Ch
Chababeša z Egypta, protiperský povstalec§ 486, 484
Chabašát, arab. jméno pro Ethiopii§ viz Ethiopie
Chabriás z Athén, strat., syn a o. Ktésippův§ 389, 378 - 376, 370, 362, 357 - 355
Chabriás z Athén§ lépe Chariás§ viz rok 376 a pod Chariás
Chábur (akad.), řec. Aburás/Haburás, lat. Chaborás, aram. a arab. Chábúr, ř. v sev. Mesopotamii (pramení v TR, naprostá většina toku na území dnešní SYR, přítok Eufrátu)§ 759, 616
Při ústí Ch. do Eufrátu ležela Faliga (asi Circesium, srov. tam) a větší vesnice, kómopolis, Nabagath.
Chadiánu z Damašku, k., syn (?) Ben-Hadada III., ass. zvaný Márí§ 773
Chaire, viz Caere
Chaireás, ptolem. nauarchos§ 88
Chairefón z Athén§ arch. 219
Chairefanés z Athén§ arch. 452
Chaireleós z Athén§ 404
Chairemón z Athén§ 400
Chairestraté z Athén, m. Epikúrova§ 341
Chairilás ze Sparty§ efor epón. 418
Chairón z Pellény, též Cheilón, tyr.§ 331
Chairón ze Sparty, mluvčí protiachájské emigrace§ 188, 183, 182, 180
Chairóndás z Athén, též Chairóndés§ arch. 338
Chairóneia, m. v Boiótii§ 447, 379, 370, 351, 338, 316, 245, 191, 88 - 86
Chajánu ze Sam’al, k.§ 743
Chajbarský průsmyk (Khyber), srov. Dionýsopolis v Kóféně§ 327
Chajbar-Pachtúnchwá, pákistánská provincie, angl. Khyber-Pakhtunkhwa§ 327
Podle administrativního celku z dob Britské Indie se v letech 1948-2010 jmenovala oblast Provincie severozápadní hranice, NWFP; jde o pákistánskou část Paštunistánu.
Chala, Chalónítis, hellénisované m. a kraj v Mesopotamii,viz tam
Chalab, Chalba§ viz Beroia v Syrii
Chalbus, předák Tartéssanů§ 216
Chaldaioi, Chaldaiové, bab. Chaldú, hebr. Kasdáj, české Chaldejci, Chaldejové, Chaldajové§ 1. aramajský kmen, pozd. synonymum pro babylónský, viz tam; u Římanů též označení pro astrology a šarlatány. Ch. se dělili na knížectví Bít Amukkáni, Bít Dakkúri a Bít Jakíni, 770, 701, 626, 617, 613 - 610, 602, 597, 587, 567, 565, 539, 531; 2. národ v severozáp. Armenii, v regionu proslavený zpracováním kovu; dříve snad Chalitu, z Římanů je první podrobil L. Licinius Lucullus§ 651
Chaldi, Aldi, bůh Urarťanů§ 733
Chaldíni, pevnost záp od arménského jez. Sevanu, dn. m. Kamo či Nor Bajazet§ 733
Chaldi-ti z Urartu alias Ara-cha čili Nabû-kudurrí-usur IV.§ 521
Chalitu§ viz Chaldaioi, 2.
Chalkédón§ viz Kalchédón
Chalkiás, ptolem. stratégos§ 106
Chalkideus ze Sparty, spartský velitel§ 412
Chalkidiké, poloostrov v Thrákii, pozd. patřící do Makedonie, též Thrácká Chalkis; srov. pod Olynthos. Tři prsty jsou od východu Athós, Síthóniá a Palléné (dn. A., Longos a Kassandra)§ 750, 730, 700, 654, 628, 551, 433, 429, 424, 423, 421, 417, 416, 406, 399, 393, 380, 379, 365, 356, 354, 350, 348
Chalkis, m. na Euboji§ 776, 754, 750, 741, 735, 728, 700, 684, 683, 667, 655, 654, 632, 600, 507, 481, 420, 411, 362, 360, 358, 354, 349, 332, 327, 323, 313, 312, 310, 308, 446, 338, 306, 302, 284, 275, 244, 198, 196-195, 192, 191, 189, 171, 170, 146, 86
Kolonie Athénských, „bronzové město“, vzniklá spojením pětí vsí, oikistem byl Aiklés. Proslavila se v dávnověku metalurgií a obchodem s orientem. Ovládala EuríposKolonie Chalkidských jsou v Itálii, na Sicílii a v Thrákii. Po válce lélantské, kterou asi vyhrála, přišla Ch. v první polovině 7. st. o část trhů v Itálii ve prospěch Korinthu. Chalkidští měli v klasickém hellénském světě pověst novověkých homosexuálních „pederastů“ a slůvko chalkidování znamenalo takový životní styl.
