F
Fabiové, Fabií, římský aristokratický rod§ 484, 479, 477, 203
C. Fabius Ambustus§ cos. v letech 360, 358, 356 a 354, interrex 355
Q. Fabius Ambustus§ dict. 321, 203
Q. Fabius Ambustus Vibulánus§ cos. 412
M. Fabius Búteó§ 1. cos. 245; 2. dict. 215 (srov. pod diktátor)
N. Fabius Búteó§ cos. 247
M. Fabius Dorsus§ cos. 345, interrex 341
M. Fabius Flaccina či Flaccinátor§ cos. 318
M. Fabius Hadriánus, Lucullův podvelitel§ 71, 68
Q. Fabius Labeó§ praet. 189, 188, cos. 183
M. Fabius Licínus§ cos. 246
C. Fabius Licínus§ cos. 273
Q. Fabius Maximus§ 1. interrex 321, 304; 2. cos. 213, syn Q. Fabia Maxima Cunctátora; 3. cos. 45
Q. Fabius Maximus Aemiliánus§ cos. 145
Q. Fabius Maximus Allobrogicus§ cos. 121
Q. Fabius Maximus Eburnus§ cos. 116, 115
Q. Fabius Maximus Verrúcósus Cunctátor (Ovicula, ´Ovečka´), o. Q. Fabia Maxima č. 2, syn Q. Fabia Maxima Rulliána§ 281, cos. v letech 233, 228, 214 a 204, dict. v letech 222, 217 a 215, 203
Q. Fabius Maximus Gurgés§ 1. cos. v letech 292 a 276, 203; 2. cos. 265
Q. Fabius Maximus Serviliánus§ cos. 142, 140 - 137
Q. Fabius Maximus Rulliánus či Rullus, též Q. Fabius Rullus Maximus, praděd Q. Fabia Maxima Cunctátora§ mag. equit. 301, cos. v letech 297, 295, 322, 310 a 308, dict. 315, 292, 203
C. Fabius Pictor (o původu jména rodiny viz pod malíři)§ cos. 269
N. Fabius Pictor§ cos. 266
Q. Fabius Pictor, historik§ 753, 216
Cn. (N.) Fabius Vibulánus§ cos. 421
K. Fabius Vibulánus§ cos. v letech 484, 481, 479
M. Fabius Vibulánus§ 1. cos. v letech 483 a 480; 2. cos. 457; 3. cos. 442
Q. Fabius Vibulánus§ 1. cos. v letech 485 a 482; 2. cos. v letech 467, 465 a 459; 3. cos. 423, interrex 413
Áfricánus Fabius Maximus§ cos. 10
Paullus Fabius Maximus§ cos. 11
Fabráteria Nova, Vetus, "Nová a Stará", m. Volsků v Latiu§ 125
C. Fabricius Luscínus§ cos. v letech 282 a 278, cens. 275
Fabullus, Fábullus, Amúlius, viz pod Famulus
facka, jedna z nejslavnějších:
Meidiás, jeden z athénských boháčů, neměl odjakživa v oblibě Démosthenea, protože ho řečník zřejmě právem zahrnul mezi lidi, kteří ho připravili o velkou část dědictví. Roku 348 byl Démosthenés chorégem a Meidiás ho v orchéstře před všemi diváky napadl, že špatně secvičil sbor spoluobčanů z rodné fýly Pandíonis a dal mu facku, nebo několik.
Řečník ho obžaloval, ale k soudu nedošlo, protože Meidiás dal přednost mimosoudnímu vyrovnání (nepronesená řeč o zpupnosti athénských boháčů se však zachovala). Démosthenés je zřejmě první člověk od úsvitu dějin, u něhož známe jeho dětství (díky soudům, které s poručníky vedl).
Faenos z Efesu§ viz Fanés
Faenza, viz Bójové
Faesulae, m. v Etrúrii u Flórentie, dn. Fiesole, roku 90 lat. právo, římskou kolonii sem i do Flórentie roku 80 zavedl Sulla§ 539, 225
Faidimos z Tróady, dorostenecký olympioníkos§ 200
Faidón z Athén§ arch. 476
Faidón z Élidy, zakladatel élidské filosofické školy§ 418, 399, 300
Faidriadai petrai, tj. Faidřiny skály, mí. ve Fókidě§ 355
Faidriás z Athén§ 1. 404; 2. arch. 149 (?)
Faidros z Athén, epikúrik§ 138, 70
Faidros z Farsálu§ 556 (Ol.)
Failaká, Fajlaká, ost.§ viz Íkaros
Fainareté z Athén, m. Sókratova§ 470
Faineás z Aitólie, strat.§ 197, 192 - 189
Faineás z Eressu, též Faniás, peripatetik, historik a botanik§ 370, 300
Fainippidés z Athén, též Fainippos§ arch. 490
Faistos, m. na Krétě§ 450
Fajjúm, Fajjúmská oasa, eg. Pijóm, Pajóm, „Moře“, starší Šedet, angl. Fayyum, s umělým jezerem Moiris, hé Moirios/idos limné, dn. Birket Kárún (Charónovo jezero)§ viz Arsinoé, Krokodeilopolis apod.
Fakos, hrad v Pelle§ 163
Falaikos z Fókidy§ 1. stratégos autokratór, 352, 351, 347, 346, 344; 2. autor epigramů, 350
Falanthos ze Sparty, oikistés Tarentu§ 706
falanx, obecně§ 700
falanx, makedonská; „šik“, seřazení oddílů (lochů) do bitvy vedle sebe do jedné linie a do hloubky několika řad (čtyř až 16 od Alexandra)§ 323, 208
falanx loxé, tj. šikm᧠424, 371
Falaris z Akragantu, tyr.§ 657, 569, 553
Faleás z Chalkédonu, sociální myslitel§ 400, 133
Falerií Veterés & Noví, m. v Etrúrii, sídel. m. poetruštělých Falisků, dn. Civita Castellana; v Nových Faleriích řím. Colónia Iúnónia§ 398, 394, 240
Falernský kraj, Falernus ager, oblast proslulá vínem na severu Kampánie§ 217
Faléron, jeden z ath. přístavů§ 506, 342, 135
Faléros z Athén, oikistés kyperských Sol§ 709
Faliskové, Faliscí, řec. Faliskoi, malý národ v Etrúrii, srov. s Falerií, snad příbuzní Aequů§ 402, 401, 398, 397, 395, 394, 388, 357, 356, 351, 343, 341, 240
Fallión z Idúmaie, b. Antipatrův (otce Héróda Velikého)§ 64
Fameás z Libye, lat. Phamea, zrádný velitel jízdy§ 149
Famulus či Fabullus/Fábullus, shodný s Amúliem (?), viz pod malíři
Fan Cü z Ťin, ministr§ 258
Fanagoreia, m. na Kimm. Bosporu u dn. vsi Sennaja§ 550, 545, 541, 405, 389, 65 - 63, 48, 14
Fanai, mys a přístav na jihu Chiu§ 168
Fanaroia, mí. v Pontu§ 71
Fanarchidés z Athén§ arch. 181
Fanás z Pellény§ 512 (Ol.)
Fanés či Faenos z Efesu (z nápisu nejstarší známé mince: Faenos emi séma - jsem znamením, znakem Faenovým); člověk blíže neznámý§ 600
fanfára, při vstupu státníka, viz znaky, hudba
Faniás§ viz Fainiás (Fanniás je pak řec. podoba hebr. jména egyptského původu Pinchas, Fíkes v Bibli kralické, srov. počeštělé Pinkas)
C. Fannius Strabó§ cos. 161
C. Fannius§ cos. 122
L. Fannius, Fimbriův důstojník§ 79, 73
Fannius Caepió, spiklenec proti vládě Augústově§ 23
Fanodémos z Athén, historik§ 343, 328
Fanoklés, básník, zachován jen zlomek z elegické básně Erótes é kaloi, Erótové čili krasavci§ 300
Fanomachos z Athén§ arch. 242
Fanostratos z Athén§ 1. arch. 383; 2. arch. 238; 3. 317, z Faléru, o. Démétria Falérského
Fanoté, opevněné mí. v Épeiru§ 170
Faón z Lesbu, Sapfin milenec§ 630
Fárai, m. v Acháji; F. spolu s Tritaiou, Dýmé a Ólenem věnoval Augústus Patrám§ 281, 280, 226, 220, 218, 217
Farakýdás ze Sparty, ión. Ferekýdés, velitel spojeneckého oddílu§ 396
faraó, nesklonné, pořečtěná podoba egyptského per-aa, velký dům, označení užívané od xviii. dynastie, nová říše, pro krále
Farbaithités, eg. nomos§ 285
Faria§ ost., viz Faros
fariseové, farisaiové, farisejové, žid. nábožensko-politická skupina, hebr. paríším, peruším, perusim, aram. „ti, co jsou oddělení, odtržení“; sami si říkali haberím, přátelé/druzi§ 135, 36
Považovali Israél za theokratickou obec (slovo poprvé užil Ióséfos Flávios), plnění zákonů (tóry) považovali za synonymum pravé zbožnosti. Výklad tóry ovšem přizpůsobovali místním výkladům v synagógách (zřejmě odtud novověký posun významu slova farizej).
