Hr-Hy

hranice, hraniční valy, zdi, límes apod, viz zdi

hráz, přístavní, molo§ 532

hroby, masové, první v Evropě, viz móda
hroby, vykrádání: ve válce mezi XI. a X. egyptskou dynastií před rokem c. 2050 za vlády Wahkare Achthoa III. dobyli Hérákleótští (X. dyn.) s pomocí asjútského nomarchy Tefifiho Čenu/Thís a zde mimo jiné vyplenili také hroby. Je to první zpráva v dějinách o takovéto lidské činnosti.

Po protiofensivě Injotefa II. či III. se Thís vrátil do rukou thébské XI. dynastie.

Novověké vykrádání hrobů a dalších podzemních objektů patří neodlučně k dějinám archeologie a starých dějin umění. Velká část sbírek světových musejí a soukromníků pochází z nelegálního obchodu s uměleckými a archeologickými předměty. Od poloviny padesátých let 20. století je trh uměleckými předměty a vykrádání věhlasných archeologických adres výnosnými povoláním.

Z velké části nejde o vědecký výzkum, ale o komerční starožitnictví. Obhajoba tohoto způsobu obživy klasickou archeologickou zásadou, že "kopat znamená vždy zničit", je ovšem ničemnost.

Poptávka ze Spojených států, Japonska a západní Evropy po čemkoli „hodně starém“ dospěla k téměř průmyslovému vylupování buddhistických chrámů v jihovýchodní Asii, hinduistických v Indii, císařských hrobů v čínském Si-anu, tradičně v Egyptě, srov. skandál s vyloupení sbírek baghdádského národního musea během amerického tažení na jaře roku 2003 (pod Mesopotamie).

Prvními sběrateli starožitností byli Římané a jejich methody byly často srovnatelné s dnešními, srov. sejmutí obrazu se stěny, chamtivé skupování soch a maleb – nerozhodovalo, zda je dílo ceněno, ale jak je drahé a kam by se v domácnosti hodilo...

Specifickým druhem sběratelství bylo shromažďovaní křesťanských relikvií, ostatků, po lidem spojených s kultem (tzv. svatí). Z údajného Ježíšova hrobu si vzala dva hřeby Helena, matka císaře Konstantína I. Stala se zakladatelkou sběru relikvií, kultovních (podle křesťanů: svatých) ostatků. Móda vrcholila ve středověku.

Z jednoho z hřebů dal později Konstantinův syn ukovat uzdu pro svého koně. Psychická stigmata, otevřené rány po hřebech, se stala mezi věřícími projevem zázraku.

Mezi „relikvie“ se počítaly tělesné části mrtvých křesťanů, předměty s nimi související, např. třísky z kříže apod. Svérázným kusem úcty je v italském Turínu uchovávaný pohřební rubáš Ježíšův s viditelným otiskem jeho těla a tváře. Čtyři metry plátna patří bývalé královské rodině Savoyských a lákají k návštěvě města. Rozbory textury látky však tvrdí, že v nejlepším případu jde o látku tkanou v Palaistíně někdy v prvním století n.l., spíše však kolem roku 150 n. l.

Hron§ viz Granua

hry v Římě, viz lúdí, srov. také divadlo, dostihy, gladiátoři
hry hellénské, slavnosti, sporty, hazard, olympiády, viz také pod sportovní kuriosity a rekordy, srov. rok 776:

Gymnické hry měl podle hellénských pověstí vymyslet v Arkádii Lykaón (srov. Lykaie), pohřební zase Akastos v Iólku. Po nich je provozovali Théseus na Isthmu, Héráklés v Olympii. Podle jiné tradice prý vůbec první pohřební hry v hellénském světě byly konány na počest Arkadova syna Azána.

Nejstarším popisem pohřebních bojových a músických soutěží je v Íliadě 23. zpěv věnován pohřebním hrám na počest Patroklea, srov. pod oběti lidské. Achillés uspořádal a cenami vypravil dostihy/závod dvouspřeží, box, zápas, běh, zápas kopím, disk, lukostřelba a vrh oštěpem (ovšem dominantní „soutěží“ byla hellénská hašteřivost a snaha změnit výsledek závodu „od zeleného stolu“).

Sportovní hry jako prostou zábavu líčí osmý zpěv Odysseie. Zápasy v boxu jsou doloženy na Krétě ještě před rokem 1500. Zápásníci měli rukavice a jakési chrániče na spáncích a bradě. Zápolili v bederní roušce – s nahotou přišli až Helléni.

Nejstarší zápas dějin je popsán na druhé tabulce sumerského epu o uruckém králi Gilgamešovi ze 28./27. století. Enkidu v něm dostane na Gilgameše kolena. Souboj ale měl se sportem málo společného: zápas byl o to, kdo o svátku bude mít sex s hlavní kněžkou kultu plodnosti o tzv. svaté svatbě, hieros gamos (viz pod Svátky v příloze a Athény).

O něco později jsou zápasy dokladovány v Egyptě. Chetité přišli se závody v lukostřelbě a s dostihami, býčí zápasy kultovní jsou doloženy na Krétě, snad někdy v této době začaly soutěže veslařské.

Původní mýthologické zakladatele zastoupili později konkrétní lidé: např. Archeláos (413 - 399), který mocensky a kulturně významně povznesl makedonské království, založil v Díonu na úpatí Olympu devítidenní (dle počtu Mús) hry olympeia zasvěcené Diovu kultu.

Méně známými hrami hellénského světa byly např. aianteia v Opúntských Lokrách, aleaia v Tegeji, asklépieia v Kleonách, Epidauru a v některých maloasijských městech, basileia v Lebadeji, démétreia v Níkomédeji a v Tarsu, didymeia na počest Apollónovu v Mílétu, efesia na počest Artemidy, hekatombaia v Argu, hellótia v Korinthu, héraia či nemeia v Argu na počest Héřinu, lykaia v Megalopoli v Arkadii, múseia a erótideia v Thespiích, rómáje v Chalkidě, sebasteje v italské Neápoli atd. (srov. další zde níže a roku 776).

Ani tyto sportovní svátky neměly jen lokální význam, ale byly navštěvovány účastníky a diváky z celého Středomoří. Počet her spojených s kultem vzrostl až v dobách římských a v podstatě platilo, že každá obec s chrámem měla nějaké sportovní nebo músické klání.

Obecně platilo, že her se směli účastnit pouze plnoprávní občané (což také platilo o účasti na divadelních hrách). Zásada platná v tzv. olympijském hnutí dodnes. Do šestnácti let věku byli závodníci považováni za mladíky, do dvaceti let za dorostence, jako muži směli soutěžit až od dvaceti.

Nejvyšší váženosti dosáhly čtyři kultovní sportovní hry, srov. také pod rokem 776.
Nemejské hry, z celé čtveřice hry nejmladší, byly podle tradice založeny na památku jistého Ofelty, kterého chůva položila do trávy, aby mohla ukázat héroům cestu na Théby a na zemi ho uštknul had. Odměnou vítězi, nemeoníkés, byl věnec z miříku, rostliny mrtvých. Teprve v dobách historických byly hry konány na počest Dia, a to dvouletně každého druhého a čtvrtého roku olympiády.

Isthmie byly konány na počest Melikerta, se kterým skočila jeho matka Ínó na cestě z Megar do Korinthu do moře (staršího syna Learcha zabil v šílenství otec Athamás, král v Orchomenu, viz povídání o Dionýsovi pod hostiny). Melikertés byl podle jedné verse zachráněn delfínem a zanesen na břeh na Isthmu. Melikertés byl s Ínó Diem přeměněn v mořské božstvo a jmenoval se Palaimón a na jeho počest se konají dvouletně, vždy v první a třetí rok olympiády. Ínó dostala božské jméno Leukotheá. Palaimón, Palaemon byl ochranným kultem hlavně římských námořníků. Vítěz užíval titulu isthmioníkés. Kultovní část her probíhala v noci.

Podle athénské tradice založil prý hry Théseus na očistu od smrti loupežníka Skeiróna či Sinida. Ponížení se hrám dostalo od Sparťanů. V létě roku 391 obnovil Agésiláos tažení proti Korinthu. Vypravil se proti městu v době konání isthmických her. Na Isthmu vyhnal domácí od obětišť, dal obětovat Poseidónovi a vůbec svěřil organisaci her korinthské aristokratické emigraci. Po jejím odchodu tyto hry vypravili ještě jednou Argívští.

Pýthie. Původně se k oslavě Apollónově soutěžilo v Delfách jen ve zpěvu. Konány dvouletně, vždy v první a třetí rok olympiády. Prvním vítězem prý byl Chrýsothemis z Kréty. Roku 586 byly hry reorganisovány a rozšířeny. Vítězem, pýthioníkés, soutěže ve zpěvu ke kithaře se stal Melampús z Kefallénie, v hře na píšťalu zvítězil Sakadás z Argu a ve zpěvu k píšťale Echembrotos z Arkadie (tato disciplina ale byla pro nelibost posluchačů už na příštích pýthiích zrušena).

Po Sakadovi byl ještě věhlasnější pištec Pýthokritos ze Sikyónu, který na pýthiích zvítězil celkem šestkrát a tolikrát zvítězil i v Olympii. Zároveň přibyly zápasy a běžecké soutěže s dostihy (prvním pýthioníkem v jízdě na koni byl Kleisthenés, vládce v Sikyónu).

Na 8. pýthiích byla připojena soutěž v hře na kitharu bez hlasového doprovodu (prvním vítězem Ageláos z Tegeje). Na 23. hrách přibyl běh ozbrojenců (Tímarchos z Fliúntu), na 48. závody čtyřspřeží (Exékistidés z Fókidy) a na 53. hrách závody spřežení hříbat (Orfóndás z Théb). V pankratiu dorostenců, které bylo přidáno na 61. pýthiích, zvítězil Iolaiás z Théb. Na 69. hrách se poprvé závodilo v dostizích hříbat (Lykormás z Lárissy) a ve dvouspřeží hříbat (Ptolemaios z Makedonie).

Protože se Delfy dostaly do moci Aitólů, rozhodl se roku 289 král Démétrios I. slavit pýthie v Athénách, což je naprosto ojedinělý případ v dějinách (pýthie v Athénách se konaly v lednu či někdy na jaře). Pak se enfante terrible diadošského světa vypravil proti Aitólům, zpustošil jejich zemi a vypravil se do Épeiru proti králi Pyrrhovi I. Vrátil se zpět do Makedonie a v Pelle onemocněl.

Olympia: historie, discipliny, fakta, rekordy, ceny a podvody
(viz také pod sportovní kuriosity)

O závodech spřežení, běhu o trojnožku a obětech v Élidě se zmiňuje už Íliada. O Olympii však nehovoří. Prý asi v padesátém roce po potopě v době Deukalionově, tedy podle tradičních počtů snad roku 1478/7 (srov. pod potopa), přišel do Élidy z Kréty Klymenos z rodu ídského Héráklea a uspořádal v Olympii svému pradědu závod a oltář.

Tento Héráklés prý dal i hrám i místu jméno Olympia a stanovil, aby se hry konaly jednou za pět let, a to podle počtu svých sourozenců, kterým se dohromady říkalo Kúréti či Daktylové: Paiónaios, Epimédés, Iásos, Ídás a Héráklés. Měli na Krétě na starosti malého Dia až po jeho dospění.

Krétský Héráklés uspořádal jako první běžecké závody na březích élejského Alfeia a jako první udělil za vítězství snítku olivy (kterou tu vysadil přinesenou od Hyperboreů). Prvním z lidí však, kdo byl olivovou ratolestí ověnčen, byl až na 7. olympiádě Daiklés z Messénie, olympioníkos epónymos. Do té doby nebylo žádné ani symbolické ceny.

Klymenovu vládu ukončil Endymión, který uspořádal jako druhý v Olympii závod, a to pro své syny, aby soupeřili o královládu. Třetí, tentokrát již Diovi Olympskému, uspořádal hry lýdský Pelops po vítězství nad písánským Oinomáem, když lstí a pomocí Myrtilovou získal královu dceru Hippodámeiu (podle jednoho z tradičních dat roku 1348). Po něm pak ještě Amytháón, bratranec Endymiónův, Peliás a Néleus, Augeás a Héráklés, nade všechny proslulý syn Diův (prý roku 1206).

Po Oxylovi, potomkovi z Hérákleova rodu (vytvořil z Élidy zemi, kde vedle sebe žili Aitólové, Achájové, Dórové i původní obyvatelstvo země; takový ideální stav, k němuž ve historické době nikdy nedošlo), hry upadly do zapomnění a obnoveny byly až králem Ífitem, tentokrát ale ve čtyřleté pravidelnosti (lze jen spekulovat, zda to nemá něco společného s padesátiměsíčním cyklem matriarchální měsíční bohyně).

Ífitos byl prý současníkem spartského Lykúrga a élejského krále Kleosthenea a podle starých chronografických údajů se rozhodl vyhlásit mír a bezpečnost pro účastníky her a asylon pro Olympii prý 28 či 27 olympiád před tou první počítanou, tj. asi kolem roku 888 - 884 (text vyhlášky byl prý uložen v Héřině chrámu, první stavbě u Alfeia v pozdější Altidě).

Podle jednoho neověřitelného údaje byly hry, na nichž zvítězil Koroibos, dvacáté osmé v pořadí, ale jména předešlých vítězů nebyla zaznamenávána. To by znamenalo, že první olympiáda byla v Élidě uspořádána roku 884.

Élejští se také tehdy stali hlavními pořadateli her (původně jimi byli Písánští). Ífitos, jeho prapotomek jako první agonothetés a jeho nástupci byli hlavními kněžími Diova okrsku až do 50. počítané olympiády, věštírnu Diovu na vrchu Kronos nad Olympií ovládaly rody Iamidů a Klytidů.

To vše tvrdí klasická hellénská tradice. Starší tradice ale uvádí, že hry navázaly na běh dívek o to, která z nich bude pro jedny hry kněžkou Héry Chamyné (jako měsíční bohyně sedící v prostoru doběhu běžeckých disciplin). Dělo se tak élidském měsíci parthenios, „panenský“. V klasických dobách tento závod předcházel hrám olympským. O ženách v Olympii zde níže.

Míč na hraní vynalezl prý Lýd Gýgés (sfairiseis, hřiště na míčové hry – sfairistéria), ale žádná z her, a známe je pouze podle jména, se nikdy nedostala na seznam žádných z panhellénských her. Míče nebyly nafukované, ale z hadrů nebo plněné peřím, kopanou čili fotbal asi staří neznali. Helléni hrávali jistou teamovou hru podobnou modernímu rugby episkýros či harpaston, což by podle významu slova harpadzó znamenalo "loupená, kořistná". Římané hře říkali převzatým výrazem harpastum.

Zda obraty epikoinos (fem.), faininda, aporrhaxis, úraniá a sfairomachiá, "boj o míč", jsou synonyma k episkýru nebo hry jiné , nelze stanovit.

Závody v Olympii podle Pausania: Podle hellénské tradice přišel prý zhruba 50 let po potopě z doby Deukaliónovy z Kréty jistý Klymenos, syn Kardyův, z rodu ídského Héráklea, a uspořádal v Olympii závod. Vládu Klymenovu ukončil Endymión, syn Aëthliův. Prý generaci po Endymiónovi uspořádal závod k poctě Dia Olympského Pelops. Po něm je (= tj. vrcholem byl běh) uspořádal Amytháón, příbuzný Endymiónův a po něm Peliás a Néleus.

Závod také uspořádali Augeiás a Héráklés, syn Diův, resp. Amfitryónův. Tehdy zvítězili v dostizích s vozem Ioláos, v prostých dostizích Iasios z Arkadie, v boxu Polydeukés. Héráklés prý zvítězil v zápasu a v pankratiu.

Pak uspořádal hry Oxylos a následovalo přerušení tradice, kterou obnovil s novými pravidly až roku 776 Ífitos, prapotomek krále Ífita (nebo to tradice pomíchala a šlo o jednoho a téhož člověka? Byl však mezi nimi rozdíl 108 let).

Svatým místem bohyně Gaie, Rheje a Krona byla Olympie už v 11. století, spíše už od století třináctého. Lokalita byla osídlena v letech 2500 – 1900, ale osadu zničil Kladeus vylitý z břehů.

Pak udělali lidé údolí Alfeia centrem kultu Gaie. Pozdější Héraion byl ze dřeva a nepálených cihel z 11. století, prý ho postavili osm let od začátku vlády Oxylovy Skillúntští z Trifylie; dobou materiál obměňován až přestavěn v mramorový chrám.

Chrám ukrýval sochu sedící Héry obklopenou řadou soch stojících Olympanů a božských příbuzných Héry. Od 10. století Olympie přednostě patří Diovi.

Ženy a Olympia
Jednou za čtyři roky utkalo šestnáct žen Héře z olympského Héraiu roucho a uspořádalo běžecké závody dívek tří věkových kategorií od nejmladších po děvčata „na vdávání“. Osm élidských fýl vysílalo po dvou ženách. Héráje odběhaly dívky v chitónech nad kolena a s odhaleným pravým prsem, vítězkyně dostaly olivový věnec a kus masa z krávy obětované Héře.

Ve dnech celohellénských olympských her však ženy přes Alfeios do Olympie nesměly. Pokud by snad přišly, měly být svrženy z příkré skály jménem Typaion. V historii však byla chycena pouze jedna žena, a to vdova po Kallianaktovi  Kallipateirá (nebo Fereníké) z Rhodu, která byla z rodiny olympijských vítězů, dcera Diagorova, a osobně trénovala svého syna. Vedla ho v převlečení za muže na závody. Peisirhodos/Peisirrhodos vyhrál (disciplinu neznáme), ale matka své ženství neukryla, když z radostí přeskakovala ohradu oddělující trenéry od závodníků.

Trestu unikla z úcty ke svému otci, bratrům, dědovi i synovi, kteří všichni byli olympioníky: Diagorás (dvakrát z boxu, čtyřikrát z isthmií, dvakrát z nemejí a jednou z pýthií) a jeho tři synové Dámagétos (dvakrát olympioníkos v pankratiu), Akúsiláos (jednou v boxu) a Dórieus měli z Olympie „medaile, Peisirhodův bratranec (nebo bratr?) Euklés rovněž. Rod byl tradičně protiathénský, protidémokratický, z Rhodu byl olympioníkos Peisirhodos se strýcem Dórieem vyhnán a uchýlili se do jihoitalských Thúrií.

"Zakladatel" dynastie Diagorás pocházel po matce z Messénie, neboť patřila mezi potomky dcery slavného krále Aristomenea. Akúsiláos byl olympioníkem v boxu, Dámagétos v pankratiu (oba dva vyhráli své dorostenecké sicipliny na olympiádě, v níž otec vyhrál mezi dospělými). Dórieus třikrát po sobě vyhrál pankration v Olympii, kromě toho osmkrát isthmie, sedmkrát nemeje a jednou v pýthiích bez boje, neboť proti němu nikdo nenastoupil. Zatímco Athéňané, jeho váleční protivníci, ho propustili bez újmy, viz rok 407, Sparťané, s nimiž celý život spolupracoval, ho roku 394 odsoudili na smrt a popravili.

Élidští po incidentu s Kallipateirou vydali zákon, podle něhož i trenéři museli na závodiště nazí (konec 5. st.). Závodníci běhali nazí od 15. olympiády a vynálezcem, tím, který odhodil bederní roušku (zoné, diazóma, perizóma, tribón) při krátkém běhu, byl Orsippos/Orhippos z Megar, dórský šlechtic; napodoben byl na těch samých hrách závodníky v dolichu – nahý vyhrál Sparťan Akanthos.

Z Olympie během her mizely ženy, ale prý také mouchy dodržovaly svátek: ačkoli bývalo hodně obětováno a z obětních zvířat bylo hodně krve a masa, mouchy se po dobu konání her, jak praví tradice, odstěhovaly i se ženami za Alfeios.

V Olympii byly, zřejmě souběžně s roky mužských her, slaveny dívčí svátky a hry héráje, při nichž se dívky na počest Héřinu utkávaly i v běhu, srov. zde výše. Byly to rovněž hry „pentéterické“, pětiletní, měřeno z pohledu Hellénů, kteří počítali oba krajní roky časového údaje: pro nás je taková prodleva čtyřletá (srov. např. rozpětí let 480-476, které je podle starověkého počítání pětiletkou).

Délka ženské trati byla o šestinu kratší než mužský dromos (500 stop = 160,2 m). Hlavním důvodem ale bylo odění Héry do pláště, který po celý rok vyšívalo šestnáct žen. První bájnou vítězkou byla Chlóris z Théb (jako dítě se jmenovala Meliboiá), dcera Amfiónova s Niobou, v závodu, který založila Hippodámie na oslavu své svatby s Pelopem a jako poděkování Héře prý roku 1348. Chlóris se provdala za iólského Nélea, zakladatele Pylu a byla matkou Nestórovou.

Z první poloviny 7. st. známe ještě jméno jisté Héry z Gyaru, jak poznamenala Sapfó (nikdo jiný z ostrova se po celý antický svět již nevyznamenal v ničem a Římané používali ostrov jako vězení a ještě po druhé světové válce za hellénské monarchie, dokud nebyla věznice pro politické vězně roku 1974 po vyhlášení republiky zrušena).

Aktivně se ženy účastnily „mužských“ her jako majitelky koní. Historie olympiad zná šest hippických výherkyň: Sparťanky královského rodu jménem Kyniská (Ol. 96 a 97) a Euryleónis (roku 368 na Ol. 103), roku 268 (129. Ol.) Makedonku Belistiché, Bilistiché či makedonsky Filistiachos, přítelkyně Ptolemaia Filadelfa a tři élejské aristokratky Tímarété (174. Ol. roku 84), Theodoté (ibid.) a Kasiá (Ol. 233 roku 153 n. l.).

Vstup žen na "sportoviště" byl omezen všeobecně. Pouze na všeiónských slavnostech velkých délií (viz rok 426) a efesiií měly volný přístup i s dětmi; ostatně obě slavnosti a zápolení byly zasvěceny panenské Artemidě.

Zcela moderní, nemyslilný pro starý věk, je skandálek jisté Američanky Suzy Favor-Hamiltonové, šestinásobné běžecké  mistryně Spojených států a účastnice tří olympiád. V prosinci 2012 čtyřiačtyřicetiletá žena vyznala, že v Las Vegas ukončila své podnikání v oboru escort services, kde pod pseudonymem Kelly Lundy účtovala šest set dolarů za hodinu.

Před hrami: vyhlašování, mír
Konání her či slavností, a to nejen olympských, pravidelně chodili město od města oznamovat theórové (theóros, dór. theáros). V jednotlivých státech/městech byli proto určeni tzv. theórodochové, tj. „ti, kteří přijímají theóry“, u nichž se poslové ubytovávali.

Např. v Makedonii na konci královské doby (před rokem 167) bylo 65 obcí a v každé byli dva theorodochové, v Pydně, Berroji, Edesse a v Pelle tři. Nápisně doloženo, že fungovali opravdu po celém hellénském světě, až do Súsiány, Persidy a k Perskému zálivu (v souvislosti s vyhlašováním leukofryénejí v Magnésii na Maiandru).

Na dobu konání her, které začínaly o druhém úplňku po letním slunovratu 21. června, tedy v srpnu až září (nejteplejší část léta), bylo vyhlášeno celohellénské příměří, ekecheiriá, „ruce pryč (od zbraně)“, které účastníkům her zaručovalo klidnou cestu do élidské Olympie. Trvalo tři až čtyři měsíce. Po dobu her se pak příměří vztahovalo i na nedotknutelný Diův pozemek v Olympii, místo her, po Helladě se nepopravovalo, nebojovalo.

Borci, jejich otcové, příbuzní i trenéři a soudci přísahali na radnice v altidě nad obětovaným vepřem na dodržování pravidel Diovi Horkiovi, Diovi Přísežnému (vepř nebyl v případě přísahy snězen, ale vhozen do vody). Olympiáda byla konána i v okamžiku perské invase, v době bitvy u Salamíny koncem září roku 480. • Nelze však vyloučit, že hry se konaly již o prvním úplňku po slunovratu, tedy v polovině července.

Her se směli účastnit, stejně jako divadelního představení, pouze plnoprávní občané. Posuzování „hellénství“ hellánodiky bývalo v hellénismu a v římské době benevolentní. Od roku 496 (Ol. 71) se Hellény stali Makedonci a od roku 196 (Ol. 146) měli na hry přístup Římané. Egypťany Helléni nikdy nepokládali za barbary a mezi olympioníky je řada ryze egyptských „domorodých“ jmen. Foiníčané se na olympijské závodiště dostávali přes příbuzenství s Kadmem, zakladatelem Théb a dárce alfabéty.

Prvním římským olympioníkem byl na 177. olympiádě roku 72 běžec/dolichos C. Iulius Bassus, druhý roku 4 př. n. l. (Ol. 194) v tethrippu budoucí císař Tiberius (římských jmen je mezi olympioníky hodně málo, na sportování zjevně světavládci nebyli). Dary posílali do Olympie mocnáři z celého světa, dokonce z vladařů židovských Héródés v Palaistíně zvaný Veliký.

Do šestnácti let věku byli závodníci považováni za mladíky, do dvaceti let za dorostence, jako muži směli soutěžit až od dvaceti.
Třebaže úspěch v kterýchkoli kultovních soutěžních hrách znamenal pro vítěze (nikdo jiný nebyl nikdy sledován, dnešní stupínky vítězů neexistovaly) velkou osobní i státní poctu, vítězství v Olympii bylo nejprestižnější. Bylo-li pak doprovázeno vítězstvími z Delf, Korinthu a z Nemeje, stával se borec pro celý hellénský svět nesmrtelný. Dodnes známe nejskvělejší výkony a jejich původce, mnohdy ale nerozumíme jednotlivým údajům.

Olympioníkům se dostávalo doma poct nejvyšších (osud např. Američana Owense není z hellénských časů znám). Byly jim do konce života hrazeny náklady na stravu v prytaneiu, bývali osvobozováni od daní (často včetně potomků – na věčné časy), na náklady státu jim byly stavěny sochy, skládána oslavná literární díla apod.

Velmi často se olympioníkové stávali politickými předáky a jejich sportovní výkon byl přizdoben i skutky vojevůdcovskými. V mnoha případech pak byli tací lidé (někdy ještě během života) oslavováni jako héroové. Předtím ovšem museli tvrdě trénovat a přijít do Olympie na „soustředění“ měsíc před vypuknutím her.

O sportovce se v dobách rozkvětu a profesionalisace her staral team trenéra, paidotribés, cvičitele, gymnastés, který měl na starosti také stravu a masáže, aleiptés, masér-olejovač a lékař.

Olympioníkové pocházeli z celého tehdejšího světa, odevšad, kde byly hellénské státy: známe jména více než osmi set athlétů-olympioníků (srov. pod athlétés) od dnešního Španělska, jižní Francie a Itálie po Egypt, Palaistínu a Mesopotamii, od Ukrajiny, Rumunska, Bulharska a Chorvatska po severní Afriku.

Prvním epónymním vítězem byl élejský aristokrat Koroibos (podle jedné zlomyslné poznámky v pramenech prý kuchař), posledním známým z dochovaných seznamů z roku 269 n. l. Dionýsios z egyptské Alexandreje.

