosti stáj). Volba se tradičně pořádá pod renesančními freskami Sixtinské kaple Michelangelovými, jejichž celková plocha dosahuje rozlohy menšího fotbalového hřiště.

První konkláve se konalo po smrti Innocence III. 18. července 1216 v Perugii a zvolilo camerlenga Cencia Savelliho jako Honoria III. (1216–1227). Znatelně změnil pravidla pro konkláve v roce 1975 papež Pavel VI.: Z hlasování vyloučil kardinály osmdesátileté a starší a učinil opatření proti odposlouchávání Sixtinské kaple. Podle těchto pravidel byl zvolen krátce úřadující papež Jan Pavel I. a přibližně po měsíci i jeho nástupce Jan Pavel II.
 

Stříbrné kladívko
Také on upravil pravidla pro volbu. Významnou změnou je možnost zvolit papeže prostou nadpoloviční většinou, pokud žádného z kardinálů před tím nepodpoří většina dvoutřetinová (zásadu dvoutřetinové většiny u volby, ještě bez konkláve, zavedl papež Alexander III., na Petrově stolci v letech 1159-1181). Změna umožňuje zkrácení nepohodlí při konkláve.

V současnosti (rok 2005) má právo volit nového papeže 117 kardinálů mladších osmdesáti let ze 184, co jich žije. Obvyklý a také nejvyšší možný počet účastníků konkláve je 120, nejmenší možný počet pro volbu hlavy církve je alespoň osmdesát hodnostářů. Kardinálové-voliči jsou během volby komfortně ubytováni v domě sv. Marty, Domus sanctae Marthae.

Pokud zvolený kardinál pontifikát nepřijme, volba se opakuje. Pozbýt papežskou moc může pouze úmrtím nebo odstoupením. Papeže nemůže nikdo žádným jiným způsobem sesadit.

Zemřel-li papež, kardinál–komoří, camerlengo, který přebírá správu papežského majetku, ověří jeho smrt: Třikrát poklepe čelo zemřelého stříbrným kladívkem a mrtvého papeže osloví jeho rodným jménem, aniž se dočká odpovědi. Zlomí papežův prsten a pečeť. Autorizuje úmrtní list a zprávu o papežově smrti veřejně oznámí. Smutek trvá devět dnů.

V období bezvládí, sede vacante, je kardinál-komoří hlavou církve. Řídí volbu nového papeže, při čemž mu asistují tři kardinálové volení kolegiem, každý za jeden z kardinálských řádů, capita ordinum (kardinálové-biskupové, kardinálové-kněží a kardinálové-diákoni).
 

Dokud se nezakouří
Kardinálové zapisují jména svých kandidátů na hlasovací lístky, které se s všemi písemnostmi vzniklými při konkláve po vyhlášení výsledků spálí. Pokud z kaple vychází bílý kouř, křesťanský svět ví, že brzy spatří svého představeného. Pokud papež zvolen není, kouř je černý. Zabarvení kouře ovšem není dílem Božím, nýbrž chemikálií spalované s papírem.
Kardinálové hlasují jednou v odpoledni prvního dne, každý následující den hlasují dvakrát ráno a jednou odpoledne. Pokud není někdo z nich zvolen při prvních devíti volbách, mohou volbu přerušit a věnovat se modlitbám a diskusím. Takto mohou konkláve přerušit po každé sedmé neúspěšné volbě, i v tom případě je jim však zcela odepřen jakýkoli kontakt s okolním světem včetně mobilních telefonů, novin, televize a dopisů.

Spatřeni mohou být pouze dvakrát denně ze vzdálenosti 350 metrů při svém každodenním přesunu z domu svaté Marty, kde jsou ubytováni, do Sixtinské kaple, a zpět. Jakékoli vyzrazení čehokoli z konkláve je trestáno exkomunikací. Výsledek úspěšné volby kardinálové sdělí světu z hlavního vatikánského balkónu, habémus papam, „máme papeže“.

Jedno z mála opatření, které za měsíc svého pontifikátu učinil Jan Pavel I., bylo zrušení do té doby tradiční korunovace papeže, kterou Jan Pavel II. neobnovil. Poslední dva pontifikové na papežském stolci se „monarchistického symbolismu“ záměrně vzdali. Volební rozhodnutí kardinálů nepodléhá žádné konfirmaci, protože podle katolické představy není nad papeže vyššího zástupce boha na zemi.