Farismanés alias Fratafernés, satr. Parthie a Hyrkánie§ 329, 328, 325, 323
farmakologie, výzkum; farmacie viz lékaři§ 121
farmakos, člověk, jehož obětí se z města/státu dostalo veškeré zlo a neduhy, původně praxe matriarchální, viz v přílohách Bohové a jejich svátky.
Farnabázos z Persie§ 1. satr. Malé Frygie, 414, 413, 410 - 407, 404, 400 - 393; 2. perský velitel v Egyptě, 374; 3. velitel perského loďstva, 333, 332
Farnakeia, dř. Kerasús, m. v Pontu§ 71, 66, 64
Od K. pochází název pro třešně, Kirschen, cherries, cerises, které odtud do Říma přinesl L. Licinius Lucullus; viz také pod Trapezús.
Farnakés I. z Pontu, k.§ 190, 183, 181 - 179, 169
Farnakés II. z Pontu, k.§ 97, 63, 48 - 46, 44
Farnaspis z Persie, o. Kassandany, manž. Kýra II.§ 530
Farnéský býk, sousoší Apollónia a Tauriska z Trall znázorňující potrestání Dirky; novověký název pochází od italského vojáckého rodu a v letech 1545 - 1731 vévodů parmských Farnese (villa Farnese), jejichž majetkem kdysi kopie nalezená v Caracallových lázních byla§ 150
Farnúchos z Antiocheie-Nisibis, perský historik§ 1 n. l.
Faros§ 1. m. na ost. Faria (před pobř. Dalmátie, předtím Paros, dn. Hvar - čti Chvar). Na místě Faru stojí dnes m. Stari Grad, 385, 384, 229, 228, 219; 2. ost. před Alexandrejí s proslulým majákem, v mínojských i pozdějších dobách zřejmě krétské a mykénské emporion („Atlantis“?; srov. Menelaovy cesty od Troie), dnes součást pevniny, 284
Egyptský F. je jmenován už v Odysseji jako ostrov s přístavištěm, kde se zdržel král Meneláos.
Farsálos, m. v Thessalii, sídlo jedné z thess. tetrarchií§ 556, 457, 394, 374, 369, 284, 207, 205, 196-195, 48
Farygai, mí. ve Fókidě§ 318
Farzoios ze Skythie, k.§ 107
Fás, Fez, viz Mauretánie
fascis, fascés (pl.), „svazek“ prutů kolem sekery, secúris, svázány rudou pentlí, symbol exekutivní moci vysokých římských úředníků, instituce původně etrusk᧠672
Fascés před volenými úředníky nosili státní zaměstnanci ze sociálně nejnižší třídy či z řad propuštěnců jménem lictórés, sg. líctor či lictor, kteří prováděli tresty úředníky uložené (bití pruty, hrdelní rozsudek), razili cestu a dohlíželi, aby úředníkovi byla vzdávána příslušná pocta, viz tam, kde také jejich počty.
Od f. měla jméno novodobá Fašistická strana Benita Mussoliniho, od 1919 ve svém znaku, a dala světu jméno jednoho ze společenských systémů, fašismu, fašistickému státu. Ve formě státní pečeti fascés převzaty za státní symbol Francouzskou republikou od 1792 a s přerušeními platí dodnes.
Fasélis, m. v Lykii, u dn. Kemer v TR§ 691, 611, 568, 468, 411, 377, 334, 309, 155
Fásis, gen. Fásidy, m. a ř. v Kolchidě, dn. ř. Rion, m. asi dn. lokalita Simagre; jméno zůstává v názvu hlavního gruzínského přístavu Poti§ 716, 66, 65
faslí, per. úroda, z arab. (roz)dělení, jméno datovací éry, viz éra
fastí consulárés, pův. seznamy úředních dnů praetorů, později kalendář v téměř našem slova smyslu s vyznačenými úředními dny§ 304
Později vznikly fastí diurní (od acta diurna, „deníky“), triumphálés (spojeny s konsulskými ve f. capitólíní, srov. pod triumf), magistrálés, annálés, sacerdótálés, veřejně redigovány od Augústovy doby.
Faullos z Fókidy, b. Onomarchův, stratégos autokratór§ 352
Faullos ze Syrákús, nauarchos; v obou případech psáno Fayllos§ 453
Faventia, Faenza, viz Bójové
Faveria, m. v Istrii, asi u dn. vsi Mutvoran n. Krnice§ 177
Fectió, řím. pevnost, dn. lokalita Vechten v německo holandském pohraničí§ 12
federace, federalismus, viz koinon
Federace (jiho)italských hellénských států§ viz Ítaliótai, Ítaliá
Feiá či Feiai, m. v Élidě§ 431, 397
Feidiás z Athén§ 500, 470, 438, 432
Feidippidés z Athén (někdy nazýván Filippidem, též Thersítem nebo Eukleem), posel-dálkový běžec, hémerodromos§ 490
Událostí z perských válek se inspiroval roku 1982 britský letecký důstojník John Foden, který s několika přáteli vzdálenost 246 kilometrů z Athén do Sparty uběhl za méně než 36 hodin. Rok na to v poslední pátek v září odstartoval pravidelný seriál Spartathlon, ultramaratónský běh, který však Feidippida napodobuje jen z poloviny, protože zpět se neběží.
Cenou za vítězství je vavřínový věnec a zřejmě proto ani za čtvrt století nezískal mezinárodní prestiž. Rekord drží Řek Jannis Kuros, který trať roku 1984 uběhl za 20 hodin a 25 minut, startoval čtyřikrát a pokaždé vyhrál (roku 2005 uběhl trať v celé délce Athény-Sparta-Athény). V roce 2007 startovali 323 nadšenci a do Sparty doběhlo v limitu 125 z nich.
Feidón I. z Argu, k., gen. Feidóna; bývá též pokládán za prvního z tyrannů§ 748, 680, 669, 668, 664, 657
Feidón II. z Argu, k.§ 657, 576
Feidón z Athén, jeden z Třiceti§ 404
Feidostratos z Athén§ arch. 234
Felsina, m. Etrusků, pozd. Bonónia, dn. Bologna§ 525, 350, 196, 189
Feneos, m. v Arkadii§ 225
Fenestella, annalista§ 35
Fennové, Finnové, Finové§ 600 a viz Burgundové
Ferai, m. v Thessalii, dn. Velestinon§ 404, 374, 370 - 368, 393, 353, 352, 344, 302, 197, 195, 192, 185
Fereklés z Athén§ arch. 304
Fereklés, seleukovský eparcha, alias Agathoklés, viz§ 250
Ferekratés z Athén, básník staré komédie§ 450
Ferekýdés ze Sýru, srov. dór. Farakýdás; bývá zahrnován do seznamů „Sedmi mudrců“, nejstarší filosofický autor, píšící prósou§ 668, 544, 78
Ferendatés z Persie, perský vojevůdce§ 343
Ferentínum, m. v Latiu, dn. Ferento§ 413
Feretímé z Kýrény, m. Arkesiláa III.§ 520, 518, 513, 512
Ferghana nebo Fergána, krajina a m. ve Střední Asii v Uzbekistánu, čín. Ta-wan (Dawan)§ 200
Feristos z Eley, vedl nové kolonisty do Akragantu a Gely§ 337
Férorás z Idúmaie, b. Héródův§ 65, 62, 20, 5
fétiális, fétiálés, římští kněží (celkem 20) vypovídající a uzavírající války, kněží „zahraničních vztahů“, diplomatičtí poslové, dávající nepřátelům na vybranou: buď přijmou římské podmínky, nebo jim bude vypovězena válka (mise čítala obvykle čtyři f.); v 1. st. jejich rituál vymizel, formálně ho obnovil Augústus§ 715
feudalismus, viz pod daně
Fez, Fás, viz Mauretánie
Fezzán, Fuzzán, Fizzán, viz pod Garamanté
fíbula praenestína, „jehlice z Praeneste“ v Latiu s nejstarším dochovaným latinským nápisem§ 600
Fídénae, m. v Latiu§ 664, 438, 437. 435, 426
M. Fidustius, senátor§ 43
Figaliá, m. v Arkadii§ 659, 564, 267, 265, 255, 235, 220
Fila, jméno makedonských královen:§
Fila I., d. Antipatrova, manž. Démétria I.§ 352, 322, 321, 299, 287
Fila II., d. Seleuka I., manž. Antigona II.§ 281, 279, 277, 239
Fila§ viz Fthíá z Thessalie
Fila z Makedonie§ 1. 306, d. Démétria I.; 2. 357, 337, manž. Filippa I., původem z Elimie
Fila, mí. v Píerii severně od Tempé, hist. hraniční thessalská pevnost již. od makedonského Hérákleia u Díonu pod Olympem§ 169, 168
Filadelfeiá, Filadelfiá, Rabbath Ammon nebo Rabbatammana, m. v Ammonítidě v Dekapoli v Transjordánii, dn. Ammán v Jordánsku§ 218, 135, 64
Filadelfeiá, Filadelfiá, m. v Lýdii§ 108
Filadelfeiá, Filadelfiá, hellénská osada na severových. okraji Fajjúmu, dn. Darb al-Guza§ není v textu
Filai, eg. Pilaku, „Konec“, o. na Nilu v Horním Egyptu, sídlo Ísidina kultu, definitivně vyvrácen až Iústiniánem II. roku 536 n. l., kdy dal zničit kamennou sochu a chrám uzpůsobil křesťanskému rítu (nestojí na původním místu, ale pro stoupající vody Nilu v Asuánské přehradě byl v 70. letech 20. století rozebrán a přesunut na vyšší místo (nákladem třiceti milionů USD, o něž se podělily Egypt a UNESCO)§ není v textu, viz pod egyptské písmo
Filaidai, Filaidovci, attický aristokratický rod§ 560, 524, 510, 493, 307
Filammón z Alexandreie (?), Egypťan, vrah Arsinoé III.§ 204, 203
Filanthés z Athén§ arch. 87
filanthropie, nezáludná a necílená dobročinnost ve prospěch společensky potřebných skupin a sociálně slabších jedinců; viz pod ceny a nadace v obilí, zásobování
filatelie, viz pod ateleia
Fileás z Tarentu, vyslanec§ 213
Filémón ze Syrákús či Sol, básník nové attické komédie§ 367, 365, 264
Filetaireia, pevnost u Pergamu§ 252
Filetairos, členové attalovské dynastie:§
Filetairos (I.) z Tiu v Paflagonii, dyn. v Pergamu§ 318, 302, 283, 280, 275, 268, 263
Filetairos (II.) z Tiu, syn Eumenea z Tiu§ 241
Filetairos (III.) z Pergamu, syn Attala I.§ 197
Filétás§ viz Filitás
filhellén, filhellénství, u Parthů§ 124
Podobně fungovalo u Římanů, které obdiv k hellénským zvyklostem, filosofii, literaturám vedl už v prvním století př. n. l. u elity k dvojjazyčnosti. V novověku se idealisování starých Hellénů jako zakladatelů demokracie odrazilo v Evropě a Americe v široké podpoře řecké nezávislosti. Po vídeňském kongresu tak trochu intelektuálům vzdychání po Helladě nahrazovalo stísněné poměry za vlády Svaté aliance.