Chalkis pod Libanem, m. v Koilé, pozd. Kaisareia/Kaisaríá Filippú a Nerónias, pův. hellénistická katoikie, kterou údajně založil jakýsi Arab jménem Monikos, země kolem Ch., Chalkidiké, byla už za Seleukovců arabsk᧠145, 117, 85, 84, 76, 40, 36, 30, 20
Chalybón§ viz Beroia v Syrii
Chalybové§ viz Tibarenové, Tibaranové
Challušu-inšušinak II., k. Elamitů§ 694, 693, 669
Chalule, m. v Mesopotamii§ 689
Chamát, Chamátu, bab.§ viz Hamath, Hamát
Chamhór, wezír§ 730
Chan, Chanové, Číňané, největší ethnická skupina na planetě, viz pod Čína
Chan, čínský stát§ 441, 403, 376, 333, 332, 308, 298, 293, 254, 247, 230
Chan, čínská dynastie§ 206, 202, 175
Dynastie Chan (Han) má jméno podle řeky v dnešní provincii Chu-pej (Hubei). Západní Chan trvala v letech 206-9, Východní v letech 25-220 n. l. Konec dynastie přišel v éře Východních Chanů se smrtí válečníka, autora spisu o válečnictví a básníka Ca Cao (155-220), zvaný císař Wu z Wej. Jeho hrobka byla nalezena u vsi Si-kao-süe/Xigaoxue u Au-jangu jižně od Pekingu.
Chan Fej, Chan Fej-c´, legalistický filosof§ 298, 280, 232
Chan-ku, průsmyk v provincii Che-nan, Čína§ 317
Chan-tan, m. ve státě Čao§ 258
Chananía, syn Sanballata II., o. Sanballata III., židovský velmož§ 433
Chananiel z Babylónie, též Ananel, Hananeel, židovský velmož§ 36
Chania, viz Kydóniá
Chanigalbat, země mezi jezerem Ván a hor. tokem ř. Chábur, dříve nazývaná též Churri nebo Mitanni (království), eg. Nacharina, v hellénismu Mygdoniá, dn. Džazíra§ 759, 742, 681, viz dále pod Mygdóniá
Channo z Gázy, ass. Chanunu, filistínský dyn.§ 734, 720
chanukká, „zaslíbení, zasvěcení“, žid. osmidenní svátek držený každoročně od 25. dne třetího měsíce v roce (kislew) na pamět znovuzasvěcení jerúsalémského chrámu Jahweho kultu; označován též jako „svátek světel“§ 165
Chanunía§ viz Bít Chanunía
Chao, hl. m. čín. státu Čou§ 256
Chaonnófris z Thébaidy§ viz Anchmaxis
Cháonové, Cháoniá, épeirský kmen a země na severozápadu Épeiru§ 429, 232, 230, 170
Charakéné, Charax, od „kůl, palisáda, tj. pevnost“, země a m. na jihu Babylónie po soutoku Eufrátu s Tigridem, dn. Šatt al-Arab§ 324, 247, 221, 220, 204, 166, 141, 129, 127, 124, 121, 50, 1 n. l.
Pozd. zvána arabsky Meséné, Maiséné, Majsán, dn. irácká provincie Majsán/Maysan (srov. pod Parapotamiá s městem Dabithou), město pak Spasinú Charax, Alexandreia a Antiocheia; jako satrapie za Seleukovců ‘Přímořská’, epi tén Erythrán thalassan, tj. ‘Na Rudém moři’, první arabský stát v Mesopotamii.
V kraji Meséné ležela i Apameia na Sellaiu, Silchu, a Terédón, překladiště pro obchodníky s Arabským poloostrovem. Osadu pro své vojáky založil Alexandros na místě perské hokrálovského administrativního centra zničeného povodní, většinou z Pelly. Když také tuto kolonii zničila velká voda, obnovil město Antiochos iii. Pak se ho zmocnili Arabové pod Spasinem či Hyspaosinem, srov. tam. Je pozoruhodné, že arabští dynastové Charakény a dalších oblastí Zálivu vynikali dlouhověkostí, srov. tam.
Z 2. století n. l. je zachován fragment nápisu, jímž Palmýřští poctili kohosi z Maiséňanů, „tón maisénón“.
Tradiční hliněné pevnosti se místy udržely v IR, AFG a v paštunské části PAK, kde se jim říká qilla/killa.
Charaspés ze Skythie, k.§ 107
Charavela z Kalingy, Kháravéla, k. z rodu Chedi, s. Mahámeghaváhanův a vn. Sardarův§ 185
Charbés, lib. náčelník§ 730
Charés, ř. v Argolidě§ 238
Charés z Athén§ 1. arch. 472; 2. strat., 367, 361, 357, 355, 352, 348, 338, 340, 333, 332
Charés z Lindu, sochař tvůrce Kolossu§ 304
Charés z Mytilény, tyr., zřejmě identický s Ch. z Athén, viz
Charidémos z Óreu, kondottiér v athénských službách§ 364, 361, 359, 352, 351, 349, 335
Manžel dcery Kotya Thráckého a švagr Kersoblepta, roku 335 musel před Alexandrem opustit Athény a vstoupil do perských služeb, roku 333 popraven Dáreiem III., neboť kritisoval jeho způsob válčení s Alexandrem Velikým.