Poslední úpravu volebního řádu udělal 26. června 2007 Benedikt XVI.: zjednodušil volbu o nařízení, že 34. kolo rozhoduje jen prostou většinou mezi dvěma nejvolenějšími uchazeči.
-rs, lgtt-

Box 2: Švýcarská garda, armáda Vatikánu
Papežovým jménem bylo vybojováno velké množství válek, ale hlava katolické církve nikdy nedisponovala žádnou velkou armádou.
Prvním stálým žoldnéřským oddílem u bran vatikánských a kolem osobního sídla papeže byl oddíl sto padesáti vojáků ze Švýcar pod velením Kaspara von Silenen z kantonu Uri. Všichni byli svobodní a pochopitelně katolíci. 22. ledna 1506 odpřisáhli věrnost papeži Juliánovi II.

Jejich nástupci se proslavili hrdinným odporem vůči landsknechtům císaře Karla V. během slavného drancování Říma (sacco di Roma) 6. května 1527. Z gardy o 189 mužích 147 padlo při obraně Petrova chrámu, ale zbytku se podařilo dostat medicejského papeže Clementa VIII. do Andělského hradu (Castel San Angelo), pevnosti z přestavěného mausolea císaře Hadriána.

Papež pak jako výraz vděku nadekretoval, že pro všechny budoucí dny budou papežům v gardě sloužit pouze Švýcaři, a pouze neženatí a katoličtí. Později se stalo podmínkou, aby prošli výcvikem ve švýcarské armádě. Vznikla La guardia svizzera pontifica, GSP. Rozhodnutí potvrdil roku 1970 papež Pavel VI. s tím, že GSP je jediným ozbrojeným papežským oddílem: symbolicky získala vojenskou funkci již roku 1929.

Kde je hodně mužských pohromadě, musí být i skandál. Tajuplný a nikdy ne zcela objasněný případ vraždy a sebevraždy se odehrál 4. května 1998. Nedaleko od soukromých místností Jana Pavla II. zastřelil jeden z gardistů svého velitele Aloise Estermanna (43), jeho ženu Gladys (49) a pak sebe. Vrah Cédric Tornay (23) to „měl přitom za pár“, protože mu končila smlouva. Prý v tom byl hašiš... Od června 2002 se i vatikánská garda globalisovala a dostala prvního Neevropana z asi stovky gardistů, Švýcara indického původu. Uniformy jsou stále tradiční a vzešly z návrhů Michelangelových.

(vyšlo se dvěma boxy v časopisu TÝDEN 14/05, psáno den před skonem Jana Pavla II.)

•
V temných chodbách vatikánských

Procházka neslavnou, ale vyhlášenou minulostí církevního státu

Na pondělí 18. dubna 2005 svolali kardinálové pověření správou církve po dobu vatikánského interregna začátek konkláve, první papežské volby ve 21. století.

Zasedat může tajný volební sněm hodiny nebo dny a po jeho skončení bude katolický svět mít nového zástupce božího na zemi. Od roku 1870 navíc ještě neomylného, jak za Pia IX. rozhodl první vatikánský koncil. Nový muž na Petrově stolci bude však zase jen papežem, hodnostářem spoutaným dogmaty, tradicemi a mocenskými zájmy.

Třebaže „stylově“ padlo tucet jmen vhodných kandidátů (papabili), volbu halí mlčení a zřejmě nemá výrazného favorita. Nic nelze vyčíst ani z údaje, že naprostou většinu z asi 120 kardinálů-voličů mladších osmdesáti let jmenoval za svého dlouhého pontifikátu Jan Pavel II. a pouze tři jsou ještě z dob Pavla VI. (1963-1978).
 

Ošemetná čísla
V čele církve sedělo hodně podivných lidí. Proletáři, arivisté, šlechtici rodem, analfabeti, ale také vzdělanci. Úřady se často kupovaly, zástupci Ježíše Krista na zemi vraždili. Přesného počtu papežů nelze se dopočíst. Prvním z nich byl prý svatý Petr od roku 33 a měl 264 nástupce. Podle jiných seznamů 263 nebo také 265. Připočteme-li k 265 „oficiálním“ ještě 38 nebo 39 protipapežů, počet nositelů titulu římského biskupa naroste na 303 až 306.

Pro rozsáhlá období církevních dějin není důvěryhodných historických zpráv. Jednak v prvních staletích křesťanství nepatřila církev ke společenskému „mainstreamu“ a když porazila polytheistické nepřátele („pohany“) a vylikvidovala jejich civilisaci, zničila na dlouhá staletí v Evropě i vzdělanost. Za nových etnických a kulturních poměrů v západní Evropě po nástupu křesťanství a vzniku germánských státních útvarů nebylo hodně dlouho místo pro historiografii.

Proto řada nejasností a nepřesností. Nezapomeňme také, že pro hodně lidí jde o „jedinou správnou víru“, o její výklad a tam končí pro sympatizanty legrace. Počítat papeže jako housky na krámě se nesluší a oficiální seznam Stát vatikánského města nevede (viz TÝDEN 14/05). Touha po papežství je však velká ještě dnes. 22. března, několik dnů před Janem Pavlem II. (viz TÝDEN 15/04), zemřel v El Palmar de Troya u Sevilly jeho protipapež, jistý Clemente Domínguez Gómez alias Gregorius XVII. (58).

