C’-čchan§ sorv. s Ci-čchan

Cabo se Sao Vicente, viz Lúsítánia

Cádiz§ viz Gádés

Cadurcí, viz Kadurkové

Caecilius§ viz Kaikilios

C. Caecilius§ praet. 90

L. Caecilius§ praet. 284

Q. Caecilius Bassus, velitel pompéjovců v Syrii§ 46, 43

L. Caecilius Metellus§ 1. cos. v letech 251 a 247; 2. cens. 118; 3. 71, cos. 68

M. Caecilius Metellus§ 1. senátor-zbabělec, 216; 2. cos. 115

Q. Caecilius Metellus§ 1. cos. 206, dict. 205; 2. 187, zprostředkovával mezi hellénskými státy a v jejich vnitřních rozepřích, spolu s M. Baebiem Tamphilou a Ti. Sempróniem Gracchem, otcem reformátorů, člen „smírčí“ komise Senátu na konferenci v Tempé roku 185

Q. Caecilius Metellus Baleáricus§ cos. 123

L. Caecilius Metellus Calvus§ cos. 142, 139

C. Caecilius Metellus Caprárius, bratranec Numidica§ cos. 113, cens. 102

Q. Caecilius Metellus Celer§ cos. 60

Q. Caecilius Metellus Créticus§ cos. 69 - 67

L. Caecilius Metellus Delmaticus§ cos. 119

L. Caecilius Metellus Denter§ cos. 284 (srov. s praet. L. Caeciliem výše)

L. Caecilius Metellus Diadémátus§ cos. 117

Q. Caecilius Metellus Macedonicus§ praet. 148, 146, cos. 143, procos. 142, cens. 130

Q. Caecilius Metellus Nepós§ 1. cos. 98; 2. cos. 57

Q. Caecilius Metellus Numidicus, o. Piův, bratranec Capráriův§ cos. 109, cens. 102

Q. Caecilius Metellus Pius, s. Numidikův§ 102, praet. 89, 88, 83, cos. 80, 75, 74

Q. Caecilius Metellus Pius Scípió Násíca§ cos. 52, 48 - 46

Q. Caecilius Épíróta, filolog, propuštěnec a uč. dcery T. Pomponia Attica, jako první přednášel o Vergiliovi a dalších současných literátech§ 1 n. l.

Státius Caecilius Insuber, autor palliát, první v historii známý keltský scénický autor (srov. Catius Insuber)§ 230

Q. Caedicius Noctua§ 1. cos. 289; 2. cos. 256

M. Caelius Rúfus, řečník a proticaesarovský povstalec§ 82, 48

mons Caelius, část Říma, jméno má od Etruska Caela Vibenny, zakladatele plébejského rodu Caeliů§ 664, 578

Caere, m. v Etrúrii, etr. Cisra či Chaisre, pův. pún. a řec. Agylla (pún. „Kulatá“) nebo řec. Kairé, Kairea, dn. Cerveteri§ 539, 510, 384, 352

C. vyniklo malovanou keramikou. Aristonothos z Euboje otevřel zde provozovnu s tradicí. Kolem 650 druh „bucchero“ podle španělského výrazu pro předkolumbovskou mesoamerickou keramiku: vypalována na malém ohni a výrobek nezčervenal, ale zčernal. Mělo pět přístavů a jeden z nich Římané nazývali Púnským, zřejmě podle toho, že tu měli Kartháginci obchodní osadu.

caeritské právo, pro státy poražené Římany, podle etruského města Caere, jeho občané obdrželi římské občanství bez práva suffrágia, tedy práva hlasovacího§ 352, 306

Caesar§ viz C. Iúlius Caesar

Caesar, caesar, za principátu titul následníka či zástupce, jinak součást principovi titulatury Imp(erátor) C(aesar) Aug(ústus). Jako první titul udělil roku 136 n. l. Hadriánus L. Aeliovi. Diocletiánus určil dva augústy-spoluvládce a k nim po jednom caesarovi.

Caesaréa ve Frygii, Kaisareia§ viz Antiocheia ve Frygii

Caesaréa Maritima v Palaestíně§ viz Kaisareia v Palaistíně

Caesaréa v Mauretánii, Iol§ viz Mauretánie

Caesaraugústa, Caesaréa Augústa, předtím Salduba, m. v Tarrakónské Hispánii, arab. Sarakusta, dn. Zaragoza v Aragonu § 19

L. Caesetius Flávus, tr. pl.§ 44

Calaguris/Calagurris, m. na Hibéru na území Vaskonů/Basků, dn. Calahorra v regionu La Rioja§ 186, 74

Calaviové, kampánský rod§ 210

Calédonia, Kaledonie, původ. lat. název pro oblast severní Británie, zhruba Skotska, později nejsevernější části Skotska, viz pod Britannia.

Calés, m. v Kampánii, dn. Calvi§ 336, 335

Caligula či Gáius, viz C. Iúlius Caesar

Calleva Atrebatum, m. brit. Atrebatů, kteří přišli z Evropy, dn. u Silchesteru§ 54

Město byl v prvním století n. l. rušné a archeologové odhadli počet jeho obyvatel na 7500. Bylo prořímské a místní Kelti měli v oblibě psy; mimo jiné jejich kůžemi platili provinční daně. Roku 60 n. l. bylo město vypáleno za tažení královny Boudikky a Římany bylo obnoveno jako osada římská s lázněmi, tržnicí a amfiteátrem, ale počet obyvatel byl nižší. Calleva ("Lesy") nedožila odchodu Římanů z Británie a už nebyla nikdy osídlena.

Calpé (lat.), viz Kalpé

Calpurniové Písónové, významný římský rod, připomínaný ještě ve 4. st. n. l. Jistá Calpurnia Caesónína byla manželkou Tita či Quartína, šest měsíců vzdorocísaře Maximina Thráka (není v CSD)

Calpurnia, d. T. Calpurnia Písóna§ 59

L. Calpurnius Bestia§ cos. 111, 91

M. Calpurnius Bibulus, řec. Byblos Kalpúrnios, Caesarův spolukonsul, v letech 51-50 jako prokonsulár správce Syrie, roku 49 velel Pompéiovu loďstvu a začátkem roku 48 zemřel§ cos. 59, 50, 49

C. Calpurnius Písó§ 1. praet. 185, cos. 180

Cn. Calpurnius Písó§ 1. cos. 139; 2. 23, cos. 7

Q. Calpurnius Písó§ cos. 135

L. Calpurnius Písó Augur§ cos. 1

L. Calpurnius Písó Caesónínus§ 1. cos. 148; 2. cos. 112; 3. cos. 59, cos. 58, 57, 40

L. Calpurnius Písó Frúgí§ cos. 133

L. Calpurnius Písó Frúgí zvaný Pontifex§ cos. 15

Jistý Calpurnius Písó, tedy z rodu, se stal o 270 let později jedním ze vzdorocísařů, tzv. tyrannů, Gallienových.

C. Calvisius Sabínus§ 1. cos. 39, 38 - 36; 2. cos. 4

C. Calvius Ciceró, tr. pl.§ 455

Camillus, jinak označení pro svobodného chlapce a v kultovních souvislostech pomocník fláminův; též f. camilla§ viz Fúrius

Campánia, viz pod Kampánia

campí Macrí, u Mutiny, v republikánské době tržiště s osadou, snad "Makerská pole" podle ř. Macry; dn. možná Magreta§ 176

P. Canidius Crassus, r. 53 byl Lepidovým legátem v Galliích, hlavní velitel Antoniových vojsk, po Aktiu na Octaviánův rozkaz zavražděn; roku 2000 byl publiková text papyru uloženého v Berlíně, kterým dává Canidiovi, příteli M. Antonia, Kleopatrá VIII. daňové výhody a je opatřen poznámkou „genesthói“, staniž se (ale s gramatickou chybou, s iota adscriptum).

Byl vysloven názor, že pokyn vlastnoručně připsala královna roku 33 (!?), což by byl unikát, neboť za starověku autentické rukopisy nejsou§ cos. suff. 40, 37

C. Canínius Rébilus (též Cannínius), jednodenní historická kuriosita, kterou tehdy okomentoval s narážkou na Iova/Dia M. Otacílius Pitholáus: „Ante fláminés, nunc consulés diálés fiunt.“§ cos. suff. 45

L. Canínius Gallus§ cos. 37

Cannae, mí. v Ápulii, dn. Canne§ 726, 216, 204, 89

Canninefátové, Cannanefátové, Cannunefátové, kelt.-germ. kmenový svaz, příbuzný s Batávy§ 70

L. Cantílius, pontifikův písař, ubit pruty k smrti za prznění vestálek (srov. Opímia)§ 216

Cantové, Cantií, Kantové, země Cantium, dn. Kent na jv. Anglie§ 54 a sub Britannia

C. Canuléius, tr. pleb.§ 445

Canusium, m. v Ápulii na Aufidu, pův. hellénská osada, dn. Canosa (di Puglia)§ 317, 216, 209, 89

Capéna, m. v Etrúrii na území Falisků§ 402, 401, 398, 397, 211

Capénus, séquanský Gall věrný M. Antóniovi§ 43

Capitólium, pevnost, pozd. část Říma (mons Capitólínus)§ 715, 578, 460, 389, 390, 143, 83

Cansa, m. v Numidii§ 107

Capreae, řec. Kapreai n. Kapria, "Kozy", dn. Capri, o. před kampánským pobřežím§ 182

Capua, řec. Kapyé, m. v Kampánii, dn. (S. Maria di) Capua vetere, v 9. st. zničena Saracény a obyvateli o pět km severněji založena dn. Capua§ 598, 423, 388, 340, 338, 318, 312, 280, 217-216, 212, 211, 122, 73, 71

Capussa z Numidie, k.§ 205

Caracalla, M. Aurélius Sevérus Antónínus, římský císař v letech 211 - 217 n. l.§ 668

Obdivovatel Alexandra Velikého a Germánů, jako jediný z Římanů se prý oženil se svou matkou, Syřankou Iúlií Domnou Augústou,vdovou po L. Septimiovi Sevérovi (c. je označení pro pláštenku s kapucí gallského původu, římská podoba byla červená a jmenovala se paenula). Byla z bohaté a velmi vlivné arabské rodiny.

Sestrou I. Domny z Emesy byla Maesa alias Varia. Měla dvě dcery, Symiamiru a Iúlii Mammaeu, Héliogabalovu babičku. Druhá Symiamira či Symiasera alias Iúlia Soaemias Bassiána Augústa byla dcerou Iúlie Maesy. Sestra I. Maesy byla Iúlia Avita, matka císaře Sevéra Alexandra. Chtěl zopakovat tažení Alexandra Makedonského a v podstatě ho zahájil válkou s Parthy roku 215 n. l., viz pod Alexandros, sex, ženy, hostiny.

Carales, Caralis, viz Sardínie

Caratacus, kníže brit. Catuvellaunů§ 54

Caravantius ze Skodry§ 168

Carnútové, viz Karnútové

(P.) Carisius, Augústův legát, pacifikoval Astury (srov. C. Carrinus)§ 25

Carpetání, ibér. Carpetánové, Carpétánia, jejich země ve středu Hispánie, viz Tolétum

Carpí, viz Karpaty

Carrara, viz Lúna

C. Carrinus nebo Carrinas, zřejmě identický s legátem Carisiem§ cos. suff. 43, 30, 25

Cartala, viz Althaia

Carseolí, m. Aequů v Latiu§ 298, 167

 

 

Cartéga, Cartéia, Kartéia n. Karthaia, turdetánské m. nedaleko dn. Gibraltaru u lokality Rocadillo n. San Roque v cádizské provincii andaluského regionu; jako římská osada Colónia liberínórum Cartéia§ 206, 171

Jiná Karthaia byla osadou na Keu.

 

[...] Carvetus (?)§ cos. 458

Sp. Carvilius Maximus§ 293, cos. 272

Sp. Carvilius Maximus Rúga§ cos. 234 a 228

Carvilius, kníže Cantů§ 54

Cartagena§ viz Carthágó Nova

Carthágó§ viz Karthágó, Karchédón

Carthágó Nova, řec. Karchédón hé Neá, Neá Karchédón, Kainé polis/Qart chadšat, řím. kolonie zavedena Augústem pod jménem Colónia Victrix Iúlia, maur. Kartadžára, dn. Cartagena§ 226, 218, 210, 206, 197, 79

Cartimandua, ka britských Brigantů§ 54

Carystus, m. v Ligurii§ 173

Avidius Cassius, viz L. Sergius Catilína

Cassius Dionýsius z Utiky, překladatel z púnštiny do řečtiny§ 150

Cassius Sevérus, republikán, filolog a řečník§ 1 n. l.