Chariás, technik v oboru obléhacích strojů, autor odbor. spisů§ 340
Chariás z Athén§ 1. arch. 415; 2. 376, je buď identický s č. 1 nebo jde o osobu, s níž je zaměňován stratég Chabriás, viz tam
Charikleidés z Athén§ arch. 363
Charikleitos z Rhodu, nauarchos§ 190
Chariklés z Athén§ 1. jeden z Třiceti, 404; 2. promakedonský politik, 318; 3. arch. 196
Chariklos ze Sparty, viz Charillos
Chariláos z Boiótie§ boiótarchos roku 219
Chariláos z Palaiopole v Itálii, zrádce§ 325
Charillos či Chariklos ze Sparty, k.§ 775
Charínos z Athén, též Kairimos§ 1. arch. 308; 2. arch. 291
Charinové§ viz Asdringové
Charisandros z Athén§ arch. 376
charistérie, v Athénách za obnovení démokratie; charistérion, děkovný dar a charistéria (pl.) děkovné slavnosti na paměť určitých skutků či jejich původců§ 403
charistérie, v Dafné§ 166
charita, viz eranos, fondy nadační
Charixenos z Aitólie, strat.§ 240
Charmadés, ptolem. voják§ 261
Charmantidés z Leontín, o. Gorgiův§ 483
Charmión, služka Kleopatry VIII.§ 30
Charmis ze Sparty§ 1. uspořádal poměry na Krétě, 775, 2. 668 (Ol.)
Charmis z Athén, o. Hipparcha, prvního z ostrakovaných Athéňanů§ 487
Charoiadés z Athén, strat.§ 427, 426
Charón z Lampsaku, historik§ 450
Charón z Théb, protispartský vlastenec§ 379
Charóndás z Athén, nomothetés Thúrií§ 444
Charóndás z Katany, nomothetés ve své vlasti§ 728
Charópinos z Mílétu§ 498
Charops z Athén§ arch. 753
Charops z Épeiru (shodou okolností znamená jeho jméno „Vesele hledícího", dva výrazní prořímští kollaboranti a Thesprotové§ 1. Starší, 198, 192; 2. Mladší, 170 - 168, 159 (jméno je prastaré, Trojan C. je už v Íliadě (xi. zpěv, není v CSD)
Charops St. byl synem Machaty a otcem Machaty a Alkémacha, který roku 190 vyhrál na panathénajích diaulos. Machatás Ml. měl s manželkou Filótou vedle Charopa Ml. syna Démétria, který byl ve službách Ptolemaia v.
charoští, ind. písmo na sz. dn. IND, v dn. PAK a AFG vzniklé na základu aramajštiny§ 600
Charrán§ viz Karrhai
Charsadda, viz Puškalavatí
Charybdis, úžina mezi Itálií a Sicílií, dn. Messinský průliv§ 425
chasidové, chassidajové, tj. zbožní, hebr. chasídím, esejci, essejci (z aram. hasiim/essaios, téhož významu), žid. náboženská sekta; „zbožní“ za Makkabejských se postupně rozdělili na fariseje, eseje a síkárie/sícárií (v dobách římských agresivní skupina proti všemu nežidovskému: „muži s dýkou, rozparovači“, též jednoduše lat. bandité)§ 190, 104, 36
Chasúfos z Egypta, povstalec§ 186
Chatarikka, dn. Hazrak, m. v Syrii§ 773, 772, 765, 755
Chatténé§ 204 a viz Gerrha
Chatti, Chattu, bab. Severní Syrie - země, kde existovaly chet. koloniální státy - „země Chetitů“; hebr. Chét, pro Assyřany to byl pojem, kam byla zahrnována též oblast pozd. Kappadokie§ 651, 594
Chattové, germ. kmen, předkové Hessů, Hessen, Hessensko§ 70, 58, 38, 11 - 9
Chattuša(š), viz Pterié
chauvinismus, viz národovectví
Chaza‘il z Qedarie, k. Arabů§ 689
Chazaři, Chazarové§ viz Hunové
Cheilón z Pellény, tyr.§ viz Chairón
Cheilón ze Sparty, tyr.§ 218, cf. Chílón
Cheirisofos ze Sparty, velitel slavné „anabase“§ 401
Cheiromachá, strana řemeslníků v Mílétu§ 611
cheirotoniá, viz pod hlasování
Chelaruada z Melid, k.§ viz Chilaruada
Chelidónové, část ill. Taulantů, viz t鞧 400
Chelídonské ostrovy, Chelídoneai nésoi, ostrovy před Lykií, dn. mys (hell. Hieron) a ovy Gelidonya v TR§ 468
Che-lu (-wang) z Wu, k.§ 514
Chén, osada na Oitě (poloha neznámá)§ 668
Che-nan, čín. provincie§ 317
Che-nan-fu, m. v Číně§ 249
Cheóps, eg. Chufu, stavitel největší z pyramid, viz CSD „do 1810“
Cherchell, Iol, viz Mauretánie
Chersifronés z Kréty, architekt§ 650
Chersikratés z Korinthu, obsadil Korkýru§ 733
Chersios ze Salamíny na Kypru, též Chersis, k.§ 497, 460
Chersonésos na Sicílii§ viz Mýlai
Chersonésos Knidiá, viz Knidos