Měl příznivce na jihu Španěl a ve Spojených státech a podle agenturní zprávy věřil, že ho po smrti Pavla VI. roku 1978 na papeže povýšil bůh. Svatořečil diktátora Franciska Franka a odmítal výsledky druhé vatikánského koncilu ze šedesátých let. Vatikán s polským papežem pokládal za sídlo satana a jeho příznivci věřili, že před apokalypsou je Gregorio uchrání tím, že za ně zemře na kříži. Nestalo se; zemřel v posteli.
 

Papežka Jana
Netřeba zdůrazňovat, že do počtu papežů nebyl zahrnut, ani mezi vzdoropapeže (byl by třicátý devátý nebo čtyřicátý). Žil v elektronickém věku a jeho existenci ověřit. Jiný příběh nezapočítávaného papeže je z devátého století, výrazně šťavnatější, ale už neověřitelný.

Jana, záhadná papežka, bývá některými prameny zařazována mezi Leona (Lva) IV. (847–855) a jistého Benedikta III. (855–858). Vládla buď několik měsíců, nebo dva roky, sedm měsíců a čtyři dny. Její anglický otec křtil brutálně Sasy, ale brzy osiřela. Pokusila se v převlečení dostat do kláštera ve Fuldě, byla však odhalena a utekla. V převleku cestovala, dostala se až do Athén.

Byla údajně velmi sečtělá a když přišla do Říma, vzbudila pozornost pod jménem Jo(h)annes Anglicus, Jan Anglický. Získala kardinálský klobouk a po smrti Leona IV. byla zvolena papežem Joannem, Janem VIII. (jehož mužská vláda bývá kladena do let 872-882; roku 880 prý připustil slovanskou liturgii, ale neslavně zemřel, viz zde výše). Jana měla přítele, který s ní byl v Řecku, a během jednoho z procesí potratila.

Podle legend zemřela buď při potratu a byla pochována v kostele, kde kázala, nebo ji dav ukamenoval. Vzhledem k tomu, že co do historičnosti, to znamená doložitelnosti v pramenech, na tom není o nic lépe dlouhá řada jiných papežů, zřejmě už nerozklíčujeme, zda je její příběh skutečností, nebo zda šlo o zlomyslnost pravoslavných a jiných protivatikánských falsifikátorů. Nicméně po staletí platil u papežské volby zvyk hmatem ověřit, zda nový šéf je muž.
 

Velké podvody a hodně krve
Bývaly papežové nejmocnějšími mezi vládci a hýbávali Evropou. V jedenáctém stoleté před nimi padali na kolena císaři, vyprovokovali západní svět k několika „křížovým“ tažením do orientu, štvali proti jinověrcům a vnitřním odpůrcům. Církev si nikdy nehrála na demokracii, vždy upozorňovala jen na chyby druhých a vlastní nedostatky klérus skrývá. Koneckonců, papežská funkce je dodnes velmi vlivná a v boji o ni nelze vyloučit vůbec nic. Například prvním z papežů, který šel přes mrtvoly, byl Damasus I. (366-384).

Během krátké interní války mezi římskými křesťany zůstalo po jednom dnu v jedné basilice ležet 137 mrtvol. Historik Ammianus Marcellinus v této souvislosti napsal, že biskupové žili z darů matrón, že se projížděli v kočárech a chodili v drahých oděvech a utráceli za hodokvasy. Poznámka hodně nadčasová. Za Damasova úřadování se křesťanství stalo jediným povoleným náboženstvím římské říše (380).

Církev také proslavil jeden megapodvod. Stephanus, Štěpán II. (nebo jinak: III.) řešil otázku ohrožení Langobardy a roku 752 dal vyhotovit „darovací listinu Konstantina Velikého“ datovanou rokem 315, v níž císař věnuje papeži Sylvestru I. „palác, provincie, Řím, Itálii a celý západ říše“. Předložil ji analfabetovi Pippinovi III. Krátkému Franskému (Pépin le Bref; vládl 751-768), a ten mu na to skočil: Langobardy porazil, a papežovi roku 756 věnoval zemi v okolí Říma a ve střední Itálii („patrimonium Petri“, Petrovo dědictví, bývalý exarchát ravennský vlastněný Východořímany).

Papežové uznali franské krále za císaře, třebaže v Byzanci seděl právoplatný římský císař s nárokem na celou Itálii. Tímto podvodem byl založen papežský stát, který vydržel až do roku 1870, kdy zanikl v Italském království a zůstal z něho kousek Říma, Vatikán.
 