Po začlenění do římského světa se stalo „hellénství“ ještě volnějším a mezi vítězi jsou Římané, Egypťané a nakonec Armen, zjevně ve druhé polovině čtvrtého století přísahající na Dia Olympského.

Roku 74 za mithridátských válek vykradl L. Cornelius Sulla z Hellady všechno zlato a cenného, co zbylo z achájského tažení roku 146. Tedy i z Olympie. Neró byl příznivce všeho hellénského, i her, stejně tak Hadrián. Roku 267 n. l. se dostali až na Peloponnésos germánští Herulové a Olympii znovu vyloupili. Helléni později dokonce na ochranu Diova chrámu přistavěli obrannou zeď.

Hry zanikly po téměř dvanácti staletích, když je s pýthiemi a aktiemi roku 393 n. l. na popud štvavého křesťanského ideologa, milánského biskupa Ambrosia (zemřel roku 397 n. l.; shodou okolností pocházel z Trevíru jako Karl Marx) zakázal císař Theodosius (předtím už poněkolikáté, 8. listopadu 392 zakázal polytheistické, v terminologii monotheistických křesťanů tzv. pohanské kulty).

Poslední hry, ačkoli již byly zakázány, měly pořadové číslo 293. Olympismus ovšem ze dne na den nezanikl stejně jako tradiční přírodní kulty, ale není známo, zda se ještě nějaké další soutěže v Olympii konaly.

Jiný fanatický monotheista, císař Iustinián, roku 528 zakázal „sportovní“ hry v Antiocheji Syrské a ve sbírce římských právních předpisů zůstala ustanovení o zvláštních právech sportovců. Ostatně vztah křesťanů k atletice a pohybu vůbec je dán postojem jejich ideologa Pavla z Tarsu, který ve svém prvním dopisu Tímotheovi, mudruje: „Tělesné cvičení dává malý užitek, ale pobožnost je ke všemu užitečná, má i nynějšího i budoucího života zaslíbení.“

Posledním dospělým olympioníkem, kterého zatím známe, byl arménský šlechtic Barasdátés/Varzdátés z Ol. 288, roku 373 n. l. (Arsakovec, byl králem Armenů v letech 374 - 379, vyhnán ze země císařem Theodosiem I. a poslán do exilu do Thúlé, kde zemřel).

Celkově je ze seznamů vítězů a literárních pramenů známo 922 jmen olympioníků všech disciplin.

Posledním vůbec známým vítězem byl roku 385 na 291. olympiádě Athéňan M. Aurélios Zópyros, ale pravděpodobně olympionik v boxu dorosteneckém (epigrafický nález publikovaný roku 1997 je v rozhodujícím místě poškozen a čtení [andr]ón je stejně možné jako [paid]ón - "mužů n. chlapců". Eukarpidés, který vyhrál pankration roku 381 n. l. na 290. olympiádě, byl jeho bratrem. Jména z posledních dvou olympiád do zákazu roku 393 neznámě. • Císař Theodosios II. pak 13. listopadu 426 n. l. vydal příkaz k úplnému zničení polytheistických chrámů i na východě říše (o osudu Diovy sochy viz v indexu pod heslem "sedm divů").

Účastníci her museli splňovat jedinou podmínku: museli být Hellény, nikoli však v ethnickém slova smyslu, ale museli vyznávat olympské bohy, mít hellénské vzdělání a být občany některého z několika set hellénských států. Zaniklé státy, dobyté jako např. Messénie, toho práva neměly a získaly ho až po obnovení státnosti (posledním olympioníkem byl na 24. a 26. olympiádě Fanás, bojovník se Sparťany, návrat do Olympie Messénští slavili roku 368 na 103. olympiádě, viz zde níže).

Z celé tehdejší oikúmeny do Olympie přicházeli i diváci. Ubytovávali se po dobu závodů obvykle pod širým nebem, ve stínu stromů Olympie a okolí plného hájů, na cestovních vozech. Majetní a státní representace s sebou přiváželi stany a houfy služebnictva. O zásobování se starali obchodníci na tržišti z dřevěných bud za zdí posvátkého okrsku Altidy. Od hellénismu zde stálo několik hotelů. Ráno a večer celé okolí Olympie kouřilo z několika stovek oltářů a široko daleko svítily tisíce ohňů, na nichž si návštěvníci Diova svátku připravovali večeři či snídani.

Náboženské obřady doprovázela vystoupení literátů, filosofů, sofistů, předčítání nových děl, ale také manifestace mocných tehdejšího světa, svět slyšel politické programy, uskutečnitelné i utopie.

V Olympii např. Ísokratés brojil za hellénskou jednotu a proti Peršanům a hledal pro své plány hégemóna: Athéňané, Sparťané ani Thébané se jimi nestali, ideologii odplaty a konečné porážky barbarů nakonec na sebe vzali Makedonci Filippos a Alexandros. Olympie byla ideálním místem pro všehellénské vyhlášky (Alexandros Makedonský na 113. olympiádě proklamoval ono zmatečné generální pardon pro všechny hellénské exulanty), pro presentaci filosofických systémů i blábolů všeho, úplně všeho druhu.

V Olympii byl zesměšněn syrákúský vládce Dionýsios I., byl tu sofista Peregrínos alias Próteus, který před zraky všech vstoupil do plamenů, viz pod Peregrínos. Přítomna byly oficiální státní delegace ze všech států. Olympia sloužila jako hlásná trouba, representační představení vlastní moci a majetku, k sjednávání velkých obchodů. Jako v podstatě hotel sloužila stavba zvaná Leónidaion, v Theokleonu bydleli kněží.

Když na 142. hry roku 212 přijel z Alexandrie král Ptolemaios IV. s boxerem Aristoníkem a lidé mu fandili, málem porazil Thébana Kleitomacha. Théban diváky okřikl, proč drží s královým pohůnkem a nikoli s někým, kdo bojuje za Helladu, přízeň diváků se otočila s Kleitomachos (vítěz v pankratiu ze 141. her) Egypťana porazil.
Olymp(ij)ský týden mohlo vídávat v hellénismu odhadem na sto tisíc lidí. O diváckých kapacitách stadionu viz tam (olympský nebyl největší).

Olympijské soutěže
Vlastní soutěže trvaly tři dny, do nichž se směstnalo klání v několika disciplinách. Do 24. olympiády roku 684 se závodilo jeden den, tři dny od roku 632, 37. her. Od 77. olympiády roku 472 trvaly hry pět dnů. Od 1. den olympiády se běhal sprint, závod, jehož vítěz dával jméno celé olympiádě, epónymní vítěz. První soutěž vyhrál Koroibos z Élidy, šlechtic podle všeho (ale podle jedné poznámky možná kuchař – byla by to světová rarita dodnes).

Založil později Apollónovi osadu Tripodiskos u Megar a na megarské agoře je pochován; jeho náhrobek viděl ještě Pausaniás, prý jedno z nejstarších sochařských děl v Helladě (jiný jeho pomník je na hranicích Élidy). Koroibos byl první z téměř dvanáctisetleté řady zničené křesťanskými monotheisty roku 393 n. l. Posledním známým olympioníkem byl Varazdatés z armenské větve Arsakovců, který byl doma krátce králem (srov. roku 776 a v příloze seznam vítězů). Poslední hry měly pořadové číslo 293. Jménem známe přes devět set vítězů, srov. zde níže.

Na 14. olympiádě roku 724 přibyl diaulos, který vyhrál Písan Hypénos a o další olympiádě Akanthos ze Sparty. Byl to vůbec první spartský olympioníkos a 15. olympiáda byla možná také první, na níž vzali Sparťané účast. Na té samé olympiádě přibyl dolichos, běh na delší trať (c. 1500 až 4500 m) a poprvé se běželo bez bederní roušky, když ji megarský Orsippos/Orhippos ztratil či zahodil.

Na 18. olympiádě roku 708 byl uveden pentáthlon, pětiboj, a zápas, palé. Obojí vyhráli Sparťané, Lampis a Eurybatos. Na 23. olympiádě roku 688 se začalo boxovat, pygmé. Prvním vítězem byl Onomastos ze Smyrny, který dokonce dal boxu pravidla. Jméno epónymního vítěze v běhu na jeden stadion je nejasné: buď platí podoba Hypéresieus z ĺkaru (?), nebo prameny uvádějí podobu (H)ikarios z Hypéresie.

O 25. olympiádě roku 680 se poprvé běžely dostihy dospělých koní v čtyřspřeží a prvním olympioníkem byl Pagóndás z Théb. Na 33. olympiádě roku 648 byly přidány další dvě disciplíny: pankration, směs volného stylu a boxu, a jízda na závodním koni, kelés. Prvním olympioníkem v pankratiu se stal Lygdamis ze Syrákús, prvním olympioníkem v keleu byl Kraxilás či Krauxidás z thessalského Krannónu. Syrákúští tvrdili, že jejich Lygdamis má sílu jako Héráklés (pochován leží u syrákúských lomů).

Na 33. hrách zvítězil v závodu se čtyřspřežím Myrón I., syn Andreův a bratr Orthagorův, od roku 656 samovládce v Sikyónu. Myrón I. se stal bratrovým nástupcem po jeho smrti a vládl 7 let; po něm následoval jeho syn Aristónymos a pak Aristónymův syn Myrón II.

Toho zavraždil na radu nejmladšího z bratrů Kleisthena prostřední bratr ĺsodémos. Myrón byl prvním „politickým“ vítězem her a zřejmě první z vládců pochopil propagandistický význam her. V Altidě dal postavit svatyni, kterou později Sikyónští používali jako tzv. pokladnici. Jeho vnuk Kleisthenés vyhrál také a zeť tohoto Megaklés Athénský třikrát. O aristokratech a koních viz pod olympijskými kuriositami.

Na 37. hrách roku 632 přidány zápas, palé tón paidón, a stadion dorostu. Na 41. hrách rokui 616 přibyl box dorostenců. Na 65. olympijských hrách roku 520 byl přidán běh v plné polní, hoplítés (sc. dromos). Prvním olympioníkem byl Dámárétos z Héraie v Arkadii. Jeho sochu v Olympii vytvořili Eutelidás a Chrýsothemis z Argu. Roku 500, na 70. olympiádě, přibyly závody zapřažených mul do čtyřkolých vozíků, apéné (zrušeny roku 444).

Na 93. olympijských hrách roku 408 byla přidána další disciplína, dvojspřeží, sinóris. Prvním jejím olympioníkem se stal Euagorás z Élidy. V pankratiu zvítězil jistý Polydamás ze Skotússy, obr, který později u Krále zabíjel holýma rukama lvy a bojoval nahý proti ozbrojencům! První z evropské zápasnické extratřídy.
71. olympiáda závod klusáků, během něhož jezdci seskakovali a běželi část závodu vedle koně, kalpé. Zrušeno roku 444 na 84. hrách.

Na 96. olympiádě roku 396 přistoupil závod hlasatelů-heroldů, kéryx, a trubačů, salpinktés. O 99. olympiádě roku 384 se poprvé závodilo se čtyřspřežím hříbat, roku 268 na 128. hrách přibyla dvojspřeží hříbat, později dostihy hříbat s běžcem (na 131. olympiádě roku 256 vyhrál Tlépolemos z Lykie). Posledním rozšířením byl roku 200 na 145. hrách pankration dorostu.

Ne všechny discipliny se udržely věčně. Na 38. olympiádě roku 628 se závodilo poprvé a naposledy v pětiboji dorostenců. Élejským se prý nelíbilo, že tehdy vyhrál Sparťan Eutelidás a podruhé disciplinu už nevyhlásili (nebo byla náročná?). V dostihovém sportu se od 70. olympiády roku 500 závodilo na hippodromu v závodě se čtyřkolím spřežením, apéné, mezků (závod koní by byla sinóris).

O další olympiádě se poprvé soutěžilo v závodu klusáků, kalpé, při němž v závěrečné části závodu jezdci seskakovali a běželi vedle koně, které drželi za uzdu (později Helléni provozovali podobnou disciplinu, ale neolympijskou, anabatai). Prvním klusákovým olympioníkem se stal Pataikos z Dýmé, u apéné Thersios z Thessalie.
Obě disciplíny byly zrušeny na 84. olympiádě roku 444.

Hry po dnech
Pořadí disciplin se měnilo stejně počty soutěžních dnů. Kromě začátku historie her není řazení disciplin známo, ani čím se začínalo, a je na to mnoho názorů.
Účastníci se shromažďovali v plethriu, cvičišti élidského gymnasia, k jakési formě předregistrace. Cvičíval tu prý kdysi Héráklés a části města s gymnasiem říkávali Élidští Xystos, Vypletá čtvrť, protože ji zbavil bodláků právě Héráklés.

Dva dny před hrami se závodníci a „tajemníci“ vypravili z Élidy do Olympie (tři sta stadií, 57,7 km) po Svaté cestě, očistili se u pramene Píerá a přespali v půli cesty v obci Letrínoi. Druhého dne pokračovali do Olympie, kde byli dopoledne hlučně vítáni. To je začátek her.

Olympské hry začínaly nástupem sboru rozhodčích-hellánodiků se všemi borci, oficiálním vyhlášením her a jmenným představováním závodníků s dotazem publiku, zda athléta znají jako svobodného a je-li jeho minulost bezúhonná. Konány oběti za zdar her. Následovalo losování ze stříbrné urny a kaménky s písmeny do rozběhů a dvojic pro zápasnické discipliny (alytarchés, alytarchos, „ředitel soutěže“, vyhlásil dvojice a čtveřice). Závodník postupující přímo (lichý ke dvojicím) se nazýval efedros, sedící.

Soutěže nebyly tak mohutně obeslané jako v novověku. např. roku 49 n. l. na 207. hrách měla soutěž dorostenců v zápasu sedm borců. Podél běžecké podkovy se údajně vešlo na čtyřicet tisíc diváků: v Olympii se nesedělo, Helléni sledovali závody hlava na hlavě, nejvýše čtyřicet tisíc lidí, po celý den ve stoje na náspu kolem podkovovité trati.

Rozhodčí byli původně potomci Oxylovi. Na 50. olympiádě roku 580 zvolili Élidští dva pořadatele ze svých řad losem. Na 95. olympiádě roku 400 bylo stanoveno, že rozhodčích-hellánodiků bude devět, tři pro hippické soutěže, tři pro pětiboj, tři pro všechno ostatní. Roku 392 na 97. olympiádě byl přidán desátý rozhodčí, athlothetés.

Na 103. olympiádě, protože byli élejští rozděleni do dvanácti fýl, zvýšili roku 368 počet rozhodčích na dvanáct, po prohrané válce s Arkaďany na 104. olympiádě roku 364 a ztrátě území bylo rozhodčích jako fýl osm. Na 108. olympiádě roku 348 bylo hellánodiků zase deset a to vydrželo až do zrušení her.

Hry otevíraly běhy. Od roku 396 (Ol. 96) to byly soutěže trubačů a hlasatelů; vítězi se dostalo cti vyhlašovat průběh her. O olympijskou olivovou snítku usilovali pištci, aulétés, trubači, salpistés n. salpinktés agón, a pořádána soutěž hlasatelů-heroldů/vyvolávačů, kérykes. Troubení na polní trubku jako první vyhrál Tímaios z Élidy a soutěž heroldů Krátés z Élidy.

Odpoledne po soutěži „moderátorů“ obětováno ve veřejném zájmu i soukromém na olympijských oltářích Olympanům, ale také Dioskúrům, Tyché, Taraxippovi.
Řada votivních předmětů byla v Olympii přes několik těžkých loupeživcýh nájezdů nalezena. Např. Miltiadova přilba, jak potvrzuje nápis, v níž bojoval roku 490 u Marathónu; je to zřejmě nejstarší evropská věc, o níž víme, že ji užíval z literárních pramenů známý člověk (nejstarší osobní věci vůbec jsou však zachovány v hrobech egyptských vládců). • Do stejné kategorie asi spadá střep z obětní nádoby hliněné, kterou dedikoval v Helléniu v Naukrátidě historik Hérodotos, lze-li nápis rekonstruovat takto: [theois tón Hellén]ón Hérodotos <anethéke>, tedy ""bohům Hellénů (obětoval) Hérodotos".

Prvního dne olympiády se po trubačích a hlasatelích odbývaly běžecké discipliny. Až do 77. olympiády roku 472 závodili však lidé s koňmi ve stejný den. První soutěží byl obvykle sprint, běh na délku jednoho stadia, tedy necelých dvě stě metrů (olympijské 192,27 m = sto kroků Hérákleových).

Po rozbězích obvykle běhaných po čtveřicích se konalo finále. Na dráhu se vešlo podle zachovaných zbytků startovních bloků až dvacet závodníků. Nahé běžce (o uchycení předkožky na tělu viz pod obřízka) na písečné dráze oddělovaly stylem start-cíl čáry bílého prášku/křídy, což vydrželo dodnes.

Jméno vítěze tohoto běhu se stalo i označením pro celou olympiádu, používané jako chronologická pomůcka ("olympiáda, na níž zvítězil XY").

Seznamy epónymních olympioníků jsou v podstatě zachovány. První čísloval roky podle první olympiády roku 776 sofista Hippiás z Élidy. Kromě úředních seznamů v Olympii pořídil soupis olympioníků Aristotelés, Eratosthenés, Flégón Trallský a z nich výpisy Iulius Africanus.

V každém ze závodů a po celý starý věk rozhodovalo vždy jen prosté vítězství; čas, doskoky či hody nebyly měřeny nikdy, čímž pro nás není přesného srovnání. Nikdo se rovněž nezajímal o osud poražených závodníků.

Nejváženější vítězství byla ale z pětiboje a ze zápasů, stejně jako z běhu ve zbroji. Komu se podařilo v týž den zvítězit v zápase i v pankratiu, byl nazván paradoxoníkés, tj. překvapující, neočekávaný vítěz. Prvním byl Héráklés Diův, prvním ze smrtelných se stal až na 142. olympiádě Kleitomachos z Théb.

Komu se pak podařilo zvítězit i na dalších třech hrách z panhellénské čtveřice a jednom čtyřletém období, kterému se říkalo periodos, byl označován vzácným titulem periodoníkés, tj. ten, který v jednom čtvrtletí dokázal ve své disciplině zvítězit v Olympii, v Delfách, v Korinthu a v Nemeji.

Po závodu na jedno stadion následoval dolichos, běh na delší vzdálenost, v různých dobách v rozmezí sedmi až 24 délek stadia (tj. c. 1350 až 4600 m). Závodiště nemělo nikde v hellénském světě oválnou podobu. Závodníci se otáčeli kolem mety (ale nevíme, zda dotekem či oběhnutím, nebo zda měla každá dráha svou metu).

Po dolichu se závodilo na dvojnásobné délce stadia, tzn. necelých 400 m (diaulos, tj. „na dvě flétny“). Pozdě odpoledne se pak konala závěrečná disciplina prvního dne olympiády, běh ve zbrani, hoplítés dromos/hoplítodromos, na vzdálenost dvou či čtyř stadií (tj. až téměř 800 m). Závodníci obdrželi kovové štíty a kopí z chrámu Dia Olympského, vlastní měli přílby a náholeníky, neběhalo se s mečem, rozběhy se nekonaly, erárních výstrojí bylo pro rovnost podmínek dvacet pět. Vítěz dostával titul „Nejlepší z Hellénů, aristos tón Hellénón“. Zbroj mohla vážit až třicet kg.

Druhý den her byl věnován zápasnickým disciplinám. Zápas, palé, neměl s dnešním pojetím tzv. řeckořímského zápasu mnoho společného: bojováno bylo ve stoje úchopy a siláckým přehazováním soupeře, dotknout se půdy tělem od kolene nahoru směl borec jen dvakrát, potřetí znamenalo konec. Zápas patřil k nejoblíbenějším hellénským sportům a patřil k „základnímu“ sportovnímu vzdělání mládeže.

Po zápasu následovala soutěž boxerů, pýx, pygmé. Starý věk neznal kožené rukavice, ale ruce byly ovázány koženými řemínky, himantes, prsty byly volně, zataženy v pěst (teprve římský svět přidal na řemínky kožené destičky a později i kovové cvoky). Sport to byl tvrdý - údery směly směřovat pouze na hlavu. Stejně jako v zápasu i v boxu vzdával rohovník zápas slovně nebo zdvižením ukazováčku. Helléni neznali časové omezení zápasu, ani „kola“, starověký ring neměl provazy, ale byl pouze vymezeným písečným čtvercem.

Kuriosního vítěze, muže, který žil s vlky, měla olympiáda v boxu roku 400. Jistý Démarchos či Dámarchos z Parrhasie žil v rámci vykonání kanibalského rituálního zvyku (viz pod oběti lidské) osm let s vlky, pak dva trénoval v gymnasiu a vyhrál v Olympii. Box i zápas musely být vybojovány za jeden den, včetně vylučovacích zápasů. Boxeři byli před posledními koly značně zkrvavení, přestávka neexistovala. O jednom z vítězů víme, že jeho mistrovský zápas byl toho dne desátým v pořadí.

Po boxerech se na konec dne na zápasiště dostavili athléti pankratia, něco jako volného stylu (srov. např. dnes moderní zápasy z jihovýchodní Asie). Ruce borců nebyly zavázány řemínky a na rozdíl od palé bylo v pankratiu možné bít po celém těle (tedy i pod pás), kopat, zasazovat rány koleny, vyvracet prsty a používat jakýchkoli chvatů. Zakázáno bylo kousat, škrábat a zatlačovat prsty do nosu a očí. Prohrál ten, kdo se vzdal slovně či zdviženým prstem nebo několikerým úderem o zem, nebo prostě ten, který zůstal ležet...

Třetí a poslední soutěžní den olympiády zahajoval zrána nejnáročnější disciplinou her, pentáthlonem, pětibojem. Nedochovala se přesnější zpráva, podle níž by se dalo stanovit, v jakém sledu disciplin se soutěžilo, které přesně discipliny to byly a jak byl pentáthlon vůbec vyhodnocován (bodování podle pořadí v jednotlivých disciplinách?). Možná, že vítězové čtyř disciplin rozhodli v páté, v zápasu, kdo bude vítězem pětiboje, nebo se vítězem stal ten, kdo vyhrál ve třech disciplinách a další dvě se už nekonaly (?).

Do hellénského pětiboje zřejmě patřily běh (dromos, jaký?), hod oštěpem (akontismos) a diskem nejčastěji váze kolem pěti kg (diskos), skok do dálky (halma) za zvuků rytmické píšťaly a zápas (palé). Ačkoli jsou známy výkony vítězů v jednotlivých disciplinách pětiboje, nepatřily oba hody a skok do dálky nikdy k samostatným disciplinám a jejich vítězové mezi olympioníky. Faullos Krotónský prý hodil diskem 95 stop, tedy 28,5 metrů; váhu disku neznáme, nejlehčí ze zachovaných vážil 1,86 kg, nejtěžší 6,63 kg s průměrem 17 až 32 cm.

Váha oštěpů a disku kolísala a byla nižší než dnes. Při vrhu oštěpem (nezaostřený, bez kovového hrotu) se využívalo řemínkové kličky na ratišti, která dávala oštěpu větší rasanci. Ke skoku do dálky používal starý věk dvou kamenných či bronzových činek (haltéres v podobě klasického telefonního sluchátka), které sloužily k získání švihu ve skoku.

Vzhledem k tomu, že rekordní údaje ve stopách se v přepočtu pohybují od 15,42, 16,31 až 16,66 metrů (= 50 stop Faulla Krotónského a 52 stopy Sparťana Chionidy), nikdo netuší, jakou technikou se vlastně skákalo, nebo zda to nebyl například součet tří skoků. Až dosud se soudilo, že jde vlastně o trojskok, nebo snad serii několika (pěti?) skoků z místa.

Souběžně s pětibojem probíhaly na hippodromu na březích Alfeia od rána třetího dne olympiády jezdecké a vozatajecké soutěže. Jezdci se kolem mety, nyssa, otáčeli šestkrát (koně i hříbata), dvojspřeží a čtyřspřeží (jen pro největší magnáty hellénského světa) dvanáctkrát. Jezdci, obvykle najímaní (srov. pod dostihy), jezdili bez třmenů, vynálezů to je buď čínského nebo avarského.

Stejně jako dnes vlastním vítězem byl proklamován majitel spřežení. Hippodromos byl dlouhý tři stadia a jedno plethron, tedy asi 607 metrů, a široký asi dvě stě metrů. Bylo to vůbec největší hellénské závodiště, překonané až římským cirkem.

Majitel stáje, olympioníkos, se často dozvídal o svém vítězství až několik dnů později, než ho dosáhl rychlý posel, srov. příběh Filippa II. o všem, co se dozvěděl ve stejný okamžik roku 356 pod hradbami Poteidaje: že má syna, že vyhořelo Artemísion, že vyhrál nad Illyry a že jeho koně byli v Olympii nejrychlejší (vzhledem k tomu, že olympiády bývaly v srpnu až září a Alexandros se narodil kolem 21. července, bude to asi smyšlená anekdota).

Závody čtyřspřeží, tethrippon, se běžel na hippodromu na dvanáct okruhů (c. 1200 m), tedy asi 15,6 kilometrů. Kelés, dostih s jezdcem, byl na vzdálenost poloviční.

Vztah Hellénů ke koním a zvířatům obecně byl zcela moderní. Tak např. athénský velmož, Kimón (II.), otec vítěze od Marathónu Miltiada, byl pohřben se svými čtyřmi klisnami, s nimiž vyhrál třikrát v Olympii, srov. zde níže. Jiný Athéňan, Alkibiadés, vyslal do Olympie do jednoho závodu sedm spřežení a bylo z toho vítězství, druhé a třetí místo, poř. druhé a čtvrté.

Alkibiadés pak uspořádal pro celou Helladu v Olympii hostinu a doma dal vyvěsit u Propylají obrazy Aristofóna; na jednom věnčí Alkibiada Pýthie a Olympie, na druhém sedí Nemeji na klínu.

Alkibiadés byl vůbec milovníkem zvířat i nádhery. Za obdivovaného neobvykle velikého psa vydal sedmdesát min stříbra. S vítězným spřežením asi nebylo všechno v pořádku. Mnohem později měl mladší Alkibiadés proces, kde jeho otce obvinil jistý Argívec z podvodu. Prý si přisvojil vítězství koní, jejichž koupi původně jen zprostředkoval, a nechal si je. O dalších pozoruhodnostech kolem hippodromu viz zde níže v kuriositách.

Na svém koni lpěl Alexandros Veliký. Jeho Búkefalás pošel na březích Indu ve stáří třiceti roků. Alexandrův oblíbený pes se jmenoval Péritos (Kryplík?). Makedonský král býval prý v mládí dobrým běžcem, ale běžeckých závodů se neúčastnil („ledaže by s ním závodili králové“), a nikdy neuspořádal soutěže v pankratiu a boxu.

Velkým milovníkem koní a psů byl bisexuální císař Hadriánus. I on jim stavěl náhrobky. O něco později bratr a spoluvládce M. Aurélia Antónína Vérus postavil na Váticánu pomník koni Volucrovi ze stáje Zelených.