L. Cassius Hémína, historik§ 150

C. Cassius Longínus§ 1. cos. 171; 2. cos. 124; 3. cos. 96; 4. cos. 73, 72; 5. jeden z vůdčích Caesarových vrahů, 54, 52, 50, 44 - 42

L. Cassius Longínus§ 1. cos. 107; 2. vojevůdce z války proti Mithridátovi, 88

Q. Cassius Longínus§ 1. cos. 164; 2. tr. pleb., 50

L. Cassius Longínus Rávilla§ cos. 127

Sp. Cassius Vecellínus§ cos. 502, 501, cos. 493, 486, 485, cos. 486, 377, 367

L. Cassius (tr. pl. r. 137)§ 139

Cassivellaunus, k. britských Catuvellaunů, původně části Belgů§ 55, 54

Castrum, tj. Tábor, opevněné mí. v Pícénu§ 289

Castuló, řec. Kastalón, sídelní m. keltibérských Oretánů, dnes na jih od Linares na severu Andalusie, brána do Sierry Moreny, kdysi slavné doly na stříbro a olovo. Z C. pocházela Hannibalova manž. s údajným jménem Imilce/Imilké (?)§ 217, 206

Castus, v. pod Kastos

Casticus, kníže Séquanů§ 60

Catilína§ viz L. Sergius Catilína

Catius Insuber, první epikúrik, píšící latinsky a zároveň první keltský filosof a literát vůbec (srov. Státius Caecilius Insuber)§ 100

Catmelus, Katmelos, kelt. kníže z Nórika, asi bratr Cincibiliův§ 178, 170

Catúgnátus, viz Katúgnátos

Catuvellaunové, belgický kmen usazený v Británii§ 75, 55, 54

Caudium, mí. a průsmyk v Samniu§ 321

cech, řec. koinon/spolek, lat. collegium, viz pod spolek herecký, hry olympijské (sportovci) a daně (řemeslníci), srov. pod odbory

Cejlon, trad. název dnešní Srí Lanky, Šrí Lank᧠450 (panovníci), 245 (panovníci), 175, 101, 77, 59 (panovníci)

Řec. Táprobané je z Tambapanna z Vidžajovy doby a ze sansktského Tambrapanni či Tamraparni, „měděné barvy“, u Klaudia Ptolemaia Saliké (ze Sihala.

O cestě na Cejlon máme vzácnou informaci obsahující dokonce cestovatelovo jméno. Za císaře Claudia se v Arabském moři dostal do bouře propuštěnec Annius Plocamus, jinak nájemce všech římských daní a poplatků v oblasti Rudého moře od státu. Jeho loď se po patnácti dnech dostala na Cejlon do přístavu „Hippúros“ ztotožňovaný s dnešní lokalitou Kuduramala (v obou případech s významem Koňská hora).

Král, podle jednoho z dohadů Mahádhartaka Mahánága, vládnoucí v letech 40 – 69 (??), vyslal do Říma poselství čtyř mužů, jemuž stál v čelu muž titulovaný jako rachia, snad rádža.

O C. poprvé psal Seleukův vyslanec u Čandragupty Megasthenés a od něho a účastníků Alexandrova tažení Nearcha a Onésikrita bral informace Eratosthenés, když tvrdil, že na ostrovu, o němž už Aristotelés napsal, že je prý o něco menší než Británie, není měst, ale sedm set vesnic.

Plínius, který zaznamenal cestu publikána Annia Plocama, říká, že na C. jsou větší sloni než v Indii, je tam také více drahého kamení a že cejlonští vyslanci vykládali o pěti stech městech a sídelní město Palaisimundon mělo prý dvě stě tisíc obyvatel (= Anurádhapura, v páli: vyslanci pali-simanta).

Druhé a poslední poselstvo z Cejlonu zřejmě dorazilo do Konstantínopole, nového hlavního města římské říše roku 362 za Iúliána (Divové n. Divénové z Indie).

Údělným královstvím Anurádhapury (trvalo v letech 377 př. n. l. do 1017 n. l., viz tam) na severu byla rovněž buddhistická Ruhuna se sídelním městem Tissamaháramou na jihu ostrova. Založil ho buddhistický král Devanampiyatissa/Devanampijatissa (307-267) pro svého mladšího bratra Mahánágu, podle jednoho z možných datačních odhadů někdy ve třetím století př. n. l. (srov. zde výše).

Po něm vládl jeho syn Jatalatissa/Yatalatissa, pak jeho syn Gothabhaya/Gotabaja, který asi zemřel roku 205 př. n. l. Po něm vládl jeho syn Kavantissa, asi 205-161. Jeho syn Dutugámunu/Dutugemunu či Dutthagámaní porazil všechny tamilské krále na ostrově, zmocnil se i Anurádhapury, tehdy v tamilských rukách. Zemřel roku 137 a Ruhuna opět splynula s Anurádhapurou.

celibát, není v textu CSD

Instituce celibátu není vynálezem křesťanským. Latinské caelebs, caelibátus, znamená neženatý a je protikladem k marítus, ženatý, a viduus, oddělený, zbavený, okradený, tedy vdovec. V některých kultech požadavek po rituální čistotě a oddanosti ryze sakrálním věcem trvá.

Křesťanský celibát někdy během prvních dvou staletí n. l. zřejmě povstal z představ o blížícím se království nebeském, kdy věřící opouštěli rodiny, aby se bez rozptylování věnovali duchovní přípravě na apokalypsu.

Z větších evropských a středomořských kultů vyžadovala sexuální čistotu kněží Kybelé, Velká matka bohů. Její hodnostáři v extasi dokonce podnikali autokastraci. Abstinenci od sexu dodržovali kněží oblíbené egyptské Ísidy, jeden z hlavních vzorů pro křesťanskou pannu jménem Marie.

V Římě se na třicet let, vlastně na celý svůj aktivní život, zbavovalo soužití s mužem šest kněžek bohyně rodinného krbu Vesty. Pokud se s nějakým mužem spustily, byly zazděny zaživa do podzemní kobky.

Sexuální zdrženlivost svých příznivců vyžadovali z filosofických škol a komunit pýthagorici a stoupenci tzv. druhé stoy. Nediktovaný celibát dodržují „svatí muži“ hinduistů a některých buddhistických směrů. Z trojice monotheistických kultů ani židovský ani mohamedánský od svých kněží celibát nevyžadují, u Židů se kněžské funkce v rámci rodu dědily.

Celibát je závazný pro kněží katolické větve křesťanství a některé mnišské řády. Nemá opory v Novém zákonu, kde se o něm hovoří pouze jako o doporučeníhodném způsobu života. Koncil hispánských biskupů v letech 295 – 302 n. l. v Elviře, starém Illiberis na místě dnešní Granady, reagoval na to, že kněží křesťanů měli své rodiny: zakázal jim život se ženami a svými dětmi.

Koncil v Níkáji roku 325 potvrdil krutost španělských kleriků a nařídil, aby Ježíšův kněz neměl pod svou střechou žádnou ženu kromě matky, sestry nebo tety, sňatek ale explicitně nezakázal.

Ani tohle nebylo klérem nijak respektováno a s pádem římské říše na čas i zapomenuto. Devátý křesťanský ekumenický koncil zvaný první lateránský, svolaný roku 1123 papežem Calixtem II., zrušil theoretickou šanci kněží ženit se. O šestnáct let později druhý lateránský koncil, svolaný Innocentem II., uzavřené sňatky kléru, mnichů a jeptišek zrušil.

Ještě novodobý papež Pavel VI. musel tvrdá pravidla sexuální abstinence potvrdit encyklikou Sacerdotalis caelibatus ze dne 23. června 1967: kněží musejí být nachystáni na příchod vlády Ježíše na zemi, jak křesťané předpokládají, že se někdy stane.

Cellini, Benvenuto, sochař a zlatník z Florence (1500 - 1574)§ 296

Cenabum, Genabis, Orléans, viz Gallia Comáta

Cenománové, kelt. národ§ 232, 200, 198, 197

Součást Aulerků v Lugdúnské Gallii na sz. dn. Francie mezi Seinou a Loirou; jejich božstvo se jmenovalo Bergimus, srov. jejich sídlo Bergomum, dn. Bergamo v Lombardii. V Lombardii byla jejich sídel. m. Brixia, dn. Brescia. Aulerkové se dělili na Eburovícés se sídel. m. Mediólánum (v okolí dn. Evreux; srov. jiné dva M.), Cenomání, Brannovícés (snad dn. Briennois na Loiře) a Diablintés či Diablintí

census, censúra, censoři§ 578, 465, 459, 443, 434, 351, 311, 293, 289, 279, 263, 255, 251, 221, 208, 204, 193, 189, 174, 171, 168, 165, 161, 151, 141, 137, 130, 126, 114, 70, 46, 22

Majetkový odhad prováděný jednou za pět let, vlastně dnešní majetkové přiznání kombinované se sčítáním lidu. Censorům pomáhali úředníci censuálové, později úředníci přímo v císařské kanceláři (scrínium libellórum), viz také lústrum; census údajně zavedl král Servius Tullius, první republikánský census je zaznamenán k roku 465, C. Marcius Rutilus Censorínus, cos. roku 310, byl za život censorem dvakrát a z jeho podnětu byl přijat zákon, že censorský úřad nelze za život zastávat více než jednou.

Od roku 443 úřad bděl nad mravy a vojenskou i politickou aktivitou občanů a který prováděl odhad počtu občanů a jejich majetku. Byli zvoleni dva úředníci, censoři, a každý pátý rok proběhla jejich nová volba. Tento stav trval až do roku 434, od kdy se volili censoři jen na osmnáct měsíců. Dohlíželi na opravy veřejných budov, zadávali velké zakázky na stavbu veřejně prospěšných objektů, pronajímali státní pozemky, doly a plavbu po řekách.

Když roku 392 zemřel censor C. Iulius, byl za něho vybrán náhradník. Poněvadž za ono pětiletí došlo na dobytí Říma, nebyl už nikdy za zemřelého censora ustanovován náhradník.

Augústus vymýšlel, jak zapojit na nižších úrovních občany do státní administrativy a správy, když jim vyšší vzal.

Takže kontrolovali veřejné stavby, silnice, vodovody, rozdělování obilí atd., ostatně většinou to, co šlo stejně z jeho peněz. Císař držel třikrát census, nikdy k němu nebyl zvolen, ale sám se nadekretoval. Poslední censoři byli voleni roku 22 př. n. l. Posledními jmenovanými censory byli v roce 74 n. l. císař Vespasianus a jeho syn Titus. Od té doby vykonával censorská práva sám císař.

Sčítání obyvatelstva pro daňové účely bylo v hellénském světě tradiční. Velká část hellénských států mělo majetkový census za základ ústavních práv občanů podle zásady „kdo více platí, má větší právo řídit“.

Jako první Egypťan a jako první panovník v historii lidstva uspořádal sčítání lidu Den; Den (Horovo jméno) Chastej, resp. Semtej či Septej, též Udimu, Vedimev, leg. Hsapti, řec. Usafais vládl 3054 do 3034 či 3053, podle Manethóna 20 let, mohl však vládnout i 55 let. Na Sínaji válčil s nomády a zavedl nové náboženské obřady. Jako první z vládců Egypta používal titulaturu „král Horního a Dolního Egypta“.

Populaci dávali pravidelně sčítat čínští panovníci a údaje o počtech poddaných a finančních reservoirech mezi nimi byly již tehdy na evropské poměry obrovské, viz rok 1 n. l.

V českých zemích a celém habsburském soustátí poprvé sčítán veškerý lid roku 1754, konskripce. První československé sčítání bylo roku 1921, první v České republice roku 2002.