Synod s mrtvolou
Vášně měli papežové různé. S lidstvím neměly často nic společného. Korsičan Formosus, „Půvabný“, se ve svých 75 letech stal roku 891 papežem. Stranil spoletským velmožům Guidovi a Lambertovi, ale pak ze strachu před nimi povolal na pomoc německého krále Arnulfa Korutanského, který roku 896 dobyl Řím a získal císařskou korunu. Téhož roku v dubnu Formosus zemřel a po patnáctidenní vládě jistého Bonifatia VI. přišel na Petrův stolec Stephanus (Štěpán) VI.

Vládl sice rok, ale hodně zajímavě. Příznivec spoletských hrabat uspořádal v lednu 897 soud s hnijícím Formosem, kterou dal vynést z kostelní krypty („synod s mrtvolou“). Mrtvé tělo sice dostalo obhájce, ale bylo odsouzeno za křivou přísahu a usurpaci trůnu k amputaci dvou prstů pravé ruky a k vhození do Tibery.

Dávní Římané takto zacházeli s těly největších ničemů (skončilo tak například roku 222 úchylný arabský císař Elagabalus).
Formosovi příznivci však tělo vylovili a tajně zahrabali. Vypuklo povstání a Štěpán skončil ve vězení, kde byl, podle jiného starého římského zvyku, asi v srpnu 897 uškrcen. Následovala měsíční vláda jistého Romana a po něm dvacetidenní Theodora II., který Štěpánův soud zrušil a Formosus směl být opět pohřben v chrámové kryptě.

Joannes IX. (898-900) s tím souhlasil stejně jako jeho nástupci. Sergius III. (904-911), první z papežů pornokratické éry, byl však „štěpánovec“ a formosovci byli znovu pronásledováni. Sergius dal Formosově mrtvole urazit lebku a zbývající prsty pravé ruky a tělesné ostatky dal podruhé hodit do řeky protékající Věčným městem (tehdy spíše velkou vsí). Opět byly ostatky vyloveny, ale jméno papeže, který Formosa uložil k definitivnímu klidu, není známo.

Zhovadilost římských křesťanů byla zřejmě inspirovaná podobnou událostí z arabských muslimských dějin. Bojovný a uměnímilovný kalífa Hišám ibn Abd al-Málik (723-743), který vedl války v Indii i Francii, kde byl arabský postup zastaven, nechtěl po vzoru svých umájjovských předků sídlit v Damašku, kde je prý mnoho chorob. Hlavním městem kalifátu udělal syrskou Resáfu/Sergiopoli, jedno z center křesťanství s kultem mučedníků z roku asi 303 Sergia a Bakcha, římských důstojníků vyznávajících monotheismus.

Když 6. února 743 Hišám zemřel, byl v Resáfě i pochován. Roku 749 během úspěšné abbásovské vzpoury přitáhl první z nové dynastie kalifů Abdalláh bin Abbás zvaný as-Saffá, „Řezník“, dal Hišámovu hrobku otevřít. Kalifovo nabalsamované tělo podle tradice syrských křesťanů leželo na pohovce. Abdalláh bil mrtvolu do obličeje svou holí, dal ji vynést ven a zbičovat dvěma sty ranami až se rozpadla. Zbytky dal spálit.
 

Ztráta monopolu
Renesanční papežové žili většinou rozmařilým životem italských magnátů a církevní stát byl na zenitu moci. Zatímco si hlava římské kurie Leo X. (1513–1521) krátila nudu výběrem mezi nabídkami zlatníků a medailérů, jak to poutavě vylíčil věhlasný výtvarník Benvenuto Cellini, v Německu se ozvala luteránská revoluce (31. října 1517). Roku 1534 se dal anglický král Henry (Jindřich) VIII. prohlásit za hlavu katolíků ve své zemi zjevně jen proto, že ho papež nechtěl rozvést se španělskou princeznou Katharinou Aragonskou. Papežové tak přišli o rozsáhlá území, z nichž jim už nechodily církevní daně.

Lutherova vzpoura našla mezi mocnými v Německu oporu. Učení, že peníze nepatří do Říma, ale domácím vládcům, a že pravý křesťan se proti svému knížeti nebouří, byla sympatičtější než olupování vlastních oveček cizím klérem. Dohoda luteránských knížat s katolickým císařem roku 1555 zavedla územní zásadu, podle níž poddaní (ani zdaleka ještě ne „národ“, natož „občané“) museli sdílet náboženské rituály vrchnosti. Zásada byla potvrzena po třicetileté válce roku 1648 vestfálským mírem.