Evropany po vypuknutí války za nezávislost roku 1821 ale brzy znechutila hluboká řevnivost řeckých předáků, nicméně představa, že nový stát bude následovníkem Alexandrovy říše, ovlivňovala tolerantní pohled Západu na Řecko dále. Tato shovívavost a přehlížení nacionálních sporů s Albánci, Slovany a Turky vedlo mimo jiné k zániku řeckého elementu v Anatolii po třech tisíciletích soustavného osídlení.
Filikos z Korkýry, tragický básník§ 250
Filinné z Lárissy, tanečnice-orchéstris a manž. Filippa II., m. Arrhidaiova§ 337, 323
Filínos z Kóu§ 264 (Ol.)
Filínos z Athén§ arch. 269
Filippidés z Athén§ arch. 270
Filippidés, běžec§ viz Feidippidés
Filippoi, m. v Thrákii či Makedonii, dř. Krénides/Praménky, athénská kolonie na místě starší thaské (?), místo s první křesťanskou obcí v Evropě§ 357, 42
Filippos, jméno makedonských králů:§
Filippos I.§ 616, 583
Filippos II.§ 398, 383, 368, 365, 359 - 356, 354 - 346, 344 - 336, 323, 294, 282, 243
Filippos III. Arrhidaios§ 337, 324 - 316, 309
Filippos IV.§ 297
Filippos V.§ 235, 229, 221 - 179, 165, 163
Filippos VI. Andriskos čili Pseudofilippos I.§ viz Andriskos
Filippos VII. čili Pseudofilippos II.§ 143
Filippos z Makedonie§ 1. 429, 433, 394, o. Amynty II.; 2. 385, 323, o. Antigona I.; 3. 337, 309, 306, syn Antigona I.; 4. 313, 280, o. Antipatra II.; 5. 309, 308, syn Amynty, manž. Bereníky I.; 6. 331, 327, 325, satr. Indie, syn Machatův; 7. 326, 323, 321, 318, satr. Baktrie a Parthie; 8. 281, 270, syn Lýsimachův; 9. 212, 178, 165, 163, syn Perseův s Láodíkou V./nebo spíše mladší bratr Perseův a jím adoptovaný za syna a následníka trůnu namísto vlastního syna Alexandra; 10. 312, 302, rádce Démétria I.; 11. 303, vojevůdce Ptolemaia I.
Filippos, jméno syrských králů Seleukova roda:§
Filippos I. Epifanés Filadelfos§ 96, 95, 88, 86, 83
Filippos II. Filorómaios zvaný Barypús, „Těžkonohý“§ 83, 65, 64, 56
Filippos z Athén§ 1. arch. 588; 2. arch. 495; 3. autor komédií, s. Aristofanův, 388; 4. arch. 292
Filippos z Épeiru, strat.§ 205
Filippos, elefantarchos Antiocha iii.§ 190
Filippos ze Syrie, seleukovský aristokrat§ 166, 164, 163
Filippos z Thessaloníké, sběratel epigramů§ 40
Filippos z Karthága, milenec§ 184
Jiný Filippos byl venkovský vychovatel Sevéra Alexandra v Syrii (není v CSD), F. z Amfipole byl erótický novelista (srov. ale s. v. epigrammy), F. z Akarnánie, osobní lékař Alexandra Velikého (vide s. v. lékaři) a F. z Opúntu, žák Platónův (vide s. v. školy/platónici)
Filippúpolis§ 1. 184, 183, m. v Thrákii, thr. Pulpudéva, římské Trimontium, dn. Plovdiv v Bulharsku; 2. viz Gomfoi v Thessalii; 3. viz Fthíótské Théby
Filiskos, epikúrik§ 173
Filiskos z Abýdu, tyr.§ 368, 365
Filiskos z Aigíny, filosof§ 399
Filiskos z Athén§ arch. 448
Filiskos z Mílétu, ž. Ísokratův§ 338
Filistové, Filištínští, Pelištim, Pilištu, Peleset, řec. země Filistaia, Filistiá, lat. Philistíní, indoevr. národ v Palaistíně, viz tam§ 736 - 734, 732, 711, 195
Filistiarchos, olympioníkos§ 264
Filistidés z Órea, tyr.§ 341
Filistión§ 1. velitel žoldnéřů v Syrákúsách 212; 2. herec mímů, 367 a viz pod komédie
Filistis, d. Leptina ze Syrákús, manž. Hieróna II.§ 274, 215
Filistos ze Syrákús, politik a historik§ 430, 406, 386, 366, 357, 356
Filitás či Filétás z Rhodu nebo Kóu, grammatik a básník, vychovatel Ptolemaia Filadelfa§ 325, 320
Fillidás z Théb, písař státní rady§ 379
Fillidás z Aitólie, stratégos§ 218
film, viz hudba
Filodémos z Gadar, epikúrik§ 250, 110, 40
Filofrón z Kóu, velitel Nektanebových žoldnéřů§ 343
Filogenés z Athén, oikistés Fókaie§ 650
Filochoros z Athén, učenec a kronikář§ 340, 306, 267
Filoklés z Athén§ 1. tragický básník, synovec Aischylův, 450; 2. velitel od Aigospotamoi, 405; 3. arch. 459; 4. arch. 322; 5. 407 architekt; 6. arch. 392
Filoklés z Makedonie, důstojník a diplomat Filippa V.§ 201, 198, 182, 179
Filoklés ze Sídónu, k. a nauarchos Ptolemaia II.§ 286, 275
Filokratés z Athén§ 1. arch. 485; 2. strat., 416; 3. 391, nauarchos, syn Efialtův; 4. promakedonský politik a diplomat, srov. Filokratův mír, 346, 343, 342, 340; 5. arch. 276; 6. arch. 48
Filokratés z Rhodu, vyslanec§ 167
Filokratés, otrok C. Sempronia Graccha§ 121
Filokypros ze Sol na Kypru, k.§ 497
Filoláos z Krotónu, pýthagorik§ 600, 470, 450
Filoláos z Korinthu, zákonodárce v Thébách§ 600
Filombrotos z Athén§ arch. 595
Filombrotos ze Sparty, olympioníkos§ 676
Filomélos z Ledónu ve Fókidě, stratégos autokratór§ 356 - 354, 339
Filomélos z Farsálu§ 284 (Ol.)