Chersonésos Taurikos nebo Ch. hé Skythiké („Skythský“), m. a vých. část dn. Krymu§ 389, 181, 179, 111, 110, 108, 64
Chersonésos Thrácký, Ch. hé Thrákiá („Thrácký“), poloostrov na jihových. Thrákie, dn. evropská část Turecka, Gelibolu, Gallipoli§ 670, 560, 546, 525, 496, 493, 479, 447, 407, 405, 404, 398, 390, 365, 363, 361, 358, 357, 352, 342, 338, 281, 279, 240, 189-188, 150, 144, 129, 64, 32, 13
Cheruskové, germ. kmen, snad „Muži meče“§ 16, 12, 9
Chetité, Hethité, Chatti, indoevr. národ sídlící v Anatolii a v severní Syrii, tzv. Syrochetitové; sami si říkali původně Nešité, Nesili, cf. rok 1800§ 765, 742, 738, 675, 635, 547, 492, 64, 31, 20, 7
Chilakku, ass.§ viz Kilikiá Trácheia
Chilaruada či Chelaruada z Melid, k. v Malatii§ 766, 765, 746
chíliarchiá, v Makedonii oddíl o tisíci mužů, velitelem chíliarchos (-és); v římské době řec. označení pro tribúnus mílitáris nebo mílitum, vojenského tribúna§ 323, 321, 319
chíliastys, viz Athény
Chílón z Élidy, tyrannobijec§ 271
Chílón ze Sparty, jeden ze Sedmi mudrců§ 668, 556, 521, 367 (obě jména cf. též jako Cheilón)
Chílónis ze Sparty§ 1. 273; 2. 265, m. Akrotatova; 3. 242, 241, d. Leónidy II.
Chimjarové, Himjarové (nápisně ChMYR), řec. Homérité§ 109, 25
Jihojemenský arabský kmenový svaz se sídelním městem Zafárem u dn. Jerimu/Yarim (řec. Tafaron, lat. Sapphar) na půl cesty mezi Adenem a Sana´á, viz pod Arabové
Chión z Athén§ arch. 365
Chiónidés z Athén, básník staré attické komédie§ 486
Chios, ost. v Egeidě, Chíjští, Chíjané (s délkou); staré jméno o. bylo Aithaliá, srov. tam, středověk. Sakis§ 700, 693, 650, 611, 600, 575, 568, 560, 545, 499, 495 - 493, 490, 479, 460, 431, 425, 422, 413 - 411, 406, 398, 393, 378, 364, 357, 356, 341, 333, 332, 290, 218, 217, 209, 201, 191, 168, 86, 85, 71, 51
Původním obyvateli byli Lýdové a Kárové, koncem 11. století kolonisováno Ióny z Attiky, později posíleno athénskou kolonií, možná s eubojskými Abanty (?), viz 650. Na ostrově se v 7. a 6. století obchodovalo s otroky z Pontu a Anatolie a Chíjští byli zřejmě po Thessalanech a Sparťanech prvními z Hellénů, kteří užívali barbarských otroků. Kolem roku 600 začali na Ch. razit élektronové mince a ostrov vynikal v klasickém období obilím, fíky, žvýkací pryskyřicí/mastikou a hlavně vínem.
Chiónis z Lakónie§ 664 (Ol.), 660 (Ol.), 656 (Ol.)
Chírám, jméno tyrských králů:§
Chírám II.§ 740, 732
Chírám III.§ 551, 531
Chirbet Qumrán§ viz Qumrán
Chirít, m. v již. Babylónii§ 652
chirurgové, viz operace
Chíva, viz Chorasmiové
Chizqíjá(hu) z Israéle, viz Hiskia
Chlaineás z Aitólie, vyslanec§ 211
Chnúm(ew)§ viz Hermopolis
Choaspés, ř. v Súsiáně, dn. Karcha, Karché Kúr v íránském Chúzistánu, bývá zaměňována s Eulaiem-Ulai-Sellaiem, viz tam
chodníky, v Římě, první v západní Evropě§ 174
Chodžent, viz Alexandreia Eschaté
Choireátai, „Prasata“, fýlé v Sikyónu§ 595
Cholargos, athénský démos§ 417
Chónové, autochthónní kmen v Lúkánii§ 545
chóra basiliké, královská půda, pozemky, země, v hellénismu obecně vlastnictví koruny, na rozdíl od jiné formy „státního“ vlastnictví, půdy obecní a chrámové§ 322
Chorásán, viz pod Afghánistán
Chorasmiové, pozd. země Chorésm/Chwárezm, Charzemšáh§ 522, 486, 200, 170 a srov. Hunové
Írán. národ na dolním toku Óxu, již. od Aralského jezera, lacus Oxiánus, součást Saků-Massagetů, s jádrem na území dn. Karakalpakstánu; srov. emírát Chíva.
chorégie, viz leitúrgie
Choriénés z Paraitakény, dyn., podle něho jméno hory§ 327
Chorsábád§ viz Dúr Šarrukén
Chorsiai, m. v Boiótii§ 316
Choténé, krajina a satrapie na severu Armenie§ 66
Chremás z Akarnánie, prořímský politik§ 170, 159
chrématistérion, u Seleukovců§ viz chreofylax
Chremés z Athén§ arch. 326
Chremónidés z Athén, proptolemaiovský politik protimakedonský§ 267, 263
Chremónidova válka§ viz Válka ....