Luteránství a další formy protestantismu vyostřily ideologickou reakci Říma, protireformaci. Roku 1534 byl v Paříži ultraortodoxním katolíkem Ignaciem Lopezem de Recalde y Loyola založen na ochranu čistoty řád tovaryšstva Ježíšova (schválen 1540 Pavlem III., zrušen na nátlak velmocí roku 1773 Klementem XIV.). Dlouhý tridentský koncil (s přerušeními v letech 1545–1563) schválil stará dogmata a disciplinu duchovních v habsburské říši a potvrdil papežova práva.

Pavel IV. (1555–1559) založil při svatém stolci inkvisici ale jejím vynálezcem byl už Gregorius/Řehoř IX. (1227–1241). Innocenc VIII. (1484–1492) se proslavil bullou o pronásledování čarodějnic (1484). Jinak byl zcela normální: Den před volbou uplatil kardinály a byl prvním z papežů, který veřejně uznal svého syna, tedy také toho, že porušil slib pohlavní zdrženlivosti (synů a dcer prý ale měl dohromady šestnáct).

V 16. a 17. století mělo největší vliv v Itálii a na papežství habsburské Španělsko a Francie. Osvícenství a státní církevní politika vyzdvihovaly autonomii domácích církevních představitelů ve Francii a Německu. Církevní stát, jemuž z Evropy plynulo stále méně daní, neměl síly oponovat ztrátě vlivu na biskupy a doma začal hospodářsky zaostávat: katolické státy jižní Itálie, církevního státu a Španělska se staly na dlouhá staletí synonymem pro ekonomickou zaostalost a náboženskou bigotnost.

Box 1: Pornokracie
Vláda kurev, takhle hezky říkávají historici v dějinách papežství první polovině desátého století. Od roku 904, kdy se stal papežem Sergius III., do smrti Jana XII. roku 963 držely moc nad římskými biskupy patricijky Theodora (I.) a její dcery Marozia a Theodora (II.). Nebyly to poběhlice ve vlastním slova smyslu, ale dámy provdané za mocné šlechtice. Hýbaly Římem a špičkami církve, protože s nimi spávaly. Jakási předzvěst vlády renesančních Borgiů a Mediciů.

Třikrát provdaná Marozia (Mariuccia), princezna toskánská, byla patnáct let také přítelkyní šlechtice Sergia III. (904-911) a oba byli zřejmě rodiči Jana XI. (931-935). Tvrdilo se o ní, že odstranila Jana X. (914-928), kterému na Petrův trůn pomohla její matka Theodora. Sergius vstoupil do dějin tím, že byl prvním z papežů, který nosil tiáru se třemi korunami.

Vliv „senátorky, senatrix“ Marozie zdědily její legitimní dcery a hlavně syn Alberich II. Jan XII., její sexem posedlý synovec nebo vnuk, který nastoupil na trůn v šestnácti, měl prý harém, propadl hráčství a pozval do Itálie německého krále Ottu I. (také se však traduje, že spal se svou matkou a sestrami). Nový císař ho však koncem roku 963 pro jeho nezřízený život sesadil a o několik týdnů později papež zemřel v náručí své milenky (buď během milování, nebo podváděným manželem utlučen kladivem; srov. podobné story u Jana VIII.). Němečtí císaři pak hráli v italské politice několik staletí hlavní roli.

Box 2: Počty kolem Janů
Kolem jména Joannes či Johannes, Jan, to není ve Vatikánu jednoduché. Dvacet šest papežů mělo takové jméno, ale „dynasticky“ číslovaných je o tři méně: Jan XXIII. vládl v letech 1958-1963. Češi ale registrují mnohem staršího Jana XXIII: piráta, vojáka, který se v době velkého schismatu (od roku 1378) domohl v Pise papežství (1410-1415). Jeho byznys s odpustky od roku 1412 pobouřil také Prahu a byl to Husův Antikrist.

Pro oba byl osudový kostnický koncil: Hus musel zemřít, Jana v rámci urovnání schismatu sesadili a roku 1419 zemřel jako biskup toskánský. V 19. století byl tento Jan XXIII. vyškrtnut. Také Jan VII. byli dva lidé: papež i protipapež. Zato nikdy neexistoval žádný Jan XX. a Jan XVI. byl v desátém století pouze protipapežem. Kromě Jana XX. nejsou v seznamech římské kurie k mání jména Martina II. a III. (pouze jako omyly za Marina I. a II.). Benediktů bylo sedmnáct, ale jen patnáct číslovaných, Klementů tolikéž, ale jen čtrnáct číslovaných, Gregoriů, Řehořů bylo devatenáct (i s uvedeným Španělem), ale jen šestnáct číslovaných.

grafika: Římskokatolický svět
Svatý otec ve Vatikánu je duchovním vůdcem více než miliardy katolíků. Římské katolictví je většinovým náboženstvím ve více než padesáti zemích. V poměru k počtu populace získával Vatikán v uplynulých letech nejvíce nových oveček v Africe.
Rozdělení katolíků: Evropa 27,1 %, Latinská Amerika 43,6 %, Oceánie 0,8 %, Afrika 11,4 %, Asie 10,4 %, Severní Amerika 6,7 % (údaje z roku 2000)
Podle údajů Vatikánu je ze zhruba dvou miliard lidí, kteří se pokládají nebo žijí v křesťanských zemích 1,092 miliardy katolíků. Mohamedánů všech vyznání je 1,9 miliardy (viz TÝDEN 50/03).