Dorostenecké a umělecké soutěže
Po celou dobu konání olympiády probíhaly pravděpodobně ve stejné dny obdobné soutěže dorostenců. Odměny dorostencům byly zavedeny na 37. olympiádě roku 632, kdy z mladých zvítězil v zápasu Sparťan Hipposthenés a v běhu Élejec Polyneikés; na 38. olympiádě se poprvé a naposledy konal dorostenecký pětiboj (Sparťané se této disciplině a boxu vyhýbali).

Na 41. olympiádě roku 616 byl zaveden dorostenecký box (Filétás ze Sybaridy). Na 145. olympiádě roku 200 byl první dorostenecký turnaj v pankratiu; vyhrál ho Faidimos z Alexandreie Tróady (podle jiného zdroje to byl „Egypťan“ z Naukrátidy).

Nejmladším olympioníkem všech dob byl (a stále je) dvanáctiletý Dámiskos z Messénie, který doběhl jako první na 103. olympiádě roku 368 (tedy hned po obnovení messénského státu; viz zde výše) ve stadiu. Později ještě zvítězil v Nemeji a na Isthmu i v pětiboji. Feriás z Aigíny nebyl roku 468 rozhodčími připuštěn na hry 78. olympiády, protože se jim pro zápas zdá slabý. Vrátil se o čtyři roky později, a vyhrál kategorii dospělých.

Vyhlášeným dorostencem byl Efarmostos z Opúntských Loker, zápasnický olympioníkos roku 456 (0l. 81). Vyhrál ještě v Delfách, Nemeji a na Isthmu a byl tedy periodoníkem; zřejmě stále ještě v dorosteneckém věku nebo mlád porážel dospělé. Stejně jako Pýthagorás, viz zde níže, poráželi dospělé dorostenci Paiónios z Eleje (Ol. 141 roku 216) a famosní Tiberios Klaudios Artemidóros z Trall roku 69 n. l. na hrách 211. olympiády: v jeden den vyhrál v pankratiu v mladší i starší věkové kategorii (ageneioi) a ještě v mužích.

Čtvrtého dne byli vítězové jednotlivých disciplin slavnostně dekorováni olivovým věncem a palmovou ratolestí v proslulém Diově chrámu a konány kultovní úkony na počest Dia Olympského s hekatombou, obětí sta volů (jako první ověnčil vítěze palmovou ratolestí Théseus na Délu při návratu z Kréty). Zřejmě teprve tento den byl úplněk a vlastně původní den her. Pak se slavilo do rána.

Následujícího dne, pátého her, se konal závěrečný ceremoniál, byla vybrána místa, kam budou umístěny sochy vítězů (forma odměny) a hry po seriálu náboženských úkonů slavnostně vyhlášením herolda ukončeny.

Pořadí disciplin nebylo stálé. Byly doby, kdy se první den jen přísahalo, obětovalo, závodilo v trubačích a losovaly jízdní soutěže. Druhý den byly soutěže dorostenců, třetí den dopoledne všechny koňské závody, odpoledne pětiboj, večer rituály za Pelopa. Čtvrtého dne, za úplňku, velké procesí a oběti Diovi a slavnostní jídlo v prytaneiu. Pátého dne byly dopoledne konány běhy, odpoledne všechny zápasy (zápas, box, pankration) a běh ve zbrani. Šestého dne ráno vyhlašování vítězů před Diovým chrámem, večer hostina na jejich počest.

Ceny a výhry
Do 7. olympiády nebylo žádných cen. Na základě příkazu Pýthie pak dostávali olympioníkové větvičku z nejstaršího olivovníku posvátného háje v Olympii.
V Athénách dostával od časů Solónových reforem vítěz Isthmií sto drachem, olympioníkos drachem pět set. Jinak ovšem byly o závodech přidělovány ceny čestné, věnce z olivy, vavřínu, miříku, břečťanu nebo smrku (agónes stefanítai, závody o věnce). V Olympii pouze vítěz v dostihovém závodu obdržel navíc trojnožku.

Vítězové měli nárok na umístění votivní sošky ochranného boha her v posvátném okrsku s dedikačním nápisem, pokud zvítězili potřetí, pak svou portrétní. Ve vlasti vítězové dostali sochu, čestné místo v divadlu, osvobození od daní, ateleia, doživotní stravu v prytaneiu na útraty státu a peníze: 500 drachem za olympioníka, stovku za isthmioníka.

V dalších hrách se dávaly jako ceny trojnožky, purpurové pláště, zlaté a stříbrné poháry, zdobené zbraně. Na panathénajích dostávali vítězové malované panathénajské amfory s olivovým olejem z posvátných oliv: vítěz v běhu padesát amfor, v pankratiu čtyřicet, ostatní po třiceti. K tomu všichni zlatý nebo stříbrný věnec a trojnožky.

Dávaly se také peníze. Jistý Filón za vítězství dostal od athénského státu pět talentů stříbra, jeden tisíc ražených drachem. Vítězná fýla v závodech trér obdržela dvě stě drachem a tři voly na oběť v ceně tří set drachem.

Profesionální sportovci užívali v císařské době dalších požitků. Pokud zvítězili v závodech, z něhož měli nárok při návratu domů na slavnostní vjezd do svého rodného města, dostávali od státu rentu, zřejmě doživotní. Důchodu se říkalo latinsky iselasticum, řecky eisélastikon, což pochází ze slovensého tvaru eisálasan, "slavnostně vjeli".

Z korespondence správce provincie Býthínie a Pontos C. Caecilia Plinia Secunda mladšího s císařem Trajánem z doby někdy po roce 111 n. l. vyplývalo, že profesionálové požadovali výplatu peněz hned po svém vítězství a nikoli až skutečně dorazí do své vlasti.

Císař bezradného úředníka proslulého tím, že popsal smrt svého strýce z matčiny strany a admirála mísénského loďstva 25. srpna 79 při výbuchu Vesuvu, poučil, že provinční správa bude vyplácet peníze až borec dorazí domů. Rovněž nemohou sportovci nárokovat důchod zpětně, pokud nějaké hry s takovou odměnou předtím nebyly spojovány. Athlétové totiž mohli být mimo domov ve Středomoří celou sezonu a teprve pak se vrátit...

Podvody, korupce a tresty
Korupce ve sportu nebyla příliš rozšířena, resp. nelze ji srovnávat s moderními časy. Byla však první sportovní korupcí v Evropě. Závodníci přistižení při porušení pravidel nebo přímo při podvodu, museli na své náklady dát vztyčit v Olympii, nejčastěji v Altidě, kovovou sochu Dia, v élidském dialektu Zánes, Diové.

Prvních šest postavil na 98. olympiádě roku 388 Thessal Eupólos, protože se provalilo, že podplatil zápasníky Agétora z Arkádie, Prytania z Kýziku a Formióna z Halikarnássu, olympioníka v zápasu na předešlé olympiádě. Peněžní pokutu dostali od rozhodčích všichni, korumpující Thessalec i zkorumpovaní. Z peněž bylo zaplaceno sochařům, tvůrcům bronzových trestů (dvě sochy ze šesti ulil Kleón ze Sikyónu).

Na 99. olympiadě, tj. roku 384, došlo k jedné historické kuriositě: Sótadés z Kréty byl vyhlášen vítězem v dolichu jako Kréťan. Pak ale vzal peníze od Efesanů a dal se prohlásit olympioníkem za Efesos. Za což byl doma poslán do vyhnanství. Sótadés se tak stal v dějinách prvním „sportovním turistou“, který sportuje v dresu toho a tam, kde to je finančně výhodnější. Srov. přechody sportovců z bývalých zemí bolševického Sovětského svazu do západoevropských a arabských teamů.

Kallippos z Athén uplácel soupeře v pentáthlonu na 112. olympiádě roku 332, dostal pokutu, ale doma mu Athéňané zakázali zaplatit. Poslali řečníka Hypereida, aby Élejské přemluvil, marně. Athéňany přemluvilo až embargo účasti na příští olympiádě a delfská věštba. Zaplatili také šest zánů. Dvě sochy zaplatili neznámí Rhodští za podvod v zápasu v neznámou dobu.

Na 178. olympiádě roku 68 vzal od Filostrata z Rhodu peníze zápasník Eudélos. Jinou pokutu zaplatil boxer Apollónios Rhantés z Alexandreie Egyptské na 218. olympiádě roku 93 n. l. Nebyl trestán pro korupci, ale protože nepřišel ve stanovenou dobu na turnaj. Prý ho v Kykladách zdržela bouře, což jeho soupeř Hérákleidés, také z Alexandrie, označil za podvod, protože prý v Iónii kasíroval peníze za svá tamní vítězství. Hellánodikové vyhlásili vítězem Hérákleida, aniž by vstoupil „do ringu“. Pak musel před soptícím Apollóniem uprchnout k rozhodčím.

Dvě sochy z 226. olympiády roku 125 n. l. jsou od dvou boxerů, kteří se dohodli a rozdělili výhru předem, aby se šetřili na další turnaje. Byli to rovněž Egypťané, z nejmenšího egyptského nomu Arsinoitina Didás (platil) a Sarápammón či Harapammón (bral). První profidivadlo sportovců ale sudí prohlédli, borci dostali pokutu, ale Didás zůstal vítězem. Na 192. olympiádě roku 12 finále zápasu vybojovali Polyktór Élidský a Sósandros Smyrenský. Polyktórův otec Dámoníkos ale dal peníze Sósandrovu otci, aby jeho syn prohrál. Rozhodčí nepotrestali zápasníky, ale oba otce a z pokuty také vznikly dvě sochy.

Sochou byl pokutován také jediný ze všech účastníků her, který kdy utekl ze strachu. Pankratista-dorostenec Sarápión z Egypta na 201. olympiádě roku 21 den před soutěží dostal takový strach, že utekl z Olympie.

Korupčními pokusy o kupčení s tituly - a následně ze zisku z propagandistického efektu - vynikali Syrákúsané. Tak mílétskému Antipatrovi, který zvítězil v boxu dorostenců, nabízeli na 97. hrách roku 392 vyslanci Dionýsia Staršího v Olympii prostřednictvím athlétova otce Kleinopatra velké peníze za to, aby se dal provolat za vítěze jako Syrákúsan.

Samozřejmě s tím, že i tak by byl uveden na votivní soše v Olympii. Otec sice peníze jako dar vzal, ale syna dal prohlásit mílétským olympioníkem. Mladý Antipatros se také stal prvním z Iónů, který do Olympie věnoval svou sochu: jejím autorem byl slavný Polykleitos.

Úspěšnější byla syrákúská diplomacie v případě Kaulóňana Dikóna, syna Kallimbrotova. Dikón zvítězil ve své disciplině, v běhu, pětkrát na pýthijských hrách, třikrát na Isthmu a čtyřikrát v Nemeji. Jedenkrát vyhrál jako dorostenec v Olympii a dvakrát jako dospělý. Jako dorostenec je uváděn jako Kaulóňan, jako muž ale už byl veden jako Syrákúsan (na čemž opět díky Dionýsia Staršího vydělal).

Otázkou zůstává, zda tak učinil před rokem 388 (Ol. 98), kdy Dionýsios I. jeho vlast dobyl, nebo po něm. V prvním případě by to byla vlastizrada, ve druhém případě nechutný vztah k osudům své vlasti...

Předtím uplácela syrákúská politika už za Gelóna roku 488 (Ol. 73) nebo Hieróna (tehdy ještě v Gele). Uplatili Krotóňana Astyla, který dohromady v Olympii třikrát za sebou zvítězil jak ve stadiu, tak v diaulu. V posledních dvou závodech se pak dal ale vyhlásit jako Syrákúsan. Doma se s ním pak rozloučili originálně: jeho sochu odstranili z chrámu Héry Lakínské a jeho dům přeměnili ve státní věznici.

Císař Neró si chtěl prý koupit olympijské vítězství v pěvecké disciplině za deset talentů stříbra. Byl odmítnut, a tak dal konkurenčního pěvce zabít (praví nenakloněný historik). 211. olympiáda musela být pro náročné přípravy císařovy odložena z pravidelného roku 65 na rok 67 n. l. (olympijský unikát).

Jsme-li u umělecky založených císařů. Hrdost Helléni ztratili se svobodou a už roku 146 př. n. l. hellénští provinciálové lezli do zadku římské aristokracii, takže se na dobových náhrobních nápisech setkáváme s titulem Filoklaudios, Filosébastos a Filonerón, tj. Milý Klaudiovi, Milý císaři, Milý Neróvi.

Že život obyvatel okupované země vypadá vždy podobně, ať ve starověku, nebo dnes, dokládá jeden zachovaný dedikační nápis z Olympie z doby mezi roky 168 - 148: „Makedonec z Thessaloníky Dámón, syn Níkánorův, věnuje Diovi Olympskému za římského praetora Q. Caecilia Metella, Quintova syna, pro jeho neustálou náklonnost vůči sobě, vlasti, ostatním Makedoncům a vůči všem Hellénům.“

Kuriosity z historie her
Podle zachovaných jmen olympioníků by nejúspěšnějším státem her byla Élis s 84 vítězstvími, následuje Lakedaimón 75, Alexandreia Egyptská 42, Athény 41, Rhodos 31, Krotón 23, Mílétos 21 a Messénie 19. Na 6. hrách vyhrál Oibotás z achájské Páleje přejmenované později na Dýmé. Ale doma ho nějak moc nadeně neuvítali a jako pomstu své krajany proklel, aby žádný Achájec v Olympii už v běhu nevyhrál.

Teprve na radu Pýthie Oibotovi postavili v Olympii sochu, kletba se po téměř třech staletích zlomila. Prvním olympioníkem s královskou krví byl na třetí olympiádě Androklos z Messénie, syn krále Finty a bratr pozdějšího krále Antiocha (svého pozdějšího vraha). Z chudnoucí šlechty athénské vynikl olympioníkos v diaulu na 35. olympiádě roku 640.

Filombrotos ze Sparty čtyřikrát za sebou vyhrál v pětiboji, Chionis Spartský vyhrál sedmkrát běh a jedenáctkrát vyhrál zápasy Sparťan Hipposthenés se svým synem Hetoimoklem. Příběhem chudého pastevce, kterého si všiml boháč a vzal s sebou na cestu do Olympie, je první vítěz z Mílétu Polymnéstór (Ol. 46, rok 596): zvítězil v krátkém běhu chlapců a byl prý tak rychlý, že dokonce chytil zajíce běžícího po louce. Běhy na třech olympiádách vyhrál Hermogenés z Xanthu: poprvé na Ol. 215 a věnců měl osm.

Na 48. olympiádě roku 588 zaujal jiný dorostenec, dlouhovlasatý Pýthagorás ze Samu, jmenovec a možná příbuzný filosofův. Nastoupil v drahém rouchu a jeho vlasy podle rozhodnutí hellánodiků nebyly dobrým vzorem pro mládež. Tak se přihlásil v boxu do kategorie dospělích, která omezení neznala, a vyhrál. Po třiceti šesti rocích se do Olympie vrátil jako trenér Eurymena, který rovněž zvítězil (box nebo pankration).

Pýthagorás byl masožravý, což tehdejší „trenéři“ nedoporučovali: podle nich se athléti měli držet zeleniny a sýrů (novinka bývá přisuzována také běžci na dlouhou trať Dromeovi z Arkádie, olympioníkovi na 74. a 75. hrách, roky 484 a 480). Na 74. olympiádě vyhráli box dorostenec i dospělý z jednoho státu: dorostenec Agésidámos a Euthýmos byli z Loker Epizefýrských.

Jistý Illos či Níkásilos z Rhodu, neznámo kdy, byl v osmnácti tělesně natolik vyspělý, že byl hellánodiky přeřazen mezi dospělé zápasníky. Vyhrál, pak ještě v Nemeji a na Isthmu a ve dvaceti zemřel, aniž by se stačil vrátit na Rhodos. Proč zemřel nevíme, ale by to asi nejrychlejší zápasnická kariéra dějin.

Chionis Spartský, trojnásobný vítěz sprintu i dvojnásobné trati vždy v týž den (poprvé na 28. hrách), skočil také do dálky 52 stopy tedy téměř sedmnáct metrů. Fanás z Pellény roku 512 na 67. hrách vyhrál v téhož dne v obou běžeckých tratích plus v běhu se zbrojí. Jako první se mu za to dostalo titulu triastés, trojnásobný vítěz. Povedlo se znovu až roku 164 na hrách 154. olympiády Rhoďanu Leónidovi (epónymním olympioníkem byl ještě třikrát).

Ve starých dobách měl vyhlášené běžce Krotón. Na jedněch hrách se mezi posledních osm dostalo sedm Krotóňanů. Xenofón z Korinthu byl roku 464 na 79. hrách první, kdo vyhrál v běhu a v pětiboji. Byl z rodu Oligaithovců a jeho otec vyhrál na 69. olympiádě v běhu a v řadě dalších panhellénských soutěžích.
Nejvíce olympských vítězství dosáhl rhodský běžec Leónidás na čtyřech hrách od 154. roku 164 do 157. olympiády roku 152: dvanáctkrát vyhrál dromos, diaulos a běh se zbrojí, čtyřikrát byl prohlášen triastem.

Dvanáctkrát zlato nemá z novověkých závodníků také nikdo. Na třech olympiádách za sebou vyhrál stadion a diaulos Astylos z Krotónu; na 73. a 74. olympiádě v letech 488 a 484 běhal za svou vlast, na 75. olympiádě roku 480 za Syrákúsy. Dalším triastem byl až Hermogenés z Xanthu roku 81 n. l. (Ol. 215). Jistý Drýmos vyhrál v Olympii a doběhl prý téhož dne s informací přes celý Peloponnésos domů do Epidauru.

V silových disciplínách vynikla řada borců. Na 33. hrách roku 648 jako první v nové soutěži vyhrál pankration Lygdamis ze Syrákús: jeho stopa se vešla do olympijského stadia šestsetkrát, stejně jako kdysi Hérákleova. Doma byl uctíván jako hérós. Na 38. hrách roku 628 vyhrál dorostenecký pankration (poprvé a naposledy, protože se soutěž už neopakovala) Sparťan Hipposthenés, v mužské kategorii později přidal ještě pět vítezství. Jeho syn Hetoimoklés vyhrál o jednu olivovou snítku, kotinos, méně.

Arrhachión z Figalie vyhrál olympijské pankration na 52. a 53. hrách v letech 572 a 568 a za prazvláštních okolností i potřetí o 54. olympiádě roku 564. Ve finále ho soupeř škrtil, chtěl se vzdát, ale Arkaďanův trenér Fryxiás o okřikl: Jaký to krásný rubáš, takový se v Olympii neodmítá.“ Arrhachión tedy držel a z posledních sil vymknul protivníkovi palec: zápasník se bolestí vzdal, ale Arrhachión už také nedýchal. Sudí ale vyhlásili vítězem Figalijce, protože znamení k ukončení zápasu dal jeho soupeř. Je to zároveň první případ úmrtí na olympijských sportovištích. Arrhachionova archaická socha stála ještě v době Pausaniově.

Během jiné, nám neznámé olympiády, zabil Diognétos z Kréty „v ringu“ jistého Héráklea. To bylo proti pravidlům, sudí vyhlásili vítězem zabitého, nikoli Kréťana a dali ho jako člověka, který porušil pravidla, vyhnat holemi policistů, rhabdúchů (= liktorů) nebo biči mastigoforů z Olympie (bití holí a bičem Hellény pokládáno za velmi ponižující). Namíchnutí Kréťané však přesto Diognéta uznali za vítěze a po smrti ho uctívali jako héróa.

Boxer Kleomédés z Astypalaie vyhrál na 71. hrách roku roku 496 nad Ikkem Epidaurským, který po zápasu zemřel. Helánodikové změnili rozhodnutí a vítězem soutěže prohlásili Ikka. Kleomédés se s tím nesrovnal a prý cestou domů ve své vlasti praštil do sloupu, ne němž spočívala střecha školy. Zabil tak šedesát dětí a před hněvem spoluobčanů utekl do Athénina chrámu, odkud však beze stopy zmizel. Pýthie Astypalajským nařídila zcvoklého Kleoméda uctívat jako héróa.

Boxer Glaukos/Glaukón z Karystu vynikal tvrdým úderem, jímž prý rovnal pluh. Poprvé vyhrál jako dorostenec na 65. olympiádě roku 520, vítězství zopakoval jako muž a vyhrál na dalších hrách, např. osmkrát v Nemeji a na Isthmu. Jeho syn Filón vyhrál jako dorostenec a dvakrát boxoval na dospělé „olympijské zlato“ (72. a 73. hry roku 492 a 488).

Po něm vyhrál box na 75. hrách roku 480 v době, kdy Peršané vypalovali Attiku, Theágenés z Thasu. Ale finále s Euthýmem z Epizefýrských Loker ho natolik vyčerpalo, že nemohl nastoupit do finále pankratia a sudí vyhlásili bez boje Dromea z Arkádie. Theágenés musel dokonce zaplatit pokutu ve výši jednoho talentu za to, že nenastoupil do nahlášeného startu. Helánodikové mu dali ještě jednu pokutu, také o jednom talentu (stříbra): prý za to, že do boxu šel jenom ze závisti k Euthýmovi (?).

Následující hry vyhrál pankration, do boxu se nepřihlásil, a proto vyhrával na 77. a 78. olympiádě roku 472 a 468 Euthýmos. Nakonec se Theágenés stal dvojnásobným periodoníkem a doma po smrti héróem. Chlap, který ho nesnášel, chodil Teágenovu sochu na náměstí bičovat, ta však na něho spadla a zabila.

Úchylovi synové sochu zažalovali a uspěli: byla odsouzena ke svržení do moře. Thasští však byli postiženi neúrodou a podle delfského výkladu měli vrátit domů vyhnance. Rybáři o něj zavadili sítí, vrátil se na agoru a měl také léčivou moc. Jeho mramorová pokladnice (dotek a vyslovení přání za poplatek jednoho obolu), byla objevena (srov. ceny za obětiny pod ceny).

Euthýnos byl zřejmě posledních ze smrtelných, který se úspěšně střetl se zlým masožravým héróem/duchem (v podobě vlkodlaka): zlikvidoval nebo vyhnal do moře takového typa v jihoitalské Temese a poslední oběť, místní krasavici, si vzal za ženu. Městečko, pozdější Tampsa, zanikla ve válce Římanů s Púny.

Milón z Krotónu je nejslavnějším z hellénských zápasníků a co do počtu dodnes rekordman. Milón je nejúspěšným olympioníkem dodnes. Pýthagorův žák v duchu nejlepších hellénských tradic ovšem nebyl jen silák se svaly, také s hlavou. Sepsal mimo jiné spis věnovaný fysice. V Píse prý roztrhl obětního býčka vejpůl a na posezení ho sám snědl.

Poprvé vyhrál dorostenecký zápas, palé, na 60. hrách roku 540 a o od příštích her vyhrál šestkrát za sebou: na zápasnickém pískovišti starého světa kraloval 28 let, od zhruba osmnácti do čtyřiceti dvou let. Prohrál až při sedmém pokusu o olympijskou snítku proti svému krajanovi Tímásitheovi roku 512 (Ol. 67).

K tomu ještě šestkrát zvítězil na hrách pýthijských, devětkrát na hrách nemejských a desetkrát na hrách isthmických, byl znám na perském dvoru. Tato jedinečná serie vítězství nebyla do dnešních dnů žádným sportovcem překonána. Milón prý byl ve stáří (po roce 510, srov. tam) poblíž své vlasti roztrhán vlky, když mu ruku sevřel kmen stromu, který byl dřevorubci rozštípnut a roztahován klíny: zřejmě zkoušel svou sílu, při manipulaci klíny vypadly a Milón uvízl ve stisku kmene...

Tvrdívá se, že větším silákem, nikoli ale závodníkem, byl jistý Titormos z Aitólie, dokonce větší jedlík než Milón, což ve vzájemném kontestu Krotóňan uznal.
Milónovým vrstevníkem a dalším silákem z hellénského západu byl Tísandros ze sicilského Naxu. Vyhrál box na 60. hrách roku 540 a pak jako dospělý ještě třikrát olympiádu a řadu dalších soutěží. Je to nejúspěšnější boxer všech dob. Pankratista Púlydamás ze Skotússy vyhrál na 93. hrách roku 408, ovšem mimo sportoviště vynikl mnohem více: doma po lesích škrtil lvy holýma rukama (zdá, že ještě v Thessalii pod Olympem žili), držel spřežení za kolo, aby se nehnulo, udržel býka za nohy.

Pozván k perskému dvoru zabil v zápasu tři z hromotluků z královy gardy. Cestou domů se pokusil ještě jednou vyhrát Olympii, což se mu nepovedlo. Pak zadržel trámy hroutícího se domu na lidi (nebo hospody), aby stačili všichni utéci, ale stavba ho zavalila. Doma se stal héróem. V Olympii ho roku 404 porazil jistý Promachos z Pellény, kterého trenér nadopoval vzkazem od milenky: jestliže nevyhraješ, zapomeň na mne!

Podobně před ním Tímantheos z Kleón, olympijský vítěz v pankratiu na 81. hrách roku 456, zkoušel denně sílu na velkém luku, zda ho ještě natáhne. Trénink přerušil a když se k luku vrátil, už ho nenapnul. Zapálil hranici a skočil do plamenů.

Aristokratickou disciplinou byly dostihy, především jízda se čtyřspřežím. Athéňan Megaklés, srov. zde výše, patří mezi nejúspěšnější aristokraty na olympijském hippodromu. Třikrát vyhrál Sparťan Euagorás z rodu Bassovců (0l. 58 – 60, roky 548 – 540) a za celou karieru sesbíral dvacet pět věnců. Jeho děd Agésimachos vyhrál isthmie a Euagorovi potomci také závodili, ale bez slávy olympijských vítězů, Alkidamás, Kalliás a Kreontidás.

Athéňan Kimón (II.), otec vítěze od Marathónu Miltiada, vyhrál se čtyřspřežím na 62. hrách. Žil v exilu, kam ho vyhnal vládce Peisistratos. Chtělo se mu domů a když znovu vyhrál na následující olympiádě, nabídl vítězství samovládci. Peisistratos neodmítl a směl domů.

Za tyrannových synů Hipparcha a Hippia vyhrál Kimón potřetí a ze závisti ho dali vládci Athén před oficiální hostinou na Kimónovu počest zabít. Byl pohřben se svými klisnami a prý to byli jediní koně, které vedle Euagory vyhráli v Olympii třikrát.

Prvním vítězem z královského rodu byl na 69. olympiádě Dámarátos Lakedaimonský, starší bratr Leónidův, který padl u Thermopyl. Dámarátův životní příběh je však smutným souběhem událostí po spiknutí Kleomeneově a po první evropské korupční aféře s věštbou. Ze spartského královského rodu byl Lichás, vítěz čtyřspřeží na 85. a 86. hrách. Vynikl „objevem“ Orestových kostí v Tegeji a tím zajistil Sparťanům vítězství nad Athéňany v peloponnéské válce.

Lichás stál na začátku konfliktu, který ukazuje, že to s neutralitou Élejských nebylo tak jednoduché. Roku 420 na 90. hrách Lichás vyhrál potřetí. Protože však právě platil pro Lakedaimonské zákaz účasti na olympiádě za to, nezaplatili pokutu za vojenský zásah v době posvátného příměří (viz rok 420), byl sudími z Olympie vypráskán, což se předtím nikdy nestalo, a vítězem prohlášen druhý v cíli, čtyřspřeží Thébané, resp. Boiótů. Podle jiné verse vyhrál on se svým spřežením, ale v boiótském "dresu". Když pak svého vozku přede všemi ověnčil, aby všichni viděli, kdo vlastně vyhrál, došlo ny výprask.