Chremón z Athén, jeden z Třiceti§ 404
chreofylax, královský a možná i městský úředník v seleukovských městech i vojenských osadách, klérúchiích, který řídil státní (= královskou) finanční správu a notariátní a archivní službu; jeho úřadem bylo chreofylakeion n. chrématistérion, šéf se jmenoval epistatés tú chreofylakeiú, viz pod daně§ 96
V perské administrativě byl pokladník GNZBR´/ganzabara, jeho podřízený PGNZBR´/upa-ganzabara, podpokladník.
Chréstos§ viz 1. Sókratés z Bíthýnie; 2. viz Iésús (zaměnitelsné christos a chréstos)
christiánismos (řec.), lat. christiánismus či christiánitás, viz křesťanství
Chronios z Orchomenu, tyrannobijec§ 240
chronologové, chronografové, chronologie, chronografie:
Chronologia sive temporum supputatio in omnem historiam neboli Časový výpočet celých dějin.
Nejstarší seznamy panovníků s počty let jejich vlády popř. doplněné kronikářskou poznámkou pocházejí z Mesopotamie a Egypta. Protože ani meziříční ani nilská civilisace neužívala žádných datovacích ér (srov. tam) kromě roků vlády konkrétního krále, působí výpadky textu v pramenech velké datovací obtíže.
Běžná datace v takovém systému zněla: „x roku krále XY“; neznáme-li začátek královlády nebo začátek dlouhého „dynastického“ období, můžeme si o přesné chronologické následnosti dát jen zdát. Od dob říše Agade datovali mesopotamští astronomové; z jejich poznámek při popisu planetárních a hvězdných konstelací pocházejí pozemské postřehy: jaké byly ceny poživatin a obětin, povodně, hladomory, požáry a další katastrofy, které v rámci panování jednoho člověka původně sloužily za orientační body historiografie.
První datování překračující meze panování jednotlivých vládců zavedli Assyřané. Roky označovali jmény epónymních úředníků limmu či límu (úřad a systém se jmenoval limmútu(m); jména hodnostářů známe z doby staroassyrské, souvislejší seznam je zachován pro dobu od 10. do 7. století).
Limmútu byl ve staroassyrské době městským úředníkem s jistou soudní a fiskální pravomocí a fungoval i v osadách assyrských kupců v Anatolii (cf. kárum Kaneš např. roku 1920). V Aššuru sídlil v bít áli, tedy na radnici, kde zasedalo městské shromáždění. Assyřané v anatolské kolonii Kaneši měli dokonce epónymního úředníka se určitými právními pravomocemi pro (obchodovací) šestidenní týden jménem chamuštum, tedy „pětina“, rozumí se z měsíce; ve Městě, tj. Aššuru, to však byl pětičlenný městský správní sbor. Podobně měla assyrská města ještě tříčlenná kollegia, šalištum, a desetičlenná, ešertum, srov římské trésvirí a decemvirí.
První skutečně užívanou a rozšířenou datovací éru po celém Orientu zavedli až Seleukovci podle události, kdy Seleukos Níkátór poprvé dobyl Babylón (začínala v západní části říše roku 312, od Eufrátu na východ od roku 311, viz tam). Limmové byli v Aššuru původně losováni, později následovali ve výkonu funkce podle stanoveného nomenklaturního klíče nejvyšších říšských hodnostářů, tj. král, vojevůdci, dvorští funkcionáři, guvernéři provincií atd.
První z hellénských a tím i evropských historiků, který se pokusil dát chronologii pevnější nadlokální ráz byl logograf Hellaníkos z Mytilény na Lesbu (viz pod dějepisci). Autor monografií o trojské válce, Egyptu a Persii, vydaná před Hérodotovými Dějinami, dále řady lokálních dějin od athénských a thébských po skythské, datoval Hellaníkos podle Héřiných kněžek v Argu. Jeho soupis Hiereiai tés Hérás, „Héřiny kněžky“, doplněný historickými údaji, byla první hellénskou kronikou vůbec. Hellaníkos se tak stal zakladatelem chronografického oboru hellénské historiografie, tím i světové.
Eforos z Kýmy, žák Ísokratův, v práci Historiá koinón práxeón, „Zpracování všeobecných skutků“, sledujících děje do obležení Perinthu roku 340, vypsal jako první člověk dějiny všech hellénských států; začal u návratu Hérákleovců na Peloponnésos roku 1104. Třicátou knihu otcových Dějin dopsal syn Démofilos. Charón z Lampsaku pořídil kroniku své vlasti, Hóroi Lampsakénón, a mj. snad soupis spatských úředníků, Prytanies é archontes hoi tón Lakedaimonión (?).