Nejvíce katolíků žije v Brazílii (149 milionů) a na Filipínách (65 milionů). Nejlidnatější evropskou katolickou zemí je Itálie (56 milionů). Katolická církev má po světě na 405 tisíc kněží všech hodností. Diecésí je 5081, biskupů 4854, kardinálů 183 (z toho do osmdesáti let věku 117; stav z dubna 2005).

Nejkonservativnější křesťané jsou nejsilnější v Africe. Vedle katolíků vynikají prudérností biskupové církve anglikánské, čtvrté největší křesťanské denominace (vznikla oddělením anglické katolické roku 1534 za krále Henryho/Jindřicha VIII. od Vatikánu). Od roku 2007 dokonce na protest proti volbě homosexuála ve Spojených státech biskupem s pomocí amerických bílých kazatelů provádějí „misionářskou“ činnost na Západě (lagoský arcibiskup a nigerijský primas Peter Akinola a virginský reverend Martyn Minns, jehož přátelé měli za Bushe vliv v Bílém domu: min. spravedlnosti Alberto Gonzales a šéf CIA Porter Goss).
Zdroje: www.catholic-hierarchy.org, World Christian Encyclopedia, Reuters

(článek s oběma boxy a grafikou vyšel v časopisu TÝDEN 16/05)

•

Vatikán: Svatý duch si vybral
Za Jana Pavla II. byl Joseph kardinál Ratzinger šéfideologem neomylné katolické církve. Jako papež Benedikt Šestnáctý se stal neomylným i on sám. Změny nechystá: špičky církevní hierarchie už potvrdil ve funkcích.

Při prvním kázání svého pontifikátu v Sixtinské kapli prohlásil Benedikt XVI., že jeho předchůdce zanechal „církev odvážnější, svobodnější a mladší, která s klidem pohlíží na svou minulost a nemá strach z budoucnosti“. Hodnocení muže, kterého kardinálové vybrali na tajném zasedání tři dny po jeho sedmdesátých osmých narozeninách. Starce, který se podílí na svém vlastním dědictví.

Bylo to jedno z nejkratších konkláve dějin (viz TÝDEN 14/05). Kouřový signál, jímž kardinálové oznámili katolickému světu svůj výběr, vyšel z komína nad Sixtinskou kaplí již druhého dne v podvečer. V pondělí se kouřilo z komína černě jednou, v úterý dopoledne dvakrát a již čtvrté kolo rozhodlo. „Sensace tisíciletí“, titulkoval nejčtenější evropský deník Bild, nastala v 18.43 hod., kdy se na balkonu kaple objevil nový papež: Od minulého úterý mají katolíci dalšího zástupce Krista na zemi, Němce z Bavor.
 

Svatý duch promluvil
Když v kapli potvrdil svou volbu („accepto, přijímám“), dal si kultovní jméno Benedictus Sextus Decimus (XVI.) na počest otce západního mnišství, „patrona Evropy“ a také papeže Benedikta XV., který byl pontifikem v letech první světové války: „Doufám, že v této své krátké vládě budu mužem míru“. Řekl to prý s ironií, ale zdá se, že snaha po usmíření v církvi i mimo ni („mír“) a přechodný charakter pontifikátu („krátká vláda“) byly hlavními programovými body, jimiž Ratzinger získal konkláve na svou stranu.

Třebaže ze supertajného kardinálského sněmu se nesmějí vynášet informace pod trestem exkomunikace, vyhnání z církve, někdo ze 115 nejvyšších mužů církve mluvil. Římský list La Repubblica přišel dva dny po volbě s informací, že prý pro Ratzingera bylo na sto kardinálů; ke zvolení potřeboval dvě třetiny hlasů (77). V deníku Washington Post se rozplýval washingtonský kardinál Theodore E. McCarrick (74), jak se na konkláve zpívaly latinské písně, dobře jedlo a pilo spumante: „A pak náhle je jeden z vás jiný, už není jedním z vás. Je svatým otcem, nástupcem Petra a Kristovým vikářem.“ Tak prostý je zrod neomylného smrtelníka.