Censoři v Římě

(seznam není úplný, ale souvisle sestavitelný od roku 280)

rok/patriciové plébejové

280 L. Cornelius Scipio Barbatus Cn. Domitius Calvinus Maximus

275 Q. Aemilius Papus C. Fabricius Luscinus

272 L. Papirius Praetextatus M´. Curius Dentatus

269 L. Aemilius Barbula Q. Marcius Philippus

265 Cn. Cornelius Blasio C. Marcius Rutilus Censorinus

258 L. Cornelius Scipio C. Duilius

253 L. Postumius D. Iunius Pera

252 M´. Valerius Maximus Messalla P. Sempronius Sophus

247 A. Manlius Torquatus A. Atilius Caiatinus

241 M. Fabius Buteo C. Aurelius Cotta

236 L. Cornelius Lentulus Caudinus Q. Lutatius Cerco

234 A. Postumius Albinus Q. Atilius Bulbus

231 T. Manlius Torquatus Q. Fulvius Flaccus

230 Q. Fabius Maximus Verrucosus M. Sempronius Tuditanus

225 C. Claudius Centho M. Iunius Pera

220 L. Aemilius Papus C. Flaminius

214 P. Furius Philus M. Atilius Regulus

210 L. Veturius Philo P. Licinius Crassus Dives

209 M. Cornelius Cethegus P. Sempronius Tuditanus

204 C. Claudius Nero M. Livius Salinator

199 P. Cornelius Scipio Africanus P. Aelius Paetus

194 C. Cornelius Cethegus Sex. Aelius Paetus Catus

189 T. Quinctius Flaminius M. Claudius Marcellus

184 L.. Valerius Flaccus M. Porcius Cato

179 M. Aemilius Lepidus M. Fulvius Nobilior

174 A. Postumius Albinus Q. Fulvius Flaccus

169 C. Claudius Pulcher Ti. Sempronius Gracchus

164 L. Aemilius Paullus Q. Marcius Philippus

159 P. Cornelius Scipio Nasica Corculum M. Popillius Laenas

154 M. Valerius Messalla C. Cassius Longinus

147 L. Cornelius Lentulus Lupus L. Marcius Censorinus

142 P. Cornelius Scipio Aemilianus L. Mummius Achaicus

136 Ap. Claudius Pulcher Q. Fulvius Nobilior

131 [nikdo z patr.] Q. Caecilius Metellus Macedonicus et Q. Pompeius

125 Cn. Servilius Caepio L. Cassius Longinus Ravilla

120 [žádný] Q. Caecilius Metellus Baliarus et L. Calpurnius Piso Frugi

115 [žádný] L. Caecilius Metellus Diadematus et Cn. Domitius Ahenobarbus

109 M. Aemilius Scaurus M. Livius Drusus

108 Q. Fabius Maximus Eburnus C. Licinius Getha

102 [žádný] C. Caecilius Metellus Caprarius et Q. Caecilius Metellus Numidicus

97 L. Valerius Flaccus M. Antonius

92 [žádný] Cn. Domitius Ahenobarbus et L. Licinius Crassus

89 L. Iulius Caesar P. Licinius Crassus

86 [žádný] L. Marcius Philippus et M. Perperna

Dictator L. Cornelius Sulla zrušil censorský úřad roku 81, obnoven roku 70, viz výše.

70 Cn. Cornelius Lentulus Clodianus L. Gellius Publicola

65 [žádný] M. Licinius Crassus et Q. Lutatius Catulus

Censoři roku 65 census nedokončili a byli zvolení noví (všichni nejsou známi). Další census se konal až roku 28.

28 Imperator Caesar Augustus M. Vipsanius Agrippa

22 Paullus Aemilius Lepidus, cos. 34 L. Munatius, poslední zvolení censoři. Augustus a jeho nástupci se dekretovali do úřadu sami.

censura, tisková, informační (v moderním slova smyslu)§ 715

Censurovat korrespondenci občanů za války doporučuje Aineiás Taktikos, autor theoretického spisu o vojenství ze 4. st.; doklady o takové praxi však nejsou zachovány.

Nejstarší případ literární censury? Šenkýřka bohů Siduri, když spatřila Gilgameše utrápeného smrtí svého přítele Enkidua a na cestě za tajemstvím nesmrtelnosti, mu dala následující rady do života: „Kam běžíš Gilgameši? Život, jejž hledáš, nenalezneš! Když bozi stvořili lidstvo, lidstvu dali smrt v úděl, život však do svých rukou si vzali. Ty, Gilgameši, žaludek si naplň, ve dne i v noci se raduj. Denně pořádej slavnosti, tancuj a hraj si ve dne i v noci. Nechť čisté jsou tvé šaty, tvá hlava vymyta, ve vodě se koupej. Na dítko zři, jež držíš na své ruce. Ať manželka se raduje na tvém klíně. Takové je lidské počínání!“

Požitky, pozemská blaha zde líčená, patří do hodnotového světa vzdáleného od nás téměř pět tisíciletí. Epos o Gilgamešovi koloval ve starověku v několika versích, ale teprve Aššurbanipalovi knihovníci pořídili jeho kanonisovanou podobu. Do ní ale nebyla tato pasáž zahrnuta. Zřejmě se hédonická ponaučení vymykala představám assyrských editorů o morálnosti takové lekce truchlícímu hrdinovi...

•

Prótagorás z Abdér, který se jako první z lidí nazval sofistou (jako protiklad k pýthygorovskému filosofos, „milující moudrost“). Proslul výrokem, že měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou.

Jeho spis O bozích, Peri theón, byl prý roku 411 spálen na popud krátké oligarchické konservativní vlády Rady čtyř set na agoře (údajně celý „náklad“ - první takový případ v evropských dějinách!) a on musel opustit Athény.

Před ním doporučoval Platón nevykládat mládeži „homérské“ pojetí plympských bohů, jak si navzájem škodí a zatahují do sporů lidi, protože by to nemusela správně pochopit. Naopak se prý má bůh zobrazovat takový, jak je – jak říká Platón, dobrý.

Doporučoval tedy první náboženskou censuru v Evropě. Platónův Sókratés také doporučoval škrtat pasáže z básníků budící hrůzu ze smrti. Héróové a hrdinové nemají naříkat ani se smát, tak Platón.

Římský model státní censury vypadal např. následovně: Údajně roku 181 byly na poli písaře L. Petilia pod Ianiculem nalezeny v kamenné skřínce řecké a latinské náboženské texty (?) druhého římského krále Numy Pompilia.

Na písařovo doporučení a po přísaze, že obsahují věci, které by mohly vést k porušování náboženských praktik a že je proti „zájmu státu“, aby čteny a uchovány, rozhodl Senát o jejich veřejném spálení.

Římané také mysleli na urážku na cti a naformulovali snad nejstarší tiskový zákon v Evropě: trestu smrti propadl ten, kdo veřejně zpíval nebo složil píseň, která by druhému způsobila hanbu či ostudu (8. deska Zákonů XII desek). Zda to bylo opatření proti magii, nebo opravdu proti svobodě slova, se můžeme jen domýšlet.

Ani soustavní stěžovatelé to v Římě neměli jednoduché. podle zákona jistého Remmia, lex remmia, bude potrestán žalobce, který nemůže svou žalobu prokázat. Zřejmě mu bylo na čelo vypáleno písmeno „K“, od calumniátor, křivý žalobce, žalobníček.

Viz také pod filosofové, svoboda slova.

C. Centénius, praetor§ 217

centurie, v Římě§ 753, 578, 471

ceny, cenové relace, platy, mzdy, výdělky, majetky, boháči, bohatství, zlato, podnikání, kapitalismus, luxus, dary, dobročinnost, přídělový systém, kontrolované ceny, cenová regulace cf. pod lichva a daně, viz také daně a rozsáhle pod zlato, kde srovnání se současností

[Pro přepočet mezi hellénskými a římskými měnami lze obecně říci, že jedna drachma je jedním denárem tvořeným čtyřmi nebo osmi sestercii/séstertii (HS). Jeden hellénský talent je sto římských liber a šest tisíc drachem; jeden talent je tedy šest tisíc dénáriů, tj. dvacet čtyři nebo čtyřicet osm tisíc séstertiů; jeden HS má 2,5 assu a deset (od roku 133 šestnáct) assů je jeden denár/dénárius.

Do jednoho dénáru se vešly čtyři nebo později osm séstertiů: jeden milion HS je 125 nebo 250 tisíc drachem, tj. téměř 42 talenty stříbra. Stříbrný dénárius, hlavní římská republikánská mince, měl dva victoriáty. 25 dénárů bylo za Augústa jeden aureus. Zlatý dénárius se dělil na sto séstertiů.

Pro milovníky absolutních srovnání s novověkem: několikrát se v moderní popularisující literatuře objevilo hodnotové rovnítko 20 $ (USD) = 1 séstertius, ale ovšem také 7 až 10 eurů = 1 HS, nebo deset tisíc talentů = deset milionů dolarů. Ze vztahu zlatého aurea a stříbrného séstertia vyplývá, že jedno sto milionů séstertiů bylo za Caesara 8.180 tun zlata, za Augústa 7.960 tun. Viz dále pod zlato]

Všechno zlato světa

Jako jednu z cen dostihového závodu, který uspořádal na počest Patrokleovu pod Troiou Achillés, byly dva talenty zlata, tolik chtěl mimo jiné dát také Agamemnón jako odškodné uraženému Achilleovi. Homérovskému člověku byla nejcennější otrokyně (cena první), mnohem méně na padesát kilogramů zlata (cena až čtvrtá). K prvním velkým penězům přišli Athéňané nálezem výnosné stříbrné žíly doma v Attice. Čistý zisk z laurijského stříbra činil ročně jedno sto talentů (srov. roky 483 a 482).

Homérovská Hellas však nebyla známá zlatými poklady. Naopak: homérští hrdinové se mnohdy živili piraterií, a nikdo v tom neviděl nic odpudivého. Vyhlášen zlatem byl Egypt, který však v 10. století byl pouhým odleskem starého faraonského bohatství. Král Osorkón I. v Búbastidě věnoval chrámu zlaté a stříbrné předměty o celkové váze přes 390 tun, což by mohla být kořist jeho otce Šošenqa I. z tažení proti Israéli a Júdě z roku 928, pokud v tom chudém kraji vůbec tolik kovů bylo.

Ovšem ve srovnání s možnostmi perského krále… Na daních vybral Dáreios I. ročně minimálně 14560 talentů eubojských ve stříbře ( roztavený kov byl nalit do hliněných sudů, z nichž po zchladnutí byla keramika otlučena a k disposici bylo stříbro a zlato v mincovní kvalitě).

Ze tří západoanatolských satrapií, tedy včetně Iónie, získával ročně 1260 talentů. Koneckonců když Peršané nedokázali Hellény přemoci vojensky, vsadili na lidskou slabost požitkářství a cestu k ní, korupci: pustili do nich armádu lukostřelců, jak říkali Helléni, protože na perských mincích zvaných dareikos, byl vyobrazen král v posici střílícího lukem.

Podobnému vměšování Peršanů do hellénského světa udělal přítrž až Alexandros Makedonský. S ním a hlavně po jeho smrti se do Evropy dostalo neuvěřitelné množství drahého kovu: střídmý hellénský svět se náhle pozlatil (viz o tažení Alexandra Velikého apod.). Pro Římany byli Makedonci bohatci, ačkoli to nebylo již dávno pravda: po druhé válce makedonské římští komici uváděli ve svých hrách, že dotyčný „je bohatý jako Dáreios nebo Filippos“, sc. Pátý.

Nejbohatším člověkem nekrálovského rodu byl v „perské“ době, jak tvrdí Hérodotos, Lýd Pýthios, syn Atyův. Při tažení Xerxa na západ nabídl králi dar dva tisíce talentů stříbra a bez sedmi tisíc čtyři miliony zlatých dareiků. Král to odmítl a daroval mu oněch sedm tisíc dareiků (Pýthiova pozdější prosba, aby propustil z vojska jeho nejstaršího syna však Xerxa rozčílila natolik, že kázal nešťastníka rozetnout a mezi půlkami těla pak promenovala jakoby při lustraci armáda).

Hellénská prostota

Klasické Řecko bylo chudé na suroviny a lesk orientálních dvorů neznalo. Filosofové z toho udělali ctnost a „evropská civilisace“ od nich dostala do vínku pojem skromnost. Přesto i mezi chudáky bývají války o chudobu, respektive o to, kdo jí bude velet.

Pro srovnání, kolik činily roční příspěvky athénských spojenců a členů délského spolku v dobách idylických, kdy jediným nepřítelem byl v podstatě jen Peršan. Nejvíce roku 442 platila Aigína, a to 3000 drachem (půl talentu). Paros platil 1800 drachem, Býzantion 1571, Abdéra 1500, Lampsakos 1200, po 1000 drachmách Ainos a Perinthos, 900 Kýmé, Kalchédón a Kýzikos, 700 Erythrai, 666 drachem a 4 oboly Naxos, 600 např. Efesos, 500 např. Mílétos.