Rhabdúchové Lichadu zbít museli: Élejští zakázali králi Ágidovi prosit o vítězství nad Hellény v Diově chrámu v Olympii, neboť se podle nich nesluší žádat bohy o pomoc proti jiným Hellénům. Pokutou bylo dva tisíce min ve stříbře a kdy je Sparťané nezaplatili, dostali zákaz startu na hrách. Sparta do konání her nezaplatila pokutu, a odnesl to Lichás.

O dvacet let později se Élejští pohádali se Sparťany znovu, tentokrát o Lepreon, část svého území. Ágis Élejským domluvil: plenil a v Élidě s ním spřátelení lidé zosnovali aristokratický puč. Nevyšel, ale válečné běsi z let 401 – 399 donutily Élejské prosit o mír. Sparťané jim za to ponechali řízení her a na seznamu vítězů zůstali Thébané, nikoli chudák Lichás, který vlastně za nic nemohl, jen za to, že byl Sparťan.

Roku 488 na 73. olympiádě zvítězil se čtyřspřežím vládce Gely a Syrákús Gelón. Jezdcem byl jeho bratr Polyzálos. Na 76. a 77. olympiádě vyhrál dostihy slavný kůň Hieróna Syrákúského Fereníkos, na 78. Hierónovo čtyřspřeží. Pozdější Syrákúský vládce Dionýsios I. neuspěl.

Vyslal sice na hry honosnou výpravu v čele se svým bratrem Theáridem, ale rhétór Lýsiás Athénský rozcupoval tyrannii tak, že všichni Syrákúsané upadli ve všeobecné opovržení. Jejich koně také nevyhráli.

Tak si začal vítězství kupovat: Dikón z Kaulónie prodal vítězství na 99. olympiádě Syrákúsanům a po hrách se tam přišel oženit – samovládce mu dal svou dceru. Originální způsob korupce.

Jediný monarcha, který se osobně účastnil boj, byl na 71. hrách roku 496 Alexandros I. Makedonský. Jako všichni ostatní běžel nahý a vyhrál zřejmě jen svůj rozběh na krátké trati. Archeláos I. na 93. olympiádě vyhrál se čtyřspřežím jako první z Makedonců. Filippos II. vyhrál stejnou disciplinu třikrát (Ol. 106 až 108). Jeho syn Alexandros III. na 114. hrách roku 324 dal v Olympii vyhlásit generální pardon pro všechny hellénské emigranty (a uvedl tak velkou část hellénských států do chaosu).

Jako první římský císař vyhrál se čtyřspřežím roku 4 př. n. l. na 194. olympiádě Ti. Claudius Nero (ale to ještě císařem nebyl). Roku 17 n. l. vyhrál Germanicus a Nero přesunul 211. hry z roku 65 na rok 67 n. l., protože „nestíhal“ přípravu (stalo se tak poprvé a naposledy). Élejským dal 250 tisíc drachem, aby hry vypravili, a jeho vozka vyhrál se čtyřspřežím hříbat. Sám dostal cenu za poesii s hudebním doprovodem.

Nero „opruzoval“ na dalších panhellénských hrách a všude měli pořadatelé „rozum“. Nikoli však na Isthmu, kde nechtěl pěvec Épeirótés vzít deset talentů ve stříbru; nemocný císař ho dal uškrtit přímo na divadle. Neronova hellénská kořist činila 1808 věnců. Když si 9. června 68 vzal život, jeho nástupce Galba Élejské nutil, aby do císařské pokladny onen čtvrtmilion vrátili. Z roku 129 n. l. je znám jako vítěz spřežení praetor L. Minicius Natalis.

Zřejmě prvním ryze profesionálním borcem velkého sportu byl pankratista Sóstratos ze Sikyónu. Vyhrál 103. až 105. olympiádu (roky 368 až 360), vyhrával hodně všude po světě a neměl ani civilní povolání ani zázemí. Z Augustovy doby podobně vyhrával zápasník a pankratista Ménodotos z Athén (jeho otec byl ale z Tyru), který vyhrál po světě kdeco a jedno vítězství dokonce věnoval Ariobarzánovi Armenskému (králem v letech 2 – 4 n. l.).

Melankomás z Kárie vyhrál box na 206. olympiádě. Jeho syn „v ringu“ na neápolských sebastejích později zemřel ve svých dvaceti; byl oblíbencem císaře Tita. Box předčasně zabil za vlády Antónína Pia dvou až trojnásobného olympioníka (?) M. Tyllia z Bíthýnie. Zemřel ve 32 letech a vyhrál 35 turnajů.

Trochu jiným způsobem zemřel olympioníkos 247. her Gerenos z Naukrátidy. Boxer vítězství oslavoval celou noc, ráno se na něj trenér hněval, tak trénoval s plným nasazením – a zhroutil se.

Salpinktés, trubač, Diogenés z Efesu vyhrál na olympiádách pětkrát (poprvé na 211. hrách roku 69), dohromady po celém světě osmdesátkrát. To by byl asi vůbec rekordní úspěch, srov. ale zde níže. Starší Démosthenés z Mílétu vyhrál v Olympii trubky třikrát, poprvé na 189. hrách roku 24 př. n. l.

Hlasatelská, heroldská soutěž, byla vypsána poprvé na 96. hrách roku 396. Nejsilnější hlas starověku měl prý trojnásobný olympioníkos Archiás z Hýbel Sicilských, který vyhrál 104. (roku 364) až 106. hry. Ovazoval si krk látkou, ale vůbec nepoužíval hlásnou troubu.

Ovšem úplně mimo kategorie stál salpinktés Hérodóros z Megar, jehož sbírku úspěchů lze v novověku srovnávat snad pouze s moravskými bratry Pospíšilovými v jejich kolové. Byl to prý obludné postavy, odíval se po vzoru Hérákleově do lví kůže a troubil na dvě polnice najednou. Měl tak silný fuk, že při něm nemohl nikdo stát.

Desetkrát vyhrál v rozmězí let 328 až 296 olympiádu (hry 113. až 121), podle jiné zprávy se mu to povedlo sedmnáctkrát na olympiádě 113 až 129. byl prý též sedmnáctkrát periodoníkem. Hérodóros byl velkým zřoutem, což bylo v té době zjevně novým trendem mezi silovými sportovci. Od začátku 4. století se totiž změnila základní strategie. Kalokagathie zůstala proklamovanou zásadou, ale touha po vítězství vyžadovala, aby se hodně jedlo, hodně masa, aby tělo co nejvíce vážilo. Nálezy ostatků gladiátorů z Efesu by to mohly částečně potvrzovat: žádní svalovci, ale zápasníci sumo, viz pod gladiátoři.

V pozdní době z hlasatelů vynikl ještě trojnásobný periodoníkos a olympioníkos z 256. až 260. her Valerios Eklektos ze Sinópy. Vyhrál hlásání i roku 248 n. l. na hrách k tisícému výročí založení Říma, posledních lúdí saeculárés dějin. Za život herold-profesionál sesbíral osmdesát věnců.

Posledním z vítězů her, který se proslavil v „civilním“ životě, byl Mnésibúlos z Elateie, vítěz dromu a hoplíta roku 161 n. l. na 235. hrách. Padl v bitvě s Kostoboky loupícími ve Fókidě.

Záhadou je v Olympii tzv. Bybónův kámen, neotesaný kus pískovce o váze téměř 150 kg s nápisem ze 7. století: „Bybón, syn Folův, mne přehodil jednou rukou přes hlavu.“

Většina rekordů zastará během jediné generace. Některé rozdíly jsou až fantaskní. Roku 1953 byl poprvé zlezen Mount Everest/Qomolangma o 8848 metrech a obe horolezci byli zcela závislí na kyslíkových bombách. Roku 1978 byla nejvyšší hora planety zlezena poprvé bez kyslíkových přístrojů a cesta na vrchol byla stále ještě pokládána za událost. 23. května 2010 vylezlo za jediný den na vrchol 169 lidí, 26. května 2012 bylo lezeckých turistů 150.

Profisportovci se za císařství „odborově“ organisovali, viz pod herci a daně. Synodos nebo koinon měl svého doživotně voleného velekněze, archierea či xystarcha (od xystos, zakrytá část sportoviště). Řídil soutěže, sjednával je, stanovoval dobu konání, dohlížel na pravidla, řešil spory (srov. zde výše o odměnách iselastických).

Centrem spolku snad byla Alexandreia Tróás, jak naznačuje roku 2003 nalezený osmdesátiřádkový nápis obsahující sdělení tří dopisů císaře Hadriána z roku 133/134 n. l. Uděluje pravidla pro omezení podvodů (žádná červená, ale rány holí) pro athléty a hudebníky, určuje systém odměn.

Za Tráiána byli „sportovní odboráři“ celosvětově zahrnuti pod jednu, Hérákleovu centrálu, viz pod herci. Hlavní kněz cechu, archiereus, většinou siloví athléti, řídil římské lázně. Byli to vyhlášení borci. Veleknězem byl dvojnásobný olympioníkos v pankratiu na 220. a 221. olympiádě T. Flabios Archibios z Alexandrie, dvojnásobný olympioníkos a také periodoníkos zápasník P. Ailios Alkandridás ze Sparty (Ol. 224 a 225).

Ředitelem lázní a veleknězem Hérákleova synodu byl také pankratista M. Aurélios Démostratos Damás ze Sard, dvojnásobný olympioníkos roku 173 a 177 (Ol. 237 a 238).

Mnohamilionové platy fotbalistů v zemích EU od konce dvacátého století a jejich nenápadně demoralisující vliv nemají v antickém světě obdoby. Účast profesionálních atletů na olympijských hrách povolil Mezinárodní olympijský výbor (IOC) v září 1981 na kongresu v Baden-Badenu. Do té doby se novodobých olympiád účastnil jen závodníci s amatérským statutem, ačkoli ve skutečnosti byli z velké části armádními representanty nebo universit. Rozhodnutí, jímž zahájil svou kariéru v čele IOC podnikatel Juan Antonio Samaranch, výrazně podnítilo moderní podnikání ve sportu.

Přehled sportovních her, krátký výběr
V roce konání olymp(ij)ských her se v Helladě konaly ještě další agónické slavnosti: v Delfách sótérie, v Dódóně náie, v Láríse eleutherie (po roku 196), na Samu héraie a v Órópu amfiaraie.

Ve druhém olympijském roce se konaly v Arkadii lykaie, nemejské hry (od roku 573, v červenci), v Platajích eleutherie (po roce 338), v Athénách hekatombaie a hry isthmické (od roku 585 nebo 583, v květnu).

Ve třetím olympijském roce se konaly hry na oslavu sjednocení attických obcí ve stát Athény panathénaie, v Delfách hry pýthijské (od roku 582, počátkem září), na Délu délie (obnoveny roku 426, viz tam) a v Argu héraie.

Ve čtvrtém roce proběhly v Epidauru asklépieie a podruhé lykaie v Arkadii, rovněž tak podruhé nemeie a isthmie.

Pentérické hry („pětiletní“, srov. však původní význam "pětiletního" počtů u Hellénů) byly pořádány mnohem později, až v době hellénistické: v Alexandrii a na Délu ptolemaie, v Magnésii na Maiandru leukofryéneie, v Pergamu níkéforie, v Sardách eumeneie, v Kárii panámareie, na Kóu asklépieie, v Thespiích erótideie, v Chalkidě a v Magnésii hérákleie, v Athénách théseie a eleusínie a mnoho dalších, menších agónických slavností hellénského světa (v hellénismu a v dobách římských pořádalo své hry každé významnější město, srov. zde níže příklad Lykie).

Nerónea, -iána, pentérické hry músické, sportovní a dostihové, roku 240 n. l. (?) je rozšířil Gordiánus III. Neró měl založit lúdí maximí, velehry, o nichž nevíme nic. Možná jsou identické s nerónejemi. Na Hadriánovu počest založil roku 139 n. l. v Puteolech císař Antónínus Pius eusébeie, hry zbožnosti.

Sportovní hvězdy užívaly v hellénistické a hlavně římské době větších společenských zvýhodnění než současné. Ještě za aktivní činnosti dostávali athlétové občanství jiných obcí, zastávali kultovní funkce, byli voleni za úředníky samospráv.

V očích současníků, zbavených v rámci říše politických „starostí“, byli zosobněním snu a životního úspěchu, něco jako iluse současných hvězd hudebního, filmového a sportovního průmyslu à la Holywood nebo Bollywood.

Z lyckých Oinoand, z jejichž agory pochází slavný Diogenův rozsáhlý oslavný nápis na Epikúra a jeho učení, je známo pět nápisů chválících místního velmistra v pankratiu, staré zápasnické formě volného stylu. L. Septímius Fláviánus Flavilliánus, syn lykiarcha, hlavy Lyckého spolku (koina), Flávia Diogena a synovec Licinnie Flavilly, tedy z nejváženější lycké rodiny, poprvé vyhrál pankration o meleagriích jako dorostenec roku asi 212 n. l.

Kolem roku 230 je honorován jako periodoníkés, mnohonásobný vítěz, a hieroníkés/hieroneikés, vítěz závodů dekorovaný věncem: vyhrával v Efesu, Athénách, Argu, také v Itálii v Neápoli (hry sébasta).

Jeho vrstevník M. Aurélios Toalis z Arykand, který vyhrál druhé euaresteje v Oinoandách (pojmenované po lyckém mecenášovi Iúliovi Luciovi Piliovi Euarestovi, učiteli literatury), byl občanem tří lyckých měst a vyhrál pankration na pýthiích a aktiích. Nezdá se však, že by byl tak urozeného původu jako Flávilliánus, z jehož rodiny byl i jiný pankratista Poplios Sthenios Frontó, syn Licinniánův. Zdá se, že odnož římských Liciniů se etablovala v Lykii v provinční honoraci.

Zápasnický chlapák Flávilliánus sloužil římské armádě jako náborový agent v kraji.

Euarestos byl agonothetem prvním pěti her (pravděpodobně pentéterických), od šesté je řídil L. Crepeius Frontó. Založeny byly euaresteie někdy na začátku vlády Alexandra Sevéra (222-235), lycké meleagreia někdy koncem 2. století n. l. (jmenovaly se později sevéreia antóneia geteia po císaři L. Septímiovi Sevérovi). Ústředními hrami soutěživých Lyků byla megala isolympia vespasiáneia, „velké vespasiánovské hry s podobnými disciplinami jako na olympiádách“.

Olympijské hry v novověku inspirovaly sportovní nadšence, kteří žili a žijí v ilusi, že sportovní závodění a kolotoč peněz kolem něho „sbližuje národy“. Obnovitelem olympijské myšlenky byl bojovník za řeckou nezávislost a obchodník Evangelos Zappas, který majetek vydělal v Rumunsku (zemřel roku 1865). Roku 1856 navrhl králi Ottovi I., aby obnovil „olympije“, což Bavorák o dva roky později skutečně dekretoval.

Zappasovy Olympije byly kombinací zemědělské a průmyslové výstavy s rozličnými závody a soutěžemi. Po jeho smrti se konaly ještě dvakrát (1870 a 1875), protože veškerý majetek odkázal „výboru pro konání olympijí“ (v Athénách stojí Zappeion, stavba na jeho počest). Zappasovým nápadem se později nakazil Pierre de Coubertin, pokládaný dnes za vlastního zakladatele „olympionismu“.

Bavoři vůbec byli posedlí „olympismem“. Roku 1810 uspořádal u příležitosti své svatby s princeznou Theresií Saskou korunní princ Ludvík i. „říjnové slavnosti“, Oktoberfest. Po vzoru starých olympií, jak bylo anoncováno, se konaly koňské závody. Později přistoupila sportovní klání. Přečkaly z toho čtrnáctidenní veselice a dodnes konané obrovské pivní slavnosti: roku 2011 (17. září – 3. října) 6,9 milionů návštěvníků vypilo 7,5 milionů mázů piva, tedy česky patnáct milionů tupláků. To jsou ovšem svérázné začátky novověkého olympismu...

Roku 1894 vznikl v Paříži Mezinárodní olympijský výbor (IOC) a po světě výbory národní. První novodobá olympiáda byla inaugurována 6. dubna 1896 v Athénách a každé čtyři roky se místo závodů stěhuje po velkých městech planety (roku 2004 podruhé v Athénách).

Vymysleli řadu disciplin, které starý svět neznal, mezi nimi marathónský běh. Jeho vynálezce, filolog Michel Bréal, dal řeckému vítězi Spyru Louisovi stříbrný pohár, který jeho pravnuk vydražil v dubnu 2012 v londýnské Christie´s za 541 250 liber (tehdy 860 tisíc dolarů). Novým majitelem se stala Nadace Stavra Niarcha, řecko-švýcarského rejdařského magnáta a mecenáše, která ji vystaví v Athénách. • Evropané kromě marathonu dovezli do novodobého řeckého státu v podstatě všechny instituce moderního státu, neboť více než půl tisíciletí osmanské vlády zanechalo zemi naprosto zaostalou a konkurence neschopnou. Řecký stát od začátku žil v dluzích a kupodivu také v podezřívavosti vůči Západu.

Nejstarším z firemních sponsorů her je Kodak, který spolupracoval s IOC od prvních her 1896. Jeho poslední sponsorovanou olympiádou byly pekingské hry roku 2008, v lednu 2012 šla firma do konkursu.

Závodníků neustále přibývá a soutěží také (tu a tam některá disciplina vypadne; přetahováná vydržela jen do roku 1920). Závodní discipliny mnohonásobně převyšují počty starověkých a řadě z nich však nevystupují na olympiádě skuteční mistři disciplin, neboť sporty termínově kolidují s profesionálními soutěžemi v Americe, nebo by byli konkurencí jiných nejvyšších soutěží (fotbal). Olympijské hry byly pro množství sportů rozděleny na letní a zimní a s religiositou hellénských nemají nic společného.

Ostatně na jejich medailích byl Zeus jen na první z roku 1896 pořádané v Athénách (zlatá medaile ale byla ze stříbra, další z bronzu). Olympijský Mnichov (1972 použil moderní obraz Kastóra a Polydeuka, Lédiných synů, z nichž druhý byl synem Diovým.

Na konci 20. století se novodobé olympiády staly symbolem komerce a proměny špičkových sportovních výkonů v reklamní chytáky výrobců sportovních oděvů, bot, ale také cukrovinek, hodinek apod.

Athénské 28. letní olympijské hry byly zajímavé jednak tím, že je uspořádal nejmenší z národních států za 52 roky, že v poměrně krátké době se přestavěla athénská doprava a infrastruktura města více než za celou historii a že to stálo nejméně sedm milard eur, což je přes síly zdravého státního rozpočtu.

Náklady přispěly ke krachu řecké ekonomiky žijící nad poměry, který definitivně přišel na začátku 2010. • Olympiáda v Montrealu roku 1976 stále 1,5 miliardy dolarů a provincie Québec dluhy splácela tři desetiletí. V Los Angeles roku 1984 činily náklady 546 milionů a poprvé od roku 1932 přinesly hry zisk: 222,7 milionů dolarů z prodeje televisních práv a lístků. Athénské hry roku 2004 nakonec přišly na 12,8 miliard dolarů, ale nejdražší vůbec byli roku 2008 v Pekingu: podle čínských údajů stály 44 miliard dolarů.

Zahájení a závěr her pro sportovce a činovníky ze 202 států a zemí, monstr program z choreografických a světelných efektů, sledovalo na 75 tisíc diváků na novém stadionu. Přísným protidopingovým zkouškám se ještě před zahájením her vyhnulo několik „favoritů“ z domácího, řeckého, teamu, po závodech soudci odebrali pro užití nepovolených posilujících látek sedm medailí a 22 závodníků bylo za to trestáno: tolik trestů nebylo na antických hrách za 1200 let!

S novověkými hrami je spojena akce zapalování tzv. olympijského ohně v ruinách Olympie a štafetový běh do místa konání her. „Olympijský oheň“ poprvé plál po celé hry na stadionu v Amsterdamu roku 1928 a první štafetové předávání pochodně s ohněm z Olympie se pořádalo roku 1936. Byl to nápad Hitlerových propagandistů a stříbrnou pochodeň vyrobili v Kruppových závodech.

„Olympijská pochodeň“ cestovala poprvé lodí roku 1948, letadlem roku 1952 a o čtyři roky později poprvé i koňmo. Později se už ani nedodržovala přímá trasa do místa her, ale vybírala se města, kterými běžci proběhly. Roku 2008 byla Číňany donesena i na Čomolungmu, pravděpodobně, aby bylo zřejmé, až kam vláda Pekingu sahá.
Starý věk podobné olympijské obřady ani závodní disciplíny neznal. O oblíbených nočních bězích s ohněm, lampadédromiá/-foriá i jako závodech "štafetových" o náboženských slavnostech viz pod Svátky. První běhy "štafetové" (slovo původu italského) jsou známy z Ameriky asi z roku 1883, kdy se běhalo s předáváním praporku; kolík přišel na řadu až o desetiletí později. Možná, že jejich předobrazem byla pošta, snad slavný Pony-Express.

Vedle závodů o rekordy a živobytí vznikly hry různých skupin, např. parolympiády. Od roku 1932 pořádají v Tel Avivu v Palestíně a následně ve Státu Israeli sionistické organisace celosvětové makkabejské sportovní hry, makkabiádu, makkabie, makkabija. První se konaly k 1800. výročí krvavého povstání Bar Kochby. Před druhou světovou válkou proběhly ještě roku 1935, po válce obnoveny roku 1950 a od roku 1953 se konají se čtyřletou periodicitou, po dvou letech střídavě v Israeli a ve světě. Hry jsou uznány Mezinárodním olympijským výborem. Jsou přístupny pouze Židům a Israelcům včetně Arabů s israelským občanstvím. 19. makkabií v červenci 2013 v Israeli se zúčastnilo na devět tisíc sportovců ze 78 států.

5. září 1972 zneužili palestinští Arabové z hnutí Černé září patřící arabské protiisraelské osvobozenecké organisace PLO olympijských her v Mnichově a zavraždili dvanáct členů israelského teamu.

Čin odstartoval dlouhou řadu násilností proti Israeli (při jeho vzniku používali židovští bojovníci teroru hlavně proti Britům) a Spojeným státům vedených zpočátku levičáckou rhétórikou; jakmile se ve druhé polovině 90. let z teroristické scény stáhl libyjský diktátor Muammar Kaddáfí se svým protiimperialistickým bojem, národně-osvobozeneckým hnutím a „zeleným“ národním socialismem (usmíření se Spojenými státy a Evropany v letech 2003–2004), přišla po „islámské“ revoluci v Íránu na scénu bigotně islamistická, konservativní rhétorika, od konce 90. let pak excentricky bigotní islamismus s původem v zapadlých částech pouštní Saúdské Arábie (wahhábité).

Ve stejném duchu krátce existují panarmenské hry. Jejich duchovní otec Ašot Melik-Šahnazarian se roku 1965 inspiroval panafrickými hrami v Brazzaville, kde byl jako sovětský diplomat. V dubnu 1997 v Jerevanu založil Světový výbor panarmenských her (WCPAG) a první hry se konaly v hlavním městu novověké Armenie 28. srpna až 5. září 1999. Sportovci sedmi velkých sportů (včetně šachů) přijeli ze 23 států světa, na druhé hry roku 2001 na devět sportů přijeli borci z 29 států.

První světové hry nomádů uspořádali v září 2014 Kyrgyzové v lázních Čolpon-ata na jezeru Issyk-kul. Soutěžili závodníci z devatenácti turkických zemí v tradičních jízdních, silových a střeleckých disciplínách. Proč nedošlo na pozvání například Tuaregů a arabských beduínů, pořadatelé nezveřejnili.   

Olympie v Élidě je od roku 1875 vykopávána německými archeology. Co nezničili křesťané, udělalo velké zemětřesení na Balkánu 7. července 551, kdy se v Olympii povalil zbytek budov a po deštích se sesula polovina Kronova kopce. Alfeios změnil tok a následujícího roku přišlo ještě jedno zemětřesení.

Diovy hry: bez much a žen (časopis Týden 33/04)


Zakladatelé novověkého olympionismu si sportovní minulost největších hellénských náboženských svátků malovali příliš narůžovo. Namísto hesla „rychleji, výše, silněji“ platila zásada hellénské soutěživosti „být nejlepší a nejslavnější“.

Svět profisportu držel zase svátek. Bylo léto, kolem druhého úplňku po slunovratu, nejteplejší dny v roce. Do Olympie se sjížděli nadšenci z celého Středomoří. Hellénská soutěživost měla orgie.

Rychleji, krvavěji, hřmotněji, nákladněji, znělo jim v uších z minulých her. „Už to není ono, zbožnost zmizela, lidi koukají jen po penězích,“ poskuhrávali starší z návštěvníků. Tihle přijeli až od Donu, velkoobchodníci s rybami. Skuhrové se širokými klobouky proti ostrému slunci vědí, co říkají: stýkají se s kdejakým lidožroutským skythským nárůdkem, jen když z toho bude kšeft.

Kohosi z Armenie zajímalo především dění kolem závodů. „Třeba tu bude letos zase nějaký úchyl, co se upálí; bylo to moc hezké představení,“ vzpomínal na působivý výstup potulného filosofa Peregrína, který vymýšlel, jak nalákat co nejvíce posluchačů, ale protože na něho na předešlých hrách všichni kašlali, slíbil, že se dá na cestu za otcovskými a mateřskými duchy. Skutečně si v Olympii postavil hranici, zapálil a s kadidlem v hrsti vstoupil do ní (roku 169 n. l. na 236. olympiádě).

Nadšenci ze Španěl a Mauretánie, byli na cestě čtrnáct dnů, se těšili na finálovou dvojici boxerů, jejichž obličeje po několika zápasech časově neomezených byly k nepoznání. V písku zápasiště se po boxu a pankratiu povalovaly zuby. Sázky kvetly, stejně jako v dostihových disciplínách.

Kdejaký kocour se těšil na kolekci naolejovaných chlapeckých a mužských těl, skládačku svalů a krásy. „Alespoň někde je klid od žen,“ pochvaluje si plešatý velkostatkář ze Sicílie, jemuž manželka zakázala vstup na přístavní obilní bursu, aby nepřivedl rodinu na mizinu. Postávají s ním dva Egypťané a probírají, jak letos udržet státem dotované ceny obilí hodně vysoko. Siciliánovi šla hlava kolem: pěkní hoši, všude krása a do toho miliony s revolucí. Neuškodilo by businessu vypustit fámu o velkém povstání nahoře na Nilu, usoudili totiž Egypťané.

Nejstarší světový jarmark
Olympie byla pokládána za nejkrásnější místo Hellady s hojností stinné zeleně. Přírodní krásu doplňovaly architektonické skvosty. Závodiště ale před sluncem chráněna nebyla a známý kynický filosof Diogenés ze Sinópy jednou řekl, že by otroky trestal tím, že by je poslal grilovat pod olympijské slunko. Voda byla zavedena do posvátného okrsku do fontány až v římské době, latríny s vodou byly jen v hotelích.