Kdy bylo jasné, že Ratzinger je favoritem? McCarrick tvrdí, že se to dozvěděl z novin, z Corriere della Sera a z La Repubbliky: „Takže vidíme, že svatý duch může promlouvat i prostřednictvím novin, někdy dokonce italských.“ Ratzinger sněm získal výzvou k boji s „diktaturou relativismu“.
S Janem Pavlem II. tvrdí, že ti, kteří jsou pevní ve víře v boha, jsou obviňováni z fundamentalismu („christianophobia“) a společensky jediným přijatelným postojem se zdá být tvrzení, že vše je relativní a nic není jasně dobré nebo špatné. Je to v jádru ryzí konservatismus ještě z doby, kdy o křesťanství nebylo vidu a slechu.

Ratzingerovi kritici v této souvislosti upozorňují na jeho zkušenost z roku 1968, kdy jako čtyřicátník zahořkl během „generační revolty“. Odpuzovala ho „hrubá povaha atheistické zbožnosti, psychoteror a to, jak se odhazují morální úvahy jako zbytky měšťáctví“. Dodnes opovrhuje „pseudonáboženskými léčebnými naukami“, nechápe oblibu asijských kultů na západě a děsí ho trendy k relativisaci náboženství.
Proto pokud Benedikt XVI., ideolog svého předchůdce, hovořil a hovoří o ekumenické otevřenosti, toleranci vůči pestrosti názorových proudů v křesťanství, bude mu hodně těžké získat si důvěru u nekatolíků. Před pěti lety v rámci „ekumeny“ označil anglikánskou, lutheránskou a další protestantské církve za „chybující“. Vůči pravoslaví trvá na tom, že katolická církev je „matkou“ všech denominací; ekumenické kruhy užívají označení „sestra“.
 

Vzorný klerik
Ratzinger byl více než dvacet let prefektem kongregace pro učení víry, instituce na ochranu katolického výkladu Kristova dědictví. Podle informací z prelátských kruhů, které „pronikly“ do tisku, byl podporován vatikánskými konservativci s vazbami na hnutí za obnovu církevní vlády Opus dei, „Dílo boží“. Padla jména Španěla Juliána Herranze Casada (75), šéfa vatikánského oddělení pro výklad legislativních textů, Kolumbijce Daria Castrillóna Hoyose (75), který má na starosti klérus, a druhého Kolumbijce Alfonsa Lópeze Trujilla (69), předsedy pontifikální rady pro rodinu.

Posice latinskoamerických kandidátů tím oslabily; především příliš sociálního Hondurasana Oscara Andrése Rodrígueze Maradiagy (62), a také u italských kardinálů Ratzinger převážil. Kardinál Roger M. Mahony (69), první arcibiskup Los Angeles, prozradil, že minulé úterý, v den volby, snídal Ratzinger s kardinály-kolegy z Asie a Afriky. Zde zřejmě skončily papežské naděje Nigerijce Francise Arinzeho (72). Pak bavorský kardinál „už nebyl jedním z nich“. Ratzingerova papežská večeře po volbě sestávala z italské fazolové polévky, kuřete „cordon bleu“, zmrzliny a sektu. I takové věci pronikly na veřejnost.

Dr. Joseph Ratzinger z Marktlu na Innu došel na vrchol církevní kariéry. Knězem byl vysvěcen ve dvaceti čtyřech (1951), spolu se svým starším bratrem Georgem. Disertaci psal o Augustinovi, habilitační práci o Bonaventurovi. Byl svého času nejmladším německým profesorem theologie a od roku 1953 do 1977 učil na několika universitách přednášel dogmatiku. Jeho žáci dosvědčují, že byl oblíbený.

Jako kardinálský poradce se účastnil druhého vatikánského koncilu (1962-1965), který se pokoušel liberalisovat práva biskupů vůči Vatikánu. Jeho konservatismus ho přivedl do Říma. Roku 1981 byl jmenován prefektem pětadvacetičlenné kongregace pro učení víry, smutně proslulé inkvisice fungující od roku 1542 (Congregatio pro doctrina fidei, název v této podobě od roku 1965).
 

Dobrá volba
Máme papeže, říká latinská formulka oznamující zvolení nástupce na Petrově stolci. Katolíci po mediálně výborně prodané události jsou spokojeni. Žádná změna, vše při starém. Všichni protipotratoví, protikondomoví a protihomosexuální bojovníci na celém světě uvítali volbu svého muže. Kurii bude nadále vládnout team Jana Pavla II. a Ratzingerovi kardinálští kolegové. Státním sekretářem, tedy jakýmsi premiérem, zůstává Angelo Sodano (77); je jím od roku 1990. Jeho zástupcem a ministrem vnitra zůstává Argentinec Leonardo Sandri (61), tajemníkem pro zahraničí je nadále Ital Giovanni Lajolo (70).