Roku 477 činil roční tribut za ochranu do Athén 460 talentů (2 760 000 drachem), roku 454 pět set (tři miliony drachem), na začátku peloponnéské války roku 431 šest set talentů, ale o tři roky později osm set, roku 425 už 1500 talentů stříbra (devět milionů drachem).

Spolkové reservy uložené v Athénách činily roku 454 osm tisíc talentů (= 48 milionů drachem), roku 432 deset tisíc talentů (šedesát milionů drachem).

Členský příspěvek ovšem ve velké většině obcí vypadal jako spíše privátní výdaj takto: nejméně platil iónský Elaiús, jednu drachmu a 4 oboly, pak Rhéneia, státeček na ostrůvku u Délu, a Neápolis na Helléspontu, a to po pěti drachmách. 8 drachmami a dvěma oboly příspívaly státečky jako Myndos, Karynda, Sermaieis Thrácká, Séstos, Limnai, Madytos, Astyra v Mýsii, Diosiron. Šedesátinu spolkových dávek dostávala pokladna Athénina. Výše jednotlivých plateb kolísala.

Athéňané proto měli dost peněz na své skvostné projekty. V letech 447-432 vynaložili na stavbu Parthenónu tisíc talentů, čtyři sta dali na zlatou o ebenovou sochu Athény, tři tisíce na Ódeion, střední hradby, loděnice a doky v Peiraiu, dvě stě na dvě zlaté sochy Níké. V letech 433-425 dali 2700 talentů na chrám Athény Vítězné, na dokončení Parthenónu a spojené projekty, summa summarum osm tisíc talentů (= 48 milionů drachem).

Na začátku peloponnéské války museli spojenci za ochranu postupně přitlačit. Roku 430 ještě platil Býzantion 2179 drachem, ale Kalchédón jen 585, Kýzikos 858 drachem a dva oboly, Lampsakos 1045. Roku 425 ovšem platila chudák Rhéneia 1000 drachem (a nikoli pět), Paros 30 talentů, Naxos, Andros, Mélos a Eretriá po 15 talentech, atd.

Pro srovnání: obléhání Poteidaie v letech 432 až do konce roku 430 (ne-li déle) stálo 2000-2400 talentů, přičemž platy tří tisíc hoplítů, jejich sluhů a námořníků třiceti trojřadek nestály ani polovinu toho.

Pro jiné srovnání: z aztéckého území se do Španělska po 13. srpnu 1521 odvezlo pět tisíc tun zlata a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra. Viz dále pod zlato.

Klasické výnosy, ceny a náklady

Níkératův syn Níkiás, popravený na Sicílii, měl v dolech tisíc lidí a pronajal je Thrákovi Sósiovi za jeden obolos denně za každého, tj. 1,66 miny. Musel ale jejich počet uchovávat vždy na tisícovce. Tři sta otroků vynášelo jistému Filémonidovi půl miny.

Hipponíkos, který padl u Délia, otec Kalliův, měl otroků šest set. Jejich pronájem mu denně vynášel jednu minu stříbra, tj. ročně šest talentů raženého stříbra o váze 156,6 kg. Xenofón spočítal, že po nákupu deseti tisíc státních otroků bude z nich roční příjem jedno sto talentů.

Podle Solóna bylo možné cizoložníka zabít, únos a znásilnění přišlo na sto drachem. Vítěz na olympiádě obdržel v Athénách 500, na isthmiích sto drachem. Býk stál za Solóna 500 dr., ovce jednu dr. Z obchodu s otroky se vždy bohatlo (srov. piraterie a piráti). Za athénského tažení na Sicílii ve válce peloponnéské prodal Níkiás zotročené obyvatelstvo dobytých Hykkar s další kořistí dohromady za 120 talentů.

Roku 415 stál otrok v Athénách od 120 do 360 drachem (kárský zlatník). Při ceně 202 drachem činila daň z prodeje 2 dr. a jeden obolos. Z aukce pozůstalosti ze stejné doby „prolomené lehátko“ bylo prodáno za 3 drachmy a 1 obol (daň 1 obol), deset panathénajských amfor malovaných za 5 drachem a 1 obol (= 31 obolů; daň 3 oboly), dřevěny žlab byl za deset drachem a jeden obolos (daň 3 oboly).

Výnos statku ze sklizně fíků, hroznů, oliv a slámy činil asi 40 drachem a v téže době byl dům v Athénách se zahradou a pozemkem za 205 drachem s daní 2 drachem a 3 obolů. O století později bylo za slušné věno pokládána částka dvou talentů, stateček se stejným ročním výnosem za střední; rolník s ročním výnosem jednoho talentu si již mohl dopřát otroka. Minimální hodnota majetku pro získání občanství činila tehdy dvacet min (od roku 322, census srov. pod Athény). Platón odkoupil od pýthagorika Filoláa tři spisy za sto min stříbra.

Řemeslníci a dělníci vydělávali na konci peloponnéské války drachmu denně, v průběhu čtvrtého století 1,5 drachmy (svobodný stejně jako otrok). Umělečtí řemeslníci, kameníci, malíři více, nikoli však většinou v denní mzdě. Tak za ožlábkování sloupů akropolského Erechtheia dostalo několik kameníků po osmnácti drachmách, za vyhlazení sloupů až 35. Dodavatel eukastiky na vlisu na sloupoví 44 drachem a jeden obolos.

V Alexandrově době dostávali kameníci tesající státní usnesení do mramoru drachmu za padesát písmen. Cihláři v devadesátých letech čtvrtého století dvanáct až patnáct drachem za tisíc cihel, v Alexandrově době sedmnáct až 25 drachem.

Demokracie byla v Athénách pro občany z části placená. Při výkonu funkce přináležela Athéňanovi opsónion, „něco k chlebu“, stravné ve výši minimálních denních nákladů: roku 460 to byly dva oboly, roku 408, v závěru peloponnéské války, demokracie podražila na oboly tři (= půl drachmy).

Náklonnost bohů obětinami také něco stála. Dotyk sochy a vyslovení prosby héróovi Theágenovi na Thasu stál v pátém století obolos, Artemis v Halikarnássu dva oboly, Asklépios na Kóu půl obolu, Amfiaráos v Órópu šest a později devět obolů (= 1,5 drachmy), obětní býk Diovy ovšem obolů 1200, koza 300.

O století později za symposeion v Athénách v Alexandrově době braly hetairy deset drachem. Jejich denní minimální stravné činilo před Alexandrem dva oboly, koncem 4. století dělalo již minimální stravné pro otroka tři oboly, pro eféba, mladíka na vojně, oboly čtyři (ze státního rozpočtu).

Tolik si vydělal denně prostý námezdný voják o půlstoletí dřívě (hoplítés dostával drachmu/den). Čtvrtka laciného vína (kotylé = c. 0,27 l) stála ve druhé polovině 4. století šestinu obolu, byla ovšem po athénských hospodách k mání vína až za čtyři oboly čtvrtka.

V Pompéjích v prvním století n. l. stála, podle zachovaného nápisu na zdi, „velmi obratná Hellénka Eutyché dva assy“, ale „velmi obratná Sperantia devět assů“. Pokud obě dámy příliš nepily, mezi proletáři se sexem slušně uživily.

V jedné Menandrově komédii se mladý čerstvě ženatý muž odstěhuje od své manželky a žije s jistou půvabnou hudebnicí, za níž musí denně kuplíři-pasákovi zaplatit dvanáct drachem. Mužova mladá choť trpí, protože manžela miluje, a její šetřivý otec je namíchnut, že zeťák vyhazuje tolik peněz z věna oknem; prý by za to žil měsíc a šest dnů, tedy s proletářskou skrovností dva oboly na den. Více na příběhu nebylo skandálního.

Menandrův překladatel T. Maccius Plautus dává v jedné z komédií matkou-kuplířkou pronajímat svou dceru jednomu klientovi na dobu jednoho roku za dvacet min, prodala by ji za dva talenty stříbra.

Pro srovnání: Moderní čísla nelze obhajitelně srovnávat ani nelze říci, v jakém rozsahu se jednotlivé majetkové vrstvy podíleli na tvorbě hrubého „národního“ produktu. Roku 1998 inkasovalo ve Spojených státech 0,01 procenta obyvatelstva, tj. 13 tisíc daňových poplatníků, tři procenta všech příjmů Ameriky. Průměrný roční příjem této finanční elity byl 17 milionů dolarů. Nejvyšší roční příjem na světě ve formě platu měl roku 2001 Larry Ellison, majitel firmy Oracle: 706,1 milionů dolarů.

Zámožní a marnotratní Helléni

V nejlepších časech měla Aigína nejvýše pět tisíc obyvatel, ale proslula obchodem. Koncem šestého století byl jedním z nejbohatších lidí hellénského světa nebo nejbohatší syn Láodamantův Sóstratos z Aigíny, který obchodoval s Etrusky. Jeho votivní kamenná kotva s nápisem se nalezla v Gravisce, přístavu Tarquinií, emporiu s hellénským zastoupením: „Jsem Apollóna Aigínského, věnoval mne Sóstratos“. Jak bohatý, Hérodotos neuvedl.

Na začátku perských válek byl talent obrovské množství „peněz“. Když Athéňané uložili Miltiadovi, vítězi od Marathónu, pokutu 50 talentů, zabili ho (viz pod pokuty). Jeho syn Kimón šel cestou selfmademana a zemřel jako zřejmě nejbohatší Athéňan. Po Kimónovi byl v Athénách vyhlášeným bohatcem Kalliás.

Lidé ze zábavního průmyslu mu majetek hodně provětrali. Jeho stejnojmenný děd Kalliás, syn Hipponíkův, vyjednal s Peršany roku 449 slavný mír a padl u Olynthu roku 432. Když otec našeho Kalliy Hipponíkos padl u Délia v zimě roku 422, říkalo s Kalliovi prostě a jednoduše Plúsios, Plútos, Boháč. Zdědil totiž majetku za dvě stě talentů stříbra (roční spojenecké „příspěvky“ délského spolku činily šest set talentů).

Ovšem po několika letech – a vše během tvrdé peloponnéské války Athéňanů se Sparťany – mu zbyly pouhé dva talenty. Umělečkové, děvky, milenci: hostinu popsanou Xenofóntem dával na počest svého objevu a nové lásky, zápasníka Autolyka, jemuž Leócharés vytvořil sochu (áthlétés byl zavražděn vládou třiceti roku 404).

Před vítězným tažením Athéňanů na Éión roku 476, odkud vyhnali perskou posádku, věnoval Menón z Farsálu na válku dvanáct talentů stříbra (ale občanství v Athénách se mu za to nedostalo).

Na hrách se dávaly jako ceny trojnožky, purpurové pláště, zlaté a stříbrné poháry, zdobené zbraně. Na panathénajích dostávali vítězové malované panathénajské amfory s olivovým olejem z posvátných oliv: vítěz v běhu padesát amfor, v pankratiu čtyřicet, ostatní po třiceti. K tomu všichni zlatý nebo stříbrný věnec a trojnožky.

Dávaly se také peníze. Jistý Filón za vítězství dostal od státu pět talentů stříbra, jeden tisíc ražených drachem. Jinou cenou byli tři voly v ceně tří set drachem. Viz více heslo hry.

Se státem na krku

Pro zámožné Athéňany znamenaly leitúrgie a válečné daně/triérarchie a symmorie značné výdaje. Hodně z toho „šlo do kultury“. Lýsiás se na konci peloponnéské války před soudem chlubil, kolik ho jeho majetek stojí. Jako chorégos vítězného tragického sboru vydal 30 min, secvičení a náklady tance se zbraněmi o panathénajích stály 800 drachem, náklady na mužský sbor pro dionýsie dosáhly 5000 drachem, jindy jako chorégos chlapeckého sboru zaplatil 15 min.

Vítězný sbor pro komédii Kéfísodórovu, jemuž byl přidělen jako chorégos losem, ho přišel incl. obětní trojnožky na 16 min, tanec se zbraní mladíků sedm min, vítězství v závodu trojveslic v Súniu stálo 15 min. Za války sedmiletá leitúrgie-triérarchie na vydržování bojové lodi stála šest talentů: Lýsiova prý plula nejlépe z celé flotily.

Démosthenés, který roky usiloval o převedení divadelního fondu pro chudé do válečného rozpočtu, kolem roku 350 tvrdil, že náklady na dionýsie a panathénaje jsou vyšší než pro námořní vojenskou výpravu. Viz také pod symmorie. Kolem roku 350 stála bojová sezona čtyřiceti triér s námořním výsadkem šedesát talentů stříbra, deset triér bez pěchoty pět talentů.