Filomélos z Tarentu, prokatháginský a protiřímský politik, možné i Filomenés§ 213, 209
Filón z Ainia, velitel Alexandrových hellénských žoldnéřů v Baktrii§ 323
Filón z Alexandreie, žid. učenec a apologeta§ 20
Filón z Athén§ arch. 178
Filón z Boiótie§ boiótarchos 206
Filón z Býzantia, mechanik a autor spisu o Sedmi divech světa§ 250
Filón z Chalkidy, proantiochovský politik§ 192, 189
Filón z Knóssu, kondottier§ 217
Filón z Lárissy, filosof Nové Akadémie§ 160, 110, 80
Filoneos z Athén§ 1. arch. 528; 2. arch. 246
Filónidés z Athén, epikúrik§ 250; byl ještě jiný F. stoik a další pýthagorik
Filónidés, posel-běžec, hémerodromos, podle jiné tradice byl F. z krétského Chersonésu jízdním poslem Alexandra Velikého a olympioníkem v pentáthlonu§ 490
Filopatór z Kilikie, k., gen. Filopatora§ 31, 30
Filopatores§ viz Theoi Filopatores
Filopoimén z Megalopole, achájský předák, Římany nazván „posledním z Hellénů“, gen. Filopoimena§ 252, 223, 221, 219, 214, 209 - 206, 204, 201, 200, 195, 193 - 186, 184 - 182
Filopoimén, vnuk předešlého (?)§ 146
filosemitismus, viz pod diasporá
filosofické školy§ viz jednotlivé směry, přehledně pod školy filosofické
filosofos, původ slova§ 668, 570, 565
filosofové, jejich omezování a vyhánění§ 173, 161, 92
filosofové, jako (samo)vládci§ 88
Historické spisy o filosofii a filosofech: Zřejmě první velkou a všeobsažnou knihovnou hellénského vědeckého světa zřídil v Hérákleji Pontské místní vládce Klearchos Starší (srov. r. 364 a 353), žák Ísokratův a Platónův. O jejím osudu není dále nic známo. Druhou, nezávislou na héráklejské, vybudoval v athénském Lykeiu Aristotelés ze Stageiry. Jeho nástupci v peripatetické škole ji ovšem neuchránili, ale peripatetici zůstali vůdčími autory biografického žánru.
Největšími knihovnami se staly alexandrijské. Učenec a básník menších forem Kallimachos z Kýrény, první knihovník, královský bibliothékários, sestavil zřejmě první vědeckou bibliografii (srov. seznamy autorů assyrských a babylónských klínopisných textů) hlavní alexandrijské knihovny „Seznamy těch, kteří vynikli ve veškeré vzdělanosti, a jejich spisů“ celkem o 120 knihách.
Peripatetici byli ale první, kteří se věnovali historii filosofie a životopisům filosofů. Aristoxenos z Tarentu, přední Aristotelův žák a slavný hudební theoretik, vydal jako první sbírku životopisů Bioi andrón, Životy mužů, které mj. obsahovali biografie Pýthagory, Archýty, Sókrata a Platóna. Rovněž Aristoxenův úspěšnější sok v nástupnictví v Lykeiu Theofrastos z lesbického Eresu byl autor spisu O Pýthagorovi a jeho přátelích a rozsáhlejšího titulu Názory přírodních filosofů.
Dikaiarchos z Messény, žák Aristotelův a Theofrastův, autor první ethnografické práce o Helladě (Bios Hellados, Život Hellady), sepsal biografie Sedmi mudrců, Pýthagory a Platóna. Peripatetik z konce 3. století Hermippos ze Smyrny shrnul Životy lidí proslulých ve vzdělanosti, kde prý měl věnovat hodně místa způsobům úmrtí jednotlivých filosofů.
Jeho vrstevník a filosofický kolega Hierónymos ze Rhodu sesbíral v Rozptýlených poznámkách kuriosity ze života slavných lidí, mj. i filosofů. Zřejmě ze stejné doby pocházela práce Aristippa Mladšího (vnuk onoho kýrénaika) O dávné rozmařilosti, popisující všelijaké extravagance filosofů. Zcela neznámý je autor spisu O filosofech Dámón z Kýrény.
Velmi oblíbená (a dnes pochopitelně nedochovaná) byla biografická sbírka paradoxografa, ale také sochaře a malíře Antigona z Karystu Životopisy filosofů. Seznam filosofů a dílo O filosofických školách sepsal ve 3. století Hippobotos a Epikúrův žák Ídoméneus z Lampsaku vydal spis O sókraticích. Neznámým, ale citovaným autorem spisu O filosofech byl Anaxilaidés. Ve spisu O třínožce pojednal o Sedmi mudrcích Andrón z Efesu (4. st.).
Rozsáhle psal o pozoruhodnostech ze životů vojevůdců, králů, básníků a filosofů v díle Životopisy či Životy slavných mužů peripatetik Satyros z Kallátidy (zachoval se životopis Eurípidův), které později zkrátil Satyrův krajan Hérákleidés Lembos (tj. Lichotník), úředník Ptolemaia VI. Totéž Hérákleidés učinil i s rozsáhlým biografickým spisem peripatetika či skeptika Sótióna z Alexandrie Nástupnictví filosofů, Filosofón diadochai.
Spisy téhož názvu v průběhu 2. století složili dva rhodští peripatetici Antisthenés a Sósikratés, autoři blíže neznámí. Chronograf Apollodóros z Athén je rovněž autorem spisu O filosofických školách. V prvním století práci téhož názvu, ale již v Římě, vydal Alexandros z Mílétu či Kárie, zv. Polyhistór, který se Itálie dostal jako Sullův zajatec. Jeho vrstevník Démétrios z Magnésie byl autorem životopisného díla O stejnojmenných básnících a spisovatelích či O soujmenovcích.
Skeptik Ainésidémos z Knóssu, který působil v Alexandrii, ve stejné době sepsal Úvod do pyrrhónského učení a Pyrrhónské rozhovory s množstvím biografických údajů. Mladším současníkem obou byl Dioklés z Magnésie, autor Přehledu filosofů a Životy filosofů.
Biografické práce včetně spisů o filosofech byly populární i později. Někdy v době Nerónově se mezi autorkami takové literatury objevila i žena, Egypťanka Pamfila. S manželem Sósikratem žila v Epidauru a vydala titul Poznámky, v němž sesbírala anekdoty ze života filosofů o celkovém rozsahu 33 knih. Jejím současníkem byl jinak neznámý doxograf Aetios, autor souhrnného spisu (synagógé) o filosofických názorech
Žádná z těchto ani dalších uvedených knih se však do dnešních dnů nezachovala, a tak jediným zachovaným životopiseckým pramenem hellénské filosofie je dílo Diogena Láertského Peri bión, gnómón, apofthegmatón tón en filosofiá eudokimésantón biblia deka, Deset knih o životech, názorech a výrocích těch, kteří se proslavili ve filosofii pravděpodobně z první poloviny 3. století n. l.
filosofové, literáti, svoboda slova, vyznání a umění, jejich persekuce; srov. také pod censura:
Jakou společenskou důležitost přikládali Athéňané filosofickým školám dokládá usnesení, krátce v platnosti před rokem 307: bez souhlasu rady a lidu nesměl nikdo vést žádnou ze škol. Na základě tohoto usnesení byl vyhoštěn Theofrastos, ač oblíben a využíván pro diplomatická jednání s Makedonci v pohnutých dobách.
Antiochos Epifanés měl údajně roku 174 vypovědět z říše všechny filosofy; on sám měl být epikúrikem (tato informace je velmi nepravděpodobná; zato o jeho vztahu k židovskému monotheismu a zohavování těla obřízkou viz pod obřízka). Z Říma byli rok na to vykázáni dva epikúrejští filosofové Alkaios a Filiskos. V Římě byl roku 161 přijat zákon o výši životních nákladů (lex Fannia sumptuaria).
Téhož roku byli z Říma vypovězeni všichni filosofové a učitelé filosofie, jmenovitě latinští rhétoři a filosofové. O třicet let později (?) byli „latinští rhétoři“ vyhnáni znovu. Tiberius nesnášel astrology všeho druhu, zřejmě proto, že se sám astrologií zabýval. Dokonce na čas zakázal brát vážně státní haruspiky.
Působení řeckých potulných filosofů-sofistů pobuřovalo ještě principa Domitiána, který je vyhnal z Říma i Itálie. Roku 139 př. n. l. je v Římě doložitelná židovská obec, zřejmě jako první v západním Středomoří. Židé byli totiž uvedeni mezi právě vyháněnými astrology z Říma, tedy mezi Orientálci s obskurními způsoby obživy. K Židům pro jejich odlišné zvyky se chovala většina římských vládců odpudivě.
Zřejmě tolerantnější byl v jistých ohledech Božský Iúlius: římští Židé navštěvovali dlouho jeho žároviště. Augustus se na Orient nedíval s důvěrou. Nesnášel neřímské nebo neitalské kulty. V Eleusíně se sice dal zasvětit do mystérií, ale v Římě Démétřině kultu nijak neprospíval. V Egyptě po vítězství nad Antóniem se o domácí kulty nijak nezajímal a ani se nepodíval na Ápida, jednu z atrakcí, kterou domorodci cizincům ukazovali. Augústus později pochválil vnuka Gáia, že cestou Iúdejí neobětoval u Hierosolym/Jerúsaléma. Hellénský a římský zvyk přitom pocestným kázal, v cizině obětovat místním bohům.