Procházka po tržišti byla prohlídkou všech nej římské říše. Hedvábí z Iónie, Élidy a Číny, látky z Foiníkie, šperky ze Střední Asie, řemeslné práce z Alexandrie a Syrie, citrusový nábytek ze severní Afriky. Exklusivní značky vín z ostrovů a střední Itálie, drahokamy neuvěřitelné velikosti z Afghánistánu, Indie a Cejlonu. Vzácné svitky velkých autorů, originály a opisy, Olympie byla vyhlášeným antikvariátem. Také knihařstvím pro konfekční literární modernu včetně pornografie z římských podloubí.

Nad lapky bděli policisté s holemi a biči (hry 28. novověké olympiády roku 2004 v Athénách v éře islamistického terorismu střežilo na sedmdesát tisíc policistů a vojáků včetně potápěčů a letadel vybavených odposlechem. To bylo více než měla pravidelná armáda České republiky).

Mezi stovkami soch, stánky a stany jakýsi žvanil vnucuje své názory na hybnou materii světa, jiný na smrtelnost bohů, další přibližuje hrstce posluchačů hrůzy Arábie a její černou lepkavou látku vytvářející v poušti jezera. Jakýsi kulhavec se chlubí tím, že je otrok a jak je mu příjemné takový úděl sdílet, o kus dál nějaký alexandrijský technik předvádí, jak horká pára roztočí bubínek s tryskami: prý by to mohlo jezdit...

Služebnictvo chystá stany státních delegací a jejich kuchyně na repreobčerstvení, diplomaté pracují na plné obrátky. Koho bylo vidět v Olympii, toho slyšel a viděl celý hellénský svět, celá oikúmena. Všichni musejí vidět, že jejich páni na to mají. Jiní agenti sjednávali, co nikdo nemusí vědět a možná i sázkařské kursy, lanařili sportovce.

Business přikryl oparem mamonu posvátný Diův okrsek v Élidě na západu Peloponnésu, vstup zdarma. Hostince, hotýlky a stanová městečka jsou široko daleko přeplněna, ale příchozí nejčastěji spějí pod širákem nebo v cestovních vozech. V okolí Olympie dýmaly stovky obětních oltářů a ohně návštěvníků chystajících jídlo.

Sportovní karneval začíná
V Olympii se zase sešlo nejméně třicet tisíc, možná přes padesát tisíc lidí. Žádná žena. Kromě kněžky Démétřina měsíčního kultu se během her v Olympii nesměly provdané ženy ukázat. Říkalo se, že ženy a mouchy o hrách opouštějí Olympii. U much zjev zvláštní, poněvadž tu bylo ustájeno několik desítek koní a během her bylo obětováno velké množství zvířat, hlavně volů.

Sportovcům, athlétům se říkávalo, dělaly kulisy megaakce dobře. Lechtivou neurosu kolem žaludku znají, je to jejich profese. Mediální hvězdy staré Hellady na sebe během sezony narážejí na desítkách „národních“ hrách od Marseilles po Seleukeiu na Tigridu u Baghdádu. Ovšem Olympie, to je extra adresa: to je píár přinášející nesmrtelnost.

Před radnicí se připravovali lidé k přísaze. Diovi Přísežnému však neskládali slib dodržování pravidel jen sportovci, ale také jejich rodiče a sourozenci; jistota je jistota. „Mladej je natěšenej, poletí jako šíp,“ uklidňuje se pupkáč z Neápole a pokukuje po šlachovitém Makedonci, jehož syn dostal za sprint olivový věnec, kotinos, před čtyřmi roky.

Snad dal italský Hellén trenérovi, cvičiteli a doktorovi, realisačnímu teamu, dost, aby z kluka něco udělali. Jenom aby se sporťácká mafie nedohodla a nerozdala si karty na zbytek sezony: ty vyhraješ tady a mně dáš vydělat tam: život je těžký a na pensi musíme mít vyděláno – bohové jsou skoupí a většina sportovců je ryze proletářského původu. Na startovní čáru se jako obyčejný závodník postavil jediný panovník, roku 496 př. n. l. makedonský král Alexandros I., prapředek slavnějšího jmenovce (a nevyhrál).

Šance borců z hellénského západu jsou opravdu malé. Provincie sice občas překvapí, ale vítězové v římských dobách přicházejí z velkých sportovních základen ve východním Středomoří, z Alexandrie, Antiochie, z Iónie. Kluci z Francie a Itálie moc šancí nemají.

Uřvaný hlasatel překřičel hluk Diova okrsku, kam se zbraní v ruce nesměl o hrách nikdo vkročit. Ze schodů Diova chrámu ukrývajícího jeden z divů světa, obří Vševědovu sochu z dílny slavného Athéňana Feidia. Zvěstuje poslední novinky. Ráno vyhrál právo hlásat a s ním trubač, který hlásání oznamoval. Hlasatelství-heroldství a trubačství byly regulérními olympijskými disciplínami, jimiž zjevně hry začínaly: kvalitní reprodukci zajišťovaly dobré hlasivky a silné plíce.

Bylo to neuvěřitelné, co ti naolejovaní chlapi dokáží. Poslouchejte hlasatele, to snad není pravda, rozčiluje se mezinárodně pestrá skupinka. Rozhodčí odhalili podvod v boxu. Egypťané Didás a Sarápammón se před finálovým duelem dohodli, že za odměnu pustí druhý jmenovaný zápas Didovi. Co by se honili, když před nimi leží jinde ještě hodně práce (na 226. olympiádě roku 125 n. l.). Staromilci se však diví ještě více rozhodnutí sudích: Didovi vítězství zůstalo a oba zaplatili pokutu v podobě pořizovacích nákladů dvou Diových sošek.

Starší než lidská paměť
Pánové zjevně nelistovali v olympijských kronikách. Věděli by, že na 192. olympiádě roku 12 př. n. l. zaplatil otec jednoho ze zápasníků otci jeho soupeře, aby jeho mladý finálový zápas pustil. Rozhodčí nepotrestali zápasníky, ale jejich rodiče, a stejnou pokutou. Případy korupce se v annálech objevovaly od čtvrtého století př. n. l.

Všichni ovšem věděli, že olympijské hry žijí déle než kam sahá lidská paměť. Vždyť už v Homérovi se závodí o ceny. Nikdo ani pořádně nevěděl, kdo hry založil a proč. Někdo říkal, že po potopě světa, prý Héráklés nebo Pelops nebo Ífitos, prý 28 nebo 27 olympiád před první počítanou.

To by bylo roku 888 až 884 př. n. l. Protože počítat se začalo od roku 776 př. n. l. Závody byly původně součástí náboženských rituálů, z nichž vítěz nemusel z moderního hlediska dopadnout pohodově (nejlepší býval obětován matriarchálnímu kultu plodnosti). Když krvavé bohyně přišly někdy začátkem druhého tisíciletí př. n. l. o moc a v Helladě zvítězilo olympské náboženství, hry se změnily v náboženské slavnosti Diova kultu, jejichž vítěz získával kromě věnce z olivovníku pouze pocty, doma nejvyšší.

V prvních staletích her o kupčení nebo profesionalisaci „sportu“ nemohla být řeč. Do sedmé olympiády nebyly ceny vůbec žádné, pak přišla odměna v podobě větvičky nejstaršího olivovníku v Olympii. Vítězové bývali ve svých domovských státech osvobozováni od daňových povinností, na státní náklady se mohli stravovat na radnici, měli zvláštní místo v divadlech a stát se postaral o jejich pohřeb, mnohdy i o potomky.

V šestém století př. n. l. už dostával olympioníkos, vítěz z olympiády, v Athénách pět set drachem ve stříbru. Milovníci zašlých časů mohli v Olympii básnit, jak kdysi bývalo lacino. V té době totiž stával v Athénách dům se zahradou a pozemkem asi dvě stě drachem, ovce stála jednu. Ze sportovce se stal bohatý člověk!

V hellénismu a v římské době se náboženské hry proměnily v profesionální sportoviště se vším všudy. Teamy dávaly dohromady náročné tréninkové programy, trenéři připravovali jídelníčky, lékaři si všímali mastí a bylinných lektvarů a v dopingu se trumfovali a nic si nevyčítali.

Dieteti dlouho všeobecně upřednostňovali jídla nemasitá, ale už ve čtvrtém století př. n. l. přišli na to, že siloví sportovci musejí také něco vážit, aby bylo ještě těžší je dostat do kolen. Je pozoruhodné, že přes komercialisaci soutěží, špatnou pověst sportovců jako dutých lebek zůstávala v životosprávě ideálem kalokagathie, vyvážená pohlednost tělesná s duchovní vybaveností jedince.

Pozdější vztah k atletice a k pohybu byl dán postojem křesťanského ideologa Pavla z Tarsu, který ve svém prvním dopisu Tímotheovi mudruje: „Tělesné cvičení dává malý užitek, ale pobožnost je ke všemu užitečná, má i nynějšího i budoucího života zaslíbení.“

Olympijské hodiny
Po dvanáct století obcházeli hellénský svět tři měsíce před hrami zvláštní poslové, i tam, kde byli Helléni ve výrazné menšině, a zvali do Olympie. Účastníci byli chráněni výsadou nedotknutelnosti a není znám případ, že by byla porušena. Během her platilo mezi Hellény příměří (ekecheiriá, „ruce pryč“ od zbraně) a do Diova okrsku nesměl vkročit voják.

Až na jeden incident z viny Arkadů z roku 364 př. n. l., kdy se dokonce přímo v okrsku bojovalo. Helléni konali olympiádu dokonce v době největšího ohrožení: roku 480 př. n. l. při invasi Peršanů se olympiáda konala v době po bojích v Thermopylách a snad před vypálením Athén.

Dva dny před hrami se závodníci a „tajemníci“ se svítáním vypravili z Élidy do Olympie téměř šedesát kilometrů po Svaté cestě. Očistili se u pramene Píerá a přespali v půli cesty v obci Letrínoi. Druhého dne pokračovali do Olympie, kde byli dopoledne hlučně vítáni diváky. Odhaduje se, že borců všech kategorií bylo dvě stě až čtyři sta. Z dvanáctisetleté historie her se zachovala 922 jména vítězů.

Olympské hry začínaly nástupem sboru rozhodčích-hellánodiků (po většinu doby deset a pouze z Élidy) se všemi borci, oficiálním vyhlášením her a představováním závodníků s dotazem publiku, zda athléta znají jako svobodného a je-li jeho minulost bezúhonná. Po obětech za zdar her se losovalo ze stříbrné urny kaménky s písmeny do rozběhů a dvojic pro zápasnické discipliny. Pořadí disciplin ovšem podléhalo změnám, přesný rozpis není zachován.

Soutěže nebyly tak mohutně obeslané jako v novověku. Na běhy stačívalo několik rozběhů. Např. roku 49 n. l. na 207. hrách měla soutěž dorostenců v zápasu sedm borců. Pro závod ve zbrani bylo tradičně nachystáno 25 sad štítů a obrnění. Roku 388 př. n. l. proti Aristodémovi z Élidy nikdo nenastoupil a tak byl provolán vítězem.

To se však už neopakovalo. Platila zásada kvality, nikoli novověké „hlavně se zúčastnit“. Podél běžecké podkovy se vešlo na čtyřicet tisíc diváků: v Olympii se nesedělo, Helléni sledovali závody hlavu na hlavě, pod žhnoucím sluncem po celý den ve stoje na náspu kolem trati.

Hry otevíraly běhy, ale od roku 396 př. n. l. (Ol. 96) to byly dopolední soutěže trubačů a hlasatelů. Odpoledne následovaly běžecké discipliny. První soutěží byl obvykle sprint, běh na délku jednoho stadia, tedy necelých dvě stě metrů. Po rozbězích obvykle běhaných po čtveřicích přišlo finále. Na dráhu se vešlo podle zachovaných zbytků „startovních bloků“ (startovalo se ve stoje) až dvacet závodníků.

Kdo zkazil start, dostal od rozhodčích ránu holí. Nahé sportovce na písečné dráze oddělovaly stylem start-cíl čáry z křídy, což vydrželo dodnes. Běžcům do tempa podél trati hráli pištci, ale fandící diváci je během závodu přehlušili.

Rozhodčí vynášeli verdikt okamžitě a nemohlo se stát, aby byl někdo zbaven prventství až několik let od závodů, jak se děje v novověku. V prosinci 2012 rozhodl Mezinárodní olympijský výbor (IOC) o odebrání zlaté medaile z athénské olympiády 2004 koulaři z Ukrajiny Jiriji Bilonaogovi (disciplina kuriosně konána v Olympii). Přišel o ni na základě nového přezkoumání vzorků moče, což podle předpisů IOC je možné i po letech v době, kdy jsou známy další technologie. Bilonogovu medaily a tabulkové vítězství získal stříbrný Američan Adam Nelson v okamžiku, kdy končil s karierou (bylo právě 37).

S ním změnilo medaile několik dalších sportovců. Gymnastky lidové Číny získaly na olympiádě 2000 v Sydney bronzovou medaily, o kterou ale o téměř deset let později přišly, neboť se objevilo, že jedna z nich byla ještě pod věkovým limitem.

Počítá se pouze vítězství

Nahota na cvičištích a závodištích je jedním z typických projevů hellénství, nejen v Olympii (srov. gymnasia). Nahotu doporučoval pro orbu, setí a sklizeň již Hésiodos. V Olympii ji zavedl roku 720 př. n. l. šlechtic Orsippos z Megar tím, že odhodil bederní roušku, protože mu překážela v běhu. Obřízku pokládali Helléni za sebezohavení a kompletnost penisu patřila k hellénskému pojetí krásy mužského těla. Uříznutí předkožky člověka společensky diskvalifikovalo jako jakákoli jiná amputace.

Předkožku si athlétové všeho druhu, ale třeba také otroci, uvazovali řemínkem za její špičku kolem pasu (kynodesmé, tj. řemínek na psa). U otroků nebo později profisportovců se v některých případech prováděl piercing předkožky, snad aby nedocházelo k nežádoucí erekci. Římané praxi nazývali infíbulátió, protože otvorem se protáhl kolíček na způsob petlice.

Snář Artemidóra Efeského zahrnuje sen o předkožce mezi znamení dobrá. Jistému otrokovi se prý zdálo, že stahuje pánovi předkožku. Stal se pak vychovatelem (to už v reálu) jeho synů, neboť, jak zní vykladačovo tvrzení, držel v rukách pánův penis, symbol dětí.
V každém ze závodů a po celý starý věk rozhodovalo vždy jen prosté vítězství; čas, doskoky či hody nebyly měřeny nikdy. Nikdo se rovněž nezajímal o osud poražených.

Nejváženější vítězství však byla z pětiboje, ze zápasů a z běhu ve zbroji. Komu se podařilo v týž den zvítězit v zápasu i v pankratiu, byl nazván paradoxoníkés, tj. překvapivý, neočekávaný vítěz. Prvním byl Héráklés Diův, prvním ze smrtelných až na 142. olympiádě Kleitomachos z Théb.

Po závodu na jedno stadion následoval dolichos, běh na delší vzdálenost, v různých dobách v rozmezí sedmi až 24 délek stadia (tj. c. 1350 až 4600 m). Závodiště nemělo nikde v hellénském světě oválnou podobu. Závodníci se otáčeli kolem mety (ale nevíme, zda dotekem či oběhnutím, nebo zda měla každá dráha svou metu).

Po dolichu se závodilo na dvojnásobné délce stadia, tzn. necelých 400 m (diaulos, tj. „na dvě flétny“). Pozdě odpoledne přišla závěrečná disciplina prvního dne olympiády, běh ve zbrani, hoplítés dromos, na vzdálenost dvou či čtyř stadií (tj. až téměř 800 m). Závodníci obdrželi kovové štíty a kopí z chrámu Dia Olympského, vlastní měli přílby a náholeníky, rozběhy se nekonaly. Vítěz dostával titul „nejlepší z Hellénů, aristos tón Hellénón“. Zbroj mohla vážit až třicet kg.

Až do krve
Druhý den her byl věnován zápasnickým disciplinám. Zápas, palé, neměl s dnešním tzv. řeckořímským zápasem mnoho společného: bojováno bylo ve stoje úchopy a cílem bylo dostat soupeře k zemi: dotknout se písku tělem od kolene nahoru směl borec jen dvakrát, potřetí byl konec. Zápas patřil k nejoblíbenějším hellénským sportům a k základnímu sportovnímu vzdělání mládeže.

Po zápasu následovala soutěž boxerů. Starý věk neznal kožené rukavice, ale ruce byly ovázány koženými řemínky, prsty byly volně, zataženy v pěst (teprve římský svět přidal na řemínky kožené destičky a později i kovové cvoky). Údery směly směřovat pouze na hlavu. Stejně jako v zápasu i v boxu vzdával rohovník zápas slovně nebo zdvižením ukazováčku. Helléni neznali časové omezení zápasu, ani „kola“, starověký ring neměl provazy, byl pouze vymezeným písečným čtvercem.

Box i zápas musely být vybojovány za jeden den, včetně vylučovacích zápasů. Boxeři byli před posledními koly značně zkrvavení, přestávka neexistovala. O jednom z vítězů víme, že jeho mistrovský zápas byl ten den desátým v pořadí!

Po boxerech se na konec dne na zápasiště dostavili athléti pankratia, něco jako volného stylu (srov. např. zápasy z jihovýchodní Asie). Ruce borců nebyly zavázány řemínky a na rozdíl od palé bylo v pankratiu („všemocném“) možné bít po celém těle, tedy i pod pás, kopat, zasazovat rány koleny, vyvracet prsty a používat jakýchkoli chvatů. Zakázáno bylo kousat, škrábat a zatlačovat prsty do nosu a očí. Prohrál ten, kdo se vzdal slovně či zdviženým prstem nebo několikerým úderem ruky o zem, nebo prostě ten, kdo zůstal ležet.

Třetí a poslední soutěžní den olympiády zahajoval zrána nejnáročnější disciplinou her, pentáthlonem, pětibojem. Nedochovala se přesnější zpráva, podle níž by se dalo stanovit, jak vůbec soutěž vypadala a jak byl pentáthlon vůbec vyhodnocován. Bodování podle pořadí v jednotlivých disciplinách? Možná, že vítězové čtyř disciplin rozhodli v páté, v zápasu, kdo bude vítězem pětiboje, nebo se vítězem stal ten, kdo vyhrál ve třech disciplinách a další dvě se už nekonaly (?).

Do hellénského pětiboje patřily běh (dromos, nevíme jaký), hod oštěpem (akontismos) a diskem o váze kolem pěti šesti kg (diskos), skok do dálky (halma) za zvuků rytmické píšťaly a zápas (palé). Ačkoli jsou známy některé výkony v jednotlivých disciplinách pětiboje, nepatřily oba hody a skok do dálky nikdy k samostatným disciplinám a jejich vítězové mezi olympioníky.

Váha oštěpů a disku kolísala a byla nižší než dnes. Při vrhu oštěpem (nezaostřený, bez kovového hrotu) se využívalo řemínkové kličky na ratišti, která dávala oštěpu větší rasanci. Ke skoku do dálky používal starý věk dvou kamenných či bronzových činek (haltéres v podobě klasického telefonního sluchátka), které sloužily k získání švihu ve skoku.

Vzhledem k tomu, že rekordní údaje ve stopách se v přepočtu pohybují od patnácti do šestnácti metrů (= 50 stop Faylla Krotónského a 52 stopy Sparťana Chionidy), nikdo netuší, jakou technikou se vlastně skákalo. Až dosud se soudilo, že jde vlastně o trojskok, nebo snad sérii několika (pěti?) skoků z místa.

Kratochvíle mocných, ženy a dorost
Souběžně s pětibojem probíhaly na hippodromu na březích řeky Alfeia od rána třetího dne olympiády jezdecké a vozatajecké soutěže. Jezdci se kolem mety, nyssa, otáčeli šestkrát (koně i hříbata), dvojspřeží a čtyřspřeží, sport pro magnáty hellénského světa, jakási formule jedna starověku, dvanáctkrát. Jezdci, obvykle najímaní, jezdili bez třmenů. Stejně jako dnes vlastním vítězem byl vyhlašován majitel spřežení. Hippodromos byl dlouhý tři stadia a jedno plethron, tedy asi 607 metrů.

Závody na hippodromu byly jediné, kde mohly vyhrát i ženy-majitelky spřežení. Historie uchovala jména šesti žen, kterým se to podařilo. Osobně na hry však přístup neměly. Dívčí „olympiáda“ v Olympii však přesto existovala. Jednou za pět let se konaly héraje, hry na počest bohyně Héry. Ve třech věkových kategoriích závodily neprovdané Éliďanky v běhu, tentokrát bez přítomnosti mužů. Běhaly v chitónech nad kolena a s pravým prsem odhaleným. Také dostávaly olivovou větvičku, ale zůstaly zcela anonymní.

Po celou dobu konání olympiády probíhaly pravděpodobně ve stejné dny obdobné soutěže dorostenců. Odměny dorostencům byly zavedeny na 37. olympiádě roku 632. Do šestnácti byli „mladíky“, hranicí mezi dorostem a dospělostí byl dvacátý rok života, ale o tom, kam borec nastoupí, rozhodovali rozhodčí.

Nejmladším olympioníkem všech dob byl a zůstal dvanáctiletý Dámiskos z Messénie, který doběhl jako první ve stadiu na 103. olympiádě roku 368. Později ještě zvítězil v Nemeji a na Isthmu i v pětiboji. Feriás z Aigíny nebyl roku 468 rozhodčími připuštěn na hry 78. olympiády, protože se jim pro zápas zdál slabý. Vrátil se o čtyři roky později, a vyhrál kategorii dospělých.

Vyhlášeným dorostencem byl Efarmostos z Opúntských Loker, zápasnický olympioníkos roku 456 (Ol. 81). Vyhrál ještě v Delfách, Nemeji a na Isthmu a byl tedy periodoníkem; zřejmě stále ještě v dorosteneckém věku nebo mlád porážel dospělé. Famosní byl Tiberios Klaudios Artemidóros z Trall roku 69 n. l. na hrách 211. olympiády: v jeden den vyhrál v pankratiu v mladší i starší věkové kategorii (ageneioi) a ještě v mužích.

Příště sbohem
Čtvrtého dne byli všichni vítězové slavnostně dekorováni olivovým věncem a palmovou ratolestí v proslulém Diově chrámu a konány kultovní úkony na počest Dia Olympského s hekatombou, obětí sta volů. Zřejmě teprve tento den byl úplněk a vlastně původní den her. Pak se slavilo do rána. Následujícího dne byl závěrečný ceremoniál, byla vybrána místa, kam budou umístěny sochy vítězů (forma odměny) a hry po seriálu náboženských úkonů slavnostně vyhlášením herolda ukončeny.

Diváci odešli a Olympie na čtyři roky osiřela. Když křesťané roku 393 n. l. definitivně zakázali všechny polytheistické slavnosti včetně her, osiřela závodiště na šestnáct staletí. Roku 2004 byly poprvé v Olympii v rámci letních her opět závody: v neantické soutěži koulařů, kterou Diův okrsek uvidí vůbec poprvé.

Kdyby olympijské hry nepřerušeně pokračovaly dál a s nimi i datace podle nich, konala by se třetí londýnská novověká olympidáda roku 2012 podle hellénského kalendáře ve čtvrtém roce 697. olympiády (podle athénského kalendáře ten rok začíná z 19. na 20. července roku 2012). První rok 698. olympiády začíná z 9. na 10. července 2013. Z tohoto údaje je zřejmé, že otcové-obnovitelé olympiád se před více než sto lety netrefili do počtů, neboť v éře "našeho letopočtu/léta páně" se olympiády konaly v lichých letech, nikoli sudých (první novověká se neměla konat roku 1896, ale 1897).

Olympijské disciplíny a jak se rozrůstaly
(všechna data jsou př. n. l.):
Starověk znal několik desítek náboženských slavností se sportovními hrami. Dataci členil na čtyřletí olympiád. Nejváženější však byla čtveřice her olympií v Olympii, pýthií v Delfách (1. a 3. rok), isthmií (1. a 3. rok olympiády) v Korinthu a nemejí v Nemeji (2. a 4. rok). Tomuto čtyřletí se říkávalo periodos a kdo vyhrál v této době na všech čtyřech místech, byl periodoníkés.

Vlastní soutěže v Olympii trvaly tři dny. Do 24. olympiády roku 684 př. n. l. se závodilo jeden den, tři dny od roku 632, tj. od 37. her. Od 77. olympiády roku 472 trvaly hry pět dnů. Dospělí závodili v sedmnácti disciplínách, z toho sedmi jezdeckých.

Od 1. do 13. olympiády se běhal pouze stadion, sprint, závod, jehož vítěz dával pro účely datační jméno celé olympiádě (epónymní vítěz: „stalo se druhého roku x olympiády, v níž zvítězil XY“). První soutěž vyhrál Koroibos z Élidy, šlechtic podle všeho (ale podle jedné poznámky možná kuchař – byla by to světová rarita). Koroibos byl první z téměř dvanáctisetleté řady zničené křesťanskými monotheisty roku 393 n. l.

Posledním známým olympioníkem byl Barasdátés/Varazdat z armenské větve Arsakovců, který byl později doma krátce králem. Poslední hry měly pořadové číslo 293 (pokud by nebylo dlouhé přerušení do novověkých her, byly by 28. letní olympijské hry v Athénách roku 2004 v pořadí 697; ale musely by se konal v lichém roku, tedy 2005).

Tři olympiády, anolympiády, dostaly punc nelegitimity, 28. z roku 668, 34. z roku 644 a 104. z roku 364, vše př. n. l. Pořadateli her totiž tehdy byli Písánští, nikoli Élidští, jimž to příslušelo výhradně. Roku 80 př. n. l. světovládce L. Cornélius Sulla přenesl hry dospělých do Říma (175. olympiáda) a v Olympii zůstali jen dorostenci. Z toho roku není epónymního vítěze, protože seznamy vítězů odmítly zahrnout „římského“.

V pořadí států, které ve starověku nebylo nikdy vedeno, nejúspěšnější byla hostitelská Élis s nejméně 84 vítězstvími, Lakedaimón 75, Alexandreia Egyptská 42, Athény 41, Rhodos 31, Krotón 23, Mílétos 21 atd. Viz seznam olympioníků v přílohách.

1. hry roku 776: stadion (c. 200 m)
14. hry roku 724: diaulos, dvojí stadion
15. hry roku 720: dolichos, běh na delší trať
18. hry roku 708: pentáthlon, pětiboj, a palé, zápas.
23. hry roku 688: pygmé, box
25. hry roku 680: tethrippon, dostihy dospělých koní se spřežením
33. hry roku 648: pankration, směs volného stylu a boxu, a kelés, závodní kůň
37. hry roku 632: zápas a stadion dorostu
38. hry roku 628: poprvé a naposledy pětiboj dorostenců
41. hry roku 616: box dorostenců
65. hry roku 520: hoplítés (sc. dromos), běh v helmě s kopím a štítem, ale bez meče
70. hry roku 500: apéné, závody zapřažených mul či mezků do čtyřkolých vozíků; zrušeno o 84. hrách roku 444
71. hry roku 496: kalpé, závod klusáků, během něhož jezdci část závodu běželi vedle koně; zrušeno roku 444
93. hry roku 408: sinóris, dvojspřeží
96. hry roku 396: kéryx, hlasatelé-heroldové, a salpinktés, trubači (zřejmě také aulétés, pištci)
99. hry roku 384: tethrippon pólikon, čtyřspřeží hříbat
128. hry roku 268: sinóris pólikon, dvojspřeží hříbat
131. hry roku 256: monippos pólikos, dostihy hříbat
145. hry roku 200: pankration dorostu, poslední rozšíření her

Altis, Diův okrsek v Olympii (kolem roku 100 př. n. l.)