Celá athénská armáda v poli stála na jednu bojovou sezonu 92 talenty: čtyřicet pro dva tisíce pozemní pěchoty, čtyřicet pro dva tisíce námořní pěchoty (po dvou stech mužích na každé z deseti triér), a dvanáct talentů činily náklady na jezdce. Na stravu potřebuje měsíčně jedna lodní posádka dvacet min, voják přišel na jídlu na deset drachem a jezdec na třicet dr. na měsíc.

To jsou nejnižší státní částky, které neřeší plně výživu mužů u vojska, ale počítalo se s tím, že zbytek si armáda obstará v poli sama.

Foibidás Spartský dostal za neplánovanou okupaci Théb roku 382 pokutu 100 tisíc drachem, ale posádka na Kadmeji zůstala. V téže době byl denní výnos egyptských rybářů v době mezi povodněmi jeden talent za úlovek, za povodně 22 min. Na Délu v 70. letech 4. století stál zlatý věnec pro vítěze her s prací zlatníka 1500 drachem, nákup stáda 109 kusů skotu pro ceny a obětiny 2419 dr.

Za převoz poutníků z Athén na Délos zaplatili chrámoví úředníci kapitánovi triery jeden talent tisíc drachem, tj. sedm tisíc drachem. Pro srovnání: ze stejné doby pokuta za bezbožný čin na Apollónovi na Délu a věčné vyhnání spočívající v tom, že odsouzení si dovolili vyhnat místní amfiktyony z chrámu, činila deset tisíc drachem.

Choirilos ze Samu v nedochovaných epických dílech Barbarika, Médika a Persika se držel Hérodotovi proathénské linie výkladu perských válek. Athéňané mu prý za každý verš Persiky vyplatili jeden zlatý statér. Věhlasný řečník a athénský politický provokatér Ísokratés, první z propagátorů panhellénismu a obrany hellénských (= evropských) hodnot proti barbarům (tehdy Peršanům). dokázal prý prodat jednu ze svých řečí za dvacet talentů.

M. Tullius Ciceró, advokátní řečník římský a nejméně stejně věhlasný jako Ísokratés, na tom byl podstatně skromněji. Když byl roku 57 odsouzen k vyhnanství, byl jeho majetek rozprodán za odhadní cenu: Crassův dům v Římě, který krátce předtím koupil, na dva miliony séstertiů, venkovské villy Tusculum za 500 tisíc a formijská za 250 tisíc séstertiů.

Ptolemaiovská lákadla

Ptolemaios XII. Aulétés dlužil Caesarovi rekordních 17,5 milionů drachem, 7,5 Božský Iúlius pak Aulétovým dětem odpustil. Svých deset milionů chtěl Říman na obživu armády roku 48 od dlužníkovi dcery – a své nové přítelkyně Kleopatry. V té době platilo, že jedna drachma byla jeden dénárius, později 3/4 dénáru.

Statér byla didrachma, attický talent, tj. 26,2 kg, byl šest tisíc drachem, tj. šest tisíc dénárů. Jeden dénár Římané tehdy dělili na deset assů či čtyři séstertie (začátkem principátu osm/šestnáct assů).

Státní poklad, hotovost ve vzácných kovech, bývala značná. Severokampánská Capua měla po obsazení Římany roku 211 „v tresorech“ 2070 liber zlata a 31 200 liber stříbra, tedy asi 677 kilogramů zlata a pšes deset tun stříbra. V Tarentu získali Římané 83 tisíc liber zlata, přes 27 tun (a kromě toho na 30 tisíc otroků a umělecké předměty). P. Cornélius Scipió dovezl roku 206 z Hispánií 4342 libry stříbra a k tomu neuvedené velké množství ražených stříbrňáků (libra římská odpovídá 0,327 kilogramu).

Po triumfu Q. Minucia roku 195 nad Hispánci uložil do státní pokladny 34 800 liber stříbra, 73 tisíc ražených denárů s bigou a 278 tisíc liber stříbra z Osky/dn. Huesca. O rok později přivezl do Říma srovnatelnou kořist M. Porcius Cató, viz pod rokem 195. M´. Acilius Glabrio po triumfu roku 190 na Aitóly a Antiochem předal státní pokladně tři tisíce liber stříbra neraženého, 113 tisíc tetradrachem a 249 tisíc stříbrných třídrachmových/třídenárových "kistoforů", mincí s obrazem magické skříňky. 

 Největší z kořistí byla uložena do státní pokladny Římanů po vítězství nad králem Antiochem III. koncem roku 189. V triumfu L. Cornelia Scipiona byly neseny obrazy 134 dobytých měst, 1231 sloních klů, 137 420 liber stříbra (téměř 45 tun kovu), 224 tisíc tetradrachem attických, 321 070 stříbrňáků s kistoforických, 140 tisíc zlaťáků a 1420 liber zlatých nádob (asi 464 kilogramy). K tomu Scípiónové podělili každého vojáka 25 dénáry/drachmami, centurióna dvojnásobně a jezdce trojnásobně.

Roku 178 neseno v hispánských triumfech Ti. Sempronia Graccha čtyřicet tisíc liber stříbra, L. Postumia Albina dvacet tisíc, tedy údaje mnohem nižší. 

Srovnatelnými summami přispěl M. Fulvius Nobilior, který triumfoval nad Aitóly a Kefallénií 23. prosince 187 (předjul. kal., tedy asi v říjnu). Přivezl 12 422 zlaťáků Filippova standardu, 118 tisíc attických tetradrachem, 83 tisíc neraženého stříbra (asi 27 tun) a 243 libry zlata (asi 80 kg). K tomu ale přidal 785 bronzových a 230 mramorových soch.

Nad Galaty triumfoval 5. března 186 (předjul. kal.) Cn. Manlius Vulso, jemuž se předhazovalo, že s ním a jeho vojáky přišla do Říma rozmařilost (vojáci si přivezli drahé oděvy, módní východní nábytek, k hostinám se pravidelně zvaly hudebnice, rostly náklady na jídlo a cena kuchařů, dříve prostých nevýznamných otroků; jejich práce začala být pokládána za umění.

Cn. Manlius přivezl 220 tisíc liber stříbra (72 tuny), 2103 libry zlata (688 kilogramů), 127 tisíc attických tetradrachem, 250 tisíc stříbrných s ražbou magické skříňky (kistoforoi) a 16 230 filippských zlaťáků. Prostí vojáci dostali po 42 denárech.

Z manliovské kořisti byly zaplaceny státní dluhy nashromážděné z privátních půjček od hannibalské války. Quaestoři vyplatili za každých tisíc assů 25,5 assů úroků, tedy výnos činil 2,55 procenta.

Římané, přesněji řečeno římský stát, se dostávali k nesmírným finančním prostředkům na východu velmi snadno. V létě roku 58 si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život vládce Kypru Ptolemaios. Z Kypru Římané udělali provincii, jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů. Ctihodný Cató ml. pro převoz kyperského státního pokladu dal vyrobit nádoby, které pojaly dva talenty a padesát drachem mincí, tj. 12.050 drachem v jedné „amfoře“. Ke každé dal přivázat dlouhé provazy s korkem, aby při případné námořní katastrofě byla zřejmá poloha utopeného pokladu.

Sedm tisíc talentů je 42 milionů drachem neboli dénárů, srov. nahoře s dluhem Ptolemaiova strýce Auléta. • Kyperské obce ovšem ještě roku 51 nabízely správci provincie Cilicia, k níž ostrov patřil, dvě stě talentů, aby u nich nenakvartýroval vojsko. Správce byl Ciceró a na „obchod“ nepřistoupil.

Někteří z Římanů si ovšem brali také od svých spoluobčanů. Tehdy, když prohráli občanskou válku. Sullovy proskripce vynesly 350 milionů sésterciů, to je v mincovním stříbru na čtyři sta tun kovu; srov. pod rokem 81.

Římští bohatci

Ve druhém století byl L. Aemilius Paullus, poražený u Cann, se 60 talenty (240 tisíc séstertiů) majetku pokládán za středně zámožného senátora. U jeho úspěšnějšího vrstevníka P. Cornélia Scípióna Áfricána staršího bylo za přiměřené pokládáno věno padesáti talentů (= dvě stě tisíc séstertiů), které se dostalo jeho dcerám jako děvčatům z robré rodiny. Ačkoli šlo v obou případech o vojevůdce, kořistící na válečných taženích, tehdy to na hellénský svět ještě „nestačilo“.

Dokonce i v chudé Helladě byl majetek nejbohatšího z Hellénů a jejich současníka Aitóla Alexandra Ísia odhadován na tři sta talentů (= 1,8 milionů drachem, tj. 7,2 milionů séstertiů). V posledním století republiky byl majetek venkovského statkáře vzácně navštěvujícího Řím odhadován na šest milionů séstertiů (roku 79 Sex. Roscius). V mariovské době bylo deset milionů séstertiů velké bohatství.

L. Aemilius Paullus, syn vojevůdce padlého u Cann, roku 167 v Amfipoli na závěr uspořádal na konto poraženého nepřítele velkolepé hry, na nichž vzali účast umělci a áthléti z celého světa a pochopitelně adorační poselství. Vystaven byl obrovský majetek Antigonovců, obrazy, sochy, koberce, stolní aparát ze všeho kovu a slonoviny. Aemiliův výrok, jinak skromného římského šlechtice, svědčí o určitém syndromu předurčenosti: „Jen ten dovede pořádat hostinu a vypravit hry, kdo umí ve válce vítězit.“

Kolik toho tehdy z Makedonie do Říma přišlo, je v pramenech vyčísleno jen na jednom, ne příliš důvěryhodném místě: prý to bylo summá summárum za 120 milionů séstertiů, tedy téměř na 140 tun raženého stříbra, které skončily ve státní pokladně. Kořist z Illyrie ze stejného zdroje obnášela prý dvacet milionů séstertiů.

Z Épeiru z téhož roku činila 400 denárů (= 1000 HS) na jezdce a 200 pro pěšáka. Peníze byly armádě vyplaceny z prodeje 150 tisíc lidí do otroctví, celkový výnos ale také není znám. Kořist T. Quinctia Flaminina, kterou roku 194 po třídenním triumfu uložil do státní pokladny činila 43 270 liber (více než 14 tun kovu) nezpracovaného stříbra, 84 tisíc tetradrachem attické ražby, 3714 liber zlata neraženého a 14 514 zlatých mincí s Filippovým portrétem.

V císařské době byli ze soukromých osob nejbohatšími lidmi velkostatkář Cn. Cornélius Lentulus, jehož závěť spočítala na 400 milionů séstertiů (zemřel roku 25 n. l.). Propuštěnec a šéf Claudiovy kanceláře Narcissus zanechal také 400 milionů (zemřel z donucení roku 54 n. l.). 350 milionů majetku zanechal roku 62 n. l. po popravě M. Antónius Pallas, jiný propuštěnec z Claudiova okolí a také šéf císařské Nerónovy finanční správy, po 300 milionech séstertiů zbylo po L. Annaeovi Senecovi (nucená sebevražda roku 65 n. l.) a právníkovi Q. Vibiovi Crispovi (93 n. l.). Augústus po sobě zanechal 150 milionů HS a prosperující stát.

Stejně jako je hlavní zásadou kapitalismu rentabilita a zisk, oba pojmy byli pravými bůžky pro římské velkopodnikatele. Co se nevyplácelo, nepřinášelo významný zisk, čili nebylo podnikatelsky úspěšné, bylo v podnikatelském světě pokládáno za „mrtvé“. Zásada finančního úspěchu není až vynález kapitalismu.

První známou římskou soukorměpodnikatelskou aktivitou bylo sdružení devatenácti jezdců ve třech firmách, societás, které státu v těžkém roku 215 zajistily dodávat do Hispánií armádě proviant na své náklady, které státní pokladna uhradila až mnohem později (neboť zela prázdnotou). Stát garantoval lodní náklad pro případ bouře nebo válečného přepadení. Takto byl pak po vzoru hellénistickém financován chod celé římské vojenské mašinerie až do konce starého věku. 

Od samého začátku podobné garance dráždily podnikavce k lumpárnám. Již roku 212 byl k soudu pozván s jinými podnikatel M. Postumius z Pyrg, který bohatl na podvodných ztroskotání lodí. Udávali fingovaný náklad, některé staré lodi poslali ke dnu, když předtím posádky naložili do připravených člunů. M. Postumius se k soudu 1. května nedostavil a zmizel do vyhnanství: majetek mu propadl a žádný z Římanů se sním nesměl stýkat.