Tímaios z Taurómenia sepsal dějiny Sicílie a Itálie do Pyrrha (zemřel kolem roku 260; na něho ve výkladu navazoval Polybios) a vydal seznam vítězů z Olympie pod jménem Olympioníkai: byl prvním autorem důsledně datujícím podle olympiád. Dal do souladu sled olympiád a epónymních vítězů se spartskými efory a králi, athénskými archonty a kněžkami Héry v Argu.
Ovšem pravděpodobně prvním autorem, zabývajícím se olympijskými dějinami, byl élidský diplomat a sofista z 5. století Hippiás. Kromě ethnografického spisku Ethnón onomasiai, Jména národů, sepsal také první Seznam olympioníků - olympijských vítězů, Olympioníkón anagrafé. Hippiás byl první, kdo určil (v přepočtu do dnešní obecné éry) za datum první počítané olympiády rok 776. Kronikou je anonymní papyrový zlomek dějin let 355 až 316 zvaný Kronika z Oxyrhinchu a tzv. Parský nápis na mramoru, marmor Parium, s kronikou od roku 1581 do 299/8.
Soupis athénských archontů pořídil Démétrios z Faléru, duchovní otec alexandrijského Múseia. Jeho vrstevník a athénský státní věštec Filochoros pojednal o olympiádách, sepsal rozsáhlou Atthidu a práci o agónických slavnostech v Athénách, Peri tón Athénésin agónón.
Eratosthenés z Kýrény stanovil pro hellénské dějiny rok 1184 za datum dobytí Tróje a ve svých rozsáhlých „Chronografiích“, Chronografiai, které dovedl až do smrti Alexandra Velikého, jako první v dataci použil i jednotlivé roky olympiád (až dosud: ve sté olympiádě, nyní např.: ve druhém roce sté olympiády).
V rámci generací, jimž vyměřil dobu třiceti nebo čtyřiceti let, poskládal nástupnictví králů, eforů a kněžek. Obecně je pokládán za „otce chronografie“. Eratosthena později volně kopíroval Apollodóros z Athén, který svou veršovanou Kroniku,Chronika, Chroniké syntaxis, věnovanou Attalovi Filadelfovi, dovedl pravděpodobně od trójské války až do roku 119.
Obecně o dataci psal ve spisu O určování času jistý Antileón; o spisku nevíme nic. Krateros, syn Alexandrova vojevůdce Kratera, vydal chronologicky seřazený komentovaný soupis athénských sněmovních usnesení (pséfismat). Jako první zahrnul římské dějiny do chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika poprvé sestavil synchronní tabulky - kanón, dovedený do roku 61 př. n. l.
Jako první z Neřímanů počítal události podle římského zvyku, podle konsulů. Chronologické tabulky sestavoval o něco mladší Dionýsios z Halikarnássu, kroniky neznámí Thrasyllos, Ti. Klaudios Polybios, Thallos nebo Xenagorás z Hérákleie (?).P. Aelius Flegón z Trall, Hadriánův životopisec, byl autorem rozsáhlé chronografie Olympiades a mj. spisu o dlouhověkých.
Autorem kanónu datovacích posloupností postaveneho na datovací éře babylónských astronomů (rok 1 = rok 747, začátek vlády Nabû-násira/Nabonassara v Babylónu; nebyla v obecném užívání) byl někdy před polovinou druhé století n. l. mathématik a geógrafos Klaudios Ptolemaios z Alexandreie. V chronografickém dílku pokračoval jeho žák v Alexandreji Theón. Jména z Ptolemaiova kanónu srov. se jmény z CSD.
•
Ptolemaiovský chronografický kanón, éra Nabonassarova a Alexandrova:
•
král počet let jeho královlády roky od začátku éry Nabonassara
Roky králů před Alexandrem včetně jeho vlády
Králové v Babylónu (od 26. února roku 747):
Nabonassaros 14 14
Nadios 2 16
Chinzaros a Poros 5 21
Ilúlaios 5 26
Mardokempados 12 38
Arkeanos 5 43
první interregnum 2 45
Bilibos 3 48
Aparanados 6 54
Rhegebélos 1 55
Mesesimordai 4 59
druhé interregnum 8 67
Asaridinos 13 80
Saosdúchinos 20 100
Kinilanadanos 22 122
Nabopollassaros 21 143
Nabokolassaros 43 186
Iloarúdamos 2 188
Nerikasolassaros 4 192
Nabonados 17 209
Perští králové (od roku 539):
Kýros 9 218
Kambýsés 8 226
Dáreios I. 36 262
Xerxés 21 283
Artaxerxés I. 41 324
Dáreios II. 19 343
Artaxerxés II. 46 389
Óchos 21 410
Arogos 2 412
Dáreios III. 4 16
Alexandros z Makedonie 8 424
•
Roky makedonských králů po Alexandrově smrti, Alexandrova éra (od roku 323)
Filippos 7 7
Alexandros II. 12 19
Ptolemaios Lágův 20 39
Ptolemaios Filadelfos 38 77
Ptolemaios Euergetés 25 102
Ptolemaios Filopatór 17 119
Ptolemaios Epifanés 24 143
Ptolemaios Filométór 35 178
Ptolemaios Euergetés 29 207
Ptolemaios Sótér 36 243
Dionýsios Mladší 29 272
Kleopatrá 22 294
Římští císaři (od roku 29 př. n. l.):
Augústos 43 337
Tiberios 22 359
Gáios 4 363
Klaudios 14 377
Neró 14 391
Vespasiános 10 401
Titos 3 404
Domitiános 15 419
Nerva 1 420
Tráiános 19 439
Adriános 21 460
Ailios Antónínos 23 483
•
Zřejmě jako první z křesťanů se věnoval ve 3. století n. l. chronografii Theofilos z Mesopotamie, biskup v syrské Antiocheji, zakladatel antiošské historické „školy“ theologické, pochopitelně soupeřící s alexandrijskými křesťany Kléméntem a Órigenem. Vysvětloval polytheistům výhody monotheismu a v rámci toho pokládal rok 5197 od stvoření světa za první rok seleukovské éry (roku 312 př. n. l.).