Rozprostíral se na ploše třiceti hektarů (pro srovnání: největší městská reservace UNESCO, historická Praha, měří 863 hektary).

1. gymnasion se zastřešenou běžeckou drahou (disk, oštěp)
2. palaistra (zápasy, box, skok do dálky)
3. prytaneion („úřad vlády“, slavnostní pohoštění pro vítěze, jídelna úředníků)
4. Filippeion (pocta rodiny Alexandra Velikého)
5. Héraion (chrám původně zřejmě Diův, teprve od roku 456 po zasvěcení nové svatyně, která později dostala Feidiovu sochu, sídlo Héřino)
6. Pelopion (pocta Pelopovi)
7. Diův chrám élidského architekta Libóna; opodál Níké na devítimetrovém sloupu z roku c. 420 Feidiova žáka Paiónia z Mendy a olivovník Kallistefanos, Krásných věnců
8. Diův oltář s masivním sedmimetrovým kuželem popelu (v dobách římských), s vysekanými schody pro služebnictvo, která nahoru nosilo kýty z obětovaných býků
9. Métróon (chrám Matky bohů, archiv?)
10. pokladnice nejbohatších států (z klasické éry her): Sikyón, Karthágo (sic!), Kýréné, Selinús, Býzantion, Epidamnos, Metapontion, Megary, Gela, Sybaris
11. sloupořadí Echó, Ozvěny, s navazujícím chrámem Hestie (k němuž později přiléhal „Neronův dům“)
12. búleutérion (rada rozhodčích a organisátorů)
13. jižní sloupořadí
14. Leónidaion (hotel pro oficiální hosty)
15. Feidiova dílna (v dobách východořímských křesťanský kostel)
16. Theokoleon a Héróon (ubytovna kněží)
17. plavecký basen a lázně hellénské a římské na břehu Kladea s hotelem a záchody/látrínami
18. stadion
18a. krypta, tunelový vstup na stadion pro závodníky
19. hippodromos s boxy pro koně a spřežení před startem (agnaptos) na jeho začátku blíže k altidě
20. zeď kolem altidy

pozdější stavby: nymfaion (patrová fontána na občerstvení věnovaná Héródem Attikem; předtím měla Olympie na dvacet vodních pramenů), římská vstupní brána z jihu, Neronův dům a thermy, opevnění altidy ve třetím století n. l. Posledními úpravami byly zřejmě roku 300 n. l. opravy vodovodů za Diokletiána.

První z evropských zkorumpovaných
Korupce ve sportu nebyla příliš rozšířena. Z dvanáctisetleté historie her se dochoval sotva tucet příběhů o podvodech. Byla však první sportovní korupcí v Evropě. Závodníci přistižení při podvodu museli na své náklady dát vztyčit v Olympii kovovou sochu Dia (v élidském dialektu Zánes, Diové).

Prvních šest postavil na 98. olympiádě roku 388 Thessal Eupólos, protože se provalilo, že podplatil zápasníky Agétora z Arkádie, Prytania z Kýziku a Formióna z Halikarnássu, olympioníka v zápasu na předešlé olympiádě. Peněžní pokutu dostali od rozhodčích všichni, korumpující Thessalec i zkorumpovaní.
N

a 99. olympiádě roku 384 byl Sótadés z Kréty vyhlášen vítězem v dolichu jako Kréťan. Pak ale vzal peníze od Efesanů a dal se prohlásit olympioníkem za Efesos. Za což byl doma poslán do vyhnanství. Sótadés byl prvním „sportovním turistou“, který sportuje v dresu toho a tam, kde to je finančně výhodnější. O několik později takhle sportovce nakupoval syrákúský samovládce Dionýsios. Srov. přechody sportovců z bývalých zemí bolševického Sovětského svazu do západoevropských a arabských teamů.

Vybraní rekordmani
• nejvíce olympijských vítězství na závodišti získal Leónidás z Rhodu: na čtyřech hrách od roku 164 po 152 (Ol. 154-157) vyhrál dvanáctkrát dromos, diaulos a běh se zbrojí. Dodnes nepřekonáno.

Na novověkých hrách v Mnichově roku 1972 získal americký plavec Mark Spitz (tehdy 22) sedm zlatých medailí, rekord z jedněch her, roku 2004 v Athénách americký plavec Michael Phelps vyplaval šest zlatých a dvě bronzové medaile. V Pekingu v srpnu 2008 však (tehdy 23) utvořil novodobý medailový rekord: osmkrát startoval a pokaždé vyhrál (z toho třikrát jako člen štafety). Dohromady získal čtrnáct zlatých a dvě bronzové medaile.

Slávu završil o čtyři roky později. 5. srpna 2012 v Londýně překonal v olympijském bazenu medailový rekord (bylo mu 27), když od svého prvního úspěchu roku 2000 v Sydney dosáhl své dvacáté druhé medaile, z toho osmnácti zlatých a po dvou stříbrných a bronzových. Byl prvním plavcem, který zvítězil v téže disciplině na třech olympiádách po sobě. Do té doby měl třicet světových rekordů a 26 titulů mistra světa. • Dosavadní rekordní počet medailí držela sovětská/ruská moderní gymnastka Larisa Latyninová (ročník 1934), která v letech 1956 - 1964 získala osmnáct medailí, z toho devět zlatých.

• Arrachión z Figalie vyhrál pankration na 52. až 54. hrách (roky 572 až 564). Potřetí však až po smrti. Soupeř ho škrtil a Arrhachión mu z posledních sil vyvrátil palec. Protivník vzdal, ale Arrhachión už nežil. Podle pravidel prohrává, kdo se vzdá. Je to první úmrtí dějin v „ringu“.
• Milón z Krotónu vyhrál na 60. hrách roku 540 dorostenecký zápas a pak ještě šestkrát jako dospělý. Na zápasnickém pískovišti kraloval 28 let, dodnes nepřekonáno.
• Jeho vrstevník Tísandros ze sicilského Naxu vyhrál dorostenecký box na 60. hrách a pak ještě třikrát jako dospělý. Také nepřekonáno.
• Třikrát vyhrálo stejné čtyřspřeží Athéňana Kimóna, otce vítěze od Marathónu Miltiada. Poprvé roku 532 na 62. hrách. Třikrát také zvítězila čtyřspřeží Sparťana Euagory v letech 548-540) a Filippa II. makedonského (Ol. 106-108).
• Zřejmě prvním ryzím profesionálem byl pankratista Sóstratos ze Sikyónu. Vyhrál na 103. až 105 olympiádě (roky 368 až 360 př. n. l.) a vyhrával jinde po světě. Neměl žádné „civilní“ zaměstnání ani potřebné sociální zázemí, živil se sportem.
• Absolutním olympioníkem byl trubač Hérodóros z Megar. Byl prý obludné postavy, vystupoval oděn ve lví kůži a troubil na dvě polnice najednou. V rozmezí let 328 až 296 vyhrál desetkrát za sebou (113. až 121. hry), podle jiné zprávy dokonce sedmnáctkrát (do 129. her).

(vyšlo ve zkrácené a pozměněné podobě v časopisu Týden 33/04)

Olympijské povstání tibetských buddhistů

Za nezávislost Tibetu demonstrovali mniši v Indii, Nepálu, ve Lhase i v autonomních okresech dalších čínských provincií. Protičínské nepokoje maoisty zaskočily. O Tibetu náhle mluví celý svět a politici opět strkají hlavu do písku. Tibetská, ale i tchajwanská otázka patří k pekingské olympiádě. Poněvadž politika měla vždy co do činění s olympijským sportováním.

Soudruzi si byli jisti, že mají všechno pod kontrolou. Je březen a jednou za rok svolávají Všečínské shromáždění lidových zástupců, jakousi obdobu parlamentu s 2985 „poslanci“. Pro rudou Čínu to je velká mediální událost.

Komunisté nikdy parlamentarismu moc nedali, jenom symbolicky, chtějí-li budit zdání a schvalovat se ve funkcích. Od 5. do 18. března lidoví zástupci v Pekingu tvrdě pracovali: potvrdili druhé pětileté období presidenta Chu Ťin-tchaa (65) a předsedy vlády Wen Ťia-paa (65), schválili státní rozpočet a řadu dalších funkcionářů.

O práci i jiných věcech promluvil k soudruhům také Chu. Ujistil, že bude posilovat demokracii a vládu zákonů a že lid bude i nadále na prvním místě. „Nové čínské vedení neochvějně zachová jednotu,“ pravil Chu, „vážnost a autoritu socialistického právního systému, bude rozšiřovat sociální rovnost a spravedlnost a střežit sociální harmonii a stabilitu.“

Na vrcholu světa
Premiér Wen byl v „parlamentu“ hluboce zneklidněn stavem světové ekonomiky a postrašil Číňany věštbou, že rok 2008 bude pro Čínu „jedním z nejobtížnějších“. V době jeho projevu už vrcholily tibetské nepokoje a režim se snaží v olympijském roce světové mínění nedráždit.

Naráz bylo po harmonii. Od 10. března protestovali v Dharamšále (Dharamsala) v severoindickém státu Himáčalpradéši, v sídlu exilové tibetské vlády a dalajlamy, stovky mladých mnichů proti soustavnému počínšťování (sinisaci) Tibetu.

Policie řadu z těch, kteří si připomněli výročí tibetského povstání z roku 1959, zatkla. Podobně dopadli buddhisté v Nepálu, jehož vláda je svázána s domácími maoisty.

Indické úřady mnichům zabránily v pochodu do Nepálu, kde chtěli vystoupat na Čomolangmu, Matku vesmíru, jíž Evropané říkají jménem jednoho britského týlového plukovníka. Buddhisté chtěli protestovat proti čínskému záměru donést na nejvyšší vrchol planety pochodeň s olympijským ohněm.
Ani Indie nechce pohněvat velkého souseda, s nímž žije zrovna v údobí sbližování.

Téhož dne protestovali mniši i v několika klášterech ve Lhase a jinde na čínském území. Čínská policie proti nim o dva dny později použila slzný plyn. Podle oficiálních údajů žije v Tibetu 46 tisíc mnichů ve 1700 klášterech.

Násilnosti ve Lhase, v hlavním městě Číňany okupovaného Tibetu, spustila prý 14. března násilnost policistů na dvou mniších (Číňané tvrdí opak). Na čínské obchodníky a krámy pak létaly kameny a zápalné lahve. Tibeťané tloukli Číňany na potkání, rabovali jejich obchody a někteří z nich provolávali slávu dalajlamovi a svobodnému Tibetu.
Proti násilnostem v ulicích zasáhla armáda střelbou, stejně jako v sousedních provinciích s tibetskou menšinou Čching-chaj, Kan-su a S´-čchuanu.

Chuův revír
Byly to ve dvaceti letech nejrozsáhlejší protičínské bouře. Tibet museli opustit turisté, minulou středu i poslední novináři. O skutečném stavu buddhistického povstání proto není ověřitelných zpráv.

Policisté prohledávali ve Lhase dům od domu, armáda povolala posily. Během bouří zemřely podle exilových Tibeťanů stovky lidí, zatímco vláda autonomní oblasti hovoří o šestnácti mrtvých.

Údajně tisícovka Tibeťanů byla zatčena. Zahraniční Tibeťané se poprali s policií před čínskými zastupitelstvími v Paříži, New Yorku a Sydney. V tibetských okresech provincie Kan-su zaútočili Tibeťané na několika místech proti úředním budovám, sundávali čínské vlajky, trhali je a nahrazovali tibetskými.
Jedna z velkých theorií vůdce Chu o celospolečenském harmonickém rozvoji Číny, kterou chtěl rozšířit hlavní dogmata maoismu, mizí pod sprašovým prachem. O „harmonisaci“ poměrů toho Chu ví však hodně, především z Tibetu.

Než vykročil za nejvyšší kariérou v Pekingu, byl totiž v letech 1988-1992 hlavou komunistů ve Lhase a v březnu 1989 brutálně potlačil tibetské demonstrace (roku 1985 byl Tibet v omezené míře zpřístupněn cizincům). Chuovo jméno bývalo tehdy rovněž dáváno do souvislostí se smrtí desátého pančenlamy, druhého nejvyššího věroučného hodnostáře, který otevřeně kritisoval potlačování lidských práv Číňany.

Současný lhaský partajní satrapa Čang Čching-li (57) má plnou Chuovu důvěru a v uspořádávání „harmonie“ získal zkušenosti v Sin-ťiangu při potlačování svébytnosti Ujgurů.

Oceán moudrosti
Lehkost, s jakou nepokoje přeskočily vrcholy Himálají, nepřekvapila jen maoisty. Že to byla spontánní akce možná dokládá i skutečnost, že se ve Lhase v dané dny nijak nekoncentroval počet pracovníků zahraničních medií.

Mladí mniši nemají trpělivost dalajlamovy generace. „Oceán moudrosti“ Tändzin (Tenzin; 72) má stále jejich úctu, ale nesouhlasí s jeho lavírováním. Konání her v Číně podpořil, aby prý bylo na tibetský problém vidět; mladí jsou proti. Před čtyřmi roky připomněl, že mnoho komunistických a autoritářských režimů včetně Sovětského svazu se změnilo nikoli silou, ale díky vlastním lidem (viz TÝDEN 44/04).

Na adresu těch, kdo mu předhazují, že „vyprodává“ nárok Tibeťanů na nezávislost, tehdy řekl: „Tibet je slabý. Je to veliká země s bohatými přírodními zdroji, ale nemáme technologie ani experty na jejich využití. Zůstaneme-li tedy v Číně, můžeme hodně získat, pokud bude respektovat naši kulturu a životní prostředí a pokud nám poskytne nějaké záruky.“

Zatímco dalajlama, nositel Nobelovy ceny míru za rok 1989, hovoří o osudové konstelaci pro Tibet, poněvadž mu evidentně žádná z velmocí nepomůže, mladí k takovému poznání ještě nedospěli.

Pro dalajlamu to je možná jeho poslední velká bitva. Pro Číňany přestane být partnerem i tajných rozhovorů, pro nové generace Tibeťanů symbolem smířlivosti.

Nedrážděte komunisty
Povstání tibetských buddhistů a touha po nezávislosti má sice ve světě u demokratů setrvale široké sympatie, ale to není pro politiku významné měřítko. Také George Bush se zatím drží slibu, že do Pekingu v srpnu na olympiádu pocestuje.

Nepokoje na střeše světa propukly necelý měsíc po odtržení Kosova velmocemi od Srbska. Ale Číňané nejsou Srbové. Přitom je zpupnost maoistů zranitelná mimo jiné tím, že dostali do správy uspořádání letních olympijských her.

Světoví politici minulý týden prohlašovali, že bojkot her není správný přístup k vyřešení tibetské otázky. Jejich letitá lhostejnost k osudu Tibeťanů už předem udělala z povstání buddhistických mnichů sebevražedný skutek. Rada bezpečnosti OSN neřekla vůbec nic.

Z velmocí se nejupřímněji vyjádřilo putinovské Rusko, které s maoisty sdílí hluboké ideové kořeny. Prohlášení moskevského ministerstva zahraničí praví: Vyjadřujeme naději, že úřady ČLR podniknou všechna nezbytná opatření k omezení protiprávních akcí a zajistí urychlenou normalisaci situace v autonomní oblasti.“

V Číně patří do každé podobné rudé operetky hněv lidu, řeči o rozvracečské klice, petice učenců a zámořských čínských komunit na podporu vlády a proti dalajlamově sabotáži stability („vlk v mniším rouchu, zloduch s lidskou tváří a srdcem bestie“).

Dalajlama je ochoten jednat, Peking je nesmiřitelný s čímkoli, co nepochází z jeho kuchyně. Brutální maoisté přísahají, že neuhnou ani o píď. Ani plánovanou trasu pochodně s „olympijským ohněm“ neodkloní z Tibetu. Koneckonců je po povstání, doma klid, na řadě je diplomacie...

Vždyť nejvýše osm procent obyvatel lidové Číny nepatří k vlastním Číňanům-Chanům. Nechanské menšiny čítají odhadem sto milionů lidí, z nichž Tibeťanů je snad po celém území dnešní Číny asi pět milionů.

Mějte rozum
Žádný Dárfúr, ani okupace Tibetu a represálie ve východním Turkestánu (Sin-ťiang), censura medií, pronásledování náboženských skupin, ani diktatura proletariátu, která za „velkého skoku“ a ještě větší „kulturní revoluce“ vyvraždila nespočetné miliony Číňanů, nejsou dost silný tabák pro svět businessu a velké politiky.

Dnešní Čína však neexportuje revoluci jako kdysi. Čína se proměnila v nastupující velmoc a celosvětovou výrobnu a montovnu všeho možného. V rámci snižování výrobních nákladů přestěhovávaly koncerny velkou část výroby od šedesátých let nejprve do Japonska, pak Koreje, Hongkongu, Tchaj-wanu či Malajsie.

A od začátku reforem Teng Siao-pchinga koncem sedmdesátých let do Číny. Číňané vyrábějí od toaletních mís, šroubováků a lednic po rádia, přehrávače a počítače všechno; od jehel po rakety. Nic z toho nevymysleli, ale shovívavost Západu vůči čínské průmyslové špionáži je také svým způsobem úctyhodná.
Číňané investovali do amerických dluhopisů, mají největší zlaté reservy, skupují po světě kdejaký důl a ropný vrt. Miliardová země zvýšila spotřebu ropy, mléka a obilí a na západě vyskočily ceny.

Bez Číny dnes svět nefunguje. Alespoň si zatím neumí nikdo představit, co by se stalo, kdyby se Maova říše propadla do chaosu. Její společnost i ekonomika jsou všechno možné, jenom ne zdravé.

Stejně překvapení jako čínští komunisté jsou ve světě obchodníci se sportem, podnikatelé v reklamě, sponsoři, mediální průmyslníci a sportovci. Nikdo z nich logicky s výzvou k bojkotu her nepřišel. O tom, že politika a sportování k sobě patří, však nelze ani na okamžik zapochybovat.

Olympijské násilí
Použít velkého mezinárodního fora k demonstraci vlastního přesvědčení, k protestu a jako chloubu organisačního a technického umu je neodpáratelnou součástí novodobého olympismu asi více než hesla o větší rychlosti, výšce, síle či o poctivosti ve sportu a o míru obecně.

Bojkotovat olympiádu není nic nového, stejně jako není nic nového, že se během her přihodí nějaké násilnosti. Roku 1968, jednom z nejneklidnějších z poválečných let a osudovém pro české dějiny, byly olympijské hry v Mexiku.

V dresu komunistického Československa tehdy vynikla gymnastka Věra Čáslavská, která se na hrách provdala za běžce Josefa Odložila. Mexické hlavní město trápící atlety svou vysokou nadmořskou výškou ale žilo studentskými nepokoji a předolympijským masakrem z 2. října, kdy bylo zavražděno na tři sta protivládních demonstrantů; soudy probíhají dodnes.

Černí američtí atleti Tommie Smith a John Carlos tehdy na stupni vítězů při hymně zdvihli ruku v černé rukavici na znamení podpory agresivnímu protibělošskému hnutí Černé síly, Black Power. Oba atleti byli před OH 1984 v Los Angeles svazem rehabilitováni, poněvadž prý bojovali za práva utlačovaných.

Kupodivu k něčemu podobnému na hrách roku 1936 v Berlíně před Hitlerem nedošlo. Hitler pozastavil protižidovské akce a snažil se nedráždit svět. Nacisté objevili v hrách jedinečné propagandistické náčiní. Ne každý to prohlédl a nikdo z olympioniků Hitlerovi nevytkl, jaký režim to v Německu vládne. Například defilující francouzští atleti pozdravili tribuny nacistickým pozdravem, „podomácku“, jak se sluší v hostitelské zemi... Interpetace francouzských účastníků však praví, že šlo o pozdrav olympijský, kdy ruka byla níže než u pozdravu fašistického.

Na dalších hrách v Německu v září roku 1972 došlo k nejhorší tragédii všech olympijských her, starých i nových. Skupina palestinských Arabů zajala jedenáct členů israelského teamu a žádala propuštění svých přátel a členů německých teroristů z RAF.

Při špatně provedeném policejním zásahu byli všichni bandité zastřeleni, ale také jedenáct židovských rukojmí. Ve stínu této události stála hrozba Afričanů, že nepřijedou, účastní-li se závodníci z Rhodesie, která se odtrhla od britského koloniálního panství a jejíž vládu Iana Smithe (zemřel 2008) označovali za rasistickou (od roku 1980 přejmenována na Zimbabwe). Předseda IOC Avery Brundage, který odmítl svého času bojkotovat Hitlerovy hry, Rhodesany do Bavorska nevpustil.

Na výroční olympiádě v americké Atlantě roku 1996 zabil bomber Eric Robert Rudolph z jisté křesťanské sekty náhodného chodce a zranil 111 lidí; dopaden byl až po pěti letech.

Za ryze profesní bojkot lze označit rozhodnutí britských žen nejet roku 1928 na hry do Amsterdamu. Atletkám slíbila asociace, že budou soutěžit ve dvanácti disciplínách, ale Mezinárodní olympijský výbor (IOC) vypsal jen polovinu.

Studené olympiády
Úplně první použití olympiády na politická gesta zažily už první novověké hry v Athénách roku 1896. Olympismus byl v plenkách, ale maďarský výbor chtěl demonstrovat rovnoprávnost Uher v rámci habsburské říše a se souhlasem zakladatele IOC (1894) barona de Coubertina postavil vlastní mužstvo.

Roku 1912 stejně samostatně závodili ve Stockholmu Finové, ačkoli byli součástí Ruské říše. V Antwerpách roku 1920 naopak nesměli soutěžit borci z Německa, Rakouska, Maďarska, Bulharska a Turecka, poněvadž byli ze států, které prohrály první světovou válku.

Němci měli zákaz ještě pro rok 1924 a podobně zůstali jejich sportovci doma i roku 1948, kam nesměli s Japonci (ale Italové ano). Němečtí olympionici to vůbec neměli jednoduché. Po druhé světové válce směla Spolková republika („Západní Německo“) roku 1952 na olympiádu do Helsinek, chyběla ruská část Německa (DDR, „východní Německo“), zato se účastnilo s vlastním družstvem Sársko, obsazené Francouzy.

Velmocenská politika se na německých olympionicích podepsala velmi silně. V letech 1956-1964 sestavovaly oba státy společné mužstvo, od roku 1968 měly vlastní.

Oko za oko
Z Londýna se roku 1948 nevrátila do republiky Marie Provazníková, vedoucí teamu  gymnastek, který získal zlato, jinak náčelnice sokolské obce: je to první případ využití zahraničního sportoviště k útěku z totalitního státu.

První protestní bojkot her („do sportu politika nepatří“) je starý půl století. Roku 1956 nejeli do Melbourne Holanďané, Španělé a Švýcaři, protože jejich výbory protestovaly proti potlačení maďarské nezávislosti a proti sovětskému postupu při dobývání Budapešti.

O dvanáct let později však už nikdo neprotestoval proti srpnové okupaci Československa; hry v Mexiku se konaly v říjnu.
Do Austrálie nejeli také atleti z Egypta, Iráku, Kambodži a Libanonu, protože odsoudili vpád Israelců, Britů a Francouzů na Suez („suezská krise“ trvala od léta; hry se konaly až z listopadu do prosince).

Melbournskou olympiádu proslavil „krvavý“ zápas ve vodním pólu mezi Maďary a Sověty na Mikuláše 1956. Maďaři vedli čtyři nula a Rusové byli velmi neklidní. Jeden z nich krátce před koncem udeřil Ervina Zádora (dnes 72) a zakrvavěl mu obličej. V bazénu vypukly další potyčky, Maďar musel z vody a sudí zápas ukončil. Maďaři nakonec vybojovali zlato a mokrý mač je dosud jediným příkladem přímého pokračování politiky na závodišti.

Z Montréalu roku 1976 odjeli Afričané ze 28 států, protože protestovali proti účasti Nového Zélandu, jehož ragbisté hráli s Jihoafričany representujícími rasistický režim. Tchaj-wan v Kanadě nechtěl nastoupit pod jinak regulérním názvem Čínská republika společně se sportsmany z Číny komunistické a problém není vyřešen dodnes.

Bojkot moskevské olympiády roku 1980 prosadil americký president Jimmy Carter na protest proti sovětské okupaci Afghánistánu. K Američanům se připojily 64 národní výbory, nikoli však například Britové, Italové, Švýcaři a Rakušané.

Moskva byla před Pekingem jedinou komunistickou metropolí, nad kterou zavlála bílá vlajka s propletencem olympijských kruhů.
O čtyři roky později přišla vendetta. Do Los Angeles necestoval celý sovětský blok. Z komunistických režimů tam však vyslali borce Jugoslávci, Rumuni a poprvé na olympiádě vystoupili závodníci - Čínské lidové republiky.

Velká očekávání
O další čtyři roky později v Soulu se žádný velký bojkot nekonal. Jihokorejské hry neobeslali Severokorejci a na znamení solidarity s nimi Nikaragujci, Etiopané a Kubánci. Od té doby se na olympiády jezdí bez bojkotu, protože vlastně ani nebylo co prosazovat. Roku 2004 v Athénách nedošlo ani na protest arabských států proti americké okupaci Iráku.

Pozoruhodné propojení politiky s údajně nepolitickým representováním státu prokázal president George Bush ml. při zahájení zimních olympijských her roku 2002 v Salt Lake City. Namísto tradiční formulace, kterou určil de Coubertin, pravil: „V zastoupení hrdého, rozhodného a vděčného národa prohlašuji hry v S. L. C. k oslavě zimní olympiády za zahájené.“

Čínským komunistům nedělá starosti, kdo byl, je a bude nespokojený ve světě, mimo jejich dosah. Strach mají z toho, aby olympijské megadivadlo organisačně zvládli, aby ohromili strojovou dokonalostí.

Aby nikdo netvrdil, že pro Peking běžný smog znemožňuje hry, ale nikomu z pořadatelů nebude vadit, že smog ohrožuje zdraví sportovců. A aby drželi na uzdě velkočínský šovinismus.

Policie už města, kde se bude závodit, zbavila nežádoucích živlů, zahraniční novináři se smějí od loňského ledna pohybovat bez jinak nezbytných povolení (neplatí pro Tibet). Termín maoistické otevřenosti? Do konce olympiády.

Vlastních lidí se volnost výkonu novinářského povolání pochopitelně netýká. Aby straně a vládě neudělali ostudu. Protože ostuda, to je to nejhorší, čemu se chce režim vyhnout. Po olympiádě zase bude všechno při starém. Hezky pod pokličkou.