Za Tiberia to už bylo ostřejší. Císař byl ryzí římský šovinista vysazený kromě toho na egyptské a židovské kulty. Jejich příznivcům dal dokonce zničit kultovní potřeby včetně sakrálních šatů. Ve svém odporu k Židům kuriosně rozšířil diasporu: nechtěl totiž, aby monotheisté žili v Římě a tak mládež posílal za vojenskou službou na studenější místa říše. Císař Claudius jako první z panovníků jistou část Židů z Říma vykázal; dobové zdůvodnění praví: „vyhnal Židy, protože z podnětu Chréstova neustále podněcovali nepokoje.“ Znamenalo by to, že se již tehdy mezi římskými Židy uchytili příznivci kultu Ježíšova.
Král Ptolemaios VII. Euergetés II. potrestal roku 145 alexandrijské Židy, kteří se v konfliktu postavili na Kleopatřinu stranu, a potrestal rovněž alexandrijskou inteligenci: vyhnal všechny učence z Egypta a veleslavné Músaion dal zavřít. Nefungovalo po celou dobu jeho vlády a ani neznáme rok znovuotevření; snad se tak stalo hned po roce 116.
V Athénách jistý Médeios byl od roku 91 do roku 88 třikrát za sebou epónymním archontem. Sněm/ekklésie byl suspendován a byla přijata přísná opatření proti athénským filosofickým školám a proti gymnasiím: první opatření v takovém rozsahu v hellénských předkřesťanských dějinách (srov. rok 145 v Alexandreji).
Na druhou stranu např. Pyrrhónovi v Élidě postavili sochu, ustanovili ho veleknězem a kvůli němu stát odhlasoval všem filosofům osvobození od daní. Jinak se ovšem filosofové do politiky míchali dosti často a vlastně každý z předních občanů se k nějakému přesvědčení hlásil. Snad roku 255 dali Ekdélos a Démofanés, žáci Arkesiláovi a přední občané Megalopole, zavraždit tyranna Aristodáma z Figalie, který v Megalopoli vládl od asi roku 265. V Sikyónu zavraždili roku 252 Deiniás a dialektik Aristotelés tyranna a filosofa Abantidu, který byl u moci od roku 264. K vládě se ale dostal Abantidův otec Paseás.
Ve srovnání s pozdějšími věky byli polytheisté navzájem velmi shovívaví, na monotheistické poměry až pohádkově. Roku 186 sice senát zakázal v Římě a Itálii držet bakchanálie, neboť byly propojeny v té době s lidmi kriminálními a podvodníky (viz tam), nezakázal ale vlastní Dionýsov/Bakchův kult. Slavnosti z náboženského přesvědčení, jak dokládá zachovaný text na bronzové desce, bylo možné konat s povolením městského praefekta po jeho poradě se senátem (v němž muselo být přítomno nejméně sto senátorů). Kultovní oběti se smělo zúčastnit nejvýše pět lidí, bez přítomnosti kněze a komunita nesměla vlastnit společnou pokladnu.
Nejpoužívanější zbraň proti nepohodlným lidem bylo obvinění zbezbožnosti. Na začátku roku 414 byla v Athénách vypsána odměna na hlavu Diagory z Mélu, zvaného Atheios, tj. Bezbožník: ve svých básník měl zlehčovat mystéria v Eleusíně a údajně on sám měl mít velký strach z dému-lidu. Diagorovi se podařilo včas zmizet z Athén a nám z historického dohledu. Aristotelés ze Stageiry byl roku 323 obžalován z bezbožnosti. Osud Sókratův, naplněný roku 399, je všeobecně znám.
Roku 432 proběhl v Athénách proces proti Perikleovým oblíbencům sochaři Feidiovi, přítelkyni Aspásii a filosofu Anaxagorovi. Podle jedné tradice byl Feidiás odsouzen a zemřel ve vězení krátce po rozsudku, podle jiné se mu podařilo uprchnout do Élidy, kde byl pak slavně činný v Olympii. Anaxagorás z Klázomén měl vliv na Eurípida, mladého Sókrata, na Periklea a na celou jeho skupinu. Roku 431 musel Athény opustit. Zemřel v Lampsaku a na jeho přání si každoročně v měsíci, ve kterém zemřel, u jeho hrobu hráli děti (tento zvyk se udržel ještě do 3. st. n. l.).
Démokritův žák Prótagorás z Abdér se jako první z lidí nazval sofistou (jako protiklad k pýthygorovskému filosofos, „milující moudrost“). Proslul výrokem, že měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou. Jeho spis O bozích, Peri theón, vykládající o tom, že bohy nelze poznat, ani že jsou, ani že nejsou, byl prý roku 411 spálen na popud krátké oligarchické konservativní vlády rady čtyř set na agoře (údajně celý „náklad“ - první takový případ v evropských dějinách!) a on musel opustit Athény; cestou na Sicílii ve svých sedmdesáti letech utonul při námořní katastrofě. Věnoval se grammatice, pojmenoval slovesné časy a zavedl dialog kopírovaný pak Sókratem.
Prótagorás byl prý též první, kdo si dal za výuku zaplatit sto min stříbra (sám pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena a je prvním z velkých příkladů selfmademanů). Své filosofické spisy nepředčítal, ale hlas mu propůjčoval jeho žák Archagorás, a to buď v domě Eurípidově či Megakleidově, nebo v Lykeiu, které se o sto let později stalo sídlem peripatetiků. Jeho žákem byl Archagorás.
Za kritiku své tragédie zavřel Dionýsios I. jistého básníka Filoxena. Nějak se to syrákúskému vládci rozložilo v hlavě a pustil ho, aby měl Filoxenos možnost se polepšit, ale básník se beze slova do vězení vrátil (jak to úplně dopadlo, nevíme, srov. s. v. lyrika).
Autorem nejrozsáhlejší a vedle Androtióna nejoblíbenější athénské kroniky, atthidy, byl Filochoros, jehož dal Antigonos Gonatás stít pro sympatie k Ptolemaiovi Filadelfovi.
Aristotelés ze Stageiry byl po smrti Alexandra Makedonského, svého žáka, roku 323 obžalován v Athénách z bezbožnosti. Byl pokládán za makedonského exponenta, možná že nebyl ani oblíben pro své fintivé a zženštilé vystupování. Předal proto vedení školy Theofrastovi a odešel do Chalkidy na Euboiu, kde následujícího roku zemřel.
Někteří z vládců propadali sociálnímu snění, o němž toho blíže víme velmi málo. Roku 316 založil Kassandrův bratr Alexarchos pod horou Athós na Chalkidice město Úraniá či Úranopolis, kde údajně vládl a žil podle blíže neznámých utopických představ. Šílené představy o uspořádání totalitárního fašistického státu měl Platón. Předkládal je syrákúskému vládci Dionýsiovi staršímu, ale ten ho raději dal prodat do otroctví. Povstání otroků a jeho ideologie slunečního státu je záležitost jiného druhu (srov. Blossius z Cum).
Literáti užívali v klasických dobách obrovských svobod slova. Nejlépe tvrzení dokládá dílo např. Aristofana během války peloponnéské. V hellénismu tu a tam docházelo k excesům. Na svatbu Arsinoé II. se svým bratrem Filadelfem roku 276 si dovolil básník Sótadés z Maróneie napsat posměšné verše. Za to v Alexandreji propadl hrdlem a když byl později ptolemaiovskými vojáky dopaden, byl před Kaunem utopen v sudu. Někdy v průběhu Chremónidovy války byl Antigonem Gonatou popraven athénský učenec Filochoros za sympatie vůči Ptolemaiovi II. Filadelfovi.
Za principátu a dominátu nebylo prostředí převážně vojáckých a vojáky vybíraných panovníků až na výjimky příliš liberální. Při nelibosti panovníka v nejlepším případu skončila literátova kariera ve Městě (srov. již za Augusta Ovidia). Dodnes oblíbeným způsobem vzdálení nepohodlné osoby je její povýšení. Satirik D. Iúnius Iuvenális byl v Tráiánově době oblíben, protože kritisoval poměry za Domitiána. Za Hadriána nebyl jednou přesně pochopen a nenásilně odstaven: ve svých osmdesáti letech povýšen na velitele kohorty a odvelen na nejjižnější hranice říše do Egypta, kde brzy zemřel.
Za posledního republikánského otevřeného řečníka asijského stylu za Augústa bývá pokládán Cassius Sevérus. Senát ho exiloval na Krétu a Serífos, kde roku 34 n. l. po čtvrtstoletí exilu v naprosté zemřel.
Druhá část Tiberiovy vlády je literáty a historiky líčena jako krutovláda vůči římské elitě, senátu, urozeným, literátům. Mágy a astrology vykázal z Itálie. Dohnal prý k sebevraždě svého grammatika Seleuka Homérika z Alexandreie za to, že se poptával, co císař právě čte, aby se mohl lépe připravit na hodinu s ním.