Stvoření světa tedy v souladu s delší érou podle Septuáginty spočetl na rok 5509 (éra annó mundí, AM; srov. pod Bohové a jejich svátky). Theologové mu vyčítají, že počítá od stvoření Adama k narození Setha 330 let a že vypustil dva roky po potopě.
Jako první z křesťanů přímo navázal na tradiční chronografie všestranný Sex. Iúlius Áfricánus z Ammaus/Níkopole n. Hierosolym, bibliothekárius knihovny římského Pantheonu za císaře Alexandra Sevéra (nezaměňovat s latinským rhétórem Iúliem Áfricánem z Gallií v 1. st. n. l.). Na císařův popud sestavil Pentabiblos, chronologický systém podle Septuáginty, Chronografiai, synchronní dílo o hellénských a židovských dějinách od „stvoření Adama“ roku 5500 do r. 220 n. l.
Z díla známe jen zlomky. Také vynechává dva roky po potopě a počítá přesně 3000 roků od stvoření do smrti Pelega (srov. např. rok 2341); obvykle se počítá 3000 let ke 130. roku Pelega, když se mu narodil syn Reu/Réchu.
Kléméns Alexandrijský, T. Flávius Clémens, rodem polytheista z Athén, ale žák alexandrijské křesťanské školy jistého Panaitia, učitel Órigenův, je pokládán za prvního křesťanského učence (zemřel někdy před rokem 215 n. l.). O tom, že traktoval i chronologii, víme jen z odkazů. Totéž víme o Epifaniovi, biskupovi v kyperské Salamíně (zemřel roku 403 n. l.), z fragmentů jeho rozsáhlé biblické encyklopedie, první takové, Peri metrón kai stathmón, tedy O mírách a vahách.
Otcem církevních dějin je Eusébios z Kaisareie v Palaistíně (zemřel asi roku 339). Vedle řady ideologických spisů sepsal první ryze křesťanskou chronografii Ekklesiastiké historia a kroniku světových dějin Chronikoi kanones kai epitomé pantodapés historiás Hellenón kai barbarón.
Z tohoto přehledu je zachován latinský překlad Hierónymův a několik řeckých fragmentů. Eusébiovo dílko je vlastně nejstarší úplně zachovanou chronografií. Východní a biblické dějiny narouboval na éru podle olympiád, u křesťana pozoruhodně liberální počin.
Syrský křesťan Efraem/Efraim z Nisibi (zemřel roku 373 n. l.) psal syrsky, ale spisy byly převedeny do řečtiny a latiny. Přijal chronologii Septuáginty, svět byl stvořen roku 5508 př. n. l. Hierónymus (zemřel roku 420 n. l.) přeložil do latiny Starý zákon: tzv. Vulgáta byla tridentským koncilem katholické církve v letech 1545 – 1563 kanonisována.
O chronografii se zasloužil překladem Eusébia. Z rómájských/byzantských spisovatelů v kronikářské branži vynikl Syřan Ióannés Malalas se svou Chronografií o osmnácti knihách. Stručně vyložil dějiny od stvoření světa po Iústiniána II.
Autorem Eklogé chronografiás od stvoření světa po Diokletiána roku 284 byl Geórgios Synkellos čili Tajemník (zemřel roku asi 810). Zpracoval ptolemaiovský kanón a Kristus se podle něj narodil roku 5500 AM. Anonymní Chronikon Paschale, snad z roku po 628 n. l. se obírá velikonocemi a chronografií. Podle ní svět vznikl 21. března roku 5507 př. n. l.
Posledním v duchu starých chronografií-kronik je zřejmě kompendium všeobecných dějin od stvoření světa do roku 1273 n. l. Dějiny dynastií, složené Gregoriem bar-Hebrajem alias Abulfaragus, Abulfaragi n. Abul-Faradž, jakobitský biskup v Aleppu (zemřel roku 1266).