(vyšlo zkráceně v časopisu TÝDEN 12/08)

Hry, zábava a hasard (srov. také pod králové a Músy)
Všechny staré „společenské“ hry mají stejný osud: dříve, než se jich používalo k hraní a k hazardu, byly věštebnými prostředky (např. kostky, karty), nebo sloužily k dalším kultovním úkonům (očistným, odstrašujícím, např. vlčky, řehtačky). Vynálezcem kostek byl podle hellénské tradice prý Palamédés, syn Naupliův. První kostky byly zasvěceny v Argu v chrámu Tyché (známy ovšem jsou již z doby mínojské). Palamédés kromě toho měl „vynalézt“ majáky, míry a váhy, disk, alfabétu a rozestavování stráží (!).

Kostky o šesti hracích stranách s hodnotami jedna až šest byly kyboi, tesserae. Kostky o čtyřech plochých s číslicemi 1, 3, 4 a 6 a dvou oblých stranách byly astragaloi, tálí, „kůstky“. Házelo se třemi kyby a čtyřmi astragaly. U těchto byl šťastným hodem iactus Veneris, Venušin hod: na všech kostkách jiná hodnota, tedy 1, 3, 4 a 6. Canis byl hod nejhorší, když všechny kostky astragalů ukázaly totéž.

Římané hráli v kamínky, ad latrunculós, kde na herní desce leželo třicet kaménků, které měly na spodní straně slovní označení. Kostky hráli již Peršané. Král Artaxerxés II. Mnémón prohrál se svou matkou Parysatidou i tisíc dáreiků (ale také eunúcha).
Vášnivými hráči v kostky, kde se výhry a prohry točily v desítkách tisíc sesterciů nebo celých statků, byli Augustus a Claudius, který o hře sepsal dokonce spis.

O vztahu kostek, které se původně hrály symbolicky o ořechy, a sáturnálií viz Bohové a jejich svátky. Pochopitelně v klasických dobách moralisté tvrdili, že staří Římané nehráli vůbec nic. Tomu raději nebudeme věřit stejně úspěšně, jako dnešním představám, že politik má být nezištný, nebo že někdo taký v politickém průmyslu vůbec je.

Římané obecně byli nesmírně hraví a jejich městský proletariát, spoléhající se na veřejné stravování na státní útraty, hrával v kostky na každém rohu, v každé hospodě. Poflakující se lidé, spící po krčmách a ve stínu divadelních protislunečních plachet, vedle této hry dokázalo celý den vést hovory o dostizích, koních a jejich jezdcích. Velkým milovníkem kostek byl L. Vérus, spoluvládce M. Aurélia, Gaius, Neró, Vitellius.

V římském světě by se nemohlo stát to, co provedl bosporský vládce Leukón (zřejmě I., vládl 389-349) se svými vojáky. Protože voják s dluhy je velmi snadná kořist pro cizí agitaci, propustil ze svých služeb všechny, kteří se zadlužili hrou v kostky nebo podobně. Vojenský praktik a theoretik Aineiás Taktikos ve svém spisu doporučuje, aby do strážní služby v dobách krisí nebyli stavěni chudáci, ale bohatí a lidé s pevnou vazbou na rodné město a majetek.

Hasard byl v románském světě rozšířen tolik, že byl censorským ediktem zakazován již roku 115. Pochopitelně na nic. Ještě východořímský císař, chcete-li byzantský, Konstantínos VIII. (ke stáru vládl v letech 1025 až 1028) byl velkým hráčem kostek, miloval hostiny a dostihy. Mimo upnutý svět orthodoxie a zcela ve starém dobrém duchu polytheistického Říma lezl do arény, aby zápasil a propíjel se nocemi do rána. Svéráznou formou hasardu s kostkami byla známá Frankenburská hra v kostky z časů třicetileté války roku 1626. Sedláci nesouhlasili s rekatolisací a zajatci museli házet kostkami o život: z osmnácti to jednomu vyšlo, sedmnáct bylo pověšeno.

Jinou formou hazardu byly kohoutí zápasy. Např. v Athénách tyto zápasy pěstoval bohatec Kalliás, majitelem „protistáje“ byl holič Meidiás.
Starověk neznal hrací karty. Pocházejí z Číny, kde jsou poprvé doloženy z doby kolem 950 n. l.

Šachy, čaturanga, tj. čtyři části, rozumí se vojska, vznikly kolem roku 450 n. l. na severu Indie v kraji kolem města Kanaudž (Kanjakubdža). Bojová hra na vojenskou strategii dvou proti sobě stojících armád na drahé astapada, šachovnici, o 64 polích se 32 figurkami ze zelených smaragdů a rudých rubínů se kolem roku 565 dostala s dary na tisíci velbloudů místního vládce (mahárádži dhirádži) Šarvavarmana Maucharího (bývalý vasal Guptů, vyhnal Huny z IND) pro sasánovce Chusraua I. Anuširvána (Chosroés I. Nesmrtelná duše vládl 531-579) do sídelního města novoperských králů Ktésifóntu a o několik desetiletí později po úpravě v tazích ji Arabové roznesli po celém světě.

První literární zmínka o šachu je z roku c. 630, kdy Kanaudž dobyl po smrti Šarvavarmanova vnuka Grahavarmana Maucharího (vládl 600–606) král Harša z dynastie Vardhana, na jehož dvoru se šachy hrály. V původních figurkách bráhmanské hry na válku byli střelci opancéřovaní sloni, ministr byl dáma a jeho pohyb byl omezen na diagonály. Volnost dámě dali Arabové.

Plně mechanický šachový automat presentoval roku 1770 císařovně Marii Theresii Rakušan Wolfgang von Kempeln. Postava Turka stála za šachovým stolkem a stroj porazil Benjamina Franklina, Napoleona, ale roku 1854 shořel při požáru musea ve viržínské Philadelphii. Roku 2004 byl „Turek“ znovupostaven v německém Paderbornu (NRW).

Číňané (a od nich Vietnamci) mají vlastní šachovou hru pocházející snad už ze čtvrtého n. třetího století př. n. l., siang-čchi/xiangqi, „sloní hra“. Kromě Asiatů a jejich diaspory se však hraje velmi málo, naopak šachy do Číny pronikly.

Kratochvíle a krácení dlouhé chvíle kvízy, křížovkami, hlavolamy apod. starověk neznal. Vždyť první slovní křížovka byla poprvé publikována až 21. prosince 1913 Arhurem Wynnem v New Yorku. K jejímu vyplnění bylo zapotřebí třiceti dvou slov.

Roku 2003 činil podle odhadů lidí z branže celosvětový obrat všech druhů legálního hasardu po odečtení výher 433 miliard dolarů. Z koláče nejvíce ukrojily Severní Amerika (32 procent) a Evropa (31 procent), Asie a Přední východ 22 procent.

Ve Spojených státech činil téhož roku obrat ve všem hasardu 73 miliard, z toho kasin za 27 miliard (před deseti roky to bylo jen 11,2 miliardy). 39 států Unie má loterie, 34 povolilo kasina (obojí zakazují jen Hawaii a Utah). Stát Nevada s vyhlášenou atrakcí Las Vegas měl z hraní roku 2003 na daních téměř 800 milionů dolarů.

Zřejmě nejstarší deskovou hrou dějin, resp. nalezenou, je egyptský senet doložený poprvé v předdynastickém období (dynastie 0 a 00) kolem roku 3500 a v první dynastii. Hrála se kostkou, zřejmě jakýsi backgammon.Jistý Sennedžem, úředník za Sethiho I. a Ramessa II. je na dveřích své hrobky v Dér al-Madína vymalován s manželkou Idžneferti při hře senet, kterou vykládají někdy egyptologové jako symbolickou cestu za věčným životem. Se svými dámami hraje senet také Ramesse III. (1198-1166).

Helléni hráli několik deskových her spočívajících na tahu určitými „kameny“, ale nic bližšího  o nich není známo. Na senet navazovala hellénisticko-římská hra dvanácti řádků, ludus, duodecim scriptórum n. duodecim scripta a jeho zdokonalená hra "deska", tabula, kterou miloval mimo jiné Claudius a napsal také o ní spis, bohužel ztracený. Římané pro snížení risika podvodů používali k házení kostkami "věžičky", turricula.
O loteriích, původu a rekordech, viz pod kulinářství/kuchyně.

HS, viz séstertius, peníze, míry a váhy

hudba a zpěv, hudebníci, hudební theoretici, technai músikai, músické theorie:

Podle hellénských pověstí měl „hudbu“ vynalézt Amfión, pastýřskou píšťalu (syrinx) a monaulos bůh Pán, flétnu Fryg Midás, zdvojenou flétnu Fryg Marsyás, lýdskou melodii Amfión, dórskou Thrák Thamyrás, fryžskou Marsyás. Lyru (kitharu) o čtyřech strunách měl vynalézt Amfión, podle jiných Orfeus nebo Linos, na sedm strun prý poprvé zahrál Terpandros, na osm Simónidés, na devět Tímotheos. Ve zpěvu prý také proslul thrácký kněz Eumolpos a fryžský mýthický hudebník a pěvec Olympos, také prý vynálezce hry na flétnu (neméně proslulý byl jeho historický jmenovec).

Na lyru bez doprovodného zpěvu poprvé prý hrál Thamyris, se zpěvem Amfión nebo Linus. Zpívat k flétně začal první Ardalos z Troizénu.
Kitharódika, zpěvy k lyře, první psal Terpandros z Antissy na Lesbu. Když Lakedaimonští poprvé roku 676 slavili svátek Apollóna Karneia, tzv. karneia (spíše ale byl svátek s konečnou platností obnoven), vyhrál první hudební a básnické soutěže. Ve Spartě již zůstal na trvalo a prý přispěl svými písněmi k vítězství Lakedaimonských nad Messéňany ve II. messénské válce.

Terpandros asi mezi Hellény zpopularisoval lýdskou sedmistrunnou lyru (Helléni měli i dvacetistrunnou), obvyklou v Aiolii. Na Lesbu a v Aiolii asi vznikl monódický, sólový zpěv, lyrika v našem slova smyslu. Z Frygie přišel barbitos n. barbiton, druh lyry s dlouhými strunami a hlubším zvukem než kithara nebo lyra.

To jsou hellénské představy o tom, kdo co u nich vynalezl. Hudba a hudební nástroje jsou pochopitelně mnohem starší (o jednom z čísnkých postojů viz pod Mo-c´). V Egyptě hudební doprovod oslav a hostin všeho druhu formovaly profesionální hudebnice a tanečnice již v předdynastické době, jak dokazují zachovaná vyobrazení.

Jejich bohyní je Hathór, Ísis a Sechmet, hrající na seistron/sistrum, tedy chřestítko, menit a bubínky, Bes a Anúbis hrají na bubny. Zpěv, tanec, harfa (domácí egyptská se objevila v době panování krále Snofru), chřestítka, bubínky, flétny, cymbál, kastaněty patří k nejstarším hudebním projevům vedle zvonků v rituálních příležitostech.

Jak se například k Pindarovým olympským epiníkům hrálo na flétnu a lyru, co bylo zpíváno a jak vlastně přednes vypadal, nevíme.
Z Asie do země přišly loutna, forminx, a lyra. První konservatoř zřejmě vznikla v Číně za dynastie Čou a učila chlapce do dvaceti let věku tanec, zpěv a hru. Role hudebnic a tanečnic byla podobná jejich pozdějším hellénským kolegyním, viz pod hostiny. Na všechny nástroje hrály ženy, jenom na bojový buben a bojovou trumpetu muži. Egypťan z dobré rodiny by na veřejnosti netančil. To platí plně o všech mesopotamských civilisacích.

Egyptské umělkyně byly ve své době nejvyhlášenější. Z cestopisu Wenamunova z roku 1091-1090 známe zpěvačku působící na dvoře krále v Byblu Ceker-ba´ala jménem Tentnut. Král ji dal Hrihorovu vyslanci k disposici.

Ovšem v Íliadě si válečník Achilleus truchlí ve stanu a k tomu hraje na formingu, podíl z kořisti, a zpívá hrdinské epy. Z jeho životopisu však víme, že byl vychováván jako děvče.

Z elegiků 6. století vynikl mimo jiné pištec a skladatel epických elegií Mimnermos z Kolofónu. Jednu ze dvou knih věnoval flétnistce Nannó, kterou miloval (není hellénské jméno). Sakkadás z Argu byl první, kdo hrál v Delfách pýthickou melodii na píšťalu (aulos). Roku 586 se svou skladbou, vyjadřující souboj Apollónův s drakem, vyhrál pýthijské hry. Původně se k oslavě Apollónově soutěžilo v Delfách jen ve zpěvu. Konány dvouletně, vždy v první a třetí rok olympiády.

Prvním vítězem prý byl Chrýsothemis z Kréty. Vítězem (pýthioníkés) soutěže ve zpěvu ke kithaře se stal Melampús z Kefallénie, v hře na píšťalu zvítězil Sakadás z Argu a ve zpěvu k píšťale Echembrotos z Arkadie (tato disciplina ale byla pro nelibost už na příštích pýthiích zrušena).

Po Sakadovi byl ještě věhlasnější pištec Pýthokritos ze Sikyónu, který na pýthiích zvítězil celkem šestkrát a tolikrát zvítězil i v Olympii. proslulý byl i Alkibiadův současník, vítěz pýthií Chrýsogonos. Později byl proslulým hudebníkem a skladatelem Ismeniás z Théb (zakládal si na tom, že se jeho díla nelíbějí prostému publiku) a flétnista Dionýsodóros. Řada hudebníků putujících po hellénském světu dosáhla majetků. V jedné Menandrově komédii je dokonce bohatý hudebník hlavní postavou.

Hudebník Archýtás z Mytilény po výtce, že mluví potichu, odpověděl: „Můj nástroj zápasí a mluví za mne.“ Slavným skladatelem všech druhů vojenských písní byl hudebník Hérákleidés či Hérákleitos z pontské Hérákleie. Skládal také vtipné příběhy, ke kterým se doprovázel hrou na kitharu. Kitharistům vystupujícím beze zpěvu a slova, ryze instrumentálně, se říkalo psílokitharistés, psílocitharistis a umění psílocitharísis – s nahotou umělkyně nemá jméno nic společného („psílos“ ve smyslu prostý).

Prvním autorem theoretického spisu o hudbě a metrice byl Lásos z Hermióny, básník a hudebník z druhé poloviny šestého století, učitel Pindarův. Žil a tvořil na dvoře athénského tyranna Hipparcha, tj. v letech 528 - 514. Jeho krajan Epiklés také žil v Athénách a mezi žáky měl Themistoklea. Mladší Empedokleův současník Glaukos z Rhégia složil spis O dávných básnících a hudebnících, všechny ztraceny.

Mezi známé učitele hudebního umění patřil Lampros, učitel Sofokleův, a učitelé Platónovi Drakón Athénský a Metallos z Akragantu. V 7. století byl slavný školou flétnistů Kolofón.

Lidé od kumštu, byť jen výrobci hudebních nástrojů, se v Athénách také pletli do politiky. Zřejmě první takový člověk, Kleofón, byl výrobce hudebních nástrojů, lyropoios, a vůdce démokratické strany v Athénách. Roku 410 se zasadil o vyplácení pense zvané dióbeliá, státní pense pro všechny občany o dvou obolech na den. Na návrh Kallikrata z Paiánie přidán později třetí obolos. Oba démagógové skončili na popravišti.

Spartský pištec Thersandros závodil s vojevůdcem Thibrónem v hodu diskem a rozvíjel svou tělesnou zdatnost i v poli; stálo ho to život, viz rok 391.

Roku 413 zemřel v Makedonii kitharód a básník díthyrambů Melanippidés z Mélu. Další jeho životní data neznáme, víme jen, že zvýšil počet strun na lyře či kithaře. Slavným kitharódem byl v té době Mytiléňan Frýnis.

Kolem roku 370 se v Tarentu narodil Aristoxenos, syn Spinthara, slavného hudebníka. Aristoxenos byl hudební teoretik, filosof a polyhistór, původně pýthagorik, pak ale po roku 335 v Athénách žák Aristotelův. Zemřel kolem roku 300. První systematicky neboli vědecky podal theorii rhythmů v dílu, které se zřejmě jmenovalo Stoicheia rhythmika. Hadriánovým současníkem byl autor souborného díla o hudbě Rhythmika hypomnémata o 24 knihách Dionýsios z Halikarnássu ml. zv. ho Músikos.

Pozdním theoretikem hudby byl Aristeidés Quintiliánus/Aristeidés Kointiliánú ze 3. až 4. st. n. l., autor zachovaného pojednání Peri músikés o třech knihách. Do latiny jeho knihu přeložil křesťanský encyklopedista Martiánus Capella o století později.

Dva základní staré náhledy na metriku: Metrickými systémy se zabýval v Tiberiově době jistý Filoxenos, v Hadriánově době Héliodóros a grammatik Héfaistión z Alexandreie, autor 48 knih spisu Peri metrón, O stopách, také současník Hadriánův. Vycházeli při výkladu vzniku meter z osmi či devíti „metra prótopypa“, z nichž pocházely všechna ostatní. Zachován je Héfaistiónův vlastní výtah, jednoknižní příručka Encheiridion peri metrón, Peri sémeión, O znameních v textech k označení metrických částí a útvarů, Peri poiématón.

Za pratypy metrické měli daktylský hexametr a iambický trimetr stoupenci pergamské grammatické školy, nástupci Kratéta z Mallu a Tyrannióna, Varrónova učitele; M. Terentius Varró uvedl systém do Říma spisy Dé sermóne latínó a Disciplínárum librí. Po něm básník doby nerónovské Caesius Bassus, autor Dé metrís, ve 2. století Thacomestus, Terentiánus Maurus, který sestavil veršovaný spis Dé metrís.

Héliodórova systému se držel jistý Iúba (konec 2. st. n. l. nebo později), další míchali všechno dohromady: Aelius Festus Aphthonius, Marius Plótius Sacerdós z doby před Diokletiánem, později C. Marius Victorínus, Atilius Fortunátiánus, Diomédés, Marius Servius Honorátus (dé centum metrís), maximus Victorínus a na přelomu 4. a 5. století Flavius Mullius Theodórus a Rufínus

Nejslavnější z kitharistů Níkoklés z Tarentu měl náhrobek v Eleusíně. Kithairóda Aristoklea z konce 4. st. známe jen po jménu, Eunomos z Epizefýrských Loker byl pýthijským vítězem, kde zastínil Aristóna z Rhégia. Když prý Eunomos pěl, praskla mu struna na kytaře, ale cikáda mezeru vyplnila svým zvukem. Dionýsios II. v korinthském exilu žil jako soukromník a povaleč a měl si přivydělávat jako učitel hudby. Neznámým učitelem hudby byl jistý Káfísiás.
Proslulým zpěvákem šestinásobným pýthioníkem a přítelem Sparťana Lýsandra byl Aristonús.

V Orchomenu, kde bylo nejstarší a nejslavnější z hellénských kultovních míst a chrámů Charitek (lat. Gratiae, Grácie) se každoročně konaly charisie, hudební slavnosti se soutěží na počest Charitkám, třem bohyním krásy, mládí, vůbec „positivní“ životní nálady.

O vztahu k hudebníkům: Pohrdlivý postoj k hudebníkům i scénickým umělcům panoval víceméně po celé klasické období hellénských i římských dějin. Jejich dílo, hudba a divadlo ale přitom byly oblibě nesmírně oblibě. Král Filippos II. jednou na hostině svého slavného syna Alexandra, když dohrál na kithaře, pochválil slovy: „Nestydíš se tak krásně hrát?“

Žák Sókratův a zakladatel kynismu Athéňan Antisthenés řekl o Isméniovi, když o něm slyšel, že je dobrým pištcem: „Ale neužitečným člověkem, neboť jinak by nebyl tak výborným pištcem.“

Podobný odpor panoval k hudebníkům a tanečníkům mezi římskými aristokraty. Tak v časech silné hellénisační vlny roku 133 se P. Cornélius Scípió Áfrícánus Aemiliánus, protivník Ti. Graccha, rozčiloval, že se vzešení římští chlapci a panny učí tanci a zpěvu, že chodí mezi herce a hudebníky, ačkoli jim je teprve dvanáct.

Hostiny raně císařských Římanů mezi chody osvěžovaly krouživé bederní tance děvčat z jihohispánského Gádes, srov. dodnes v orientu praktikované „břišní“ tance.

K obrazu tanečníků patřily dlouhé vlasy a vyholené tělo. Hanlivým slovem pro homosexuály bylo řecké kinaidos (od stejně znějícího výrazu pro „chtíč“), lat. cinaedus, jinak též tanečník, baleťák, ale středoevropským ekvivalentem je „buzerant“. Soustřeďovali se obvykle kolem kultu Kybélina.
Starověk neznal státní hymny a prvním Evropanem, který si při svém vystupování na veřejnosti dával zahrát fanfáry, aby vypadal ještě důležitěji, byl císař Galliénus (viz pod hymna a znaky výsostné).

V Římě roku 311 stávkovali pištci (tíbícinés, etr. súbulónés), protože jim censoři zakázali hodovat v Iovově chrámu, jak jim podle starého zvyku přináleželo. Všichni hudebníci odešli do Tiburu a zpět se je podařilo dostat pouze lstí: byli opiti a odvezeni zpět do Říma. Staré právo jim bylo vráceno (pokud byla oběť doprovázena hudbou) a jednou ročně směli po tři dny rozpustile oslavovat po městě. - Je to první známý případ úspěšné stávky hudebníků v evropských dějinách.

Hudebnická pohádka: O chudém harfenistovi a jeho dceři. Oba hráli na hostině u krále Mithridáta Eupatóra. Harfenistka Stratoníké krále zaujala, otce ani neoslovil a propustil. Ráno se harfeník probudil v nádheře plné služebnictva eunúchů, chlapců a všeho toho, co Orient pokládá za superbohatství. Myslel, že to je nějaký žert, ale dostalo se mu rychle vysvětlení.

Mithridátés Pontský skutečně věnoval otci svého nového přírůstku do harému hrad s okolím. K tomu superkonec: Když později, v průběhu roku 65, byl Mithridátés VI. ve válce s Římany a jejich imperátorem Pompéiem, bit jako žito a všemi opouštěn, otevřela Stratoníké brány pevnosti a vítězný vojevůdce ze Západu se zachoval velerytířsky: vzal si pro potřeby triumfu několik cenností z nádob a oděvů a zbytek ponechal paní místa zvaného Nea akra (pl.), Nový hrad.

Největší posluchačské publikum měli hudebníci na významných hrách, z nichž největší byly olympijské. S návštěvností v novověku těch několik tisícovek lidí nelze srovnávat. Nové technologie totiž od konce šedesátých let 20. století umožňují pořádat koncerty pro několik set tisíc lidí nebo dokonce milionů posluchačů a při zapojení přenosové techniky i miliard.
Největší koncert měl Rod Stewart roku 1994 v Riu de Janeiru na pláži Copacabaně: jeho vystoupení mělo 3,5 milionu posluchačů. Je to sice uznávaný rekord, ale bylo ho dosaženo o silvestra, kdy je celá oblast tak jako tak plná lidí.
Na koncert americké hvězdy Gartha Brookse v newyorském Central Parku roku 1997 přišlo 750 tisíc lidí, na festival pořádaný spoluzakladatelem firmy Apple Computer Stevem Wozniakem v kalifornském Devore roku 1983 přišlo lidí 670 tisíc. Asi 1,3 milionu posluchačů měli v únoru 2006 v Riu na pláži Rolling Stones a to je zřejmě „fairový“ koncertní rekord pod širým nebem, open-air; roku 1969 do Hyde Parku na ně přišlo 200 tisíc lidí. Na slavný festival v americkém Woodstocku přišlo téhož roku 400 tisíc lidí.

Starověk znal pochopitelně pouze hudbu živou. Neviditelní hudebníci, pěvci a sluhové se poprvé objevují v pohádce o Psýché a Erótovi v Ápuléiových Metamorfosách/Zlatém oslu. Teprve 19. února 1878 patentoval Američan Thomas Alva Edison phonograph, přístroj na přehrávání voskových válečků, zárodek jehlových gramofonů a plochých „černých/vinylových“ desek. Edison roku 1889 vyrobil také první komerčně použitelnou kameru, ale až roku 1923 vyrobil Eastman Kodak první bezpečný 16mm film a Bell & Howell přišli s kamerami a projektory.

První trvalý fotografický snímek udělal roku 1826 v lokalitě Le Gras u burgundského Chalon-sur-Saône (haedujské oppidum Cavillonum, pozd. Cabyllona)  Joseph Nicéphore Niépce bedničkou, kterou vyrobili Charles a Vincent Chevalierovi. Fotografování říkal heliografie a snímek se zachoval. Niépce se svým bratrem Claudem drží ještě jeden vynálezecký primát: roku 1807 byl patentován jejich nápad s prvním motorem s vnitřním spalováním.

Nikdy se také ve starém věku nepodnikaly žádné hudební ani taneční „marathóny“. 10. června 1928 začal taneční marathón v Madison Square Garden v New Yorku a skončil o 17 dnů později, když tančilo ještě devět párů.

2. listopadu 1920 první pravidelné rozhlasové vysílání s programem, Pittsburg, Pennsylvania, USA, stanice KDKA; 5. ledna 1940 v USA poprvé předvedeno FM radio. 14. listopadu zahájila z Alexandra Palace, Londýn, vysílání britská veřejná stanice British Broadcasting Corporation, BBC, a 2. listopadu 1936 z téhož místa první veřejné televisní vysílání. 30. července 1930 začala v New Yorku vysílat první americká experimentální tv stanice W2RBX. 27. srpna 1940 byla poprvé předvedena barevná televise.
31. ledna 1949 v televisi první „mýdlová opera, soap opera“ These Are My Children na NBC Chicago. 14. dubna 1894 otevřel Thomas A. Edison první kino/biograf, „movie theatre - peep show" na 1155 Broadway, New York, 5c admission.

23. listopadu 1889 byl instalován první jukebox - v Palais Royal Hotel v San Francisco.
První magnetofon je z roku 1928 z Německa, kde byl také poprvé vystavován roku 1935 (AEG); první kasetový magnetofon zavedl na trh Philips roku 1963. Roku 1988 byl na trh uveden kompaktní disk, compact disc (CD). První videozáznam patentován roku 1953 v Německu, první funkční „video tape recorder“ byl roku 1956 Ampex v Texasu, roku 1975 přišel Sony se systémem domácího videa Beta, o roku později JVC s VHS a roku 1980 Philips s dokonalejším systémem 2000.

O hodnotě nástrojů zmínky ze starého věku není. Nelze tedy srovnávat například s houslemi z dílny Antonia Stradivariho (výrobu zahájil v Cremoně roku 1680). Roku 2011 byly jeho housle Lady Blunt (1721) vydraženy za rekordních 15,9 milionů USD; jméno mají po vnučce lorda Byrona. Rok předtím byly prodány housle Molitor (1697) za 3,54 milionů a roku 2006 The Hammer (1707) za 3,54 milionů dolarů.