Císař Gáius dal upálit básníka atellány uprostřed amfiteátru za to, že použil dvousmyslného verše, který si Tiberiův nástupce vyložil proti sobě. Astrology a „mathématiky“ nesnášel císař A. Vitellius. Vykázal je z Říma k 1. říjnu roku 69, ale postižení mu odepsali vtipným pamfletem, libellus, sdělujícím úřední řečí, že k 1. říjnu nebude Vitellia mezi živými. A nebylo.
Domitiánus neměl rád věštce všeho druhu. Když mu jistý Asklétarión věštil zlou smrt, kázal ho popravit. K tomu nedošlo a naopak Domitiánův nástupce Nerva věštce odměnil. Domitiánus ostatně vyhnal z Říma všechny „filosofy“ a pro Židy zavedl speciální daň. Vznikla-li při jejím vybírání nejasnost, úředníci zkontrolovali u podezřelého, je-li obřezán. L. Septimius Sevérus zakázal „pod přísnými tresty“ přestupovat na židovství a křesťanství (zákaz obřízky).
Naopak výsady Židů včetně jedné jejich sekty, křesťanů, respektoval císař Sevérus Alexander (jeden pramen dokonce praví, že měl ve svém laráriu podobizny Krista a Abraháma). Vespasiánův syn dal popravit jinak neznámého historika Hermogenea z Tarsu za to, že se ve své práci dopustil nějakých narážek. O vztahu k obřízce a d. f. udělení náboženské svobody Židům viz pod obřízka.
V době římského principátu se nových myšlenek příliš neurodilo a o nějakém vlivu vzdělanců na vrcholovou politiku až na výjimky také nelze hovořit. Císař Auréliánus dal v Palmýře popravit synovce římského řečníka Frontona novoplatónika a řečníka Longína (213 – 273) zřejmě za to, že byl rádcem Zénobie, nebo protože měli spolu něco osobního. Císař Vespasiánus naproti tomu liberální byl.
Advokát Salvius Líberális při obhajobě kohosi ze zbohatlých propuštěnců prohlásil: „Co je císaři do toho, že má Hipparchos sto milionů sesterciů?“ Z právního hlediska vůbec nic, ale bylo to pokládáno za odvážné. Pokud někdo jenom nemluvil, ale dával svůj odpor i najevo, situace se změnila: republikánský stoik Helvidius Priscus musel za Vespasiána zemřít.
Vespasián byl konservativní liberál. Císař připomínající herce amerických westernů Johna Waynea neměl chuť improvisovat a jeho vztah k novým technologiím je novodobě dosti moderní. Když mu nějaký mechanik navrhoval, že díky svému vynálezu lacino dopraví na Capitólium velké sloupy na obnovu vyhořelého Iovova chrámu, dal mu Vespasián velkou odměnu a s díky odmítnutí, „abych také dal práci lidu.“
Constantínus I. nesnášel tradiční římské věštectví a zrušil slavnostní lustraci vojska v Římu. Delfskou trojnožku dal postavit ve své Konstantínopoli do hippodromu včetně Apollónovy sochy z Delf. To již byl křesťanem: jak vyplývá z dobových textů, zalíbila se mu praktická myšlenka o tom, že křesťanství zahladí veškerou vinu a že nějakým způsobem dotyčného očistí. S monotheismem v Evropě skončila svoboda slova, vyznání. Symbolikou to začalo, totalitními zákazy skončilo. Od Caesarových dob zastávali úřad pontifika maxima všichni principové, a ve 4. století dokonce vladaři křesťanští. Prvním, kdo odmítl veleknězovo roucho, byl syn a spoluvládce Valentiniána I. Grátiánus (vládl 375 - 383 n. l.).
Šaškové, scurrae, museli znát na hostinách svou míru. Když si roku 262 n. l. v rámci velkého průvodu Městem dělali legraci z Galliena a pátrali mezi zajatými Peršany, zda mezi nimi není císařův otec Valeriánus, doživotně v Sapórově zajetí, dal je Gallienus upálit.
Roku 3008 či 3027 skončila vláda Anedžibova (od 3034), možná pučem usurpátora (?) Semercheta (Horovo jméno) Irejnetdžera, též Semsu, řec. Semenpsés.
Vládl podle Manethóna 18 let, do 2990 či 3009. V zemi prý panoval neklid, což nebylo archeologicky potvrzeno; král dal vymazat jméno Anedžibovo, první damnatio memoriae historie.
O censurních poměrech v Číně viz pod konfucianismus. Císař Wu po roku 141 učinil konfucianismus říšskou ideologií a sto až sto třicet tisíc úředníků muselo z její znalosti skládat komisionální zkoušky. To Evropa také neznala…
Filostefanos, loďař§ 668, 704, 570, 565, cf. Sedm mudrců
Filostratos, stratégos Perseův§ 170
Filótás nebo Filétás ze Sybary, první dorostenecký olympioníkos § 616
Filótás z Makedonie§ 1. 336, 330, syn Parmeniónův; 2. 336, 334, 323, o. Parmeniónův; 3. 323, 321, 318, 316, 315, satr. Kilikie
Filótás z Théb, vedl osadníky na posílení Priény§ 650
Filóterá, d. Ptolemaia I. § 279
Filóterá, přístaviště jižně pod Suezským zálivem, které pojmenoval Ptolemaios II. po své sestre, viz výše, dn. al-Hurgada, angl. Al-Ghurdaqah§ 270
Filotéreia, m. v Galilaji, pozd. Tiberias (?), srov. tam§ 218, 93
Filótis/Filóta, m. Charopa (II.) Épeirského, manž. Machaty Ml.§ 168
Filoxenos z Alexandreie, učenec§ 50
Filoxenos z Eretrie, malíř§ 325
Filoxenos z Kythér, básník díthyrambů§ 435, 380
Filoxenos z Makedonie§ 1. 368, syn Ptolemaia I. Makedonského; 2. 331, 328, 323, 321, satr. v Kárii, finanční úředník v Syrii a satr. v Kilikii (identičtí?), snad i fygadothérás
Filoxenos Aníkétos, dyn. v Indobaktrii§ 125, 115
finance, finančníci, jejich moc v Římě, viz lichva
Finnové, Fennové, ugrofinská jazyková skupina, srov. pod Burgundové, předkové dnešních Finů§ 600
Fintás z Messénie, k.§ 747
Fintiás z Akragantu, tyr.§ 288, 281, 280
Fintiá(s), m. na Sicílii, dn. Licata§ 281
firma, firmy, viz podnikání, ceny
Firmum Pícénum, m. v Pícénu§ 264
fiscus, císařova pokladna buď soukromého majetku, nebo na správu císařských provincií; srov. pod aerárium.
flámen, kněž určitého římského božstva, sbor fláminů, fláminés máiórés a minorés (fl. nesměli spatřit armádu, fysickou práci, nesměli jezdit na koni a nesměli se ocitnout v blízkosti mrtvoly); „Větší“ fláminové byli tři (Diális - Juppiterův, Martális - Martův a Quirinális - Rómulův) byli voleni z patricijských rodů, dalších 12, „menších“, z rodů plebejských mělo v péči kulty např. Vulcána - Vulcání, Flórae - Flóry, Pomonae - Pomony, Carmentae - Carmenty atd.§ 715
C. Fláminius§ 1. tr. pleb. 232, 227, cos. 223, 221, cens. 221/0, cos. 217; 2. 193, cos. 187
Cn. Flávius, písař, původce nápadu zveřejnit úřední kalendář, autor spisu o právních postupech§ 304
L. Flávius§ cos. suff. 33
T. Flávius Domitiánus, princeps Titus v letech 81 až 96 n. l.§ 507, 17
T. Flávius Fimbria, Sullův protivník§ 104, 86, 85
Imp. Caesar Flávius Grátiánus Augustus, viz Grátiánus
T. Flávius Vespasiánus§ 507, 197, 168, 160, 146, 63
Provolán imperátorem v Alexandreji 1. července roku 69 n. l. jako Imp. C. Vesp. Aug. Pocházel ze sabínského vícus Phalacrínae, což je buď dnešní Cittareale nebo Rieti, kde se narodil 17. listopadu roku 9 n. l. Rod pochází z otcovy strany od T. Flávia Petróna z Reáte, pompéjovského vojáka, z matčiny strany od Vespasiána Pollióna z Nursie, kde v okolí ves Vespasiae.
Kromě známé anekdoty se vedle jména Caesarova, Augustova a později Karlova navěky zapsal do dějin vlastním jménem. Francouzské označení pro mužské veřejné záchodky totiž zní les vespasiennes, tj. vespasiánky
7
Flávus, b. Armíniův, předák germ. Cherusků§ 16
Fleiús, Fliús, m. v Korinthiadě, starším jménem Araithyrea, sg.§ 610, 565, 480, 417, 416, 391, 388, 384, 381 - 379, 375, 371 - 365, 362, 350, 323, 320, 229, 225
Flóra, řím. bohyně§ 173
flórália, Flóřiny slavnosti a hry§ 238
Flórentia, dn. Firenze, č. Florenc, srov. pod Faesulae. Původně osada etruských Faesul, po 283 římská. Po Sullovi roku 80 ve Flórentii usadil roku 59 vojáky i Caesar a to je pokládáno za rodný rok kolonie a města. Slávu získalo třemi literáty, „třemi korunami Florencie“: Dantem Alighierim (1265-1321), Franceskem Petrarkou (1304-1374) a Giovannim Boccacciem (1313-1375).