Křesťanští ideologové a historiografové se chronografii a chronologii později věnovali dosti intensivně a biblické údaje spojovali s juliánským kalendářem: srov. Joseph Scaliger (zemřel 1609), jeho sok Dionysius Petavius (oba Francouzi), irský Angličan James Ussher (zemřel 1656) nechal svět stvořit roku 4004.
Jistý Angličan Beveridge (druhá polovina 17. st.) vyložil souvislosti ér juliánského kalendáře a mohamedánským a křesťanským. Isaac Newton (zemřel roku 1727) se věnoval chronologickým otázkám starověkých dějin (dobytí Troie položil z roku 1184 do roku 904). John Jackson (polovina 18. st.) rozebíral biblickou chronologii a jeho vrstevník John Kennedy dokazoval, že svět byl stvořen roku 4007.
Chrýsamachos z Lakónie§ 596 (Ol.)
Chrýsáoris§ viz Stratoníkeia v Kárii
chrýsáorská liga, systéma chrýsáorikon, viz pod Stratoníkeia
Chrýsé Chersonnésos, viz Malajci, Malajsko
Chrýséis z Thessalie§ 235, 229, manž. Antigona III.
Chrýséis, smůlovatá Héřina kněžka§ 423
Chrýsippos ze Sol nebo Tarsu, stoický filosof§ 367, 281, 240, 232, 208
Chrýsippos z Knidu, děd a vnuk, z lékařské rodiny 4. a zač. 3. st.
Chrýsogonos z Níkaie v Bíthýnii§ 116 (Ol.) a 112 (Ol.)
Chrýsogonos z Thessalie (?), velitel oddílu Thessalů§ 218
Chrýsogonos, komediant§ 80
Chrýsopolis, m. v Bíthýnii, dn. Üsküdar v TR§ 400
Chrýsorrhoás (řec.) jméno říček§ 1. říčka v již. Syrii, pův. Bardinés, dn. arab. Nahr Baradá, protéká Damaškem, 38; 2. (?), snad arab. Wádi ed-Dér, malý přítok říčky Jabbok (dn. arab. Nahr az-Zerki), na němž ležela Gerasa, dn. arab. Džeráš v JOR (není v textu)
Chrýsothemis z Argu, sochař§ 520
Chrýsothemis či Kyprothemis ze Sinópy, tyr.§ 275
chšatrapávan (per.)§ viz satrapés
Chu-chaj z Čchin, též Er-š’, „Druhý císař“, pinyin Huhai, srov. pod Čchin§ 210, 207
Chu Chan-jie, viz Hu-han-jie
Chu-pej, čín. provincie§ 278
Chuaj z Čchu, k.§ 312, 299
Chuan z Čchi, k.§ 685, 682, 677, 643
Chuan-wang z Čou, císař§ 720, 697
Chuang-che, Žlutá řeka v severní Číně§ 221
Chuang-ti, mýth. císař, Žlutý císař, zlatá éra čínských dějin§ 660
Chubišna, m. v Tabal, též Chubušna, chet.§ viz Kybistra
Chuej, císař§ 195, 188
Chuej-wang, císař z Čou§ 677, 652
Chuej-wen z Čchin, k.§ 337, 325, 312, 311
Chuldu z Nabataie, ka.§ 9
chuligánství, první v Evropě (ničení v opilství veřejných předmětů, též tzv. vandalismus)§ 415
Chullu z Tabal, k.§ 738, 719, 717, 713
Chumbaba (ass.), Chuwawa (bab.), obr střežící libanonské cedrové lesy, protivník Gilgamešův; srov. s. v. kombabos§ 96
Chumba(n)-chaldaš(u)§ viz Chumma-Chaltaš
Chumban-Nimena II., k. Elamitů§ 755, 742
Chumban-Nimena III., bab. Umman-Menanu, ass. Menanu,k.§ 692, 689
Chumbanigaš, Chumban-nigaš či -nikaš, bab. Umman-nigaš, jméno elamských králů:§
Chumban-nigaš I.§ 742, 722, 720, 717
Chumban-nigaš II.§ 653, 651
Chumban-tachra, k. Elamitů§ 770, 755
Chumma-Chaltaš či Chaldaš, jméno elamitských králů:§
Chumma-Chaltaš I.§ 688, 682
Chumma-Chaltaš II.§ 682, 675
Chumma-Chaltaš III.§ 648, 646, 645, 639
Chuo Kuang, čínský generál a regent§ 87, 74
Chumé, bab.§ viz Qua, Qué a Kilikie
Chung, první vietnamská král. dynastie, měla 18 králů s mýthol. dlouhými vládami, prvním prý byl De Minh, sesazeni byli 258 či 257 Thuc Phanem§ 175
Churri§ viz Chanigalbat
Churrité, starý indoevr. národ v sev. Mesopotamii, pův. z jižního Kavkazu a z armenských hor západ. od j. Ván§ 759
Chuwawa§ viz Chumbaba
Chúzistán, viz Elam
Chü-fu, rodiště Konfuciovo, m. ve státě Lu, v dn. provincii Šan-tung§ 551
Chytroi, m. na sev. Kypru§ 709