Římští podnikatelé si brzy dali od státu dát další garance. Před válkou s Filippem Makedonským se finančníci, dopravci a výrobci materiálu pro armádu roku 200 domohli státních záruk v podobě pozemků v okruhu padesáti mil od Říma jako protihodnotu jedné třetiny svých zakázek či půjčených peněz. Platili státu pacht jednoho assu z jitra. Až stát získal hotovost, mohli si podnikatelé-kapitalisté vybrat: buď si ponechají půdu, nebo dostanou zpět své peníze. 

Vlastní novodobý kapitalismus mimo jiné charakterisuje závislost na energetických zdrojích a trh s nimi. S koncem fosilních paliv (ropa, plyn, uhlí) zřejmě nastane také konec kapitalismu, alespoň v podobě ze začátku třetího tisíciletí. Podobné vztahy starý věk neznal, protože u něho neplatí, že fosilní paliva jsou rysem kapitalismu. Lze předpokládat, že možnou formou neokapitalismu bude jeho sociáoní uzpůsobení.

Například ve formě solidární ekonomiky, srov. příklady z Argentiny, kde zaměstnanci koncem 20. století místy přebírali továrny opuštěné pro nízkou rentabilitu majiteli a utvářeli družstva zaměstnanců-podílníků. Takový „non-profitní“ sektor, kde lidé mají práci a odbyt své činnosti, kde není ani stát(ní firma) ani kapitalista, kteří by dávali práci, to je možná alternativa ke zcela privatisovanému kapitalismu.

Po dobytí Makedonie přišlo do římské pokladny tolik prostředků, že občané nemuseli platit až do rané doby císařské přímé daně. Římská šlechta začala projevovat intensivnější zájem o kulturní zvyklosti Hellénů, objevily se skupiny snobů-filhellénů pídících se po uměleckých předmětech a hellénské vzdělanosti. Věci předtím levné značně podražily: velký svět dorazil do Říma.

Od druhé makedonské války s vlnou chuti po luxusu Římané vše začali převádět na peníze, zadarmo ani kuře nehrabe. Průměrný senátorský majetek byl na třech milionech séstertiů (= c. 125 talentů), jezdecký na dvou (= c. 84 talentů), srov. zde níže.

P. Licinius Crassus, cos. 131, již měl majetek v hodnotě jednoho sta milionů séstertiů, tj. asi 420 talentů, základ bohatství triumvira M. Crassa. Začínal prý s pouhými třemi sty talenty. Ale když byl roku 70 poprvé konsulem, odvedl ze své majetku desátek Hérákleovi, pohostil Římany u deseti tisíc stolů (nepochybně světový rekord) a každému ze spoluobčanů daroval obilí na tři měsíce. Jeho dar Quirítům byl odhadnut na 170 milionů séstertiů.

Přesto člověkovi, který nesmírně zbohatl na machinacích kolem nemovitostí a na sullovských proskripcích po této akci zůstalo 7100 talentů (mj. vlastnil stříbrné doly, ale jeho životní styl byl jednoduchý, skromný, žádná extravaganza). Jeho kolega v kolegiu tří Cn. Pompéius měl sedmdesát milionů a třetí, ale vítěz, C. Caesar, ve své nenadálé smrti zanechal v ražené hotovosti na čtyři tisíce talentů.

Jestliže v roce 364 první velké hry o státním svátku stály dvě stě tisíc assů, tedy 80 tisíc séstertiů (platilo do púnských válek), koncem republiky dobrá podívaná na krvavé zápasy v aréně stály pořádajícího séstertiů 750 tisíc. Roku 217 po ztracené bitvě u Trasimenského jezera zaslíbili Římané na základě rozhodnutí pontifiků hry za 333.333 1/3 assu těžkého, s obětmi 300 býků Iovovi, další dalším bohům a lectisternium u šesti stolů, pro dva bohy u stolu.

Cenou za udání pro otroka byla koncem roku 217 svoboda a 25 tisíc assů, tedy 2,5 tisíc dénárů. V Capuy chtěli bratři Blossiové roku 210 podpálit římské ubikace, ale prozrazeni a popraveni. Odměnou pro otroky-udavače bylo deset tisíc assů a svoboda. V Římě založili téhož roku urození Kampánci z vendetty (viz předešlý rok) na sedmi místech požár. Vestin chrám zachránilo třináct otroků, které pak stát vykoupil a propustil na svobodu. Otrok-udavač, sluha Manus v kampánské rodině Calaviů, dostal za informaci svobodu a dvacet tisíc assů k tomu.

Je zajímavé, že přímých krádeží, banditismus, bylo v polovině druhého století málo (krátce vlna po devatsované Itálii po hannibalské válce). Zřejmě to nebylo lukrativní a za hodně námahy malý výnos.

Ctihodní občané se dostávali k velkým majetkům jako velitelé polních vojsk a moderně podvodnými spekulacemi, „tunely“ na majetku svých svěřenců, manželek, přátel a politických spojenců, lživá svědectví, falšované listiny. Jako dnes v tzv. třetím světu v Římu vedle sebe těsně sousedilo bohatství a bída, extrémní luxus a nejvyšší nuzotou.

Za pozdní republiky byl čistý zisk statku orientovaného na produkci vína a oleje sto tisíc sesterciů ročně. Z obilné úrody byl roční výnos třicet tisíc sesterciů. 400 tisíc séstertiů musel mít jezdec v majetku, aby mohl přináležet ke stavu (sto tisíc dénárů). Nejmenší majetkový census senátora musel být jeden milion séstertiů, tedy 125 až 250 tisíc dénárů či drachem. Průměrný majetek senátorů se tehdy pohyboval do čtyř milionů, filosofující boháč Seneca měl prý oceněn majetek na tři sta milionů séstertiů, více než jeho vrah, císař Neró.

Na peníze se hledělo stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“ a „ať všichni vidí, že na to mám“. Žilo se nadoraz, velký život – velké peníze, potomci ostrouhali. Božský Iúlius měl v roce 62 na 25 milionů dluhů, ale před sebou vynikající válečnickou karieru, takže vše uhradil. M. Antónius ve 24 letech dlužil šest milionů, o čtrnáct let později již čtyřicet milionů.

Podivný P. Clódius Pulcher si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu sesterciů. Jeho soupeř T. Annius Miló měl 70 milionů dluhů (to ho netrápilo, krev mu pil Clódius), ale na hry dával 300 tisíc séstertiů (v úvahu připadá také čtení 3 miliony). Curió dlužil šedesát milionů. Měsíční úroky přitom byly čtyři až osm procent, tedy 48 až 96 procent! Obvykle se vše vyřešilo prodejem pozemků a dalších nemovitostí…

Senátorská čest a smůla

S podporou C. Flaminia byl roku 219 či 218 přijat Claudiův zákon (podle tribuna lidu Q. Claudia lex Claudia), jímž se senátorům a jejich rodinným příslušníkům zakazuje vlastnit lodi s větší nosností než 300 amfor, tj. 80 hektolitrů. Římská aristokracie to vůbec měla z dnešního pohledu těžké, ale nestěžovala si.

Senátoři a jejich synové podle tohoto zákona nesměli vlastnit námořní lodi kromě za účelem dopravy vlastních výnosů/úrod na statcích, nesměli se účastnit veřejných licitací a měli zakázáno vše, co se pokládalo za spekulativní zisk, quaestus. Jeden z předků P. Cornelia Sully, zřejmě cos. Let 290 a 277 P. Cornelius Rufinus, byl vyloučen ze senátu za to, že vlastnil stříbrné stolovací nádoby o celkové váze vyšší než deset liber.

Za Augústa byl minimálním senátorským majetkovým odhadem milion séstertiů (řekněme deset milionů eurů?), senátorský průměr sahal ke čtyřem milionům HS, bohatství začínalo u deseti milionů HS (srov. zde výše). Senecův majetek o půl století později se odhadoval na tři sta milionů séstertiů. Přitom roční výnos běžného statku při dobré úrodě činil 30 tisíc HS, výnos statku Plinia Mladšího v Tifernu činil 400 tisíc HS.

Rozfofrovat se peníze dají vždycky velmi rychle. Za Domitiána byla „levnější“ purpurová lacerna, plášť se sponou a kapucí (viz pod móda) za deset tisíc séstertiů: třetina ročního výnosu menšího statku.

•

Lásce k perlám a smaragdům propadla manželka šíleného principa C. Iúlia Caesara zvaného Caligula Lollia Paulína, vnučka po M. Lolliovi. Byla jimi pokrytá od vlasů po prsty a sbírka, kterou nosívala, měla cenu čtyř milionů séstertiů (řetízek na noze neměla, tehdy ještě byl odznakem prostitutek). O diamantech viz pod móda.

O perlách ještě jednu chuťovku: Pokud Kleopatrá VIII. jedla sama, stálo to prý jeden milion séstertiů (1 HS = 10 eurů?). Tak drahou malou večeři už po její smrti nikdo nikdy nejedl. Když soutěžila v nákladnosti se svým milencem Antóniem, dala si přinést stolek s jedinou nádobou, v níž byla „v octu“ rozpuštěná velká perla – pití za jeden milion séstertiů. Ostatně soutěž v megamarnotratnosti tehdy rozsuzoval L. Minutius Plancus a vyhrála Kleopatrá.

Pro srovnání: např. 2. dubna 1987 zaplatil anonymní kupec na aukci v ženevské Sotheby´s 2,126.646 USD za smaragd o 19,7 katátech na zásnubním prstenu Edwarda VII. Anglického. Začátkem května 2007 byla v Abú Zabí vydražena perla o váze 575 karátů, která prý patřívala Marku Polovi. Cestovatel ji dostal od Čingischánova vnuka Kublaje. „Arco Valley Pearl“ o délce 7,9 centimetrů je zřejmě největší perlou mimo musea.

7. května 1934 byla nalezena muslimským potápěčem na Filipínách nejslavnější perla novověku, Allahova perla, dlouhá 24,13 cm o průměru 13,97 cm. O diamantech viz také pod móda.

•

Korunovaná velkorysost a dobročinnost. Při přírodních katastrofách byli hellénističtí panovníci a římští císaři nesmírně štědří. Brávali na svá bedra finanční náklady na obnovu často v plném rozsahu, forma státní solidarity ve starověku. Např. Rhodos, bohatá kupecká republika a dlouho významná námořní síla držící na uzdě egejskou piraterii, byl ve třicátých letech třetího století silně poškozen zemětřesením, možná i několika (srov. roky 229, 226 a 223). Tehdy byly zničeny hradby a loděnice, také zanikl jeden z divů světa, kolossos rhodský.

Seznam darů od jednotlivých monarchů je úctyhodný: Hierón II. Syrákúský věnoval Rhodským 75 talentů raženého stříbra na nákup oleje pro cvičence v gamnasiích, sadu sakrálních nádob a nějaké peníze pro přímou pomoc postiženým, dohromady za sto talentů. Osvobodili všechny obchodníky plující za businessem do Syrákús od daní a armádě rhodské věnovali padesát katapeltů, silných samostřílů.

Na své náklady dal dokonce později Hierón v rhodském přístavním tržišti postavit sousoší, jak lid syrákúský věnčí lid rhodský (sic!).

Ptolemaios III. věnoval ostrovanům tři sta talentů stříbra, milion artab obilí, tj. asi čtyřicet milionů litrů, dříví na stavbu deseti pětiveslic a deseti trojveslic, prý čtyřicet tisíc loktů jedlových klád, tj. asi dvacet tisíc metrů, jeden tisíc talentů měděných mincí, tj. přes dvacet šest tun raženého kovu, tři tisíce talentů koudele, tři tisíce kusů plátna na plachty, tři tisíce (talentů kovu?) na obnovu Kolossu, tři sta stavitelů a 350 pomocných dělníků a mzdu pro ně ročně po 14 talentech atd. Dary poslal Ptolemaiovec z Egyptu ihned, zároveň s jednou třetinou peněz, ostatek později.

Antigonos III. Makedonský poslal velké množství stavebního materiálu: deset tisíc šestnáctiloketních a osmiloketních kůlů, pět tisíc trámů, tři tisíce talentů železa, tisíc talentů smůly a v penězích přislíbil jedno sto talentů. Antigonova manželka Chrýseis poslala sto tisíc medimnů obilí, tj. přes pět milionů litrů, a tři tisíce talentů olova.