Flórónia, vestálka§ viz Opímia (vzala si sama život)
fócký atentát§ 172
Foibiá, jméno pro Rhégion nebo jednu jeho čtvrť§ viz Rhégion
Foibidás ze Sparty, spartský velitel§ 383, 378, 362
Foiníké, sídel. m. Cháonů v Épeiru, hl. m. Épeirótů§ 232, 230, 215, 205, 198, 167
Foiníké, Foiníkie, Foiníčané, lat. Púnové, eg. Fenech (severně od Lítání Džahej), Féničané§ 759, 732, 700, 673, 671, 669, 666, 640, 574, 573, 531, 518, 514, 493, 354, 350, 333, 331, 326, 318, 202, 163, 162, 139, 71, 70
Západosemitský národ, který nikdy nevytvořil společný státní útvar, řec. Foiníké, Foiníkes; řec. foiníx = hebr. kena´aní, Kanaánci (srov. Palaistíné), „obchodník, obchodník s nachově barveným textilem“ - a v tomto významu již od 15. st., kdy v textech z Nuzi se látka ass. jmenuje kinachchu (členem obchodní gildy chubúr, srov. ass. kárum, byl obchodník chabbár; srov. pod Kythéra).
Kolem roku 1000 vytěžovali nejbohatší stříbrné a zlaté doly v Hispániích na Tagu, z Mauretánie vozili slony a opice, ovládali obchod na Rudém moři a v Égejdě.
Foiníčané nikdy nevytvořili „národní“ státní útvar. Do prostoru Foiníkie/Kanaánu přišli po roku 3200 od Perského zálivu (?) a jejich prvním městem ve Středomoří byl Byblos (první osídlení c. 3050-2850).
Jednotlivé městské státy byly obvykle monarchiemi, většinou dědičnými, místně i s volenými „králi“ obchodních republik. Městské monarchie vydržely do začátku hellénismu, kdy byly v průběhu 3. století zrušeny Ptolemaiovci, jimž oblast Foiníkie a západní části Syrie patřila až do roku 200. Do římské provincie Syria patřila Foiníkie až do L. Septimia Sevéra, který Syrii rozdělil na Koilé a Foiníkii.
U Hellénů neměli zprvu F. dobré pověsti. V Odysseji se o nich v xv. zpěvu sice říká, že jsou vynikající plavci, ale také prohnaní obchodníci, šejdíři.
Foiníkús§ viz Olympos v Lykii
Foiníx z Kolofónu, autor mímiambů§ 250
Foiníx z Makedonie, vojenský velitel a přítel Antigonův§ 310, 309, 306, 302
Foiníx, velitel Mithridáta VI.§ 71
Foitiai, mí. v Aitólii, v době peloponnéské války ještě Fyti᧠219
Fókaia, nejsevernější m. Iónů, dn. Foca v TR§ 654, 650, 615, 611, 609, 600, 568, 565, 560, 545, 539, 480, 458, 457, 450, 448, 431, 401, 241, 190, 133, 130
Fókajští razili na svých prvních mincích z élektronu tuleně. Byly slavní barvením látek a jako námořníci, kteří se brzy dostali za Hékákleovy sloupy (viz pod objevy). Byli jedinými z anatolských Hellénů, kteří se před perským útokem hromadně vystěhovali do západního Středomoří (do Alalie na Korsiku, odtud do Hyelé/Eley/Velie). Část Fókajských se vrátila a obnovila stát i s Athéniným chrámem, účastnili se protiperského povstání a Fókajec Dionýsios byl vrchním velitelem neúspěšného loďstva u Ladé roku 494 (srov. pod piraterie a rok 349).
Fókidés z Athén§ 364 (Ol.)
Fókión z Athén, gen. Fókióna§ 1. vojevůdce, 402, 376, 349, 348, 340, 322, 321, 318; 2. arch. 121
Fókis, Fókové, země ve střední Helladě (původně zvaná Tithoreiá a Daulis)§ 595, 571, 556, 448, 431, 421, 395, 394, 375, 374, 371, 370, 356, 354, 351, 350, 347, 346, 323, 300, 296, 279, 224, 233, 220, 211, 198, 196, 191, 188, 174, 172, 147
Byli s ostatními „Acháji“ před Trojou, ale pastevecký kmen nikdy nevytvořil městské státy nebo jeden ústřední (model: Attika). Jsou známí hlavně díky Delfám, ale také jejich zhubitelem byl Apollón, protože mu brali majetek, posvátné pozemky. Hellénové v dávnověku mysleli, že u Fóků je omfalos, pupek světa.
Fókylidés z Mílétu, básník§ 600
Foligno, m. v dn. Umbrii§ 220
C. Fontéius Capitó§ cos. suff. 33
P. Fontéius, plébej, který adoptoval roku 59 aristokrata P. Clódia Pulchra§ 60
Forli, viz Bójové
fondy, finanční, podpůrné, nadační, viz obilí, zásobování
Formiae, m. v Latiu, pozd. Mola di Gaeta, dn. Formia§ 338, 188
Formión z Athén§ 1. strat., 430 - 428; 2. arch. 396; 3. arch. 593; 4. jiný F. byl peripatetikem, s nímž se na bíthýnském dvoru poznal Hannibal a měl ho za pitomce
Formiskos z Dýmy, předák§ 115
Forónikon§ viz Argos
foros, lat. tribútum, daň, tribut, (členský) poplatek (v prvním délském spolku), viz také tribut§ 478, 378
Fortúna, bohyně; chrám F. jezdeckého stavu (F. equestris) v Římě§ 173
forum, forum, ve městech náměstí, tržiště, na venkově ve významu městec (např. Fláminiův Městec):
Forum Fláminií, m. u dn. Foligna v Umbrii§ 220
Forum Gallórum, mí. u Mutiny v Cispadánské Gallii (u dn. Modeny)§ 43
Forum Iúlií, řím. kol. C. Iúlia Caesara§ 432, 70, 43
Pro Octaviánovy veterány 8. legie od roku asi 35, válečný přístav vedle Míséna a Ravenny do Vespasiána, dn. Fréjus v Provenci (nezaměňovat s F. I., pozd. hrabství Friaul v Benátsku, nebo s forem Iúlií, prvního císařského náměstí v Římu, s jehož úpravami se ovšem nezávisle na chodu dějin začalo již roku 54, kdy senát za 60 milionů sésterciů začal náměstí rozšiřovat).
Forum Livií, Forli, viz Bójové
forum Rómánum, hl. náměstí v Římě, zvané prostě Forum; další fora byla Caesarovo, Augustovo, Nervovo, Trajánovo a Ahénobarbovo§ 497, 484, 449, 362, 353, 304
forum holitórium, tj. zelinářský trh, Zelný trh v Římě, 295, 138; další tržní prostory na náměstích byly: f. bovárium či boárium, dobytčí trh (jeho velký požár roku 192), f. piscátórium, rybí trh, 179, f. cuppedinis, lahůdkářský trh, v Římě ale také bylo náměstí Gallů a Cizinců§ 295, 181, 138
Fóxis z Meliteie, kondottiér§ 217
Foxos z Chalkidy, tyr.§ 600
Fraáspa, sídel. m. Médie Atropatény§ 36
Fraáta, Súsy, viz tam
Fraátés§ viz Arsakés XVIII. Fraátakés či Fraátés V.
Fraátés I.§ viz Arsakés V.
Fraátés II.§ viz Arsakés VII.
Fraátés III.§ viz Arsakés XII.
Fraátés IV.§ viz Arsakés XVI.
Fraátés V.§ viz Fraátakés
Fráda z Marguše, vůdce Gaumátových přívrženců§ 521
Fráda, m. v Drangiáně, snad Alexandreia Profthasia, dn. Farráh? v AFG§ 330
Fradašt z Orrhoény, dyn., syn Gebar’úa§ 120, 115
Fradátés§ viz Autofradátés
Fradmón z Argu, sochař§ 432
Frankové, viz pod Germáni
Fraornés či Fraortés z Médie, Fravartiš§ 1. o. Déioka II., 708; 2. k., 653, 647, 644, 630, 625; 3. usurpátor v Médii, 522, 521
Frasaortés, satr. Persidy§ 331, 326, 324
Frasikleidés z Athén§ 1. arch. 460; 2. arch. 371
Fratafernés§ viz Farismanés
frátrés arválés, Arválští bratři, římští kněží kultů úrody§ 715
frátrie, nejstarší sdružení „lidu, dému“, neurozených, a jejich rodin, které nepatřily mezi eupatridy, tj. mezi rodovou aristokracii. Několik fr., „bratrstev“, tvořilo fýlu. Činnost fr. řídil její představený, frátriarchés. Členové spolupracovali při sklizních, konali společné kultovní úkony, měli své svatyně apod.