Hu-han-je, Chu Chan-je, vládce Hunů, hunsko-čínský míšenec§ 53

húmánitás, č. humanita, řec. paideiá, viz pod školství a pederastie. Pojmy jako humanitární intervence (vojenská) starý věk neznal, i když např. zahraniční politika římské republiky operovala s osvobozování Hellénů z područí tyrannidy monarchů a za nastolení republikánské "svobody".
V novověku se za první humanitární intervenci pokládá pomoc Evropanů ve válce Řeků za nezávislost na osmanských Turcích. Ideologicky pramenilo západní filhellénství v euroliberalismu 19. století, v němž vynikali Angličané. Podpora válek za sebeurčení bez imperialistického náboje jsou dodnes vzácností a intervenci slov a zbraní je těžké rozlišit stejně jako kdysi za Římanů.

humanitární pomoc, viz hospodářská a Rhodos

Hunové, čín. Siung-nu (v pinyin Xiongnu, angl. přepis Hsiung-nu), lat. Hunní či Chúní, řec. Unnoi§ 771, 714, 606, 470, 469, 318, 200, 181, 177, 128, 100, 53

Souborný název pro středoasijské kočovníky, původně jen malý mongolský či mongolo-turecký kmen, jehož předáci se stali aristokracií ethnicky pestrých kočujících hord. Jejich vůdce měl v čínských pramenech titul čchang-jü/šan-jü, „syn nebes“ a několik jejich hrobů bylo nalezeno v údolí řeky Selengy na jižní Sibiři.

Totožnost starších Siung-nu s pozdějšími evropskými Huny, nebo Hefthalidů-Bílých Hunů s evropskými Huny bývá zpochybňována, srov. pod Čchuan-žung.
Bílí Hunové (čín. Chua-tun) měli světlejší pleť, nerozřezávali si rituálně obličej, žili na evropské poměry „spořádaněji“ a velmoži měli družiny o až dvaceti mužích, kteří byli ještě v pátém století n. l. zaživa s ním pohřbíváni.

Turci a jejich kmenové svazy se nazývali Oghuzové/Oguzové, navenek hordy, ordú, z altajského „tábor“.
První zmínka o Siung-nu je v čínských pramenech z roku 318, když v bitvě na severu provincie Šan-si (západně od dn. Pekingu) porazili rozdrobené čouovské Číňany.

Hunové nebyli ethnicky jednolitým lidem, ale směsí nomádů turkických, tunguských a indogermánských. Jejich nájezdy během 4. století na západu sahaly za Altaj. Proti nim dal roku 221 stavět ochrannou zeď první císař z dynastie Čchin jménem Čchin Š’chuang-ti (vládl od roku 247 jako král, jako císař do roku 210, původním jménem princ Čeng).

Po deseti letech práce milionů lidí byla „Velká čínská zeď“, jedna z největších staveb planety, hotova. Po císařově smrti roku 210 za zmatků v zemi do Číny vpadl první známý hunský náčelník/kníže/král Tou-man (Duman Bejgi, od tureckého tümen, "deset tisíc mužů"?; vládl 220 – 209).

Z území dn. Mongolska obsadili Siung-nu rozsáhlá území na severu Číny. Svého dědice Mao-tuna/chán Mete ale exiloval k Tocharům (čín. Jüe-č´), kteří tehdy nejvýchodněji žili v dn. středočínské provincii Kan-su (sídel. m. Lan-čou). Nová manželka Tou-manova si přála Mao-tunovu smrt a Tou-man se roku 210 vypravil proti Tocharům. Mao-tun unikl, otec se synem se usmířili, ale rok na to střelil dědic na lovu otce nedopatřením šípem.

Mete/Mao-tun (jeho domorodé jméno není známo) byl ve svých 25 letech zvolen otcovým nástupcem a přijal titul čchang-jü, velkolepý, veliký. Roku 208 se vypravil na sever proti tunguským Tung-chu a ovládl je. Podrobení Tung-chu se rozdělili na lid Wu-chuan Sian-pej, kteří se stali jádrem pozdějších Mongolů. Pak porazil několik turkických ethnik jako Ting-lin v severním Mongolsku a roku 203 přemohl Tochary (Jüe-č´).

Tím se Hunové zmocnili kontroly na oblastí, kudy procházela hedvábná cesta na západ. Z obyčejných loupeživých nomádů se náhle stal národ zasahující do světovýh dějin a ohrožující království/říši středu. Císař Kao-cu, první z dynastie Chan, bojoval s Huny tři roky, ale roku 201 jim přiznal tribut.
Přímo napadnout Čínu se Mao-tun nikdy neodvážil. Když roku 174 zemřel, ovládali jeho Hunové území od Koreje po jezero Balchaš na západu, a od Bajkalského jezera po Tibet včetně vasalství oas Tarimské pánve.

Mao-tunův syn a nástupce chán Gök/Ťi-ču alias Lao-šang (Jizhu, Laoshang, Kiyük) vyloupil roku 166 císařský palác u chanského sídelního města Čchang-anu a oženil se s čínskou princeznou. Otevřel svou říši Číňanům a jejich agenti mezi poddanými knížaty rozsévali nespokojenost (Čchang-čchien, jeden z čínských agentů, byl Huny dopaden a v zajetí strávil deset let; roku 126 se vrátil do Čchang-anu s bohatými znalostmi o zemích dn. západní Číny a Střední Asie a Parthie). Ťi-ču zemřel roku 161.

V letech 127 až 117, popř. kolem roku 100 se chanský císař Wu, který reformoval armádu po hunském vzoru, zmocnil Tarimské pánve (Tárím) a ovládl opět hedvábnou cestu Střední Asií na západ (nebo pro Huny ztracena až kolem roku 60?). Roku 85 proti Hunům úspěšně povstali národové Wu-chuan a Ting-lin (ti se po vítězství rozdělili na severní a západní).

Roku 58 přijal hunský vládce Chu Chan-je, jehož matka byla Číňanka, císařský protektorát. Jeho mladší bratr Č´-č´/Zhizhi se s příznivci nezávislosti odtrhl od říše Siung-nu a roku 55 n. 53 vznikly dvě hunské říše, západní a východní.

Západní Hunové vpadli roku 51 úspěšně do Sogdiány, ovládli národy Wu-sun, západní Ting-lin, Čchien-kun (= Kirgizy/Kyrgyzy) a donutil k přijetí protektorátu Samarkand (čín. Kchang-kuo). V údolí řeky Talas na severu dn. Kyrgyzstánu vyrostlo Č´-č´ho sídelní město, které roku 36 vyvrátila i s jeho říší koalice Číňanů s Východními Huny. Č´-č´ padl a říše Siung-nu byla opět na čas jednotná.

Nelze ani vyloučit ani potvrdit, že na straně Č´-č´ho bojovali římští žoldnéři: ve Středomoří vrcholily občanské války, tudíž mohla skupina nespokojenců přeběhnout na parthské území, nebo to mohli být přeběhlí legionáři zajatí u Karrh po katastrofě Crassově, popř. může být římský oddíl součást operací protiparthské výpravy M. Antónia z roku 36. Srov. pod objevy, Římané ve Střední Asii, n. pod Čína.

Roku 31 zemřel čínský kolaborant Chu Chan-jie a roku 18 př. n. l. získali Siung-nu pod Šou Sie-žuo-ti alias Jü Čchang-jü opět nezávislost. Vládl územím od Koreje po Kášgar/Kcha-š´(pinyin Kashi, řec. asi Kasia) v čínském Turkestánu. Jeho nástupci dlouho odolávali náporům z jihu od Číňanů a ze severu od lidu Sian-pej, Mongolů.

Pod jejich tlakem, domácími rozbroji a morovými ranami oslabeni se roku 48 n. l. říše rozdělila na severní a jižní Siung-nu. Jižní Hunové brzy přijali chanský protektorát, severní se neustále potýkali s Mongoly, jimž hunský stát roku 156 n. l. podlehl. O šedesát let později chanská Čína podrobila jižní Huny (216).

Zbytky těchto Hunů se roku 350 n. l. pod náčelníkem Balamyrem přidaly k Hunům ze západu, kteří již drahnou dobu kočovali směrem do Evropy a s nimi nejpozději roku 375 n. l. vpadli do povolžské říše germánských Ostrogotů. Část Hunů  zůstala v severní Číně a po pádu dynastie Chan založili několik menších království (Druhé Čao, Sia, Severní Liang a Lou-lan).

Před posledním útokem na Goty se král Greuthungů Ermanarich/Ermenrich zřejmě dlouho bránil a roku 375 si vzal život (ze studu, že nevítězí, nebo rituální sebeobětování?). Jeho nástupce Vithimiris/Vithimer padl v bitvě s hunskými spojenci Alany (na jeho straně bojoval mimo jiné oddíl Hunů). Následujícího roku se Greuthungové resp. jedna jejich část stáhli na území současné Moldovy a do dnešního Rumunska. Hunové je dlouho nenásledovali, teprve kolem roku 400 se objevili v Podunají na území Rumunska/dřívější Dakie.

Hunové jako první z národů po Kimmerech a Skythech přešli od severu k jihu s vojskem Kavkaz. Roku 395/396 pustošili Anatolii, Syrii a Persii a roku 398 byli Římany pod Eutropiem, Arkadiovým eunuchem, vytlačeni do Armenie a zpět za Kavkaz. V letech 404 až 408 plenili Thrákii (roku 406 se narodil Attila) a později se střediskem říše stala Pannonie.

Jejich moci podléhali Germáni, Slované, Sarmaté, ale Hunové od nich zřejmě ani nevybírali daně a fungovali jako smírčí soudci. Roku 431 si Theodosius II. od hunského vládce jménem Ruas (zemřel 434) koupil mír za roční tribut 350 liber zlata (= asi 115 kg). Smlouvu zdědili jeho synové Bleda a Attila, východní Řím platil dvojnásobek.

Roku 445 Attila („Tatíček“, podle jednoho z výkladů gotské označení, nikoli jeho osobní jméno) bratra zavraždil a vládl říší od Sibiře po Rýn, tehdy největší co do rozlohy. Křesťané mu říkali flagellum dei, boží důtky.

Roku 447 vyplenili Hunové strašlivě severní Helladu po Thermopyly a okolí Kónstantínopole, roční tribut východořímské říše se zvýšil na 2100 tisíc liber zlata a jednorázově dostal 6000 liber zlata. Aëtius si roku 433 s hunskou pomocí vynutil jmenování velitelem armády na západu a oženil se s bohatou vdovou po Bonifatiovi Pelagií.

V letech 435-437 porazil Aëtius s hunskou pomocí Burgundy a jejich stát s centrem ve Wormsu v podstatě zanikl, král Gunther/Guthar/Gundahar z Nibelungů s rodinou a dvaceti tisíci Burgundů padl. Zbytek Burgundů se roku 443 přesunul do Sapaudie/Savoj a obnovil burgundskou státnost pod římskou svrchovaností. Viz pod Germáni.

Sestra Valentiniána III. Iusta Gráta Honória Augústa odmítla římského snoubence, který jí byl vyhlédnut, a pozvala Attilu, krále Hunů od roku 434. Vyplenili Mediólánum a římskému biskupovi Leonovi I. Velkému se je podařilo přesvědčit, aby z vypleněného kraje odtáhli. Nicméně jako západořímské hlavní město Milán skončil. Tomuto Leonovi postoupil roku 444 Valentiniánus III. pravomoci nad všemi kostely v provinciích.

Když se koalici Římanů a Germánů podařilo Attilovy Huny na Katalaunských pláních roku 451 odrazit, rok nato kdesi v Pannoniích Attila zemřel a již roku 454 byli Hunové na tvrdo poraženi koalicí germánských Gepidů na dnes neznámé řece Nedao (vůdcem jejich odboje byl král Ardarich), Ostrogotů a Herulů a jejich kmenový svaz zmizel z dějin jako svého času Assyřané. • Jedna theorie praví, že po bitvě, v níž se třiceti tisíci dalšími padl nejstarší Attilův syn a nástupce Ellak, se Hunové stáhli do Povolží a jejich potomci by mohli být Bulhaři, resp. Protobulhaři. Je zajímavé, že kazaňští Tataři se v 19. století také ještě nazývali Bolgary (jméno bývá dáváno někdy do souvislostí s názvem Volhy, které je slovanské).

Kolem roku 455 ovšem zničili Hefthalité buddhistické Taxily a vládli východním AFG a severním PAK.
Zbytek Hunů pod Attilovým synem Ernachem (vládl do 503) se s císařským svolením mohl usadit v Dobrudži. Kuriosní zůstane snaha několika lidí v Maďarsku od devadesátých let dvacátého století, aby jim byla uznána „národnost hunská“. Zůstala nějaký čas po Hunech ve střední Evropě móda deformovat dětem lebky, aby byly jejich hlavy na výšku kuželovité.

Anglosaský svět říkává Němcům Hunové. Označení pochází z proslavené řeči císaře Wilhelma II. k odplouvajícímu oddílu vojáků do Číny z Bremerhavenu 27. července 1900. Měli se postavit "boxerskému povstání" a čchingské říši a pomstít smrt vyslancovu. Císař tehdy uzavřel: "Až se dostanete před nepřítele, porazíte ho! Žádné milosti! Zajatci nebudou bráni! Kdo vám padne do rukou, ten už bude jenom váš! Jako si před tisíci roky udělali jméno Hunové pod svým králem Etzelem/Attilou, které dodnes výrazně vystupuje v tradici a pohádkách, tak nechť jméno Němců v Číně na tisíc let vámi bude tak utvrzeno, že se už nikdy žádný Číňan neodváží podívat se Němce křivě."

Vládci Hunů, Siung-nu:
209 Tou-man (pinyin Dou Man), 201 Mao-tun (Mao Dun), 174 Lao-šang (Lao Shang), 160 Čun-čchen (Zhun Chen), Ch'en), 127 I Či-sie (Yi Zhi Xie), 114 Wu-wej (Wu Wei, 104 Wu Ši-lu-er (Wu Shi Lu Er), 102 Ťiou Li-chu (Jiu Li Hu), 101 Ču Ti-chou (Zhu Di Hou), 96 Chu Lu-gu (Hu Lu Ku), 85 Chu- I-ti (Hu Yi Di), 70 Siu Lu-čchuan-čchu (Xiu Lu Chuan Chu), 60 Wo I-ču-ti (Wo Yi Zhu Di), 58 Chu Chan-jie (I.) (Hu Han Yeh), 31 a Či Či-ku-tu-čchou (Zhi Zhi Gu Du Hou), jeho bratr 56-36, od 30 Fu Ču-lej-žuo-ti (Fu Zhu Lei Ruo Di), 20 Šou Sie-žuo-ti (Shou Xie Ruo Di), 11 Ču Ja-žuo-ti (Zhu Ya Ruo Di), 7 př. n. l. Wu Ču-liu-žuo-ti (Wu Zhu Liu Ruo Di), 14 n .l. Wu Lej-žuo-ti (Wu Lei Ruo Di), 19 Chu Tu-er-ši-tao-žuo-ti (Hu Du Er Shi Dao Ruo Di), do roku 47 n. l.
Vládci Severních Siung-nu:
47 n. l. Pchu-nu (Pu Nu), 84 San Mu-lou-či (San Mu Lou Zhi), 89 Jü Ču-sien (Yu Chu Xien), 93 Ao Ťien-ž´-ču-wang-feng-chou (Ao Jian ri Zhu Wang Feng Hou), do roku 123 n. l.
Vládci Jižních Siung-nu:
48 n. l. Chu Chan-jie (II., Hu Han Ye), 56 Ču Fu-jü-ti (Chu Fu Yu Di), 58 I Fa-jü-liu-ti (Yi Fa Yu Liu Di), 59 Sien Tung-ši-chou-ti (Xian Dung Shi Hou Di), 63 Čchuej Ču-lin-ti (Chiu Zhu Lin Di), 64 Chou Jie-ši-ču-chou-ti (Hou Ye Shih Zhu Hou Di), 85 I Tchu-jü-liu-ti (Yi Tu Yu Liu Di), 88 Siu Lan-š´-ču-ti (Xiu Lan Shi Zhu Hou Di), 93 An Kuo (An Guo), 94 Tching Tu-š´-ču-chou-ti (Ting Du Shi Zhu Hou Di), 98 Wan Š´-š´-chou-ti (Wan Shi Shi Hou Di), AD 124 Wu Či-chou-š´-ču-ti (Wu Zhi Hou Shi Zhu Di), 128 Čchu Tche-žuo-š´-ču-sü (Chu Te Ruo Shi Zhu Xu), 140 Čche-niou (Che Niu), 143 Chu Lan-žuo-š´-ču-sü (Hu Lan Ruo Shi Zhu Xu), 147 I Ling-š´-ču-ťiou (Yi Ling Shi Zhu Jiu), 172 Tchu Te-žuo-š´-ču-ťiou (Tu De Ruo Shi Zhu Jiu), 178 Chu-čen (Hu Zhen), 179 Čchiang-čchiu (Qiang Qiu), 188 Tch Š´-ču-chou (Te Shi Zhu Hou), 195 Chu Šu-čchuan (Hu Shu Chuan), 216 Liu-pao (Liu Bao), 279 Liu-jüan (Liu-Yuan) do roku 304; následuje vláda Kao-sü, prvního krále dynastie Severní Chan.

hunské a turkické (turecké) říše-Oghuzové/Oguzové: § 200
1. Velká říše Hunů, 220 př. n. l.- 216 n. l., mezi Kaspikem a Pacifikem
2. Říše Západních Hunů, 48 n. l. - 216, Střední Asie
3. Říše evropských Hunů, mezi střední Evropou a Uralem
4. Říše Bílých Hunů-Hefthalitů/Jeda, 420 - 552, severní Indie (od severu PAK po Gudžarát), Afghánistán a část Střední Asie
5. Říše Gokturků/Göktürk/Kök Türk, Kök Türük (Blankytně modří T.), 552 - 743, první turecká říše, původně pod Buminem z klanu Ašina od pohoří Altaje
6. Říše Avarů, 562 - 796, mezi Pannonií a Volhou
7. Říše Chazarů, 602 - 1016, snad část Gökturků, kteří šli na západ, severní Černomoří (srov. o nich též pod tolerance náboženská)
8. Říše Ujgurů, 740 - 1335, Střední Asie a severní Mongolsko
9. Karachán, 932 - 1212, sever a východ Střední Asie
10. Říše Ghazní, 962 - 1183, jižní část Střední Asie po Gangés
11. Říše Seldžuků, 1040 - 1157, mezi Střední Asií, Středomořím a Zálivem
12. Charzemšáh, Chorésm, 1077 - 1231, Střední Asie, Afghánistán, Persie a jižní Kaspik
13. Zlatá horda, 1224 - 1502, východní Evropa po Ural
14. Říše Tímúr Lenka (Chána), 1369 - 1501, od Balkánu do Povolží a Střední Asie, Persie
15. Říše Báburova, Velcí Mughalové, 1526 - 1858, Indie a Afghánistán (roku 1528 zakladatel pochován v Kábulu)
16. Říše Ottomanů, 1299 - 1922, od Alžírska a Súdánu po Arabský/Perský záliv, od Balkánu po Kavkaz

Avaři byli příbuzní Hunů. Číňany zváni Ťüan-ťüan (pinyin Juan-Juan). Na západ se z oblastí na severu Číny a v Mongolsku vydali roku 552 n. l. poraženi koalicí Číňanů a Turků (Kök Türük čili Modří/Nebeští Turci od türk, lidé). O deset let později zahnali Buminovi Turci z ukrajinských stepí Avary pod chánem Baianem, který pak přemohl v oblasti Sedmihrad Gepidy a z Podunají vytlačili Langobardy (do severní Itálie, srov. Lombardie a Gotové). Jejich příchod do Evropy uzavřel období „stěhování národů“.

V letech 565 až 568 vytvořili Avaři chanát v karpatské oblasti a v Pannoniích. Od roku 568 ovládli Dalmátii, roku 581 dobyli Sirmium na řece Sávě, a kdesi v Srbsku měli centrum své říše. Roku 599 dokonce zajali na dvanáct tisíc (Východo)římanů a když císař Maurikios odmítl zaplatit výkupné, všechny je zabili. V 6. až 8. století říše mezi Labem a Dněprem, Jadranem a Baltem s centrem v Srbsku.

Zanikla po útocích Karla Velikého a Bulharů v letech 796 až 805. V mocenském vakuu vznikl prostor k volnému vývoji Slovanů, s nimiž Avaři žili v symbiose - počátky moravské říše, obrozenci nazvané „velkomoravská“. Zbytky Avarů se začátkem devátého století vrátily na východ a jedna ethnická skupina si tak říká v dnešním Dagestánu.

Hunsrück, kopcovitá krajina ve spolkové zemi Rheinland-Pfalz§ 53

Hurgonafor z Nubie, srov. Hyr-§ 165

husy, kapitolské§ viz Iúnó

Huvachšatra§ viz Kyaxarés z Médie

Hvar, ost.§ viz Faros

hyakinthia, Hyakinthovy slavnosti v Amyklách, viz pod Bohové a jejich svátky

Hyanthidés z Korinthu, předdórský král§ 766

Hyátai, fýla v Sikyónu („Svině, čuňata“)§ 595

Hýblaios, ř. na Sicílii§ 288

Hybla, Hyblé, též Hýbla, Hýblé, pozd. Megara nebo Megara Hyblaia či Hybla ta Megara, m. na Sicílii, dn. Paterno§ 727, 648, 628, 550, 500, 491, 485, 414, 213

Hyblé Héraiá, zvaná i Gelská, m. na jihu Sicílie§ 415

Hyblón ze Sicílie, sikeliótský dyn., po němž se města jmenují Hyblé, Hýblé§ 728

Hybrilidés z Athén§ arch. 491

Hybristás ze Sparty, pirát§ 190

Hycres, m. u dn. Toulonu§ viz Olbiá

Hydarnés z Persie§ 1. 521, vojevůdce; 2. 413, o. Tissafernův

Hydaspés, ř., dn. Džihlam, angl. Jhelum v Paňdžábu v PAK; po soutoku s Čanábem- Chenabem (Asikni či Čandrabhaga, řec. Akesínés) a později Rávi-Ravi (Airávati, řec. Hydraótés) vytváří Trimáb, který po soutoku se Satladžem vytváří tok Pančanádu, který pak vtéká do Sindhu-Indu§ 326, 325

Hydraótés, ř. Rávi, angl. Ravi, sanskrt. Airávati, v dn. pákistánském Paňdžábu§ 326, 325

Hydreá, o. před Argolidou, dnešní Hydra/Idra, ve starém věku nijak zajímavý, není v CSD. Jméno od pramenů, které v novověku zmizely.

Hydros, Hydruntum, viz Tarás

Hyelé, pozd. Elea či Velia§ viz Elea

Hyfasis, ř. Bjás (angl. Beas) v dn. indické části Paňdžábu, jediná z řek původního paňdžábského „pětiříčí“, viz Paňdžáb; její horní tok měl řec. jméno Zaradros§ 326

Hygiainón z Pantikapaia, arch. = vládce§ 1. 150; 2. 86, 80; nejasné - může jít o jednu osobu

hygiena, viz lázně, lázeňství

Hygínus, viz C. Iúlius H.

Hykkara (pl.), m. na severozáp. Sicílie§ 415

Hyknapsés, k. v Elymáidě, viz tam

Hyksos, Hyksové, eg. hekau-choswet, heka-chasut (sg. heka), tj. vládci hornatých (=cizích) zemí§ 770
Souhrný název pro nomády z Asie a pro jejich krále XV.-XVI. dynastie z let 1720 až 1567, který kolem roku 300 zavedl egyptský historik Manethón; do Egypta přinesli koně a vozovou jízdu, skládané luky, bojové sekery a vyspělejší pevnostní techniku. Původní eg. označení pro Asiaty je Aamu. Srov. pod Móýsés.

Hylé n. Hýlé, m. na Kópajském jezeru v Boiótii s úrodnou půdou, zmiňována již v Íliadě, kde trojský Hektór zabil hylského vládce Orestia (není v CSD), v klasických dobách se neobjevuje; v jiné souvislosti viz Skapté Hylé

Hylleis, dórská fýla v Sikyónu§ 595

Hymaiés z Persie, vojevůdce Dáreia I.§ 496

hymna, státní, viz znaky výsostné

Hypaipa (pl.), m. v Lýdii, nad městem na hoře Aipos jedno z původních hlavních kultovních míst Priápovových vedle Lampsaku v Mýsii, srov. pod Priápos a pod svátky§ 86, 68

hypaithroi, viz půda

Hypanis, ř., dn. Již. Buh, Bug na Ukrajině§ 644

Hypata (pl.), m. v Ainiánii§ 272, 191, 174

hypateuón, řec. ekvivalent pro lat. legátus (v císař. době; srov. presbeutés)§

hypatos, řec. ekvivalent lat. consul§
hypatos apodedigmenos, řec. ekvivalent lat. consul désignátus§

Hypénos z Élidy, olympioníkos§ 724

hyperakrioi z Athén, attická skupina občanů, „horal铧 585

Hyperbatás z Acháie nebo Hyperbatos§ 1. strat., 226; 2. strat., 181, 180, 170

Hyperbios ze Syrákús§ 420 (Ol.)

Hyperbolos z Perithoid v Athénách, démagógos§ 417, 411

Hypereidés z Athén, rhétór a protimakedonský politik§ 390, 350, 344, 341, 340, 323, 322

Hypéresieus z Íkaru§ 688 (Ol.)

Hypermenés ze Sparty, velitel oddílu§ 373

hypomeión, hypomeiones, „o něco menší“, sociální vrstva ve Spartě, obsahově nejasný stupeň občanské podřadnosti v Lakedaimonu§ 397

Hypsichidés z Athén§ arch. 481

Hyrgonafor z Thébaidy§ viz Harmachis

Hyriá, starší jméno jezera Lýsimacheia v Aitólii§ viz Lýsimacheia

Hyriatthos, viz Viriáthus

Hyrkániá, severoíránská země a satrapie§ 522, 486, 465, 330, 328, 325 - 323, 239, 235, 209, 141, 137, 130
Persky Varkána, „země vlků“, novopersky Gorgan, čín. Li-süan/Lixuan. Odtud je z vlády Antiocha i. a Stratoníky nápis, manumise/propuštění otroka na svobodu pro zdar krále a královny: Euandros, syn Andragorův, propustil Hermaia a zápis o tom uložil v chrámu Sarápidově. Hyrkánští tygři, známí ve starém věku, vyhynuli lidskou rukou kolem roku 1970.

Hyrkános z Hierosolym, představitel proptolemaiovské politiky; srov. Ióannés Hyrkános. Přízvisko Hyrk. pochází od země Hyrkánie, kam poslal jako kolonisty král Atraxerxés III. mnoho židovských rodin§ 182, 175

Hýródés§ viz Óródés

Hyrrás z Thrákie, o. Pittakův§ 645, 590

Hýsiai, mí. v Argolidě§ 685, 669, 468, 460

Hyspaosinés z Charaku, též Aspásiné (bab.), Spasinés či Sagdonacibilius (-os), což je zřejmě zkomoleně z lat. Sagdonací fílius, tj. „Sagdonakův syn“; o. Tímotheův, arab. panovník oblasti kolem dn. irácké Basry – Charakény, viz tam§ 129 - 127, 124, 123, 121

Hystaspés z Persie, pers. Víštáspa§ 1. 590, 559, 521, syn Arsamův, b. Farnakův, manž. Rhodogyny/Rhodoguny a o. Dáreia I.; 2. o. satrapy Artaferna, 508; 3. 465, syn Xerxa I.