Seleukos II. osvobodil od všech poplatků všechny rhodské obchodníky a mořeplavce, kteří se plavili do jeho říše, přidal deset vystrojených pětiveslic, dvě stě tisíc medimnů obilí, tj. přes deset milionů litrů, a tisíce talentů stavebního materiálu všeho druhu. Dary poslali i menší dynastové jako Prúsiás I. Bíthýnský, Mithridátés IV. Pontský, Lýsaniás Aiolský, Olympichos Iaský a Limnaios Aiolský. Počty městských států, které poskytly pomoc, nebylo prý podle pramene ani možné vypočítat.

Dobročinnost, filantropie, almužny patřily vůbec automaticky k hellénskému a římskému klientelskému světu.

•

Přídělový systém a regulované ceny. Pozoruhodným rysem klasického attického, hellénistického (alexandrijského, antiošského) a římského modelu sociálního smíru je rozdávání potravin občanům přídělovým systémem, a gratis. Při levné pracovní síle byla otázka nezaměstnanosti pro Hellény a Římany něco zcela nepochopitelného a nikdo také žádný takový problém ve starověku nedefinoval.

Kromě obilí se římským proletářům, povalečům a všem těm, kteří byli oficiálně nemajetní, tzn. většině římské populace rozdávalo později ještě maso nebo dokonce víno.

Ceny obilí měly velké výkyvy. Nedařilo se vytvářet významné zásoby a cena lokálně odvisela od úrody. Na Sicílii v rozmezí několika let oscilovala cena jednoho modiu obilí mezi dvěma až dvaceti séstertii. Díky dovozcům a spekulantům stálo obilí v Římu pochopitelně mnohem více. Ovšem na konci druhé púnské války, kdy z dobytých Hispánií byl v Římě obilí nadbytek, stál roku 203 modius čtyř assy. 

Cenové regulace jsou staré jako vládní systémy samy. Po vzoru kontroly cen potravin a obětin v sumerských městských státech zavedli na větším prostoru své říše regulace babylónští panovníci v 18. století. Nejstarším zachovaným dokladem pro státní dirigismus ve mzdách a cenách je ze zákonů severosumerského městského státu Ešnunna ze 20. století: kolik za šekel stříbra bylo obilí, oleje, vlny, mědi atd., jak lze naturálně směnit potraviny, tedy např. kolik oleje je za kolik obilí.

Sîn-kášid, náčelník amorejských Amnanů (viz rok 1813) a vládce v Uruku, předepisoval tak ceny potravin a agrárních výrobků, ale z dobových relací víme, že skutečné ceny byly třikrát vyšší: že by první stopa iluse o způsobu, jak všechny nakrmit, aby nikdo nekradl a všechno fungovalo bez zásady nabídky a poptávky? Z mnohem starší doby, z časů akkadského krále Maníštusu (vládl 2307 – 2292) známe ceny pozemků, jaké platil král, když od občin kupoval půdu, tedy zřejmě také již jistá forma státní ceny.

V Egyptě byly ceny pod kontrolou královských úředníků, nákupní i výkupní. Ve státu, kde všechno patřilo králi, živoucímu z bohů na Zemi, a chrámům, nepatřilo všem ostatním nic. Za tři tisíce let egyptských dějin se na Nilu nerozvinula peněžní směna a kultura peněz. Víceméně vládl naturální směnný obchod a hodnota se přepočítávala v deben, původně slitek mědi a stříbra o váze 91 gramů.

V Nové říši stála koza 1 až 3 debeny, prase 2 až tři, ale osel už 25 až 40 debenů, kráva 20 až 150. Sandály nebo kožený pytel se tehdy pořizovaly za půl až tři debeny, bronzová břitva za jeden až dva, židle za 12 až 30, postel za 12 až 25 debenů. Dělníci dostávali naturálie přepočítány na debeny.

Kolem roku 1200 byl pytel obilí o cca. 77 litrech za dva měděné debeny, džbán vína se dal vyměnit za pytel obilí. Měsíční „mzda“ dělníků/řemeslníků z té doby: 7,5 pytle obilí pro předáka, dtto pro písaře, dělník dostal 5,5 pytle, lékař a vrátný po 1,5 pytli obilí. Při průměrné „mzdě“ sedmi debenů/měsíc si mohli dělníci pořídit: za jeden až dva debeny 25 litrů piva, deben za litr vína, nebo deset chlebů či pět koláčů, nebo půl litru oleje. Jednoduchá košile přišla na pět debenů, papyrus se zádušními texty byl za sto debenů, jednoduchá rakev za dvacet pět.

Hellénističtí panovníci a po nich římští císaři stanovovali maximální ceny potravin. Lid měl určité jistoty a armádní dodavatelé hranice. Za Diokletiána byla maximální povolená cena jednoho vojenského modia pšenice (asi 17,5 litru) jedno sto dénárů, ječmene šedesát bobů drcených jedno sto, celých šedesát, čočky jedno sto, hrachu drceného jedno sto, ovsa třicet dénárů.

Libra (italská, necelých 40 dkg) vepřového masa stála 12 dénárů, hovězího osm, skopového osm, jater z vepře krmeného fíky 16 dénárů, stejně jako slaniny, šunky 20, sádla 12, klobásy až 16, bažanta krmeného 250 dénárů, z obory 125, husa 200, dvě kuřata 60, koroptev 30, deset kvíčel 60, zajíc 150, králík 40, deset drozdů 16 až 40 dle druhu, páv 300.

Nikdy ve starověku se nestalo, aby bylo levněji. Výjimkou jsou uměle vytvořené krátkodobé stavy za válek. V dobře zásobeném ležení L. Licinia Lúculla roku 72 byla taková hojnost, že vůl stál jednu drachmu (= 4 HS), otrok byl za čtyři drachmy, tedy 16 HS. Ovšem např. za obležení Athén Démétriem Poliorketem roku 295 stál ve městě medimnos soli čtyřicet drachem a pšenice tři sta drachem.

Teprve v moderních dějinách se v některých věcech díky masovým technologiím a specifikům trhu děje v některých případech opak. Tak reálné ceny hovězího masa byly roku 1997 o třetinu nižší než roku 1971. Za tu dobu vzrostla spotřeba masa ve vyspělých zemích třojnásobně, ve tzv. třetím světu dokonce pětinásobně (mléka trojnásobně).

Ochranu „královských“ producentů řešil starý věk monopolistickými praktikami, srov. ptolemaiovský Egypt (monopólia však nebyla tolik rozšířená, spíše v řadě odvětví šlo o oligopólia). Jiné prostředky jsou až novověké: Sněm Virginie, britské kolonie v Americe, 6. ledna roku 1639 jako první na světě pro udržení ceny komodity odhlasoval zničení přebytků úrody, v tomto případu tabáku.

•

Bohatí mezi římskými proletáři

Nejlukrativnější povolání v Římě na konci republiky byla stejná jako v dobách hollywoodských: herectví, tanečnictví a zpěváctví, kulinářství. Z tragiků prý vydělával těžké peníze herec Claudius či Clódius Aesópus: jeho majetek byl vyčíslen na dvacet milionů séstertiů. Jeho syn Clódius proslul cvičenými zpěvnými a mluvícími ptáky, kus kupoval za šest tisíc séstertiů, viz pod kuchyně. Byl také prvním z Římanů, který po vzoru Kleopatry pil a dával na hostině hostům pít v octu rozpuštěné velké perly, úniónés.

Tanečnice Dionýsia měla roční přijem dvě stě tisíc séstertiů (pro srovnání: tolik o více než století později stál soukromý pohřeb Nerónův). Slavný představitel komédií Q. Roscius (zemřel ve vysokém věku roku 62), přítel Sullův, měl roční příjem šest set tisíc séstertiů, tj. sto padesát tisíc drachem. V době slávy odmítal honorář za vystoupení. Předtím dostával od státu za každý hrací den tisíc denárů plus výdaje na celý team. Roscius vystupoval ve velepodnicích, při nichž se vynakládaly neuvěřitelné summy na kulisy a dekorace.

Během jednoho takového Rosciova projektu prošla pódiem karavana šest set oslů. V době principátu herce vystřídali žokejové. C. Ápuléius z Hispánií, současník Hadriánův, se dožil 42 let. Závodil za červené a během své čtyřiadvacetileté kariery startoval v 4257 závodech, z nichž 1462 zvítězil. Vydělal 35,863.120 séstertiů (tj. c. 4,5 mio dénárů; srov. pod dostihy, circus).

Literáti původně tolik nevydělávali. Za komédii Eunúchus/Kleštěnec dostal roku 161 autor, Kartháginec P. Terentius Áfer, propuštěnec senátora C. Terentia Lúcána, do té nejvyšší odměnu osm tisíc séstertiů. O sto dvacet let později však dokázal P. Vergilius Maró uspořádat happening s pohřbem své oblíbené masařky, musca carnália, se všemi přináležitostmi funerálií lidských s účastí honorace včetně Maecenáta. Když mouchu uložil do mausolea, mohl spočíst útratu celé legrácky na 800 tisíc séstertiů!

Stejně pozoruhodné je to, že básník pochovával hmyz v době, kdy se rozdělovala za druhého triumvirátu půda veteránům a bohatí o ni snadno přicházeli; ledaže by se k půdě vázala speciální práva a povinnosti, jako např. péče o záhrobní stavby…

Římské ceny a výdělky

V posledním století republiky v Římu kypěl „stolní“ průmysl. Magnáti si sami pěstovali ryby v umělých nádržích se sladkou i slanou vodou, ústřice, ptáky všeho druhu, divokou atd. Holubník s holuby přišel na sto tisíc séstertiů. Velkoptáčníci, čihaři či čižbáři měli tak rozsáhlé chovy, že dokázali najednou uspokojit zakázku na pět tisíc kvíčal, ku za tři denáry. Velkochovatelé ryb dokázali najednou dodat dva tisíce murén.

Po L. Liciniovi Lúcullovi zůstalo ryb za 40 tisíc séstertiů. Chovatel včel prodal ročně medu za deset tisíc séstertiů. Na vylepšeních rasy se za chovného osla platilo 60 až 400 tisíc séstertiů (více viz pod kuchyně).

Starožitný nábytek se stal ještě koncem republiky předmětem sběratelské vášně. Zřejmě první z Evropanů, který starožitnostem propadl, byl Augústus, sbírající cenné kusy nábytka a korithské vázy (slitina zlata, stříbra a bronzu vzniklá údajně při požáru Korinthu roku 146). Luxus konce republiky a později byl nepřehlédnutelný také u nábytku. Stůl z pomalu rostoucího a proto vzácného afrického citronovníku, mensa citrea, stál milion séstertiů.

Zedník, truhlář, tesař, zemědělský dělník, kovář, pekař, učitelům všeho druhu si za Diokletiána denně ke stravě vydělal minimálně 50 denárů, mramorář, mosaikář po 60, malíř pokojů 75, malíř obrazů 150 dénárů, velbloudář, mezkař po 25, grammatikovi a geómetrovi 200, advokátovi 1000 dénárů/den (nejvyšší vydražené ceny obrazů viz pod malíři).

Koncem 2. století př. n. l. si vydělal řemeslník denně 4 HS čili denár (bohatě na přežití; tolik měl ještě dělník za Tiberia, kvalifikovaná stavební práce vynášela čtyřikrát tolik), měsíční jeho příjem za raného principátu byl 100 HS. Za „nekvalifikované“ klientské služby v téže době zaplatil patron na den 6,5 HS a denní mzda zedníka v Egyptě kolem roku 260 n. l. byla 4 drachmy (= 4 denáry) čili 16 HS.

Ve 4. a 5. století n. l. platilo, že: 1 statér = 20 obolů = 4 denáry (někdy jen 2) a 1 solidus byla celoroční skromná obživa, 2 – 3 solidy dobrá obživa. Jeden solidus = 1000 denárů.

Kůň přišel na 12 sol., menší dobytek 1, prase bylo za 1/3 sol. Roční výnos průměrného propachtovaného statku činil 40 sol. minimálně. Běžný otrok stál jako kůň, otrok pro práci 2 – 10, levný jeden solidus. Holič dostal 3 na den. (dle Dioclet. 2). Cestovní náklady (střední vrstva hodně cestovala) z Lúkánie do Kampánie byly min. 2 solidy. 4000 solidů byl úplatek na podporu kandidáta na biskupský stolec, což vedlo ke 150letému schizmatu mezi donatisty. Řemeslníci nebyli s to, jednou za pět let zaplatit daň 4 – 5 solidů (collátió lustrális, daňový odhad).

Sextárius vína stával v raném principátu jeden až čtyři assy, za tolik bylo falernské (bochník chleba stál dva assy).