V Německu se před volbou ozývaly hlasy, a to i mezi katolíky, „Jen ať to není Ratzinger“. Z titulu hlavního církevního inkvisitora totiž několikrát zasáhl do sporů s německými biskupy. Přeli se o to, zda se má dostat svatého přijímání (náboženský rituál) i rozvedeným, kteří se znovu ožení, odmítl účast církevních institucí v systému státního poradenství kolem těhotenství. Kardinálové Karl Lehmann (68) a Walter Kasper (72) dokonce na konkláve podporovali, podle insiderů, Ratzingerova protikandidáta Itala Carla Mariu Martiniho (77).

Na vzorném životopisu katolického činovníka Ratzingera utkvěla skvrnka, která podráždila především neněmecké nekatolíky. Jeho rodná ves Marktl na Innu leží nedaleko hornorakouského Braunau na téže řece, rodiště Adolfa Hitlera. Jako pubescent byl v semináři členem tehdy povinné Hitlerovy mládeže (HJ) a v šestnácti sloužil jako pomocník u protiletadlové obrany závodů BMW v Mnichově, kde se stal roku 1977 arcibiskupem. Roku 1944 stavěl na rakousko-maďarských hranicích protitankové zátarasy, pak se jednotka vrátila do Bavor.

Odtud od ní na konci války desertoval. Anglické listy „milují“ cokoli německého a volbu papeže z Bavor oznámily titulky jako „Od hitlerovského mládežníka k papa Ratzimu“ (The Sun), nebo „Říkali mu Boží rottweiler, teď je papežem Benediktem XVI.“ (Daily Mirror, podobně The Daily Telegraph).
Takový je ostrovní folklor, který se možná někdy změní. Aby se však katolický theolog a kardinál Joseph Ratzinger za pontifikátu Benedikta XVI. proměnil v nekatolíka, to možné není. Pak by totiž vstoupil do církevních dějin jako velezrádce.

(vyšlo v časopisu Týden 17/05)

Benedikt revolucionář. Církevní reforma spočívá na vnitřní změně, nikoli ve změně v organisaci, ale v proměně jedinců. Německé souvěrce papež zaskočil v září 2011, když kázal v Berlíně, Erfurtu a ve Freiburgu. Tolik na thema dlouholetých snah německých kleriků a laiků uvolnit vazby na Vatikán (mimo jiné zrušení celibátu).

K nelibosti církevních knížat hlava katolické církve vyzvala k chudobě a ke svému odsvětštění. Pouze zbavena politického a materiálního balastu může být otevřená ke světu. Arcibiskupům se však chudnout nechce.

Vyvlastnění majetků, škrty privilegií a vynucená ztráta moci jsou pro církev dobré. Dějiny tím výrazně přispěly k vnitřní očistě církve (sic) a poskytly nezbytně nutné nové impulsy. Každá událost, která vede ke světské bídě církve, vynucená i dobrovolná, ji posiluje. Bez ohledu na konvence a stav majetku pak může vyznat se před Kristem.

V bundestagu pochválil německou ekologickou orientaci, že prý naslouchají řeči přírody. Vedle její ochrany by však měli též chránit (nenarozené) lidské životy, neboť i člověk je součástí přírody (v bibli lidé vystupují jako páni přírody, jakési extra...).

Benedikt vyzval protestanty, aby více četli Martina Luthera. Jeho základní otázku, jak si naklonit boha, dnes mnoho křesťanů nezajímá. Otázka totiž předpokládá, že naše hříchy a ctnosti, tak papež, jsou relevantní křesťanskému bohu. Křesťané proto dnes předpokládají, že bůh musí být velkorysý a svou milosrdností naše chybičky přehlížet.

Jsou však „naše“ chybičky nepatrné? Neničí svět korupce velkých i malých, nemyslí všichni na své výhody, jak o lidském zlu realisticky kázal už Luther? Mnichovská list Süddeutsche Zeitung v ty dny nazvalo Josepha Ratzingera (84) „moudrým skeptikem“.

Katolíkům a jejich funkcionářům a kongregacím doporučil, aby byli zbožnější. Světec je v Benediktově pohledu ten, kdo evangelium radikálně prožívá, kdo otevře okna našich duší pro světlo boží; nemusí to být jen asketa.

Božím darem je, že se člověk sám smí realisovat, nalezne-li svou přirozenost. Pro prvního mezi katolíky to znamená: „Kdo věří, má budoucnost.“

Papežovo vystoupení navštívilo na tři sta tisíc lidí, údajně více, než církev očekávala, ale nesrovnatelně méně, než kolik lidí „chodilo“ na Jana Pavla ii. Kdo se tehdy těšil na stanovisko k sexuálním skandálům nedávných měsíců a k situaci v církvi, byl zklamán. Pro Benedikta příliš materiální záležitosti.

•

kříž, crux, patibulum/rozsocha, viz pod poprava ukřižováním

Křováci, Bušmeni, Bushmen, viz Sanové