V rámci f. fungovaly kultovní spolky jako thiasoi či menší orgeónes (obě organisující náboženské slavnosti). F. měly pravomoce soudní (basileus, kultovní „král“). záležitosti krevní msty, stád a pozemků ale spadaly pod soud „krále“ kmenového (kterých bylo původně v Attice čtyři). Viz pod Athény.
Fravartis§ viz Fraornés, Fraortés
Frearoi, attický démos§ 524
Fregellae, m. v Latiu§ 327, 313, 125
Fréjus, m. u Cannes, původně Forum Iúlií, viz tam§ 43
Frentánové, Frentánoi, Frentání, nárůdek příbuzný se Samnity sídlící na Jadranu§ 217
Friapatios§ viz Arsakés IV.
Friapités z Baktrie, o. Arsakův§ 250
Friaul, viz Forum Iúlií
Friesen, Frísko, Frísové (snad „se zdobenými vlasy“), germ. národ a dolnoněm. Země, roku 785 podrobeni Franky pod Karlem Velikým a pokřtěni, část unikla na území opuštěná Angly, kde ji však potkal stejný osud ve století desátém od Dánů§ 12
Frixé, m. v Trifýlii§ 397
frúmentárií, viz policie
Frygie, Frygiá, Frygové, země a národ v záp. části Anatolie, ass. Mušku, ale to je zřejmě přenesení starého označení jiného anatolského národa; srov. pod Pirindu a Brygové (lat. Bruges)§ 765, 742, 717, 709, 696, 675, 651, 572, 512, 499, 492, 404, 396 - 394, 334, 340, 333, 330, 323 - 319, 313, 302, 301, 286, 281, 223, 220, 212, 190, 189, 130, 129, 121, 116, 89, 73, 51, 27; po roce 223 viz i Pontos, Attalovci, Pergamos, Tróas atd.
Ta část thráckých Frygů, která zůstala v Evropě, viz pod Makedonie, byla označována za Bryges či Briges. Alfabétu převzali od Hellénů, není vyloučeno paralelní převzetí a uzpůsobení od Foiníčanů. Hellénům s Thráky dali Dionýsa a Velkou matku bohů Kybelu. Anatolští Fr. v klasickém starověku nijak nevynikli. Společensky nejvýše se dostal L. Domitius (II.) Alexander, správce v Africe prohlášený císařem v letech 308 - 311 n. l. (zajat a zardoušen).
Frygiá Epiktétos, „Nově dobytá F.“, pohraniční území mezi Bíthýnií a Frygií§ 184
Malá Frygie, Frygie na Helléspontu, Frygiá ef’ Helléspontó legomené§ 675, 546, 368, 340, 334, 328, 323 - 321, 319, 315, 310 - 309, 302, 301, 275, 250, 188; viz dále pod Bíthýnie
Frýné alias Mnésareté z Thespií, hetéra (f. - „ropucha“)§ 350
Frynichos z Athén§ 1. 540, 511, 470, tragik; 2. 429, komik; 3. 412, 411, stratégos; 4. arch. 337
Frynón z Athén, gen. Frynóna§ 636 (Ol.), 620, 607
Fthíá, jméno épeirských královen, gen. Fthíe:§
Fthíá I. alias Fila, d. Menóna Thessalského, m. Pyrrha I.§ 319, 317
Fthíá II., d. Olympiady II., manž. Démétria II. Makedonského§ 239, 235
Fthíá, Fthíótis, Fthíótové, země a m. na jihu Thessalie, obývaná Acháji, též Achájové z Fthíe§ 700, 595, 426, 364, 356, 196
Fu-čchaj z Wu, k., v pinyinu Fuchai§ 514, 496, 473
Fúcinské jezero, lacus Fúcinus, největší kdysi ve střední Itálii, několkrát vysušováno, definitivně až roku 1875; viz pod Marsové a hry
Fulbové, západoafr. kmenový svaz§ viz Garama
Fulvia, manž. M. Antónia§ 41, 40, 30, 2
Q. Fulvius, předčasně nastoupil kněžský úřad (v sedmnácti), s. Marka F., jinak neznámý§ 180
Cn. Fulvius Centimalus§ cos. 229
Q. Fulvius Centimalus§ dict. 240
Cn. Fulvius Centimalus Maximus, padl roku 210 u Herdónie§ 212, cos. 211, 210
L. Fulvius Curvus§ cos. 322
M. Fulvius Curvus Paetínus§ cos. suff. 305
C. Fulvius Flaccus§ cos. 134, v komisi na přidělování půdy 129 (?)
L. Fulvius Flaccus, b. M. Fulvia a censora a cos. Q. Fulvia Flakka, no. 2§ 578, 174
M. Fulvius Flaccus§ 1. cos. 125, 121; 2. cos. 264 (možné i Q.?); 3. bratr Q. Fulvia, no. 2, 181
Q. Fulvius Flaccus§ 1.211, cos. v letech 237, 224, 212 a 209, dict. 210, bratr C. Fulvia Flakka; 2. syn předešlého a bratr L. a M. Fulvia, no. 3, 578, 181, cos. v letech 180, 179, censor 174, 173, vítěz nad Ligury a Keltibéry
Ser. Fulvius Flaccus§ cos. 135
Cn. Fulvius Maximus Centumalus§ cos. 298
M. Fulvius Paetínus Nobilior§ 1. 193, cos. 189, cens. 179; 2. cos. 159; 3. cos. 299
Q. Fulvius Nobilior§ cos. 153
Ser. Fulvius Paetínus Nobilior§ cos. 255
L. Fulvius Philus§ cos. 136
Funan, stát. útvar v jihových. Asii§ 175
Fundí, m. v Latiu§ 338, 330, 188, 58
C. Fundánius Fundulus§ cos. 243
Furát, viz Eufrátés
A. Fúrius Antiás, básník§ 50
Q. Fúrius Calénus§ cos. 47
M. Fúrius Camillus, triumfátor§ interrex v letech 396, 391 a 389, dict. v letech 396, 390, 389, 388, 368, 367; 394, 386, 385, 364
Teprve cos. roku 8 n. l. C. Fúrius Camillus byl jako druhý v rodu obdařen triumfátorskými odznaky (za Tacfarinu; nikoli však již triumfem, který tehdy už byl vyhrazen pouze pro principovu rodinu). O významu slova c. viz tam.
L. Fúrius Camillus§ dict. v letech 350 a 349, cos. v letech 349, 338 a 325 - nebo zde běží o dvě různé osoby (?)
Agr. Fúrius Fúsus§ cos. 446
Sp. Fúrius Fúsus§ cos. 481
L. Fúrius Medullínus§ 1. cos. 474; 2. cos. v letech 413 a 409
P. Fúrius Medullínus Fúsus§ cos. 472
S. Fúrius Medullínus Fúsus§ cos. 488
Sp. Fúrius Medullínus Fúsus§ cos. v letech 464 a 453
C. Fúrius Pácillus§ 1. 412; 2. cos. 251
C. Fúrius Pácillus Fúsus§ cos. 441
L. Fúrius Purpurió§ praet. 200, cos. 196
P. Fúrius Philus§ 1. cos. 223; 2. praet. 171
C. Furnius§ cos. 17
Fu-su, pinyin Fusu, z dynastie Čchin§ 210, 207
Fyé z Paiánie, „Figura“, zvaná též Thratta, prý vysoké a krásné postavy, květinářka, stefanopólé, prodavačka věnců, hetéra; možná, že byla Thrákyní z dému Kollytos§ 552
fygadothérás, gen. - théry, lovec lidí na útěku, lovec hlav za odměnu, instituce, která dodnes existuje ve Spojených státech§ 323 - 321
Fylakeia, mí. u Tegeje§ 233
Fýlarchos z Athén§ 250
fýlarchos§ 1. představitel fýly (např. v Attice), lat. tribúnus; 2. řec. označení pro klanového, rodového předáka, např. u arabských beduinů emíra (fýlarchés dynastés v Orrhoéné).
Fýlé, průsmyk a pevnost severně od Athén v attické části pohraničního pohoří s Boiótií jménem Parnés (gen. Parnéthu)§ 404
fýlé, fýly v Attice, v Élidě a jinde, srov. i tribus. U Dórů tvořily kmen fýly tři (Dymanés, Hylleis a Pamfýloi; srov pod Dórové a Hellas), u Iónů čtyři (Geleontes, Hoplétes, Argadeis a Aigikoreis; srov. tamtéž). Fýly se skládaly z frátrií, viz pod Athény§ 700, 594, 508, 470
Fyleás z Messénie, strat.§ 724
Fýrínos z Gomf v Thessalii, poslední domácí tágos Thessalů§ 179
FYROM, Former Yugoslav Republic of Macedonia, oficiální mezinárodní název Spojených národů pro sporný novodobý státní útvar, před rokem 1946 srbská oblast horního Vardaru; též slovanská či skopská Makedonie§ 217
Fyskón, gen. Fyskóna, viz Ptolemaios VII.
Fytón z Rhegia, strat.§ 387