Bronzová soška přišla na konci republiky a za iúlsko-klaudijské dynastie na čtyřicet tisíc séstertiů, dva koberce na dvě stě tisíc. Několik nikoli antikvárních soch či uměleckých děl z Athén pro svou tusculánskou villu zaplatil M. Tullius Ciceró roku 68 summu 20.400 séstertiů (tedy, podle některých moderních odhadů, řekněme dvě stě tisíc eurů), za labijský 101 tisíc (a zavést vodu do venkovské villy vodovodem ho přišlo na tři séstertie na stopu). Umělecky opracovaný bronzový kotlík do kuchyně stál více než malý statek.

Za kuchaře na otrokářském trhu vypláceli snobové až sto tisíc séstertiů. Soudek sardelí z Pontu Euxeinu/Černomoří stál tehdy 1600 séstertiů, což bylo více než otrok na polní práce. Dvacet čtyři tisíc séstertie stál chlapec pro potěšení pánova oka i přirození (dobová zvyklost), což bylo více než kdejaký statek.

Když byl Ciceró roku 57 odsouzen k vyhnanství, byl jeho majetek rozprodán za odhadní cenu: Crassův dům v Římu, který krátce předtím koupil, na dva miliony séstertiů, venkovské villy Tusculum za 500 tisíc a formijská za 250 tisíc séstertiů.

Pod slovem villa si musíme představit spíše rozsáhlá obydlí s dalšími stavbami. Básník Catullus, žádný vyhlášený boháč, měl na Gardavském jezeru obydlí o 19 tisích čtverečných metrech. Později Plínius Jr. měl vilku na moři se 32 místnostmi, parkem, chovem ústřic. Plocha jen pro něho: někde se ještě muselo složit služebnictvo a celý aparát správy pozemku.

Bydlení a luxusní bydlení

Po dobytí Makedonie rostly v Římě a Itálie ceny realit. Mísénskou villu pořídila v polovině druhého století matka Gracchů Cornélia za 75 tisíc séstertiů. O necelých sto let později za ni věhlasný vojevůdce L. Licinius Lúcullus, cos. 74, zaplatil 2,475.000 séstertiů, třiatřicetkrát tolik. Řečník L. Licinius Crassus (zemřel roku 91; srov. pod kychyně), otec triumvira, měl v době, kdy obyčejný dům s pozemkem stál v Římě kolem šedesáti tisíc séstertiů, dům se zahradou se starými vzrostlými stromy: byla ceněna na šest milionů séstertiů.

Dům, tedy městské sídlo M. Aemilia Lepida, cos. 78, byl ceněn na 15 milionů a prý nejvýstavnějším domem Města: o generaci později nepatřil mezi prvních sto nejlepších adres Říma. M. Fonteius koupil roku 68 Rabíriův dům v Neápoli za 130 tisíc séstertiů.

Pronájmy byly v Římu čtyřikrát vyšší než na venkově. Nájemné v římském domu v  době Sullova mládí stálo v přízemí ročně tři tisíce séstertiů, v patrech dva tisíce. Zákony proti luxusu z let 161 nebo 162, 115, 89 a 82 stanovovaly dokonce maximální ceny občanských hostin slavnostních a obyčejných. Hostina dle nařízení z roku 161 nesměla překročit nákladem deset séstertiů, slavnostní sto.

Honička za luxusem

O osmdesát let později už směli Římané vyhodit za pohoštění přátel třicet séstertiů, za slavnostní desetkrát tolik. Stoséstertiová večeře byla prostě pokládána za luxus. Rekordmanem z časů principátu byl zřejmě deviantní syrský mladík na císařském trůnu Héliogabalos, který prý nevečeřel nikdy za méně než sto tisíc séstertiů (více o zákonech pod hostiny).

Nejluxusnější módní materiál: libra purpurového hedvábí = 150 tisíc dénáriů. Flakon stál šafránové voňavky z Arábie dva tisíc dénáriů, za což se podle některých odhadů pořídilo osm tun pšenice. Císař Auréliánus, vládl 270-275, sepsul svou choť Ulpii Sevérínu za to, že chtěla nosit purpurové hedvábí: „Není možné, aby se látka vyvažovala zlatem.“ Libra zlata totiž tehdy už stála tolik, co libra hedvábí.

Netřeba podotýkat, že nařízení nefungovala, jak by platilo např. u Sparťanů. Po celou republiku bojovali censoři a moralisté se vzmáhající se marnotratností a se sklonem k vysoké rozhazovačnosti a bezmeznému luxusu, marně. Dokumentovat lze na vybavení kuchyňským nádobím. Jestliže Scipio Aemiliánus, pokořitel Makedonie, neměl doma na váhu opracovaného kovu více stříbrného nádobí než třicet dvě libry, jeho synovec Q. Fabius Maximus, cos. 121, už tisíc.

O třicet let později M. Lívius Drúsus, tr. pl. 91 už měl v nádobí deset tisíc liber stříbra. L. Licinius Crassus, cos. 95, zaplatil za dva stříbrné poháry sto tisíc séstertiů. Za diktátora Sully se mezi proskribovanými v Římu našlo sto padesát stříbrných mís o váze jednoho sta liber.

Zřejmě roku 103 poprvé v římské aréně několik lvů, roku 99 sloni. Roku 93 Sulla jako praetor pustil na písek sto lvů a předvedl sto zápasníků s mečem/gladiátorů. Jinak použití zápasníků na pohřebních oslavách bylo asi velmi nákladné. M. Aemilius Lepidus, cos. 187 a 175 (zemřel 152) nařídil v závěti synům, aby za hry po jeho pohřbu neutratili více než milion assů. Hasard byl rozšířen tolik, že byl censorským ediktem zakazován již roku 115.

Říšské náklady

Císařové zavedli placenou byrokracii. Do Marka Aurélia byly tři platové kategorie, stoický císař zavedl čtvrtou. Nejnižší úřednický plat byl 60 tisíc séstertiů ročně, sexágénárius, pak sto tisíc, centénárius, dvě stě tisíc, ducénárius, a od M. Aurélia tři sta tisíc, trecénárius. Za vysoké inflace ve 3. století n. l. stačil k přežití člověka jeden denár čili čtyři séstertie (o rekordních inflacích v novověku viz pod inflace).

Prostý úředník městský měl ročního příjmu v raném principátu 1.200 HS. Roku 255 n. l. stála v Egyptě jedna měřice obilí (= 29,18 litrů) šestnáct drachem. Roku 314 n. l. už však deset tisíc. S podporou této megainflace nastupovalo křesťanství.

Vysoká byrokracie a vojáci měli za vrcholného principátu a za dominátu tak rozsáhlé soudní pravomoci, že se jim říkalo iúdicés, soudci. Císařská civilní byrokracie byla pokládána za službu, mílitia, úřady byly officia a úřednícíci vyšší a nižší officiálés. Museli být svobodného rodu a s odbornými zkouškami (srov. čínský konfuciánský model).

Jejich seznamy se jmenovaly mátricula. Úředníci dostávali titul perfectissimus, často dědičně, což býval za principátu titul jezdců. Výjimečně dostávali byrokraté při pensionování senátorství s titulem clarissimus.

Celkový roční rozpočet římské říše v antónínovské době ležel kdesi na 250 milionech dénárů. Největší část císařského rozpočtu spolykaly výdaje na armádu. Odhaduje se, že roční žold pro legionáře a pomocné sbory na hornogermánsko-raetském límitu stál deset milionů dénárů. Když byl roku 161 posunut směrem do germánského vnitrozemí, musely legie z úspornosti rozebrat a přemístit kamenné a cihlové lázně, latríny a další budovy.

Nemenší částky byli dary římským občanům. Tráiánus během svého nikdy už nepřekonaného triumfu nad Dáky věnoval každému občanovi Říma 650 drachem čili 2.600 HS. Antónínus Pius věnoval Římanům 640 milionů séstertiů, L. Septimius Sevérus věnoval každému senátorovi za hlavu proticísaře Didia Iúliána 720 aureů čili 72 tisíc HS.

Roku 328 n. l. omezil Konstantínus I. počet krámků v olejem v Římě, mensae oleáriae, které se staly dědičnými. Podobně masny spadly pod „prasečkáře“, suárií, a prodej masa se tak monopolisoval. Později se šetřilo mnohem více, dokonce i na poštovním servisu. Císař Valentiniánus 15. srpna 370 zrušil mzdu poštovních mezkařů, kolářů a veterinářů a ponechal jim jen deputát potravin a oděvu.

Křesťanské počty

Summa třiceti „stříbrných“ se poprvé objevuje v sumerském Nářku nad zkázou Uru z 19. století, který vyvrátili Elamité a Sutejové. Sumerský obrat „dělat něco za třicet“ znamenalo opovržlivou práci konat a počet asi naráží na počet dnů v měsíci. Díky novozákonnímu příběhu o zrádci křesťanského mesiáše summa zůstala příslovečnou částkou dodnes.

Oddíly fanatických protipolytheistických i protižidovských egyptských mnichů využil agresivní alexandrijský patriarcha v letech 412-444 Kyrillos. Jeho úderky v Egyptě dorazily zbytky antiky, zavraždili učitelku filosofie/novoplatonismu Hypatii roku 415. V celé církvi zdvihl prudký vítr sporů, když se začal hádat s Nestoriem, který neuznával paní Marii za bohorodičku a vyrobil z něho „nestoriána“. V Konstantínopoli v boji proti nestoriánům uplácel lidi od dvora a z kléru.

Monotheistická ideologie něco stála: rozdával dárky ze slonoviny, drahé látky, pštrosí pera, peníze nejméně sto solidů až dvě stě liber zlata (= 65 kilogramů), takže si od něho vzal sto liber zlata i nejvěrnější Nestoriův přítel. V Konstantinopoli prý Kyrillos „investoval“ 1500 liber zlata (= 490 kg). Dosáhl svého, konstantinopolský patriarcha, tedy d. f. jeho nadřízený, Nestorios, resignoval, odešel do kláštera, pak do vyhnaství. Kyrillos je v pravoslavné církvi světcem, u katolíků od roku 1882 „doctor ecclesiae“. Srov. pod terorismus.

•

Zřejmě největší obchodní transakcí starého věku byla státní aukce 28. března 193 n. l. Po smrti císaře Pertinaka si u praetoriánů zajišťoval podporu praefectus urbis Ti. Flávius Sulpiciánus, Pertinakův tchán. Dva vojenští tibúnové dostali nápad, že Didius Iúliánus, když ho spatřili, by mohl být lepší.

Didius skutečně sliboval dát vojákům císařské gardy více na odměně, a také obnovu Commodovy památky. Vpustili ho do tábora a zvolili císařem. S podmínkou, že Sulpiciánovi se nic nestane (přežil to, ale později byl popraven Sevérem, protože se postavil na stranu Clódia Albína).

Podle jiné verse byl Iúliánus opilec a jeho rodinka také (dobově: „vedli nezřízený život“). Když Pertinax zemřel, manželka Manlia Scantilla a dcera Didia Clára tatíka přemluvili, aby zašel za vojáky a slíbil jim cokoli. U brány se potkal se Sulpiciánem a oba přes zeď licitovali o císařství, o vládu nad světem!

•

Láska ke zlatu je nesmrtelná

O multikulturním prostředí Alexandreie (a dalších východních velkoměst) s nepřeberným počtem kultů jistý anonymní autor ve 2. nebo 3. století n. l. poznamenal: jediným bohem jim jsou prachy, únum illís deus nummus est. Platné dodnes; asi zůstane nevystižitelným paradoxem, že tomu bylo i za sociálně rovnostářských komunistických režimů 20. století. S chutí lidí na „jediného boha“ souvisí i vojenská lest pro případ nejvyšší nouze.

Roku 139 na útěku po prohrané bitvě dával rozhazovat peníze usurpátor seleukovského trůnu Diodotos Tryfón, aby zaměstnal pronásledující Antiochovy jezdce. Napodobil tak zřejmě nejstarší užití této lsti Kelty/Galaty někdy kolem roku 230 před rozhodujícím bojem s králem Attalem I., srov. tam a rok 241, kteří pověřili své lidi, aby v případu prohry roztrušovali za útěku za sebou stříbrné a zlaté mince, aby se pronásledovatelé zdrželi jejich sbíráním. Nákladná lest funguje v každé éře (u Keltů je pikantní to, že šlo o prostředky předtím naloupené po celé Iónii a předtím v Makedonii a ve střední Helladě, srov. roky 280 až 277).